–

za LD: C. Donnelly, SC, M. Lynn, SC, a J. MacGuill, SC, solicitor, D. Brady, BL, C. Donald, solicitor, jakož i E. Martin-Vignerte, avocate,

–

za Criminal Injuries Compensation Tribunal, Minister for Justice and Equality, Irsko a Attorney General: M. Browne, Chief State Solicitor, S. Finnegan, A. Joyce a J. Moloney, jako zmocněnci, ve spolupráci s: M. Reilly, SC, a M. Finan, BL,

–

za českou vládu: M. Smolek, A. Pagáčová a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller a P.-L. Krüger, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu: E. M. M. Besselink, K. Bulterman, a H. S. Gijzen, jako zmocněnci,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a J. Tomkin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 2 směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů (Úř. věst. 2004, L 261, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s. 65).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LD na jedné straně a Criminal Injuries Compensation Tribunal (Soud pro odškodňování obětí trestných činů, Irsko, dále jen „CICT“), Minister for Justice and Equality (ministr spravedlnosti a rovnosti, Irsko), Irskem a Attorney General (nejvyšší státní zástupce, Irsko) na straně druhé, ohledně žádosti o odškodnění podané LD v rámci Scheme of Compensation for Personal Injuries Criminally Inflicted (systém odškodňování obětí trestných činů za újmu utrpěnou na zdraví, dále jen „irský systém odškodňování obětí“).

3

V bodech 2, 10 a 14 odůvodnění směrnice 2004/80 je uvedeno:

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Právo podat žádost v členském státě bydliště“, stanoví:

„Členské státy zajistí, že v případě, kdy byl spáchán úmyslný násilný trestný čin v jiném členském státě nežli v členském státě, ve kterém má žadatel o odškodnění obvyklé bydliště, má žadatel právo podat žádost orgánu nebo jinému subjektu v členském státě bydliště.“

5

Článek 12 této směrnice, který je jako jediný obsažený v její kapitole II, nadepsané „Vnitrostátní systémy odškodnění“, stanoví ve druhém odstavci:

„Všechny členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní předpisy stanovily existenci systému odškodnění obětí násilných trestných činů spáchaných na jejich území, který zaručuje spravedlivé a přiměřené odškodnění obětí.“

6

Článek 18 této směrnice, nadepsaný „Provedení“, v odst. 2 stanoví:

„Členské státy mohou stanovit, že opatření nezbytná k dosažení souladu s touto směrnicí se použijí pouze na žadatele, jejichž újma vznikla z trestných činů spáchaných po 30. červnu 2005.“

7

Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (Úř. věst. 2012, L 315, s. 57), nadepsaný „Definice“, stanoví v prvním odstavci:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

8

Irský systém odškodňování obětí je správní systém zavedený v roce 1974, jehož cílem je poskytnout náhradu újmy, kterou utrpěly oběti trestných činů. Správa tohoto systému je svěřena CICT. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, tento systém stanovil původně náhradu tzv. „obecné“ újmy (general damages), včetně bolesti a utrpení (pain and suffering).

9

Po změně uvedeného systému, ke které došlo dne 1. dubna 1986, se již neposkytuje žádná náhrada za bolest a utrpení, jakožto tzv. „obecnou“ újmu, neboť, jak v podstatě uvádí předkládající soud, dosah dotčených ustanovení před jejich změnou měl závažné dopady na finanční zdroje irského státu, který v té době procházel obdobím hluboké hospodářské recese.

10

Dne 12. července 2015 se LD, narozený ve Španělsku a žijící v Irsku, stal před svým domem v Dublinu (Irsko) obětí násilného trestného činu spočívajícího v napadení skupinou osob.

11

Dne 1. října 2015 podal LD k CICT žádost o odškodnění v rámci irského systému odškodňování obětí.

12

V této žádosti uvedl, že v důsledku tohoto napadení utrpěl vážné poranění oka, které vedlo k trvalé ztrátě části zraku, jakož i četná další zranění, a sice čelisti, levého ramene a levé paže, pánve a trupu. Kromě toho trpí psychickými problémy a úzkostnými stavy. LD tvrdí, že v důsledku uvedeného napadení byl v pracovní neschopnosti a následně propuštěn zaměstnavatelem a v době podání uvedené žádosti byl nezaměstnaný.

