–

za Deutsche Rentenversicherung Nord a BG Verkehr: T. Birch, advokat,

–

za Gjensidige Forsikring, dánská dceřiná společnost společnosti Gjensidige Forsikring ASA, Norsko, jako zástupce společnosti Marius Pedersen A/S, a Gjensidige Forsikring, dánská dceřiná společnost společnosti Gjensidige Forsikring ASA, Norsko: H. Saugmandsgaard Øe, advokat,

–

za českou vládu: J. Benešová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: M.-L. Ehlers Defontaine a B.-R. Killmann, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Deutsche Rentenversicherung Nord (dále jen „DRV-N“) a společností BG Verkehr (dále jen „BG-V“) na straně jedné a společností Gjensidige Forsikring (dále jen „GF“), dceřinou společností společnosti Gjensidige Forsikring ASA, Norsko, jednající jako zástupce společnosti Marius Pedersen A/S (dále jen „MP“) a vlastním jménem, na straně druhé, který se týká regresní žaloby ve věci dávek vyplacených vdově po německém státním příslušníkovi, který zemřel v důsledku pracovního úrazu v Dánsku.

3

Článek 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 stanoví:

„Obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly:

4

Ustanovení § 1 odst. 1 erstatningsansvarslov (zákon o občanskoprávní odpovědnosti) ze dne 24. srpna 2018 stanoví:

„Každá osoba odpovědná za újmu na zdraví je povinna zaplatit náhradu za ztrátu příjmu, léčebné výlohy a další ztráty vzniklé v důsledku této újmy, jakož i náhradu nemajetkové újmy.“

5

Článek 13 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Náhrada za ztrátu živitele rodiny pro manžela nebo druha činí 30 % náhrady, kterou by zemřelý obdržel v případě úplné pracovní neschopnosti […]. Náhrada však musí činit nejméně 644000 [dánských korun (DKK) (přibližně 83720 eur)], s výjimkou zvláštních okolností.“

6

Ustanovení § 17 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Dávky poskytované podle právních předpisů v sociální oblasti, zejména denní dávky, příspěvek na zdravotní péči, důchody poskytované podle právních předpisů v sociální oblasti týkajících se důchodů a dávky vyplácené podle zákona o pojištění proti pracovním úrazům, nemohou být základem pro regresní nárok vůči osobě povinné k náhradě škody. […]“

7

Ustanovení § 26a odst. 1 téhož zákona stanoví:

„Každé osobě, která úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobí smrt jiné osoby, může být uložena povinnost nahradit újmu pozůstalým, kteří měli k zemřelému zvlášť úzký vztah.“

8

Ustanovení § 19 odst. 1 arbejdsskadesikringslov (zákon o pojištění proti pracovním úrazům) ze dne 19. srpna 2022 stanoví:

„V případě, že pracovní úraz měl za následek smrt, má pozůstalý manžel nárok na dočasnou dávku ve výši 191000 [DKK (přibližně 28830 eur)] (hodnota v roce 2024)], pokud bylo manželství uzavřeno před pracovním úrazem a v době úmrtí poškozeného trvalo společné soužití. Tato částka je upravena v souladu s článkem 25.“

9

Ustanovení § 20 odst. 1 tohoto zákona zní takto:

„Každá osoba, která má nárok na dočasnou dávku podle čl. 19 odst. 1 až 3 a která v důsledku úmrtí poškozeného ztratila živitele nebo jejíž prostředky na živobytí tím byly jinak omezeny, má v této souvislosti nárok na náhradu škody. Náhrada škody se stanoví s ohledem na rozsah podpory a schopnost pozůstalého zajistit si živobytí s přihlédnutím k jeho věku, zdravotnímu stavu, vzdělání, zaměstnání, závislosti a finanční situaci.“

10

Ustanovení § 77 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Dávky stanovené zákonem nemohou sloužit jako základ pro regresní nárok proti osobě povinné k náhradě škody vůči poškozeným nebo jejich pozůstalým […] Nároky poškozených nebo jejich pozůstalých vůči osobě odpovědné za škodu se snižují v rozsahu, v němž jim dávky byly nebo mají být vyplaceny podle tohoto zákona. […]“

11

Ustanovení § 46 Sozialgesetzbuch, Sechstes Buch (VI) – Gesetzliche Rentenversicherung (kniha VI zákoníku sociálního zabezpečení – Zákonný systém důchodového pojištění, dále jen „SGB VI“) stanoví, že vdovám nebo vdovcům je přiznán vdovecký důchod, pokud byl zesnulý manžel pojištěn po obecně vyžadovanou minimální dobu.

