null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DEANA SPIELMANNA

přednesené dne 13. listopadu 2025(1)

Věc C-523/24

Sociedad Civil Catalana, Asociación Cívica y Cultural (SCC),

Ministerio Fiscal

proti

RAS,

AAT,

IGA,

ARMG,

ANMG,

NMF,

ARM,

LBC,

RFB,

FHM,

MMT,

MOQ,

MOP,

ASD,

JTN,

JNB,

TPR,

OJV,

RRR,

DBC,

JGV,

EAC,

EH,

MKEK,

SML,

AVO,

MAB,

JMSI,

LPG,

CPO,

CPC,

ACO,

AMC,

ACJ,

FGS

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunal de Cuentas (Účetní dvůr, Španělsko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Hospodaření s veřejnými prostředky v kontextu hnutí za nezávislost Katalánska – Řízení ve věci účetní odpovědnosti – Slučitelnost organického zákona 1/2024 o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku s unijním právem – Článek 325 SFEU – Ochrana finančních zájmů Unie – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Pravomoc Soudního dvora – Maximální lhůta dvou měsíců pro uplatnění amnestie – Právo účastníka řízení, který podal žalobu ve veřejném zájmu, být vyslechnut – Nepřerušení řízení a povinné zrušení zajišťovacích opatření v případě podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“

Obsah

I. Úvod

II. Právní rámec

A. Unijní právo

B. Španělské právo

1. Ústava

2. Organický zákon 2/1982 o TCU

3. Zákon 7/1988 o fungování TCU

4. Organický zákon 6/1985 o soudní moci

5. Zákon 1/2000, občanský soudní řád

6. LOA

III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

IV. Analýza

A. K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce: je TCU „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU?

B. K předběžným otázkám

1. Úvodní poznámky: amnestie a unijní právo

2. K existenci poškození finančních zájmů Unie (první, třetí, čtvrtá a pátá otázka)

a) K první otázce

b) Ke třetí, čtvrté a páté otázce

3. K souladu LOA se zásadou právního státu (druhá, šestá, sedmá a osmá otázka)

a) K pravomoci Soudního dvora

b) K přípustnosti

c) K věci samé

1) Úvodní poznámky

2) K druhé otázce

3) K sedmé otázce

4) K šesté a osmé otázce

V. Závěry

I.      Úvod

1.        Výraz „amnestie“ je odvozen z řeckého slova ἀμνηστία (amnēstía), které v sobě zahrnuje myšlenku zapomnění(2), stejně jako výraz „amnézie“, s nímž má stejnou etymologii(3). Tím však podobnost končí: amnézie představuje nedobrovolnou událost, nemoc, poruchu paměti, která někdy vyplývá z popírání reality v minulosti. Amnestie je naproti tomu výsledkem politické volby, volby zapomenout - zapomenutí, které není ani náhodné, ani nedobrovolné, ale naopak úmyslné a právní. Jde o hromadné prominutí udělené svrchovanou mocí zpravidla v souvislosti s trestným činem spáchaným vůči státu(4). Cílem je urovnat konflikty vyvolané událostmi, které způsobily politické a sociální rozkol v dané společnosti a „obrátit list“(5).

2.        Amnestie je však složité opatření, které vzhledem k tomu, že je přijímáno s cílem prominout trestné činy, může být nástrojem beztrestnosti. Přijetí amnestie tak otevírá citlivou debatu: představuje porušení rovnosti, které odporuje myšlence spravedlnosti(6)? Nebo jde o výraz spravedlnosti, která „nastupuje po“(7) společenských konfliktech?

3.        Dne 10. června 2024 přijal Cortes Generales (španělský parlament) Ley Orgánica 1/2024 de amnistía para la normalización institucional, política y social en Cataluña (organický zákon 1/2024 o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku) (dále jen „LOA“)(8). Věcná a časová působnost LOA zahrnuje skutky zakládající odpovědnost trestní, správní nebo v oblasti veřejných prostředků, k nimž došlo v rámci referenda o nezávislosti Katalánska, jakož i ty, ke kterým došlo v souvislosti s katalánským procesem uplatňování nezávislosti.

