null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
9. července 2026(*)
„ Předběžná otázka – Životní prostředí – Kontrola nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek – Směrnice 2012/18/EU – Článek 2 – Působnost – Článek 3 bod 12 – Pojem ‚přítomnost nebezpečných látek‘ – Průběžné monitorování skutečně přítomných látek v závodě – Očekávaná nebo důvodně předpokládaná přítomnost – Stanovení s odkazem na maximální množství látek uvedená v povolení k provozu“
Ve věci C‑224/24,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ze dne 21. března 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 25. března 2024, v řízení
Società Eredi Raimondo Bufarini Srl – Servizi Ambientali
proti
Ministero dell’Interno,
Ministero della Transizione Ecologica,
Comitato tecnico regionale delle Marche,
Coordinamento per l’uniforme applicazione sul territorio nazionale di cui all’art. 11 del D.Lgs. 105/2015,
za účasti:
Regione Marche,
FP,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení: I. Jarukaitis (zpravodaj), předseda senátu, K. Lenaerts, předseda vykonávající funkci soudce čtvrtého senátu, M. Condinanzi, N. Jääskinen a R. Frendo, soudci,
generální advokát: N. Emiliou,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Società Eredi Raimondo Bufarini Srl – Servizi Ambientali: L. Filippucci, avvocato,
– za Evropskou komisi: L. Di Masi, J. Jokubauskaitė a D. Milanowska, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. října 2025,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 bodu 12 a článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/18/EU ze dne 4. července 2012 o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek a o změně a následném zrušení směrnice Rady 96/82/ES (Úř. věst. 2012, L 197, s. 1).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Società Eredi Raimondo Bufarini Srl – Servizi Ambientali, společností založenou podle italského práva, na jedné straně, a Ministero dell’Interno (ministerstvo vnitra), Ministero della Transizione Ecologica (ministerstvo pro ekologickou transformaci), Comitato tecnico regionale delle Marche (Technický výbor pro region Marche, Itálie; dále jen „technický výbor“) a Coordinamento per l’uniforme applicazione sul territorio nazionale di cui all’art. 11 del D. Lgs 105/2015 (Koordinační služba pro jednotné uplatňování článku 11 legislativního nařízení č. 105/2015 na vnitrostátním území), na straně druhé, ve věci rozhodnutí technického výboru vyzvat tuto společnost, aby předložila dokumenty týkající se kontroly nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek.
Právní rámec
Unijní právo
Smlouva o FEU
3 Článek 191 SFEU stanoví:
„1. Politika Unie v oblasti životního prostředí přispívá k sledování následujících cílů:
– zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí,
– ochrana lidského zdraví,
– uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů,
– podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu.
2. Politika Unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě ‚znečišťovatel platí‘.
[...]“
4 Článek 192 odst. 1 SFEU stanoví:
„Evropský parlament a Rada [Evropské unie] řádným legislativním postupem po konzultaci s [Evropským] [h]ospodářským a sociálním výborem a [Evropským] [v]ýborem regionů rozhodnou, jakou činnost bude Unie vyvíjet, aby bylo dosaženo cílů uvedených v článku 191.“
Směrnice 2008/98/ES
5 Článek 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (Úř. věst. 2008, L 312, s. 3), nadepsaný „Vydávání povolení“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy vyžadují, aby všechny zařízení nebo podniky, které plánují provádět zpracování odpadů, získaly povolení od příslušného orgánu.
Tato povolení stanoví přinejmenším:
a) druhy a množství odpadů, které je možné zpracovávat;
b) technické a jiné požadavky týkající se dotyčného místa, a to pro každý druh povolené činnosti;
c) bezpečnostní a preventivní opatření, jež je třeba přijmout;
d) postup, jenž je třeba použít pro každý druh činnosti;
e) nezbytné činnosti v oblasti sledování a kontroly;
[...]“
Směrnice 2010/75/EU
6 Článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) (Úř. věst. 2010, L 334, s. 17), nadepsaný „Povinnost mít povolení“, stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, že žádné zařízení, spalovací zařízení, zařízení na spalování odpadu nebo zařízení na spoluspalování odpadu není provozováno bez povolení.
[...]“
7 Kapitola II této směrnice, nadepsaná „Ustanovení pro činnosti uvedené v příloze I“, obsahuje článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Žádosti o povolení“, který stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby žádost o povolení obsahovala popis
a) zařízení a jeho činností;
b) surovin a pomocných materiálů, dalších látek a energie, která je v zařízení používána anebo jím produkována;
[...]“
8 Část 5 přílohy I téže směrnice zahrnuje nakládání s odpady mezi činnosti, na které se vztahuje uvedená směrnice.
Směrnice 2012/18
9 Body 2 až 4, 6, 12, 15 a 16 odůvodnění směrnice 2012/18 uvádějí:
„(2) Závažné havárie mají často velmi vážné následky [...]. Jejich dopad může navíc přesahovat hranice států. Z tohoto důvodu je potřeba zajistit, aby byla přijata vhodná bezpečnostní opatření, která zajistí vysokou úroveň ochrany občanů, komunit a životního prostředí v celé Unii. Je tedy nezbytné zajistit, aby současná vysoká úroveň ochrany byla zachována alespoň na stejné úrovni nebo byla zvýšena.
(3) [...] Zatímco stávající ustanovení celkově odpovídají svému účelu, je potřeba provést některé změny s cílem dále zlepšit úroveň ochrany, zejména pokud jde o prevenci závažných havárií. [...]
(4) Proto je vhodné směrnici [Rady] 96/82/ES [ze dne 9. prosince 1996 o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek (Úř. věst. 1997, L 10, s. 13; Zvl. vyd. 05/02, s. 410)] nahradit, aby se prostřednictvím zvýšení efektivity a účinnosti ustanovení a tam, kde je to možné, snížením zbytečné administrativní zátěže zefektivněním a zjednodušením právní úpravy zajistilo, že bude zachována a dále zlepšena dosavadní úroveň ochrany, za předpokladu, že není ohrožena bezpečnost a ochrana životního prostředí a lidského zdraví. Nová ustanovení by současně měla být jasná, soudržná a dobře srozumitelná, aby pomohla zlepšit provádění a prosazování, přičemž úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí zůstane přinejmenším stejná, nebo bude zvýšena. [...]
[...]
