–

za Evropskou komisi: H. Leupold, J. Vondung a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení (Úř. věst. 2008, L 220, 1 s. 32) ve spojení s čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009 o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy (Úř. věst. 2009, L 93, s. 23) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/884 ze dne 17. dubna 2019 (Úř. věst. 2019, L 151, s. 143) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2009/315“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti YE, bulharskému státnímu příslušníkovi, pro řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění, a to méně než jeden rok poté, co mu byla za tytéž skutky uložena správní sankce.

3

Článek 13 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (ETS č. 30), podepsané ve Štrasburku dne 20. dubna 1959 (dále jen „Evropská úmluva o vzájemné pomoci“), v odstavci 1 stanoví:

„Dožádaná strana sdělí výpisy z rejstříku trestů a veškeré informace s nimi související, které si vyžádaly justiční orgány smluvní strany pro účely trestního řízení, pokud je její justiční orgány mohly v takovém případě samy získat.“

4

Článek 1 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, vypracovaná Radou na základě článku 34 Smlouvy o Evropské unii (Úř. věst. 2000, C 197, s. 3; Zvl. vyd. 19/08, s. 205, dále jen „Úmluva o vzájemné pomoci mezi členskými státy“), nadepsaný „Vztah k jiným úmluvám o vzájemné pomoci“, stanoví:

„1.   Účelem této úmluvy je doplnit níže uvedené dohody a usnadnit jejich uplatňování mezi členskými státy Evropské unie:

a) [Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci];

[…]“

5

Článek 6 této úmluvy, nadepsaný „Zasílání žádostí o vzájemnou pomoc“, v odstavci 1 stanoví:

„Žádosti o vzájemnou pomoc […] se podávají písemně nebo prostředky schopnými zachytit písemný záznam za podmínek umožňujících přijímajícímu členskému státu ověřit jejich pravost. Žádosti se podávají přímo mezi justičními orgány, které jsou pro jejich podání a vyřízení místně příslušné, a jejich vyřízení se zasílá stejným způsobem, pokud tento článek nestanoví jinak.

[…]“

6

Body 2, 3, 5 až 8 a 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 uvádějí:

[…]

[…]

7

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Předmět“, v odstavci 1 stanoví:

„Cílem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovit podmínky, na jejichž základě jsou v členském státě při trestním řízení vůči určité osobě zohledněny předchozí odsouzení, která byla vydána v jiných členských státech proti této osobě za jiné skutky.“

8

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí: ‚odsouzením‘ jakékoli pravomocné rozhodnutí trestního soudu, kterým se osoba uznává vinnou ze spáchání trestného činu.“

9

Článek 3 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Zohlednění odsouzení, které bylo vydáno v jiném členském státě, v novém trestním řízení“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Každý členský stát zajistí, že se v průběhu trestního řízení proti určité osobě zohlední předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech proti stejné osobě za jiné skutky, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledněny předchozí vnitrostátní odsouzení, a se stejnými účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením.

2.   Odstavec 1 se použije ve fázi před zahájením řízení, v průběhu řízení a při výkonu odsouzení, zejména pokud jde o použitelná procesní pravidla, včetně pravidel týkajících se zajišťovací vazby, kvalifikace trestného činu, druhu a výměry uloženého trestu nebo pravidel, kterými se řídí výkon rozhodnutí.

3.   Zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiných členských státech podle odstavce 1 nesmí mít za následek zasahování do předchozích odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jejich výkonem ze strany členského státu, v němž se koná nové trestní řízení, nebo jejich rušení či přezkoumávání.“

10

Body 6 a 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/315 uvádějí:

[…]

11

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Toto rámcové rozhodnutí

12

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí

[…]

[…]“

13

Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Povinnosti odsuzujícího členského státu“, v odstavci 2 stanoví:

„Ústřední orgán odsuzujícího členského státu co nejdříve informuje ústřední orgány ostatních členských států o všech odsouzeních vydaných na jeho území proti státním příslušníkům těchto členských států, tak jak jsou zaznamenána v rejstříku trestů.

[…]“

14

Článek 7 rámcového rozhodnutí 2009/315, nadepsaný „Odpověď na žádost o informace týkající se odsouzení“, v odstavci 4 stanoví:

„Pokud jsou požadovány informace z rejstříků trestů o odsouzeních vydaných vůči státnímu příslušníku členského státu podle článku 6 od ústředního orgánu jiného členského státu, než je členský stát, jehož je dotčená osoba státním příslušníkem, předá dožádaný členský stát tyto informace v rozsahu stanoveném v článku 13 [Evropské úmluvy o vzájemné pomoci].“

15

Článek 8 odst. 2 trestního zákoníku (Nakazatelen kodeks, dále jen „NK“) provádí rámcové rozhodnutí 2008/675. Toto ustanovení zní takto:

„Pravomocné odsouzení vydané v jiném členském státě Evropské unie pro skutek, který podle [NK] představuje trestný čin, se zohlední v každém trestním řízení, které je v Bulharské republice vedeno proti téže osobě.“

16

Článek 66 odst. 1 NK zní takto:

„Pokud soud uloží trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta, může odložit výkon uloženého trestu na dobu od tří do pěti let, pokud osoba nebyla odsouzena k trestu odnětí svobody za trestný čin obecné povahy a pokud soud shledá, že k dosažení účelu trestu, a především k nápravě odsouzeného není nutné trest vykonat.“