4.        Je nepopiratelné, že LOA vyvolal hlubokou a bouřlivou diskusi v rámci politické třídy, institucí, soudního systému, akademické sféry a obecněji španělské společnosti.

5.        Z právního hlediska byla otázka legality LOA nedávno prostřednictvím ústavní stížnosti předložena Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko). S výjimkou dvou ustanovení prohlásil uvedený soud tento zákon za slučitelný s Constitución española (španělská Ústava) (dále jen „Ústava“)(9), a to rozsudkem ze dne 26. června 2025(10).

6.        V tomto kontextu předložil Tribunal de Cuentas (Účetní dvůr, Španělsko) (dále jen „TCU“) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se slučitelnosti některých ustanovení upravujících udělení dotčené amnestie s ochranou finančních zájmů Unie, upravenou zejména v článku 325 SFEU, a se zásadou účinné soudní ochrany zakotvenou v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU.

7.        Tato věc, která má nezanedbatelné ústavní důsledky pro unijní právo, poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se k otázce, nepochybně nové, ohledně jeho přezkumu zákona o amnestii, který byl přijat jedním z členských států Unie, a rozsahu takového přezkumu.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

8.        V projednávané věci jsou relevantní články 267 a 325 SFEU, článek 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

B.      Španělské právo

1.      Ústava

9.        Článek 136 Ústavy stanoví:

„1.      [TCU] je nejvyšší orgán pověřený kontrolou účetnictví a hospodaření státu a veřejného sektoru.

Je přímo podřízen Cortes Generales [španělský parlament] a na základě jeho pověření plní své funkce při kontrole a ověření státního závěrečného účtu.

2.      Účty státu a státního veřejného sektoru se předkládají [TCU] a jsou jím kontrolovány.

[TCU], aniž jsou dotčeny jeho pravomoci, předkládá Cortes Generales [španělský parlament] výroční zprávu, v níž uvede případná protiprávní jednání, ke kterým podle jeho názoru došlo, nebo vzniklé závazky.

3.      Členové [TCU] požívají stejné nezávislosti a neodvolatelnosti jako soudci a platí pro ně stejná neslučitelnost funkcí.

4.      Složení, organizaci a působnost [TCU] stanoví zákon.“

2.      Organický zákon 2/1982 o TCU

10.      Článek 5 Ley Orgánica 2/1982 del Tribunal de Cuentas (organický zákon 2/1982 o TCU) ze dne 12. května 1982 (dále jen „LOTCU“)(11) stanoví, že „[TCU] plní své funkce zcela nezávisle a v souladu s právním řádem“.

11.      Článek 15 LOTCU vymezuje jurisdikci v oblasti veřejných prostředků následovně:

„1.      Soudní řízení v oblasti veřejných prostředků, k němuž je příslušný [TCU], se vede v souvislosti s účetní odpovědností osob, které přijímají, kontrolují, spravují, používají nebo vynakládají veřejný majetek, prostředky nebo aktiva.

2.      Jurisdikce v oblasti veřejných prostředků se vztahuje na veřejné prostředky nebo aktiva, jakož i na akcesorické závazky zřízené jako záruka jejich správy.“

12.      Článek 17 LOTCU stanoví:

„1.      Jurisdikce v oblasti veřejných prostředků je závazná a pevně daná, výlučná a plná.

2.      Zahrnuje, pouze pro účely svého výkonu, projednávání a rozhodování otázek předběžné a vedlejší povahy, kromě otázek trestní povahy, pokud jsou nezbytným předpokladem pro určení odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a přímo s ním souvisejí.