(6) Závažné havárie mohou mít následky přesahující hranice států a ekologické a hospodářské náklady havárií nese nejen zasažený závod, nýbrž i dotčené členské státy. S cílem předcházet možným haváriím, snížit riziko jejich vzniku a zmírnit jejich případné dopady je proto nezbytné zavést a uplatňovat bezpečnostní opatření a opatření pro omezení rizik, a tím umožnit zajištění vysoké úrovně ochrany v celé Unii.
[...]
(12) Provozovatelé by měli mít obecnou povinnost přijmout všechna nezbytná opatření k prevenci závažných havárií a ke zmírnění a odstraňování jejich následků. Provozovatel závodů, ve kterých jsou přítomny nebezpečné látky ve vyšších než stanovených množstvích, by měl poskytnout příslušnému orgánu dostatek informací, které mu umožní určit závod, přítomné nebezpečné látky a možná nebezpečí. Provozovatel by měl rovněž vypracovat, a pokud to vyžaduje vnitrostátní právo, zaslat příslušnému orgánu politiku prevence závažných havárií, v níž vymezí svůj celkový přístup a opatření ke zvládání nebezpečí závažných havárií, včetně vhodných systémů řízení bezpečnosti. Při určování a vyhodnocování nebezpečí závažných havárií by provozovatelé měli věnovat pozornost nebezpečným látkám, které mohou vzniknout při vážné havárii uvnitř závodu.
[...]
(15) K prokázání toho, že byly učiněny všechny nezbytné kroky v oblasti prevence závažných havárií, a k přípravě havarijních plánů a opatření reagujících na havárie by provozovatel závodů, ve kterých jsou přítomna značná množství nebezpečných látek, měl poskytnout příslušnému orgánu informace formou bezpečnostní zprávy. Tato zpráva by měla obsahovat podrobné údaje o závodě, o přítomných nebezpečných látkách, o zařízeních nebo skladovacích zařízeních, o možných závažných haváriích a analýze rizika, o opatřeních pro prevenci a zásah a o používaných řídicích systémech, s cílem předcházet riziku závažných havárií, snižovat je a umožnit přijetí nezbytných opatření k omezení jejich následků. [...]
(16) Za účelem přípravy na mimořádné události je v závodech, ve kterých jsou přítomna značná množství nebezpečných látek, nezbytné vypracovat vnitřní a vnější havarijní plány a zavést postupy, které zajistí v nutné míře vyzkoušení, nezbytné přezkoumávání těchto plánů a jejich provádění při závažné havárii nebo jejím možném vzniku. Vnitřní havarijní plán by se měl projednat s pracovníky závodu a k vnějšímu havarijnímu plánu by měla mít možnost vyjádřit své stanovisko dotčená veřejnost. [...]“
10 Článek 1 směrnice 2012/18, nadepsaný „Předmět“, stanoví:
„Tato směrnice stanoví pravidla pro prevenci závažných havárií, při kterých jsou přítomny nebezpečné látky, a omezení jejich následků pro lidské zdraví a životní prostředí, aby byla soudržným a účinným způsobem zajištěna vysoká úroveň ochrany v celé Unii.“
11 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na závody definované v čl. 3 odst. 1.“
12 Článek 3 uvedené směrnice obsahuje v bodech 1 až 3, 5 a 8 až 12 následující definice:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
„1) ‚závodem‘ celá oblast řízená provozovatelem, kde jsou nebezpečné látky přítomny v jednom nebo více zařízeních, včetně společných nebo příbuzných infrastruktur nebo činností; závody jsou buď závody s podlimitním množstvím, nebo závody s nadlimitním množstvím;
2) ‚závodem s podlimitním množstvím‘ závod, kde jsou nebezpečné látky přítomny v množstvích, která jsou nejméně rovna množstvím uvedeným ve sloupci 2 části 1 nebo ve sloupci 2 části 2 přílohy I, ale která jsou nižší než množství uvedená ve sloupci 3 části 1 nebo ve sloupci 3 části 2 přílohy I, v příslušných případech za použití pravidla o sčítání stanoveného v poznámce 4 k příloze I;
3) ‚závodem s nadlimitním množstvím‘ závod, kde jsou nebezpečné látky přítomné v množstvích, která jsou nejméně rovna množstvím uvedeným ve sloupci 3 části 1 nebo ve sloupci 3 části 2 přílohy I,
[...]
5) ‚novým závodem‘
[...]
b) provozovna, která přejde do oblasti působnosti této směrnice, nebo závod s podlimitním množstvím, který se stane závodem s nadlimitním množstvím, nebo opačně, a to 1. června 2015 nebo později v důsledku úprav jeho zařízení nebo činností, z nichž vyplývá změna v jeho soupisu nebezpečných látek;
[...]
8) ‚zařízením‘ pozemní či podzemní technická jednotka uvnitř závodu, kde se nebezpečné látky vyrábějí, užívají, je s nimi manipulováno nebo jsou skladovány; [...]
9) ‚provozovatelem‘ fyzická nebo právnická osoba, která provozuje nebo řídí závod či zařízení, nebo stanoví-li tak vnitrostátní právní předpisy, na kterou byla přenesena rozhodující hospodářská nebo rozhodovací moc nad technickým provozem závodu nebo zařízení;
10) ‚nebezpečnou látkou‘ látka nebo směs, na niž se vztahuje část 1 přílohy I nebo která je uvedena v části 2 přílohy I, včetně ve formě suroviny, produktu, vedlejšího produktu, rezidua nebo meziproduktu;
11) ‚směsí‘ směs nebo roztok složený ze dvou nebo více látek;
12) ‚přítomností nebezpečných látek‘ skutečná nebo očekávaná přítomnost nebezpečných látek v závodě nebo nebezpečných látek, u nichž lze důvodně předpokládat, že mohou vzniknout při ztrátě kontroly nad procesy včetně skladovacích činností ve kterémkoli zařízení v závodě, v množstvích, která jsou nejméně rovna kvalifikačním množstvím stanoveným v části 1 nebo 2 přílohy I“.
13 Článek 5 směrnice 2012/18, nadepsaný „Obecné povinnosti provozovatele“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby byl provozovatel povinen přijmout všechna nezbytná opatření k prevenci závažných havárií a omezení jejich následků pro lidské zdraví a životní prostředí.“
14 Článek 7 této směrnice, nadepsaný „Oznámení“, stanoví:
„1. Členské státy vyžadují od provozovatele, aby zaslal příslušnému orgánu oznámení obsahující tyto informace:
[...]
d) informace umožňující identifikaci nebezpečných látek a kategorie látek, které jsou nebo mohou být přítomny;
e) množství a fyzikální formu dotčené nebezpečné látky nebo látek;
[...]
