–

za společnost mBank S. A.: A. Cudna-Wagner, radca prawny, a B. Miąskiewicz, adwokat,

–

za TK, DJ a JJ: P. Wójcik, radca prawny,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–

za portugalskou vládu: A. Pimenta a A. Rodrigues, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: P. Kienapfel a A. Stobiecka-Kuik, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288 a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), jakož i zásad efektivity, proporcionality, právní jistoty a práva na přístup k soudu.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností mBank S. A., bankovní institucí, a TK, DJ a JJ, třemi spotřebiteli, ve věci vymáhání pohledávky vyplývající z neplatnosti smlouvy o hypotečním úvěru z důvodu zneužívajících ujednání, jež byla obsažena v této smlouvě.

3

V článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 je stanoveno:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

4

V článku 7 odst. 1 uvedené směrnice je stanoveno:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

5

V článku 58 § 1 občanského zákoníku (ustawa – Kodeks cywilny) ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. částka 2024, č. 1061) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský zákoník“) je stanoveno:

„Právní jednání, které je v rozporu se zákonem nebo které má za cíl zákon obejít, je neplatné, nestanoví-li zvláštní ustanovení jiný účinek, zejména že neplatná ujednání právního jednání se nahrazují příslušnými ustanoveními zákona.“

6

V článku 117 § 1 a 21 tohoto zákoníku je stanoveno:

„§ 1.   S výhradou zákonem stanovených výjimek se majetkové nároky promlčují.

[…]

§ 21.   Po uplynutí promlčecí lhůty nelze nárok vůči spotřebiteli uplatnit.“

7

V článku 1171 § 1 a 2 uvedeného zákoníku je stanoveno:

„§ 1   Ve výjimečných případech nemusí soud po zvážení zájmů stran přihlédnout k uplynutí promlčecí lhůty u nároku vůči spotřebiteli, vyžaduje-li to spravedlivost.

§ 2.   Při výkonu pravomoci uvedené v § 1 by měl soud zohlednit zejména:

8

V článku 118 téhož zákoníku je stanoveno:

„Nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak, činí promlčecí lhůta šest let a v případě nároků na pravidelná plnění a nároků souvisejících s výkonem podnikatelské činnosti tři roky. Konec promlčecí lhůty však připadá na poslední den kalendářního roku, ledaže je promlčecí lhůta kratší než dva roky.“

9

V článku 120 § 1 občanského zákoníku je stanoveno:

„Promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy se nárok stal vymahatelný. Závisí-li vymahatelnost nároku na určitém jednání oprávněné osoby, začíná lhůta běžet ode dne, kdy by se nárok stal vymahatelný, kdyby oprávněná osoba jednala co nejdříve.“

10

V článku 123 § 1 bodech 1 a 2 uvedeného zákoníku je stanoveno:

„Běh promlčecí lhůty se přerušuje:

11

V článku 124 § 1 občanského zákoníku je stanoveno:

„Po každém přerušení začíná promlčecí lhůta běžet znovu od počátku.“

12

V článku 3851 § 1 téhož zákoníku je stanoveno:

„Ujednání smlouvy uzavřené se spotřebitelem, která nebyla individuálně sjednána, nejsou pro spotřebitele závazná, pokud upravují jeho práva a povinnosti v rozporu s dobrými mravy a hrubě poškozují jeho zájmy (zakázaná smluvní ujednání). To neplatí pro ujednání, která vymezují hlavní plnění stran, včetně ceny nebo odměny, pokud jsou formulována jednoznačně.“

13

V článku 405 občanského zákoníku je stanoveno:

„Každý, kdo bez právního důvodu získal majetkový prospěch na úkor jiné osoby, je povinen vydat tento prospěch in natura, a není-li to možné, poskytnout náhradu odpovídající hodnotě tohoto prospěchu.“

14

V článku 410 § 1 a 2 tohoto zákoníku je stanoveno:

„§ 1.   Ustanovení předchozích článků se použijí zejména na bezdůvodné plnění.

§ 2   K bezdůvodnému plnění dochází tehdy, jestliže osoba, která plnění poskytla, vůbec nebyla povinna jej poskytnout nebo nebyla povinna jej poskytnout osobě, které poskytnuto bylo, anebo jestliže odpadl důvod plnění nebo jestliže nebylo dosaženo cíle plnění nebo jestliže bylo právní jednání vyžadující poskytnutí plnění neplatné a po poskytnutí plnění se nestalo platným.“

15

V roce 2007 uzavřela společnost mBank s TK, DJ a JJ smlouvu o hypotečním úvěru indexovaném na švýcarský frank (CHF) ve výši 1958800 polských zlotých (PLN) (přibližně 460700 eur), která byla vyplacena TK, přičemž smluvní vztah DJ a JJ byl určen pouze k zajištění úvěruschopnosti TK pro účely poskytnutí úvěru.

