–

za A. B.: A. Žemla, advokátka,

–

za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: F. Blanc-Simonetti, M. Debieuvre a M. Salyková, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9, a oprava Úř. věst. 2017, L 167, s. 58).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A. B., státním příslušníkem třetí země, a Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky (Česká republika) (dále jen „ministerstvo“) ve věci rozhodnutí ministerstva neudělit A. B. mezinárodní ochranu.

3

Článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98) stanoví:

„Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední

a dodržují zásadu nenavracení.“

4

Bod 14 odůvodnění směrnice 2011/95 zní:

„Členské státy jsou oprávněny přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení pro státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti žádající členský stát o mezinárodní ochranu, než jsou normy stanovené v této směrnici, pokud se má za to, že taková žádost je podána z toho důvodu, že dotyčná osoba je buď uprchlíkem [...], nebo osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu.“

5

Článek 2 písm. d) a f) této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[...]

[...]

6

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy mohou zavést nebo zachovávat příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka nebo osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a pro určování obsahu mezinárodní ochrany, jsou-li slučitelné s touto směrnicí.“

7

Článek 4 odst. 3 písm. a) téže směrnice stanoví:

„Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny

8

Článek 6 směrnice 2011/95 zní:

„Mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří

9

Článek 8 odst. 1 této směrnice stanoví:

„V rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu

a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.“

10

Článek 10 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice stanoví:

„Při posuzování důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům:

[...]

11

Článek 15 téže směrnice zní:

„Vážnou újmou se rozumí

12

Ustanovení § 14a zákona č. 325/1999 Sb. o azylu ze dne 11. listopadu 1999, ve znění účinném do 30. června 2023 (dále jen „zákon o azylu“), uvádělo:

„1.   Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

2.   Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje

13

A. B. přicestoval do České republiky v červenci 2006. V období od vstupu na území tohoto členského státu do doby, kdy české orgány zamítly žádost o prodloužení povolení k pobytu, kterou podal v srpnu 2018, byl jeho pobyt na tomto území po většinu času oprávněný. V dubnu 2019 pak ve stejném členském státě požádal o mezinárodní ochranu.

14

Tato žádost byla poprvé zamítnuta rozhodnutím ministerstva přijatým v únoru 2020. Krajský soud v Praze (Česká republika) zrušil toto první rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. června 2021.

15

Ministerstvo znovu posoudilo žádost A. B. o mezinárodní ochranu a podruhé ji zamítlo rozhodnutím ze dne 20. října 2022. Krajský soud v Brně (Česká republika), který je předkládajícím soudem, zrušil toto druhé rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. května 2023.

16

Důvody pro zrušení těchto dvou rozhodnutí v podstatě vycházely z neúplnosti informací získaných ministerstvem o soukromém a rodinném životě A. B. a ze zjištění, že ministerstvo dostatečně nezkoumalo některé skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života A. B., jako jsou délka jeho pobytu v České republice, jeho integrace v tomto členském státě, jeho zdravotní stav, úmrtí jeho manželky v uvedeném členském státě nebo také absence sociálních a rodinných vazeb v zemi původu.

17

Rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2023 ministerstvo potřetí zamítlo žádost A. B. o mezinárodní ochranu, a to především z důvodu, že po posouzení všech relevantních okolností se jeví, že A. B. nemá v České republice silné sociální či soukromé vazby. A. B. podal proti tomuto třetímu rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu.

18

Předkládající soud upřesňuje, že rozsudky ze dne 17. června 2021 a 17. května 2023 vycházely stejně jako posouzení ministerstva z ustáleného výkladu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu českými soudy. Podle tohoto výkladu je uvedené ustanovení použitelné ve všech situacích, kdy by vycestování žadatele vedlo k porušení mezinárodních závazků České republiky. Podle uvedeného výkladu toto ustanovení mimo jiné znamená, že doplňková ochrana je poskytována státním příslušníkům třetích zemí, jejichž právo na soukromý a rodinný život by bylo v případě vycestování z České republiky porušeno.

19

Usnesením ze dne 15. února 2024 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (Česká republika) změnil výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Uvedený senát rozhodl, že doplňkovou ochranu lze na základě tohoto ustanovení udělit státnímu příslušníkovi třetí země pouze tehdy, kdy by mu kvůli vycestování hrozila v zemi jeho původu újma v podobě rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle tohoto odlišného výkladu by proto doplňková ochrana již nemohla být udělena žadateli z důvodu, že by vycestování představovalo zásah do jeho soukromého nebo rodinného života v České republice.

20

Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti tohoto odlišného výkladu s článkem 3 směrnice 2011/95. Má za to, že podle uvedeného výkladu lze mezinárodní ochranu udělit v situacích, které nespadají pod doplňkovou ochranu, jak je definována touto směrnicí, a jdou nad rámec případů, v nichž mohou členské státy rozhodnout o udělení této doplňkové ochrany podle tohoto článku 3, který opravňuje členské státy zavést příznivější normy pro poskytování takové ochrany, jsou-li tyto normy slučitelné s uvedenou směrnicí.

21

Předkládající soud je tudíž toho názoru, že § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu je každopádně neslučitelný se směrnicí 2011/95 a toto ustanovení nelze vykládat v souladu s touto směrnicí. Použití uvedeného ustanovení nicméně nelze podle jeho názoru ve věci v původním řízení vyloučit, jelikož ustanovení směrnice nelze přímo použít v neprospěch jednotlivce. Předkládající soud má tedy za to, že by měl v případě neslučitelnosti výkladu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, který rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přijal v usnesení ze dne 15. února 2024 se směrnicí 2011/95, toto ustanovení vykládat v souladu s přístupem zastávaným českými soudy před přijetím tohoto usnesení.

22

Za těchto podmínek se Krajský soud v Brně rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba čl. 3 směrnice [2011/95] vykládat tak, že lze za příznivější normu pro určování osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, ve smyslu tohoto ustanovení považovat právní úpravu členského státu umožňující udělení doplňkové ochrany žadateli o mezinárodní ochranu i v případě reálné hrozby takového typu vážné újmy, který nezná čl. 15 dané směrnice a který spočívá v tom, že by vycestování žadatele o mezinárodní ochranu z členského státu bylo v rozporu s mezinárodními závazky daného členského státu, za předpokladu, že se zároveň tento rozpor s mezinárodními závazky členského státu vztahuje k situaci v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu?“

23

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Soudnímu dvoru v této souvislosti přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vybral ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 1984, Haug-Adrion, 251/83, EU:C:1984:397, bod 9, a rozsudek ze dne 30. dubna 2024, M. N. (EncroChat), C‑670/22, EU:C:2024:372, bod 78].

24

V projednávaném případě ze znění položené otázky vyplývá, že se tato otázka týká důvodu udělení doplňkové ochrany vycházejícího ze situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu.

25

Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že důvod udělení doplňkové ochrany, na nějž je poukazováno, nevychází ve věci v původním řízení ze situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, ale z rizika, že právo tohoto žadatele na soukromý život bude porušeno z důvodu přerušení vazeb mezi uvedeným žadatelem a členským státem, který posuzuje jeho žádost o mezinárodní ochranu, v případě vycestování do země jeho původu.

26

Položenou otázku je tedy třeba chápat tak, že je Soudní dvůr žádán, aby určil, zda článek 3 směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla za příznivější normu, kterou lze zavést podle tohoto článku, považována vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že se doplňková ochrana udělí státnímu příslušníkovi třetí země, který by byl v případě vycestování do země svého původu vystaven reálné hrozbě porušení práva na soukromý život z důvodu přerušení jeho vazeb na členský stát, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu.

27

Podle čl. 2 písm. f) směrnice 2011/95 se doplňková ochrana udělí státnímu příslušníkovi třetí země, který nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u kterého existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátil do země svého původu, byl by vystaven reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15 této směrnice, a na kterého se nevztahuje ustanovení o vyloučení, přičemž tento státní příslušník nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země.

28

Podle článku 15 uvedené směrnice se vážnou újmou rozumí trest smrti nebo poprava, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.

29

Z toho vyplývá, jak uvádí předkládající soud, že porušení práva na soukromý život není vážnou újmou, která podle směrnice 2011/95 odůvodňuje udělení doplňkové ochrany.

30

Článek 3 této směrnice však členským státům umožňuje zavést nebo zachovat „příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka nebo osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a pro určování obsahu mezinárodní ochrany, jsou-li slučitelné s [uvedenou] směrnicí“.

31

Ze znění tohoto ustanovení ve spojení s bodem 14 odůvodnění směrnice 2011/95 vyplývá, že příznivější normy uvedené v článku 3 této směrnice mohou spočívat zejména ve zmírnění podmínek, za nichž může státní příslušník třetí země požívat statusu doplňkové ochrany [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Ahmedbekova, C‑652/16, EU:C:2018:801, bod 70, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2021, Bundesrepublik Deutschland (Zachování celistvosti rodiny),C‑91/20, EU:C:2021:898, bod 39].

32

Soudní dvůr rozhodl, že upřesnění obsažené v tomto článku 3, podle něhož musí být každá příznivější norma slučitelná se směrnicí 2011/95, znamená, že tato norma nesmí být v rozporu s celkovou systematikou a s cíli této směrnice. Zakázány jsou zejména normy, které vedou k přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany státním příslušníkům třetích zemí nebo osobám bez státní příslušnosti, kteří se octli v situacích postrádajících jakoukoli vazbu na logiku mezinárodní ochrany [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj, C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 44; rozsudek ze dne 4. října 2018, Ahmedbekova, C‑652/16, EU:C:2018:801, bod 71, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2021, Bundesrepublik Deutschland (Zachování celistvosti rodiny),C‑91/20, EU:C:2021:898, bod 40].

33

Několik ustanovení směrnice 2011/95 přitom uvádí, že mezinárodní ochrana není vázána na situaci žadatele v členském státě, který posuzuje jeho žádost o mezinárodní ochranu, ale je vázána na situaci žadatele v zemi jeho původu v případě, že by se musel do této země vrátit.

34

Na prvním místě z definice pojmů „uprchlík“ a „osoba, která má nárok na doplňkovou ochranu“, uvedených v čl. 2 písm. d) a f) této směrnice, tedy vyplývá, že účelem mezinárodní ochrany je nahradit ochranu země původu, pokud žadatel nemůže nebo vzhledem k určitým obavám či hrozbám nechce přijmout ochranu dotyčné země.

35

Soudní dvůr v této souvislosti upřesnil, že posouzení schopnosti země původu zajistit ochranu před pronásledováním, která představuje rozhodující skutečnost při posuzování pro účely přiznávání postavení uprchlíka, musí být stejně jako posouzení existence oprávněné obavy před pronásledováním založeno na přezkumu okolností existujících v zemi původu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, X a další, C‑199/12 až C‑201/12, EU:C:2013:720, bod 43; rozsudek ze dne 19. listopadu 2020, Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Vojenská a azylová služba), C‑238/19, EU:C:2020:945, bod 21, a rozsudek ze dne 20. ledna 2021, Secretary of State for the Home Department, C‑255/19, EU:C:2021:36, body 36 a 57].

36

Na druhém místě čl. 4 odst. 3 směrnice 2011/95, který uvádí skutečnosti, jež musí být zohledněny při individuálním posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nezmiňuje přezkum situace žadatele v členském státě, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu, nebo přezkum důsledků přerušení vazeb mezi žadatelem a tímto členským státem. Toto ustanovení naproti tomu vyžaduje přezkum všech významných skutečností týkajících se země původu v době rozhodování o žádosti.

37

Na třetím místě prvky, které unijní normotvůrce použil k přesnější charakteristice obav a hrozeb, jež mohou odůvodnit udělení mezinárodní ochrany, nasvědčují tomu, že tyto obavy a hrozby se vztahují k situaci v zemi původu a v žádném případě se nevztahují k situaci v členském státě, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu.

38

Zaprvé podle článku 6 směrnice 2011/95 mezi „původce pronásledování nebo vážné újmy“ patří stát, strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu nebo také nestátní původci, proti kterým stát nebo tyto organizace nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu.

39

Vzhledem k tomu, že „státem“ uvedeným v tomto článku 6 logicky nemůže být členský stát, o jehož ochranu je žádáno za účelem chránit se před jednáním původců pronásledování nebo vážné újmy, přerušení vazeb mezi žadatelem a tímto členským státem nelze považovat za důsledek jednání jednoho z těchto původců.

40

Zadruhé článek 8 této směrnice umožňuje členským státům vyloučit udělení mezinárodní ochrany, pokud je skutečně pravděpodobné, že v určité části země původu nehrozí žadateli pronásledování a vážná újma nebo mu před takovými činy a újmou bude udělena ochrana.

41

Zatřetí, pokud jde o důvody pronásledování, je třeba zejména uvést, že z čl. 10 odst. 1 písm. d) druhého pododstavce uvedené směrnice vyplývá, že existence „sociální skupiny“ ve smyslu tohoto čl. 10 odst. 1 písm. d) musí být určena v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že existence politických názorů, jakož i příčinná souvislost mezi těmito názory a pronásledováním musí být posouzeny s ohledem na obecný kontext země původu žadatele o mezinárodní ochranu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Migracijos departamentas (Důvody pronásledování založené na politických názorech),C‑280/21, EU:C:2023:13, bod 33].