17

Článek 78a NK v odstavci 1 stanoví:

„Dospělá osoba je soudem zproštěna trestní odpovědnosti a je odsouzena k zaplacení pokuty ve výši [1000] až [5000] [bulharských leva (BGN)] [přibližně 500 až 2500 eur], pokud jsou současně splněny následující podmínky:

18

Článek 343c NK zní takto:

„(1)   Každému, kdo řídí motorové vozidlo v době, kdy vykonává trest odnětí oprávnění řídit motorové vozidlo poté, co mu byla v rámci správního řízení uložena sankce za stejný skutek, bude uložen trest odnětí svobody až na tři roky a peněžitý trest ve výši [200] až [1000] BGN [přibližně 100 až 500 eur].

(2)   Každý, kdo se ve lhůtě jednoho roku od uložení sankce v rámci správního řízení za řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění dopustí takového skutku, bude uložen trest odnětí svobody až na tři roky a peněžitý trest ve výši [500] až [1200] BGN [přibližně 250 až 600 eur].“

19

Článek 345 NK zní:

„(1)   Každému, kdo použije registrační značku vydanou pro jiné motorové vozidlo nebo registrační značku, která nebyla vydána příslušnými orgány, bude uložen trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest ve výši [500] až [1000] BGN [přibližně 250 až 500 eur].

(2)   Trest stanovený v odstavci 1 se uloží i tomu, kdo řídí motorové vozidlo, které není řádně registrováno.“

20

Podle čl. 247 odst. 1 trestního řádu (Nakazatelno-procesualen kodeks) (DV č. 86 ze dne 28. října 2005) se řízení v prvním stupni zahajuje podáním obžaloby nebo na základě trestního oznámení podaného obětí trestného činu.

21

Článek 40 nařízení č. 8 o funkcích a organizaci činností kanceláří rejstříku trestů (Naredba no 8 za funkciite i organizaciata na dejnostta na bjurata za sadimost) ze dne 26. února 2008 v odstavci 1 stanoví:

„Všechna odsouzení a správní sankce vydané podle článku 78a NK se zapisují do seznamu odsouzení […]“

22

YE byla uložena správní sankce, a to v protokolu ze dne 7. března 2023 s účinností od 4. května 2023, za řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění. V projednávané věci je mu kladeno za vinu, že dne 25. října 2023 znovu spáchal tentýž skutek, a to méně než jeden rok poté, co mu byla uložena sankce ve správním řízení pro tyto skutky, což je trestný čin podle čl. 343c odst. 2 NK.

23

YE je stíhán u Okresního soudu v Tutrakanu (Rajonen sad Tutrakan, Bulharsko), který je předkládajícím soudem. V průběhu soudního vyšetřování bylo zjištěno, že YE byl vnitrostátními soudy několikrát odsouzen, a to dne 2. listopadu 2023 za použití padělaného řidičského průkazu, což je trestný čin uvedený v článku 316 NK ve spojení s čl. 308 odst. 1 NK, dne 7. prosince 2023 za trestný čin totožný s trestným činem uvedeným v bodě 22 tohoto rozsudku a dne 19. ledna 2024 opět za použití padělaného řidičského průkazu. Všechna tato odsouzení byla spojena s podmíněným trestem odnětí svobody uloženým na základě čl. 66 odst. 1 NK.

24

Kromě toho předkládající soud na základě informací získaných ze systému ECRIS konstatoval, že YE byl rovněž odsouzen za dopravní přestupky v jiných členských státech.

25

Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2021, který nabyl právní moci dne 3. ledna 2022, policejní soud ve Vilvoorde (politierechtbank Vilvoorde, Belgie) vydal několik odsouzení proti YE za porušení belgických právních předpisů, ke kterým došlo dne 14. června 2020 v Zaventemu (Belgie).

26

Zaprvé byl YE za to, že řídil vozidlo, aniž bylo kryto povinným pojištěním občanskoprávní odpovědnosti, a dále za to, že řídil na veřejné komunikaci vozidlo, které nebylo registrováno nebo na němž nebyla umístěna registrační značka vydaná v době registrace, uložen peněžitý trest ve výši 800 eur nebo v případě jeho nezaplacení v zákonné lhůtě trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 dnů, jakož i trest odnětí oprávnění řídit jakékoli motorové vozidlo po dobu jednoho měsíce.

27

Zadruhé mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 eur nebo v případě jeho nezaplacení v zákonné lhůtě trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 dnů, jakož i trest odnětí oprávnění řídit jakékoli motorové vozidlo po dobu 15 dnů, za používání mobilního telefonu během řízení vozidla na veřejné komunikaci, aniž bylo vozidlo zastaveno nebo zaparkováno.

28

Zatřetí mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 eur, nebo v případě jeho nezaplacení v zákonné lhůtě trest odnětí svobody v délce tří dnů za to, že řídil na veřejné komunikaci vozidlo registrované v Belgii, které nemělo platné osvědčení o technické kontrole, příslušnou známku technické kontroly a identifikační zprávu, technický průkaz nebo doklad o vizuální kontrole vozidla odpovídající jeho použití.