16

Žalobou podanou Krajskému soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko) a doručenou společnosti mBank dne 15. ledna 2018 se tři jmenovaní spotřebitelé domáhali, aby byla smlouva o úvěru prohlášena za neplatnou.

17

V průběhu soudního řízení TK dne 9. ledna 2019 a 3. října 2019 u uvedeného soudu prohlásila, že si je vědoma důsledků prohlášení neplatnosti smlouvy, a sice vrácení celé částky úvěru, kterou obdržela, bance, že tyto důsledky přijímá a souhlasí s tím, aby byla prohlášena neplatnost smlouvy (dále jen „prohlášení TK“). Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019 Krajský soud ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) konstatoval, že úvěrová smlouva je neplatná z důvodu existence zneužívajících ujednání, bez nichž nemohla být tato smlouva zachována.

18

Dne 2. prosince 2022 podala společnost mBank proti TK, DJ a JJ žalobu u Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie), který je předkládajícím soudem, v níž se domáhá zaplacení jistiny úvěru poskytnutého TK spolu se zákonnými úroky z prodlení.

19

Dne 16. prosince 2024 vydal předkládající soud částečný rozsudek, kterým zamítl žalobu společnosti mBank v rozsahu, v němž směřovala proti DJ a JJ.

20

TK navrhuje zamítnutí uvedené žaloby, přičemž vznáší zejména námitku promlčení nároku společnosti mBank.

21

Konkrétně tvrdí, že žaloba TK, DJ a JJ znějící na prohlášení neplatnosti úvěrové smlouvy byla oznámena společnosti mBank dne 15. ledna 2018 a podle článku 118 a čl. 120 § 1 občanského zákoníku začala od tohoto data běžet promlčecí lhůta, jež uplynula dne 31. prosince 2021.

22

Předkládající soud nejprve poznamenává, že o existenci pohledávky společnosti mBank jako takové není pochyb, nicméně k vyřešení sporu v původním řízení je třeba určit, zda byl běh promlčecí lhůty této pohledávky platně přerušen prohlášeními, jež TK učinila v řízení zahájeném třemi jmenovanými spotřebiteli.

23

V tomto ohledu předkládající soud vysvětluje, že podle článku 118 občanského zákoníku je promlčecí lhůta pro nárok prodávajícího nebo poskytovatele tříletá a uplyne na konci kalendářního roku, a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) z roku 2024 začíná tato lhůta běžet od okamžiku, kdy spotřebitel poprvé u prodávajícího nebo poskytovatele zpochybnil závaznost smluvních ujednání, k čemuž v projednávané věci došlo dne 15. ledna 2018.

24

V této souvislosti má předkládající soud za to, že k otázce promlčení nároku banky lze zaujmout dva přístupy.

25

Zaprvé lze mít za to, že prohlášení, která TK učinil v rámci zejména jím zahájeného soudního řízení, představují uznání jejího dluhu, což zakládá přerušení promlčecí lhůty tohoto nároku podle čl. 123 § 1 bodu 2 občanského zákoníku. V takovém případě by tato lhůta začala běžet znovu od počátku ode dne 3. října 2019 a pohledávka banky by nebyla promlčena, takže by předkládající soud musel žalobě v původním řízení vyhovět.

26

Předkládající soud dodává, že toto uznání dluhu mohlo na straně společnosti mBank vyvolat domněnku, že TK splní svůj dluh dobrovolně, což bylo zásadní pro rozhodnutí banky nepodat žalobu na zaplacení. Za těchto okolností by zamítnutí jejího návrhu z důvodu promlčení nároku mohlo představovat omezení práva společnosti mBank na přístup k soudu, jakož i porušení zásad právní jistoty a proporcionality.

27

Zadruhé předkládající soud poznamenává, že by bylo možné mít za to, že TK svými prohlášeními učiněnými s cílem domoci se rozhodnutí, jímž bude prohlášena neplatnost úvěrové smlouvy, jednala uznáním svého dluhu neúmyslně ve svůj neprospěch. Přerušení promlčecí lhůty nároku banky těmito prohlášeními by tak podle předkládajícího soudu mohlo být v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 a se zásadou efektivity, neboť by bylo pro prodávající nebo poskytovatele snazší uplatnit svá práva díky přerušení promlčecí lhůty v důsledku takového uznání.

28

V případě, že by měl Soudní dvůr za to, že prohlášeními TK nebyl běh promlčecí lhůty přerušen, zbývá podle předkládajícího soudu ještě posoudit, zda lze tato prohlášení považovat za chování dlužníka, které mělo vliv na prodlení věřitele s uplatnění jeho nároku, což by podle čl. 1171 § 2 bodu 3 občanského zákoníku odůvodňovalo nepřihlédnutí k uplynutí promlčecí lhůty pro pohledávku společnosti mBank.

