–

za A a další: J. Reilik-Bakhoff a K. Sööt, vandeadvokaadid,

–

za estonskou vládu: M. Kriisa, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: E. Randvere, D. Recchia a F. van Schaik, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 3, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a g), jakož i čl. 9 odst. 1 písm. a) a b) směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349). s. 1), čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 3, jakož i přílohy VII bodů 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/54/ES ze dne 18. září 2000 o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí biologickým činitelům při práci (sedmá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. 2000, L 262, s. 21; Zvl. vyd. 05/04, s. 48), ve znění směrnice Komise (EU) 2020/739 ze dne 3. června 2020 (Úř. věst. 2020, L 175, s. 11) (dále jen „směrnice 2000/54“), a čl. 3 odst. 1, čl. 31 odst. 1, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A a dalšími, několika členy záchranné služby Tallinna Kiirabi (Tallinská záchranná služba, Estonsko), a Tallinna linn (město Tallinn) ve věci ukončení pracovních smluv A a dalších z důvodu nepředložení dokladu o očkování proti viru SARS-CoV-2 nebo o kontraindikaci tohoto očkování.

3

První bod odůvodnění směrnice 89/391 uvádí:

„vzhledem k tomu, že článek 118a Smlouvy stanoví, že Rada přijímá směrnice určující minimální požadavky na podporu zlepšování zejména pracovního prostředí a k zabezpečení vyšší úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků“.

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je zavádět opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci.

2.   K tomuto účelu obsahuje obecné zásady týkající se prevence pracovních rizik, bezpečnosti a ochrany zdraví, odstranění rizikových a úrazových faktorů, informování, projednávání, vyvážené účasti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi a školení zaměstnanců a jejich zástupců, a také obecná pravidla pro uskutečňování zmíněných zásad.

3.   Touto směrnicí nejsou dotčeny současné nebo budoucí předpisy členských států a Společenství, které jsou pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci příznivější.“

5

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

6

Článek 5 směrnice 89/391, nadepsaný „Obecné ustanovení“, v odstavci 1 stanoví:

„Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce.“

7

Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Obecné povinnosti zaměstnavatelů“, stanoví:

„1.   V rámci svých povinností přijme zaměstnavatel opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, pro informování a školení, a také pro přípravu nezbytné organizace a prostředků.

Zaměstnavatel musí dbát na přizpůsobování těchto opatření s přihlédnutím k měnícím se okolnostem a usilovat o zlepšování současných podmínek.

2.   Zaměstnavatel provádí opatření uvedená v odst. 1 prvním pododstavci na základě těchto obecných zásad prevence:

[…]

[…]“

8

Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Různé povinnosti zaměstnavatelů“, v odstavci 1 stanoví:

„Zaměstnavatel musí

[…]“

9

Článek 16 směrnice 89/391, nadepsaný „Samostatné směrnice – Změny – Obecný rozsah této směrnice“, v odstavci 3 stanoví:

„Tato směrnice se použije plně na všechny oblasti, na které se vztahují samostatné směrnice, aniž tím jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení těchto samostatných směrnic.“

10

Bod 8 odůvodnění směrnice 2000/54 zní takto:

„Musí být přijata preventivní opatření na ochranu zdraví a bezpečnosti zaměstnanců vystavených působení biologických činitelů.“

11

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je ochrana zaměstnanců před riziky pro jejich zdraví a bezpečnost, které vznikají nebo by mohly vzniknout z expozice biologickým činitelům při práci, a prevence těchto rizik.

Tato směrnice stanoví konkrétní minimální požadavky v této oblasti.

2.   Směrnice 89/391/EHS se vztahuje v plném rozsahu na celou oblast uvedenou v odstavci 1, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení této směrnice.

[…]“

12

Článek 2 směrnice 2000/54, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

‚Biologické činitele‘ se třídí do čtyř rizikových skupin podle úrovně rizika infekce:

[…]

[…]“

13

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti – určení a hodnocení rizik“, stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na činnosti, při nichž zaměstnanci jsou nebo mohou být vystaveni působení biologických činitelů při výkonu svého povolání.

