null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)
4. června 2026(*)
„ Řízení o předběžné otázce – Doprava – Nařízení (ES) č. 392/2009 Odpovědnost dopravců k cestujícím po moři v případě nehod – Článek 2 – Působnost – Článek 3 – Odpovědnost a pojištění – Článek 7 – Informace pro cestující – Athénská úmluva o přepravě cestujících a jejich zavazadel po moři – Článek 3 – Odpovědnost dopravce za smrt nebo zranění cestujícího – Články 6 a 7 – Omezení odpovědnosti – Směrnice 90/314/EHS – Souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy – Článek 5 – Odpovědnost organizátora cestovních služeb za řádné plnění souborných služeb – Okružní plavba – Zranění cestujícího na palubě lodi – Omezení náhrady škody v souladu s mezinárodními úmluvami“
Ve věci C‑629/24,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ze dne 15. května 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 25. září 2024, v řízeních
MH
proti
Costa Crociere SpA,
Axyme Selàrl, insolvenčnímu správci společnosti Blue passion,
Generali IARD SA, pojistiteli společnosti Blue passion
Hiscox Insurance Company Ltd,
Caisse primaire d’assurance maladie (CPAM) de Paris,
a
Costa Crociere SpA,
proti
DI,
DM, jednajícímu svým jménem a jako dědic DI,
Croisière club SAS,
Hiscox Insurance Company Ltd,
Caisse primaire d’assurance maladie (CPAM) du Puy-De-Dôme,
Hiscox SA, pojistiteli odpovědnosti za škody při výkonu povolání společnosti Croisière club SAS,
WT, jako dědici DI
SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),
ve složení: M. L. Arastey Sahún, předsedkyně senátu, J. Passer, E. Regan, D. Gratsias a B. Smulders (zpravodaj), soudci,
generální advokát: R. Norkus,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za MH: N. Boullez, advokát,
– za Costa Crociere SpA: G. Valdelièvre, advokát,
– za Hiscox Insurance Company Ltd: G. Thouvenin, advokát,
– za DM, vlastním jménem a jako dědici DI, a za WT, jako dědici DI: F. Rocheteau, advokát,
– za Croisière club SAS a Hiscox SA, jako pojistitele za škody při výkonu povolání společnosti Croisière Club SAS: D. Le Prado, advokát,
– za francouzskou vládu: B. Herbaut a B. Travard, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: S. Delaude, M. Noll-Ehlers a N. Yerrell, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. září 2025,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 7 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 392/2009 ze dne 23. dubna 2009 o odpovědnosti dopravců k cestujícím po moři v případě nehod (Úř. věst. 2009, L 131, s. 24), pokud námořní dopravce pořádá okružní plavbu, která představuje souborné služby pro cesty ve smyslu směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. 1990, L 158, s. 59; Zvl. vyd. 13/10, s. 132).
2 Tato žádost byla předložena v rámci dvou sporů, v nichž stojí zaprvé MH proti Costa Crociere SpA, Axyme Selàrl, insolvenčnímu správci společnosti Blue passion, Generali IARD SA, pojistiteli společnosti Blue passion, Hiscox Insurance Company Ltd, jakož i Caisse primaire d’assurance maladie (CPAM) de Paris (dále jen „věc MH“), a zadruhé Costa Crociere proti DI, DM, který jedná svým jménem a jako dědic DI, Croisière club SAS, Hiscox Insurance Company Ltd, Caisse primaire d’assurance maladie (CPAM) du Puy-De-Dôme a Hiscox SA, pojistiteli odpovědnosti za škody při výkonu povolání Croisière club SAS, jakož i WT (dále jen „věc „Costa Crociere“) v důsledku zranění způsobeným MH a DI během okružních plaveb pořádaných na lodi provozované společností Costa Crociere, které jim byly prodány jako souborné služby pro cesty cestovními kancelářemi Blue passion a Croisière club.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení č. 392/2009
3 Článek 1 nařízení č. 392/2009, nadepsaný „Předmět“, stanoví:
“1. Tímto nařízením se stanoví režim Společenství týkající se odpovědnosti a pojištění za přepravu osob po moři podle příslušných ustanovení:
a) Athénské úmluvy o přepravě cestujících a jejich zavazadel po moři z roku 1974 ve znění protokolu z roku 2002 (dále jen ‚Athénská úmluva‘), obsažených v příloze I; [...]
[...]“
4 Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní:
„Toto nařízení se vztahuje na jakoukoli mezinárodní přepravu ve smyslu čl. 1 bodu 9 Athénské úmluvy a na přepravu po moři uvnitř jednoho členského státu na palubě lodí tříd A a B podle článku 4 směrnice [Rady] 98/18/ES [ze dne 17. března 1998 o bezpečnostních pravidlech a normách pro osobní lodě (Úř. věst. 1998, L 144, s. 1; Zvl. vyd. 07/03, s. 144)], pokud:
a) loď pluje pod vlajkou členského státu nebo je registrována v členském státě;
b) smlouva o přepravě byla uzavřena v členském státě nebo
c) místo odjezdu nebo místo určení uvedené ve smlouvě o přepravě se nachází v členském státě.
Členské státy mohou uplatňovat toto nařízení na veškerou přepravu po moři uvnitř jednoho členského státu.“
5 Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Odpovědnost a pojištění“, v odstavci 1 stanoví:
Odpovědnost za škodu způsobenou cestujícím, jejich zavazadlům a jejich vozidlům a pravidla pojištění nebo jiné finanční záruky se řídí tímto nařízením, články 1 a 1a, čl. 2 odst. 2, články 3 až 16 a články 18, 20 a 21 Athénské úmluvy uvedené v příloze I a ustanoveními pokynů [Mezinárodní námořní organizace (IMO)] uvedenými v příloze II.“
6 Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný „Informace pro cestující“, stanoví:
„Aniž jsou dotčeny povinnosti provozovatelů souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy stanovené směrnicí [90/314], zajistí dopravce nebo provádějící dopravce, aby byly cestujícím poskytnuty náležité a srozumitelné informace o jejich právech podle toho nařízení.