29

Za těchto podmínek se Krajský soud ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 7 odst. 1 směrnice [93/13] a zásady efektivity, proporcionality, právní jistoty a práva na soudní ochranu vykládány v tom smyslu, že brání takovému soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého:

30

Podstatou první části otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 a zásada efektivity musí být s ohledem na právo na přístup k soudu, jakož i na zásady proporcionality a právní jistoty vykládány v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátních právních předpisů, podle kterého se promlčecí lhůta pro uplatnění nároku prodávajícího nebo poskytovatele přerušuje prohlášením, jež spotřebitel učinil v rámci předchozího soudního řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, v níž byla obsažena zneužívající ujednání, podle kterého si je tento spotřebitel vědom toho, že z důvodu tohoto konstatování neplatnosti je povinen vrátit plnění, které obdržel od prodávajícího nebo poskytovatele.

31

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby v jejich vnitrostátních právních řádech existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

32

V případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 52 a citovaná judikatura).

33

Zaprvé je třeba podle ustálené judikatury připomenout, že smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být tudíž v zásadě obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto ujednání nebylo sjednáno, zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedeného zneužívajícího ujednání [rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 65 a citovaná judikatura]. Totéž platí, když zneužívající povaha jednoho nebo více ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem nezpůsobuje pouze neplatnost těchto ujednání, nýbrž neplatnost této smlouvy v plném rozsahu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 66 a citovaná judikatura].

34

Tento cíl obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby zneužívající ujednání nebylo sjednáno, musí být sledován při současném dodržení zásady proporcionality, která je obecnou zásadou unijního práva, jež vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava, která toto právo provádí, nepřekračovala meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle (rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Provident Polska, C‑321/22, EU:C:2023:911, bod 85).

35

Tato zásada proporcionality by přitom byla porušena, pokud by navrácení do původního stavu mělo být ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli vyloučeno. Povinnost vrácení, která vyplývá z konstatování neplatnosti smlouvy o úvěru obsahující zneužívající ujednání, tak musí být vzájemná, přičemž banka nemůže od spotřebitele požadovat náhradu jdoucí nad rámec vrácení jistiny vyplacené na základě plnění téže smlouvy ani nad rámec zaplacení zákonných úroků z prodlení ode dne výzvy k zaplacení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2023, mBank (Prohlášení spotřebitele), C‑140/22, EU:C:2023:965, bod 62].

36

Restituční účinek spojený s konstatování neplatnosti smlouvy o úvěru obsahující zneužívající ujednání, jímž je odůvodněn návrh bankovní instituce na vrácení plnění, mimoto umožňuje zajistit, aby ochrana práv zaručených unijním právním řádem nevedla k bezdůvodnému obohacení spotřebitele (obdobně viz rozsudek ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 94).

37

V této souvislosti je třeba zadruhé uvést, že přerušení promlčecí lhůty pro uplatnění nároku prodávajícího nebo poskytovatele na vrácení plnění z důvodu uznání dluhu spotřebitelem v zásadě nezasahuje do výkonu práva tohoto spotřebitele na vrácení výhod, jež tento prodávající nebo poskytovatel neoprávněně získal na základě zneužívajících ujednání, což je výkon práva, který vede k obnovení právní a faktické situace, v níž by se uvedený spotřebitel nacházel, kdyby tato ujednání neexistovala.

38

Zatřetí z judikatury vyplývá, že v souvislosti s povinností vnitrostátního soudu podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vyloučit, v případě potřeby i bez návrhu, použití zneužívajících ujednání nemá vnitrostátní soud povinnost vyloučit použití dotčeného ujednání, pokud spotřebitel poté, co byl uvedeným soudem upozorněn, nemá v úmyslu namítnout zneužívající a nezávaznou povahu dotčeného ujednání, čímž s tímto ujednáním vyslovuje svobodný a vědomý souhlas (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 53 a citovaná judikatura).

39

K tomu, aby spotřebitel mohl udělit svobodný a informovaný souhlas s odstraněním zneužívajícího ujednání nebo s jeho použitím navzdory jeho zneužívající povaze, vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v rámci vnitrostátních procesních pravidel a s ohledem na zásadu spravedlnosti v občanskoprávních řízeních objektivním a vyčerpávajícím způsobem stranám sdělil, jaké právní důsledky, které může vyvolat odstranění zneužívajícího ujednání [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 48]. Taková informace je zvláště důležitá, pokud neuplatnění zneužívajícího ujednání může vést k prohlášení neplatnosti celé smlouvy, která případně vystavuje spotřebitele žádostem o vrácení plnění [rozsudek ze dne 16. března 2023, M. B. a další (Účinky prohlášení neplatnosti smlouvy), C‑6/22, EU:C:2023:216, bod 40).

