null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
13. května 2026(*)
„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Společné normy a postupy v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí – Směrnice 2008/115/ES – Články 6, 8 a 9 – Neoprávněně pobývající státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou ve výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody – Možnost přijmout rozhodnutí o navrácení – Procesní záruky“
Ve věci C‑877/24 [Shamsi](i),
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ze dne 18. prosince 2024, došlým Soudnímu dvoru téhož dne, v řízení
X,
Y
proti
Minister van Asiel en Migratie, dříve Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení: C. Lycourgos (zpravodaj), předseda senátu, O. Spineanu-Matei, S. Rodin, N. Piçarra a N. Fenger, soudci,
generální advokát: D. Spielmann,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za X: M. F. Wijngaarden, advocaat,
– za Y: I. C. van Krimpen, advocaat,
– za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a M. H. S. Gijzen, jako zmocněnkyně,
– za belgickou vládu: L. Jans a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyně,
– za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: F. Blanc, A. Katsimerou, F. van Schaik a J. Vondung, jako zmocněnkyně,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. ledna 2026,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 6, 8 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a Y, státními příslušníky třetích zemí, na straně jedné a Minister van Asiel en Migratie (ministr pro azyl a migraci, Nizozemsko) (dále jen „ministr“), dříve Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, na straně druhé, jehož předmětem je legalita rozhodnutí o navrácení, která byla vůči nim vydána.
Právní rámec
3 Bod 4 odůvodnění směrnice 2008/115 uvádí:
„Je třeba stanovit jasná, průhledná a spravedlivá pravidla pro účinnou návratovou politiku jakožto nezbytnou složku dobře řízené migrační politiky.“
4 Článek 2 této směrnice stanoví:
„1. Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.
2. Členské státy mohou rozhodnout, že tuto směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí,
a) jimž byl odepřen vstup [...] nebo kteří byli zadrženi nebo zastaveni příslušnými orgány v souvislosti s neoprávněným překročením vnější hranice členského státu po zemi, po moři nebo vzduchem a následně neobdrželi v tomto členském státě povolení k pobytu či oprávnění k pobytu;
b) jejichž návrat je trestněprávní sankcí nebo důsledkem trestněprávní sankce podle vnitrostátního práva nebo kterých se týká vydávací řízení.
3. Tato směrnice se nevztahuje na osoby požívající práva Společenství na volný pohyb [...]“
5 Článek 3 bod 3 uvedené směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
3) ‚navrácením‘ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat,
– do země jeho původu, nebo
– do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustraně, nebo
– do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.“
6 Článek 5 téže směrnice uvádí:
„Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední
a) nejvlastnější zájem dítěte,
b) rodinný život a
c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země
a dodržují zásadu nenavracení.“
7 Článek 6 odst. 1 až 5 směrnice 2008/115 stanoví:
„1. Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.
2. Státní příslušníci třetí země, kteří neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, jsou povinni neprodleně odejít na území tohoto jiného členského státu. Pokud dotčený státní příslušník třetí země nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, použije se odstavec 1.
3. Členské státy mohou upustit od vydání rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na jejich území, pokud je dotčený státní příslušník třetí země převzat jiným členským státem podle dvoustranných dohod či ujednání platných ke dni vstupu této směrnice v platnost. V takovém případě použije členský stát, který dotčeného státního příslušníka třetí země převzal, odstavec 1.
4. Ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů mohou členské státy kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území. V tomto případě se rozhodnutí o navrácení nevydává. Bylo-li již rozhodnutí o navrácení vydáno, zruší se nebo pozastaví na dobu platnosti povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu.
5. Je-li státní příslušník třetí země, který pobývá na území členského státu neoprávněně, účastníkem probíhajícího řízení o obnovení povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu, zváží tento členský stát, zda neupustí od vydání rozhodnutí o navrácení, a to až do ukončení probíhajícího řízení, aniž je dotčen odstavec 6.“
8 Článek 8 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území [...] nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území [...] splněna.“
9 Článek 9 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:
„1. Členské státy vyhoštění odloží,
a) pokud by jím byla porušena zásada nenavracení nebo
b) dokud se uplatňuje odkladný účinek v souladu s čl. 13 odst. 2.