Pokud byla přepravní smlouva uzavřena v členském státě, musí být tyto informace poskytnuty ve všech prodejních místech, i pokud se jedná o prodej po telefonu či prostřednictvím internetu. Nachází-li se místo odjezdu v členském státě, musí být tyto informace poskytnuty před odjezdem. V ostatních případech musí být poskytnuty nejpozději při odjezdu. V rozsahu, v němž dopravce poskytl informace podle tohoto článku, není provádějící dopravce povinen podávat hlášení, a naopak. Tyto informace se poskytují nejvhodnější formou.
Ke splnění informační povinnosti podle tohoto článku musí dopravce a provádějící dopravce poskytnout cestujícím alespoň informace uvedené v souhrnu ustanovení tohoto nařízení vypracovaném [Evropskou] Komisí a zveřejněném.“
7 Článek 12 nařízení č. 392/2009, nadepsaný „Vstup v platnost“, stanoví:
„Toto nařízení vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.
Použije se ode dne vstupu Athénské úmluvy v platnost pro Společenství a nejpozději ode dne 31. prosince 2012.
Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.“
8 Příloha I tohoto nařízení týkající se ustanovení Athénské úmluvy, která jsou významná pro účely uplatňování uvedeného nařízení (dále jen „příloha I“), obsahuje článek 1, nadepsaný „Definice“, který stanoví:
„Pro účely této úmluvy mají následující pojmy tento význam:
1) a) ‚dopravcem‘ se rozumí osoba, která uzavřela smlouvu o přepravě nebo jejímž jménem je taková smlouva uzavřena, bez ohledu na to, zda přepravu skutečně provádí tato osoba nebo provádějící dopravce;
b) ‚provádějícím dopravcem‘ se rozumí osoba jiná než dopravce, která je vlastníkem, nájemcem nebo provozovatelem lodi a která skutečně provádí celou přepravu nebo její část, a
c) ‚dopravcem, který skutečně provádí celou přepravu nebo její část,‘ se rozumí provádějící dopravce nebo dopravce, pokud skutečně tuto přepravu provádí;
2) ‚smlouvou o přepravě‘ se rozumí smlouva uzavřená dopravcem nebo jeho jménem, jejímž předmětem je přeprava osoby anebo osoby a jejich zavazadel;
[...]
8) ‚přeprava‘ zahrnuje tato období:
a) vzhledem k cestujícímu a jeho příručním zavazadlům, dobu, během níž je cestující nebo jeho příruční zavazadla na palubě lodi, nebo dobu průběhu jeho nalodění nebo vylodění, a dobu, během níž je cestující a jeho příruční zavazadla přepravován po vodě z pevniny na loď a naopak, pokud jsou náklady na tuto přepravu zahrnuty do jízdného nebo pokud bylo plavidlo použité k tomuto účelu pomocné přepravy poskytnuto cestujícímu dopravcem. Vzhledem k cestujícímu však přeprava nezahrnuje dobu, během které se cestující nachází v přístavním terminálu nebo v přístavní stanici, na molu nebo v jakémkoli jiném přístavním zařízení;
[...]
9) ‚mezinárodní přepravou‘ se rozumí přeprava, při které se místo odjezdu a místo určení podle smlouvy o přepravě nacházejí ve dvou různých státech, nebo ve stejném státě, pokud se podle smlouvy o přepravě nebo plánované cestovní trasy přeprava uskutečňuje přes tranzitní přístav nacházející se v jiném státě;
[...]“
9 Článek 3 přílohy I, nadepsaný „Odpovědnost dopravce“, stanoví:
„1) Dopravce odpovídá za škodu vzniklou smrtí nebo zraněním cestujícího způsobeným nehodou lodi do výše 250 000 zúčtovacích jednotek na cestujícího v každém jednotlivém případě, pokud neprokáže, že nehoda
a) nastala v důsledku válečného činu, nepřátelského činu, občanské války, povstání nebo přírodního jevu výjimečné, nevyhnutelné a neodvratitelné povahy nebo
b) byla zcela způsobena jednáním nebo opomenutím třetí osoby s úmyslem způsobit nehodu.
Pokud škoda přesahuje výše uvedené omezení, a v míře, ve které ho přesahuje, je dopravce dále odpovědný, pokud neprokáže, že k nehodě, při které škoda vznikla, došlo bez jeho zavinění nebo nedbalosti.
2. Za škodu v důsledku smrti nebo zranění cestujícího, jež nebyly způsobeny nehodou lodi, dopravce odpovídá v případě, že vznikla jeho zaviněním nebo nedbalostí. Důkazní povinnost týkající se zavinění nebo nedbalosti má osoba uplatňující nárok.
[...]
5. Pro účely tohoto článku se rozumí:
a) ‚nehodou lodi‘ ztroskotání, potopení, srážka lodi nebo její najetí na mělčinu, výbuch nebo požár na lodi nebo porucha lodi;
b) ‚zaviněním nebo nedbalostí dopravce‘ také zavinění nebo nedbalost osob, které pracují pro dopravce a jednají v rámci svých pracovních povinností;
c) ‚poruchou lodi‘ jakákoli závada, porucha nebo nesplnění příslušných bezpečnostních předpisů vzhledem k jakékoli části lodi nebo jejího vybavení, pokud je používáno k úniku, evakuaci, nalodění nebo vylodění cestujících, nebo pokud je používáno k pohonu, řízení, pro bezpečnost plavby, uvazování, kotvení, připlutí k nábřeží nebo kotvišti nebo k odplutí od nábřeží nebo kotviště nebo ke zjišťování škod po zaplavení lodi, anebo při spouštění záchranných prostředků, a
d) ‚škodou‘ škoda, která nezahrnuje odškodnění represivní nebo exemplární povahy.
6. Odpovědnost dopravce podle tohoto článku se vztahuje pouze na škody v důsledku nehod, k nimž došlo během přepravy. Skutečnost, že k nehodě, při které vznikla škoda, došlo během přepravy, a rozsah škody prokazuje osoba uplatňující nárok.