12

Ustanovení § 116 Sozialgesetzbuch, Zehntes Buch (X) – Sozialverwaltungsverfahren und Socialdatenschutz (kniha X zákoníku sociálního zabezpečení – Správní řízení v sociálních věcech a ochrana sociálních údajů, dále jen „SGB X“) stanoví, že na orgány sociálního zabezpečení přecházejí případné nároky příjemců vůči třetím odpovědným osobám, pokud jde o dávky, které byly orgány povinny poskytnout v důsledku utrpěné újmy.

13

Dne 15. července 2015 byl německý státní příslušník, který pracoval jako řidič v oblasti vývozu pro německou společnost, zraněn při nehodě, k níž došlo, když pomáhal na nákladní vozidlo nakládat zboží na jedné z obchodních adres společnosti MP v Dánsku. Krátce poté v důsledku těchto zranění zemřel.

14

Společnost MP uznala občanskoprávní odpovědnost v souvislosti s tímto úmrtím. Společnost GF, pojistitel občanskoprávní odpovědnosti této společnosti, vyplatila vdově po zesnulém pracovníkovi na žádost jejího advokáta náhradu za ztrátu živitele, která byla vypočtena v souladu s dánskými právními předpisy.

15

Kromě toho DRV-N a BG-V, u nichž byl zesnulý pojištěn jako německý pracovník, vyplácely jeho vdově v souladu s § 46 SGB VI vdovský důchod.

16

Vzhledem k tomu, že § 116 SGB X stanoví právo na subrogaci nároků vdovy zesnulého pracovníka vůči třetí odpovědné osobě u takto vypláceného důchodu, DRV-N a BG-V požádaly MP a GF o vrácení tohoto důchodu.

17

Společnosti MP a GF odmítly této žádosti vyhovět z důvodu, že není podle dánského práva opodstatněná. Nárok na vdovský důchod podle německých právních předpisů, který je vyplácen bez ohledu na příčinu úmrtí, totiž neodpovídá nároku na náhradu za ztrátu živitele, který stanoví dánské právní předpisy. Vzhledem k tomu, že GF vdově po zesnulém pracovníkovi tuto náhradu již vyplatila, nemůže se podle jejich názoru tato vdova domáhat žádné další náhrady podle dánského práva.

18

Dne 6. a 12. července 2018 podaly DRV-N a BG-V k Retten i Svendborg (soud v Svendborgu, Dánsko), který je předkládajícím soudem, regresní žalobu proti společnostem MP a GF, kterou se domáhaly, aby tento soud rozhodl, že tyto společnosti mají povinnost uhradit dávky vyplacené vdově po zesnulém pracovníkovi.

19

I když DRV-N a BG-V uznávají, že náhrada za ztrátu živitele vyplacená vdově po zesnulém pracovníkovi byla vypočtena v souladu s dánským právem a tato vdova nemá podle tohoto práva nárok na žádnou další náhradu škody, domnívají se, že vyplacením této náhrady nedošlo k úplnému splnění závazku, jelikož MP a GF nebyly v dobré víře, pokud jde o regresní nárok společností DRV-N a BG-V.

20

Kromě toho tvrdí, že podmínky a rozsah nároků, které na ně přešly, musí být určeny v souladu s německým právem. I kdyby měl být rozsah jejich pohledávky vůči společnostem MP a GF určen podle dánského práva, čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 by měl být vykládán v tom smyslu, že sociální dávky, které vyplatily vdově po zesnulém pracovníkovi, nemusí být totožné nebo srovnatelné, pokud jde o jejich povahu, s dávkami stanovenými dánským právem, aby mohly být předmětem náhrady. Cílem tohoto ustanovení totiž není vyloučení nároku instituce sociálního zabezpečení odpovědné za poskytování dávek vůči osobě odpovědné za újmu z důvodu, že dávky, kterých se lze domáhat podle právních předpisů členského státu, v němž má sídlo instituce sociálního zabezpečení odpovědná za poskytování dávek, nejsou totožné s dávkami, kterých se lze domáhat podle právních předpisů členského státu, v němž došlo k úrazu.