29

Dále byl YE rozsudkem ze dne 16. srpna 2023, který nabyl právní moci dne 16. září 2023, uložen okresním soudem v Prümu (Amtsgericht Prüm, Německo) peněžitý trest ve výši 50 eur za řízení vozidla bez řidičského oprávnění nebo po odnětí řidičského oprávnění.

30

Předkládající soud rozsudkem ze dne 15. prosince 2023 uznal YE s přihlédnutím k jeho předchozím odsouzením vinným z řízení vozidla bez řidičského oprávnění a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest.

31

Dne 27. února 2024 byl tento rozsudek zrušen Krajským soudem v Silistře (Okražen sad Silistra, Bulharsko), který věc vrátil jinému senátu předkládajícího soudu s pokynem, aby přezkoumal, zda sankce uložené belgickým soudem vyvolávají právní účinky.

32

Předkládající soud má za to, že výklad čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 ve spojení s čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 je nezbytný pro vyřešení věci v původním řízení. Domnívá se totiž, že uznání právních účinků jak odsouzení vydaných v Belgii, tak odsouzení vydaných v Německu má dopad na trest, který by mohl být obžalovanému uložen, jelikož tato odsouzení nabyla právní moci v době rozhodné z hlediska skutkového stavu ve věci v původním řízení, a představují tedy „předchozí odsouzení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675.

33

Uvádí, že v zásadě je možné zprostit obžalovaného trestní odpovědnosti a uložit mu správní sankci, pokud obžalovaný v souladu s čl. 78a odst. 1 písm. b) NK nebyl odsouzen za trestný čin „obecné povahy“. Rovněž lze podle jeho názoru odložit výkon trestu odnětí svobody na základě čl. 66 odst. 1 NK, pokud obžalovaný nebyl dříve odsouzen k takovému trestu za spáchání trestného činu obecné povahy.

34

Předkládající soud si klade otázku ohledně kritérií, která mu umožňují určit, zda protiprávní jednání, kterých se dopustil YE a která byla sankcionována belgickými a německými soudy, musí být kvalifikována jako trestné činy nebo správní delikty pro účely jejich zohlednění v rámci věci v původním řízení.

35

Zaprvé má za to, že čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 musí být vykládán v tom smyslu, že je třeba zohlednit odsouzení vydaná za skutky, za které lze uložit sankci, a nikoli pouze za trestné činy, jelikož posledně uvedený pojem má v bulharském právu užší význam.

36

Na podporu tohoto výkladu uvádí, že bulharské znění článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 sice odkazuje pro účely definice pojmu „odsouzení“ na jakékoliv pravomocné rozhodnutí trestního soudu, kterým se osoba uznává vinnou ze spáchání „trestného činu“ (v bulharském jazyce „prestaplenie“). Uvádí však, že čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 v témže jazykovém znění definuje pojem „odsouzení“ jako jakékoli pravomocné rozhodnutí trestního soudu vydané proti fyzické osobě za „skutek, za který lze uložit sankci“ (v bulharském jazyce „nakazuemo dejanie“). Stejně tak znění posledně uvedeného ustanovení v německém jazyce a znění v nizozemském jazyce používají výrazy „Straftat“ a „strafbaar feit“, které jsou obdobné.

37

Zadruhé předkládající soud uvádí, že bulharské právo rozlišuje mezi „trestnými“ činy a „správními“ delikty, přičemž posledně jmenované se zpravidla nezapisují do rejstříku trestů, a tudíž je nelze kvalifikovat jako „skutky, za které lze uložit sankci“ ve smyslu čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 v bulharském znění. Podle čl. 40 odst. 1 nařízení č. 8 ze dne 26. února 2008 se však do rejstříku trestů zapisují nejen odsouzení za trestné činy, ale také správní sankce uložené podle článku 78a NK. Dále upřesňuje, že článek 247 trestního řádu zavádí rozlišování mezi trestnými činy „obecné povahy“, tj. u nichž je trestní řízení zahájeno na základě obžaloby podané státním zástupcem, a trestnými činy „soukromé povahy“, u nichž je toto řízení zahájeno na základě trestního oznámení podaného poškozeným.

38

Poukazuje na to, že naproti tomu německé a belgické právo používají odlišnou klasifikaci skutků, za které lze uložit sankci, přičemž německé právo rozlišuje dvě kategorie skutků, a sice trestné činy („Verbrechen“) na straně jedné a „přečiny („Vergehen“) na straně druhé, a belgické právo stanoví třídění do tří kategorií, a sice trestné činy („crimes“), přečiny („délits“) a přestupky („contraventions“).

39

Informace poskytnuté ze systému ECRIS však neumožňují určit kategorii, do níž podle příslušného vnitrostátního práva spadají skutky, jichž se týkají předchozí odsouzení v Belgii a Německu, což podle předkládajícího soudu brání tomu, aby určil, zda musí tyto skutky podle bulharského práva považovat za správní delikty nebo trestné činy, a v druhém případě, zda představují trestné činy obecné nebo soukromé povahy.