2.   V případě jakékoli činnosti, která může zahrnovat riziko expozice biologickým činitelům, musí být určena povaha, stupeň a trvání expozice zaměstnanců, aby bylo možné vyhodnotit všechna rizika pro zdraví a bezpečnost zaměstnanců a stanovit opatření, která je třeba přijmout.

[…]“

14

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Snižování rizik“, stanoví:

„1.   Pokud výsledky hodnocení uvedeného v článku 3 odhalí riziko pro zdraví nebo bezpečnost zaměstnanců, musí být expozici zaměstnanců zamezeno.

2.   Pokud to není technicky proveditelné, s přihlédnutím k činnosti a hodnocení rizika uvedeného v článku 3, musí být riziko expozice sníženo na úroveň potřebnou k ochraně zdraví a bezpečnosti zaměstnanců […]

[…]“

15

Článek 14 téže směrnice, nadepsaný „Lékařský dohled“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi opatření pro zajištění odpovídajícího lékařského dohledu nad zaměstnanci, u nichž výsledky hodnocení uvedeného v článku 3 odhalí riziko pro zdraví nebo bezpečnost.

[…]

3.   Hodnocení uvedené v článku 3 by mělo určit zaměstnance, pro které jsou nezbytná zvláštní ochranná opatření.

V případě potřeby by měly být k dispozici účinné očkovací látky pro zaměstnance, kteří dosud nejsou imunní vůči biologickým činitelům, jimž jsou nebo mohou být vystaveni.

Pokud zaměstnavatel dává k dispozici očkovací látku, měl by vzít v úvahu doporučená pravidla vymezená v příloze VII.

[…]“

16

Příloha III směrnice 2000/54, nadepsaná „Klasifikace Společenství (Čl. 2 druhý pododstavec a článek 18)“, v rubrice „Viry“ uvádí biologický činitel „Koronavirus 2 způsobující těžký akutní respirační syndrom (SARS-CoV-2)“ v rizikové skupině 3.

17

Příloha VII této směrnice, nadepsaná „Doporučená pravidla pro očkování (Čl. 14 odst. 3)“, zní takto:

18

Ustanovení § 13 töötervishoiu ja tööohutuse seadus (zákon o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci) ze dne 16. června 1999 (RT I 1999, 60, 616), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „TTOS“), nadepsané „Povinnosti a práva zaměstnavatele“, v odstavci 2 stanoví:

„Zaměstnavatel může uložit požadavky v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, které jsou přísnější než požadavky stanovené zákonem.“

19

Ustanovení § 6 Vabariigi Valitsuse määrus nr 144 „Bioloogilistest ohuteguritest mõjutatud töökeskkonna töötervishoiu ja tööohutuse nõuded“ (nařízení vlády republiky č. 144 o požadavcích na ochranu zdraví a bezpečnost při práci pro pracovní prostředí ovlivněné biologickými rizikovými faktory) ze dne 5. května 2000 (RT I 2000, 38, 234), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „nařízení o biologických rizicích“), nadepsané „Snižování zdravotních rizik“, v odst. 2 bodě 7 stanoví:

„[…] rizika pro zdraví zaměstnanců musí být snížena na co nejnižší možnou úroveň uplatněním těchto opatření:

[…]

7) zajistit, aby zaměstnanci vystavení biologickým rizikovým faktorům, pro něž existují účinné očkovací látky, měli možnost být očkováni.“

20

Dne 30. ledna 2020 vyhlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu; toto datum je označováno jako oficiální začátek pandemie onemocnění covidu-19 způsobeného šířením viru SARS-CoV-2.

21

Dne 4. března 2021 schválilo město Tallinn hodnocení rizikových faktorů na pracovišti, přičemž akční plán vypracovaný v jeho rámci mimo jiné stanovil povinné očkování jeho zaměstnanců za účelem snížení rizika nákazy nebezpečným infekčním onemocněním, jako je nákaza virem SARS-CoV-2, a zmírnění rizik spojených s touto nákazou.

