null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 19. března 2026(1)
Věc C‑808/24 [Zálečta](i)
M. R.
proti
Ministerstvu vnútra Slovenskej republiky
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec, Slovensko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2003/88/ES – Úprava pracovní doby – Článek 2 bod 1 – Pracovní doba – Článek 6 písm. b) – Maximální délka týdenní pracovní doby – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Pracovní doba hasičů a záchranářů – Pracovní pohotovost na pracovišti nezahrnutá do pracovní doby – Souběžné porušení maximální délky týdenní pracovní doby – Nárok na náhradu nemajetkové újmy vůči členskému státu za porušení unijního práva – Nesprávné provedení – Podmínky – Stanovení výše náhrady újmy“
I. Úvod
1. Příslušník obecního hasičského a záchranného sboru na Slovensku podal žalobu proti státu u Okresního soudu v Lučenci (Okresný súd Lučenec, Slovensko) na náhradu nemajetkové újmy, která mu podle jeho názoru měla vzniknout v důsledku nesprávného provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2) do slovenského právního řádu.
2. Žádost tohoto soudu o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 bodu 1 této směrnice ve spojení s čl. 6 písm. b) této směrnice a podmínek náhrady údajné újmy. Soudní dvůr se tedy má opětovně zabývat podmínkami uplatnění odpovědnosti členského státu v souvislosti s pracovní dobou hasiče zaměstnaného ve veřejném sektoru.
3. Navrhnu tedy Soudnímu dvoru, aby se opřel o zásady připomenuté zejména v rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, Fuß(3), a rozhodl, že:
– z těchto dvou ustanovení směrnice 2003/88 může pouze čl. 6 písm. b) přiznávat jednotlivcům individuální práva, která jim mohou založit nárok na náhradu újmy v důsledku porušení tohoto článku dotčeným členským státem;
– pouze nemajetková újma způsobená překročením maximální týdenní pracovní doby stanovené v čl. 6 písm. b) této směrnice může zakládat nárok na náhradu újmy v případě porušení čl. 2 bodu 1 uvedené směrnice členským státem, a
– stanovení výše náhrady újmy, která z důvodu tohoto překročení spadá do působnosti vnitrostátního práva v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88 vymezuje „pracovní dobu“ jako „jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“.
5. Článek 6 této směrnice, nadepsaný „Maximální délka týdenní pracovní doby“, stanoví:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků:
a) byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery;
b) nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.“
B. Slovenské právo
6. Ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 315/2001 Sb. z. o hasičském a záchranném sboru (zákon č. 315/2001 Z.z. o Hasičskom a záchrannom zbore) ze dne 2. července 2001 (dále jen „zákon č. 315/2001“), stanoví:
„Služební čas příslušníka [hasičského a záchranného sboru] je časový úsek, ve kterém příslušník vykonává státní službu a je k dispozici služebnímu úřadu.“
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 tohoto zákona(4):
„V případě nerovnoměrného rozvržení nesmí délka služební doby v jednotlivých služebních dnech přesáhnout 18 hodin. Celková doba výkonu státní služby a na ni bezprostředně navazující nařízená služební pohotovost v místě výkonu státní služby nesmí být delší než 24 hodin ve služebním dni.“
8. Ustanovení § 92 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:
„Služební úřad nařizuje příslušníkovi [hasičského a záchranného sboru] služební pohotovost ve státní službě v místě výkonu státní služby, která bezprostředně navazuje na výkon státní služby podle § 86 odst. 2 v rámci rozvržení služební doby.“
9. Ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 315/2001 stanoví:
„Náhrada za služební pohotovost […] nenáleží za dobu, po kterou po dobu jejího trvání probíhal výkon státní služby; tento výkon státní služby je službou přesčas“.
