–

za M. Metzlera: jednajícího jako insolvenční správce v insolvenčním řízení, M. Metzler, Rechtsanwalt,

–

za Auto1 European Cars BV: F. Frank, Rechtsanwalt,

–

za Evropskou komisi: G. von Rintelen a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 31 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Matthäusem Metzlerem jakožto insolvenčním správcem v insolvenčním řízení zahájeném proti dlužníkovi a společností Auto1 European Cars BV (dále jen „Auto1“), který se týká zaplacení částky do majetkové podstaty odpovídající tržní hodnotě vozidla, které prodal dlužník společnosti Auto1 po zahájení tohoto řízení.

3

Body 5 a 81 odůvodnění nařízení 2015/848 uvádějí:

[…]

4

Článek 7 tohoto nařízení, nadepsaný „Rozhodné právo“, zní:

„1.   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno (dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘).

2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména:

[…]

[…]

5

Článek 31 uvedeného nařízení, nadepsaný „Splnění závazku ve prospěch dlužníka“, stanoví:

„1.   Kdo v některém členském státě splní závazek ve prospěch dlužníka, který se nachází v insolvenčním řízení zahájeném v jiném členském státě, zatímco jej měl splnit ve prospěch insolvenčního správce v tomto řízení, je závazku zproštěn, pokud o zahájení řízení nevěděl.

2.   Pokud je takový závazek splněn před zveřejněním podle článku 28, má se za to, že osoba, která závazek splnila, nevěděla o zahájení insolvenčního řízení, pokud není prokázán opak. Pokud byl závazek splněn po tomto zveřejnění, má se za to, že osoba, která závazek splnila, o zahájení řízení věděla, pokud není prokázán opak.“

6

Ustanovení § 3 Insolvenzordnung (insolvenční řád) ze dne 11. prosince 1914 (RGBl. 337/1914), v jeho znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „insolvenční řád“), stanoví:

„1.   Právní jednání dlužníka učiněné po zahájení insolvenčního řízení, které se týká majetkové podstaty, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinné. Protiplnění je třeba protistraně vrátit, pokud by v jeho důsledku došlo k obohacení podstaty.

2.   Zaplacením dluhu ve prospěch dlužníka po zahájení insolvenčního řízení není povinná osoba zproštěna svého závazku, ledaže bylo plnění zahrnuto do majetkové podstaty nebo povinné osobě nebylo zahájení insolvenčního řízení v době poskytnutí plnění známo a tato nevědomost se nezakládá na nedodržení povinnosti náležité péče (nemuselo jí tedy být známo).“

7

Rozhodnutím ze dne 25. května 2022 zahájil Landesgericht Linz (Zemský soud v Linci, Rakousko) insolvenční řízení proti dlužníkovi a ustanovil M. Metzlera insolvenčním správcem (dále jen „insolvenční správce“). Toto rozhodnutí obsahující totožnost insolvenčního správce bylo téhož dne zveřejněno.

8

Dne 2. června 2022 uzavřel dlužník vlastním jménem smlouvu o prodeji vozidla se společností Auto1, založenou podle nizozemského práva se sídlem v Nizozemsku, na částku ve výši 48870 eur. Tato smlouva byla uzavřena v prostorách pobočky společnosti Auto1 v Rakousku.

9

Po převzetí tohoto vozidla v Rakousku převedla Auto1 z účtu banky nacházející se v Německu částku odpovídající prodejní ceně uvedeného vozidla na účet banky nacházející se v Rakousku, kterou uvedl dlužník.

10

Insolvenční správce se domnívá, že částka ve výši 48870 eur spadá do majetkové podstaty, jelikož dlužník kupní smlouvu uzavřel po zahájení insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že Auto1 vozidlo prodala dále třetí osobě, podal insolvenční správce žalobu, kterou se domáhal náhrady ve prospěch majetkové podstaty v insolvenčním řízení, která odpovídá prodejní ceně tohoto vozidla. Insolvenční správce později rozšířil předmět žaloby na tržní hodnotu uvedeného vozidla, a to na částku ve výši 62261 eur.

11

Auto1 se proti této žalobě bránila zejména s poukazem na článek 31 nařízení 2015/848. Domnívá se, že by tento nárok mohl být vůči ní uplatněn pouze tehdy, pokud by věděla o zahájení insolvenčního řízení v okamžiku koupě dotčeného vozidla.

12

Landesgericht Linz (Zemský soud v Linci) žalobě v původním rozsahu vyhověl. Rozhodnutí tohoto soudu bylo v odvolacím řízení změněno. Oberlandesgericht Linz (Vrchní zemský soud v Linci, Rakousko) měl za to, že článek 31 nařízení 2015/848 je použitelný, jelikož platba ve prospěch dlužníka byla provedena po ověření z německého bankovního účtu a Auto1 neměla k dispozici všechny relevantní informace o zahájení insolvenčního řízení.

13

Insolvenční správce podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu kasační opravný prostředek k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), který je předkládajícím soudem. Na podporu tohoto kasačního opravného prostředku insolvenční správce tvrdí, že článek 31 nařízení 2015/848 se nepoužije, neboť toto ustanovení předpokládá splnění závazku na základě platného právního jednání, čemuž tak v projednávané věci není s ohledem na § 3 odst. 1 insolvenčního řádu. Kromě toho mezinárodní prvek vyžadovaný článkem 31 nařízení 2015/848 chybí, neboť závazek uvedený ve sporné kupní smlouvě byl splněn v Rakousku.

14

Předkládající soud zaprvé konstatuje, že podle § 3 odst. 1 insolvenčního řádu je právní jednání dlužníka učiněné po zahájení insolvenčního řízení, které se týká majetkové podstaty, vůči insolvenčním věřitelům neúčinné. Za těchto podmínek, byla-li věc vyňata z této majetkové podstaty v důsledku právního jednání, které je vůči věřitelům na základě tohoto ustanovení neúčinné, lze se domáhat jejího vrácení. Kromě toho uvedené ustanovení nestanoví výjimku pro případ, že třetí osoba nabyla majetek v dobré víře, aniž věděla o zahájení insolvenčního řízení.

15

Zadruhé cílem čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 je ochrana dobré víry třetí osoby, která splní závazek v jiném členském státě, než ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno, ve prospěch dlužníka po datu zahájení tohoto řízení, aniž o této skutečnosti věděla, ačkoli jej měla splnit ve prospěch insolvenčního správce. Podle právní nauky však toto ustanovení předpokládá existenci pohledávky dlužníka. Nepoužije se tedy na splnění závazku třetí osoby vůči dlužníkovi, který je v souladu s § 3 odst. 1 insolvenčního řádu důsledkem právního jednání, které je vůči majetkové podstatě neúčinné, neboť k němu došlo po zahájení insolvenčního řízení.

16

Předkládající soud nicméně upřesňuje, že s ohledem na znění čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848, který obecně upravuje splnění závazku ve prospěch dlužníka, nevylučuje, že by se toto ustanovení mohlo použít na závazky, které třetí osoba splnila na základě neplatného právního jednání. V takovém případě by tedy zbývalo určit, zda místo provedení platebního příkazu zadaného v jiném členském státě, než ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno, může být považováno za místo splnění závazku ve smyslu uvedeného ustanovení.

17

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že závazky splněné ve prospěch dlužníka, který se nachází v insolvenčním řízení, ačkoli měly být splněny ve prospěch insolvenčního správce v tomto řízení, zahrnují rovněž splnění závazku vyplývajícího z právního jednání dlužníka po zahájení uvedeného insolvenčního řízení a přechodu správy majetku na insolvenčního správce.

19

Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba zohlednit znění ustanovení, jeho kontext, jakož i cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí.

20

Co se týče zaprvé znění čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848, toto ustanovení stanoví, že osoba, která v některém členském státě splní závazek ve prospěch dlužníka, který se nachází v insolvenčním řízení zahájeném v jiném členském státě, zatímco jej měla splnit ve prospěch insolvenčního správce v tomto řízení, je závazku zproštěna, pokud o zahájení řízení nevěděla. Je třeba poznamenat, že ze znění tohoto ustanovení nijak nevyplývá, že by se nepoužilo v případě splnění závazku vyplývajícího z právního jednání, které dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení.

21

Pokud jde zadruhé o kontext čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848, je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že se jedná o hmotněprávní ustanovení, které se použije nezávisle na lex concursus (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, van Buggenhout a van de Mierop, C‑251/12, EU:C:2013:566, bod 23).

22

Toto ustanovení však nelze chápat nezávisle na článku 7 tohoto nařízení, který určuje právo rozhodné pro insolvenční řízení a jeho účinky. Z článku 7 odst. 2 písm. b) a m) uvedeného nařízení vyplývá, že způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl po zahájení tohoto řízení, jakož i neúčinnost právních jednání poškozujících věřitele, určuje právo státu, který řízení zahájil.

23

Z toho vyplývá, že použitelnost čl. 31 odst. 1 téhož nařízení na splnění závazku, který vyplývá z právního jednání učiněného dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, závisí na právních pravidlech státu, který toto řízení zahájil, týkajících se neúčinnosti těchto jednání.

24

Z kontextuálního výkladu čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 tak vyplývá, že pod pojem „splněný závazek“ ve smyslu tohoto ustanovení spadá splnění závazku vyplývajícího z právního jednání následujícího po zahájení insolvenčního řízení a po přechodu oprávnění na insolvenčního správce, pokud je takové právní jednání účinné podle práva státu, který řízení zahájil, vůči věřitelům, kteří jsou účastníky uvedeného řízení.

25

Tento výklad je potvrzen zatřetí i cílem, který čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 sleduje. Z bodu 81 odůvodnění tohoto nařízení totiž vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je chránit třetí osobu, která neví o zahájení insolvenčního řízení v jiném členském státě a v dobré víře se domnívá, že splnění jejího závazku ve prospěch dlužníka má účinek vyrovnání dluhu.

26

V případě, že by účinek vyrovnání dluhu byl přiznán splnění závazku založeného na právním jednání neúčinném vůči věřitelům, kteří jsou účastníky tohoto řízení, podle práva státu, který uvedené řízení zahájil, překračovalo by to rámec ochrany dobré víry třetích osob zamýšlené unijním normotvůrcem. V takovém případě by totiž byla třetí osoba chráněna před případným návrhem, který by proti ní podal insolvenční správce, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Takový výklad čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 by byl kromě toho v rozporu se zásadou restriktivního výkladu výjimek z automatického uznávání účinků insolvenčního řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2024, Luis Carlos a další, C‑765/22 a C‑772/22, EU:C:2024:331, bod 74).

27

Kromě toho výklad, který by byl v rozporu s výkladem uvedeným v bodě 24 tohoto rozsudku, by dlužníkovi umožnil snadno vyvést majetek z majetkové podstaty tím, že by jej po zahájení insolvenčního řízení prodal třetí osobě. Tento výklad by tedy ohrozil jeden ze základních cílů nařízení 2015/848, který je uveden v bodě 5 odůvodnění tohoto nařízení a spočívá v zamezení podnětům, které motivují strany k převodům majetku z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, van Buggenhout a van de Mierop, C‑251/12, EU:C:2013:566, bod 35).

28

V projednávaném případě jsou podle § 3 odst. 1 insolvenčního řádu právní jednání dlužníka učiněná po zahájení insolvenčního řízení, která se týkají majetkové podstaty, vůči insolvenčním věřitelům neúčinná. Z toho vyplývá, že kupní smlouva uzavřená dlužníkem se společností Auto1 po zahájení insolvenčního řízení, které se jej týká, je neúčinná podle rakouského práva, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu. Pokud by tomu tak bylo, čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 by se nepoužil.

29

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 31 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že závazky splněné ve prospěch dlužníka, který se nachází v insolvenčním řízení, i když měly být splněny ve prospěch insolvenčního správce v tomto řízení, zahrnují rovněž splnění závazku vyplývajícího z právního jednání dlužníka po zahájení uvedeného insolvenčního řízení a přechodu správy majetku na insolvenčního správce, za podmínky, že takové právní jednání je podle práva státu, který toto řízení zahájil, účinné vůči věřitelům, kteří jsou účastníky uvedeného řízení.

30

Vzhledem k odpovědi na první otázku není důvodné odpovídat na druhou otázku.

31

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 31 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení

musí být vykládán v tom smyslu, že

závazky splněné ve prospěch dlužníka, který se nachází v insolvenčním řízení, i když měly být splněny ve prospěch insolvenčního správce v tomto řízení, zahrnují rovněž splnění závazku vyplývajícího z právního jednání dlužníka po zahájení uvedeného insolvenčního řízení a přechodu správy majetku na insolvenčního správce, za podmínky, že takové právní jednání je podle práva státu, který toto řízení zahájil, účinné vůči věřitelům, kteří jsou účastníky uvedeného řízení.