22

Dne 16. dubna 2021 změnilo město Tallinn pravidla pro výkon pracovní činnosti zaměstnanců záchranné služby tak, že jako podmínku pro výkon této činnosti stanovilo povinné očkování proti nebezpečným infekčním onemocněním. Stanovilo žalobcům v původním řízení lhůtu pro předložení dokladu o očkování proti viru SARS-CoV-2 nebo o kontraindikaci bránící tomuto očkování a upozornilo je, že nepředložení tohoto dokladu může vést k vypovězení jejich pracovních smluv.

23

Vzhledem k tomu, že žalobci v původním řízení tento doklad nepředložili, město Tallinn v červenci 2021 výjimečně vypovědělo jejich pracovní smlouvy s odůvodněním, že vzhledem ke zvláštní povaze činnosti zaměstnance záchranné služby je očkování osob vykonávajících toto povolání nezbytné a odůvodněné, a jelikož žádné jiné opatření není dostatečné k ochraně zdraví pacientů, ostatních zaměstnanců ani samotného zaměstnance, mohou činnost u záchranné služby vykonávat pouze očkované osoby.

24

Harju Maakohus (soud prvního stupně v Harju, Estonsko), k němuž žalobci v původním řízení podali žalobu, kterou napadli výpověď jejich pracovní smlouvy a uplatnili vůči městu Tallinn nárok na náhradu škody za zneužívající výpověď, této žalobě rozhodnutím ze dne 29. září 2022 částečně vyhověl. Uvedený soud rozhodl, že tato výpověď je neplatná, neboť město Tallinn nemůže jednostranně uložit povinnost podrobit se očkování, pokud neexistuje zákon nebo vyhláška výkonné moci, které by mu to umožňovaly. Uložil proto městu Tallinnu povinnost zaplatit náhradu škody, byť v nižší částce, než jaká byla požadována žalobci v původním řízení.

25

Žalobci v původním řízení a město Tallinn podali proti tomuto rozhodnutí odvolání k Tallinna Ringkonnakohus (odvolací soud v Tallinnu, Estonsko), který rozhodnutím ze dne 26. května 2023 rozhodl, že město Tallinn nemůže jednostranně uložit povinnost podrobit se očkování, a v této souvislosti zdůraznil, že ani § 13 odst. 2 TTOS, ani § 6 odst. 2 bod 7 nařízení o biologických rizicích nepřiznávají městu Tallinn možnost takovou povinnost uložit; zároveň ale částečně zrušil rozhodnutí Harju Maakohus (soud prvního stupně v Harju), pokud jde o výši náhrady škody.

26

Město Tallinn podalo proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek k Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko), který je předkládajícím soudem.

27

Předkládající soud má za to, že pro účely vyřešení sporu v původním řízení je třeba zejména odpovědět na otázku, zda město Tallinn mohlo od žalobců v původním řízení jako podmínku pro výkon jejich profesní činnosti v rámci záchranné služby vyžadovat, aby byli očkováni proti viru SARS-CoV-2, nebo zda je pro takové očkování nezbytný souhlas stran pracovní smlouvy. Odpověď na tuto otázku závisí zejména na tom, zda očkování musí být považováno za požadavek v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo za jednostranné opatření zaměstnavatele v kontextu vyznačujícím se neexistencí vnitrostátní právní úpravy, která by vymezovala oblasti činnosti nebo povolání, pro které je očkování proti viru SARS-CoV-2 povinné.

28

Předkládající soud připomíná, že podle estonského práva musí zaměstnavatel zaručit zaměstnanci pracovní podmínky, které jsou v souladu s požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a za tímto účelem § 13 odst. 2 TTOS stanoví, že zaměstnavatel může uložit přísnější požadavky, než jaké jsou stanoveny vnitrostátní právní úpravou. V projednávané věci město Tallinn poté, co provedlo hodnocení rizik, uložilo žalobcům v původním řízení povinnost podrobit se očkování proti viru SARS-CoV-2 na základě § 13 odst. 2 TTOS, kterým byla do estonského práva provedena ustanovení směrnic 89/391 a 2000/54.

29

V tomto kontextu má předkládající soud pochybnosti o tom, zda je vnitrostátní právní úprava, která zaměstnavateli umožňuje uložit svým zaměstnancům povinnost podrobit se očkování i bez jejich souhlasu jako podmínku pokračování pracovního poměru, slučitelná s těmito směrnicemi, a to i s ohledem na právo na nedotknutelnost lidské osobnosti zakotvené v článku 3 Listiny.