13

Poté, co CICT konstatoval, že LD utrpěl v důsledku úmyslného násilného trestného činu, jehož byl obětí, újmu na zdraví a majetkovou újmu, a nezískal odškodnění z jiných zdrojů, přiznal mu ex gratia částku 645,62 eura za přímé výdaje (out-of-pocket expenses), které mu vznikly v souvislosti s tímto trestným činem. Na základě příslušné žádosti LD mu tento soud poskytl rozpis výše přiznaného odškodnění, v němž bylo uvedeno, že LD byla přiznána částka 44,20 eura na výměnu řidičského průkazu, 339 eur na výměnu brýlí, 28,82 eura na nákup léků, 100 eur na nemocniční výdaje a 133,63 eura na cestovní výdaje.

14

Dne 2. srpna 2019 podal LD žalobu k High Court (Vrchní soud, Irsko), jenž je předkládajícím soudem, kterou se domáhal zejména toho, aby bylo určeno, zaprvé, že irský systém odškodňování obětí je neslučitelný se směrnicí 2004/80 a/nebo s články 1, 3, 4, 7 a 9 Listiny základních práv (dále jen „Listina“), jelikož nestanoví spravedlivé a přiměřené odškodnění z důvodu, že vylučuje náhradu tzv. obecné újmy, včetně odškodnění za způsobenou bolest a utrpení, a, zadruhé, že jakožto oběť trestného činu má nárok na odškodnění za tuto bolest a utrpení.

15

Předkládající soud nejprve poznamenává, že je pravda, že rozsudek ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri (C‑129/19, EU:C:2020:566), poskytuje užitečná vodítka pro výklad čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80. Neumožňuje však odpovědět na otázku, zda a v jakém rozsahu musí být stanoveno spravedlivé a přiměřené odškodnění ve smyslu tohoto ustanovení, aby představovalo příspěvek k náhradě jak majetkové, tak nemajetkové újmy utrpěné oběťmi úmyslných násilných trestných činů, včetně jim způsobené bolesti a utrpení. V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že podle irského práva spadají bolest a utrpení do širší kategorie nemajetkové újmy (non-material loss).

16

Předkládající soud dále připomíná široký prostor pro uvážení, který mají členské státy v této oblasti, avšak vyjadřuje pochybnosti, které sdílí Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko), ohledně možnosti omezit působnost vnitrostátních systémů odškodnění u nemajetkové újmy. Podle uvedeného soudu je pravda, že rozsudek ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri (C‑129/19, EU:C:2020:566), neupřesnil, která škoda nebo újma může být kvalifikována jako nemajetková. Zdůrazňuje nicméně, že uvedený rozsudek chápe tak, že zaprvé použití výrazu„utrpení“ Soudním dvorem implikuje povinnost poskytnout přinejmenším do určité míry náhradu za bolest a utrpení. Zadruhé lze podle uvedeného soudu stěží připustit, aby bylo takové odškodnění vyloučeno, když podle uvedeného rozsudku musí odškodnění stanovené směrnicí 2004/80 zohledňovat závažnost následků spáchaného trestného činu pro oběť.

17

Nakonec uvedený soud odkazuje na zprávu Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 20. dubna 2009 o uplatňování směrnice Rady 2004/80/ES o odškodňování obětí trestných činů [COM(2009) 170 final], která zahrnuje období od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2008, podle níž většina členských států stanovila v rámci svých vnitrostátních systémů odškodnění za nemoc a duševní újmu.

18

Za těchto podmínek se High Court (Vrchní soud, Irsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, který, pokud jde o nemajetkovou újmu, v zásadě vylučuje jakékoli odškodnění za bolest a utrpení způsobené těmto obětem.

20

Úvodem je třeba poznamenat, že touto směrnicí stanovil normotvůrce podpůrný systém odškodnění k náhradě škody, kterou mohou tyto oběti získat z titulu deliktní odpovědnosti pachatele trestného činu.

21

Jak totiž vyplývá z jejího bodu 10 odůvodnění, tato směrnice byla přijata mimo jiné s ohledem na zjištění, že tyto oběti nejsou často schopny získat od pachatele odškodnění, a to buď proto, že pachatel nemá dostatečné prostředky ke splnění povinnosti vyplývající ze soudního rozhodnutí o náhradě škody, nebo protože nelze zjistit jeho totožnost nebo jej nelze trestně stíhat.

22

Podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 musí všechny členské státy zajistit, aby vnitrostátní předpisy stanovily existenci systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů spáchaných na jejich území, který zaručuje spravedlivé a přiměřené odškodnění.