[...]“
10 Článek 6 přílohy I, nadepsaný „Spoluzavinění“, stanoví:
„Jestliže dopravce prokáže, že smrt nebo zranění cestujícího nebo ztráta či poškození jeho zavazadel bylo způsobeno zcela nebo zčásti zaviněním nebo nedbalostí cestujícího, může soud v daném případě dopravce zcela či částečně zprostit odpovědnosti v souladu s pravidly práva dotyčného soudu.“
11 Článek 7 přílohy I, nadepsaný „Omezení odpovědnosti za smrt a zranění“, v odstavci 1 stanoví:
„Odpovědnost dopravce za smrt nebo zranění cestujícího podle článku 3 nesmí v žádném případě přesáhnout 400 000 zúčtovacích jednotek na cestujícího v každém jednotlivém případě. V případech, kdy je v souladu s právem příslušného soudu uloženo vyplácet odškodnění formou pravidelných plateb, nesmí ekvivalentní jistinná hodnota těchto plateb přesáhnout uvedené omezení.“
12 Článek 9 přílohy I, nadepsaný „Zúčtovací jednotky a přepočet“, zní následovně:
„1. Zúčtovací jednotky uvedené v této úmluvě představují zvláštní práva čerpání stanovená Mezinárodním měnovým fondem. Částky uvedené v čl. 3 odst. 1, čl. 4a odst. 1, čl. 7 odst. 1 a článku 8 se přepočítávají na národní měnu státu, v němž působí soud, kterému pojistná událost přísluší, a to na základě hodnoty této měny vzhledem ke zvláštním právům čerpání ke dni soudního rozhodnutí nebo ke dni, na kterém se strany dohodly. Hodnota národní měny státu, jenž je stranou této úmluvy a členem Mezinárodního měnového fondu, vyjádřená ve zvláštních právech čerpání, se stanoví v souladu s metodou přepočtu používanou Mezinárodním měnovým fondem k dotyčnému datu pro jeho vlastní operace a transakce. Hodnota národní měny státu, jenž je stranou této úmluvy a není členem Mezinárodního měnového fondu, vyjádřená ve zvláštních právech čerpání, se vypočítá způsobem určeným dotyčným státem.
2. Stát, který není členem Mezinárodního měnového fondu a jehož právo neumožňuje použití odstavce 1, však může při ratifikaci, přijetí či schválení této úmluvy nebo přistoupení k ní anebo kdykoli později prohlásit, že zúčtovací jednotka uvedená v odstavci 1 se rovná 15 zlatým frankům. Zlatý frank uvedený v tomto odstavci odpovídá šedesáti pěti a půl miligramům zlata ryzosti devět set tisícin. Zlaté franky se na národní měnu přepočítávají v souladu s právem daného státu.
3. Výpočet uvedený v poslední větě odstavce 1 a přepočet uvedený v odstavci 2 se uskuteční takovým způsobem, aby byla v národních měnách států, jež jsou stranami této úmluvy, vyjádřena pokud možno stejná reálná hodnota částek uvedených v čl. 3 odst. 1, čl. 4a odst. 1, čl. 7 odst. 1 a článku 8, jaká by vyplynula použitím prvních tří vět odstavce 1. Státy informují generálního tajemníka o způsobu přepočtu podle odstavce 1 nebo o výsledku přepočtu podle odstavce 2 při uložení příslušné ratifikační listiny či listiny o přijetí, schválení či přistoupení k této úmluvě, a kdykoli dojde ke změně způsobu nebo výsledku přepočtu.“
13 Článek 13 přílohy I, nadepsaný „Ztráta práva na omezení odpovědnosti“, stanoví:
„1. Dopravce není oprávněn využít omezení odpovědnosti stanovené v článcích 7 a 8 a v čl. 10 odst. 1, jestliže se prokáže, že škodu zavinil svým jednáním nebo opomenutím s úmyslem takovouto škodu přivodit, anebo nedbalostí s vědomím toho, že taková škoda pravděpodobně vznikne.
2. Osoba, která pracuje pro dopravce nebo provádějícího dopravce, nebo jeho zástupce není oprávněn využívat tato omezení odpovědnosti, jestliže se prokáže, že škodu zavinil svým jednáním nebo opomenutím s úmyslem takovou škodu přivodit, anebo nedbalostí s vědomím toho, že taková škoda pravděpodobně vznikne.“
14 Článek 14 přílohy I, nadepsaný „Základ pro nároky“, stanoví:
„Žalobu o náhradu škody proti dopravci nebo provádějícímu dopravci v případě smrti nebo zranění cestujícího nebo v případě ztráty nebo poškození zavazadel lze podat pouze v souladu s touto úmluvou.“
Nařízení (EU) č. 1177/2010
15 Článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1177/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 (Úř. věst. 2010, L 334, s. 1) stanoví:
Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
„[...]
t) ‚okružní plavbou‘ služba přepravy po moři nebo na vnitrozemských vodních cestách, jež je provozována výhradně pro účely zábavy či rekreace a jež je doplněna o ubytování a jiné služby a zahrnuje pobyt s více než dvěma noclehy na palubě;
[...]“
Směrnice 90/314
16 Devatenáctý bod odůvodnění směrnice 90/314 uváděl:
„vzhledem k tomu, že v případech, kdy vzniká odpovědnost organizátora nebo prodejce za neplnění nebo nesprávné plnění služeb, které jsou předmětem souboru služeb, může být tato odpovědnost omezena v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími tyto služby, zejména Varšavskou úmluvou z roku 1929 o mezinárodní letecké dopravě, Bernskou úmluvou z roku 1961 o železniční dopravě, Athénskou úmluvou [...] a Pařížskou úmluvou z roku 1962 o odpovědnosti hoteliérů; že kromě toho pro škody jiné než na životě či zdraví, mohou omezení odpovědnosti vyplývat rovněž ze smlouvy o souborných službách, za předpokladu, že nejsou nepřiměřená“.
17 Článek 1 této směrnice stanovil:
„Předmětem této směrnice je sblížení právních a správních předpisů členských států o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy prodávaných nebo nabízených k prodeji na území Společenství.“
18 Článek 2 uvedené směrnice stanovil:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚souborem služeb‘ předem stanovená kombinace alespoň dvou z následujících položek, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnuje-li nocleh:
a) doprava;
b) ubytování;
c) jiné služby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb.