40

Zatřetí v případě, že by uvedené skutky měly být podle bulharského práva považovány za akty se stejným účinkem jako akty zapsané v rejstříku trestů a v systému ECRIS, předkládající soud z toho vyvozuje, že bude povinen mít za to, že odsouzení vydaná belgickými a německými soudy mohou z hlediska bulharského práva představovat pouze odsouzení za trestné činy nebo rozhodnutí o zproštění trestní odpovědnosti ve smyslu článku 78a NK. V tomto ohledu poznamenává, že tato odsouzení nejsou převzata do systému ECRIS jako rozhodnutí o zproštění trestní odpovědnosti. Dále uvádí, že dotyčné kategorie trestných činů zahrnují skutky, které neměly za následek vznik kategorie obětí. Vyvozuje z toho, že dotčené skutky jsou trestnými činy obecné povahy, což ve věci v původním řízení vylučuje použití článků 66 a 78a NK.

41

Pokud by předkládající soud nebyl povinen mít za to, že odsouzení uvedená v systému ECRIS jsou rovnocenná odsouzením uvedeným v bulharském rejstříku trestů, poznamenává tento soud, že neexistují kritéria umožňující posoudit, do jakých kategorií skutků, za které lze uložit sankci, spadají skutky, za které byl obžalovaný odsouzen v Belgii a Německu, a že zohlednění odsouzení vydaných v tomto ohledu bude muset být určeno případ od případu. V rámci toho by bylo možné dospět k závěru, že tresty uložené zahraničními soudy jsou odsouzeními za správní delikty, a neměly by tedy být zohledněny.

42

Je však toho názoru, že zápis odsouzení do rejstříku trestů pro určité kategorie trestných činů je odůvodněn hrozbou pro veřejný pořádek, kterou podle zákonodárce dotyčného členského státu tyto trestné činy představují, přičemž toto posouzení musí ostatní členské státy akceptovat. Povinnost stanovená v čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 se přitom týká zohlednění odsouzení, která se tento členský stát rozhodl zapsat do rejstříku trestů, těmito ostatními členskými státy, a tedy zohlednění těchto odsouzení shodně s tím, co stanoví jeho vnitrostátní právní předpisy, pokud jde o účinky vnitrostátních odsouzení zapsaných do jeho rejstříku trestů.

43

Začtvrté předkládající soud uvádí, že čl. 8 odst. 2 NK umožňuje zohlednit odsouzení vydané v jiném členském státě pouze v souvislosti se skutky, které představují trestný čin ve smyslu bulharského trestního zákoníku. Kromě toho podle bodu 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 není příslušný vnitrostátní soud povinen zohlednit předchozí odsouzení vydané v jiném členském státě v případech, kdy by nebylo možné vydat vnitrostátní odsouzení za skutek, který již byl předmětem tohoto předchozího odsouzení.

44

Podle předkládajícího soudu lze tedy ve věci v původním řízení zohlednit pouze odsouzení vydané německým soudem, neboť odpovídá odsouzení za trestný čin uvedený v článku 343c NK, a odsouzení vydané belgickým soudem, které se týká řízení neregistrovaného vozidla, neboť to odpovídá odsouzení za trestný čin uvedený v článku 345 NK. Za ostatní skutky, jichž se týkala odsouzení vydaná posledně uvedeným soudem, podle bulharského práva nelze uložit sankci jako za trestné činy, a to zejména za řízení vozidla, které neprošlo technickou kontrolou. Odsouzení vydané za posledně uvedený trestný čin však odpovídá trestu odnětí svobody, což podle něj znamená, že v případě uznání jeho účinku by nebylo možné uložit za trestný čin dotčený v původním řízení podmíněný trest podle článku 66 NK.

45

Předkládající soud má tudíž za to, že mezi čl. 8 odst. 2 NK a čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 neexistuje rozpor. Takový výklad podle jeho názoru umožňuje zajistit, aby situace obžalovaného nebyla zhoršena uložením přísnějšího trestu, než kdyby byl za stejný skutek odsouzen vnitrostátním soudem, a dále zabránit tomu, aby v praxi došlo k výkonu odsuzujícího rozhodnutí za skutek, který není ve vykonávajícím státě stíhán.

46

Za těchto podmínek se Okresní soud v Tutrakanu (Rajonen sad Tutrakan) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

47

Na základě rozhodnutí předsedy Soudního dvora ze dne 24. června 2024 byla tato věc projednána přednostně podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu.

48

Žádost předkládajícího soudu o projednání této věci ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu byla usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 29. července 2024 zamítnuta.

49

Přezkum předběžných otázek je třeba začít druhou otázkou.

50

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které příslušný soud nemůže pro účely rozhodnutí o trestním stíhání zohlednit předchozí odsouzení vydaná v jiném členském státě vůči osobě, proti níž je toto stíhání vedeno, za skutky, které nejsou trestnými činy podle vnitrostátního práva.

51

Článek 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 stanoví, že cílem tohoto rozhodnutí je stanovit podmínky, na jejichž základě jsou v členském státě při trestním řízení vůči určité osobě zohledněna předchozí odsouzení, která byla vydána v jiných členských státech proti této osobě za jiné skutky.

52

Článek 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí ve spojení s bodem 5 jeho odůvodnění stanoví za tím účelem členským státům povinnost zajistit jednak to, aby se v této souvislosti předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků, zohlednila, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledňována předchozí vnitrostátní odsouzení, a jednak, aby jim byly přiznány stejné účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením, ať už se jedná o účinky na úrovni skutkové nebo o účinky spadající do oblasti procesního nebo hmotného práva (rozsudek ze dne 21. září 2017, Beškov, C‑171/16, EU:C:2017:710, bod 26).

