null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
19. března 2026(*)
„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Smlouva o úvěru v cizí měně – Ujednání, které stanoví, že kurzové riziko nese spotřebitel – Účinky konstatování zneužívající povahy takového ujednání – Restituční žaloba na částky zaplacené na základě zneužívajícího ujednání – Počátek běhu promlčecí lhůty pro podání restituční žaloby – Obnovení běhu promlčecí lhůty po období jejího pozastavení“
Ve věci C‑679/24,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Fővárosi Törvényszék (Městský soud v Budapešti, Maďarsko) ze dne 9. října 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 15. října 2024, v řízení
HL
proti
UniCredit Bank Zrt.,
Momentum Credit Zrt.,
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení: M. Condinanzi (zpravodaj), předseda senátu, N. Jääskinen a R. Frendo, soudci,
generální advokát: A. Rantos,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za UniCredit Bank Zrt.: Z. Lajer, ügyvéd,
– za maďarskou vládu: D. Csoknyai a M. Z. Fehér, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: P. Kienapfel a Zs. Teleki, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 1 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi HL, spotřebitelem, a UniCredit Bank Zrt. a Momentum Credit Zrt., dvěma maďarskými finančními institucemi, jehož předmětem je návrh HL na určení neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené se společností UniCredit Bank z důvodu, že tato smlouva obsahuje zneužívající ujednání, a na zachování právních účinků uvedené smlouvy s výjimkou tohoto ujednání.
Právní rámec
Unijní právo
3 V desátém bodě odůvodnění směrnice 93/13 se uvádí:
„vzhledem k tomu, že účinnější ochrany spotřebitele lze dosáhnout přijetím jednotných právních předpisů v oblasti zneužívajících ujednání; [...]“
4 Článek 1 odst. 1 této směrnice zní:
„Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.“
5 Článek 2 písm. b) této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
b) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.“
6 Článek 3 odst. 1 téže směrnice stanoví:
„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“
7 Článek 4 odst. 1 směrnice 93/13 zní:
„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“
8 Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
9 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
Maďarské právo
Dřívější občanský zákoník
10 Ustanovení § 209 odst. 1 Polgári Törvénykönyvről szóló 1959. évi IV. törvény (zákon č. IV z roku 1959, občanský zákoník) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „dřívější občanský zákoník“) stanovilo:
„Všeobecné smluvní podmínky nebo ujednání spotřebitelské smlouvy, které nebyly sjednány individuálně, jsou zneužívající v případě, že v rozporu s požadavky dobré víry a spravedlnosti stanoví práva a povinnosti smluvních stran, které vyplývají ze smlouvy, jednostranně a neodůvodněně v neprospěch smluvní strany, která tyto podmínky ani ujednání nenavrhla.“
11 V ustanovení § 234 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku bylo stanoveno:
„Nestanoví-li zákon jinak, může každý namítnout neplatnost smlouvy, která je absolutně neplatná, a to bez časového omezení. K prohlášení neplatnosti není třeba zvláštního řízení.“
12 Ustanovení § 237 tohoto zákoníku znělo následovně:
„(1) Je-li smlouva neplatná, je třeba obnovit stav, který existoval před jejím uzavřením.
(2) Není-li možné obnovit stav existující před uzavřením smlouvy, soud prohlásí smlouvu za účinnou až do vydání svého rozhodnutí. Neplatnou smlouvu lze prohlásit za platnou, jestliže lze odstranit důvod její neplatnosti, zejména u lichvářské smlouvy nebo v případě nápadného nepoměru mezi plněními stran, a to odstraněním nepřiměřené výhody. V takovém případě je třeba rozhodnout také o vrácení plnění, které by případně zůstalo bez protiplnění.
[...]“
13 V ustanovení § 321 uvedeného zákoníku se stanovilo:
„(1) Každý, kdo je podle smlouvy nebo zákona oprávněn smlouvu vypovědět, uplatní toto právo prohlášením adresovaným druhé straně. Výpovědí smlouva zaniká.
(2) Nemá-li výpověď okamžitý účinek, smlouva trvá až do uplynutí výpovědní doby, která je stanovena zákonem nebo smlouvou.“
14 Ustanovení § 324 téhož zákoníku znělo:
„(1) Není-li stanoveno jinak, pohledávky se promlčují po uplynutí pěti let.
(2) Promlčení hlavní pohledávky má za následek promlčení vedlejších pohledávek. Promlčení vedlejších pohledávek nemá vliv na hlavní pohledávku.
[...]“
15 Ustanovení § 326 dřívějšího občanského zákoníku stanovilo:
„(1) Promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy se pohledávka stane splatnou.
(2) Nemůže-li věřitel pohledávku z oprávněného důvodu uplatnit, může jí uplatnit ve lhůtě jednoho roku (nebo tří měsíců, činí-li promlčecí lhůta nejvýše jeden rok) ode dne, kdy překážka zanikla, a to i v případě, že promlčecí lhůta již uplynula nebo z ní zbývá méně než jeden rok (nebo tři měsíce, činí-li promlčecí lhůta nejvýše jeden rok). Toto ustanovení se použije i v případě, že věřitel poskytne dlužníkovi po uplynutí lhůty k plnění dodatečnou lhůtu.“
16 V ustanovení § 327 tohoto zákoníku se stanovilo:
„(1) Promlčecí lhůta se přerušuje písemnou výzvou dlužníkovi k plnění, uplatněním pohledávky u soudu, změnou pohledávky dohodou (včetně smíru) a rovněž uznáním dluhu dlužníkem.
(2) Promlčecí lhůta začíná znovu běžet ode dne, kdy byla přerušena, nebo ode dne, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení, které promlčecí lhůtu přerušilo.
[...]“
Zákon DH1
17 V ustanovení § 1 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. Törvény [zákon č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují některé otázky související s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) vydaným za účelem jednotného výkladu ustanovení občanského práva v oblasti úvěrových smluv uzavíraných finančními institucemi se spotřebiteli] ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon DH1“) bylo stanoveno:
„(1) Tento zákon se použije na smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi 1. květnem 2004 a dnem jeho vstupu v platnost. Pro účely tohoto zákona se za smlouvy o spotřebitelském úvěru považují smlouvy o úvěru, půjčce nebo leasingu v cizí měně (vedené v cizí měně nebo poskytnuté v cizí měně a splácené v maďarských forintech) nebo v maďarských forintech uzavřené mezi finanční institucí a spotřebitelem, pokud je do uvedené smlouvy začleněno všeobecné ujednání nebo ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, které obsahuje některé z ustanovení uvedených v § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1.
[...]
(6) Pro účely pohledávek vyplývajících ze smluv o spotřebitelském úvěru musí být ustanovení [dřívějšího občanského zákoníku] týkající se promlčení vykládána v tom smyslu, že se tyto pohledávky nepromlčují, dokud smlouva trvá, a jejich promlčecí lhůta začíná běžet až s ukončením smlouvy.
(7) Promlčecí lhůta pohledávek podle odstavce 6 je od dne vstupu tohoto zákona v platnost pozastavena až do data určeného ve zvláštním zákoně podle § 3 odst. 5 a § 4 odst. 3.
[...]“
Zákon DH2
18 Ustanovení § 9 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvényben rögzített elszámolás szabályairól és egyes egyéb rendelkezésekről szóló 2014. évi XL. törvény [zákon č. XL z roku 2014 o pravidlech vypořádání stanovených v zákoně č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují některé otázky související s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) vydaným za účelem jednotného výkladu ustanovení občanského práva v oblasti úvěrových smluv uzavíraných finančními institucemi se spotřebiteli, jakož i o některých dalších ustanoveních] ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon DH2“) stanoví:
„Promlčecí lhůta pro pohledávky vyplývající ze spotřebitelských smluv stanovená v § 1 odst. 7 [zákona DH1] se pozastavuje až do dne, kdy je spotřebiteli doručeno vypořádání podle tohoto zákona, nejpozději však do 31. prosince 2015.“
19 Ustanovení § 37 odst. 1 tohoto zákona zní:
„Pokud jde o smlouvy spadající do oblasti působnosti tohoto zákona, může strana navrhnout soudu, aby prohlásil neplatnost této smlouvy nebo některých jejích ujednání (dále jen ‚částečná neplatnost‘) bez ohledu na důvody takové neplatnosti, pouze v případě, že současně navrhuje, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti, tj. aby smlouvu prohlásil za platnou nebo účinnou do doby, než vydá rozhodnutí. Není-li takovýto návrh podán a strana nevyhoví žádosti o odstranění nedostatků, soud nemůže rozhodnout ve věci samé. Navrhuje-li strana, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti nebo částečné neplatnosti, musí uvést, jaké právní následky konkrétně navrhuje. V tomto ohledu musí strana předložit konkrétní a vyčíslený návrh, který zahrnuje i vypořádání mezi stranami.“
Vnitrostátní judikatura
20 Podle 1/2010. (VI. (28) PK (Legfelsőbb Bíróság Polgári Kollégiuma) vélemény az érvénytelenség jogkövetkezményeiről [stanovisko č. 1/2010 (VI. 28.) občanskoprávního kolegia Legfelsőbb Bíróság (Nejvyšší soud, Maďarsko) k právním následkům neplatnosti (dále jen „stanovisko č. 1/2010“)]:
„[...]
2. Obecným právním následkem neplatnosti jednání je, že nemůže zakládat práva, tj. že neumožňuje dosáhnout právních účinků zamýšlených stranami. Jedná se o právní následek, který je v případě absolutní neplatnosti soud povinen uplatnit i bez návrhu a kterého se může kdokoli bez časového omezení dovolávat, nestanoví-li zákon jinak. V případě relativní neplatnosti (tzv. napadnutelnosti) se však tento obecný právní následek uplatní jen tehdy, pokud oprávněná osoba smlouvu úspěšně napadla.
Jak v případě absolutní neplatnosti, tak v případě napadnutelnosti uplatní soud ostatní právní následky neplatnosti (§ 237 dřívějšího občanského zákoníku) pouze na návrh některé ze stran a v mezích promlčení a vydržení.
3. Původní stav může být obnoven jedině poskytnutím věcného plnění. Za obnovení původního stavu se nepovažuje situace, kdy některá ze stran může vrátit přijaté plnění pouze zaplacením jeho hodnoty v penězích.
[...]“
21 2/2014. számú PJE [Polgári jogegységi] határozat [rozhodnutí č. 2/2014 Kúria (Nejvyšší soud) ze dne 16. června 2014 vydané v zájmu jednotného uplatňování práva v občanských věcech] stanoví:
„[...] Pokud bylo z textu smlouvy a z informací poskytnutých finanční institucí zřejmé, že daný spotřebitel, posuzovaný podle měřítka ‚průměrného spotřebitele‘, nese kurzové riziko bez jakéhokoli omezení výhradně sám a že změny směnného kurzu, které jsou pro něj nepříznivé, nemají žádnou horní hranici, nelze s ohledem na § 209 odst. 5 dřívějšího občanského zákoníku konstatovat zneužívající povahu posuzovaného ujednání.
Pokud tedy spotřebitel obdržel informace vyžadované právními předpisy a podepsal prohlášení o seznámení se s riziky, je třeba, není-li prokázán opak, vycházet z toho, že skutečnost, že kurzové riziko bez omezení nese on sám, mu byla nebo musela být zřejmá a srozumitelná. Finanční instituce musí prokázat, že spotřebitel byl tímto způsobem informován.
Naproti tomu, pokud ujednání o převzetí neomezeného kurzového rizika nebylo pro spotřebitele z důvodu přičitatelného finanční instituci jasné nebo srozumitelné, jsou splněny podmínky pro konstatování zneužívající povahy smlouvy.
[...]