30

Předkládající soud na jedné straně uvádí, že očkování zaměstnanců za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je upraveno směrnicí 2000/54. Z článku 14 odst. 3 a přílohy VII této směrnice lze přitom dovodit, že očkování je dobrovolné a jedinou povinností zaměstnavatele je zajistit, aby očkování bylo možné, a informovat zaměstnance o přednostech i nevýhodách jak očkování, tak neočkování. Stejně tak z čl. 3 odst. 2 písm. a) Listiny vyplývá, že v lékařství je vyžadován svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby.

31

Na druhé straně poukazuje předkládající soud na to, že z čl. 1 odst. 1 směrnice 89/391 a z čl. 1 odst. 1 směrnice 2000/54 vyplývá, že tyto směrnice stanoví pouze minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Uvedené směrnice tudíž nebrání použití vnitrostátních právních předpisů, které jsou v dané oblasti příznivější. Bylo by tedy možné přijmout výklad, že zaměstnavatel může uložit zaměstnancům povinnost nechat se očkovat bez jejich souhlasu jakožto opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které je pro ochranu zdraví a bezpečnosti zaměstnanců příznivější než minimální požadavky stanovené uvedenými směrnicemi.

32

Pokud by uložení povinnosti zaměstnavatelem podrobit se očkování bylo v rozporu se směrnicemi 89/391 a 2000/54, bylo by podle předkládajícího soudu třeba TTOS a nařízení o biologických rizicích vykládat v tom smyslu, že zaměstnavatele neopravňují k tomu, aby svým zaměstnancům jednostranně uložili povinnost podrobit se očkování, takže by pro vypovězení pracovních smluv žalobců v původním řízení neexistoval žádný právní základ.

33

Za těchto podmínek se Riigikohus (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 9 odst. 1 směrnice 89/391, čl. 14 odst. 3 směrnice 2000/54 ve spojení s její přílohou VII body 1 a 2 a čl. 3 odst. 1, jakož i čl. 31 odst. 1 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může zaměstnavatel uložit zaměstnancům, s nimiž uzavřel pracovní smlouvu, povinnost podrobit se očkování, pokud jsou vystaveni biologickému riziku.

35

Pokud jde zaprvé o směrnici 89/391, je třeba připomenout, že tato směrnice podle svého čl. 1 odst. 1 a 2 obsahuje pro účely zavádění opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci obecné zásady týkající se mimo jiné prevence pracovních rizik a bezpečnosti a ochrany zdraví.

36

Jak již Soudní dvůr konstatoval, z čl. 5 odst. 1 a článku 6 uvedené směrnice v tomto ohledu vyplývá, že zaměstnavatelé jsou povinni vyhodnotit a odstraňovat rizika pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců související s jejich pracovním prostředím [rozsudek ze dne 9. března 2021, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě),C‑344/19, EU:C:2021:182, bod 62 a citovaná judikatura].

37

Konkrétně čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 89/391 stanoví, že zaměstnavatel je v rámci svých povinností povinen přijmout opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, jak je definována v čl. 3 písm. d) této směrnice, na základě obecných zásad prevence. Podle čl. 6 odst. 2 písm. a), b) a g) uvedené směrnice tyto obecné zásady spočívají zejména ve vyhýbání se rizikům, vyhodnocování nevyhnutelných rizik a zavádění komplexního systému prevence rizik, který zahrnuje výrobní postup, organizaci práce, pracovní podmínky, sociální vztahy a vliv pracovního prostředí.

38

V souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 89/391 musí zaměstnavatel provádět hodnocení rizik pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců při práci a určit ochranná opatření, která musí být přijata za účelem předcházení rizikům nebo jejich snížení.

39

Naproti tomu je nutno konstatovat, že směrnice 89/391 neobsahuje žádné ustanovení týkající se očkování zaměstnanců, takže z této směrnice nelze vyvodit žádnou informaci stran možnosti členských států stanovit povinné očkování.