23

Pokud jde o působnost čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, Soudní dvůr upřesnil, že toto ustanovení přiznává právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění nejen obětem úmyslných násilných trestných činů spáchaných na území členského státu, které se nacházejí v přeshraniční situaci ve smyslu článku 1 této směrnice, ale rovněž obětem, které mají obvyklé bydliště na území tohoto členského státu (rozsudek ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri EU,C‑129/19, EU:C:2020:566, bod 55).

24

Co se týče určení tohoto odškodnění, s ohledem na prostor pro uvážení, který toto ustanovení přiznává členským státům, pokud jde o „spravedlivou a přiměřenou“ povahu výše odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů i o způsob jeho určení, a dále s ohledem na nutnost zajistit finanční udržitelnost vnitrostátních systémů odškodňování, nemusí totéž odškodnění nutně odpovídat náhradě újmy, kterou lze přiznat k tíži pachatele úmyslného násilného trestného činu oběti tohoto trestného činu. Odškodnění uvedené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 proto nemusí nutně zajistit úplnou náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která této oběti vznikla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2024, Burdene,C‑126/23, EU:C:2024:937, bod 57 a citovaná judikatura).

25

V tomto kontextu je v konečném důsledku na vnitrostátním soudu, aby s ohledem na vnitrostátní předpisy, kterými byl zaveden dotčený systém odškodňování, zajistil, že částka přiznávaná oběti úmyslných násilných trestných činů v rámci tohoto systému představuje spravedlivé a přiměřené odškodnění ve smyslu čl. 12 odst. 2 této směrnice (rozsudky ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri,C‑129/19, EU:C:2020:566, bod 61, a ze dne 7. listopadu 2024, Burdene,C‑126/23, EU:C:2024:937, bod 58).

26

Členský stát by nicméně překročil meze prostoru pro uvážení přiznaného mu tímto ustanovením, kdyby jeho vnitrostátní předpisy stanovily odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, které by bylo čistě symbolické nebo zjevně nedostatečné s ohledem na závažnost následků spáchaného trestného činu pro tyto oběti (rozsudky ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri,C‑129/19, EU:C:2020:566, bod 63, a ze dne 7. listopadu 2024, Burdene,C‑126/23, EU:C:2024:937, bod 59).

27

Vzhledem k tomu, že odškodnění přiznané takovým obětem představuje příspěvek k náhradě majetkové a nemajetkové újmy, kterou utrpěly, lze jej považovat za „spravedlivý a přiměřený“ pouze tehdy, pokud přiměřeně kompenzuje utrpení, kterému byly vystaveny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri,C‑129/19, EU:C:2020:566, bod 64, a ze dne 7. listopadu 2024, Burdene,C‑126/23, EU:C:2024:937, bod 60).

28

Má-li být tedy odškodnění přiznané na základě vnitrostátního systému odškodnění takových obětí kvalifikováno jako „spravedlivé a přiměřené“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, musí být stanoveno s ohledem na závažnost následků spáchaného trestného činu pro oběti, a představovat tudíž přiměřený příspěvek k náhradě utrpěné majetkové a nemajetkové újmy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2020, Presidenza del Consiglio dei Ministri,C‑129/19, EU:C:2020:566, bod 69, a ze dne 7. listopadu 2024, Burdene,C‑126/23, EU:C:2024:937, bod 62).

29

Toto ustanovení sice neobsahuje, pokud jde konkrétně o náhradu nemajetkové újmy způsobené těmto obětem, výslovný odkaz na takovou újmu, je však třeba uvést, že široká formulace uvedeného ustanovení nijak neomezuje rozsah v něm stanoveného odškodnění za újmu, k jejíž náhradě může přispět.

30

Jak navíc uvedl Soudní dvůr v bodě 48 rozsudku ze dne 7. listopadu 2024, Burdene (C‑126/23, EU:C:2024:937), rozsah pojmu „oběť“, který je uveden v čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80, je vyjasněn definicí pojmu „oběť“ uvedenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/29, kterou se rozumí „fyzická osoba, která utrpěla újmu včetně fyzické, duševní či citové újmy či hmotnou ztrátu, které byly přímo způsobeny trestným činem“. Ze znění posledně uvedeného ustanovení přitom jasně vyplývá, že se vztahuje jak na oběti, kterým vznikla majetková újma, tak i oběti, které utrpěly nemajetkovou újmu. Zejména skutečnost, že se uvedené ustanovení vztahuje na zásahy do fyzické, jakož i duševní či citové integrity, potvrzuje, že pod újmu utrpěnou těmito oběťmi spadá rovněž jim způsobená bolest a utrpení.