[...]“
19 Článek 5 téže směrnice zněl:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, odpovídali spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky má splnit organizátor nebo prodejce anebo jiný poskytovatel služeb, aniž je dotčeno právo organizátora nebo prodejce tyto jiné poskytovatele služeb postihnout.
2. Pokud jde o škody, které vyplývají pro spotřebitele z neplnění nebo nesprávného plnění smlouvy, přijmou členské státy nezbytná opatření zajišťující, aby za ně organizátor nebo prodejce odpovídali, ledaže by toto neplnění nebo nesprávné plnění nezavinili oni ani jiný poskytovatel služeb, neboť:
– zjištěné nedostatky při plnění smlouvy lze přičíst spotřebiteli,
– tyto nedostatky lze přičíst třetí osobě, která není spojena s poskytováním smluvně sjednaných služeb, a jsou nepředvídatelné nebo nepřekonatelné,
– tyto nedostatky byly způsobeny vyšší mocí, jak je vymezena v čl. 4 odst. 6 druhém pododstavci bodu ii), nebo událostí, kterou organizátor nebo prodejce nebo poskytovatel služeb přes řádnou péči nemohl předpokládat ani ji překonat.
V případech uvedených v prvním pododstavci druhé a třetí odrážce jsou organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, povinni neprodleně poskytnout spotřebiteli v nesnázích pomoc.
Pokud jde o škody, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, mohou členské státy povolit, aby výše náhrady škody byla omezena v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími tyto služby.
Pokud jde o škody jiné než na životě či zdraví, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, mohou členské státy povolit, aby výše náhrady škody byla omezena smlouvou. Toto omezení nesmí být nepřiměřené.
3. Aniž je dotčen odst. 2 čtvrtý pododstavec, není možné odchýlit se smluvním ujednáním od odstavců 1 a 2.
[...]“
Francouzské právo
20 Zákon o cestovním ruchu provádí do francouzského práva směrnici 90/314. Článek L. 211-1 tohoto zákona, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o cestovním ruchu“), stanoví:
„I.- Tato kapitola se použije na fyzické nebo právnické osoby, které bez ohledu na způsob svého odměňování provádějí nebo podporují činnosti spočívající v pořádání nebo prodeji:
a) jednotlivých nebo hromadných cest nebo pobytů;
b) služeb, které mohou být poskytovány při příležitosti cest nebo pobytů, zejména vydávání jízdních dokladů, rezervace pokojů v hotelových zařízeních nebo turistických ubytovnách a vydávání ubytovacích nebo stravovacích poukazů;
[...]“
21 Článek L. 211-2 zákona o cestovním ruchu stanoví:
„Souborem služeb cestovního ruchu se rozumí plnění:
1° vyplývající z předem stanovené kombinace alespoň dvou činností týkajících se dopravy, ubytování nebo jiných služeb cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb;
2° je-li poskytováno po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnuje-li nocleh;
3° je-li prodáváno nebo nabízeno k prodeji za souhrnnou cenu.“
22 Článek L. 211-16 zákona o cestovním ruchu zní:
„Každá fyzická nebo právnická osoba, která vykonává činnosti uvedené v článku L. 211-1, nese vůči kupujícímu plnou odpovědnost za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tato smlouva byla uzavřena na dálku, či nikoli, a zda tyto závazky má splnit tato osoba nebo jiný poskytovatel služeb, aniž je dotčeno právo zmíněné osoby tyto jiné poskytovatele služeb postihnout a v mezích náhrady škody stanovené mezinárodními úmluvami.
Své odpovědnosti se nicméně může zcela nebo částečně zprostit, pokud prokáže, že neplnění nebo nesprávné plnění smlouvy lze přičíst buď kupujícímu, nebo nepředvídatelnému a nepřekonatelnému jednání třetí osoby, která není spojena s poskytováním smluvně sjednaných služeb, nebo v případě vyšší moci.“
Spory v původním řízení a předběžné otázky
Věc MH
23 Dne 18. ledna 2017 si MH objednala u cestovní kanceláře Blue Passion okružní plavbu v hodnotě 12 038 eur. Tato okružní plavba měla vést z Valparaisa (Chile) do Melbourne (Austrálie) a měla být uskutečněna na plavidle vlastněném společností Costa Crociere v období od 15. února do 17. března 2017. V noci ze 17. na 18. února 2017 MH vstávala z lůžka, aniž si rozsvítila, upadla a utrpěla zlomeninu hlavice pažní kosti. V důsledku této zlomeniny byla převezena do metropolitní Francie za účelem poskytnutí lékařské péče.
24 V červenci 2017 podala MH proti společnostem Blue Passion a Costa Crociere žalobu na náhradu škody k tribunal de grande instance de Paris (Soud prvního stupně v Paříži, Francie). Společnost Hiscox Insurance, jakožto pojistitel těchto společností, dobrovolně vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice.
25 Rozsudkem ze dne 24. října 2019 tento soud rozhodl, že společnosti Blue Passion a Costa Crociere nesou 20 % podíl na odpovědnosti za škodu, kterou MH utrpěla v důsledku svého pádu, přičemž MH je za tento pád částečně odpovědná, jelikož si před nehodou nerozsvítila. Kromě toho uvedený soud na základě článku L. 211–2 a následujících zákona o cestovním ruchu uložil společnostem Blue Passion a Costa Crociere společně se společností Hiscox Insurance povinnost nahradit MH škodu ve výši 2 041,53 eura.
26 Rozsudkem ze dne 22. září 2020 vstoupila společnost Blue Passion do konkursu.
27 Společnost Costa Crociere podala proti rozsudku ze dne 24. října 2019 odvolání ke cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie), který ve svém rozsudku ze dne 17. listopadu 2022 rozhodl, že MH nese výlučnou odpovědnost za svůj úraz, jelikož si před pádem nerozsvítila v pokoji světlo, takže společnost Blue Passion nemůže být považována za odpovědnou za nesprávné plnění smlouvy podle článku L. 211–1 a následujících zákona o cestovním ruchu. Kromě toho měl tento soud za to, že společnost Costa Crociere nemůže být činěna odpovědnou za tuto nehodu ani na základě nařízení č. 392/2009 a Athénské úmluvy, jelikož nebylo tvrzeno, že došlo k pohybům výletní lodi nebo porušení povinností společnosti Costa Crociere, které mohly způsobit pád MH. Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) proto uvedený rozsudek zrušil.