III. Skutkový stav ve sporu v původním řízení a předběžné otázky
10. M. R., příslušník obecního hasičského a záchranného sboru, se domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu, že jeho doba pracovní pohotovosti na pracovišti není, v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88, započítávána do jeho pracovní doby(5), což podle M. R. vedlo rovněž k porušení čl. 6 písm. b) této směrnice. Újma, které se dovolává, vychází z nesprávného provedení prvního z těchto ustanovení, které vedlo k překročení maximální délky týdenní pracovní doby, tak jak je vymezena druhým z těchto ustanovení. M. R. se nedomáhá finanční náhrady z tohoto titulu.
11. Rozsudkem ze dne 20. prosince 2023 Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec), který je předkládajícím soudem, nejprve rozhodl, že slovenská právní úprava umožňuje zaměstnavateli M. R. nezapočítávat dobu pracovní pohotovosti do pracovní doby v rozporu s čl. 2 bodem 1 směrnice 2003/88, tak jak je vykládán Soudním dvorem(6). Následně rozhodl, že takové porušení zakládá nárok na náhradu újmy pouze tehdy, když pracovní doba M. R. zahrnující dobu pracovní pohotovosti překračovala maximální délku týdenní pracovní doby v rozporu s čl. 6 písm. b) této směrnice.
12. Konečně předkládající soud konstatoval, že během sporného období pracovní doba M. R., včetně doby pracovní pohotovosti, překročila o 28 dní maximální délku stanovenou v čl. 6 písm. b) uvedené směrnice ve spojení s čl. 2 bodem 1 této směrnice, a porušení těchto ustanovení mělo dopad na soukromý a rodinný život M. R. Proto uložil státu, aby mu uhradil určité částky jako náhradu za nemajetkovou újmu, a to jak z tohoto důvodu, tak z důvodu ztráty naděje na změnu právních předpisů.
13. Usnesením ze dne 30. května 2024 Krajský soud v Banské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici, Slovensko), který rozhodoval o odvolání podaném státem, zrušil rozsudek ze dne 20. prosince 2023 z toho důvodu, že předkládající soud rozhodl ultra petita. Uvedl, že M. R. se nedomáhal nároku vycházejícího ze ztráty naděje na změnu právních předpisů, ani nároku na náhradu nemajetkové újmy spojené s počtem hodin odpracovaných nad rámec maximální délky stanovené čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88. Kromě toho rozhodl, že nemajetková újma způsobená rozporem vnitrostátního práva s čl. 2 bodem 1 této směrnice zakládá nárok na odškodnění, aniž je třeba určit porušení čl. 6 písm. b) uvedené směrnice.
14. Věc byla vrácena předkládajícímu soudu, který má pochybnosti o relevanci tohoto výkladu. Uvádí, že tento výklad má dopad jak na vznik nároku na náhradu újmy, tak na základ pro výpočet náhrady, podle toho, zda je tento nárok spojen s počtem hodin odpracovaných nad maximální délku stanovenou v čl. 6 písm. b) této směrnice.
15. Za těchto podmínek se Okresní soud v Lučenci (Okresný súd Lučenec) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Zakládá skutečnost, že podle vnitrostátní právní úpravy není doba pracovní pohotovosti zaměstnance v rozporu s čl. 2 odst. 1 [směrnice 2003/88] započítávána do pracovní doby, aniž je prokázáno, že v případě zaměstnance byl současně porušen čl. 6 písm. b) této směrnice, nárok na náhradu škody vůči členskému státu z důvodu porušení unijního práva?
2) V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, má vnitrostátní soud při určování přiměřenosti výše náhrady škody zohlednit rozsah hodin pracovní pohotovosti, které nebyly v důsledku vnitrostátní právní úpravy započteny do pracovní doby zaměstnance, nebo má být výše náhrady škody vůči členskému státu stanovena za dobu trvání protiprávního stavu v podobě vnitrostátní právní úpravy, která v rozporu se směrnicí 2003/88 umožňuje nezapočítávat pracovní pohotovost do pracovní doby zaměstnance?