53

Z bodu 5 odůvodnění uvedeného rámcového rozhodnutí však rovněž vyplývá, že toto rámcové rozhodnutí neusiluje o sjednocení účinků, které různé vnitrostátní právní předpisy přisuzují existenci předchozích odsouzení, a povinnost zohlednit předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech existuje pouze tehdy, pokud se předchozí vnitrostátní odsouzení zohledňují podle vnitrostátních právních předpisů. Jak je zdůrazněno v bodě 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675, povinnost členských států stanovená v čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí zohlednit při novém trestním řízení odsouzení vydaná v jiných členských státech má minimální povahu.

54

Jak výslovně uvádí bod 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, na rozdíl od jiných nástrojů není cílem tohoto rámcového rozhodnutí vykonávat v jednom členském státě soudní rozhodnutí vydaná v jiném členském státě, nýbrž umožnit, aby byly předchozím odsouzením vydaným v jednom členském státě přisouzeny účinky v rámci nového trestního řízení v jiném členském státě stejně, jako se takové účinky přisuzují předchozím vnitrostátním odsouzením podle právních předpisů tohoto jiného členského státu. Uvedené rámcové rozhodnutí proto neobsahuje povinnost zohlednit taková předchozí odsouzení např. v případech, kdy informace získané v rámci použitelného nástroje nejsou dostatečné, nebo v případech, kdy by nebylo možné vydat vnitrostátní odsouzení za skutek, který již byl předmětem předchozího odsouzení, nebo kdy v minulosti uložená sankce v dotyčném vnitrostátním právním systému neexistuje.

55

Ze znění čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 vykládaného ve světle bodů 3, 5 a 6 odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy vyplývá, že toto ustanovení neukládá členským státům povinnost zohlednit v rámci trestního řízení předchozí odsouzení vydaná v jiném členském státě vůči dotyčné osobě, pokud byla vydána za skutky, které nejsou trestnými činy podle vnitrostátního práva, a nemohou být tedy v rámci tohoto práva předmětem odsouzení v trestním řízení.

56

Uvedené ustanovení tudíž nezakazuje členskému státu, aby ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovil ustanovení ukládající příslušným soudům povinnost nezohledňovat předchozí odsouzení vydaná v jiném členském státě vůči osobě, proti níž je vedeno trestní řízení, za skutky, které podle vnitrostátního práva nejsou trestnými činy.

57

V projednávaném případě nebrání tomu, aby předkládající soud v souladu se svým vnitrostátním právem zohlednil pouze předchozí odsouzení vydané vůči obžalovanému v původním řízení v Německu za řízení vozidla bez řidičského oprávnění a odsouzení vydané vůči němu v Belgii za řízení neregistrovaného vozidla, neboť podle informací tohoto soudu se pouze tato odsouzení týkají skutků, které jsou podle tohoto vnitrostátního práva trestnými činy, které jako takové mohou být předmětem odsouzení.

58

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které příslušný soud nemůže pro účely rozhodnutí o trestním stíhání zohlednit předchozí odsouzení vydaná v jiném členském státě vůči osobě, proti níž je toto stíhání vedeno, za skutky, které nejsou trestnými činy podle vnitrostátního práva, a nemohou být tedy v rámci tohoto práva předmětem odsouzení v trestním řízení.

59

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal [rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznávání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 26 a citovaná judikatura].

60

V projednávané věci je třeba uvést, že první otázkou se předkládající soud snaží v zásadě zjistit, zda musí kvalifikovat skutky, které již byly předmětem předchozích odsouzení, která se vztahovala na osobu dotčenou v původním trestním řízení v jiných členských státech, s ohledem na typologii skutků, za které lze uložit sankci podle jeho vnitrostátního práva, které rozlišuje mezi těmito skutky podle toho, zda se jedná o správní delikty nebo o trestné činy a rozděluje trestné činy do dvou kategorií, z nichž první se týká trestných činů „obecné povahy“, u nichž je trestní řízení zahájeno na základě obžaloby podané státním zástupcem, a druhá se týká trestných činů „soukromé povahy“, u nichž je toto řízení zahájeno na základě trestního oznámení podaného poškozeným.

61

Dále je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 upřesňuje rozsah působnosti čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, na který odkazuje první otázka, když uvádí, že posledně uvedený odstavec se použije ve fázi před zahájením řízení, v průběhu řízení a při výkonu odsouzení, zejména pokud jde o použitelná procesní pravidla, včetně pravidel týkajících se zajišťovací vazby, kvalifikace trestného činu, druhu a výměry uloženého trestu nebo pravidel, kterými se řídí výkon rozhodnutí. Touto první otázkou se přitom předkládající soud táže právě na kvalifikaci trestných činů, za které byla osoba, proti níž je tímto soudem vedeno trestní stíhání, v minulosti odsouzena v jiných členských státech, a to s ohledem na dopady takové kvalifikace na rozhodnutí, které vůči ní může přijmout.

62

V důsledku toho je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 ve spojení s čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 musí být vykládán v tom smyslu, že je věcí příslušného vnitrostátního soudu, aby pro účely zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě vůči osobě, proti níž je vedeno trestní řízení, posoudil, zda skutky, které byly předmětem těchto odsouzení zaznamenaných v systému ECRIS, musí být s ohledem na klasifikaci provedenou vnitrostátním právem kvalifikovány jako trestné činy nebo správní delikty a v prvním případě jako trestné činy obecné povahy nebo trestné činy soukromé povahy, pokud se právní důsledky stanovené vnitrostátním právem liší v závislosti na kategorii, do které spadá skutek, který již byl předmětem předchozího odsouzení.