2. Oznámení nebo jeho aktualizované znění musí být zasláno příslušnému orgánu v těchto lhůtách:
a) za nové závody v přiměřené době před začátkem stavby nebo provozu nebo před úpravami vedoucími ke změně soupisu nebezpečných látek;
[...]
4. Provozovatel musí předem uvědomit příslušný orgán v případě:
a) každého podstatného zvýšení nebo snížení množství nebo podstatné změny povahy nebo fyzikální formy přítomné nebezpečné látky, jak je uvedeno v oznámení poskytnutém provozovatelem podle odstavce 1, nebo podstatné změny v procesech jejího použití;
b) změny závodu nebo zařízení, která by mohla mít významné následky, pokud jde o nebezpečí závažné havárie;
[...]“
15 Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Politika prevence závažných havárií“, zní:
„1. Členské státy od provozovatele vyžadují, aby vypracoval písemný dokument stanovící politiku prevence závažných havárií a aby zajistil její řádné provádění. Politika prevence závažných havárií musí zajišťovat vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Musí být úměrná nebezpečí závažné havárie. [...]
2. Politika prevence závažných havárií musí být vypracována, a vyžaduje-li to vnitrostátní právo, zaslána příslušnému orgánu v těchto lhůtách:
a) za nové závody v přiměřené době před začátkem stavby nebo provozu nebo před úpravami vedoucími ke změně soupisu nebezpečných látek;
[...]“
16 Článek 10 téže směrnice, nadepsaný „Bezpečnostní zpráva“, v odstavci 1 stanoví, že členské státy vyžadují od provozovatele „závodu s nadlimitním množstvím“, aby vypracoval bezpečnostní zprávu mimo jiné za účelem prokázání zavedení politiky prevence závažných havárií, zjištění nebezpečí těchto havárií a určení možných scénářů takových havárií, provedení nezbytných opatření k zabránění těmto haváriím a omezení jejich následků, jakož i bezpečnosti a spolehlivosti návrhu, stavby, provozu a údržby dotčených zařízení. Odstavce 3 a 5 tohoto článku stanoví, že nové závody zašlou bezpečnostní zprávu příslušnému orgánu v přiměřené době před začátkem stavby nebo provozu nebo před úpravami vedoucími ke změně soupisu nebezpečných látek a dále že provozovatel tuto zprávu pravidelně přezkoumá a v případě potřeby ji aktualizuje. Kromě toho odstavec 6 uvedeného článku 10 stanoví, že příslušný orgán sdělí provozovateli závěr svého prošetření uvedené zprávy a tam, kde je to vhodné, zakáže uvedení dotyčného závodu do provozu nebo jeho další provozování.
17 Článek 11 směrnice 2012/18, nadepsaný „Změna zařízení, závodu nebo skladovacího zařízení“, stanoví:
„Při změně zařízení, závodu, skladovacího zařízení nebo procesu anebo povahy, fyzikální formy nebo množství nebezpečných látek, které by mohly významně ovlivnit nebezpečí závažné havárie nebo které by mohly způsobit přeměnu závodu s podlimitním množstvím na závod s nadlimitním množstvím či opačně, členské státy zajistí, aby provozovatel přezkoumal, a je-li to nezbytné, aktualizoval oznámení, politiku prevence závažných havárií, systém řízení bezpečnosti a bezpečnostní zprávu a před provedením této změny uvědomil příslušný orgán o podrobnostech těchto aktualizací.“
18 Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Havarijní plány“, stanoví v odst. 1 písm. a) a b), že členské státy zajistí, aby pro všechny „závody s nadlimitním množstvím“ vypracoval provozovatel vnitřní havarijní plán s opatřeními, která mají být přijata uvnitř závodu a poskytl příslušnému orgánu nezbytné informace, aby mu umožnil vypracovat vnější havarijní plány, a v odst. 2 písm. a), že provozovatelé nových závodů splní tyto povinnosti v přiměřené době před začátkem provozu nebo před úpravami vedoucími ke změně soupisu nebezpečných látek.
19 Příloha I uvedené směrnice, nadepsaná „Nebezpečné látky“, stanoví:
„Nebezpečné látky spadající do kategorií nebezpečnosti uvedených ve sloupci 1 části 1 této přílohy podléhají kvalifikačním množstvím stanoveným ve sloupcích 2 a 3 části 1.
Pokud je určitá nebezpečná látka obsažena v části 1 této přílohy a je uvedena rovněž v části 2 této přílohy, použijí se kvalifikační množství stanovená ve sloupcích 2 a 3 části 2.
[...]“
20 Poznámky 3 a 5 k příloze I téže směrnice znějí:
„3. [...]
Množství, ke kterým musí být přihlíženo pro uplatnění odpovídajících článků, jsou maximální množství, která jsou nebo by mohla být přítomna v kterémkoli okamžiku. [...]
[...]
5. Nebezpečné látky, na které se nevztahuje nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (ES) č. 1272/2008 [o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006 (Úř. věst. 2008, L 353 , s. 1)], ale přesto jsou nebo by mohly být v závodě přítomny a mají nebo by mohly mít za podmínek existujících v závodě rovnocenné vlastnosti z hlediska potenciálu závažné havárie, včetně odpadu, budou dočasně zařazeny do nejvhodnější kategorie nebo přiřazeny k nejvhodnější jmenovitě uvedené kategorii nebo nebezpečné látce spadající do oblasti působnosti této směrnice.“
Italské právo
21 Směrnice 2012/18 byla provedena do italského práva decreto legislativo n. 105 – Attuazione della direttiva 2012/18/UE relativa al controllo del pericolo di incidenti rilevanti connessi con sostanze pericolose (legislativní nařízení č. 105, kterým se provádí směrnice 2012/18/EU o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek) ze dne 26. června 2015 (GURI č. 161 ze dne 14. července 2015, běžný dodatek č. 38, dále jen „legislativní nařízení č. 105/2015“). Legislativní nařízení stanoví, že se nevztahuje na závody, v nichž nebezpečné látky nepřesáhly podlimitní množství, které stanoví. Pokud se však přítomnost nebezpečných látek nachází mezi podlimitním a nadlimitním množstvím, použijí se ustanovení uvedeného legislativního nařízení týkající se „závodů s podlimitním množstvím“. Toto legislativní nařízení se navíc v plném rozsahu vztahuje na „závody s nadlimitním množstvím“.