3) V případě záporné odpovědi na [první otázku], má vnitrostátní soud při určování přiměřenosti výše náhrady škody zohlednit rozsah hodin, během nichž došlo k porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, nebo má být výše náhrady škody vůči členskému státu stanovena za dobu trvání protiprávního stavu v podobě vnitrostátní právní úpravy, která v rozporu se směrnicí 2003/88 umožňuje nezapočítávat pracovní pohotovost do pracovní doby zaměstnance?“
16. Slovenská vláda, Irsko a Evropská komise předložily písemná vyjádření.
IV. Analýza
17. Jelikož předkládající soud projednává žalobu na náhradu škody způsobenou porušením unijního práva členským státem, je třeba nejprve uvést obecná pravidla platná v této oblasti a poté postupně posoudit první předběžnou otázku a podle odpovědi na ni navrženou jednu nebo druhou doplňující otázku týkající se kritérií pro stanovení náhrady škody, která by měla být přiznána.
A. Obecná pravidla v oblasti založení odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva a konkrétně směrnice 2003/88
18. Zaprvé je třeba posoudit, zda předkládající soud neuvádí zvláštní podmínky pro založení odpovědnosti státu, které by byly stanoveny vnitrostátním právem za méně omezujících podmínek, než jsou podmínky, které stanoví unijní právo(7).
19. Zadruhé, pokud tomu tak není, jsou tedy použitelné unijní právní zásady připomenuté Soudním dvorem v souvislosti se směrnicí 2003/88, a to:
– tato směrnice neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo sankce použitelné v případě porušení minimálních požadavků, které upravuje, zejména ohledně délky pracovní doby, a neobsahuje tedy žádné zvláštní pravidlo upravující náhradu újmy, která mohla pracovníkům z důvodu takového porušení vzniknout(8), a
– systému Smluv, na kterých je Unie založena, je vlastní zásada odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst(9).
20. Proto, aby poškozené osoby měly nárok na náhradu újmy, Soudní dvůr rozhodl, že musí být splněny tři následující podmínky(10):
– cílem porušené právní normy Unie je přiznat práva jednotlivcům(11);
– porušení této normy je dostatečně závažné a
– existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a újmou způsobenou jednotlivcům.
21. Zatřetí Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům pokyny pro používání těchto podmínek umožňujících určit odpovědnost členských států za újmu způsobenou jednotlivcům porušeními unijního práva(12).
B. K první předběžné otázce týkající se první podmínky založení odpovědnosti státu
22. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 vykládán v tom smyslu, že jeho cílem je přiznat jednotlivcům individuální práva, která by jim mohla založit nárok na náhradu újmy vůči členskému státu na základě zásady odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, které mu lze přičíst.
23. Zaprvé uvádím, že v projednávané věci je nesporné, že podle kritérií vymezených judikaturou Soudního dvora spadala doba pracovní pohotovosti M. R. do pracovní doby ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, že slovenská právní úprava byla v rozporu s unijním právem(13) a průměrná délka týdenní pracovní doby stanovená v čl. 6 písm. b) uvedené směrnice byla překročena v části doby, na kterou se odvolává M. R(14).
24. Zadruhé slovenské právo nestanoví žádné zvláštní podmínky, které by byly méně omezující než podmínky stanovené unijním právem pro založení odpovědnosti státu(15).
25. Pokud jde o to, zda čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 přiznává jednotlivcům práva, která mohou uplatnit před vnitrostátními soudy, poukazuji zaprvé na to, že neexistuje judikatura Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení.
26. Zadruhé je třeba zdůraznit, že:
– článek 2 bod 1 směrnice 2003/88, jak uvádí jeho název, vymezuje „pracovní dobu“ jako „jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“(16),
– tato definice byla vyložena Soudním dvorem. Podle ustálené judikatury musí být celá doba pracovní pohotovosti kvalifikována jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 bez ohledu na práci skutečně vykonanou pracovníkem během této doby, pokud je pracovník povinen zůstat na pracovišti a být neprodleně k dispozici svému zaměstnavateli(17) nebo pokud má během doby pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma, povinnost reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut(18). Pokud tak jde o dobu pracovní pohotovosti hasičů, Soudní dvůr posuzuje každý případ individuálně(19). Přímý účinek čl. 2 bodu 1 této směrnice nebyl uznán.
27. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, stejně jako všechny zúčastněné strany, které předložily písemné vyjádření, aby rozhodl tak, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 se omezuje na vymezení pojmu „pracovní doba“. Sám o sobě nepřiznává individuální práva, jejichž porušení by mohlo založit odpovědnost členského státu za újmu způsobenou jednotlivcům v případě, že by tento stát nedodržel tuto definici ve vnitrostátní právní úpravě.
28. V této souvislosti se také ztotožňuji s názorem Irska, že vykládat čl. 2 bod 1 této směrnice tak, „že umožňuje automatickou náhradu újmy by mělo značné důsledky, mimo jiné v tom, že by stát byl povinen poskytnout náhradu újmy i v případě, že by nebyla prokázána jakákoli újma“(20).
29. Vzhledem k tomu, že čl. 2 bod 1 uvedené směrnice nepřiznává práva ve prospěch jednotlivců, stává se druhá předběžná otázka bezpředmětnou. Není tedy třeba na ni odpovídat.
C. K třetí předběžné otázce
30. Za účelem odpovědi na tuto otázku, která se týká podmínek náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku údajného porušení unijního práva, je třeba nejprve posoudit, zda jsou splněny podmínky založení odpovědnosti státu uvedené v bodě 20 tohoto stanoviska z důvodu porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88(21). Zjištění, že vyplývá z porušení čl. 2 bodu 1 této směrnice, nemá žádný vliv.
1. K podmínkám založení odpovědnosti státu v případě porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88
a) První podmínka: právní norma Unie přiznává práva jednotlivcům
31. Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 je pravidlem sociálního práva Unie, které přiznává jednotlivcům práva, jichž se mohou přímo dovolávat u vnitrostátních soudů z toho důvodu, že „ukládá členským státům maximální mez průměrné délky týdenní pracovní doby, která musí být jakožto minimální požadavek přiznána každému pracovníkovi“(22).
b) Druhá podmínka: porušení této normy musí být dostatečně závažné
32. V rozsudku Fuß(23) je připomenuto, že:
– je třeba posoudit, zda k porušení unijního práva došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti(24), a
– je v zásadě na vnitrostátních soudech, aby ověřily, zda jsou podmínky odpovědnosti států vyplývající z porušení práva Unie splněny, ledaže ve věci v původním řízení, ve kterém byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, má Soudní dvůr všechny nezbytné informace k posouzení, zda skutkový stav v projednávaném případě musí být kvalifikován jako dostatečně závažné porušení práva Unie.
33. V projednávané věci předkládající soud, který rozhoduje o žalobě M. R. týkající se doby zaměstnání od 1. srpna 2020 do 30. června 2023, zaprvé konstatoval, že M. R. „strávil celkem 24 hodin ve službě, z toho přesně 18 hodin klasifikovaných jako pracovní doba“ podle § 86 odst. 2 zákona č. 315/2001(25), přičemž doba služební pohotovosti se do pracovní doby nezapočítávala. Zadruhé soud uvedl, že v této situaci během referenčního období šesti měsíců přesáhla délka pracovní doby M. R. maximální délku 48 hodin za období sedmi dnů stanovenou v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88(26).
34. Během tohoto období byla však judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „pracovní doba“ hasičů dostatečně rozvinuta v tom smyslu, že „na činnosti vykonávané zásahovými silami hasičské veřejné služby […] se vztahuje směrnice 2003/88, takže její čl. 6 písm. b) v zásadě brání překročení stropu ve výši 48 hodin stanoveného pro maximální délku týdenní pracovní doby, včetně pohotovostních služeb“(27).