28 MH podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem, přičemž měla za to, že cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) nesprávně odmítl použít články L. 211–2 a L. 211–16 zákona o cestovním ruchu a nesprávně použil ustanovení nařízení č. 392/2009 a Athénské úmluvy.
Věc Costa Crociere
29 Dne 11. února 2016 zakoupil DM pro svou manželku DI a pro sebe u cestovní kanceláře Croisière club souborné služby pro cesty v hodnotě 1 782 eur. Tato cesta spočívala v okružní plavbě po řeckých ostrovech s odjezdem z Marseille (Francie) s pěti zastávkami na plavidle vlastněném společností Costa Crociere v období od 30. března do 11. dubna 2016.
30 Dne 30. března 2016 DI upadla a utrpěla zlomeninu hlavice levé pažní kosti poté, co do ní narazila blíže neurčená osoba, když se DI chtěla obsloužit u bufetu připraveného na výletní lodi, která v té době stále kotvila v přístavu v Marseille.
31 DM a DI, kteří se proto nezúčastnili okružní plavby, podali proti společnostem Costa Crociere a Croisière club žalobu na náhradu škody u tribunal judiciaire de Nanterre (Soud prvního stupně v Nanterre, Francie). Společnost Hiscox Insurance, jakožto pojistitel společnosti Croisière club, dobrovolně vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice.
32 Dne 22. října 2020 tento soud rozhodl, že společnosti Costa Crociere a Croisière club jsou odpovědné za škodu, a uložil jim, jakož i společnosti Hiscox Insurance, aby DI a DM zaplatily několik částek jako náhradu utrpěné újmy. Společnosti Costa Crociere, Croisière Club a Hiscox Insurance podaly proti tomuto rozsudku odvolání ke cour d’appel de Versailles (Odvolací soud ve Versailles, Francie).
33 Rozsudkem ze dne 14. února 2023 tento soud na základě článku L. 211–1 a následujících zákona o cestovním ruchu uvedený rozsudek potvrdil.
34 Společnost Costa Crociere podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, neboť měla za to, že cour d’appel de Versailles (Odvolací soud ve Versailles) neprávem odmítl použít nařízení č. 392/2009, jakož i Athénskou úmluvu, a nesprávně rozhodl, že je odpovědná za škodu vzniklou DM a DI na základě článku L. 211–1 a následujících zákona o cestovním ruchu.
Úvahy společné oběma věcem v původních řízeních
35 Předkládající soud uvádí, že jak cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) a cour d’appel de Versailles (Odvolací soud ve Versailles) tak část právní vědy, se rozcházejí v otázce, zda se nařízení č. 392/2009 vztahuje na okružní plavby, které vykazují vlastnosti souboru služeb cestovního ruchu ve smyslu směrnice 90/314.
36 Zaprvé by odpovědnost organizátorů námořních okružních plaveb prodávaných jako souborné služby pro cesty mohla spadat do režimu odpovědnosti zavedeného směrnicí 90/314. Nařízení č. 392/2009 totiž nestanoví odchylku od jednotného režimu plné odpovědnosti organizátora nebo prodejce zavedeného touto směrnicí. Kromě toho má tato směrnice za cíl zajistit lepší ochranu spotřebitelů. Toto nařízení se vztahuje pouze na smlouvy týkající se výlučně námořní osobní dopravy a odkaz na směrnici 90/314 v článku 7 uvedeného nařízení se omezuje pouze na povinnosti provozovatelů souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy ohledně informování cestujících a v žádném případě se netýká režimu odpovědnosti stanoveného touto směrnicí.
37 Zadruhé by odpovědnost organizátora okružních plaveb prodávaných ve formě souborných služeb pro cesty mohla dále spadat pod režim odpovědnosti stanovený nařízením č. 392/2009, jelikož článek 14 Athénské úmluvy, na který odkazuje článek 3 tohoto nařízení, stanoví, že žalobu o náhradu škody proti dopravci nebo provádějícímu dopravci v případě smrti nebo zranění cestujícího nebo v případě ztráty nebo poškození zavazadel lze podat pouze v souladu s touto úmluvou, že žádné z ustanovení tohoto nařízení nevyloučilo okružní plavbu z jeho působnosti a článek 7 téhož nařízení odkazuje na směrnici 90/314.
38 Kromě toho podle části právní vědy je třeba rozlišovat podle toho, zda se nehoda, kterou utrpěl cestující při okružní plavbě, vztahuje k činnosti dopravy jako takové, přičemž v takovém případě spadá odpovědnost dopravce do režimu stanoveného Athénskou úmluvou, nebo ke službě cestovního ruchu poskytované při příležitosti této dopravy, která spadá do působnosti směrnice 90/314.
39 Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1) Musí být článek 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 7 první pododstavec nařízení [č. 392/2009] a příloha I tohoto nařízení vykládány v tom smyslu, že upravují odpovědnost námořního dopravce, poskytovatele okružní plavby, která má povahu souborných služeb cestovního ruchu ve smyslu směrnice Rady [90/314]?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, upravují tato ustanovení nařízení [č. 392/2009] odpovědnost tohoto provozovatele, pouze má-li újma na zdraví souvislost s přepravou po moři?“
K předběžným otázkám
40 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval (rozsudek ze dne 18. prosince 2025, SACD a další, C‑182/24, EU:C:2025:979, bod 44, jakož i citovaná judikatura).
41 V projednávané věci se předkládající soud prostřednictvím dvou doplňujících se otázek táže, jaká jsou pravidla použitelná v oblasti odpovědnosti v případě, že cestující výletní lodi utrpí zranění na palubě této lodi, pokud může být okružní plavba kvalifikována jako souborné služby pro cesty ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 90/314 i jako přeprava po moři uvedená v článku 2 nařízení č. 392/2009, a pokud článek 5 této směrnice a článek 3 tohoto nařízení ve spojení s jeho přílohou I stanoví odlišné režimy odpovědnosti.