22 Článek 3 písm. n) legislativního nařízení č. 105/2015 definuje pojem „přítomnost nebezpečných látek“ stejným způsobem jako čl. 3 bod 12 směrnice 2012/18.
23 Článek 13 tohoto legislativního nařízení, který v podstatě přebírá znění článku 7 směrnice 2012/18, stanoví v odstavcích 1 a 2 povinnost provozovatele závodu za podmínek stanovených v odstavci 5 tohoto článku 13 zaslat oznámení vyhotovené v souladu s formulářem obsaženým v příloze 5 uvedeného legislativního nařízení, který zahrnuje informace uvedené v odstavci 2 uvedeného článku 13.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
24 Žalobkyně v původním řízení provozuje zařízení na zpracování nebezpečných i nikoliv nebezpečných kapalných odpadů ve Falconara Marittima (Itálie) na základě integrovaného environmentálního povolení vydaného dne 5. září 2012 provincií Ancona (Itálie), které jí umožňuje skladovat až 800 tun nebezpečného odpadu a zpracovávat až 200 tun odpadu tohoto druhu denně.
25 Dne 18. února 2020 dospěla pracovní skupina zřízená v rámci technického výboru, jednající jako příslušný orgán ve smyslu směrnice 2012/18, k závěru, že závod žalobkyně v původním řízení nelze vyloučit z působnosti italské právní úpravy týkající se kontroly nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek, a zejména z působnosti legislativního nařízení č. 105/2015.
26 Technický výbor proto rozhodnutím ze dne 28. května 2020 vyzval žalobkyni v původním řízení, aby předložila oznámení stanovené v článku 13 tohoto legislativního nařízení, jakož i bezpečnostní zprávu rovněž upravenou v uvedeném legislativním nařízení.
27 Po ukončení nového kontrolního postupu technický výbor rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2020 tuto výzvu zopakoval a uvedl, že v opačném případě musí žalobkyně v původním řízení fyzicky omezit používání části nádrží nacházejících se v jejím závodě, aby nepřekročila limity stanovené legislativním nařízením č. 105/2015.
28 Žalobkyně v původním řízení zpochybnila posledně uvedené rozhodnutí u Tribunale amministrativo regionale per le Marche (Regionální správní soud pro Marche, Itálie), který její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. června 2021.
29 Žalobkyně v původním řízení podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která je předkládajícím soudem, přičemž tvrdila, že dotčená italská právní úprava je v rozporu s unijním právem týkajícím se kontroly nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek, a domáhala se tedy, aby tento soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18.
30 Rozhodnutím ze dne 25. ledna 2022 se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru první žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v původním řízení. V této žádosti položil předkládající soud Soudnímu dvoru tři předběžné otázky, z nichž první dvě se týkaly výkladu článku 267 SFEU, pokud jde o právo vnitrostátního soudu posledního stupně zdržet se položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, má-li za to, že o výkladu dotčeného ustanovení unijního práva nelze rozumně pochybovat, a dále pokud jde o soulad vnitrostátní právní úpravy, která umožňuje založit občanskoprávní a kárnou odpovědnost takového vnitrostátního soudu z důvodu, že tento soud zamítl návrh jednoho z účastníků řízení, které před ním probíhá, na předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, s tímto článkem. Třetí předběžná otázka, která byla položena pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první dvě otázky kladně, se týkala souladu praxe, jejímž cílem je stanovení množství nebezpečných látek přítomných v zařízení na zpracování odpadů, s čl. 3 bodem 12 směrnice 2012/18.
31 V usnesení ze dne 15. prosince 2022, Società Eredi Raimondo Bufarini (C‑144/22, EU:C:2022:1013), odpověděl Soudní dvůr na první otázku tak, že článek 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemusí předložit otázku ohledně výkladu unijního práva Soudnímu dvoru a vyřešit ji na vlastní odpovědnost, je-li správný výklad unijního práva natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách vlastních unijnímu právu, zvláštních obtížích, které vykazuje jeho výklad, a riziku rozdílnosti judikatury uvnitř Unie.
32 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že takový vnitrostátní soud není povinen podrobně prokázat, že by ostatní soudy členských států rozhodující v posledním stupni a Soudní dvůr provedly stejný výklad dotčených ustanovení unijního práva, ale musí na základě posouzení zohledňujícího výše uvedené skutečnosti nabýt přesvědčení, že by i tyto ostatní vnitrostátní soudy a Soudní dvůr měly stejnou jistotu.
33 Soudní dvůr mimoto v tomto usnesení rozhodl, že druhá otázka, zmíněná v bodě 30 tohoto rozsudku, byla nepřípustná, jelikož neměla žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení, a vzhledem k odpovědi na první položenou otázku nebylo nutné odpovídat na třetí otázku.
34 Touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud v rámci téhož sporu v původním řízení rozhodl znovu položit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu směrnice 2012/18. Má totiž za to, že přetrvávají důvodné pochybnosti o výkladu ustanovení této směrnice.
35 Žalobkyně v původním řízení v tomto ohledu před předkládajícím soudem tvrdí, že podle unijního práva týkajícího se kontroly nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek musí mít provozovatel zařízení na zpracování odpadů možnost prokázat, že přítomnost takových látek v jeho závodě nikdy nedosahuje podlimitní množství ve smyslu směrnice 2012/18, a to prostřednictvím systému řízení umožňujícího průběžné monitorování látek přítomných v tomto zařízení. Italská právní úprava, která podle ní takové řešení nepřipouští, je tedy v rozporu s touto směrnicí.
36 Předkládající soud má za to, že výklad slovního spojení „přítomnost nebezpečných látek“ uvedeného v čl. 3 bodě 12 směrnice 2012/18 je rozhodující pro vyřešení sporu, který mu byl předložen, zejména pokud jde o možnost posoudit takovou přítomnost prostřednictvím systému, kterým argumentuje žalobkyně v původním řízení.