35. Jelikož za těchto podmínek nedodržení požadavků stanovených v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 v období, o které jde v původním řízení, bylo zjevným porušením judikatury Soudního dvora, musí být považováno za dostatečně závažné porušení práva Unie. Druhá podmínka, která musí být splněna proto, aby byl uznán nárok na náhradu újmy, je tedy ve věci v původním řízení rovněž splněna.
c) Třetí podmínka: musí existovat příčinná souvislost mezi porušením čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 a vzniklou újmou
36. Jelikož podle předkládajícího soudu překročení pracovní doby M. R. o 28 dní v referenčním období „muselo objektivně mít dopad na jeho soukromý a rodinný život“(28), domnívám se, že je prokázána existence požadované příčinné souvislosti.
37. Vzhledem k tomu, že jsou splněny tři podmínky pro založení odpovědnosti státu vyplývající z porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88(29), je třeba odpovědět na třetí předběžnou otázku týkající se podmínek náhrady újmy.
2. K podmínkám náhrady újmy za porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88
38. Předkládající soud se dotazuje Soudního dvora na skutečnosti, které je třeba zohlednit při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, které se domáhá M. R. Jako základ pro výpočet zvažuje buď počet hodin, o které byla překročena maximální délka pracovní doby stanovená v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, nebo dobu, po kterou členský stát nezměnil svou právní úpravu umožňující nezahrnovat dobu pracovní pohotovosti do pracovní doby.
39. Zaprvé je tedy třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že tato směrnice neobsahuje žádné zvláštní pravidlo upravující náhradu újmy, která mohla vzniknout pracovníkům z důvodu porušení minimálních požadavků, které stanoví, zejména pokud jde o délku pracovní doby(30).
40. Zadruhé v rozsudku Fuß Soudní dvůr také rozhodl, že:
– „stát musí poskytnout náhradu za důsledky způsobené újmy v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady újmy stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady újmy (zásada efektivity)“(31);
– „[p]okud jde o formu a způsob výpočtu náhrady újmy, je třeba uvést, že náhrada újmy způsobené jednotlivcům porušeními práva Unie musí být přiměřená vzniklé újmě, tak aby zajišťovala skutečnou ochranu jejich práv“(32);
– „neexistují-li ustanovení práva Unie v této oblasti, je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity stanovil kritéria umožňující určit rozsah náhrady újmy“(33), a
– „[z] toho vyplývá, že je na vnitrostátním právu členských států, aby při dodržení [těchto] zásad […] jednak určily, zda náhrada újmy způsobená jednotlivci porušením ustanovení směrnice 2003/88 musí být poskytnuta ve formě přiznání dodatečného náhradního volna nebo ve formě finančního odškodnění, a jednak definovaly pravidla týkající se způsobu výpočtu této náhrady“(34).
41. Uvádím, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek Fuß, byla dovolávaná újma majetkové povahy(35) a Verwaltungsgericht Halle (správní soud v Halle, Německo) se zabýval přiznáním dodatečného náhradního volna nebo finančního odškodnění G. Fußovi z titulu náhrady újmy(36).
42. V projednávané věci se však M. R. domáhá pouze finanční náhrady za jeho nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení slovenské právní úpravy o výpočtu jeho pracovní doby, která nezahrnuje dobu jeho pracovní pohotovosti(37). Za těchto podmínek vyvstává několik otázek proto, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď: pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, měla by být odpověď Soudního dvora připomenutá v bodě 40 (poslední odrážka) tohoto stanoviska přesnější nebo odlišná? Jaká kritéria by tedy měla být přijata?
43. Ve svých písemných vyjádřeních zaujaly slovenská vláda, Irsko a Komise shodná stanoviska s určitými odlišnostmi.
44. Komise navrhuje zopakovat odpověď, kterou Soudní dvůr uvedl v bodech 93 a 94 rozsudku Fuß. Slovenská vláda zdůrazňuje nutnost stanovit dvě omezení. Zaprvé vnitrostátní soudy jsou oprávněny dbát na to, aby ochrana práv zaručených unijním právním řádem nevedla k bezdůvodnému obohacení(38). Zadruhé režim odpovědnosti členských států nevyžaduje, aby poskytly jednotlivcům náhradu škody sankční povahy, která by převyšovala skutečnou újmu, která jim vznikla porušením jejich práva(39).