40

Pokud jde zadruhé o směrnici 2000/54, je třeba poznamenat, že účelem této směrnice je podle jejího čl. 1 odst. 1 prvního pododstavce ochrana zaměstnanců před riziky pro jejich zdraví a bezpečnost, jež vznikají nebo by mohly vzniknout z expozice biologickým činitelům při práci, které jsou jednak definovány v čl. 2 prvním pododstavci písm. a) této směrnice a jednak jsou klasifikovány v souladu s druhým pododstavcem tohoto článku 2, a prevence těchto rizik. Podle přílohy III směrnice 2000/54 je SARS-CoV-2 uveden jako takový biologický činitel v rizikové skupině 3 ve smyslu čl. 2 druhého pododstavce bodu 3 této směrnice.

41

Podle čl. 16 odst. 3 směrnice 89/391 a čl. 1 odst. 2 směrnice 2000/54 se přísnější nebo zvláštní ustanovení posledně uvedené směrnice použijí na všechny oblasti, na něž se vztahuje směrnice 89/391.

42

V této souvislosti je třeba konkrétně uvést, že čl. 3 odst. 2, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2000/54 v podstatě stanoví, podobně jako čl. 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 9 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 89/391, že zaměstnavatel je povinen pro všechny činnosti, které mohou zahrnovat riziko expozice biologickým činitelům, určit povahu, stupeň a trvání expozice zaměstnanců, aby bylo možné vyhodnotit všechna rizika pro zdraví a bezpečnost zaměstnanců a přijmout nezbytná ochranná opatření k zamezení nebo, pokud to není technicky proveditelné, k snížení těchto rizik.

43

Kromě toho v souladu s čl. 14 odst. 1 a 3 směrnice 2000/54 musí toto hodnocení – za účelem zajištění odpovídajícího lékařského dohledu nad zaměstnanci, u nichž výsledky tohoto hodnocení odhalí riziko pro jejich zdraví nebo bezpečnost – určit zaměstnance, pro které jsou nezbytná zvláštní ochranná opatření. Odstavec 3 tohoto článku 14 v tomto ohledu v druhém pododstavci upřesňuje, že „[v] případě potřeby by měly být k dispozici účinné očkovací látky pro zaměstnance, kteří dosud nejsou imunní vůči biologickým činitelům, jimž jsou nebo mohou být vystaveni“, a dále v třetím pododstavci uvádí, že „[p]okud zaměstnavatel dává k dispozici očkovací látku, měl by vzít v úvahu doporučená pravidla vymezená v příloze VII [této směrnice]“.

44

Body 1 a 2 této přílohy VII upřesňují, že existuje-li riziko pro zdraví a bezpečnost zaměstnanců v důsledku jejich expozice biologickým činitelům, pro které existují účinné očkovací látky, jejich zaměstnavatel by jim měl „nabídnout“ očkování a toto očkování by mělo být prováděno „v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“, přičemž zaměstnanci by měli být informováni o přednostech i nevýhodách „jak očkování, tak neočkování“.

45

Z toho plyne, že čl. 14 odst. 3 směrnice 2000/54 ve spojení s body 1 a 2 přílohy VII této směrnice sice zaměstnavatelům ukládá povinnost umožnit dotčeným zaměstnancům v případě, že existuje účinná očkovací látka, přístup k takové očkovací látce, a současně těmto zaměstnancům přiznává právo na přístup k této očkovací látce, avšak tato směrnice nestanoví, zda a za jakých okolností mohou zaměstnavatelé uložit povinnost podrobit se takovému očkování za účelem ochrany dotčených zaměstnanců nebo jiných kategorií osob, a tedy ani to, zda a za jakých okolností může být takovým zaměstnancům uložena povinnost podrobit se tomuto očkování, nebo zda jej tito zaměstnanci naopak mohou odmítnout.

46

Z toho plyne, že normotvůrce Evropské unie nezamýšlel vymezit směrnicemi 89/391 a 2000/54 podmínky, za kterých by členské státy byly oprávněny stanovit takové povinné očkování, o jaké se jedná ve věci v původním řízení.

