–

za AF, jednajícího vlastním jménem a jako zákonný zástupce svého nezletilého dítěte BF: M. Gonzo, avvocata,

–

za italskou vládu: S. Fiorentino a G. Palmieri, jako zmocněnci, ve spolupráci s: L. D’Ascia a D. G. Pintus, avvocati dello Stato,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: A. Deteux, avocat,

–

za kyperskou vládu: I. Neophytou a F. Sotiriou, jako zmocněnkyně,

–

za polskou vládu: B. Majczyna a D. Lutostańska, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: F. Blanc, M. Debieuvre a F. Tomat, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi AF, žadatelem o mezinárodní ochranu, jednajícím vlastním jménem a jako zákonný zástupce svého nezletilého dítěte BF, a Ministero dell’Interno – U. T. G. – Prefettura di Milano (ministerstvo vnitra – U. T. G. – prefektura v Miláně, Itálie), který se týká rozhodnutí prefektury v Miláně odejmout AF a jeho nezletilému dítěti, BF, všechny výhody materiálních podmínek přijetí v důsledku opakovaného odmítnutí AF podrobit se přemístění své osoby a BF do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém se nacházejí.

3

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60), nadepsaný „Povinnosti žadatelů“, stanoví:

„1.   Členské státy stanoví pro žadatele povinnost spolupracovat s příslušnými orgány při zjišťování jejich totožnosti a jiných údajů podle. 4 odst. 2 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2011/95/EU [ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)]. Členské státy mohou pro žadatele stanovit další povinnosti spolupracovat s příslušnými orgány, je-li to nezbytné pro zpracování žádosti.

2.   Členské státy mohou zejména stanovit, že:

[…]

[…]“

4

Článek 28 směrnice 2013/32, nadepsaný „Postup v případě konkludentního zpětvzetí žádosti nebo odstoupení od žádosti“, stanoví:

„1.   Existuje-li důvod se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu vzal konkludentně svou žádost zpět nebo od ní odstoupil, zajistí členské státy, aby rozhodující orgán rozhodl buď o zastavení posuzování žádosti, nebo o jejím zamítnutí v případě, že rozhodující orgán považuje žádost za nedůvodnou na základě přiměřeného posouzení její věcné stránky podle článku 4 směrnice [2011/95].

Členské státy mohou vycházet z domněnky, že žadatel vzal konkludentně svou žádost o mezinárodní ochranu zpět nebo od ní odstoupil, zejména pokud se zjistilo, že:

[…]“

5

Body 22, 25, 26 a 35 odůvodnění směrnice 2013/33 uvádějí:

[…]

[…]

6

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

7

Článek 3 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Tato směrnice se vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří na území […] členského státu učiní žádost o mezinárodní ochranu, po dobu, po kterou jsou oprávněni zůstat na území členského státu jakožto žadatelé, a na jejich rodinné příslušníky, na něž se taková žádost o mezinárodní ochranu vztahuje podle vnitrostátních právních předpisů.“

8

Článek 7 téže směrnice, nadepsaný „Pobyt a svoboda pohybu“, v odstavcích 2 až 5 stanoví:

„2.   Členské státy mohou z důvodů veřejného zájmu nebo veřejného pořádku, nebo je-li to nutné pro účely rychlého vyřízení a účinného prověření žádosti o mezinárodní ochranu, stanovit místo pobytu žadatele.

3.   Členské státy mohou podmínit poskytování materiálních podmínek přijetí setrváním žadatelů v konkrétním místě pobytu určeném členskými státy. Toto rozhodnutí může být obecné povahy, avšak musí být přijato vždy v jednotlivém případě a v souladu s vnitrostátním právem.

4.   Členské státy stanoví možnost poskytnout žadateli dočasné povolení k opuštění místa pobytu uvedeného v odstavcích 2 a 3 […] Rozhodnutí o tom musí být přijímána v jednotlivých případech, objektivně a nestranně a u zamítavých rozhodnutí musí být uvedeno odůvodnění.

[…]

5.   Členské státy požadují, aby žadatelé nahlásili příslušnému orgánu svou současnou adresu a oznámili mu co nejdříve každou její změnu.“

9

Článek 12 směrnice 2013/33, nadepsaný „Rodiny“, zní:

„Členské státy přijmou vhodná opatření, aby v případě, že žadatelům poskytují ubytování, byla v co největší míře zachována celistvost rodiny zdržující se na jejich území. Tato opatření mohou být prováděna pouze se souhlasem žadatele.“

10

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Školní docházka a vzdělávání nezletilých osob“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zaručí nezletilým dětem žadatelů a nezletilým žadatelům přístup ke vzdělávacímu systému za podobných podmínek jako svým vlastním státním příslušníkům až do okamžiku výkonu rozhodnutí o jejich vyhoštění nebo vyhoštění jejich rodičů. […]

[…]“

11

Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby žadatelé měli k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile učiní žádost o mezinárodní ochranu.

2.   Členské státy zajistí, aby materiální podmínky přijetí umožňovaly odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.

Členské státy zajistí, aby tato odpovídající životní úroveň byla poskytnuta i zranitelným osobám, které se nacházejí ve zvláštních situacích ve smyslu článku 21 […]“

12

Článek 18 téže směrnice, nadepsaný „Další ustanovení o materiálních podmínkách přijetí“, v odstavcích 1 až 3 a 6 stanoví:

„1.   V případech, kdy je ubytování poskytováno přímo, mělo by mít jednu z těchto forem […]:

[…]

[…]

2.   […] členské státy zajistí, pokud jde o ubytování podle odst. 1 písm. a), b) a c) tohoto článku:

[…]

3.   V případě umístění žadatelů v zařízeních a ubytovacích střediscích uvedených v odst. 1 písm. a) a b) přihlížejí členské státy […] k situaci zranitelných osob.

[…]

6.   Členské státy zajistí, aby se žadatelé stěhovali z jednoho bydliště do druhého jen v nezbytných případech. […]“

13

Článek 20 směrnice 2013/33, nadepsaný „Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“, v odstavcích 1 až 5 stanoví:

„1.   Členské státy mohou omezit nebo ve výjimečných a řádně odůvodněných případech odejmout výhody materiálních podmínek přijetí, pokud žadatel:

Je-li žadatel v případech uvedených v písmenech a) a b) nalezen, nebo přihlásí-li se dobrovolně příslušnému orgánu, přijme se s přihlédnutím k důvodům, proč místo opustil, řádně odůvodněné rozhodnutí o opětovném přiznání některých nebo všech odejmutých nebo omezených výhod materiálních podmínek přijetí.

2.   Členské státy mohou výhody materiálních podmínek přijetí také omezit, pokud zjistí, že žadatel bez opodstatněného důvodu nepodal žádost o mezinárodní ochranu v nejkratší přiměřené době po svém vstupu do daného členského státu.

3.   Členské státy mohou výhody materiálních podmínek přijetí omezit nebo odejmout, pokud žadatel zatajil, že disponuje peněžními prostředky, a tak neoprávněně požíval výhod materiálních podmínek přijetí.

4.   Členské státy mohou stanovit sankce za závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí.

5.   Rozhodnutí o omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí a o sankcích ve smyslu odstavců 1, 2, 3 a 4 tohoto článku se přijímají vždy v jednotlivém případě, objektivně a nestranně a musí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí musí vycházet z konkrétní situace dotyčné osoby, zejména pokud jde o osoby uvedené v článku 21, a zohledňovat zásadu proporcionality. Za všech okolností musí členské státy zajistit přístup ke zdravotní péči podle článku 19 a důstojné životní podmínky pro všechny žadatele.“

14

Článek 21 směrnice 2013/33, nadepsaný „Obecná zásada“, stanoví, že členské státy zohlední ve vnitrostátních právních předpisech provádějících tuto směrnici zvláštní situaci zranitelných osob, mimo jiné nezletilých osob a osamělých rodičů s nezletilými dětmi. Podle čl. 22 odst. 1 této směrnice, nadepsaného „Posouzení zvláštních potřeb zranitelných osob při přijetí“, členské státy za účelem účinného provádění jejího článku 21 posoudí, je-li žadatel žadatelem se zvláštními potřebami při přijetí. Členské státy rovněž určí povahu těchto potřeb.

15

Článek 23 uvedené směrnice, nadepsaný „Nezletilé osoby“, v odstavcích 1, 2 a 5 stanoví:

„1.   Při provádění ustanovení této směrnice týkajících se nezletilých osob se členské státy řídí v první řadě nejlepším zájmem dítěte. Členské státy zajistí nezletilým osobám životní úroveň, jež je přiměřená jejich fyzickému, duševnímu, duchovnímu, morálnímu a sociálnímu rozvoji.

2.   Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte členské státy náležitě přihlížejí zejména k následujícím faktorům:

[…]

[…]

5.   Členské státy zajistí, aby nezletilé děti žadatelů nebo nezletilí žadatelé byli umístěny se svými rodiči […]“

16

Článek 26 téže směrnice, nadepsaný „Opravné prostředky“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby bylo možné podat opravný prostředek v souladu s postupy vnitrostátního práva proti rozhodnutím ohledně přiznání, odnětí nebo omezení výhod podle této směrnice a proti rozhodnutím podle článku 7, jimiž jsou dotčeny zájmy jednotlivého žadatele. Možnost podání opravného prostředku k soudnímu orgánu nebo soudního přezkumu rozhodnutí po skutkové i právní stránce musí být zaručena alespoň v posledním stupni.“

17

Článek 17 decreto legislativo n. 142 – Attuazione della direttiva 2013/33/UE recante norme relative all’accoglienza dei richiedenti protezione internazionale, nonché della direttiva 2013/32/UE, recante procedure comuni ai fini del riconoscimento e della revoca dello status di protezione internazionale (legislativní nařízení č. 142, kterým se provádí směrnice 2013/33/EU kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, jakož i směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany) ze dne 18. srpna 2015 (GURI č. 214 ze dne 15. září 2015), ve znění decreto-legge n. 20 – Disposizioni urgenti in materia di flussi di ingresso legale dei lavoratori stranieri e di prevenzione e contrasto all’immigrazione irregolare (nařízení vlády s mocí zákona č. 20 o naléhavých opatřeních v oblasti legálního přistěhovalectví zahraničních pracovníků a předcházení a boj proti neoprávněnému přistěhovalectví), ze dne 10. března 2023 (GURI č. 59 ze dne 10. března 2023), které bylo s úpravami přeměněno na zákon prostřednictvím legge n. 50 (zákon č. 50), ze dne 5. května 2023 (GURI č. 104 ze dne 5. května 2023) (dále jen „legislativní nařízení č. 142“), nadepsaný „Ubytování osob se zvláštními potřebami“, v odstavci 1 stanoví:

„Přijímací opatření stanovená tímto nařízením zohledňují zvláštní situaci zranitelných osob, jako jsou nezletilé osoby, […] osamělí rodiče s nezletilými dětmi […]“

18

Článek 23 legislativního nařízení č. 142, nadepsaný „Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Prefekt provincie, v níž se nacházejí zařízení uvedená v článcích 9 a 11, přijme odůvodněné rozhodnutí o odnětí poskytovaného zabezpečení v případech, kdy:

2.   V případě závažného nebo opakovaného porušení pravidel zařízení, v němž je žadatel o mezinárodní ochranu ubytován, včetně úmyslného poškození movitého nebo nemovitého majetku, nebo v případě použití hrubého násilí, a to i mimo ubytovací zařízení, přijme prefekt, aniž je dotčena pravomoc nařídit přemístění žadatele do jiného zařízení, jedno nebo více z těchto opatření:

2a. Opatření uvedená v tomto článku se přijímají na individuálním základě v souladu se zásadou proporcionality a s přihlédnutím k situaci žadatele, zejména s ohledem na podmínky stanovené v článku 17, a musí být odůvodněná. Opatření přijatá prefektem vůči žadateli se sdělí územní komisi pověřené posouzením žádosti o mezinárodní ochranu.

3.   V případě uvedeném v odst. 1 písm. a) je správce střediska povinen neprodleně informovat prefekturu – územní ředitelství vlády o tom, že se žadatel nepřihlásil nebo opustil středisko. Je-li žadatel o azyl nalezen, nebo přihlásí-li se dobrovolně pořádkovým silám anebo dostaví-li se dobrovolně do střediska, do kterého byl přidělen, místně příslušný prefekt na základě informací poskytnutých žadatelem odůvodněným opatřením nařídí případné opětovné přiznání přijímacích opatření. Opětovné přiznání se nařídí pouze v případě, že se žadatel nepřihlásil nebo opustil středisko z důvodu vyšší moci, nepředvídatelné události nebo v každém případě ze závažných osobních důvodů.

4.   V případě porušení pravidel střediska vedoucí žadatele formálně napomene, a pokud jsou splněny podmínky pro uplatnění opatření uvedených v odstavci 2, neprodleně předá prefektuře zprávu o okolnostech případu.“

19

AF a jeho dítě, BF, které bylo v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení nezletilé, jsou žadateli o mezinárodní ochranu, kteří pobývají v ubytovacím středisku v Miláně.

20

Dne 1. června 2023 přijala prefektura v Miláně rozhodnutí o odnětí materiálních podmínek přijetí týkající se AF a BF (dále jen „sporné rozhodnutí v původním řízení“). Předkládající soud poznamenává, že i když odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje na různé skutečnosti zakládající porušení řádu přijímacího střediska, použití hrubého násilí nebo skutečnosti, které mají vliv na podmínky pro přiznání výhod materiálních podmínek přijetí, právním základem uvedeného rozhodnutí jsou ustanovení čl. 23 odst. 1 písm. a) legislativního nařízení č. 142, která se týkají opuštění ubytovacího střediska. Předkládající soud z toho vyvozuje, že odnětí uvedených materiálních podmínek přijetí je založeno na opakovaném odmítnutí AF přemístit se svým dítětem do jiného ubytovacího střediska, které se rovněž nachází v Miláně, přičemž důvodem tohoto přemístění je především skutečnost, že tito žadatelé v současné době bydlí v jednotce určené k ubytování čtyř osob.

21

AF podal k Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii, Itálie), který je předkládajícím soudem, žalobu na neplatnost, jakož i návrh na vydání předběžného opatření, přičemž tvrdil, že jeho odmítnutí přemístit se do jiného ubytovacího střediska je odůvodněno skutečností, že BF studuje v blízkosti ubytovacího střediska, kde se nacházejí.

22

AF tvrdí, že z důvodu uvedeného odnětí materiálních podmínek přijetí nebude schopen uspokojovat základní životní potřeby své osoby ani svého nezletilého dítěte. V tomto ohledu argumentuje zejména porušením článku 21 směrnice 2013/33 a článku 17 legislativního nařízení č. 142 v rozsahu, v němž sporné rozhodnutí v původním řízení nezohledňuje skutečnost, že on sám a BF patří do kategorie „zranitelných osob“, porušením čl. 23 odst. 1 písm. a) legislativního nařízení č. 142 v rozsahu, v němž odmítnutí podrobit se přemístění není případem, na který se toto ustanovení vztahuje, jakož i porušením článku 20 směrnice 2013/33, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí) (C‑422/21, EU:C:2022:616), z nichž vyplývá obecná zásada použitelná na všechny případy odnětí materiálních podmínek přijetí, včetně případů, kdy toto odnětí nemá povahu sankce.

23

Pokud jde o návrh AF na vydání předběžného opatření, předkládající soud jej usnesením ze dne 25. července 2023 zamítl z důvodu, že sporné rozhodnutí v původním řízení je vyjádřením organizační pravomoci správního orgánu v oblasti řízení ubytovacích středisek.

24

AF podal proti tomuto usnesení odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která usnesením ze dne 22. září 2023 tomuto odvolání vyhověla z důvodu, že sporné rozhodnutí v původním řízení může zasahovat do základních práv AF, zejména do jeho práva na zajištění základních potřeb, jako je strava, ubytování a ošacení.

25

Pokud jde o žalobu na neplatnost, předkládající soud v první řadě uvádí, že za účelem uvedení vnitrostátní právní úpravy do souladu s článkem 20 směrnice 2013/33, jak je vykládán judikaturou uvedenou v bodě 22 tohoto rozsudku, byl čl. 23 odst. 1 legislativního nařízení č. 142 novelizován tak, že pravomoc příslušného vnitrostátního orgánu odejmout materiální podmínky přijetí je nyní vyjádřením diskreční pravomoci, jejíž výkon vyžaduje konkrétní posouzení všech relevantních skutečností projednávaného případu. Má tudíž za to, že jelikož důvod rozporu vnitrostátních právních předpisů s unijním právem pominul, nemělo by být nadále bráněno uplatnění těchto právních předpisů. Konkrétně jsou uvedené právní předpisy nyní v souladu se zásadou proporcionality, a zejména nutností zohlednit argumenty dotčené osoby.

26

Ve druhé řadě má předkládající soud za to, že sporné rozhodnutí v původním řízení nelze považovat za sankci. V projednávaném případě totiž příslušný vnitrostátní orgán neměl v úmyslu žalobce v původním řízení vyloučit z přijímacího systému, nýbrž jej pouze přemístit do jiného ubytovacího střediska, kde by i nadále požíval plné ochrany. Odnětí výhod materiálních podmínek přijetí je tedy přímým důsledkem odmítnutí žalobce v původním řízení, aby mu byly tyto podmínky i nadále poskytovány v jiném ubytovacím středisku, než ve kterém v současné době pobývá. Tento soud je mimoto toho názoru, že situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti čl. 23 odst. 1 písm. a) legislativního nařízení č. 142, jelikož stejně jako v situaci výslovně uvedené v tomto ustanovení, kdy se žadatel o mezinárodní ochranu nedostaví do ubytovacího střediska určeného příslušným vnitrostátním orgánem nebo jej opustí, je třeba toto odmítnutí považovat za dobrovolné vystoupení z přijímacího systému. Podle předkládajícího soudu tedy skutečnost, že uvedený žadatel nemá v důsledku tohoto odmítnutí možnost uspokojovat své základní potřeby, neznamená, že se nachází v situaci, která je odlišná od situace, v níž by se nacházel, kdyby odmítl být zařazen do tohoto přijímacího systému, jehož uplatnění vždy vyžaduje, aby se dotyčná osoba do uvedeného přijímacího systému zapojila.

27

Ve třetí řadě předkládající soud nejprve uvádí, že pravomoc přijmout rozhodnutí o odnětí materiálních podmínek přijetí je stanovena v článku 20 směrnice 2013/33, přičemž toto rozhodnutí může mít formu sankce v souladu s čl. 20 odst. 4 této směrnice nebo správního opatření v důsledku nesplnění objektivních podmínek přístupu k materiálním podmínkám přijetí v souladu s čl. 20 odst. 1 až 3 uvedené směrnice.

28

Dále poznamenává, že v rámci přiznání výhod materiálních podmínek přijetí je na příslušném vnitrostátním orgánu, aby určil ubytovací středisko, v němž bude žadatel pobývat, a případně jej přemístil do jiného ubytovacího střediska s ohledem na aspekty týkající se řízení a organizace přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, a zejména dostupnosti míst v jednotlivých ubytovacích zařízeních. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v projednávaném případě je přemístění AF a BF do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém se nacházejí, odůvodněno skutečností, že bydlí v jednotce určené k ubytování čtyř osob, což odpovídá potřebám početnější rodiny. V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že za těchto podmínek příslušný orgán postupoval v souladu s body 49 a 50 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956) a čl. 20 odst. 5 směrnice 2013/33, když rozhodl o přemístění AF a BF do jiného ubytovacího střediska nacházejícího se ve stejném městě, ve němž jim budou moci být i nadále poskytovány materiální podmínky přijetí. Odmítnutí AF přemístit se do jiného ubytovacího střediska mimoto nebylo odůvodněno prokázanou nevyhovující povahou nového ubytovacího střediska s ohledem na jeho životní potřeby, nýbrž pouze větší blízkostí střediska, v němž je ubytován, ke školskému zařízení navštěvovanému BF, což podle předkládajícího soudu nemůže jeho odmítnutí odůvodnit, jelikož školní docházka BF je i tak zajištěna.

29

Předkládající soud přitom zdůrazňuje, jak vyplývá z čl. 20 odst. 1 až 3 směrnice 2013/33, který je vyložen v rozsudcích ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 44), a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí) (C‑422/21, EU:C:2022:616, body 37 a 38), že tato směrnice stanoví členským státům možnost, aby na případné zneužívání přijímacího systému reagovaly odnětím výhod materiálních podmínek přijetí. V projednávaném případě má předkládající soud za to, že odmítnutí AF představuje zneužívající jednání, kterým využívá přístup k těmto podmínkám pro své vlastní účely a v praxi omezuje organizační pravomoc správního orgánu v oblasti řízení ubytovacích středisek, zejména přidělování beneficientů uvedených podmínek do určitého ubytovacího střediska.

30

Vzhledem k tomu, že podle tohoto soudu odnětí nároku na výhody takových podmínek představovalo v projednávaném případě s ohledem na důvod přemístění do jiného ubytovacího střediska, a sice velikost ubytovací jednotky, v níž AF a BF bydlí, a nedostupnost ubytování, které by lépe odpovídalo jejich situaci, v ubytovacím středisku, v němž se nacházejí, jediné možné opatření, vyloučení takového opatření článkem 20 směrnice 2013/33 by znamenalo „paralyzovat“ organizační pravomoc správního orgánu v oblasti řízení ubytovacích středisek a zavést určitou formu „práva na setrvání“ žadatelů o mezinárodní ochranu v původně určeném ubytovacím středisku, aniž by to unijní právo nebo vnitrostátní právo stanovilo.

31

Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání článek 20 směrnice [2013/33] a zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 12. listopadu 2019 [Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956)] a ze dne 1. srpna 2022 [Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí) (C‑422/21, EU:C:2022:616)], v rozsahu, v němž vylučují možnost správního orgánu členského státu nařídit sankci spočívající v odnětí přijímacích opatření v případě, že takové rozhodnutí vede k ohrožení základních životních potřeb cizího státního příslušníka žádajícího o mezinárodní ochranu a jeho rodiny, takové vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje na základě odůvodněného individuálního posouzení týkajícího se rovněž nezbytnosti a přiměřenosti daného opatření odejmout přijímací opatření nikoliv na základě sankce, ale z důvodu, že dodatečně zanikly podmínky pro přiznání přijímacích opatření, a zejména vzhledem k tomu, že cizinec odmítá z důvodů, které se netýkají uspokojení základních životních potřeb a ochrany lidské důstojnosti, souhlasit s přemístěním do jiného [p]řijímacího střediska, které správní orgán určil na základě objektivní organizační potřeby a které na odpovědnost samotného správního orgánu zaručuje zachování materiálních podmínek přijetí rovnocenných podmínkám v původním středisku v případě, že odmítnutí přemístění a následné rozhodnutí o odnětí opatření dostane cizince do situace, kdy není schopen uspokojovat základní životní potřeby sebe a své rodiny?“

32

Úvodem je třeba uvést, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že sporné rozhodnutí v původním řízení zaprvé odňalo žadateli o mezinárodní ochranu a jeho nezletilému dítěti všechny výhody materiálních podmínek přijetí z důvodu, že tento žadatel opakovaně odmítl, aby byl se svým dítětem přemístěn do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém pobývají, a zadruhé je založeno na ustanovení vnitrostátního práva, kterým se provádí čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33.

33

Je tedy třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž může příslušný orgán odejmout všechny výhody materiálních podmínek přijetí žadateli o mezinárodní ochranu, který odmítá přemístění do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém pobývá, a to i v případě, že v důsledku tohoto odnětí již není tento žadatel schopen uspokojovat životní potřeby své osoby a své rodiny.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá z definic uvedených v čl. 2 písm. f) a g) směrnice 2013/33, že výraz „materiální podmínky přijetí“ označuje všechna opatření přijatá členskými státy v souladu s touto směrnicí ve prospěch žadatelů o mezinárodní ochranu, mezi která patří ubytování, strava a ošacení, poskytované ve formě věcného plnění, peněžitých dávek nebo poukázek nebo kombinací těchto tří forem, jakož i denní příspěvky (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 32).

35

Podle čl. 17 odst. 1 a 2 směrnice 2013/33 jsou členské státy povinny zajistit, aby žadatelé o mezinárodní ochranu měli přístup k materiálním podmínkám přijetí, jakmile předloží žádost, a aby opatření přijatá za tímto účelem umožňovala odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví. V případě „zranitelných osob“ ve smyslu článku 21 této směrnice, mezi něž patří i nezletilé osoby a osamělí rodiče s nezletilými dětmi, čl. 17 odst. 2 druhý pododstavec uvedené směrnice stanoví, že členské státy jsou povinny zajistit, aby jim taková životní úroveň byla „poskytnuta“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, body 33 a 34).

36

Povinnost členských států zajistit, aby žadatelé o mezinárodní ochranu měli přístup k materiálním podmínkám přijetí, však není absolutní. Unijní normotvůrce totiž v článku 20 směrnice 2013/33, nacházejícím se v kapitole III této směrnice, která je stejně jako tento článek 20 nadepsána „Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“, stanovil okolnosti, za nichž mohou být výhody takových podmínek omezeny nebo odňaty (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 35).

37

Možnost členských států omezit nebo odejmout podle okolností výhody materiálních podmínek přijetí je výslovně upravena v odstavcích 1 až 3 čl. 20 směrnice 2013/33, které se vztahují, jak vyplývá z bodu 25 odůvodnění této směrnice, především na případy, v nichž hrozí, že žadatelé o mezinárodní ochranu zneužijí přijímací systém zavedený uvedenou směrnicí (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 44).

38

Konkrétně podle čl. 20 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice mohou členské státy omezit nebo ve výjimečných a řádně odůvodněných případech odejmout výhody materiálních podmínek přijetí, pokud žadatel o mezinárodní ochranu opustí místo pobytu určené příslušným orgánem, aniž by jej o tom vyrozuměl anebo aniž by získal povolení, je-li nezbytné.

39

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení toto ustanovení provádí, je třeba určit, zda se uvedené ustanovení může použít na situaci žadatele o mezinárodní ochranu, který odmítá přemístění do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém pobývá.

40

Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen znění tohoto ustanovení, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí), C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 28 a citovaná judikatura].

41

Pokud jde v první řadě o znění čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33, je třeba uvést, že použití slovesa „opustit“ v kontextu výrazu „opustí místo pobytu určené příslušným orgánem“ odkazuje podle obvyklého smyslu tohoto slovesa v běžném jazyce na skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu toto místo pobytu dlouhodobě, či dokonce natrvalo dobrovolně opustí.

42

Dále je třeba konstatovat, že tento výraz ve spojení s výrazy „aniž by jej o tom vyrozuměl“ a „anebo aniž by získal povolení, je-li nezbytné“, obsaženými v tomto ustanovení, výslovně odkazuje na nesplnění povinností týkajících se pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu, které jim členské státy ukládají na základě článku 7 směrnice 2013/33.

43

Podle čl. 7 odst. 2 a 3 této směrnice totiž členské státy mohou z důvodů veřejného zájmu nebo veřejného pořádku, nebo je-li to nutné pro účely rychlého vyřízení a účinného prověření žádosti, stanovit místo pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu a dále podmínit poskytování materiálních podmínek přijetí setrváním těchto žadatelů v konkrétním místě pobytu, které určily. V souladu s čl. 7 odst. 4 uvedené směrnice členské státy stanoví možnost poskytnout dočasné povolení k opuštění místa pobytu uvedeného v odstavcích 2 a 3 zmíněného čl. 7. Ve všech případech čl. 7 odst. 5 téže směrnice ukládá členským státům povinnost požadovat, aby žadatelé o mezinárodní ochranu nahlásili příslušnému orgánu svou současnou adresu a oznámili mu co nejdříve každou její změnu.

44

Článek 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 se proto vztahuje na situace, kdy žadatel o mezinárodní ochranu „opustí“ místo pobytu určené příslušným vnitrostátním orgánem na základě odstavce 2 nebo 3 čl. 7 této směrnice, když se vyhne povinnosti oznámit změnu adresy stanovené v čl. 7 odst. 5 uvedené směrnice nebo případně povinnosti získat povolení uvedené v čl. 7 odst. 4 téže směrnice, je-li toto povolení k opuštění tohoto místa nezbytné.

45

Pokud jde ve druhé řadě o kontext čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33, je třeba konstatovat, že situace, na které se toto ustanovení vztahuje, jsou do určité míry analogické situacím uvedeným v čl. 20 odst. 1 písm. b) této směrnice, a sice případům, kdy žadatel o mezinárodní ochranu v přiměřené lhůtě stanovené vnitrostátním právem nesplní ohlašovací povinnost, neposkytne požadované informace nebo se nedostaví na osobní pohovor týkající se azylového řízení.

46

Tuto analogii dokládá druhý pododstavec odst. 1 uvedeného čl. 20, který stanoví, že je-li žadatel o mezinárodní ochranu v případech uvedených v prvním pododstavci písm. a) a b) tohoto odst. 1 nalezen, nebo přihlásí-li se dobrovolně příslušnému orgánu, přijme se s přihlédnutím k důvodům, proč místo „opustil“, řádně odůvodněné rozhodnutí o opětovném přiznání některých nebo všech odejmutých nebo omezených výhod materiálních podmínek přijetí.

47

Z upřesnění poskytnutých v tomto druhém pododstavci vyplývá, že ve všech případech uvedených v čl. 20 odst. 1 prvním pododstavci písm. a) a b) směrnice 2013/33 je odnětí nebo omezení výhod materiálních podmínek přijetí, které je v tomto ustanovení stanoveno, důsledkem jednání žadatele o mezinárodní ochranu, který tím, že se vyhýbá povinnostem stanoveným vnitrostátním právem pro posouzení jeho žádosti nebo pro uplatnění jeho práva zůstat na území dotyčného členského státu jakožto žadatel ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, přestává být příslušným orgánům k dispozici, takže jej již nemohou lokalizovat. Pokud se totiž znovu objeví, jelikož byl „nalezen“, nebo „[se] přihlás[il] dobrovolně příslušnému orgánu, musí být jeho situace přezkoumána s přihlédnutím k důvodům, proč místo „opustil“, aby bylo možné určit, zda mu mají být opětovně přiznány výhody těchto materiálních podmínek přijetí.

48

Tento výklad je potvrzen články 13 a 28 směrnice 2013/32, které se týkají společných řízení pro přiznávání nebo odnímání statusu mezinárodní ochrany.

49

Článek 13 odst. 1 této směrnice totiž uvádí, že členské státy stanoví pro žadatele o mezinárodní ochranu povinnost spolupracovat s příslušnými orgány při zjišťování jejich totožnosti a jiných údajů podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2011/95, které jsou nezbytné k doložení jejich žádosti. Podle tohoto čl. 13 odst. 1 členské státy mohou pro žadatele stanovit další povinnosti spolupracovat s příslušnými orgány, je-li to nezbytné pro zpracování žádosti, mezi něž patří i povinnost stanovená v čl. 13 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 spočívající v požadavku, aby se tito žadatelé neprodleně nebo ve stanovené době hlásili u příslušných orgánů nebo se k nim dostavili osobně. Posledně uvedená povinnost odpovídá jedné z povinností, jejichž nesplnění může vést k omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí na základě čl. 20 odst. 1 písm. b) směrnice 2013/33.

50

Stejně tak jeden z případů uvedených v čl. 20 odst. 1 písm. a) této směrnice odpovídá porušení povinností, které mohou být žadatelům o mezinárodní ochranu uloženy na základě čl. 13 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/32, a sice povinností informovat příslušné orgány co nejdříve o místu svého současného pobytu nebo adrese a o změně tohoto místa nebo adresy, jakož i povinnosti přijímat jakákoli sdělení na jím posledně uvedeném místě pobytu nebo adrese.

51

Dále v souladu s čl. 28 odst. 1 druhým pododstavcem písm. a) a b) směrnice 2013/32 mohou členské státy vycházet z domněnky, že žadatel vzal konkludentně svou žádost o mezinárodní ochranu zpět nebo od ní odstoupil, pokud nereagoval na žádosti o poskytnutí údajů nezbytných pro žádost podle článku 4 směrnice 2011/95 nebo se nedostavil k osobnímu pohovoru podle článků 14 až 17 směrnice 2013/32, nebo pokud se skrývá nebo bez povolení opustil místo pobytu, aniž v přiměřené lhůtě kontaktoval příslušný orgán, nebo v přiměřené lhůtě nesplnil svou ohlašovací či jinou oznamovací povinnost.

52

Je přitom nutno konstatovat, že tyto případy v podstatě odpovídají případům, v nichž lze rozhodnout o omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí na základě čl. 20 odst. 1 písm. a) nebo b) směrnice 2013/33.

53

Pokud jde ve třetí řadě o cíle sledované touto směrnicí, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 43 tohoto rozsudku, že povinnosti stanovené v článku 7 uvedené směrnice mají členským státům umožnit přijímat rozhodnutí v oblasti volného pohybu a pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu, která při zachování jejich základních práv zaručí, aby tito žadatelé zůstali příslušným orgánům k dispozici, dokud jsou za účelem posouzení jejich žádosti z důvodů veřejného zájmu nebo veřejného pořádku, nebo případně za účelem rychlého vyřízení a účinného projednání jejich žádosti oprávněni zůstat na jejich území.

54

Žadatel o mezinárodní ochranu, který v rozporu s těmito povinnostmi opustí místo pobytu, jež bylo určeno příslušnými vnitrostátními orgány, aniž je o tom vyrozumí nebo aniž k tomu získá povolení, se tím fakticky vyhýbá kontrole ze strany těchto orgánů, čímž ohrožuje cíle veřejného zájmu, veřejného pořádku nebo účinného projednání žádosti, které sleduje určení tohoto místa pobytu.

55

Z toho vyplývá, že omezení nebo ve výjimečných a řádně odůvodněných případech odnětí výhod materiálních podmínek přijetí v takové situaci představuje opatření, kterým členské státy vyvozují důsledky z neplnění závazků, které žadateli o mezinárodní ochranu vyplývají z jeho povinnosti spolupracovat s příslušnými orgány při posuzování jeho žádosti nebo jsou ukládány v úzké souvislosti s touto povinností, tím, že tohoto žadatele částečně nebo zcela zbaví výhod, na něž má v rámci přijetí na území členského státu příslušného pro posouzení jeho žádosti nárok a jejichž získání je podmíněno podáním a posouzením uvedené žádosti.

56

Nicméně žadatele o mezinárodní ochranu, který pobývá v ubytovacím středisku a odmítá se podřídit rozhodnutí o přemístění do jiného ubytovacího střediska, přičemž setrvává v prvním z těchto středisek, nelze považovat za žadatele, který „opustí místo pobytu určené příslušným orgánem, aniž by jej o tom vyrozuměl anebo aniž by získal povolení, je-li nezbytné“ ve smyslu čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33.

57

I kdyby se zaprvé připustilo, že v situaci, která je popsána v bodě 56 tohoto rozsudku, příslušný vnitrostátní orgán stanoví pro dotčeného žadatele o mezinárodní ochranu povinnost pobývat v novém ubytovacím středisku, nelze v případě odmítnutí přemístění tohoto žadatele považovat za osobu, která toto středisko opustila, aniž o tom vyrozuměla příslušný vnitrostátní orgán nebo aniž získala povolení, nýbrž je třeba na něj nahlížet jako na osobu, která skutečně nadále pobývá v ubytovacím středisku původně určeném tímto orgánem, a tudíž jako na osobu, která zůstává k dispozici tomuto orgánu a – pokud jde o odlišné orgány – orgánům příslušným k vyřízení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

58

V takové situaci tedy na rozdíl od situace uvedené v čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 zůstává žadatel o mezinárodní ochranu nadále lokalizovatelný, takže v tomto případě se povinnost příslušných orgánů stanovená v čl. 20 odst. 1 druhém pododstavci této směrnice, aby s přihlédnutím k důvodům, proč místo „opustil“, přijaly řádně odůvodněné rozhodnutí o opětovném přiznání některých nebo všech odejmutých nebo omezených výhod materiálních podmínek přijetí, stává bezpředmětnou.

59

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že unijní normotvůrce nezamýšlel stanovit možnost členských států odejmout nebo omezit výhody těchto podmínek na základě čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 týkajícího se opuštění místa pobytu v případě odmítnutí podřídit se rozhodnutí o přemístění do jiného ubytovacího střediska, pokud toto odmítnutí nemá za následek skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu místo „opustil“ ve smyslu tohoto čl. 20 odst. 1 druhého pododstavce.

60

Zadruhé, jak bylo konstatováno v bodech 51 a 52 tohoto rozsudku, případy uvedené v čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 v podstatě odpovídají některým z případů, kdy členské státy mohou vycházet z domněnky, že žadatel o mezinárodní ochranu vzal konkludentně svou žádost zpět nebo od ní odstoupil. Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, odmítnutí tohoto žadatele podřídit se některým podmínkám jeho přijetí nemůže samo o sobě svědčit o konkludentním zpětvzetí jeho žádosti nebo o konkludentním odstoupení od této žádosti.

61

Zatřetí, jak je uvedeno v bodě 25 odůvodnění směrnice 2013/33 a připomenuto v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku, cílem odstavců 1 až 3 čl. 20 této směrnice je „[s]tanovení[…] případů“, kdy lze omezit nebo odejmout výhody materiálních podmínek přijetí. Jak ostatně vyplývá ze znění odst. 1 písm. a) uvedeného čl. 20, situace, na které uvedené odstavce 1 až 3 odkazují, jsou vyjmenovány taxativně, takže členské státy nemohou rozšířit jejich použití na situace, které případům uvedeným v týchž odstavcích neodpovídají.

62

Pokud se však žadatel o mezinárodní ochranu, jako v projednávaném případě, opakovaně odmítá podrobit přemístění sebe a svého nezletilého dítěte do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém se nacházejí, a v důsledku toho s tímto dítětem ve stávajícím středisku zůstává, nelze vyloučit, že toto jednání s ohledem na všechny relevantní okolnosti odůvodňuje uložení sankce příslušným vnitrostátním orgánem na základě čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33.

63

V první řadě členské státy podle čl. 18 odst. 6 této směrnice zajistí, aby se žadatelé stěhovali z jednoho bydliště do druhého jen „v nezbytných případech“. Z toho vyplývá, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, že přemístění žadatele o mezinárodní ochranu se může jevit jako nezbytné, zejména s přihlédnutím ke kapacitě přijímacích zařízení, jejich vhodnosti pro zvláštní potřeby tohoto žadatele nebo pokud má uvedený žadatel potíže s adaptací v ubytovacím středisku, kde se nachází. Kromě toho je třeba uvést, jak rozhodl Soudní dvůr, že v případech uvedených v čl. 20 odst. 4 uvedené směrnice může být o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém se nachází, rozhodnuto jako o sankci [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 52, a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí), C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 43].

64

Je zajisté třeba uvést, že rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu z jednoho ubytovacího zařízení do jiného na základě čl. 18 odst. 6 směrnice 2013/33 představuje rozhodnutí o přiznání výhod stanovených touto směrnicí ve smyslu článku 26 uvedené směrnice, které lze podle posledně uvedeného ustanovení napadnout opravným prostředkem v rámci řízení podle vnitrostátního práva a přinejmenším v posledním stupni opravným prostředkem k soudnímu orgánu. Z tohoto článku 26 tedy vyplývá, že pokud se žadatelé o mezinárodní ochranu domnívají, že ubytování, do kterého mají být přemístěni, nesplňuje požadavky směrnice 2013/33, mohou u příslušného soudu uplatnit právo na ubytování v souladu s podmínkami této směrnice stanovenými za tímto účelem (obdobně viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság,C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, body 296 a 298).

65

S výjimkou případu zrušení dotčeného rozhodnutí o přemístění, pozastavení jeho účinků nebo jeho zpětvzetí je však uvedený žadatel povinen se tomuto rozhodnutí podřídit. I když z článku 12 této směrnice vyplývá, že k přijetí opatření k zachování celistvosti rodiny je vyžadován souhlas žadatele o mezinárodní ochranu, z ostatních ustanovení uvedené směrnice, a zejména z jejího článku 18 nevyplývá, že by rozhodnutí o přemístění do jiného ubytovacího střediska vyžadovalo souhlas tohoto žadatele, pokud se nejedná o tento konkrétní aspekt.

66

Ve druhé řadě čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 stanoví, že členské státy mohou stanovit sankce za „závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí“ ze strany žadatele o mezinárodní ochranu.

67

Pokud jde konkrétně o pojem „závažná porušení řádu ubytovacích středisek“, je třeba uvést, že jelikož směrnice 2013/33 neupřesňuje rozsah tohoto pojmu, ponechává čl. 20 odst. 4 této směrnice na členských státech, aby určily povinnosti obsažené v tomto řádu, jejichž nesplnění představuje „porušení“ uvedeného řádu a může vést k uložení sankce, přičemž toto „porušení“ musí vykazovat určitý stupeň závažnosti.

68

Dále vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení neobsahuje výslovné omezení a s ohledem na potřebu vykládat unijní ustanovení tak, aby byl zajištěn jejich užitečný účinek [obdobně viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí),C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 30 a citovaná judikatura], musí být pojem „řád ubytovacích středisek“ ve smyslu čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 vykládán široce, tak, že zahrnuje všechna pravidla platná pro tato střediska, která musí žadatelé o mezinárodní ochranu během svého pobytu v nich dodržovat.

69

Z toho vyplývá, že setrvání žadatele o mezinárodní ochranu v ubytovacím středisku navzdory rozhodnutí o přemístění do jiného ubytovacího střediska může představovat porušení pravidel platných pro stávající ubytovací středisko, jelikož mu v důsledku tohoto rozhodnutí toto ubytování již není přiděleno, a nemůže v něm proto v souladu s těmito pravidly zůstat.

70

Pokud jde o závažnost porušení podle čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33, musí být posuzována s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, zejména na délku protiprávního setrvání v dotčené ubytovací jednotce, jeho trvající charakter, opatření, která již byla vůči žadateli o mezinárodní ochranu přijata správcem ubytovacího střediska a příslušným vnitrostátním orgánem za účelem jeho odchodu z dotyčné ubytovací jednotky, legitimitu či nelegitimitu důvodů tohoto setrvání a na negativní důsledky, které má uvedené setrvání na vnitrostátní systém přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu.

71

V tomto ohledu, jak v podstatě zdůrazňuje generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, žadatel o mezinárodní ochranu, který obývá ubytovací jednotku odpovídající potřebám početnější rodiny, než je ta jeho, ale odmítá ji uvolnit, a který se kategoricky a bez legitimního důvodu vytrvale brání přemístění do ubytovací jednotky uzpůsobené jeho rodinné situaci, zbavuje správce dotčeného ubytovacího střediska možnosti přidělit obsazenou ubytovací jednotku rodině nebo osamělým žadatelům, jejichž potřebám tato jednotka odpovídá. Jeho odmítnutí tedy může ohrozit účinné řízení ubytovacích kapacit dotyčného členského státu, a v konečném důsledku dosažení cíle uvedeného v článku 18 směrnice 2013/33, kterým je zajistit žadatelům o mezinárodní ochranu ubytování v ubytovacích střediscích zaručujících přiměřenou životní úroveň. Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, že takové jednání může představovat „závažné porušení řádu ubytovacích středisek“ ve smyslu čl. 20 odst. 4 této směrnice, které může vést k uložení sankce.

72

Pokud jde ve třetí řadě o povahu sankcí, které mohou být na základě tohoto ustanovení uloženy, je třeba připomenout, jak rozhodl Soudní dvůr, že uvedené ustanovení výslovně nevylučuje možnost, že se sankce může vztahovat na materiální podmínky přijetí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 44, a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí), C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 37].

73

Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že uložení sankce, kterou by pouze na základě důvodu uvedeného v čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 byly byť jen dočasně odňaty všechny výhody materiálních podmínek přijetí nebo výhody materiálních podmínek přijetí týkající se ubytování, stravy nebo ošacení, by bylo neslučitelné s povinností zaručit žadateli o mezinárodní ochranu důstojnou životní úroveň, která vyplývá z čl. 20 odst. 5 třetí věty této směrnice, pokud by jej tato sankce zbavila možnosti uspokojit nejzákladnější potřeby, jako je potřeba se ubytovat, najíst, obléct či umýt [rozsudky ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 47, a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Zpětvzetí materiálních podmínek přijetí), C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 39].

74

Taková sankce by mimoto vedla k porušení požadavku přiměřenosti zakotvenému v čl. 20 odst. 5 druhé větě směrnice 2013/33, jelikož ani nejpřísnější sankce, jejichž cílem je potírat porušování nebo chování uvedené v čl. 20 odst. 4 této směrnice v trestní oblasti, nemohou žadatele o mezinárodní ochranu zbavit možnosti uspokojit své nejzákladnější potřeby [rozsudky ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 48, a ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí), C‑422/21, EU:C:2022:616, bod 40].

75

Pokud jde o sankci, kterou se na základě důvodu uvedeného v čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 omezují výhody materiálních podmínek přijetí, včetně odnětí nebo omezení nároku na denní příspěvek, je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby podle čl. 20 odst. 5 této směrnice za všech okolností zajistily, že taková sankce bude s ohledem na konkrétní situaci žadatele o mezinárodní ochranu, jakož i všechny okolnosti projednávané věci v souladu se zásadou proporcionality a nenaruší důstojnost tohoto žadatele (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 51).

76

Kromě toho mohou členské státy v případech uvedených v čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 v závislosti na okolnostech případu a s výhradou dodržení požadavků stanovených v čl. 20 odst. 5 této směrnice uložit sankce, které nepovedou k tomu, že žadatel o mezinárodní ochranu bude zbaven výhod materiálních podmínek přijetí (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 52).

77

V poslední řadě je třeba uvést, že pokud jsou žadateli o mezinárodní ochranu, jako je tomu ve věci v původním řízení, osamělý rodič a jeho nezletilé dítě, to znamená „zranitelné osoby“ ve smyslu článku 21 směrnice 2013/33, musí orgány členských států při přijímání sankcí podle čl. 20 odst. 4 této směrnice, jak vyplývá z čl. 20 odst. 5 druhé věty uvedené směrnice, vzít náležitě v úvahu konkrétní situaci těchto osob, jakož i zásadu proporcionality (obdobně viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 53).

78

V tomto ohledu z čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/33 dále vyplývá, že při provádění ustanovení této směrnice se členské státy řídí v první řadě nejlepším zájmem dítěte. Podle odstavce 2 tohoto článku 23 musí členské státy při posuzování tohoto nejlepšího zájmu náležitě přihlížet zejména k faktorům, jako je blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, kdy se přihlédne zejména k jejímu původnímu prostředí, jakož i k otázkám bezpečnosti a ochrany této osoby (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin,C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 54).

79

Dále je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 63 tohoto rozsudku, že tímto výkladem čl. 20 odst. 1 písm. a) a odst. 4 směrnice 2013/33 není dotčena možnost příslušných orgánů přijmout, zejména za účelem zajištění účinného řízení přijímacích kapacit, rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného ubytovacího střediska představujícího jeho nové místo pobytu, v němž mu budou i nadále poskytovány odpovídající materiální podmínky přijetí, pokud je toto rozhodnutí v souladu s požadavky této směrnice. V situaci, která je popsána v bodě 71 tohoto rozsudku, tedy směrnice 2013/33 nebrání tomu, aby příslušné orgány – s ohledem na zásadu proporcionality, a pokud nelze přijmout žádné jiné méně omezující opatření – v případě potřeby využily donucovací pravomoci k provedení přemístění tohoto žadatele, které jim přiznává vnitrostátní právo, při současném zaručení jeho základních práv a důstojnosti v souladu s bodem 35 odůvodnění této směrnice.

80

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 20 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž může příslušný orgán odejmout všechny výhody materiálních podmínek přijetí žadateli o mezinárodní ochranu, který odmítá přemístění do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém pobývá, aniž je dotčena možnost uložit tomuto žadateli sankci, jako je zejména omezení výhod materiálních podmínek přijetí, představuje-li jeho opakované odmítnutí závažné porušení řádu ubytovacích středisek ve smyslu čl. 20 odst. 4 této směrnice a za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 20 odst. 5 uvedené směrnice.

81

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 20 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání právní úpravě členského státu, podle níž může příslušný orgán odejmout všechny výhody materiálních podmínek přijetí žadateli o mezinárodní ochranu, který odmítá přemístění do jiného ubytovacího střediska, než ve kterém pobývá, aniž je dotčena možnost uložit tomuto žadateli sankci, jako je zejména omezení výhod materiálních podmínek přijetí, představuje-li jeho opakované odmítnutí závažné porušení řádu ubytovacích středisek ve smyslu čl. 20 odst. 4 této směrnice a za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 20 odst. 5 uvedené směrnice.