45. Irsko tvrdí, že výše náhrady škody musí být stanovena na základě počtu hodin, které nebyly započítány jako „pracovní doba“ v rozporu s čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88, který prokazuje existenci újmy a splňuje požadavek efektivity. Domnívá se, že kritérium délky trvání protiprávní situace vyplývající z vnitrostátní právní úpravy musí být odmítnuto.
46. Pokud jde o toto poslední kritérium, sdílím názory, že podmínky uplatnění odpovědnosti státu za porušení unijního práva, a zejména podmínka týkající se existence příčinné souvislosti mezi tímto porušením a skutečně nebo konkrétně vzniklou škodou, vylučují připustit náhradu škody spojenou s dobou, během které nebyla vnitrostátní právní úprava uvedena dotčeným členským státem do souladu s unijním právem.
47. Pokud jde o způsob výpočtu náhrady újmy za porušení unijního práva, nevidím důvod doplňovat judikaturu Soudního dvora, i kdyby byla zjištěna nemajetková újma. Je tedy věcí vnitrostátních soudů, aby na základě svého vnitrostátního práva posoudily přiměřenou náhradu vzniklé újmy, tak aby zajišťovala skutečnou ochranu práv jednotlivců(40).
48. Náhrada újmy za porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 by se tudíž neměla systematicky vypočítávat na základě počtu hodin odpracovaných nad maximální hranici stanovenou v tomto článku.
49. Jedinou skutečností, kterou je podle mého názoru třeba zohlednit, je způsob výpočtu navržený jednotlivci na podporu jejich žaloby.
50. Požadovaná náhrada újmy může být totiž zajisté, jako v projednávané věci, založena na počtu hodin(41) v souvislosti s narušením soukromého a rodinného života dovolávaného z důvodu porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88. Takové porušení však může způsobit i jiné druhy nemajetkové újmy, například újmu související s fyzickým poškozením (například vážným onemocněním) nebo duševním poškozením (například syndromem vyhoření nebo depresí). V takovém případě může být výše náhrady újmy posouzena odlišně, bez přísné souvislosti s časovým překročením.
51. Navrhuji tedy Soudnímu dvou, aby v odpovědi na třetí předběžnou otázku rozhodl v návaznosti na rozsudek Fuß(42) tak, že je na vnitrostátním právu dotčeného členského státu, aby s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity stanovilo způsob výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy způsobené tímto státem v případě porušení čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88.
V. Závěry
52. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Okresním soudem v Lučenci (Okresný súd Lučenec, Slovensko) odpověděl následovně:
„1) Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby
musí být vykládán v tom smyslu, že
jeho cílem není přiznat jednotlivcům individuální práva, která by jim mohla založit nárok na náhradu újmy vůči členskému státu na základě zásady odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, které mu lze přičíst.
2) Pokud porušení čl. 2 bodu 1 této směrnice vedlo k porušení čl. 6 písm. b) uvedené směrnice, musí být náhrada újmy k tíži orgánům členských států, kterou tyto orgány způsobily jednotlivcům těmito porušeními unijního práva, přiměřená vzniklé újmě. Neexistují-li ustanovení práva Unie v této oblasti, je na vnitrostátním právu dotčeného členského státu, aby v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity stanovilo způsob výpočtu výše náhrady údajné nemajetkové újmy.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/004, s. 381.
3 C‑429/09, dále jen „rozsudek Fuß“, EU:C:2010:717.
4 Předkládající soud upřesňuje, že toto ustanovení upravuje nerovnoměrné rozvržení služební doby žalobce za období šesti měsíců.
5 Předkládající soud v této souvislosti upřesňuje, že je nesporné, že v době služební pohotovosti byl M. R. povinen být na svém pracovišti a být k dispozici svému zaměstnavateli, aniž se mohl zdržovat mimo toto pracoviště.