Je na spotřebiteli, aby prokázal, že nebyl dostatečně informován, a že v důsledku toho nebylo znění smluvního ujednání týkajícího se kurzového rizika pro něj jasné a srozumitelné.“
22 Rozsudek Kúria (Nejvyšší soud) Gfv.VI.30.382/2023/3 ze dne 14. února 2024 uvádí:
„26. Kúria (Nejvyšší soud) konstatuje, že i když podle § 234 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku platí, že nestanoví-li zákon jinak, může každý namítnout neplatnost smlouvy, která je absolutně neplatná, a to bez časového omezení a že k prohlášení neplatnosti není nutné zahajovat zvláštní řízení, soud uplatní ostatní právní následky neplatnosti [(§ 237 dřívějšího občanského zákoníku)] pouze na návrh některé ze stran a v mezích promlčení a vydržení [stanovisko 1/2010 bod [2 druhý pododstavec]]. Od 1. listopadu 2014, kdy vstoupil v platnost § 37 odst. 1 zákona DH2, musí strana, která navrhuje soudu, aby prohlásil neplatnost smlouvy spadající do působnosti tohoto ustanovení, současně navrhnout, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti. Žaloba znějící na prohlášení neplatnosti smlouvy a současně na uplatnění právních následků neplatnosti není souběhem žalobních návrhů, ale představuje jediný návrh na uložení povinnosti vycházející z judikatury [rozsudek Kúria (Nejvyšší soud) Gfv.VII.30.758/2017/10]. Není nezbytné, aby soud v takovém sporu vydal mezitímní rozhodnutí ohledně právní základu návrhu.
27. Zvláštní právní úprava týkající se sporné smlouvy o úvěru denominovaného v cizí měně, a sice § 1 odst. 6 zákona DH1, váže začátek běhu promlčecí lhůty na ukončení smlouvy, nikoli na možnost věřitele vymáhat pohledávku z této smlouvy u banky. Podle tohoto ustanovení je totiž třeba pravidla dřívějšího občanského zákoníku týkající se promlčení vykládat v tom smyslu, že se pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru nepromlčují, dokud smlouva trvá, a jejich promlčecí lhůta začíná běžet až s ukončením smlouvy. Pokud smlouva skončí splněním, finanční instituce k tomuto datu již ze své podstaty nemá vůči dlužníkovi žádnou pohledávku, ale v případě okamžitého ukončení smlouvy výpovědí [§ 321 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku] pohledávka po ukončení smlouvy logicky nadále existuje.
[...]
40. Je-li vznesena námitka promlčení, je tato otázka řešena před meritorním posouzením pohledávky, protože promlčenou pohledávku nelze vymáhat soudní cestou. Promlčecí lhůta pro pohledávky vyplývající ze smluv o spotřebitelském úvěru běží jednotně na základě zvláštního právního ustanovení ode dne, kdy smlouva skončila. Promlčení nároku spotřebitele, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti smlouvy, se posuzuje nezávisle na promlčení pohledávky finanční instituce.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
23 Dne 14. února 2008 uzavřel HL se společností UniCredit Bank smlouvu o hypotečním úvěru denominovaném ve švýcarských francích (CHF) na částku odpovídající 5 100 000 maďarským forintům (HUF) (přibližně 12 750 eur), splatném po dobu 360 měsíců v maďarských forintech.
24 Tato smlouva obsahovala ujednání, podle něhož riziko spojené s posílením cizí měny ve vztahu k maďarskému forintu nesl výhradně spotřebitel (dále jen „ujednání o kurzovém riziku“).
25 Dne 17. května 2012 společnost UniCredit Bank vypověděla úvěrovou smlouvu z důvodu prodlení s platbami měsíčních splátek splatných od 15. listopadu 2011.
26 Dne 28. prosince 2012 získala společnost UniCredit Bank exekuční titul, na jehož základě zahájila proti HL exekuční řízení, které stále probíhá. Dne 17. března 2017 postoupila společnost UniCredit Bank svou pohledávku vyplývající z úvěrové smlouvy společnosti Momentum Credit.
27 Dne 4. dubna 2023 se HL obrátil na příslušný soud prvního stupně, aby se z důvodu nesplnění informační povinnosti ze strany banky a neposkytnutí dostatečných informací o kurzovém riziku primárně domáhal určení neplatnosti úvěrové smlouvy a jako právní následek toho určení navrhl zachování právních účinků této smlouvy, s výjimkou ujednání o kurzovém riziku, na které mělo být pohlíženo jako by neexistovalo. HL rovněž požadoval vypořádání mezi stranami v souladu s § 3 zákona DH2 a s ohledem na rozsudek ze dne 31. března 2022, Lombard Lízing (C‑472/20, EU:C:2022:242), přičemž se zavázal, že ke dni vydání konečného rozhodnutí uhradí svůj dluh, který k 5. září 2012 činil 5 223 492 HUF (přibližně 13 058 eur), včetně úroků.
28 Podpůrně HL navrhl, aby soud, jemuž byla věc předložena, konstatoval neplatnost úvěrové smlouvy a jako právní následek neplatnosti podle § 37 odst. 1 zákona DH2 prohlásil smlouvu za účinnou pouze do doby vydání rozsudku.
29 Společnosti UniCredit Bank a Momentum Credit vznesly námitku promlčení žaloby HL a navrhly zamítnutí žaloby.
30 Soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, žalobu HL zamítl z důvodu promlčení. O neplatnosti smlouvy nerozhodl, neboť měl za to, že nárok HL na uplatnění právních následků neplatnosti je v každém případě promlčený.
31 HL podal proti rozsudku vydanému v prvním stupni odvolání k Fővárosi Törvényszék (Městský soud v Budapešti, Maďarsko), který je předkládajícím soudem, přičemž zejména namítal neplatnost sporné úvěrové smlouvy s ohledem na nedostatečné informace poskytnuté bankou ohledně kurzového rizika. Dále má za to, že jeho pohledávka není promlčena, a s odkazem na rozsudky ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑609/19, EU:C:2021:469), a ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470), zdůraznil, že pro účely vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajícího ujednání nelze vůči spotřebiteli, který nevěděl o zneužívající povaze takového ujednání obsaženého v úvěrové smlouvě, namítat žádnou promlčecí lhůtu.