42 Z toho vyplývá, že je třeba mít za to, že podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 3 odst. 1, čl. 7 první pododstavec a příloha I nařízení č. 392/2009, jakož i článek 5 směrnice 90/314 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud okružní plavba vykazuje znaky souborných služeb pro cesty ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, žaloby na náhradu škody za zranění, které utrpěl cestující na palubě výletní lodi během námořní přepravy ve smyslu článku 2 tohoto nařízení, se řídí režimem odpovědnosti námořního dopravce, který provozuje okružní plavbu za pomoci této lodi, stanoveným uvedeným nařízením.
43 V tomto ohledu je třeba připomenout, že předmětem směrnice 90/314 je podle jejího článku 1 sblížení právních a správních předpisů členských států o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy prodávaných nebo nabízených k prodeji na území Evropské unie. Smlouvami, na které se směrnice 90/314 vztahuje, jsou – jak vyplývá z jejího článku 2 – smlouvy uzavírané mezi spotřebitelem na jedné straně a organizátorem nebo prodejcem na straně druhé, jejichž předmětem je soubor služeb prodávaný za souhrnnou cenu a poskytovaný po dobu déle než 24 hodin nebo zahrnující nocleh, přičemž jde o kombinaci alespoň dvou ze tří položek, kterými jsou doprava, ubytování a jiné služby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb.
44 Z toho vyplývá, že pokud je okružní plavba, definovaná v čl. 3 písm. t) nařízení č. 1177/2010 jako služba přepravy po moři nebo na vnitrozemských vodních cestách, jež je provozována výhradně pro účely zábavy či rekreace a jež je doplněna o ubytování a jiné služby a zahrnuje pobyt s více než dvěma noclehy na palubě, prodávána spotřebiteli za souhrnnou cenu, je třeba mít za to, že se tento prodej týká souboru služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 90/314, a tudíž se na něj vztahuje tato směrnice.
45 V tomto ohledu je třeba uvést, že za účelem sbližování uvedeného v jejím článku 1 zavádí směrnice 90/314 závazný režim smluvní odpovědnosti organizátorů souborných služeb pro cesty vůči spotřebitelům, kteří s nimi uzavřeli smlouvu týkající se takových cest. Článek 5 odst. 1 směrnice 90/314 stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby organizátor nebo prodejce, kteří jsou stranou takové smlouvy, odpovídali spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky má splnit organizátor nebo prodejce anebo jiný poskytovatel služeb. Článek 5 odst. 2 první pododstavec této směrnice zase stanoví, že pokud jde o škody, které vyplývají pro spotřebitele z neplnění nebo nesprávného plnění smlouvy, členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby za ně organizátor nebo prodejce odpovídali (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. března 2021, Kuoni Travel, C‑578/19, EU:C:2021:213, body 34 a 35).
46 Tato odpovědnost organizátora nebo prodejce vůči spotřebiteli však není neomezená.
47 Podle čl. 5 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 90/314 totiž organizátor nebo prodejce nenesou odpovědnost za nedostatky při plnění smlouvy, pokud je lze přičíst třetí osobě, která není spojena s poskytováním smluvně sjednaných služeb, a jsou nepředvídatelné nebo nepřekonatelné, nebo jsou způsobeny vyšší mocí či událostí, kterou organizátor nemohl předpokládat ani ji překonat.
48 Kromě toho z čl. 5 odst. 2 třetího pododstavce směrnice 90/314 ve spojení s jejím devatenáctým bodem odůvodnění vyplývá, že pokud jde o škody, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, mohou členské státy povolit, aby výše náhrady škody pro spotřebitele byla omezena v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími tyto služby, mezi něž patří Athénská úmluva.
49 Pokud jde o posledně uvedené omezení náhrady škody pro spotřebitele, je třeba zaprvé uvést, že se vztahuje na každého „dopravce“ definovaného v jejím čl. 1 bodě 1 jako osoba, která uzavřela smlouvu o přepravě nebo jejímž jménem je taková smlouva uzavřena, bez ohledu na to, zda přepravu skutečně provádí tato osoba nebo provádějící dopravce, a sice osoba jiná než dopravce, která skutečně provádí celou přepravu nebo její část.
50 Zadruhé je třeba uvést, že tato úmluva omezuje náhradu škody, kterou může cestující nebo jeho právní nástupci požadovat od dopravce na případy zranění nebo smrti, ke kterým došlo během námořní přepravy.
51 Konkrétně článek 3 uvedené úmluvy stanoví odlišné režimy odpovědnosti dopravce podle toho, zda nehoda lodi, která je v tomto článku definována jako ztroskotání, potopení, srážka lodi nebo její najetí na mělčinu, výbuch nebo požár na lodi nebo porucha lodi, je příčinou smrti nebo zranění cestujícího, či nikoli.
52 V případě škody vzniklé smrtí nebo zraněním cestujícího způsobené takovou nehodou lodi čl. 3 odst. 1 téže úmluvy stanoví, že dopravce odpovídá za škodu do výše 250 000 zúčtovacích jednotek na cestujícího v každém jednotlivém případě, přičemž zúčtovací jednotky jsou podle článku 9 této přílohy I zvláštní práva čerpání, jak jsou definovaná Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Pokud škoda, kterou cestující utrpěl, nepřesahuje tento limit 250000 zúčtovacích jednotek, může se dopravce zprostit odpovědnosti pouze tím, že prokáže, že nehoda lodi nastala v důsledku válečného činu, nepřátelského činu, občanské války, povstání nebo přírodního jevu výjimečné, nevyhnutelné a neodvratitelné povahy nebo byla zcela způsobena jednáním nebo opomenutím třetí osoby s úmyslem způsobit nehodu. Překročí-li škoda vzniklá cestujícímu uvedený limit 250000 zúčtovacích jednotek, je dopravce nadále odpovědný, pokud neprokáže, že k nehodě, při které škoda vznikla, došlo bez jeho zavinění nebo nedbalosti.