6 Předkládající soud cituje rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak (C‑518/15, EU:C:2018:82).
7 Viz rozsudek Fuß(bod 66). Také viz rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem) (C‑278/20, EU:C:2022:503, bod 179), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že zásada rovnocennosti nemůže založit povinnost členských států umožnit vznik nároku na náhradu škody za příznivějších podmínek, než jsou podmínky stanovené jeho judikaturou.
8 Viz rozsudky Fuß(bod 44) a ze dne 20. června 2024, Artemis security (C‑367/23, EU:C:2024:529, bod 26).
9 Viz rozsudek Fuß (bod 45) a, pro obecné připomenutí tohoto základu, rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 43).
10 Viz zejména rozsudky Fuß (bod 47 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 1. srpna 2025, Minister for Children, Equality, Disability, Integration and Youth a další (C‑97/24, EU:C:2025:594, bod 27 a citovaná judikatura).
11 Viz pro ilustraci v nedávné době případ, v němž tato první podmínka není splněna, rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique et Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 56). Soudní dvůr rozhodl, že z přezkoumávaných ustanovení unijního práva týkajících se mezních hodnot pro některé škodlivé částice pro lidské zdraví nevyplývá výslovně, ani implicitně, že by byla jednotlivcům přiznána individuální práva, jejichž porušení by bylo způsobilé založit odpovědnost členského státu za újmu způsobenou jednotlivcům.
12 Viz zejména rozsudek Fuß (bod 48).
13 Podotýkám, že Komise vyjádřila odlišné stanovisko ohledně vnitrostátní právní úpravy.
14 Viz bod 12 tohoto stanoviska.
15 Viz bod 18 tohoto stanoviska.
16 K odkazu na „vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti“, viz rozsudek ze dne 9. března 2021, StadtOffenbachamMain (Doba pracovní pohotovosti hasiče) (C‑580/19, dále jen „rozsudek Doba pracovní pohotovosti hasiče“, EU:C:2021:183, bod 32 a citovaná judikatura, týkající se zákazu podřídit podmínkám nebo omezení právo na řádné zohlednění pracovní doby a odpovídající doby odpočinku, proto, aby byl zaručen užitečný účinek směrnice 2003/88 a dodržen její účel). V bodech 26 až 28 tohoto rozsudku Soudní dvůr zdůraznil, že cílem této směrnice je stanovení minimálních požadavků určených ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků a těmito požadavky v oblasti maximální délky pracovní doby i minimální délky doby odpočinku uvedená směrnice uvádí základní právo výslovně zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.
17 Viz zejména rozsudek Doba pracovní pohotovosti hasiče (bod 36 a citovaná judikatura).
18 Viz rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak (C‑518/15, EU:C:2018:82, bod 66). Také viz rozsudek Doba pracovní pohotovosti hasiče (body 36, 38 a 39). V souhrnu je obecným kritériem „velmi malý prostor pro nakládání s časem, během něhož nejsou profesní služby [pracovníka] požadovány“.
19 Také viz rozsudky Doba pracovní pohotovosti hasiče (body 41 a 42), jakož i ze dne 11. listopadu 2021, Dublin City Council (C‑214/20, EU:C:2021:909, body 43 až 45 a 48).
20 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Irsko zdůrazňuje finanční dopad takového výkladu. Nicméně je věcí každého členského státu, aby rozhodl, zda hodlá přijmout příznivější ustanovení (viz bod 18 tohoto stanoviska). Navíc lze uvést, že na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se nevztahuje směrnice 2003/88, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Tato směrnice proto nebrání právní úpravě, která, pokud jde o doby pracovní pohotovosti, jež musí být v plném rozsahu považovány za doby, které nenáležejí pod pojem „pracovní doba“ pro účely použití této směrnice, nicméně stanoví, že dotyčnému zaměstnanci bude vyplacena částka, jejímž cílem je kompenzace nepohodlí, které mu vzniklo v důsledku těchto dob pracovní pohotovosti při nakládání s jeho časem a věnování se soukromým zájmům. Viz rozsudek Doba pracovní pohotovosti hasiče(body 57 a 58, jakož i citovaná judikatura).