63

Jak bylo připomenuto v bodě 52 tohoto rozsudku, čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby při trestním řízení vedeném proti určité osobě byla zohledněna předchozí „odsouzení“ vydaná v jiném členském státě, jsou-li zohledněna podle vnitrostátního práva, a dále aby jim byly přiznány „stejné“ právní účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje předchozím vnitrostátním odsouzením. Kromě toho, ze znění čl. 3 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, uvedeného v bodě 61 tohoto rozsudku, vyplývá, že tato povinnost se uplatní mimo jiné stran kvalifikace trestného činu, jakož i druhu a výměry uloženého trestu.

64

V této souvislosti první otázka vyžaduje určení rozsahu pojmu „odsouzení“ ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 a dále pojmu „stejné“ ve smyslu jeho čl. 3 odst. 1 za účelem vymezení povinností vnitrostátních soudů, stanovených v posledně uvedeném ustanovení, pokud jde o zohlednění „předchozích odsouzení vydaných v jiných členských státech“ a přiznání těmto odsouzením „stejný[ch] účink[ů], které vnitrostátní právo přisuzuje předchozím vnitrostátním odsouzením“.

65

Zaprvé podle článku 2 tohoto rámcového rozhodnutí se pro účely tohoto rozhodnutí „odsouzením“ rozumí „jakékoli pravomocné rozhodnutí trestního soudu, kterým se osoba uznává vinnou ze spáchání trestného činu“.

66

Úvodem je třeba zdůraznit, že skutečnost, na kterou upozornil předkládající soud, že čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 ve znění bulharského jazyka definuje pojem „odsouzení“ odkazem na pojem „skutek, za který lze uložit sankci“, nutně neznamená na rozdíl od toho, co tvrdí tento soud, že posledně uvedený pojem je třeba použít pro účely vymezení pojmu „odsouzení“ ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675, bez ohledu na to, že toto posledně citované ustanovení odkazuje na pojem „trestný čin“ s odůvodněním, že tento pojem má v bulharském jazyce užší význam než pojem „skutek, za který lze uložit sankci“.

67

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže formulace použitá v některých jazykových verzích ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení, ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha oproti jiným jazykovým verzím. Nezbytnost jednotného použití, a tím i jednotného výkladu aktu Unie totiž vylučuje, aby byl tento akt posuzován izolovaně v jedné ze svých jazykových verzí, a naopak vyžaduje, aby bylo dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí, a to zejména ve světle všech jazykových verzí (rozsudek ze dne 5. prosince 2024, Network One Distribution, C‑506/23, EU:C:2024:1003, bod 27 a citovaná judikatura).

68

V projednávané věci je třeba uvést, že ve většině jazykových verzí jak článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675, tak čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 se znění těchto ustanovení vztahuje k pojmu „trestný čin“. To je zejména případ verzí těchto dvou ustanovení v německém a nizozemském jazyce, které používají ekvivalenty „Straftat“, respektive „strafbaar feit“, které odpovídají pojmu „trestný čin“, a nikoliv obecnějšímu pojmu „skutek, za který lze uložit sankci“.

69

Výklad, podle kterého je pojem „odsouzení“ ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 definován odkazem pouze na trestné činy, je podpořen bodem 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675. Z tohoto bodu odůvodnění totiž vyplývá, že tento pojem nezahrnuje pravomocná rozhodnutí správního orgánu, který určuje vinu osoby ohledně „trestného činu“ nebo„skutku, za který lze podle vnitrostátního práva uložit trest, protože představuje porušení právních norem“. Unijní normotvůrce tak zamýšlel zavést rozlišení mezi trestnými činy a skutky, za které lze podle vnitrostátního práva uložit trest a které nemají trestněprávní povahu.

70

Tento výklad potvrzují i cíle rámcového rozhodnutí 2008/675 a rámcového rozhodnutí 2009/315, která jsou spolu neoddělitelně spjata. Je totiž nutné, aby příslušné orgány členských států spolupracovaly s řádnou péčí a jednotně na výměně informací o trestních odsouzeních za účelem zamezení tomu, aby vnitrostátní soudní orgány, jež mají rozhodnout v novém trestním řízení proti osobě, která již byla předmětem odsuzujících rozsudků vydaných soudy jiných členských států za jiné skutky, rozhodovaly bez možnosti zohlednit tato předchozí odsouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018Lada, C‑390/16, EU:C:2018:532, bod 47).

71

Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „odsouzení“ ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 vykládaný ve světle bodu 3 jeho odůvodnění, který je v souladu s pojmem uvedeným v čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315, odkazuje na pravomocné rozhodnutí trestního soudu, kterým se osoba uznává vinou ze spáchání „trestného činu“, a nikoliv obecně „skutku, za který lze uložit sankci“ nebo „skutku, za který lze podle vnitrostátního práva uložit trest, protože představuje porušení právních norem“. Jak již bylo uvedeno v bodě 69 tohoto rozsudku, tento pojem stejně tak nezahrnuje pravomocná rozhodnutí správních orgánů bez ohledu na povahu skutku, za který tyto orgány stanovily odpovědnost dotyčné osoby.