42

Začtvrté z čl. 15 písm. b) téže směrnice vyplývá, že vážná újma uvedená v tomto ustanovení vzniká pouze v případech, kdy k nelidskému či ponižujícímu zacházení dochází v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu (obdobně viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj, C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 33).

43

Ze všech těchto skutečností vyplývá, že na udělení povolení k pobytu z důvodu, který nesouvisí se situací v zemi původu žadatele, je třeba nahlížet tak, že postrádá jakoukoli vazbu na logiku mezinárodní ochrany, takže členský stát nemůže na základě takového důvodu udělit doplňkovou ochranu ve smyslu směrnice 2011/95, aniž by porušil článek 3 této směrnice.

44

Vzhledem k tomu, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud zamýšlí vykládat právní úpravu dotčenou v původním řízení tak, že umožňuje udělit doplňkovou ochranu na základě důvodu, který nesouvisí se situací v zemi původu žadatele, je třeba připomenout, že vnitrostátní soud je při použití ustanovení svého vnitrostátního práva, která byla přijata za účelem provedení povinností stanovených směrnicí, povinen zajistit konformní výklad dotyčného vnitrostátního práva, aby v rámci svých pravomocí zajistil plnou účinnost unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 114, a rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov,C‑554/14, EU:C:2016:835, bod 58).

45

Je pravda, že zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla svého vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad dotyčného vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 110, a rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 222).

46

Zásada konformního výkladu vnitrostátního práva nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, body 118 a 119, a rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 51).

47

V projednávaném případě z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyložil v usnesení ze dne 15. února 2024 dotčené vnitrostátní ustanovení tak, že se týká výlučně hrozby porušení základních práv v souvislosti se situací v zemi původu žadatele. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, se tedy jeví, že toto vnitrostátní ustanovení lze vykládat tak, aby bylo ve sporu v původním řízení dosaženo výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným směrnicí 2011/95.

48

Kromě toho článek 3 směrnice 2011/95 nezakazuje členskému státu udělit vnitrostátní ochranu, s níž jsou spojena práva umožňující osobám, jež nemají postavení uprchlíka a nemají nárok na doplňkovou ochranu, pobývat na jeho území, přičemž udělení takové ochrany nespadá do působnosti této směrnice. Členský stát tedy může pouze na základě vnitrostátního práva udělit právo pobytu z humanitárních důvodů státním příslušníkům třetích zemí, jejichž navrácení do země původu by představovalo zásah do jejich práva na soukromý život z důvodu přerušení jejich vazby na tento členský stát, pokud toto právo pobytu nelze zaměnit s postavením uprchlíka nebo osoby požívající doplňkové ochrany ve smyslu této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, body 117 až 120, a rozsudek ze dne 12. září 2024, Changu, C‑352/23, EU:C:2024:748, body 48 a 49).

49

Dále vzhledem k tomu, že zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu by případně mohlo vést příslušné orgány k tomu, aby zvážily přijetí rozhodnutí o navrácení A. B., je třeba připomenout, že článek 5 směrnice 2008/115 představuje obecné pravidlo, které je od okamžiku provedení této směrnice pro členské státy závazné ve všech fázích řízení o navrácení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 55].

50

Článek 5 směrnice 2008/115 sice nezmiňuje soukromý život státního příslušníka třetí země, který neoprávněně pobývá v členském státě, mezi skutečnostmi, které musí členské státy při provádění této směrnice zohlednit, nic to však nemění na tom, že členské státy jsou povinny respektovat základní práva, která jsou státnímu příslušníkovi třetí země přiznána Listinou základních práv Evropské unie, a rozhodnutí o navrácení nebo individuální rozhodnutí o vyhoštění proto nelze přijmout, pokud by porušovalo právo dotyčného státního příslušníka třetí země na respektování soukromého života [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 92].

51

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 3 směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla za příznivější normu, kterou lze zavést podle tohoto článku 3, považována vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že se doplňková ochrana udělí státnímu příslušníkovi třetí země, který by byl v případě vycestování do země svého původu vystaven reálné hrozbě porušení práva na soukromý život z důvodu přerušení jeho vazeb na členský stát, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání tomu, aby byla za příznivější normu, kterou lze zavést podle tohoto článku 3, považována vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že se doplňková ochrana udělí státnímu příslušníkovi třetí země, který by byl v případě vycestování do země svého původu vystaven reálné hrozbě porušení práva na soukromý život z důvodu přerušení jeho vazeb na členský stát, který posuzuje žádost o mezinárodní ochranu.