21

Předkládající soud uvádí, že ve věci v původním řízení vyvstává nejprve otázka, který z dotčených vnitrostátních právních předpisů určuje rozsah nároků, které přecházejí na instituci sociálního zabezpečení odpovědné za poskytování dávek. Dále si tento soud klade otázku, zda podmínkou regresního nároku je skutečnost, že sociální dávky, jejichž náhrada je požadována, jsou svou povahou srovnatelné s dávkami, které by poškozený mohl požadovat podle práva členského státu, v němž došlo ke škodní události. Konečně si klade otázku ohledně významu, který je třeba přikládat výrazu „svou povahou“, který použil Højesteret (Nejvyšší soud, Dánsko) v judikatuře týkající se dotčené oblasti.

22

Dánské právo upřesnilo vyčerpávajícím způsobem povahu jednotlivých náhrad, na které může mít poškozený nebo jeho pozůstalí nárok, jako je náhrada za ztrátu na výdělku, bolest a utrpení, trvalé poškození zdraví, bolestné a nemajetkovou újmu, náhrada za trvalé následky, ztrátu výdělečné schopnosti, ztrátu živitele, dočasná dávka v případě úmrtí a náhrada škody za občanskoprávní delikt. Výše většiny těchto náhrad je omezena.

23

Ustanovení § 77 zákona o pojištění proti pracovním úrazům rovněž stanoví, že náhrada škody vypočtená podle zákona o občanskoprávní odpovědnosti je subsidiární k náhradě škody, kterou mohou poškozený nebo jeho pozůstalí uplatnit podle zákona o pojištění proti pracovním úrazům, a náhrada škody za pracovní úraz nemůže sloužit jako základ pro regresní nárok vůči osobě odpovědné za úraz, která je povinna nahradit škodu.

24

Ani zákon o občanskoprávní odpovědnosti, ani zákon o pojištění proti pracovním úrazům nestanoví pro pozůstalé nárok na vdovský důchod stejné povahy, jako je vdovský důchod uvedený v SGB VI, a za podmínek, které z něj vyplývají. Není tedy možné bez dalšího konstatovat, že nároky společností DRV-N a BG-V na náhradu škody a nároky na náhradu škody upravené zákonem o občanskoprávní odpovědnosti a zákonem o pojištění proti pracovním úrazům jsou totožné.

25

Z judikatury Soudního dvora však podle všeho jasně nevyplývá, zda hmotněprávní pravidla členského státu, v němž došlo k úrazu, mohou omezit regresní nárok na náhradu, který náleží instituci sociálního zabezpečení oprávněné k poskytování dávek, pokud dávky sociálního zabezpečení, jejichž náhrada se uplatňuje, nejsou svou povahou totožné nebo alespoň srovnatelné s náhradou, které by se poškozený mohl domáhat podle těchto hmotněprávních pravidel.

26

Za těchto podmínek se Retten i Svendborg (Soud prvního stupně ve Svendborgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 85 odst. 1 nařízení [č. 883/2004] vykládán v tom smyslu, že regresní nárok instituce odpovědné za poskytování dávek podle tohoto ustanovení je podmíněn tím, že v členském státě, v němž došlo k úrazu, existuje právní základ pro druh náhrady škody nebo odškodnění, v jejichž souvislosti je uplatňován regresní nárok, nebo právní základ pro rovnocennou dávku, v důsledku události, za kterou je osoba, která způsobila úraz, odpovědná za škodu podle práva místa, kde došlo k úrazu?“

27

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud osoba pobírá podle právních předpisů členského státu, v němž má bydliště, vdovský důchod po smrti svého manžela v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, a stanoví-li právní předpisy prvně uvedeného členského státu ve prospěch instituce odpovědné pro vyplácení tohoto důchodu právo na subrogaci vůči třetí osobě, která je povinna nahradit škodu za tento pracovní úraz, je regresní nárok této instituce odpovědné za poskytování dávek podmíněn existencí právního základu ve druhém členském státě, který umožňuje získání takového důchodu nebo rovnocenné dávky.