72

Z toho vyplývá, že povinnost členských států uvedená v čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 se týká pouze pravomocných rozhodnutí vydaných trestním soudem jiného členského státu, která uznávají vinu dotyčné osoby za trestný čin. Jak výslovně vyplývá z tohoto ustanovení, je tato povinnost omezena na odsouzení, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků.

73

Je však třeba upřesnit, že v souladu s článkem 2 tohoto rámcového rozhodnutí, jak je vyložen v bodě 71 tohoto rozsudku, tato povinnost zahrnuje taková pravomocná rozhodnutí trestního soudu, jako jsou rozhodnutí stanovená v čl. 78a odst. 1 písm. b) NK, která poté, co uznala vinu obžalovaného za trestný čin, jej zprošťují trestní odpovědnosti a ukládají mu správní sankci namísto trestní sankce, pokud o těchto rozhodnutích bylo možné získat informace.

74

Z toho vyplývá, že pro účely zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí je věcí příslušného soudu, aby nejprve určil, zda předchozí pravomocná rozhodnutí vydaná v jiném členském státě trestním soudem, s nimiž byl seznámen, uznala vinu dotyčné osoby za spáchání trestného činu.

75

V tomto ohledu, jak v podstatě naznačuje sám předkládající soud, skutečnost, že takové pravomocné rozhodnutí je zapsáno do rejstříku trestů dotyčné osoby v odsuzujícím členském státě, a je tedy soudům ostatních členských států sděleno prostřednictvím systému ECRIS, v zásadě naznačuje, že toto rozhodnutí splňuje kritérium uvedené v předchozím bodě, přičemž je navíc třeba upřesnit, že pojem „odsouzení“ ve smyslu čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 zahrnuje také takové kritérium.

76

V rozsahu, v němž předkládající soud uvádí, že informace o předchozích odsouzeních obžalovaného v původním řízení, které pocházejí ze systému ECRIS, mu neumožňují určit kategorii, do níž spadají skutky, na které se vztahují tato odsouzení, je třeba zdůraznit, že jak upřesňuje bod 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/315, tímto rámcovým rozhodnutím by neměla být dotčena možnost justičních orgánů přímo žádat a předávat si informace z rejstříku trestů v souladu s článkem 13 ve spojení s čl. 15 odst. 3 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci, a dále by jím neměl být dotčen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci mezi členskými státy, který stanoví postupy pro podávání a předávání žádosti o vzájemnou pomoc v souladu s výše uvedenými ustanoveními Evropské úmluvy o vzájemné pomoci.

77

Pokud má tedy soud členského státu za to, že pro účely použití čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 nejsou informace dostupné v systému ECRIS dostatečné, přísluší tomuto soudu, aby přímo u soudů, které vydaly předchozí odsouzení, ověřil, zda tato odsouzení skutečně představují odsouzení ve smyslu článku 2 tohoto rámcového rozhodnutí.

78

Zadruhé, pokud jde o rozsah povinnosti každého členského státu zajistit, aby předchozím odsouzením vydaným v jiných členských státech byly přiznány „stejné“ účinky, jaké vnitrostátní právo přisuzuje předchozím vnitrostátním odsouzením vydaným v dotyčném členském státě, ve smyslu tohoto čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, musí být tato povinnost určena s ohledem na zásadu vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech zakotvenou v čl. 82 odst. 1 SFEU, kterou rámcové rozhodnutí 2008/675 provádí, jak uvádí bod 2 jeho odůvodnění.

79

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tato zásada brání zejména tomu, aby předchozí odsuzující rozsudek, který byl vydán v jiném členském státě, byl z titulu jeho zohlednění přezkoumáván v rámci tohoto rámcového rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018, Lada, C‑390/16, EU:C:2018:532, bod 38 a citovaná judikatura).

80

Z tohoto důvodu čl. 3 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí takový přezkum výslovně zakazuje, přičemž předchozí odsuzující rozsudky vydané v jiných členských státech musí být zohledněny v té podobě, v jaké byly vydány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018, Lada, C‑390/16, EU:C:2018:532, bod 39 a citovaná judikatura).

81

Jak však vysvětluje bod 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675, toto rozhodnutí ctí rozmanitost vnitrostátních řešení a postupů potřebných pro zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě. Vyloučení možnosti přezkoumat předchozí odsouzení by nemělo bránit členskému státu vydat v případě nutnosti rozhodnutí za účelem přiznání stejných právních účinků tomuto odsouzení.

82

Jak je uvedeno v bodě 8 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, zejména je-li v průběhu trestního řízení v členském státě k dispozici informace o předchozím odsouzení jiného členského státu, mělo by se v co největší možné míře zabránit tomu, aby se s dotyčnou osobou zacházelo méně příznivě, než kdyby se jednalo o vnitrostátní odsouzení.

83

Z toho vyplývá, že soud, u něhož bylo zahájeno trestní stíhání v některém členském státě, se musí ujistit, že trestnému činu, který vedl k předchozímu odsouzení vydanému v jiném členském státě, jakož i trestu uloženému na základě tohoto odsouzení, nejsou přiznány právní účinky, které mají závažnější důsledky pro postavení obžalovaného, než kdyby toto odsouzení vydal vnitrostátní soud.