21 Viz bod 23 tohoto stanoviska.
22 Viz rozsudek Fuß (body 49 a 50).
23 Viz rozsudek Fuß (body 52 a 53, jakož i citovaná judikatura).
24 Také viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Minister for Children, Equality, Disability, Integration and Youth a další (C‑97/24, EU:C:2025:594, bod 30).
25 Viz bod 7 tohoto stanoviska.
26 Po konzultaci na základě informací od slovenské vlády lze z rozsudku předkládajícího soudu ze dne 20. prosince 2023 (viz bod 11 tohoto stanoviska), dostupného na následující internetové stránce: (https://www.justice.gov.sk/sudy-a-rozhodnutia/sudy/sud_141/rozhodnutia/ae74e401-6f01-447a-afff-174757c1bc7a:d7df1744-bda4-4193-8022-29e14a926b6d/ (body 4 a 17), a z usnesení Krajského soudu v Bánské Bystrici (Krajský súd v Banskej Bystrici) ze dne 30. května 2024 (viz bod 13 tohoto stanoviska), dostupného na následující internetové adrese: https://www.justice.gov.sk/sudy-a-rozhodnutia/sudy/sud_138/rozhodnutia/d18ccc21-de3d-4606-9661-d5ab2077894d:80ac45f7-45b5-49d5-aed7-cc4094dbaba7 (bod 7.2), potvrdit informace sdělené předkládajícím soudem v bodě 8 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se zdají rozdílné od informací obsažených v bodě 13 této žádosti.
27 Viz rozsudek Fuß (bod 57).
28 Viz bod 12 tohoto stanoviska.
29 Viz bod 20 tohoto stanoviska.
30 Viz rozsudek Fuß (body 44, 96 a 98). Viz pro připomenutí tohoto zjištění v případě žaloby na náhradu škody podané proti zaměstnavateli, který porušil vnitrostátní ustanovení práva na ochranu nočních pracovníků, která provádějí unijní právo, rozsudek ze dne 20. června 2024, Artemis security (C‑367/23, EU:C:2024:529, body 26 a 27).
31 Rozsudek Fuß (bod 62). Také viz citovaná judikatura. Také viz rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem) (C‑278/20, EU:C:2022:503, body 176 až 184).
32 Rozsudek Fuß (bod 92). Také viz citovaná judikatura. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
33 Rozsudek Fuß (bod 93). Také viz citovaná judikatura. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
34 Rozsudek Fuß (bod 94). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
35 Viz rozsudek Fuß (bod 23).
36 Viz rozsudek Fuß (bod 30, třetí předběžná otázka).
37 Viz body 10 a 13 tohoto stanoviska.
38 Slovenská vláda cituje rozsudek ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními) (C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 94).
39 Slovenská vláda cituje per analogiam rozsudek ze dne 4. října 2024, Agentsia po vpisvaniyata (C‑200/23, EU:C:2024:827, bod 153).
40 Viz, pokud jde o náhradu údajné nemajetkové újmy proti správci údajů, rozsudek ze dne 4. října 2024, Patērētāju tiesību aizsardzības centrs (C‑507/23, EU:C:2024:854, bod 37). Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 82 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1) musí být vykládán v tom smyslu, že omluva může představovat přiměřenou náhradu nemajetkové újmy na základě tohoto ustanovení, zejména v případě, kdy nelze obnovit stav před vznikem této újmy, za předpokladu, že tato forma náhrady může plně nahradit újmu vzniklou subjektu údajů.
41 Předkládající soud upřesňuje, že „[p]odle odvolacího soudu M. R. skutkově vymezil nárok jako nárok vyplývající z dlouhodobého zásahu do jeho osobnostních práv. Domáhal se náhrady škody ve formě nemajetkové újmy, kterou vyčíslil podle počtu hodin služební pohotovosti, které skutečně odpracoval a které nebyly v rozporu s čl. 2 bodem 1 a čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 započteny do fondu pracovní doby“. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
42 Viz rozsudek Fuß (bod 98).