28

Článek 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 má umožnit instituci sociálního zabezpečení členského státu, která vyplatila dávky sociálního zabezpečení v důsledku škodní události, k níž došlo na území jiného členského státu, uplatnit vůči třetí osobě odpovědné za škodu procesní prostředky stanovené právem, které uplatňuje, ať už se jedná o subrogaci nebo přímý nárok. Právo takto přiznané vnitrostátním institucím sociálního zabezpečení logicky a spravedlivě doplňuje rozšíření povinností uvedených institucí na celé území Unie, které vyplývá z ustanovení tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 1994, DAK, C‑428/92, EU:C:1994:222, bod 16).

29

Toto ustanovení je třeba považovat za kolizní normu, která vnitrostátnímu soudu, jemuž byla předložena žaloba na náhradu škody proti osobě odpovědné za škodu, ukládá povinnost, aby použil právo členského státu, které se vztahuje na instituci odpovědnou za poskytování dávek, nejen za účelem určení, zda na tuto instituci legálně přešla práva poškozeného nebo jeho právních nástupců, ale rovněž za účelem určení povahy a rozsahu pohledávek, které na instituci odpovědné za poskytování dávek přecházejí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 1999, Kordel a další, C‑397/96, EU:C:1999:432, bod 22).

30

Pokud by totiž vnitrostátní soud použil právo členského státu, na jehož území došlo ke škodní události, aby určil rozsah nároku instituce odpovědné za poskytování dávek, mohl by zbavit čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 zcela nebo zčásti užitečného účinku. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdyby právní předpisy členského státu, na jehož území došlo ke škodní události, stanovily, že zákonná subrogace nebo přímý nárok nezahrnují některé druhy pohledávek, které může instituce odpovědná za poskytování dávek uplatnit prostřednictvím subrogace nebo přímého nároku v členském státě, v němž se tato instituce nachází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 1994, DAK, C‑428/92, EU:C:1994:222, bod 19).

31

Z toho vyplývá, že taková ustanovení, jako jsou ustanovení § 17 odst. 1 zákona o občanskoprávní odpovědnosti, která se týkají práv dánských institucí sociálního zabezpečení podat žalobu vůči třetím osobám povinným k náhradě škody, která vedla k vyplácení dávek sociálního zabezpečení, nemohou být použita k určení, zda a v jakém rozsahu má instituce odpovědná za poskytování dávek jiného členského státu, než je Dánské království, právo podat žalobu proti osobě povinné k náhradě škody, k níž došlo na dánském území, kde se tato ustanovení použijí. Taková ustanovení tedy nebrání tomu, aby instituce odpovědná za poskytování dávek jiného členského státu, než ve kterém se použijí, podala žalobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 1994, DAK, C‑428/92, EU:C:1994:222, bod 22).

32

Článek 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 má však pouze zajistit, aby bylo právo podat žalobu, které může mít instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, uznáno ostatními členskými státy. Jeho cílem není měnit pravidla použitelná pro určení, zda a v jakém rozsahu má být založena mimosmluvní odpovědnost třetí osoby odpovědné za škodu. Odpovědnost třetí osoby nadále podléhá hmotněprávním pravidlům, která musí obvykle použít vnitrostátní soud, na který se obrátil poškozený nebo jeho právní nástupci, tedy v zásadě právním předpisům členského státu, na jehož území došlo ke škodní události (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 1999, Kordel a další, C‑397/96, EU:C:1999:432, bod 15).

33

Z toho vyplývá, že nároky poškozeného nebo jeho právních nástupců vůči osobě odpovědné za škodu, jakož i podmínky pro podání žaloby na náhradu škody u soudů členského státu, na jehož území došlo ke škodní události, se určují podle práva tohoto státu, včetně použitelných pravidel mezinárodního práva soukromého (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 1999, Kordel a další, C‑397/96, EU:C:1999:432, bod 16).

34

Na instituci odpovědnou za poskytování dávek mohou přejít pouze takto určené nároky. Taková subrogace nemůže mít za následek vznik dalších nároků příjemce dávek vůči třetí osobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 1999, Kordel a další, C‑397/96, EU:C:1999:432, bod 17).