2. Členské státy mohou vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů. Členské státy zohlední zejména
a) tělesný stav nebo duševní způsobilost státního příslušníka třetí země;
b) technické důvody, například nedostatečnou dopravní kapacitu nebo neúspěšné vyhoštění z důvodu nedostatečně zjištěné totožnosti.“
Spory v původním řízení a předběžné otázky
Situace X
10 X byl držitelem povolení k pobytu na dobu neurčitou v Nizozemsku. Dne 19. ledna 2015 byl nizozemským soudem pravomocně odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za několik vražd a zabití spáchaných v období od 12. května 2011 do 20. května 2011.
11 Rozhodnutím ze dne 20. září 2018 zrušil ministr se zpětným účinkem ke dni 12. května 2011 povolení k pobytu, jehož byl X držitelem, nařídil mu, aby okamžitě opustil území Evropské unie, a uložil mu zákaz vstupu po dobu deseti let. Rozhodnutím ze dne 27. července 2020 zamítl ministr stížnost podanou X proti jeho rozhodnutí ze dne 20. září 2018.
12 X podal proti rozhodnutí ministra ze dne 27. července 2020 žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaatsen ’s-Hertogenbosch en Amsterdam (Soud prvního stupně v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch a Amsterodamu, Nizozemsko). Rozsudkem ze dne 14. ledna 2022 zamítl uvedený soud tuto žalobu zejména z důvodu, že ministr byl povinen přijmout vůči X rozhodnutí o navrácení a že toto rozhodnutí bylo nezbytné k zajištění jeho vyhoštění v případě propuštění X na svobodu, k čemuž by mohlo dojít po odpykání 25 let odnětí svobody.
13 X podal proti tomuto rozsudku odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko), která je předkládajícím soudem.
Situace Y
14 Y vstoupil na území Nizozemska dne 31. srpna 2018. Dne 16. listopadu 2020 byl nizozemským soudem pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na 25 let za dva teroristicky motivované pokusy o vraždu, které spáchal v den vstupu do Nizozemska.
15 Rozhodnutím ze dne 25. dubna 2023 ministr konstatoval, že Y nepobývá v Nizozemsku oprávněně, nařídil mu okamžitě opustit území Unie a uložil mu zákaz vstupu po dobu 20 let.
16 Y podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaatsen ’s-Hertogenbosch en Amsterdam (Soud prvního stupně v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch a Amsterodamu, Nizozemsko). Rozsudkem ze dne 22. prosince 2023 uvedený soud této žalobě vyhověl a uvedené rozhodnutí zrušil s tím, že ministr nemohl platně přijmout rozhodnutí o navrácení v situaci, kdy nebyl schopen provést vyhoštění z důvodu výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody.
17 Ministr podal proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu.
Společné aspekty situací X a Y
18 Předkládající soud zdůrazňuje, že není sporu o tom, že X a Y pobývají v Nizozemsku neoprávněně, že se nedovolávali zásad uvedených v článku 5 směrnice 2008/115 a nevztahují se na ně výjimky z povinnosti přijmout rozhodnutí o navrácení uvedené v čl. 6 odst. 2 až 5 této směrnice.
19 Účastníci původního řízení se však neshodují na tom, zda může ministr přijmout rozhodnutí o navrácení vůči X a Y v situaci, kdy nemůže tyto osoby vyhostit a tyto nemohou splnit povinnost návratu, která jim byla uložena, dokud si neodpykají uložený trest.
20 V tomto ohledu předkládající soud na prvním místě uvádí, že i když čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 podle všeho ukládá povinnost přijmout rozhodnutí o navrácení v takových situacích, jako jsou situace dotčené ve věcech v původních řízeních, tato směrnice jasně neurčuje vztah mezi touto povinností a okolností, že v takových situacích je jakákoli možnost navrácení po dlouhou dobu vyloučena. Podle uvedeného soudu analýza judikatury Soudního dvora neumožňuje vyřešit problém týkající se výkladu uvedené směrnice, s níž se potýká.
21 Na druhém místě, za předpokladu, že ministr nebyl oprávněn přijmout ve věcech v původních řízeních rozhodnutí o navrácení, se předkládající soud táže, zda byl v té době podle směrnice 2008/115 povinen vydat X a Y povolení k pobytu, aby se zabránilo přetrvávání situace, v níž by vůči X a Y nemohlo být vedeno řízení o navrácení, aniž by na území dotčeného členského státu pobývali oprávněně.