37 Dále má tento soud za to, že výklad článku 7 směrnice 2012/18 je rovněž relevantní pro posouzení, zda byl příslušný italský orgán povinen povolit žalobkyni v původním řízení, aby sdělila informace umožňující zjistit přítomnost nebezpečných látek za jiných podmínek, než jsou podmínky stanovené italskou právní úpravou, a zda je tedy výzva, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v souladu s právem, či nikoli. Podle tohoto soudu ponechává tento článek 7 členským státům volnost při volbě nejvhodnější metody, prostřednictvím které musí provozovatel tyto informace sdělovat. Má za to, že tím, že tato směrnice obecně vyžaduje, aby byla zajištěna „účinnost systému“, nebrání členským státům v tom, aby si zvolily jediný způsob sdělování uvedených informací. Pojem „oznámení“ použitý v uvedeném článku 7 přitom naznačuje, že uvedená směrnice neukládá konkrétní způsob takového sdělení. Kromě toho za účelem určení, zda členské státy mohou stanovit jediný způsob oznamování, je třeba vyvážit zásady volné hospodářské soutěže a svobody usazování, na jedné straně, a nutnost chránit životní prostředí a bezpečnost, na straně druhé.
38 Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Vylučuje slovní spojení ‚přítomnost nebezpečných látek‘ uvedené v čl. 3 bodě 12 směrnice [2012/18] praxi, podle které je stanovení množství nebezpečných látek přítomných v zařízení na zpracování odpadů ponecháno na provozním postupu zavedeném provozovatelem (a případně stanoveném v povolení podle článku 23 směrnice [2008/98] nebo článku 4 směrnice [2010/75]), který při klasifikaci odpadu jako směsi ve smyslu čl. 3 bodu 11 směrnice [2012/18] stanoví stálé monitorování množství nebezpečných látek přítomných v zařízení a zajišťuje, aby nebyla překročena podlimitní a nadlimitní množství stanovená ve sloupcích 2 a 3 přílohy 1 směrnice [2012/18]?
2) Brání článek 7 směrnice [2012/18], který stanoví, že provozovatel je povinen zaslat ‚příslušnému orgánu oznámení‘ obsahující informace uvedené v čl. 7 odst. 1 této směrnice, vykládaný s ohledem na zásady hospodářské soutěže a svobody usazování, takovému pravidlu, jako je pravidlo stanovené v čl. 13 odst. 1, 2 a 5 [legislativního nařízení č. 105/2015], které stanoví, že sdělování informací musí být prováděno výhradně prostřednictvím ‚oznámení vypracovaného v souladu s formulářem uvedeným v příloze 5‘ (odstavec 1), ‚podepsaného ve formě čestného prohlášení podle platné právní úpravy‘ (odstavec 2), ‚zaslaného provozovatelem adresátům uvedeným v odstavci 1 v elektronické podobě s využitím telematických služeb a nástrojů zpřístupněných prostřednictvím soupisu závodů, které mohou způsobit závažné havárie, uvedeného v čl. 5 odst. 3‘ nebo ‚výhradně digitálně podepsanou certifikovanou elektronickou poštou‘ (odstavec 5), přičemž je tak vyloučen způsob sdělování prováděný prostřednictvím ‚provozního postupu zavedeného provozovatelem‘, který stanoví stálé monitorování množství nebezpečných látek přítomných v zařízení a zajišťuje, aby nebyla překročena podlimitní a nadlimitní množství stanovená ve sloupcích 2 a 3 přílohy 1 směrnice [2012/18]?“
K předběžným otázkám
K první otázce
39 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 bod 12 směrnice 2012/18 musí být vykládán v tom smyslu, že brání praxi případně promítnuté do povolení k nakládání s odpady vydaného příslušným správním orgánem, podle které za účelem posouzení „přítomnosti nebezpečných látek“ v závodě ve smyslu tohoto ustanovení a prokázání, že jejich množství v žádném okamžiku nedosahují množství uvedených v části 1 nebo 2 přílohy I této směrnice, není dovoleno spoléhat se pouze na systém řízení zavedený provozovatelem tohoto závodu a zajišťující průběžné monitorování takových látek, které jsou v tomto závodě skutečně přítomny.
40 V tomto ohledu čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/18 stanoví, že tato směrnice se vztahuje na závody, které jsou definovány v článku 3 této směrnice. Jak vyplývá ze znění bodů 1 až 3 ve spojení s bodem 10 tohoto článku 3, pojem „závod“ označuje celou oblast řízenou provozovatelem, kde jsou nebezpečné látky, na které se vztahuje část 1 nebo které jsou uvedeny v části 2 přílohy I uvedené směrnice, přítomny v jednom nebo více zařízeních, v množstvích, která jsou nejméně rovna množstvím uvedeným v této příloze I.
41 Z toho vyplývá, že množství nebezpečných látek přítomných v závodě určují, zda tento závod spadá do působnosti směrnice 2012/18. Do této působnosti totiž nespadají závody, v nichž jsou tyto látky přítomny v množstvích nižších, než jsou podlimitní množství uvedená ve sloupci 2 části 1 nebo 2 přílohy I této směrnice. Navíc v závislosti na těchto množstvích jsou závody klasifikovány jako „závody s podlimitním množstvím“ ve smyslu čl. 3 bodu 2 uvedené směrnice nebo jako „závody s nadlimitním množstvím“ ve smyslu čl. 3 bodu 3 téže směrnice. Tato kvalifikace podmiňuje rozsah povinností uložených na základě této směrnice dotčenému členskému státu a dotčenému provozovateli.
42 Článek 3 bod 12 směrnice 2012/18, o jehož výklad žádá předkládající soud, definuje pojem „přítomnost nebezpečných látek“ jako skutečnou nebo očekávanou přítomnost takových látek v závodě nebo nebezpečných látek, u nichž lze důvodně předpokládat, že mohou vzniknout při ztrátě kontroly nad procesy ve kterémkoli zařízení v závodě, v množstvích, která jsou nejméně rovna „kvalifikačním množstvím“ stanoveným v části 1 nebo 2 přílohy I této směrnice.
43 Toto ustanovení tedy stanoví tři případy, kdy je třeba mít za to, že nebezpečné látky jsou „přítomny“ v závodě, a sice pokud je zjištěna skutečná přítomnost takových látek v určitých množstvích, je-li tato přítomnost očekávaná nebo lze-li jejich přítomnost důvodně předpokládat při ztrátě kontroly nad procesy.