47

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 153 odst. 2 písm. b) SFEU jak směrnice 89/391, jak vyplývá z jejího prvního bodu odůvodnění, tak směrnice 2000/54, jak stanoví její čl. 1 odst. 1 druhý pododstavec, stanoví pouze „minimální požadavky“, pokud jde o ochranu bezpečnosti a zdraví zaměstnanců.

48

Takové povinné očkování, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, přitom v rozsahu, v němž doplňuje povinnost zaměstnavatele poskytnout přístup k očkování, nemůže jako takové ovlivnit nebo omezit minimální ochranu zaručenou článkem 14 odst. 3 směrnice 2000/54 ve spojení s body 1 a 2 přílohy VII této směrnice, ani porušit jiná ustanovení této směrnice nebo její soudržnost a cíle (obdobně viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT, C‑609/17 a C‑610/17, EU:C:2019:981, bod 51).

49

Pokud jde zatřetí o čl. 3 odst. 1 Listiny, který se týká práva na fyzickou a duševní nedotknutelnost lidské osobnosti, a čl. 31 odst. 1 Listiny, který se týká práva každého pracovníka na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost, je třeba připomenout, že oblast působnosti Listiny je definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.

50

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu tohoto ustanovení předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem unijního práva a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudky ze dne 10. července 2014, Julián Hernández a další, C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 34, a ze dne 3. dubna 2025, Swiftair,C‑701/23, EU:C:2025:237, bod 29).

51

Z toho podle ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že základní práva zaručená v unijním právním řádu se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace (rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson,C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19, a ze dne 13. června 2024, Monmorieux,C‑380/23, EU:C:2024:500, bod 29).

52

Soudní dvůr dospěl mimo jiné k závěru, že základní práva Unie nelze použít na vnitrostátní právní úpravu z důvodu skutečnosti, že ustanovení unijního práva týkající se předmětné oblasti neukládala členským státům žádnou specifickou povinnost ve vztahu k dané situaci [rozsudky ze dne 10. července 2014, Julián Hernández a další, C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 35, a ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezi státním zástupcem a pachatelem trestného činu), C‑432/22, EU:C:2024:987, bod 36].

53

V takovém případě vnitrostátní právní úprava, kterou přijme členský stát ve vztahu k takové situaci, nespadá do působnosti Listiny, a předmětnou situaci proto nelze posuzovat z hlediska jejích ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2022, Curtea de Apel Alba Iulia a další, C‑301/21, EU:C:2022:811, bod 75 a citovaná judikatura).

54

Z bodů 35 až 48 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že takové povinné očkování, o jaké se jedná ve věci v původním řízení a jež podle předkládajícího soudu vyplývá z § 13 odst. 2 TTOS, nespadá do působnosti směrnic 89/391 a 2000/54. Tato očkovací povinnost tedy v tomto ohledu nepředstavuje „uplatňování unijního práva“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Azienda Ospedale-Università di Padova,C‑765/21, EU:C:2023:566, bod 44).

55

Z toho plyne, že takové vnitrostátní ustanovení, jako je § 13 odst. 2 TTOS, nespadá do působnosti Listiny, a nemůže být tudíž posuzováno z hlediska ustanovení Listiny, zejména jejího čl. 3 odst. 1 nebo čl. 31 odst. 1.

56

Na položené otázky je proto třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 9 odst. 1 směrnice 89/391 a čl. 14 odst. 3 směrnice 2000/54 ve spojení s její přílohou VII body 1 a 2 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které může zaměstnavatel uložit zaměstnancům, s nimiž uzavřel pracovní smlouvu, povinnost podrobit se očkování, pokud jsou vystaveni biologickému riziku.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 1 a 2, jakož i čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci a čl. 14 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/54/ES ze dne 18. září 2000 o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí biologickým činitelům při práci (sedmá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS), ve znění směrnice Komise (EU) 2020/739 ze dne 3. června 2020, ve spojení s přílohou VII body 1 a 2 směrnice 2000/54, ve znění změn,

musí být vykládány v tom smyslu, že

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které může zaměstnavatel uložit zaměstnancům, s nimiž uzavřel pracovní smlouvu, povinnost podrobit se očkování, pokud jsou vystaveni biologickému riziku.