22 Na třetím místě si uvedený soud klade otázku, zda se lze dovolávat zásady proporcionality, aby se zabránilo přijetí rozhodnutí o navrácení, jako jsou rozhodnutí dotčená ve věcech v původních řízeních.
23 Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit následující předběžné otázky:
„1) Brání směrnice [2008/115], zejména články 6, 8 a 9 této směrnice, vydání rozhodnutí o navrácení vůči cizinci, který s ohledem na výkon dlouholetého nebo doživotního trestu odnětí svobody nemůže [po dlouhou dobu] splnit svou povinnost návratu a není možné jej z téhož důvodu ani vyhostit z území Evropské unie?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku: Je tedy členský stát povinen vydat cizinci na dobu dlouholetého nebo doživotního pobytu ve výkonu trestu, případně podle čl. 6 odst. 4 směrnice [2008/115], autonomní povolení k pobytu nebo jiné povolení zakládající oprávnění k pobytu?
3) Existuje v rámci čl. 6 odst. 1 směrnice [2008/115], kromě výjimek upravených v odstavcích 2 až 5, jakož i zásad a zájmů ve smyslu článku 5 této směrnice, prostor pro přezkum proporcionality v konkrétním případě?“
K předběžným otázkám
K první a třetí otázce
24 Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být články 6, 8 a 9 směrnice 2008/115, nahlížené ve světle zásady proporcionality, vykládány v tom smyslu, že brání přijetí rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, pokud z důvodu výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, nemůže tento státní příslušník dobrovolně opustit území dotyčného členského státu ani být po dlouhou dobu vyhoštěn.
25 Směrnice 2008/115 se podle svého čl. 2 odst. 1 vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.
26 I když čl. 2 odst. 2 a 3 této směrnice stanoví určitá povinná nebo fakultativní omezení její oblasti působnosti, přičemž čl. 2 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice zejména opravňuje členské státy k rozhodnutí, že tuto směrnici nepoužijí na státní příslušníky třetích zemí, jejichž návrat je trestněprávní sankcí nebo důsledkem trestněprávní sankce, je nutno konstatovat, že tato ustanovení v žádném případě nevylučují použitelnost téže směrnice na státní příslušníky třetích zemí, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody nebo takový trest vykonávají.
27 Z článku 6 odst. 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že po prokázání neoprávněnosti pobytu musí být vůči každému státnímu příslušníkovi třetí země, aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku 6 a při striktním dodržení požadavků stanovených v článku 5 této směrnice, přijato rozhodnutí o navrácení, které musí mezi třetími zeměmi uvedenými v čl. 3 bodě 3 uvedené směrnice určit zemi, do níž má být vyhoštěn [rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 53 a citovaná judikatura].
28 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žádná z výjimek uvedených v čl. 6 odst. 2 až 5 téže směrnice se přímo ani nepřímo nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody nebo takový trest vykonávají.
29 Stejně tak z požadavků článku 5 směrnice 2008/115, který ukládá členským státům povinnost náležitě zohlednit určité zájmy a dodržovat zásadu nenavracení, nevyplývá, že by se členský stát měl obecně zdržet přijetí rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, pokud byl tento odsouzen k trestu odnětí svobody nebo takový trest vykonává.
30 Je však třeba uvést, že jakmile bylo přijato rozhodnutí o navrácení při dodržení hmotněprávních a procesních záruk zavedených směrnicí 2008/115, a případně nedošlo ke splnění povinnosti návratu ve lhůtě poskytnuté k dobrovolnému opuštění území, je dotyčný členský stát povinen dotyčného státního příslušníka třetí země vyhostit v souladu s článkem 8 této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2024, Changu, C‑352/23, EU:C:2024:748, bod 57 a citovaná judikatura). Jak z povinnosti loajality členských států, tak z požadavků na účinnost připomenutých zejména v bodě 4 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že tato povinnost vyhostit tohoto státního příslušníka třetí země musí být splněna v co nejkratší době (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2015, Zaizoune, C‑38/14, EU:C:2015:260, bod 34, a ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 76).
31 Jak přitom uvádí předkládající soud, členský stát, který před ukončením řízení o navrácení přistoupí k provedení výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody uloženého státnímu příslušníkovi třetí země, nebude moci po dobu několika let, či dokonce desetiletí, vykonat svou povinnost vyhostit tohoto státního příslušníka, přičemž tento státní příslušník třetí země během této doby rovněž nebude moci území daného členského státu dobrovolně opustit.