53 Naproti tomu v případě škody vzniklé smrtí nebo zraněním cestujícího, která není způsobena nehodou lodi, čl. 3 odst. 2 a 5 Athénské úmluvy stanoví, že dopravce je odpovědný pouze tehdy, prokáže-li osoba žádající náhradu škody, že nehoda, která vedla k její škodě, je zaviněna nebo byla způsobena nedbalostí dopravce nebo osob, které pracují pro dopravce a jednají v rámci svých pracovních povinností.
54 Článek 6 a čl. 7 odst. 1 této úmluvy však omezují odpovědnost dopravce v případě smrti nebo zranění cestujícího, a to bez ohledu na to, zda tato smrt nebo zranění byly způsobeny nehodou lodi, či nikoliv. Podle tohoto článku 6 totiž může soud, jemuž byla věc předložena, vyloučit nebo zmírnit odpovědnost dopravce, jestliže tento prokáže, že smrt nebo zranění cestujícího jsou zcela nebo zčásti způsobeny zaviněním nebo nedbalostí cestujícího. Kromě toho podle tohoto čl. 7 odst. 1 je odpovědnost dopravce v případě smrti nebo zranění cestujícího v každém případě omezena na 400000 zúčtovacích jednotek na cestujícího v každém jednotlivém případě. Článek 13 odst. 1 uvedené úmluvy však stanoví ztrátu nároku na omezení odpovědnosti stanoveného v uvedeném čl. 7 odst. 1, pokud se prokáže, že dopravce škodu zavinil svým jednáním nebo opomenutím s úmyslem takovouto škodu přivodit, anebo nedbalostí s vědomím toho, že taková škoda pravděpodobně vznikne.
55 Zatřetí zatímco čl. 5 odst. 2 třetí pododstavec směrnice 90/314 stanoví pouze možnost, aby členské státy v souladu s mezinárodními úmluvami omezily náhradu škody pro spotřebitele, pokud jde o škody, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, je omezení odpovědnosti dopravce stanovené Athénskou úmluvou a uvedené v bodech 48 až 54 tohoto rozsudku závazné pro všechny členské státy přinejmenším od 31. prosince 2012.
56 Jak totiž stanoví čl. 1 odst. 1 nařízení č. 392/2009, toto nařízení zavádí režim odpovědnosti Unie za přepravu cestujících po moři založený na příslušných ustanoveních Athénské úmluvy, která jsou uvedena v příloze I tohoto nařízení. Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení v tomto ohledu upřesňuje, že tento režim odpovědnosti je upraven v článku 1, článku 1a, čl. 2 odst. 2, článcích 3 až 16 a článcích 18, 20 a 21 Athénské úmluvy, jejichž znění je uvedeno v příloze I uvedeného nařízení. Kromě toho čl. 12 druhý pododstavec nařízení č. 392/2009 stanoví, že se toto nařízení použije nejpozději ode dne 31. prosince 2012.
57 Pokud dopravce poskytuje služby jako organizátor okružní plavby, která byla spotřebiteli prodána jako souborné služby pro cesty, musí tento organizátor, který může být podle článku 5 směrnice 90/314 vůči spotřebiteli odpovědný za jakékoli neplnění nebo nesprávné plnění služby námořní přepravy tímto dopravcem, s ohledem na odstavec 1 in fine tohoto článku 5, jakož i na čl. 5 odst. 2 třetí pododstavec, vykládaný ve světle devatenáctého bodu odůvodnění této směrnice, mít možnost omezení náhrady škody, kterou má dopravce ve vztahu k cestujícímu, v rozsahu stanoveném v Athénské úmluvě, pokud se tato úmluva na takovou přepravu vztahuje.
58 Z toho vyplývá, že nejpozději ke dni 31. prosince 2012 již členské státy nemají možnost omezit dobrovolně odpovědnost organizátora za přepravu cestujících po moři s ohledem na omezení odpovědnosti dopravce pověřeného takovou přepravou stanovené Athénskou úmluvou, ale jsou povinny tuto odpovědnost organizátora omezit v souladu s touto úmluvou. Omezení odpovědnosti dopravce, jak je stanoveno v uvedené úmluvě a uvedeno v bodech 48 až 54 tohoto rozsudku, se tak použije na náhradu škody spotřebiteli ze strany organizátora v důsledku škody způsobené neplněním nebo nesprávným plněním služeb v průběhu okružní plavby, která byla tomuto spotřebiteli prodána ve formě souboru služeb.
59 Je však třeba uvést, že tato okružní plavba spadá do působnosti nařízení č. 392/2009. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle článku 2 tohoto nařízení se toto nařízení vztahuje zejména na jakoukoli mezinárodní přepravu, která je definována v čl. 1 bodě 9 Athénské úmluvy jako každá přeprava, při které se místo odjezdu a místo určení podle smlouvy o přepravě nacházejí ve dvou různých státech, nebo ve stejném státě, pokud se podle smlouvy o přepravě nebo plánované cestovní trasy přeprava uskutečňuje přes tranzitní přístav nacházející se v jiném státě, pokud loď pluje pod vlajkou členského státu nebo je v něm registrována, pokud smlouva o přepravě byla uzavřena v členském státě nebo se místo odjezdu nebo místo určení uvedené ve smlouvě o přepravě nachází v členském státě.
60 Kromě toho čl. 3 odst. 6 Athénské úmluvy, který se použije na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 392/2009, stanoví, že režim odpovědnosti dopravce stanovený touto úmluvou se vztahuje pouze na škody v důsledku nehod, k nimž došlo během přepravy. Přeprava je definována v čl. 1 bodě 8 písm. a) uvedené úmluvy, který je rovněž použitelný na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 392/2009, jako doba, během níž je cestující na palubě lodi, nebo dobu průběhu jeho nalodění nebo vylodění, a doba, během níž je cestující přepravován po vodě z pevniny na loď a opačně, pokud jsou náklady na tuto přepravu zahrnuty do jízdného nebo pokud bylo plavidlo použité k tomuto účelu pomocné přepravy poskytnuto cestujícímu dopravcem, s vyloučením doby, během které se cestující nachází v přístavním terminálu, v přístavní stanici, na molu nebo v jakémkoli jiném přístavním zařízení.