32 Společnosti UniCredit Bank a Momentum Credit navrhly potvrzení rozsudku vydaného v prvním stupni.
33 Předkládající soud uvádí, že má rozhodnout o osudu smlouvy o úvěru denominovaném v cizí měně v případě, že by ujednání této smlouvy, které stanoví, že kurzové riziko nese výhradně spotřebitel, bylo shledáno zneužívajícím z důvodu nedostatečných informací o povaze tohoto rizika, a že by zrušení tohoto ujednání, které vymezuje hlavní předmět smlouvy, mělo za následek neplatnost celé smlouvy.
34 Upřesňuje, že má pochybnosti o způsobu, jakým je třeba počítat promlčecí lhůtu použitelnou na žalobu, kterou se spotřebitel domáhá, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti úvěrové smlouvy.
35 Předkládající soud uvádí, že podle maďarského práva, zejména podle § 1 odst. 6 zákona DH1, začíná promlčecí lhůta pro pohledávky vyplývající ze spotřebitelské smlouvy v zásadě běžet ode dne, kdy je tato smlouva ukončena.
36 V tomto ohledu měl soud prvního stupně na základě bodu 2 stanoviska č. 1/2010, jakož i rozsudku Kúria (Nejvyšší soud) Gfv.VI.30.382/2023/3 ze dne 14. února 2024 za to, že návrh podaný HL, aby soud uplatnil právní následky neplatnosti sporné smlouvy o úvěru, spadá pod ustanovení upravující promlčení, zejména § 324 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku, podle kterého se pohledávky promlčují po pěti letech.
37 Pokud jde dále o počátek běhu promlčecí lhůty pro podání tohoto návrhu, měl za to, že tato lhůta začala běžet ode dne uzavření úvěrové smlouvy, protože tvrzené důvody neplatnosti existovaly již v okamžiku sjednání této smlouvy. Soud prvního stupně měl konkrétně za to, že § 1 odst. 6 zákona DH1 není v projednávané věci použitelný, protože pokud je smlouva neplatná, a tudíž zpětně neúčinná, nelze na ní v zásadě pohlížet jinak než jako na smlouvu, která nikdy nevyvolávala právní účinky, a liší se tak od smlouvy, která jednoho dne skončí nebo pozbude účinnosti.
38 Pokud jde o pozastavení běhu promlčecí lhůty, předkládající soud poznamenává, že v rozsudku vydaném v prvním stupni je upřesněno, že promlčecí lhůta trvá pouze po dobu vymezenou v § 1 odst. 7 zákona DH1, jakož i v § 9 zákona DH2, a sice do dne doručení vypořádání stanoveného tímto zákonem DH2 spotřebiteli, nejpozději však do 31. prosince 2015, s tím, že se předpokládá, že se tato ustanovení vztahují i na pohledávky vyplývající z neplatné smlouvy.
39 Předkládající soud uvádí, že podle soudu prvního stupně nedošlo k přerušení promlčecí lhůty, protože pokud má být § 1 odst. 6 zákona DH1 vykládán v tom smyslu, že se promlčecí lhůta vztahuje na pohledávky vyplývající z neplatné smlouvy a začíná běžet až od ukončení této smlouvy, bylo by třeba konstatovat uplynutí pětileté lhůty stanovené dřívějším občanským zákoníkem, jelikož tato lhůta uplynula mezi dnem ukončení smlouvy, k němuž došlo dne 17. května 2012, a dnem podání žaloby ve sporu v původním řízení, tedy 4. dubnem 2023.
40 Předkládající soud má za to, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy se zneužívající ujednání týká hlavního předmětu smlouvy o úvěru a má za následek úplnou neplatnost smlouvy, začíná tato pětiletá lhůta běžet ode dne 14. února 2008, kdy byla smlouva uzavřena, bez možnosti jejího prodloužení prostřednictvím případného zastavení běhu promlčení podle zákonů DH1 a DH2, a to v konečném důsledku nejpozději do 31. prosince 2015. Takové prodloužení by případně umožnilo spotřebiteli odhalit zneužívající povahu smluvního ujednání o kurzovém riziku.
41 V důsledku toho si předkládající soud klade otázku, zda s ohledem na rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) č. 2/2014 ze dne 16. června 2014 a judikaturu Soudního dvora týkající se úrovně informací, které musí banka spotřebiteli poskytnout, je uvedená promlčecí lhůta dostatečná k tomu, aby spotřebiteli umožnila odhalit zneužívající povahu tohoto ujednání a uplatnit svá práva, pokud začíná běžet dnem uzavření smlouvy.
42 Za těchto podmínek se Fővárosi Törvényszék (Městský soud v Budapešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je cílů stanovených v článcích 1 a 7 [směrnice 93/13] dosaženo, pokud se v případě nároku uplatněného spotřebitelem v řízení, které zahájil, a které se zakládá na zneužívající povaze hlavního předmětu smlouvy o spotřebitelském úvěru ([zejména] informací o kurzovém riziku), [peněžitý] nárok promlčuje v pětileté promlčecí lhůtě stanovené [dřívějším] občanským zákoníkem, počítané od okamžiku [vymahatelnosti nároku] – rovněž s přihlédnutím k ustanovením zákonů DH1 a DH2, které stanoví možnost stavení běhu promlčecí lhůty – bez ohledu na skutečnost, že zneužívající povaha hlavního předmětu smlouvy způsobuje neplatnost smlouvy jako celku, takže jednostranné ukončení této smlouvy nemůže vést k jejímu zániku, v důsledku čehož je pro počátek běhu promlčecí lhůty rozhodující datum uzavření smlouvy?
2) Jsou pro dosažení cílů stanovených ve [směrnici 93/13] relevantní rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o promlčecích lhůtách ve vztahu k promlčecí lhůtě pro uplatnění nároků spotřebitele a rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) navazující na tato rozhodnutí, která jsou závazná nebo mají alespoň sílu precedentu pro maďarské soudy, díky nimž je spotřebitel schopen rozpoznat zneužívající povahu hlavního předmětu smlouvy, kterou uzavřel? V případě kladné odpovědi, lze [datum] těchto rozhodnutí považovat za počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na prohlášení zneužívající povahy nebo lze mít pouze za to, že promlčecí lhůta byla pozastavena mezi okamžikem uzavření smlouvy a datem vydání těchto rozhodnutí?