32 Taková překážka bránící rychlému ukončení řízení o navrácení však nebrání příslušným orgánům členského státu uložit neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země dlouhodobý nebo doživotní trest odnětí svobody a nechat jej vykonat.
33 Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že i když trestní právo hmotné a trestní právo procesní spadají v zásadě do pravomoci členských států, může být nicméně tato oblast práva dotčena unijním právem. Vyvodil z toho, že členské státy nemohou použít trestněprávní úpravu, která by mohla ohrozit dosažení cílů směrnice 2008/115, a tím ji zbavit užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 33).
34 Z judikatury Soudního dvora však rovněž vyplývá, že tato směrnice nevylučuje možnost členských států uložit trest odnětí svobody za spáchání jiných trestných činů, než jsou trestné činy související pouze s neoprávněným pobytem nebo neoprávněným vstupem, ze strany neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, a to i v situacích, kdy řízení o navrácení ještě nebylo ukončeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum, C‑47/15, EU:C:2016:408, bod 65).
35 Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 39 svého stanoviska, možnost členských států uložit trest odnětí svobody za spáchání takových trestných činů zahrnuje nejen možnost uložit takový trest, ale i možnost zajistit výkon uloženého trestu.
36 V této souvislosti se za účelem odpovědi na první a třetí otázku jeví jako nezbytné určit, zda povinnost dotyčného členského státu provést co nejdříve vyhoštění státního příslušníka třetí země, na něhož se vztahuje rozhodnutí o navrácení, připomenutá v bodě 30 tohoto rozsudku, brání přijetí takového rozhodnutí v situaci, kdy je již v důsledku uložení a výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody zřejmé, že povinnost návratu nebude v žádném případě po dlouhou dobu vykonána.
37 V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že přijetí rozhodnutí o navrácení v okamžiku, kdy si příslušné orgány ještě nejsou jisty, zda budou moci toto rozhodnutí vykonat, není nutně vyloučeno.
38 Soudní dvůr rozhodl, že členský stát může přijmout rozhodnutí o navrácení současně s rozhodnutím, kterým se v řízení v prvním stupni zamítá žádost o mezinárodní ochranu, i kdyby případné podání opravného prostředku proti tomuto zamítnutí v zásadě znamenalo pro dotyčnou osobu povolení setrvat na území dotčeného členského státu až do posouzení tohoto opravného prostředku, což by vylučovalo jakoukoli možnost provést vyhoštění této osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 59).
39 Přijetí rozhodnutí o navrácení ihned po zjištění neoprávněnosti pobytu může ostatně podpořit dosažení hlavního cíle směrnice 2008/115, kterým je vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 48, a ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 88], zejména tím, že zajistí, aby případné námitky týkající se legality takového rozhodnutí mohly být přezkoumány, aniž by se výkon povinnosti návratu nepřiměřeně zdržel, a tím, že se příslušným orgánům ponechá dostatek času k přijetí opatření umožňujících praktické provedení vyhoštění.
40 Na druhém místě je však třeba uvést, že i když státní příslušník třetí země pobývá na území členského státu neoprávněně, může předpokládaná nemožnost vykonat vůči němu povinnost návratu v určitých zvláštních případech bránit tomu, aby vůči tomuto státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení.
41 Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí o navrácení nemůže být přijato vůči nezletilé osobě bez doprovodu, aniž bylo předtím ověřeno, zda v zamýšlené zemi určení jsou splněny odpovídající podmínky přijetí umožňující účinný výkon povinnosti návratu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2021, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Navrácení nezletilé osoby bez doprovodu), C‑441/19, EU:C:2021:9, body 55, 59 a 60].
42 V širším smyslu Soudní dvůr rozhodl, že článek 5 směrnice 2008/115, který představuje obecné pravidlo závazné pro členské státy, jakmile tuto směrnici provedou, ukládá zejména příslušnému vnitrostátnímu orgánu povinnost, aby ve všech fázích řízení o navrácení dodržoval zásadu nenavracení, zaručenou jakožto základní právo v článku 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ve spojení s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], jakož i v čl. 19 odst. 2 Listiny. Tak je tomu zejména v případě, kdy tento orgán hodlá po vyslechnutí dotyčné osoby přijmout rozhodnutí o jejím navrácení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 55, a ze dne 6. července 2023, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Uprchlík, který spáchal vážný zločin), C‑663/21, EU:C:2023:540, bod 49].
43 Soudní dvůr z toho vyvodil, že článek 5 směrnice 2008/115 brání tomu, aby vůči státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, pokud se toto rozhodnutí označuje za zemi, do které má být navrácen, zemi, ve vztahu k níž existují závažné a prokázané důvody se domnívat, že by v případě vykonání uvedeného rozhodnutí byl tento státní příslušník vystaven skutečnému riziku zacházení odporujícímu článku 18 nebo čl. 19 odst. 2 Listiny [rozsudky ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 56, a ze dne 6. července 2023, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Uprchlík, který spáchal vážný zločin), C‑663/21, EU:C:2023:540, bod 50].
44 Okolnosti charakterizující věci, v nichž byly vydány rozsudky uvedené v bodech 41 až 43 tohoto rozsudku, se však značně liší od situací, jako jsou situace dotčené ve věcech v původních řízeních.
45 Tyto rozsudky se totiž týkají případů, kdy ke dni, kdy bylo přijato rozhodnutí o navrácení, buď nebylo jisté, zda se návrat dotyčného státního příslušníka třetí země do země určení může uskutečnit bez porušení základních práv tohoto státního příslušníka, anebo bylo prokázáno, že takový návrat by znamenal vážné riziko porušení těchto základních práv.
46 Naproti tomu v projednávaných věcech předkládající soud neuvádí, že je tvrzeno nebo prokázáno, že by návrat do země určení mohl porušit základní práva dotčených státních příslušníků třetích zemí. Za takových okolností se ke dni, kdy je zamýšleno přijetí rozhodnutí o navrácení, nezdá, že by uložení povinnosti návratu a předpokládané podmínky výkonu této povinnosti mohly představovat riziko zásahu do základních práv těchto státních příslušníků třetích zemí, takže důvody uvedené v rozsudcích, jež byly zmíněny v bodech 41 až 43 tohoto rozsudku, pro nepřijetí takového rozhodnutí nemohou v projednávaném případě vést ke stejnému řešení.
47 Na třetím místě je třeba zdůraznit, že unijní normotvůrce výslovně předpokládal, že v určitých situacích nemůže být rozhodnutí o navrácení okamžitě vykonáno, a vymezil právní režim použitelný na tyto situace.
48 Konkrétně čl. 9 odst. 2 směrnice 2008/115 stanoví, že členské státy mohou vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů. Toto ustanovení upřesňuje, že členské státy zohlední zejména tělesný stav nebo duševní způsobilost dotyčného státního příslušníka třetí země a technické důvody, například nedostatečnou dopravní kapacitu nebo neúspěšné vyhoštění z důvodu nedostatečně zjištěné totožnosti.
49 Uvedené ustanovení tedy umožňuje odklad vyhoštění na základě zvláštních okolností a uvádí některé příklady, aniž taxativně vyjmenovává případy, ve kterých může být takový odklad nařízen.
50 Uložení trestu odnětí svobody za spáchání jiného trestného činu, než jsou trestné činy, které postihují výlučně neoprávněný pobyt nebo neoprávněný vstup, a jeho výkon musí být přitom považovány za takovou okolnost, jelikož z bodů 34 a 35 tohoto rozsudku vyplývá, že taková opatření spadají do výkonu trestní pravomoci členského státu, jemuž směrnice 2008/115 nebrání.
51 Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že trestní stíhání, po němž případně následuje trest odnětí svobody, není uvedeno mezi důvody pro odklad vyhoštění uvedenými v článku 9 směrnice 2008/115 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian, C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 45). Toto upřesnění se však vztahovalo ke zvláštnímu případu, a sice k trestnímu stíhání pro neoprávněný pobyt před zahájením řízení o navrácení.
52 Kromě toho požadavek uvedený v čl. 9 odst. 2 směrnice 2008/115, podle kterého musí být odklad vyhoštění nařízen po přiměřenou dobu, nelze vykládat tak, že znamená, že takový odklad může být proveden pouze za účelem zajištění výkonu krátkodobého trestu odnětí svobody.