35

Kromě toho právo na subrogaci zahrnuje v rámci náhrad přiznaných poškozenému nebo oprávněným osobám podle právních předpisů členského státu, na jehož území došlo ke škodní události, pouze ty, které odpovídají dávkám vyplaceným institucí odpovědnou za poskytování dávek, s výjimkou náhrad přiznaných za nemajetkovou újmu nebo na základě jiných prvků osobní újmy (rozsudek ze dne 16. února 1977, Töpfer a další, 72/76, EU:C:1977:27, bod 19)

36

V projednávaném případě z judikatury uvedené v bodech 28 až 35 tohoto rozsudku zaprvé vyplývá, že existence a rozsah subrogace nároků vdovy po zesnulém pracovníkovi, která se vztahuje na společnosti DRV-N a BG-V podle § 116 SGB X, pokud jde o dávky, které jí byly vyplaceny podle § 46 SGB VI, jsou stanoveny německým právem a na rozdíl od toho, co tvrdí MP a GF, nemůže § 17 odst. 1 zákona o občanskoprávní odpovědnosti bránit regresní žalobě společností DRV-N a BG-V založené na těchto právech, které jsou předmětem subrogace.

37

Zadruhé tato subrogace nemůže naproti tomu zakládat ani vdově po zesnulém pracovníkovi, ani společnostem DRV-N nebo BG-V další nároky kromě těch, které vdově přiznává dánské právo.

38

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, dánské právo nezná v tomto ohledu nárok na vdovský důchod, jak jej stanoví německé právo. Toto právo naproti tomu nejprve v § 13 odst. 1 zákona o občanskoprávní odpovědnosti a v § 20 zákona o pojištění proti pracovním úrazům stanoví, že pozůstalému manželovi náleží náhrada za ztrátu živitele, kterou GF již vyplatila vdově po zesnulém pracovníkovi. Dále § 26a odst. 1 zákona o občanskoprávní odpovědnosti stanoví náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěli pozůstalí, kteří měli zvláště úzký vztah k zemřelému. Konečně § 19 odst. 1 zákona o pojištění proti pracovním úrazům stanoví za určitých podmínek přiznání dočasné dávky pozůstalému manželovi.

39

Je třeba uvést, že z předkládacího rozhodnutí jasně nevyplývá, zda utrpěná nemajetková újma měla být v projednávaném případě nahrazena vdově po zesnulém pracovníkovi, ani zda ji GF nahradila. Kromě toho, i když předkládající soud uvedl v tomto rozhodnutí, že podle Arbejdsmarkedets Erhvervssikring i Danemak (pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání na trhu práce v Dánsku) nezakládá úraz, který vedl ke sporu v původním řízení, této vdově nárok na dávky podle zákona o pojištění proti pracovním úrazům, jako jsou dočasná dávka a náhrada za ztrátu živitele, které jsou stanoveny v § 19 odst. 1 a § 20 tohoto zákona, z této skutečnosti nevyplývá, že toto posouzení je konečné, a že tedy vylučuje význam těchto náhrad v rámci sporu v původním řízení.

40

Avšak vzhledem k tomu, že GF již vyplatila vdově po zesnulém pracovníkovi jednu nebo případně několik z těchto náhrad, přísluší pouze předkládajícímu soudu, aby určil, zda na základě použitelného vnitrostátního práva takové platby zprostily společnosti MP a GF závazku ve vztahu k nárokům, které uplatnily společnosti DRV-N a BG-V v rámci regresní žaloby.

41

Zatřetí, pokud jde o otázku, zda náhrada za ztrátu živitele stanovená dánským právem, kterou GF vyplatila vdově po zesnulém pracovníkovi, odpovídá ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 35 tohoto rozsudku vdovskému důchodu vyplácenému společnostmi DRV-N a BG-V, je třeba připomenout, že nařízení č. 883/2004 nezavádí společný systém sociálního zabezpečení a při neexistenci harmonizace na úrovni Unie v této oblasti je na každém členském státu, aby ve svých právních předpisech vymezil, za jakých podmínek vzniká nárok na sociální dávky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Sozialministeriumservice, C‑116/23, EU:C:2024:292, bod 61 a citovaná judikatura).

42

Jak tedy právem tvrdí česká vláda a Evropská komise, dávky vyplácené v důsledku takové škodní události, jako je pracovní úraz, se mohou v jednotlivých členských státech značně lišit a příliš přísné požadavky na požadovanou shodu mezi dávkami stanovenými právními řády jednotlivých dotčených členských států by mohly zbavit čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 užitečného účinku.