44 Vzhledem k tomu, že pojmy „skutečná přítomnost“, „očekávaná přítomnost“ a „nebezpečné látky, u nichž lze důvodně předpokládat, že mohou vzniknout při ztrátě kontroly nad procesy“ nejsou ve směrnici 2012/18 definovány a tato směrnice neodkazuje za tímto účelem na právo členských států, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou určit význam a rozsah těchto pojmů v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2011, Brüstle, C‑34/10, EU:C:2011:669, body 25 a 31, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 12. února 2026, Stichting Koskea, C‑490/24, EU:C:2026:89, bod 24).
45 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, pokud jde o obvyklý smysl těchto pojmů, že zaprvé „skutečná přítomnost“ nebezpečné látky znamená její skutečnou nebo prokázanou existenci, zadruhé „očekávaná přítomnost“ takové látky může být chápána tak, že označuje látku, jejíž nabytí nebo vznik jsou předpokládány nebo plánovány, a zatřetí přítomnost nebezpečné látky, u níž lze „důvodně předpokládat“, že může vzniknout při ztrátě kontroly nad procesy, se týká nastání události, kterou lze za daných okolností důvodně předpokládat.
46 Z toho vyplývá, že čl. 3 bod 12 směrnice 2012/18 se vztahuje jak na nebezpečné látky, které jsou v závodě skutečně přítomny v určitých množstvích, tak na látky, jejichž přítomnost v závodě za určitých okolností očekávat nebo důvodně předpokládat. Skutečná nepřítomnost takových látek v určitém okamžiku tedy sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl tento závod vyloučen z působnosti směrnice 2012/18 na základě jejích článků 2 a 3, jelikož je třeba rovněž zohlednit jejich očekávanou nebo důvodně předpokládanou přítomnost.
47 Dále je třeba uvést, že tento doslovný výklad čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18 je potvrzen kontextem tohoto ustanovení.
48 Uvedené ustanovení konkrétně odkazuje za účelem určení množství nebezpečných látek přítomných v závodě na „kvalifikační množství“ stanovená v příloze I směrnice 2012/18. V souladu s poznámkou 3 k této příloze I jsou přitom množství, ke kterým musí být přihlíženo pro uplatnění odpovídajících článků této směrnice, maximální množství, která jsou nebo by mohla být přítomna v kterémkoli okamžiku. Poznámka 5 k uvedené příloze I rovněž uvádí, pokud jde o jejich přiřazení k určité kategorie nebezpečných látek, látky, které jsou nebo by mohly být v závodě přítomny.
49 Jak vyplývá z bodu 12 odůvodnění směrnice 2012/18, provozovatelé mají obecnou povinnost přijmout všechna nezbytná opatření k prevenci závažných havárií a ke zmírnění a odstraňování jejich následků, přičemž věnují rovněž pozornost nebezpečným látkám, které mohou vzniknout při vážné havárii uvnitř závodu. V souladu s čl. 5 odst. 1 a články 7 a 8 této směrnice, vykládanými ve světle tohoto bodu 12 odůvodnění, provozovatelé musí za tímto účelem mimo jiné sdělit příslušnému orgánu nezbytné informace, které mu umožní identifikovat nebezpečné látky, které jsou nebo mohou být přítomny, včetně jejich kategorie, množství a fyzikální formy, předem uvědomit tento orgán o podstatných změnách ovlivňujících skutečnosti uvedené ve výše zmíněných ustanoveních, jakož i vypracovat, a případně zaslat příslušnému orgánu politiku prevence závažných havárií.
50 Kromě toho podle článků 10 a 12 směrnice 2012/18, vykládaných ve světle bodů 15 a 16 odůvodnění této směrnice, k prokázání toho, že byly učiněny všechny nezbytné kroky v oblasti prevence závažných havárií, musí „závody s nadlimitním množstvím“ připravit bezpečnostní zprávy a havarijní plány obsahující mimo jiné podrobné údaje o takových možných haváriích, analýze rizika a opatřeních pro prevenci.
51 Z ustanovení uvedených v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku rovněž vyplývá, že v některých případech, zejména pokud se jedná o nové závody, musí být dokumenty, na které se tato ustanovení vztahují, připraveny, a případně předloženy příslušnému orgánu před zahájením stavby nebo provozu takových závodů. Kromě toho tento orgán předtím prošetří zprávu, a případně může po takovém prošetření zakázat uvedení dotčeného závodu do provozu nebo jeho další provozování.
52 Navíc článek 11 směrnice 2012/18 stanoví, že při změně týkající se mimo jiné závodů, zařízení nebo nebezpečných látek, které by mohly významně ovlivnit nebezpečí závažné havárie nebo které by mohly způsobit přeměnu závodu s podlimitním množstvím na závod s nadlimitním množstvím či opačně, provozovatelé musí před provedením takových změn přezkoumat, a je-li to nezbytné, aktualizoval oznámení, politiku prevence závažných havárií, systém řízení bezpečnosti, jakož i bezpečnostní zprávu a uvědomit uvedený orgán o všech požadovaných podrobnostech.
53 Z obsahu povinností uvedených v bodech 49 až 52 tohoto rozsudku vyplývá, že mají preventivní povahu. Dodržování těchto nezbytných povinností za účelem zachování užitečného účinku dotčených ustanovení směrnice 2012/18 a zajištění dosažení cílů sledovaných touto směrnicí tedy vyžaduje, aby uvedené povinnosti byly plněny s dostatečným předstihem, aby bylo zaručeno předběžné posouzení rizik závažných havárií s přítomností nebezpečných lát.
54 Taková preventivní povaha tedy vylučuje výklad čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18, podle něhož pouhá skutečnost, že v závodě skutečně nejsou přítomna dotčená množství nebezpečných látek v daném okamžiku, zprošťuje provozovatele tohoto závodu výše uvedených povinností. Mechanismus kontroly závažných havárií zavedený touto směrnicí je totiž koncipován tak, aby byly zohledněny výkyvy v množstvích těchto látek, které jsou přítomny nebo mohou být přítomny v závodě, přičemž jako referenční bod se použijí maximální množství uvedených látek, jak vyplývá z bodu 48 tohoto rozsudku.
55 Takový doslovný a kontextuální výklad čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18 rovněž umožňuje zajistit dosažení cílů této směrnice, která má v souladu s jejím článkem 1 ve spojení s body 2 až 4 a 6 jejího odůvodnění soudržným a účinným způsobem posílit v celé Unii úroveň ochrany týkající se prevence závažných havárií s přítomností nebezpečných látek a omezení jejich důsledků pro lidské zdraví a životní prostředí, což předpokládá zavedení a uplatňování bezpečnostních opatření a opatření pro omezení rizik. Kromě toho tento bod 2 odůvodnění zmiňuje potřebu přijmout „vhodná bezpečnostní opatření“.