84

Z tohoto hlediska je k tomu, aby bylo možné přiznat předchozímu odsouzení vydanému v jiném členském státě „stejné“ právní účinky jako jsou účinky, které by vyvolalo vnitrostátní odsouzení, nezbytné, aby předkládající soud mohl posoudit zejména kategorii, do které spadá trestný čin, za který byl tímto předchozím odsouzením uložen trest, a na základě níž byla určena povaha a výměra tohoto trestu. Určení takové stejnosti totiž může mimo jiné vyžadovat srovnání mezi typologií trestných činů stanovenou trestněprávními předpisy členského státu, v němž bylo uvedené předchozí odsouzení vydáno, a trestněprávními předpisy existujícími ve vnitrostátních právní úpravě, zejména pokud se na základě této posledně uvedené právní úpravy mohou právní účinky odsouzení vydaných za dotčený trestný čin lišit v závislosti na kategorii, do které tento trestný čin patří.

85

Z toho vyplývá, že přijetí rozhodnutí, které umožňuje přisoudit předchozímu odsouzení vydanému v jiném členském státě stejné právní účinky, jako jsou účinky, které by byly přisouzeny předchozímu vnitrostátnímu odsouzení, vyžaduje přezkum případ od případu s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu, který však nemůže vést ke změně kvalifikace spáchaného trestného činu a uloženého trestu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018, Lada, C‑390/16, EU:C:2018:532, bod 45 a citovaná judikatura).

86

Konkrétně je třeba z úvah uvedených v bodech 65 až 85 tohoto rozsudku vyvodit, že pokud z informací, které má příslušný trestní soud k dispozici, vyplývá, že obžalovaný byl v jiném členském státě odsouzen ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/675, a sice pravomocnými rozhodnutími, kterými se uznává vinným ze spáchání trestného činu, je tento soud povinen přiznat těmto rozhodnutím stejné účinky, jako jsou účinky přisuzované vnitrostátním odsouzením vydaným za spáchání trestného činu, který spadá do stejné kategorie a za který byl uložen trest srovnatelné povahy a výměry. Toto přiznání účinků však nesmí vést k tomu, že by s dotyčnou osobou bylo v daném řízení zacházeno méně příznivě, než kdyby tato rozhodnutí vydal vnitrostátní soud.

87

V této souvislosti nemůže příslušný trestní soud provést změnu kvalifikace trestného činu, za který byl obžalovaný odsouzen v jiném členském státě, která by měla za následek, že by mu byla přiznána povaha správního deliktu. Nejenže by taková změna kvalifikace měla za následek přezkum předchozího odsouzení, který je výslovně zakázán čl. 3 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí, ale v konečném důsledku by v rozporu s povinností stanovenou v čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí znamenala, že by toto odsouzení nevyvolávalo stejné účinky jako vnitrostátní odsouzení.

88

Jak však vyplývá z bodu 73 tohoto rozsudku, rámcové rozhodnutí 2008/675 vyžaduje, aby v případě, že vnitrostátní právo stanoví zohlednění předchozích pravomocných rozhodnutí trestního soudu, kterým byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu, ale kterým mu byla namísto trestní sankce uložena sankce správní povahy, příslušný soud použil relevantní ustanovení tohoto práva na taková rozhodnutí vydaná v jiném členském státě, pokud má v tomto ohledu k dispozici dostatečné informace.

89

Pokud jde nyní o určení, zda v souladu s klasifikací stanovenou jeho vnitrostátním právem představují trestné činy, na které se vztahují předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech, trestné činy „obecné povahy“ nebo trestné činy „soukromé povahy“, za předpokladu, že v závislosti na kategorii, do níž tyto trestné činy spadají, jsou právní důsledky ve vnitrostátním právu odlišné, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda bylo trestní řízení v těchto jiných členských státech vedeno z podnětu příslušného orgánu, nebo na základě trestního oznámení podaného poškozeným k soudu.

90

V projednávané věci, jak konstatoval sám předkládající soud, u trestných činů, které vedly k odsouzení v Belgii a Německu, nebyl poškozený. Pokud tyto trestné činy skutečně představují trestné činy podle právní úpravy dotyčného členského státu, bude na tomto členském státě, aby těmto odsouzením přiznal stejné účinky, jako jsou účinky, které by vyvolala předchozí vnitrostátní odsouzení za trestné činy „obecné povahy“.

91

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 ve spojení s čl. 2 písm. a) rámcového rozhodnutí 2009/315 musí být vykládán v tom smyslu, že je věcí příslušného vnitrostátního soudu, aby pro účely zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě vůči osobě, proti níž je tímto soudem vedeno trestní řízení, posoudil, zda skutky, které byly předmětem předchozích pravomocných rozhodnutí soudů tohoto jiného členského státu, o nichž se dozvěděl, byly s ohledem na klasifikaci provedenou právem tohoto jiného členského státu kvalifikovány jako trestné činy. Podle článku 3 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2008/675 je uvedený soud povinen zohlednit pouze tato rozhodnutí a přiznat jim stejné právní účinky jako předchozím vnitrostátním odsouzením za spáchání trestného činu, který patří do stejné kategorie a vede k uložení trestu srovnatelné povahy a výměry. Toto zohlednění však nesmí vést k tomu, že by s dotyčnou osobou bylo v daném řízení zacházeno méně příznivě, než kdyby tato rozhodnutí vydal vnitrostátní soud.

92

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: