–

za litevskou vládu: V. Kazlauskaitė-Švenčionienė a E. Kurelaitytė, jako zmocněnkyně,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyně,

–

za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,

–

za francouzskou vládu: R. Bénard a O. Duprat-Mazaré, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a A. Hanje, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: F. Blanc, M. Debieuvre a J. Jokubauskaitė, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9) ve spojení s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi K. L. a Migracijos departamentas prie Lietuvos Respublikos vidaus reikalų ministerijos (odbor migrace Ministerstva vnitra Litevské republiky) (dále jen „odbor migrace“) ve věci odmítnutí posledně uvedeným přiznat K. L. postavení uprchlíka.

3

Úmluva o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána dne 28. července 1951 v Ženevě [Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954. Tato úmluva byla doplněna a změněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“).

4

Podle článku 1 oddílu F Ženevské úmluvy:

„Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že

[…]

b) se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík;

[…]“

5

Článek 33 této úmluvy uvádí:

„1.   Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.

2.   Výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, v níž se nachází, nebo který poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost této země.“

6

Bod 4 odůvodnění směrnice 2011/95 uvádí:

„Ženevská úmluva [je] základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků.“

7

Článek 12 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, existují-li závažné důvody se domnívat, že

[…]

b) se dopustili vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byli uznáni uprchlíkem, tj. před vydáním povolení k pobytu na základě přiznání postavení uprchlíka. Za vážné nepolitické zločiny lze považovat zvlášť kruté činy, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem;

[…]“

8

Článek 21 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy dodržují zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky.“

9

Článek 86 odst. 1 Lietuvos Respublikos įstatymas dėl užsieniečių teisinės padėties Nr. IX-2206 (zákon Litevské republiky č. IX-2206 o právním postavení cizinců) ze dne 29. dubna 2004 (Žin., 2004, č. 73-2539), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Postavení uprchlíka se přizná žadateli o azyl, který se nachází mimo stát, jehož je státním příslušníkem, má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů, a který je neschopen nebo se obává přijmout ochranu tohoto státu, nebo který je osobou bez státní příslušnosti, jež se nachází mimo zemi svého obvyklého pobytu a vzhledem ke shora uvedeným důvodům se tam nemůže nebo se obává vrátit, a to za předpokladu, že se na něj nevztahují důvody vyloučení stanovené v čl. 88 odst. 1 a 2 tohoto zákona.“

10

Článek 88 odst. 2 bod 3 tohoto zákona stanoví:

„Postavení uprchlíka se neudělí žadateli o azyl, který splňuje kritéria stanovená v čl. 86 odst. 1 tohoto zákona, existují-li závažné důvody se domnívat, že se před svým vstupem do Litevské republiky dopustil vážného nepolitického zločinu (zejména kruté činy, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem, lze kvalifikovat jako vážné nepolitické zločiny), nebo pokud byl uznán vinným ze spáchání činů, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, nebo jakýmkoli jiným způsobem podněcoval k páchání takových zločinů nebo činů nebo se na takovém jednání jinak podílel.“

11

Dne 17. února 2022 podal K. L., státní příslušník třetí země, když protiprávně překročil hranici mezi Běloruskem a Litvou, žádost o udělení azylu a povolení k přechodnému pobytu v tomto členském státě. Prohlásil, že byl třikrát neprávem odsouzen orgány země původu, přičemž skutečným důvodem těchto odsouzení byla politická aktivita v rámci opozice. K. L. údajně opustil zemi původu z důvodu, že donucovací orgány této země prováděly výslechy jiných osob, což si vyložil jako náznak toho, že je proti němu připravováno nové trestní řízení za šíření politických informací a pořádání demonstrací.

12

Odbor migrace měl za to, že K. L. může být přiznáno postavení uprchlíka v Litvě. Tento odbor se totiž domníval, že veřejná kritika orgánů země původu dotyčným je možným důvodem jeho pronásledování. Podle uvedeného odboru by byl K. L. v této zemi s největší pravděpodobností zatčen a vystaven trestnímu stíhání z důvodu svých příspěvků na sociálních sítích.

13

S ohledem na trestní řízení vedená proti K. L. v minulosti a na rozsah uložených sankcí měl však tentýž odbor za to, že K. L. spáchal činy, které je třeba kvalifikovat jako „vážný nepolitický zločin“ ve smyslu čl. 88 odst. 2 bodu 3 zákona Litevské republiky č. IX-2206 o právním postavení cizinců, ve znění použitelném na spor v původním řízení.

14

Rozhodnutím ze dne 16. ledna 2023 tudíž odbor migrace zamítl žádost K. L. o mezinárodní ochranu. Tento odbor mu nicméně vydal povolení k přechodnému pobytu s odůvodněním, že je zakázáno ho vyhostit do země původu, kde by mohl být pronásledován z důvodu svých politických názorů.

15

Rozsudkem ze dne 30. března 2023 zamítl Vilniaus apygardos administracinis teismas (Krajský správní soud ve Vilniusu, Litva) žalobu podanou K. L. proti tomuto rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podal K. L. odvolání k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy), který je předkládajícím soudem.

16

Před tímto soudem K. L. tvrdí, že již vykonal trest, ke kterému byl odsouzen za zločin, pro který mu odbor migrace odmítl udělit postavení uprchlíka. S odvoláním na publikace Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) proto tvrdí, že ustanovení o vyloučení z postavení uprchlíka obsažené v čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 se již nepoužije.

17

Odbor migrace, který měl za to, že ze směrnice 2011/95 a litevských právních předpisů nevyplývá jasná definice pojmu „vážný nepolitický zločin“, vycházel za účelem kvalifikace jednoho z trestných činů spáchaných dotyčným jako „vážného nepolitického zločinu“ z dokumentu Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO) z října 2021, nazvaného „Praktická příručka ohledně vyloučení pro vážné (nepolitické) zločiny“, a dále v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu vykonal trest, k učinění závěru, že příslušný orgán má pravomoc posoudit, zda použije čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95, vycházel ze strany 35 dokumentu EASO z ledna 2017, nazvaného „Praktická příručka: Vyloučení“.

18

Podle předkládajícího soudu není dopad takové okolnosti dosud ozřejměn, ať už v rozsudcích Soudního dvora ze dne 9. listopadu 2010, B a D (C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661), jakož i ze dne 13. září 2018, Ahmed (C‑369/17, EU:C:2018:713), které upřesňují rozsah čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95, ani v dokumentech EASO. Dokument z ledna 2016, nazvaný „Vyloučení: články 12 a 17 kvalifikační směrnice (2011/95/EU)“, se k tomu nevyjadřuje a dokument z října 2021, nazvaný „Praktická příručka EASO ohledně vyloučení pro vážné (nepolitické) zločiny“ nestanoví taxativní výčet kritérií pro určení vážného zločinu.

19

Předkládající soud má sice za to, že výkon uloženého trestu svou povahou nesouvisí se závažností činu spáchaného žadatelem o mezinárodní ochranu nebo jeho individuální odpovědností, avšak klade si otázku, jaký dopad má tato okolnost na použitelnost čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 s ohledem na bod 157 dokumentu UNHCR HCR/1P/4/FRE/REV.4. z února 2019, nazvaného „Příručka k postupům a kritériím pro určování postavení uprchlíků a pokyny k mezinárodní ochraně podle úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967“, jakož i na stranu 35 dokumentu EASO z ledna 2017 nazvaného „Praktická příručka: Vyloučení“, z něhož podle tohoto soudu vyplývá, že skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu trest již vykonal, milost nebo amnestie udělená žadateli mohou být relevantní pro účely použití tohoto ustanovení.

20

Předkládající soud kromě toho připomíná, že podle článku 18 Listiny je právo na azyl zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy a v souladu se Smlouvou o EU a Smlouvou o FEU. Soudní dvůr v bodě 50 rozsudku ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů) (C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296), rozhodl, že důvody vyloučení z postavení uprchlíka stanovené v čl. 1 oddílu F Ženevské úmluvy a v čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95 byly zavedeny za účelem vyloučit z tohoto postavení osoby považované za nehodné ochrany, která je s tímto postavením spojena.

21

Podle předkládajícího soudu by přitom povinné zohlednění výkonu uloženého trestu, milosti nebo amnestie pro účely čl. 12 odst. 2 písm. b) této směrnice mohlo být s takovým cílem v rozporu. Toto zohlednění by totiž mohlo odsunout do pozadí posouzení závažnosti trestného činu nebo individuální odpovědnosti žadatele o azyl.

22

Důvody vyloučení jakožto výjimky nebo meze použití humanitárních norem je však třeba podle předkládajícího soudu vykládat obzvláště obezřetně. V tomto ohledu bod 18 dokumentu Výkonného výboru UNHCR EC/47/SC/CRP.29 ze dne 30. května 1997, nazvaného „Sdělení k doložkám o vyloučení“, uvádí požadavek vyvažování mezi spáchaným zločinem a mírou pronásledování, kterému by dotyčný pravděpodobně čelil v zemi původu. Předkládající soud má za to, že takový požadavek je splněn, pokud je stejně jako v projednávané věci ve vztahu k žadateli zaručena zásada nenavracení i v případě, že mu azyl není udělen.

23

Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice [2011/95] ve spojení s článkem 18 [Listiny] vykládán v tom smyslu, že při posuzování toho, zda se na jednání osoby, která jinak splňuje kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, vztahuje důvod vyloučení z postavení uprchlíka uvedený v tomto čl. 12 odst. 2 písm. b), existuje povinnost zohlednit skutečnost, že tato osoba trest již vykonala, milost nebo amnestii udělenou této osobě nebo jakoukoli jinou okolnost podobné povahy?“

24

Úvodem je třeba poznamenat, že ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že žadatel o mezinárodní ochranu dotčený ve věci v původním řízení tvrdí, že vykonal trest za zločin, pro který mu odbor migrace nepřiznal postavení uprchlíka. S ohledem na skutečnosti uvedené předkládajícím soudem se projednávaná věc netýká milosti ani amnestie.

25

Pokud jde tedy o tyto případy, odpověď Soudního dvora na položenou otázku není nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení.

26

Je tedy třeba mít za to, že předkládající soud se svou otázkou táže, zda čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 ve spojení s článkem 18 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování toho, zda se na činy žadatele o mezinárodní ochranu, který jinak splňuje kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, vztahuje důvod vyloučení z postavení uprchlíka uvedený v tomto čl. 12 odst. 2 písm. b), musí orgány, a případně příslušné soudy dotyčného členského státu zohlednit skutečnost, že tento žadatel již vykonal trest, ke kterému byl odsouzen za jím spáchané činy.

27

Je třeba připomenout, že podle čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 jsou státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti vyloučeni z postavení uprchlíka, existují-li závažné důvody se domnívat, že se dopustili vážného nepolitického zločinu mimo zemi azylu dříve, než byli uznáni uprchlíky.

28

Z ustálené judikatury vyplývá, že v souladu s požadavky jednotného uplatňování unijního práva a zásady rovnosti musí být výrazy určitého ustanovení tohoto práva, které stejně jako tento čl. 12 odst. 2 písm. b) výslovně neodkazuje za účelem vymezení svého smyslu a dosahu na právo členských států, zpravidla vykládány autonomním a jednotným způsobem v celé Unii [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Zvlášť závažný trestný čin), C‑402/22, EU:C:2023:543, bod 23 a citovaná judikatura].

29

Vzhledem k tomu, že uvedený čl. 12 odst. 2 písm. b) ani žádné jiné ustanovení směrnice 2011/95 nedefinuje výraz „vážný zločin“, musí být tento výraz v tomto ohledu vykládán v souladu s jeho obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém je použit, a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Zvlášť závažný trestný čin), C‑402/22, EU:C:2023:543, bod 24 a citovaná judikatura].

30

V první řadě podle znění téhož čl. 12 odst. 2 písm. b) je cílem důvodu vyloučení, který je v něm uveden, postih činů spáchaných v minulosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, bod 103).

31

Pokud jde o obvyklý smysl použitých výrazů, ačkoli slovo „zločin“ odkazuje na skutkové okolnosti v minulosti, tj. v okamžiku, kdy byl tento zločin spáchán, které jsou neměnné, přívlastek „vážný“ dodává prvek posouzení, který se naopak v čase může vyvíjet. Není tak vyloučeno, že posouzení závažnosti trestného činu může být odlišné v okamžiku, kdy byl spáchán, a v okamžiku posuzování žádosti o mezinárodní ochranu.

32

Ve druhé řadě, pokud jde o kontextuální výklad, je třeba uvést, že podle článku 18 Listiny je právo na azyl zaručeno zejména při dodržování Ženevské úmluvy.

33

Jak uvádí zejména bod 4 odůvodnění směrnice 2011/95, Ženevská úmluva je základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků. Z toho vyplývá, že ustanovení této směrnice musí být vykládána nejen ve světle její obecné systematiky, ale i v souladu s touto úmluvou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Následná náboženská konverze), C‑222/22, EU:C:2024:192, bod 27 a citovaná judikatura].

34

V tomto kontextu jsou zvláště relevantní akty UNHCR vzhledem k roli svěřené UNHCR Ženevskou úmluvou [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 38 a citovaná judikatura].

35

Pokud jde o čl. 1 oddíl F písm. b) této úmluvy, jehož znění je obdobné znění čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95, bod 157 dokumentu UNHCR HCR/1P/4/FRE/REV.4 z února 2019, nazvaného „Příručka k postupům a kritériím pro určování postavení uprchlíků a pokyny k mezinárodní ochraně podle úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967“, stanoví, že „[s]kutečnost, že jednotlivec odsouzený za závažný nepolitický zločin již vykonal trest nebo mu byla udělena milost nebo amnestie, by měla být rovněž zohledněna“.

36

Ve třetí řadě účelem důvodů vyloučení podle směrnice 2011/95 je zachování důvěryhodnosti systému ochrany stanoveného touto směrnicí s ohledem na Ženevskou úmluvu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, bod 115).

37

V tomto ohledu zaprvé čl. 12 odst. 2 písm. b) této směrnice sleduje dvojí cíl, a sice vyloučit z postavení uprchlíka osoby považované za nehodné ochrany, která je s tímto postavením spojena, a zabránit, aby přiznání tohoto postavení umožňovalo pachatelům některých vážných zločinů vyhnout se trestní odpovědnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 50 a citovaná judikatura].

38

Zohlednění okolnosti, že žadatel o mezinárodní ochranu vykonal trest, ke kterému byl odsouzen za činy, jež spáchal, přitom není v rozporu s tímto dvojím cílem. Vyloučení osoby, která již vykonala trest, jenž jí byl uložen za dotčený zločin, z postavení uprchlíka, totiž nemůže být odůvodněno cílem zabránit, aby se tato osoba mohla vyhnout trestní odpovědnosti za tento zločin. Pokud jde dále o cíl vyloučit z postavení uprchlíka osoby považované za nehodné ochrany, která je s tímto postavením spojena, spáchání závažných činů v určitém okamžiku života určité osoby nemůže nutně způsobit to, že tato osoba bude natrvalo nehodna mezinárodní ochrany bez ohledu zejména na svou možnou nápravu.

39

Zadruhé vyloučení z postavení uprchlíka z důvodu uvedeného v čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 souvisí se závažností spáchaných činů, která musí dosáhnout takového stupně, že se dotyčná osoba nemůže legitimně dovolávat ochrany související s postavením uprchlíka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, bod 108).

40

Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že příslušný orgán dotyčného členského státu může použít důvod vyloučení stanovený v čl. 12 odst. 2 písm. b) této směrnice teprve poté, až v každém jednotlivém případě posoudí jemu známé konkrétní skutečnosti, aby mohl určit, zda existují závažné důvody se domnívat, že činy spáchané dotyčnou osobou, která jinak splňuje kritéria pro získání požadovaného postavení, spadají pod tento důvod vyloučení, přičemž posouzení závažnosti dotčeného trestného činu vyžaduje úplnou analýzu všech okolností daného jednotlivého případu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Zvlášť závažný trestný čin), C‑402/22, EU:C:2023:543, bod 30 a citovaná judikatura].

41

Rozhodnutí o vyloučení osoby z postavení uprchlíka tedy nemůže být přijato automaticky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, body 91 a 93, jakož i ze dne 13. září 2018, Ahmed,C‑369/17, EU:C:2018:713, bod 49).

42

V tomto ohledu je třeba uvést, že okolnost, že Soudní dvůr rozhodl, že vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 není podmíněno skutečností, že dotyčná osoba představuje současné nebezpečí pro hostitelský členský stát [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a obvinění z válečných zločinů), C‑331/16 a C‑366/16, EU:C:2018:296, bod 50 a citovaná judikatura], ani přezkumem přiměřenosti zahrnujícím nové posouzení úrovně závažnosti spáchaných činů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, bod 109), nebrání zohlednění skutečnosti, že dotyčný vykonal svůj trest, za účelem zjištění, zda se na něj tento důvod vyloučení vztahuje.

43

Z těchto úvah vyplývá, že skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu vykonal trest, představuje prvek, který musí příslušný orgán dotyčného členského státu nezbytně zohlednit při analýze všech okolností daného jednotlivého případu.

44

Je však třeba upřesnit, jak v podstatě uvedly litevská, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise v písemných vyjádřeních, že tato okolnost sama o sobě nijak nebrání použití čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95.

45

Skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu vykonal trest, je totiž pouze jednou z mnoha okolností, kterou je třeba zohlednit za účelem určení, zda je třeba mít za to, že se na tohoto žadatele vztahuje důvod vyloučení stanovený v tomto ustanovení. Za účelem posouzení závažnosti dotčeného trestného činu musí příslušný orgán zejména posuzovat druh dotčeného činu, hrozící a uložený trest, dobu od spáchání zločinu, chování dotyčného během této doby a jeho případně projevenou lítost.

46

Kromě toho je třeba připomenout, že vyloučení osoby z postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95 neznamená zaujetí stanoviska k odlišné otázce, a sice zda tato osoba může být vyhoštěna do země svého původu (obdobně viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, B a D, C‑57/09 a C‑101/09, EU:C:2010:661, bod 110).

47

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 ve spojení s článkem 18 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování toho, zda se na činy spáchané žadatelem o mezinárodní ochranu, který jinak splňuje kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, vztahuje důvod vyloučení z tohoto postavení uvedený v tomto čl. 12 odst. 2 písm. b), musí orgány a případně příslušné soudy dotyčného členského státu zohlednit skutečnost, že tento žadatel již vykonal trest, ke kterému byl odsouzen za jím spáchané činy, avšak tato okolnost sama o sobě nebrání tomu, aby byl uvedený žadatel vyloučen z postavení uprchlíka na základě tohoto ustanovení.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 12 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany ve spojení s článkem 18 Listina základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že

při posuzování toho, zda se na činy spáchané žadatelem o mezinárodní ochranu, který jinak splňuje kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, vztahuje důvod vyloučení z tohoto postavení uvedený v tomto čl. 12 odst. 2 písm. b), musí orgány, a případně příslušné soudy dotyčného členského státu zohlednit skutečnost, že tento žadatel již vykonal trest, ke kterému byl odsouzen za jím spáchané činy, avšak tato okolnost sama o sobě nebrání tomu, aby byl uvedený žadatel vyloučen z postavení uprchlíka na základě tohoto ustanovení.