43

Je tedy třeba konstatovat, že právo na subrogaci stanovené právními předpisy členského státu ve vztahu k dávce vyplacené podle týchž právních předpisů ve smyslu čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 se může rozšířit na dávku stanovenou právními předpisy členského státu, na jehož území nastaly skutkové okolnosti, které vedly ke škodní události, jako je pracovní úraz, pokud jsou obě tyto dávky dostatečně srovnatelné s ohledem na svůj předmět a účel.

44

V projednávaném případě jsou dánské a německé dávky zřejmě poskytovány po úmrtí živitele a obě mají za cíl odškodnit blízké pozůstalé zejména za ztrátu výdělku spojenou se zánikem příjmů zemřelého.

45

Kromě toho podle předkládajícího soudu § 77 odst. 1 zákona o pojištění proti pracovním úrazům stanoví, že nároky pozůstalých po poškozených vůči osobě odpovědné za škodu se snižují v rozsahu, v němž jim byly vyplaceny nebo jim náleží dávky podle tohoto zákona. Z toho vyplývá, že lze mít za to, že předmět a účel náhrady za ztrátu živitele mohou odpovídat podle dánských právních předpisů předmětu a účelu sociálních dávek, které jsou poskytovány podle těchto právních předpisů v důsledku pracovního úrazu.

46

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že s výhradou ověření předkládajícím soudem jsou obě dávky dotčené ve věci v původním řízení svým předmětem a účelem dostatečně srovnatelné, aby se právo na subrogaci stanovené v § 116 SGB X a uvedené v čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 mohlo vztahovat na náhradu za ztrátu živitele do výše limitů stanovených dánskými právními předpisy.

47

Začtvrté, pokud jde o dočasnou dávku stanovenou dánským právem a o náhradu utrpěné nemajetkové újmy, které byly předmětem diskuse mezi účastníky řízení na jednání před Soudním dvorem, stačí uvést, že spis předložený Soudnímu dvoru neobsahuje informace nezbytné k tomu, aby mohl předkládajícímu soudu poskytnout užitečné informace o tom, zda je předmět a účel dočasné dávky dostatečně srovnatelný s předmětem a účelem dávek vyplacených společnostmi DRV-N a BG-V vdově po zesnulém pracovníkovi. Dále z judikatury připomenuté v bodě 35 tohoto rozsudku vyplývá, že předmět a účel náhrady utrpěné nemajetkové újmy nelze považovat za dostatečně srovnatelný s předmětem a účelem vdovského důchodu vypláceného v projednávaném případě DRV-N a BG-V.

48

Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud osoba pobírá podle právních předpisů členského státu, v němž má bydliště, vdovský důchod po manželovi, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo na území jiného členského státu, a právní předpisy prvního členského státu přiznávají instituci odpovědné za vyplácení tohoto důchodu právo na subrogaci vůči třetí osobě, která je povinná k náhradě škody za dotčený pracovní úraz, není regresní nárok této instituce odpovědné za vyplácení tohoto důchodu podmíněn existencí právního základu umožňujícího získání takového důchodu nebo rovnocenné dávky v druhém členském státě, neboť postačuje, že jsou dávky stanovené pro případ škodní události, jako je pracovní úraz, právními předpisy dotyčných členských států dostatečně srovnatelné svým předmětem a účelem, aby se právo na subrogaci stanovené právními předpisy prvního členského státu a uvedené v čl. 85 odst. 1 mohlo vztahovat i na dávku stanovenou druhým členským státem.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení

musí být vykládán v tom smyslu, že

pokud osoba pobírá podle právních předpisů členského státu, v němž má bydliště, vdovský důchod po manželovi, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo na území jiného členského státu, a právní předpisy prvního členského státu přiznávají instituci odpovědné za vyplácení tohoto důchodu právo na subrogaci vůči třetí osobě, která je povinná k náhradě škody za dotčený pracovní úraz, není regresní nárok této instituce odpovědné za vyplácení tohoto důchodu podmíněn existencí právního základu umožňujícího získání takového důchodu nebo rovnocenné dávky v druhém členském státě, neboť postačuje, že jsou dávky stanovené pro případ škodní události, jako je pracovní úraz, právními předpisy dotyčných členských států dostatečně srovnatelné svým předmětem a účelem, aby se právo na subrogaci stanovené právními předpisy prvního členského státu a uvedené v čl. 85 odst. 1 mohlo vztahovat i na dávku stanovenou druhým členským státem.