40

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že TK, který byl dvakrát dotázán soudem, k němuž byla podána žaloba na prohlášení neplatnosti úvěrové smlouvy, zaprvé uvedl, že si je vědom a souhlasí s tím, že v důsledku neplatnosti smlouvy je povinen vrátit společnosti mBank částku obdrženého úvěru, a zadruhé, že na svém návrhu přesto trvá.

41

V této souvislosti je třeba upřesnit, že informace, které je vnitrostátní soud povinen poskytnout spotřebiteli ve smyslu judikatury citované v bodě 39 tohoto rozsudku, mu nemohou zakládat povinnost podrobně vysvětlit všechna právní pravidla, která se mohou použít na žalobu prodávajícího nebo poskytovatele na vrácení plnění, jako jsou pravidla týkající se přerušení promlčecí lhůty nároku prodávajícího nebo poskytovatele. Skutečnost, že spotřebitel byl informován o své povinnosti vrátit jistinu úvěru, jakož i úroky z prodlení, totiž stačí k tomu, aby mu umožnila pochopit a posoudit právní důsledky vyplývající z konstatování neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu zneužívajících ujednání, která jsou v ní obsažena, a udělit tak svobodný a informovaný souhlas s takovým prohlášením neplatnosti. Za těchto okolností je irelevantní skutečnost, že prohlášení učiněná uvedeným spotřebitelem měla podle všeho za cíl dosáhnout prohlášení neplatnosti smlouvy, a nikoli přerušení promlčecí lhůty nároku tohoto prodávajícího nebo poskytovatele.

42

Začtvrté je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je cílem zásady právní jistoty unijního práva, která je rovněž zmíněna předkládajícím soudem, zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů (rozsudek ze dne 16. října 2019, Agrárminiszter, C‑490/18, EU:C:2019:863, bod 35 a citovaná judikatura). Tato zásada tedy nebrání pravidlu vnitrostátního práva, které stanoví, že promlčecí lhůta použitelná na nárok prodávajícího nebo poskytovatele je přerušena uznáním dluhu spotřebitelem, neboť zejména – jak uvádí předkládající soud – tento prodávající nebo poskytovatel mohl po takovém uznání očekávat, že tento spotřebitel dobrovolně splní svůj dluh, a uvedený prodávající nebo poskytovatel odložil podání své žaloby na vymáhání své pohledávky.

43

Takové pravidlo je rovněž s to zaručit právo na přístup k soudu prodávajícímu nebo poskytovateli, jelikož po uznání pohledávky spotřebitelem mohl tento prodávající nebo poskytovatel s určitostí vědět, že podle vnitrostátního práva začíná znovu běžet promlčecí lhůta, jež se použije na jeho pohledávku, a případně s přihlédnutím k této lhůtě uplatnit své právo na přístup k soudu.

44

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první část otázky odpovědět tak, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 a zásada efektivity musí být s ohledem na právo na přístup k soudu, jakož i na zásady proporcionality a právní jistoty vykládány v tom smyslu, že nebrání soudnímu výkladu vnitrostátních právních předpisů, podle kterého se promlčecí lhůta pro uplatnění nároku prodávajícího nebo poskytovatele přerušuje prohlášením, jež spotřebitel učinil v rámci předchozího soudního řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, v níž byla obsažena zneužívající ujednání, podle kterého si je tento spotřebitel vědom toho, že z důvodu tohoto konstatování neplatnosti je povinen vrátit plnění, které obdržel od prodávajícího nebo poskytovatele.

45

Vzhledem k odpovědi na první část otázky není třeba odpovídat na její druhou část, která se opírá o předpoklad neslučitelnosti přerušení promlčecí lhůty pro uplatnění nároku prodávajícím nebo poskytovatelem s unijním právem.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a zásada efektivity s ohledem na právo na přístup k soudu, jakož i na zásady proporcionality a právní jistoty

musí být vykládány v tom smyslu, že

nebrání soudnímu výkladu vnitrostátních právních předpisů, podle kterého se promlčecí lhůta pro uplatnění nároku prodávajícího nebo poskytovatele přerušuje prohlášením, jež spotřebitel učinil v rámci předchozího soudního řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, v níž byla obsažena zneužívající ujednání, podle kterého si je tento spotřebitel vědom toho, že z důvodu tohoto konstatování neplatnosti je povinen vrátit plnění, které obdržel od prodávajícího nebo poskytovatele.