53 Rozhodnutí unijního normotvůrce neurčit a priori maximální dobu, po kterou může být vyhoštění odloženo, a jednoduše odkázat na „přiměřenou“ dobu, totiž naznačuje, že zamýšlel umožnit určitou flexibilitu při provádění čl. 9 odst. 2 směrnice 2008/115, avšak vyloučil, aby odklad vyhoštění trval déle, než vyžadují okolnosti, které jej odůvodňují.
54 Z toho vyplývá, že v situaci, kdy povinnost návratu nebude po dlouhou dobu vykonána z důvodu uložení a výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody za jiný trestný čin než neoprávněný pobyt nebo neoprávněný vstup, čl. 9 odst. 2 směrnice 2008/115 umožňuje příslušným orgánům odložit vyhoštění po dobu výkonu tohoto trestu.
55 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že v takové situaci nelze povinnost uvedenou v bodě 30 tohoto rozsudku, podle níž musí být státní příslušník třetí země, vůči němuž bylo vydáno rozhodnutí o návratu, vyhoštěn co nejdříve, vykládat tak, že brání vydání takového rozhodnutí.
56 Nic to však nemění na tom, že v tomto kontextu nutně uplyne značná doba mezi okamžikem, kdy příslušné orgány při přijetí tohoto rozhodnutí o navrácení posuzovaly, zda lze uložit povinnost návratu s ohledem na článek 5 směrnice 2008/115 a základní práva dotčeného státního příslušníka třetí země, a okamžikem, kdy bude možné tuto povinnost skutečně vykonat.
57 Existuje tudíž riziko, že v den, kdy bude možné uvedenou povinnost skutečně vykonat, bude její výkon neslučitelný s tímto článkem 5 nebo s těmito základními právy, a to i přesto, že rozhodnutí o navrácení bylo v den jeho přijetí plně v souladu s uvedeným článkem 5 a s uvedenými základními právy.
58 Aby se tomuto riziku předešlo, jsou členské státy povinny umožnit dotyčným státním příslušníkům třetí země dovolávat se jakékoli změny okolností, která nastala po přijetí rozhodnutí o navrácení, která by mohla mít významný dopad na posouzení situace dotyčného státního příslušníka třetí země, zejména z hlediska článku 5 směrnice 2008/115 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 64, a ze dne 4. září 2025, Adrar, C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 65).
59 Kromě toho jsou příslušné orgány povinny před výkonem rozhodnutí o navrácení provést aktualizované posouzení rizik, zda dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země nehrozí zacházení odporující zásadě nenavracení. Toto posouzení, které musí být odlišné od posouzení provedeného v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí a musí být na tomto posouzení nezávislé, musí příslušným orgánům umožnit, aby se s přihlédnutím ke každé změně okolností, jakož i ke všem novým skutečnostem případně uvedeným tímto státním příslušníkem třetí země ujistily, že neexistují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že by byl v případě návratu do země určení vystaven takovým rizikům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat, C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 38).
60 Toto aktualizované posouzení bude muset rovněž náležitě zohlednit všechny zájmy uvedené v článku 5 směrnice 2008/115, aby bylo možné se ujistit, že tyto zájmy nebrání výkonu rozhodnutí o navrácení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 91, a ze dne 4. září 2025, Adrar, C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, body 79 a 80].
61 Povinnosti připomenuté v bodech 58 až 60 tohoto rozsudku platí i v případě, že vůči dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, které se stalo pravomocným, a to i tehdy, pokud toto rozhodnutí nenapadl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar, C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 63).
62 V případě, že příslušné orgány dospějí na základě svého aktualizovaného posouzení k závěru, že vyhoštění dotyčného státního příslušníka třetí země jej vystavuje vážnému nebezpečí porušení zásady nenavracení, musí tyto orgány toto vyhoštění v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/115 přinejmenším odložit, dokud takové nebezpečí trvá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat, C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 39). Uvedené orgány každopádně nemohou tohoto státního příslušníka třetí země vyhostit, pokud se ukáže, že toto vyhoštění je neslučitelné s článkem 5 této směrnice nebo se základním právem zaručeným Listinou.
63 Dále podle článku 47 Listiny musí mít dotčený státní příslušník třetí země k dispozici účinné prostředky nápravy, které mu umožní zpochybnit závěr, k němuž dospěly příslušné orgány na základě jejich aktualizovaného posouzení [obdobně viz rozsudek ze dne 15. dubna 2021, État belge (Skutečnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění), C‑194/19, EU:C:2021:270, bod 35].