31

Z judikatury Soudního dvora tedy vyplývá, že nelze rozlišovat podle druhu újmy, kterou utrpěly oběti spáchaných trestných činů, nebo podle následků, kterým jsou tyto oběti vystaveny.

32

I kdyby znění čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/80, které zejména ve francouzském a rumunském jazykovém znění uvádí pouze „újmu na zdraví“, mohlo naznačovat existenci takového rozlišování, je nutno uvést, že v řadě dalších jazykových verzích tohoto ustanovení není u výrazu „újma“ doplněno žádné adjektivum, které by omezovalo jeho rozsah.

33

Podle ustálené judikatury přitom platí, že ustanovení unijního práva musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích a v případě rozdílů mezi různými jazykovými zněními musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 17. ledna 2023, Španělsko v. Komise,C‑632/20 P, EU:C:2023:28, bod 42 a citovaná judikatura).

34

V tomto ohledu zaprvé neumožňuje žádné jiné ustanovení směrnice 2004/80 mít za to, že je třeba rozlišovat mezi druhy újmy nebo škod způsobených obětem, které spadají do její působnosti.

35

Zadruhé z bodu 2 odůvodnění této směrnice vyplývá, že opatření pro usnadnění odškodnění obětí trestných činů tvoří součást plnění cíle ochrany nedotknutelnosti dotčených osob. Jak je dále uvedeno v jejím bodě 14 odůvodnění, tato směrnice ctí základní práva a dodržuje zásady, které znovu potvrdila zejména Listina. Z článku 3 odst. 1 Listiny přitom vyplývá, že nedotknutelnost člověka zahrnuje jak fyzickou, tak duševní integritu.

36

Je proto třeba konstatovat, že odškodnění stanovené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 musí být případně způsobilé představovat příspěvek k náhradě jakékoli nemajetkové újmy, včetně újmy spočívající ve způsobené bolesti a utrpení.

37

Jak v této souvislosti v podstatě uvádí předkládající soud v rámci páté předběžné otázky, takový násilný trestný čin, který byl spáchán na LD, může mít závažné důsledky jak v podobě majetkové, tak nemajetkové újmy, a to zejména z důvodu způsobené bolesti a utrpení, což se musí odrazit v přiznané částce.

38

V projednávané věci nemůže proto náhrada újmy, kterou LD utrpěl – s výhradou ověření předkládajícím soudem – představovat spravedlivé a přiměřené odškodnění ve smyslu tohoto čl. 12 odst. 2 především tehdy, pokud by z ní byla vyloučena taková nemajetková újma, jako je újma popsaná v předchozím bodě tohoto rozsudku, jelikož by újmu utrpěnou obětí dotčeného trestného činu pokrývala pouze částečně, a nemohla by proto být považována za náhradu, která zohledňuje závažnost následků tohoto činu pro tuto oběť.

39

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2004/80 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, který, pokud jde o nemajetkovou újmu, v zásadě vylučuje jakékoli odškodnění za bolest a utrpení způsobené těmto obětem. I přes nutnost zajistit finanční udržitelnost vnitrostátních systémů odškodňování – neboť není nezbytně nutné, aby členské státy stanovily úplnou náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené těmto obětem – vyžaduje spravedlivé a přiměřené odškodnění ve smyslu tohoto ustanovení, aby při určení takového odškodnění byla zohledněna závažnost následků spáchaných trestných činů pro oběti, jakož i náhrada, kterou mohou tyto oběti získat z titulu deliktní odpovědnosti pachatele trestného činu.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 12 odst. 2 směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátnímu systému odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, který pokud jde o nemajetkovou újmu, v zásadě vylučuje jakékoli odškodnění za bolest a utrpení způsobené těmto obětem. I přes nutnost zajistit finanční udržitelnost vnitrostátních systémů odškodňování – neboť není nezbytně nutné, aby členské státy stanovily úplnou náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené těmto obětem – vyžaduje spravedlivé a přiměřené odškodnění ve smyslu tohoto ustanovení, aby při určení takového odškodnění byla zohledněna závažnost následků spáchaných trestných činů pro oběti, jakož i náhrada, kterou mohou tyto oběti získat z titulu deliktní odpovědnosti pachatele trestného činu.