56 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 2012/18 byla přijata na základě čl. 192 odst. 1 SFEU, který se týká činnosti, kterou bude Unie vyvíjet v oblasti životního prostředí, aby bylo dosaženo cílů uvedených v článku 191 SFEU. Posledně uvedený článek v odstavci 1 první a druhé odrážce stanoví, že politika Unie v oblasti životního prostředí přispívá k sledování cílů zachování, ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, jakož i ochrany lidského zdraví. Podle odstavce 2 uvedeného článku 191 je politika Unie v oblasti životního prostředí zaměřena na vysokou úroveň ochrany a je založena na zásadách obezřetnosti a prevence. Z těchto ustanovení vyplývá, že ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, jakož i ochrana lidského zdraví jsou dvě úzce propojené části této politiky, do níž spadá i směrnice 2012/18. Pravidla zakotvená v této směrnici tedy konkretizují povinnosti Unie v oblasti ochrany životního prostředí a lidského zdraví, které plynou zejména z čl. 191 odst. 1 a 2 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2024, Ilva a další, C‑626/22, EU:C:2024:542, body 67, 68 a 70).
57 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že správné uplatňování zásady obezřetnosti předpokládá zaprvé identifikaci případných negativních důsledků dotčených nebezpečných látek pro životní prostředí a zadruhé důkladné posouzení rizik pro životní prostředí založené na nejspolehlivějších dostupných vědeckých poznatcích a nejnovějších výsledcích mezinárodního výzkumu. Pokud vyjde najevo, že je nemožné s jistotou určit existenci nebo rozsah tvrzeného rizika z důvodu nedostatečných, nerozhodných nebo nepřesných výsledků provedených studií, avšak že pravděpodobnost skutečné škody pro životní prostředí za předpokladu realizace rizika trvá, pak zásada obezřetnosti odůvodňuje přijetí omezujících opatření, pokud tato opatření nejsou diskriminační a jsou objektivní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Verlezza a další, C‑487/17 až C‑489/17, EU:C:2019:270, body 57 a 58, jakož i citovaná judikatura).
58 S ohledem na nutnost zajistit vysokou úroveň ochrany a dodržování zásady obezřetnosti tedy nelze pojem „přítomnost nebezpečných látek“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18 vykládat restriktivně (obdobně viz rozsudek ze dne 14. října 2020, Sappi Austria Produktion a Wasserverband „Region Gratkorn-Gratwein“, C‑629/19, EU:C:2020:824, bod 43, jakož i citovaná judikatura).
59 Ve světle výše uvedeného je třeba mít za to, že i když systém průběžného monitorování nebezpečných látek, které jsou v daném okamžiku skutečně přítomny v závodě, může poskytnout validní indicie o „skutečné přítomnosti“ takových látek v tomto závodě, tento systém sám o sobě neumožňuje určit „přítomnost nebezpečných látek“ v uvedeném závodě ve smyslu čl. 3 bodu 12 směrnice 2012/18.
60 Pokud jde o okolnosti, které jsou indiciemi o „očekávané přítomnosti“ nebezpečných látek v závodě nebo o „důvodně předpokládané“ přítomnosti takových látek při ztrátě kontroly nad procesy ve smyslu tohoto čl. 3 bodu 12, je třeba kromě toho připomenout, jak vyplývá z bodů 45, 46, 53 a 54 tohoto rozsudku, že tyto pojmy se vztahují na nebezpečné látky, které mohou být přítomny v tomto závodě, a sice na látky, jejichž přítomnost je předvídatelná nebo důvodně předpokládána, a musí být posouzena předem s tím, že jako referenční bod se použijí maximální množství těchto látek.
61 Je třeba tudíž konstatovat, že vzhledem k nutnosti důvodně očekávat tato maximální množství patří mezi okolnosti uvedené v předchozím bodě maximální kapacity dotčeného závodu pro skladování nebo zpracování nebezpečných látek s ohledem na povolení k provozu, které má provozovatel tohoto závodu. Takové povolení, posuzované případně společně s dalšími relevantními skutečnostmi, totiž v zásadě umožňuje objektivně posoudit maximální množství nebezpečných látek, která jsou nebo mohou být přítomna v tomto závodě.
62 Toto zjištění platí zejména pro povolení stanovená v článku 23 směrnice 2008/98 a v článku 4 směrnice 2010/75, na která odkazují jak předkládající soud, tak žalobkyně v původním řízení, přičemž je třeba kromě toho poznamenat, že tyto směrnice byly stejně jako směrnice 2012/18 přijaty za účelem provádění unijní politiky životního prostředí. V tomto ohledu zaprvé ze samotného znění odst. 1 písm. a) tohoto článku 23 vyplývá, že povolení týkající se nakládání s odpady stanoví alespoň druhy a množství odpadů, které lze zpracovávat.
63 Zadruhé v souladu s články 4 a 12 směrnice 2010/75 vykládanými ve světle části 5 její přílohy I nemohou být zařízení spadající do působnosti této směrnice, která zahrnuje zařízení provádějící nakládání s odpady, provozována bez povolení. Vydání takového povolení přitom obnáší zejména určení surovin a pomocných materiálů a dalších látek, které jsou v dotčeném zařízení používány anebo jím produkovány. Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že předchozí posouzení vlivů činnosti takového zařízení jak na životní prostředí, tak na lidské zdraví je nedílnou součástí řízení o udělení a přezkoumání tohoto povolení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2024, Ilva a další, C‑626/22, EU:C:2024:542, bod 105).
64 Vnitrostátní soud, kterému byl předložen spor týkající se použitelnosti vnitrostátní právní úpravy provádějící směrnici 2012/18 na dotčený závod, a zejména posouzení „přítomnosti nebezpečných látek“ v tomto závodě, musí tudíž ověřit, zda jsou nebezpečné látky spadající do přílohy I této směrnice v tomto závodě skutečně přítomny v množstvích, která jsou nejméně rovna množstvím uvedeným v této příloze I, nebo zda je taková přítomnost očekávána či důvodně předpokládána. Toto ověření musí být provedeno s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávaného případu, přičemž je třeba dbát na dodržení cíle sledovaného uvedenou směrnicí a na zachování její účinnosti.