3) Je třeba kromě data vydání rozhodnutí uvedených ve druhé předběžné otázce zohlednit jako počátek běhu promlčecí lhůty okamžik, kdy se spotřebitel o těchto rozhodnutích dozvěděl, nebo je třeba jej považovat za konec lhůty, která začala běžet uzavřením smlouvy a během níž došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty?
4) Je v případě nároku spotřebitele založeného na zneužívající povaze hlavního předmětu smlouvy, jestliže promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku uzavření smlouvy, odůvodněné poskytnout spotřebiteli možnost uplatnit svůj nárok až do uplynutí doby platnosti smlouvy, kterou uzavřel, pokud doba trvání smlouvy přesáhne nyní platnou pětiletou promlčecí lhůtu?“
K pravomoci Soudního dvora
43 Společnost UniCredit Bank tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na předběžné otázky, jelikož předkládající soud těmito otázkami nepožaduje výklad ustanovení unijního práva. Směrnice 93/13 totiž neobsahuje žádná pravidla týkající se promlčení, takže otázky se ve skutečnosti týkají výkladu pravidel vnitrostátního občanského práva v dané oblasti, která spadají do pravomoci členských států.
44 V tomto ohledu je třeba uvést, že argument společnosti UniCredit Bank vychází z nesprávného předpokladu, že výkon práva členských států vymezit podmínky, za kterých se určuje zneužívající povaha ujednání obsaženého ve smlouvě a za kterých platí konkrétní právní účinky tohoto rozhodnutí, nespadá do působnosti unijního práva [rozsudek ze dne 14. prosince 2023, Getin Noble Bank (Promlčecí lhůta u nároků na vrácení), C‑28/22, EU:C:2023:992, bod 50 a citovaná judikatura].
45 Soudní dvůr již totiž rozhodl, že vnitrostátním právem stanovený rámec ochrany, kterou spotřebitelům zaručuje směrnice 93/13, nemůže měnit rozsah, a tudíž podstatu této ochrany, a tím dokonce zpochybnit zvýšení účinnosti uvedené ochrany přijetím jednotných pravidel o zneužívajících ujednáních, které bylo cílem normotvůrce Evropské unie, jak uvádí desátý bod odůvodnění této směrnice [rozsudek ze dne 14. prosince 2023, Getin Noble Bank (Promlčecí lhůta u nároků na vrácení), C‑28/22, EU:C:2023:992, bod 51 a citovaná judikatura].
46 V tomto kontextu je třeba připomenout, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout. V rámci této spolupráce je věcí vnitrostátního soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a který jako jediný má přesnou znalost skutkových okolností věci a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Proto týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 7. prosince 2023, mBank (Prohlášení spotřebitele), C‑140/22, EU:C:2023:965, bod 47].
47 Mimoto v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o výkladu vnitrostátních právních a správních předpisů ani o souladu takových ustanovení s unijním právem. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU může Soudní dvůr vykládat unijní právo pouze v mezích pravomocí svěřených Evropské unii [rozsudek ze dne 14. prosince 2023, Getin Noble Bank (Promlčecí lhůta u nároků na vrácení), C‑28/22, EU:C:2023:992, bod 53 a citovaná judikatura].
48 V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud má pochybnosti o způsobu, jakým je třeba vypočítat pětiletou promlčecí lhůtu použitelnou na žalobu, kterou se spotřebitel domáhá, aby vnitrostátní soud uplatnil právní následky neplatnosti úvěrové smlouvy.
49 V této souvislosti se předkládající soud v podstatě táže Soudního dvora, zda směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání výkladu vnitrostátního práva, podle kterého tato pětiletá promlčecí lhůta stanovená dřívějším občanským zákoníkem začíná běžet ode dne uzavření smlouvy o spotřebitelném úvěru v případě, že by ujednání této smlouvy bylo považováno za zneužívající a zrušení tohoto ujednání, které vymezuje hlavní předmět smlouvy, by mělo za následek neplatnost celé smlouvy. Kromě toho předkládající soud klade Soudnímu dvoru další otázky týkající se určení počátku běhu uvedené promlčecí lhůty pro případ, že by Soudní dvůr nepovažoval počítání běhu této lhůty ode dne uzavření dotčené smlouvy za slučitelné s cíli a účelem směrnice 93/13.
50 Nelze tudíž mít za to, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu maďarského práva, a z tohoto důvodu musí být argument společnosti UniCredit Bank vycházející z nedostatku pravomoci Soudního dvora odmítnut.
51 Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
52 Společnost UniCredit Bank rovněž zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že předkládající soud neprokázal existenci souvislosti mezi maďarským právem a unijním právem. Kromě toho jsou podle jejího názoru právní otázky, které jsou předmětem předběžných otázek, hypotetické, neboť k tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout o sporu v původním řízení, není nutné na tyto otázky odpovídat. V tomto ohledu společnost UniCredit Bank tvrdí, že tomuto soudu nic nebrání v tom, aby se řídil judikaturou Kúria (Nejvyšší soud), která navíc není v této žádosti správně prezentována.
53 Podle ustálené judikatury platí, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade (rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin, C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 61 a citovaná judikatura).
54 Z toho plyne, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin, C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 62 a citovaná judikatura).
55 V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že výklad unijního práva požadovaný předkládajícím soudem se jeví jako nezbytný pro účely rozhodnutí sporu, který mu byl předložen.
56 Předkládající soud totiž vyjadřuje pochybnosti ohledně počítání promlčecí lhůty, zejména ve světle judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 93/13, a konkrétně ohledně úrovně informací, které musí banka poskytnout spotřebiteli o kurzovém riziku.
57 Pokud však jde o odkazy předkládajícího soudu na judikaturu Kúria (Nejvyššího soudu), Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v rámci systému soudní spolupráce zavedeného článkem 267 SFEU ověřoval nebo zpochybňoval správnost výkladu vnitrostátního práva vnitrostátním soudem, jelikož tento výklad spadá do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu. Soudní dvůr se tedy, obrátí-li se na něj vnitrostátní soud s předběžnou otázkou, musí držet výkladu vnitrostátního práva, jak mu byl vylíčen uvedeným soudem (rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Volvo Group Belgium, C‑436/23, EU:C:2024:1023, bod 18 a citovaná judikatura).
58 Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.
K předběžným otázkám
K první otázce
59 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 1 a 7 směrnice 93/13 ve světle zásady efektivity vykládány v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého v případě neplatnosti úvěrové smlouvy, která nemůže nadále existovat bez zneužívajícího ujednání z důvodu, že se toto ujednání vztahuje k hlavnímu předmětu smlouvy, může spotřebitel soudní cestou uplatnit právní následky určení této neplatnosti pouze v promlčecí lhůtě pěti let ode dne uzavření této smlouvy.
60 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 směrnice 93/13 je účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
61 V tomto rámci čl. 7 odst. 1 této směrnice ukládá členským státům, aby stanovily odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.
62 Podle ustálené judikatury platí, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypoteční úvěr v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 86 a citovaná judikatura].
63 Pokud jde o zásadu efektivity, o kterou jako jedinou se v tomto řízení jedná, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního soudního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Caixabank (Promlčecí lhůta), C‑484/21, EU:C:2024:360, bod 23 a citovaná judikatura].
64 Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, který platí mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).
65 Pokud jde o námitku promlčení podanou proti návrhu spotřebitele na vrácení bezdůvodně zaplacených částek, založenému na zneužívající povaze smluvního ujednání ve smyslu směrnice 93/13, Soudní dvůr již několikrát potvrdil, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak zároveň stanoví promlčecí lhůtu pro návrh takového spotřebitele na uplatnění restitučních účinků tohoto určení, s výhradou dodržení zejména zásady efektivity [rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Caixabank (Promlčení nároku na vrácení poplatků za hypoteční úvěr), C‑810/21 až C‑813/21, EU:C:2024:81, bod 43 a citovaná judikatura].
66 Je tedy třeba mít za to, že námitka promlčení směřující proti návrhům restituční povahy, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, která jim vyplývají ze směrnice 93/13, není sama o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud její použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných touto směrnicí (rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Caixabank (Promlčecí lhůta), C‑484/21, EU:C:2024:360, bod 27 a citovaná judikatura].
67 Pokud jde o analýzu charakteristik promlčecí lhůty dotčené ve věcech v původním řízení, Soudní dvůr upřesnil, že tato analýza se musí týkat délky takové lhůty a podmínek jejího použití, včetně podmínek pro zahájení běhu této lhůty (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 30 a citovaná judikatura).
68 Pokud jde o počátek promlčecí lhůty, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jelikož pětiletá promlčecí lhůta, která začíná běžet od uzavření dotčené smlouvy, vede k tomu, že se spotřebitel může domáhat vrácení částek uhrazených na základě smluvního ujednání prohlášeného za zneužívající pouze během prvních pěti let po podpisu smlouvy, bez ohledu na to, zda si byl nebo mohl být rozumně vědom zneužívající povahy tohoto ujednání, může nadměrně ztížit výkon práv tohoto spotřebitele přiznaných směrnicí 93/13, a porušit tak zásadu efektivity ve spojení se zásadou právní jistoty (rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, bod 91).
69 Datum uzavření smlouvy, která obsahuje zneužívající ujednání, nemůže tedy jako takové představovat počátek běhu promlčecí lhůty [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Caixabank (Promlčecí lhůta), C‑484/21, EU:C:2024:360, bod 31].
70 V tomto ohledu je třeba zohlednit nerovné postavení, v němž se spotřebitel vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti nachází, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Stejně tak je třeba připomenout, že spotřebitelé mohou nevědět o zneužívající povaze ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru nebo si neuvědomují rozsah svých práv plynoucích ze směrnice 93/13 (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 45 a citovaná judikatura).
71 Je rovněž třeba vzít v úvahu, že Soudní dvůr rozhodl, že takové úvěrové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, jsou obecně plněny po dlouhou dobu, a proto nelze vyloučit, že přinejmenším u části uskutečněných plateb dojde k promlčení ještě před tím, než skončí platnost dotčené smlouvy, takže takový režim promlčení může spotřebitele systematicky zbavovat možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě ujednání, která jsou v rozporu se směrnicí 93/13 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypotéční úvěr v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646 bod 95 a citovaná judikatura].
72 Pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty dotčené ve věci v původním řízení, existuje nezanedbatelné riziko, že s ohledem na to, jak tuto lhůtu stanoví vnitrostátní judikatura, spotřebitel nebude schopen účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13.
73 Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že pokud by byl potvrzen soudní výklad vnitrostátního práva, na jehož základě soud prvního stupně stanovil počátek promlčecí lhůty ke dni uzavření úvěrové smlouvy mezi společností UniCredit Bank a HL, tj. ke dni 14. února 2008, začala by tato lhůta běžet bez ohledu na to, zda HL věděl nebo mohl vědět o zneužívající povaze ujednání o kurzovém riziku, a tedy bez ohledu na to, zda mohl účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13. V tomto ohledu nic v předkládacím rozhodnutí nenasvědčuje tomu, že by spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl nebo mohl vědět, že ujednání o kurzovém riziku je zneužívající, a tedy že mohl účinně uplatnit práva, která mu tato směrnice přiznává, což v každém případě přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
74 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak , že čl. 1 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být ve světle zásady efektivity vykládány v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého v případě neplatnosti úvěrové smlouvy, která nemůže nadále existovat bez zneužívajícího ujednání z důvodu, že se toto ujednání vztahuje k hlavnímu předmětu smlouvy, může spotřebitel soudní cestou uplatnit právní následky určení této neplatnosti pouze v promlčecí lhůtě pěti let ode dne uzavření této smlouvy, pokud k tomuto datu spotřebitel nevěděl nebo nemohl vědět o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání, a proto nemohl účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13.
Ke druhé a třetí otázce
75 Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být směrnice 93/13 vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby datum, ke kterému Soudní dvůr rozhodl o výkladu této směrnice, nebo datum, ke kterému nejvyšší vnitrostátní soud rozhodl o zneužívající povaze ujednání obsažených ve spotřebitelských smlouvách, bylo použito pro účely určení počátku běhu promlčecí lhůty u žaloby podané spotřebitelem znějící na vrácení částek zaplacených na základě ujednání podobného ujednání, které vedlo k výkladu uvedené směrnice ze strany Soudního dvora nebo které bylo předmětem rozhodnutí vnitrostátního soudu, nebo pro účely obnovení běhu této lhůty po jejím pozastavení.
76 Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu na položené otázky a s ohledem na skutečnosti předcházející sporu, jak jsou popsány v předkládacím rozhodnutí, je třeba omezit analýzu pouze na případ žaloby podané spotřebitelem za účelem uplatnění restitučních účinků vyplývajících z určení zneužívající povahy smluvního ujednání.
77 Je třeba připomenout, že zejména za účelem zajištění účinné ochrany práv, která spotřebiteli vyplývají ze směrnice 93/13, musí mít spotřebitel možnost kdykoliv namítnout zneužívající povahu smluvního ujednání nejen jako prostředek obrany, ale rovněž za účelem určení zneužívající povahy smluvního ujednání ze strany soudu, takže návrh podaný spotřebitelem k určení zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nemůže podléhat žádné promlčecí lhůtě (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 38).
78 Soudní dvůr následně rozhodl, že stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u restituční žaloby podané spotřebitelem na základě zneužívajícího smluvního ujednání na den, kdy nejvyšší vnitrostátní soud vydal rozsudky prohlašující standardizovaná ujednání odpovídající ujednání obsaženému ve sporné smlouvě za zneužívající, v mnoha případech umožňuje prodávajícímu nebo poskytovateli ponechat si částky neoprávněně získané v neprospěch spotřebitele na základě zneužívajícího ujednání, což by bylo neslučitelné s požadavkem vyplývajícím z judikatury připomenuté v bodě 68 tohoto rozsudku, podle níž tento výchozí bod nelze stanovit nezávisle na otázce, zda uvedený spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze posledně uvedeného ujednání zakládajícího restituční nárok, a aniž by byla prodávajícímu nebo poskytovateli uložena povinnost řádné péče a poučení vůči spotřebiteli, čímž by se zvýraznilo jeho nerovné postavení, které má směrnice 93/13 zhojit [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 47].
79 Kromě toho při neexistenci informační povinnosti prodávajícího nebo poskytovatele nelze předpokládat, že spotřebitel může rozumně vědět, že ujednání obsažené v jeho smlouvě má význam rovnocenný standardizovanému ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena nejvyšším vnitrostátním soudem. Ačkoli taková judikatura může – pokud je dostačujícím způsobem zveřejněna – umožnit spotřebiteli dozvědět se o zneužívající povaze vzorového ujednání obsaženého v jeho smlouvě s prodávajícím nebo poskytovatelem. Od tohoto spotřebitele, jehož má směrnice 93/13 chránit s ohledem na jeho nerovné postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, však nelze očekávat, že podnikne kroky, které spadají do oblasti právních rešerší [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, body 48 a 49, jakož i citovaná judikatura].
80 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 vyplývá, že ochrana poskytovaná touto směrnicí závisí na tom, pro jaké účely fyzická osoba jedná, a že musí jít o účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Od prodávajících či poskytovatelů lze přitom očekávat, že si budou udržovat vědomost o právních aspektech týkajících se ujednání, která začleňují do smluv uzavíraných se spotřebiteli v rámci obvyklé obchodní činnosti, zejména vzhledem k vnitrostátní judikatuře týkající se takových ujednání, přičemž tento přístup od nich nelze očekávat ve vztahu k příležitostnému, či dokonce mimořádnému uzavření smlouvy obsahující takové ujednání [rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Caixabank (Promlčení nároku na vrácení poplatků za hypoteční úvěr), C‑810/21 až C‑813/21, EU:C:2024:81, bod 60].
81 Navíc je třeba zdůraznit, že taková vnitrostátní judikatura nutně neumožňuje ipso facto prohlásit za zneužívající všechna ujednání tohoto druhu obsažená ve všech smlouvách mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem v tomto členském státu. Pokud nejvyšší vnitrostátní soud prohlásil standardizované ujednání za zneužívající, je ještě třeba v zásadě a v souladu s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 v každém jednotlivém případě určit, do jaké míry je ujednání obsažené v konkrétní smlouvě rovnocenné tomuto standardizovanému ujednání a musí být stejně jako posledně uvedené ujednání považováno za zneužívající [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, body 50 a 51].
82 Z těchto úvah vyplývá, že od průměrného přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele nelze požadovat, aby se z vlastního podnětu pravidelně informoval o rozhodnutích nejvyššího vnitrostátního soudu týkajících se standardizovaných ujednání obsažených ve smlouvách stejné povahy, které mohl uzavřít s prodávajícími nebo poskytovateli, ale ani to, aby na základě rozsudku nejvyššího vnitrostátního soudu určil, zda je takové ujednání, jako je ujednání vložené do konkrétní smlouvy, zneužívající [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 52].
83 Směrnice 93/13 tudíž brání tomu, aby bylo možné – pro určení počátku běhu promlčecí lhůty pro podání restituční žaloby spotřebitele na částky bezdůvodně zaplacené na základě zneužívajícího smluvního ujednání – existenci byť ustálené vnitrostátní judikatury týkající se neplatnosti podobných ujednání považovat za prokázání, že je splněna podmínka vědomosti dotyčného spotřebitele o zneužívající povaze uvedeného ujednání a o právních důsledcích, které z toho vyplývají [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Caixabank (Promlčení nároku na vrácení poplatků za hypoteční úvěr), C‑810/21 až C‑813/21, EU:C:2024:81, bod 61].
84 Důvody uvedené v bodech 78 až 81 tohoto rozsudku, které vedou k závěru, že existence rozsudků nejvyššího vnitrostátního soudu, které konstatují zneužívající povahu některých standardizovaných ujednání, nemůže sama o sobě znamenat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze podobného ujednání obsaženého ve smlouvě, kterou uzavřel s prodávajícím nebo poskytovatelem, platí mutatis mutandis pro rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice 93/13.
85 V této souvislosti je třeba uvést, že i když jsou rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva zveřejňována tak, aby byla snadno přístupná, a to i pro spotřebitele, Soudní dvůr se v nich nevyjadřuje ke zneužívající povaze konkrétních ujednání a systematicky ponechává konkrétní přezkum těchto ujednání na posouzení vnitrostátního soudu, neboť tento přezkum v zásadě nespadá do pravomoci Soudního dvora. Z toho vyplývá, že spotřebitel, i kdyby se jej přímo týkalo původní řízení, nemůže z takového rozhodnutí Soudního dvora vyvodit žádný jistý závěr, pokud jde o zneužívající povahu smluvního ujednání obsaženého ve smlouvě, kterou uzavřel s prodávajícím nebo poskytovatelem, takže rozsudky Soudního dvora citované předkládajícím soudem nelze považovat za zdroj informací o zneužívající povaze konkrétního smluvního ujednání pro průměrného spotřebitele [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, body 58 a 59].
86 Naproti tomu pravomocné soudní rozhodnutí konstatující zneužívající povahu smluvního ujednání, které bylo řádně oznámeno dotyčnému spotřebiteli v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy jakožto adresátovi tohoto rozhodnutí, může představovat počátek běhu promlčecí lhůty. Jakmile se takové rozhodnutí stane pravomocným, má se za to, že spotřebitel si je plně vědom protiprávnosti ujednání, a je tedy schopen sám posoudit vhodnost podání restituční žaloby na částky zaplacené na základě zneužívajícího ujednání ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, body 36 a 37].
87 Je však třeba upřesnit, že i když směrnice 93/13 brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání restituční žaloby na částky zaplacené spotřebitelem na základě zneužívajícího smluvního ujednání mohla začít běžet nezávisle na otázce, zda tento spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze tohoto ujednání, nebrání tato směrnice tomu, aby měl prodávající nebo poskytovatel možnost prokázat, že uvedený spotřebitel o této skutečnosti věděl nebo mohl rozumně vědět před vydáním rozsudku, který prohlašuje neplatnost uvedeného ujednání [rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Caixabank (Promlčecí lhůta), C‑484/21, EU:C:2024:360, bod 35].
88 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že neexistuje žádné pravomocné soudní rozhodnutí konstatující zneužívající povahu a neplatnost ujednání o kurzovém riziku.
89 Za těchto podmínek, i kdyby se HL dozvěděl o relevantních rozhodnutích Kúria (Nejvyšší soud) nebo o rozsudcích Soudního dvora, ani datum, kdy tato rozhodnutí a rozsudky byly vydány, ani den, kdy se o nich HL skutečně dozvěděl, nemohou představovat počátek běhu promlčecí lhůty.
90 Předkládajícímu soudu případně přísluší ověřit, zda společnosti UniCredit Bank a Momentum Credit předložily důkaz, že HL věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze ujednání o kurzovém riziku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 38].
91 Konečně pokud jde o otázku týkající se obnovení běhu promlčecí lhůty po jejím pozastavení, je třeba uvést, že účelem stavení běhu promlčecí lhůty je zajistit, aby promlčení, jehož základ spočívá právě v sankci za nečinnost držitele práva, nevyvolávalo účinky v situaci, která tuto nečinnost ospravedlňuje. Stavení lhůty má tedy chránit situace, kdy se držitel práva z objektivních důvodů stanovených zákonem ocitne v situaci, v níž je objektivně obtížné toto právo uplatnit, a to tím, že se zabrání tomu, aby uplynutím času došlo k zániku tohoto práva.
92 Z toho vyplývá, že obnovení běhu promlčecí lhůty po uplynutí doby jejího pozastavení musí být doprovázeno stejnými zárukami, jaké jsou stanoveny pro určení počátku běhu této lhůty.
93 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, žebrání tomu, aby datum, ke kterému Soudní dvůr rozhodl o výkladu této směrnice, nebo datum, ke kterému nejvyšší vnitrostátní soud rozhodl o zneužívající povaze ujednání obsažených ve spotřebitelských smlouvách, bylo použito pro účely určení počátku běhu promlčecí lhůty u žaloby podané spotřebitelem znějící na vrácení částek zaplacených na základě ujednání podobného ujednání, které vedlo k výkladu uvedené směrnice ze strany Soudního dvora nebo které bylo předmětem rozhodnutí vnitrostátního soudu, nebo pro účely obnovení této lhůty po jejím pozastavení.
Ke čtvrté otázce
94 Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba odpovídat na čtvrtou otázku.
K nákladům řízení
95 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 1 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách
musí být ve světle zásady efektivity vykládány v tom smyslu, že
brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého v případě neplatnosti úvěrové smlouvy, která nemůže nadále existovat bez zneužívajícího ujednání z důvodu, že se toto ujednání vztahuje k hlavnímu předmětu smlouvy, může spotřebitel soudní cestou uplatnit právní následky určení této neplatnosti pouze v promlčecí lhůtě pěti let ode dne uzavření této smlouvy, pokud k tomuto datu spotřebitel nevěděl nebo nemohl vědět o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání, a proto nemohl účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13.
2) Směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že
brání tomu, aby datum, ke kterému Soudní dvůr rozhodl o výkladu této směrnice, nebo datum, ke kterému nejvyšší vnitrostátní soud rozhodl o zneužívající povaze ujednání obsažených ve spotřebitelských smlouvách, bylo použito pro účely určení počátku běhu promlčecí lhůty u žaloby podané spotřebitelem znějící na vrácení částek zaplacených na základě ujednání podobného ujednání, které vedlo k výkladu uvedené směrnice ze strany Soudního dvora nebo které bylo předmětem rozhodnutí vnitrostátního soudu, nebo pro účely obnovení této lhůty po jejím pozastavení.
Podpisy
* Jednací jazyk: maďarština.