64 I když je třeba zajistit dodržování zásady proporcionality ve všech fázích řízení o navrácení, včetně fáze přijetí rozhodnutí o navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2015, Zh. a O., C‑554/13, EU:C:2015:377, bod 49), nelze mít za to, že předstih, s jakým je přijato rozhodnutí o navrácení v takových situacích, jako jsou situace dotčené ve věcích v původních řízeních, je v rozporu s touto zásadou, pokud jsou dotyčným státním příslušníkům třetích zemí skutečně poskytnuty záruky uvedené v bodech 56 až 63 tohoto rozsudku.
65 S ohledem na vše výše uvedené je třeba na první a třetí otázku odpovědět tak, že články 6, 8 a 9 směrnice 2008/115, nahlížené ve světle zásady proporcionality, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání přijetí rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, pokud z důvodu výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, nemůže tento státní příslušník dobrovolně opustit území dotyčného členského státu ani být po dlouhou dobu vyhoštěn, za předpokladu, že vnitrostátní právní úprava stanoví dostatečné záruky k zajištění dodržování článku 5 této směrnice a Listiny při výkonu tohoto rozhodnutí.
K druhé otázce
66 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět pouze tehdy, pokud z odpovědi na první otázku vyplývá, že směrnice 2008/115 brání přijetí rozhodnutí o navrácení v takových situacích, jako jsou situace dotčené ve věcech v původních řízeních.
67 Vzhledem k tomu, že z této odpovědi vyplývá, že možnost přijmout takové rozhodnutí podléhá podmínce, jejíž dodržení bude muset ověřit předkládající soud, jeví se jako nezbytné odpovědět na druhou otázku.
68 Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2008/115 musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá členskému státu povinnost udělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jeho území, pokud má tento státní příslušník na tomto území vykonat dlouhodobý nebo doživotní trest odnětí svobody.
69 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že cílem směrnice 2008/115 není harmonizovat veškerá pravidla členských států týkající se pobytu cizinců. Společná pravidla a postupy zavedené touto směrnicí se totiž týkají pouze přijetí rozhodnutí o navrácení a výkonu těchto rozhodnutí [rozsudek ze dne 24. února 2021, M a další (Přemístění do členského státu), C‑673/19, EU:C:2021:127, bod 43 a citovaná judikatura].
70 Konkrétně není předmětem uvedené směrnice určit důsledky neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí, vůči nimž nemůže být přijato žádné rozhodnutí o navrácení do třetí země, na území členského státu [rozsudek ze dne 24. února 2021, M a další (Přemístění do členského státu), C‑673/19, EU:C:2021:127, bod 44 a citovaná judikatura].
71 Pokud jde konkrétně o čl. 6 odst. 4 téže směrnice, na který odkazuje předkládající soud, toto ustanovení se omezuje na to, že umožňuje členským státům přiznat ze solidárních nebo humanitárních důvodů právo pobytu na základě vnitrostátního práva, a nikoli unijního práva státním příslušníkům třetích zemí neoprávněně pobývajícím na jejich území [rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 86].
72 Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že směrnice 2008/115 musí být vykládána v tom smyslu, že neukládá členskému státu povinnost udělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jeho území, pokud má tento státní příslušník na tomto území vykonat dlouhodobý nebo doživotní trest odnětí svobody.
K nákladům řízení
73 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Články 6, 8 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí nahlížené ve světle zásady proporcionality
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání přijetí rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, pokud z důvodu výkonu dlouhodobého nebo doživotního trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, nemůže tento státní příslušník dobrovolně opustit území dotyčného členského státu ani být po dlouhou dobu vyhoštěn, za předpokladu, že vnitrostátní právní úprava stanoví dostatečné záruky k zajištění dodržování článku 5 této směrnice a Listiny základních práv Evropské unie při výkonu tohoto rozhodnutí.
2) Směrnice 2008/115 musí být vykládána v tom smyslu, že členskému státu neukládá povinnost udělit povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jeho území, pokud má tento státní příslušník na tomto území vykonat dlouhodobý nebo doživotní trest odnětí svobody.
Podpisy
* Jednací jazyk: nizozemština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.