65 Kromě toho mohou určité okolnosti představovat validní indicie o „přítomnosti nebezpečných látek“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 téže směrnice (obdobně viz rozsudek ze dne 14. října 2020, Sappi Austria Produktion et Wasserverband „Region Gratkorn-Gratwein“, C‑629/19, EU:C:2020:824, bod 45). Mezi takové okolnosti patří maximální množství látek, které může závod skladovat nebo zpracovávat v souladu s povolením k provozu, zejména pokud bylo vydáno na základě právní úpravy provádějící ustanovení unijního práva uvedená v bodech 62 a 63 tohoto rozsudku.
66 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 bod 12 směrnice 2012/18 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání praxi případně promítnuté do povolení k nakládání s odpady vydaného příslušným správním orgánem, podle které za účelem posouzení „přítomnosti nebezpečných látek“ v závodě ve smyslu tohoto ustanovení a prokázání, že jejich množství v žádném okamžiku nedosahují množství uvedených v části 1 nebo 2 přílohy I této směrnice, není dovoleno spoléhat se pouze na systém řízení zavedený provozovatelem tohoto závodu a zajišťující průběžné monitorování takových látek, které jsou v tomto závodě skutečně přítomny.
K druhé otázce
67 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 směrnice 2012/18 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která vyžaduje, aby oznámení dotčených informací příslušnému orgánu ve smyslu tohoto článku 7 bylo prováděno výhradně prostřednictvím formuláře stanoveného touto vnitrostátní právní úpravou a podle pravidel v ní obsažených, a která vylučuje možnost provést takové oznámení prostřednictvím systému řízení zavedeného provozovatelem závodu a zajišťujícího průběžné monitorování nebezpečných látek, které jsou v tomto závodě skutečně přítomny.
68 Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že tato otázka je zjevně nepřípustná, jelikož nemá žádný vztah ke sporu v původním řízení.
69 V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a který nese odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade a na které se vztahuje domněnka relevance. Týká-li se položená otázka výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, Soudní dvůr je tudíž v zásadě povinen rozhodnout, s výjimkou situace, kdy je zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedenou otázku (rozsudky ze dne 13. července 2000, Idéal tourisme, C‑36/99, EU:C:2000:405, bod 20, a ze dne 20. března 2025, Arce, C‑365/23, EU:C:2025:192, bod 38, jakož i citovaná judikatura).
70 V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, zajisté vyplývá, že legislativní nařízení č. 105/2015, které je použitelné na spor v původním řízení, provedlo do italského práva článek 7 směrnice 2012/18, jenž se týká skutečnosti, že členské státy musí od provozovatele vyžadovat, aby příslušnému orgánu zaslal oznámení obsahující informace týkající se zejména dotčeného závodu a nebezpečných látek, které jsou v něm přítomny.
71 Jak však vyplývá z předkládacího rozhodnutí, žalobkyně v původním řízení zpochybňuje, že rozhodnutí technického výboru jednajícího jako příslušný orgán je v souladu s právem, a tvrdí, že zařízení na zpracování kapalných odpadů, které provozuje, nespadá do působnosti tohoto legislativního nařízení. Protiprávnost tohoto rozhodnutí vyplývá podle žalobkyně z toho, že tento orgán nesprávně vyložil pojem „přítomnost nebezpečných látek“, jak je definován vnitrostátním ustanovením provádějícím čl. 3 bod 12 směrnice 2012/18 do italského práva. Podle této žalobkyně měl totiž uvedený orgán nesprávně za to, že takový systém řízení, jako je systém, který zavedla, neumožňuje sám o sobě prokázat nepřítomnost takových látek v tomto zařízení.
72 Ze žádné skutečnosti ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, tedy nevyplývá, že se spor v původním řízení týká způsobů sdělování informací požadovaných na základě vnitrostátních ustanovení, kterými byl proveden článek 7 směrnice 2012/18, a zejména skutečnosti, že tato ustanovení stanoví jediný způsob takového sdělování. Jak totiž vyplývá z předkládacího rozhodnutí i písemného vyjádření žalobkyně v původním řízení, posledně uvedená se dovolává systému řízení, který zavedla, nikoli jako způsobu oznamování informací uvedených ve zmíněných ustanoveních, ale jako prostředku k prokázání neexistence nebezpečných látek v množstvích požadovaných k tomu, aby se použilo legislativní nařízení č. 105/2015. Tento článek 7 přitom neupravuje prostředky prokazující přítomnost nebezpečných látek v závodě, ale jeho cílem je konkretizovat povinnost provozovatelů „závodů s podlimitním množstvím“ nebo „s nadlimitním množstvím“ ve smyslu této směrnice poskytnout tyto informace příslušnému orgánu.
73 Předkládající soud navíc uvádí, že za účelem určení, zda členské státy mohou stanovit jediný způsob oznamování podle článku 7 směrnice 2012/18, je nezbytné vyvážit zásady volné hospodářské soutěže a svobody usazování, na jedné straně, a nutnost chránit životní prostředí a bezpečnost, na straně druhé. Nijak však nevysvětluje, v čem je takové vyvažování relevantní pro vyřešení sporu, který mu byl předložen.
74 Z toho vyplývá, že odpověď na druhou otázku by za těchto okolností zjevně znamenala poskytnutí poradního stanoviska k hypotetické otázce, což je v rozporu s úkolem Soudního dvora, jenž mu byl v rámci soudní spolupráce zavedené článkem 267 SFEU svěřen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 84).
75 Druhá otázka je tudíž nepřípustná.
K nákladům řízení
76 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
Článek 3 bod 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/18/EU ze dne 4. července 2012 o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek a o změně a následném zrušení směrnice Rady 96/82/ES
musí být vykládán v tom smyslu, že
nebrání praxi případně promítnuté do povolení k nakládání s odpady vydaného příslušným správním orgánem, podle které za účelem posouzení „přítomnosti nebezpečných látek“ v závodě ve smyslu tohoto ustanovení a prokázání, že jejich množství v žádném okamžiku nedosahují množství uvedených v části 1 nebo 2 přílohy I směrnice 2012/18, není dovoleno spoléhat se pouze na systém řízení zavedený provozovatelem tohoto závodu a zajišťující průběžné monitorování takových látek, které jsou v tomto závodě skutečně přítomny.
Podpisy
* Jednací jazyk: italština.