61 Z toho vyplývá, že na každý návrh na náhradu škody z důvodu smrti cestujícího nebo zranění, které utrpěl během přepravy po moři, se vztahuje režim odpovědnosti stanovený Athénskou úmluvou. Vzhledem k tomu, že přeprava cestujícího je v uvedené úmluvě definována jako doba, po kterou se cestující nachází na palubě lodi, nemůže určení režimu odpovědnosti použitelného v případě smrti nebo zranění, k nimž došlo na palubě lodi, záviset na odpovědi na otázku, zda tato smrt nebo zranění jsou způsobeny neplněním nebo nesprávným plněním služeb přepravy nebo spíše neplněním nebo nesprávným plněním služeb ubytování na palubě nebo rekreace na palubě. V případě jakéhokoli neplnění nebo nesprávného plnění služeb na palubě výletní lodi během přepravy, které vedlo ke smrti nebo zranění cestujícího, se organizátor může vůči cestujícímu dovolávat omezení odpovědnosti stanovených Athénskou úmluvou, která může dopravce uplatnit, aniž by bylo třeba rozlišovat mezi službami týkající se přepravy, ubytování na palubě nebo rekreace na palubě.
62 Vzhledem k tomu, že článek 7 nařízení č. 392/2009 stanoví, že aniž jsou dotčeny informační povinnosti provozovatelů souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy specifikované směrnicí 90/314, obdrží cestující od dopravce náležité a srozumitelné informace o jejich právech podle tohoto nařízení, přinejmenším ve formě shrnutí ustanovení tohoto nařízení, je třeba mít za to, že cestující na výletní lodi musí být informován o režimu odpovědnosti použitelném v případě smrti nebo zranění způsobených na palubě této lodi.
63 S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že pokud, jako je tomu v projednávané věci, spotřebitel, který zakoupil souborné služby, aby uskutečnil okružní plavbu spadající pod čl. 2 bod 1 směrnice 90/314, utrpí zranění během doby, kdy se nachází na palubě výletní lodi, a má za to, že tato zranění jsou způsobena neplněním nebo nesprávným plněním smlouvy o souboru služeb, má možnost podat dva druhy žalob na náhradu škody.
64 Zaprvé podle článku 5 směrnice 90/314 může tento spotřebitel, aby získal náhradu škody, podat žalobu na náhradu škody proti organizátorovi této okružní plavby.
65 Organizátor však může proti takovému nároku na náhradu škody namítat omezení náhrady škody pro cestujícího ze strany dopravce stanovená v článcích 3 a 7 Athénské úmluvy, kterými jsou členské státy vázány na základě článku 3 nařízení č. 392/2009 ve spojení s čl. 5 odst. 2 třetím pododstavcem směrnice 90/314, jak je uvedeno v bodech 55 až 58 tohoto rozsudku, a která v případě smrti nebo zranění překračují omezení v čl. 5 odst. 2 prvního pododstavce této směrnice.
66 V projednávané věci je tedy věcí předkládající soudu, aby ve věcech „MH“ a „Costa Crociere“ posoudil, zda zranění způsobená MH a DI na palubě výletní lodi vznikla z důvodu nehody lodi ve smyslu čl. 3 odst. 2 a 5 Athénské úmluvy či nikoliv, a v případě, že tomu tak není, zda MH a DI prokázali, že nehoda, která vedla k jejich újmě, je zaviněna nebo byla způsobena nedbalostí dopravce nebo osob, které pracují pro dopravce a jednají v rámci svých pracovních povinností.
67 Zadruhé daný spotřebitel uvedený v bodě 63 tohoto rozsudku může podat žalobu na náhradu škody na základě nařízení č. 392/2009 a Athénské úmluvy přímo proti dopravci, který skutečně zajistil přepravu po moři, i když tento dopravce není organizátorem okružní plavby.
68 Vzhledem k tomu, že článek 14 Athénské úmluvy, použitelný na členské státy na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 392/2009, stanoví, že každou žalobu na náhradu škody proti dopravci, pokud jde zejména o zranění, lze podat pouze v souladu s touto úmluvou, může dopravce uplatnit omezení své odpovědnosti, která jsou stanovena v článcích 3 a 7 uvedené úmluvy.
69 Pokud cestující, který se účastní okružní plavby, podá obě tyto žaloby na náhradu škody, musí být náhrada škody získaná v důsledku jedné z těchto žalob zohledněna při posouzení náhrady škody požadované v rámci druhé žaloby, aby se zabránilo tomu, že cestující prostřednictvím uvedených žalob na náhradu škody získá vyšší náhradu, než jaká odpovídá utrpěné újmě.
70 Z toho vyplývá, že na položené otázky je třeba odpovědět, že čl. 3 odst. 1, čl. 7 první pododstavec a příloha I nařízení č. 392/2009, jakož i článek 5 směrnice 90/314 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud okružní plavba vykazuje znaky souborných služeb pro cesty ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, žaloby na náhradu škody za zranění, které utrpěl cestující na palubě výletní lodi během námořní přepravy ve smyslu článku 2 tohoto nařízení, se řídí režimem odpovědnosti námořního dopravce, který provozuje okružní plavbu za pomoci této lodi, stanoveným uvedeným nařízením.
K nákladům řízení
71 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:
Článek 3 odst. 1, čl. 7 první pododstavec a příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 392/2009 ze dne 23. dubna 2009 o odpovědnosti dopravců k cestujícím po moři v případě nehod, jakož i článek 5 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy
musí být vykládány v tom smyslu, že
pokud okružní plavba vykazuje znaky souborných služeb pro cesty ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, žaloby na náhradu škody za zranění, které utrpěl cestující na palubě výletní lodi během námořní přepravy ve smyslu článku 2 tohoto nařízení, se řídí režimem odpovědnosti námořního dopravce, který provozuje okružní plavbu za pomoci této lodi, stanoveným uvedeným nařízením.
Podpisy
* Jednací jazyk: francouzština.