3.      Vydané rozhodnutí nemá účinky mimo oblast jurisdikce týkající se veřejných prostředků.“

3.      Zákon 7/1988 o fungování TCU

13.      Článek 49 odst. 1 a 3 Ley 7/1988 de Funcionamiento del Tribunal de Cuentas (zákon 7/1988 o fungování TCU) ze dne 5. dubna 1988 (dále jen „LFTCU“)(12) stanoví:

„1.      Účetní dvůr rozhoduje o žalobách na určení odpovědnosti, která je na základě účtů, jež musí předkládat všechny osoby odpovědné za hospodaření s veřejnými prostředky nebo majetkem, vůči nim vyvozena, pokud úmyslně či hrubým zaviněním nebo nedbalostí způsobí poškození těchto prostředků nebo majetku v důsledku jednání nebo opomenutí, jež jsou v rozporu se zákony upravujícími rozpočtový a účetní režim, které se vztahují na subjekty veřejného sektoru nebo případně na osoby nebo subjekty, které jsou příjemci grantů, úvěrů, záruk nebo jiných podpor z tohoto sektoru. O vedlejší odpovědnosti rozhoduje pouze tehdy, je-li přímá odpovědnost, již určená a nesplněná, odpovědností v oblasti veřejných prostředků.

[...]

3.      V případě, že skutky představují trestný čin ve smyslu čl. 18 odst. 2 [LOTCU], nerozhodne soudce nebo soud projednávající věc o odpovědnosti za veřejné prostředky, která z těchto skutků vyplývá, a předá [TCU] podklady nezbytné k tomu, aby určil výši škody způsobené na veřejném majetku nebo prostředcích.“

14.      Článek 67 LFTCU stanoví:

„1.      Za účelem zajištění odpovědnosti za veřejné prostředky, která může být stanovena v soudních řízeních [TCU], může Ministerio Fiscal [státní zastupitelství, Španělsko], Letrado del Estado [právní zástupce státu] nebo zákonný zástupce poškozeného subjektu veřejného sektoru navrhnout zajišťovací zabavení majetku osob, vůči nimž je uplatňována odpovědnost za veřejné prostředky, v případech a za podmínek stanovených občanským soudním řádem, přičemž k nařízení tohoto opatření nelze vyžadovat kauci.

2.      Pro tyto účely se úkony, ve kterých byla předběžně stanovena výše odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, uvedené v článcích 45 a 47 tohoto zákona, považují za doklad dostačující pro zajištění.

3.      Pokud bylo zajištění navrženo a nařízeno před podáním žaloby, musí být potvrzeno, když je tento úkon proveden v příslušném soudním řízení nebo případně ve vyjádření státního zastupitelství.“

15.      Článek 74 odst. 1 LFTCU stanoví:

„V soudním řízení reintegro por alcance [řízení o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky], aniž jsou dotčeny postupy pro příslušný určovací rozsudek, musí být dodržena následující opatření:

1a.      Skutková podstata je omezena výlučně na případy zneužití nebo zpronevěry ve smyslu vymezeném tímto zákonem.

[...]“

4.      Organický zákon 6/1985 o soudní moci

16.      Článek 418 odst. 11 Ley Orgánica 6/1985 del Poder Judicial (organický zákon 6/1985 o soudní moci) ze dne 1. července 1985 (dále jen „LOPJ“)(13) stanoví, že neodůvodněné prodlení při zahájení nebo vedení řízení či věci soudcem při výkonu jeho funkce představuje závažné pochybení, nepředstavuje-li velmi závažné pochybení.

5.      Zákon 1/2000, občanský soudní řád

17.      Článek 216 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000, občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (dále jen „LEC“), ve znění použitelném na původní řízení, stanoví(14):

„Občanskoprávní soudy rozhodují ve věcech, které jim byly předloženy, na základě skutkového stavu, důkazů a návrhových žádání účastníků řízení, pokud zákon ve zvláštních případech nestanoví jinak.“

18.      Článek 434 LEC stanoví:

„1.      Rozsudek se vydá do [20] dnů od ukončení jednání.

2.      Jsou-li ve lhůtě pro vydání rozsudku a v souladu s ustanoveními následujících článků nařízena závěrečná opatření, lhůta pro vydání rozsudku se přerušuje.

[...]“

19.      Článek 435 LEC stanoví:

„1.      Soud může usnesením nařídit závěrečné dokazování jen na návrh účastníka řízení v souladu s následujícími pravidly:

1a.      V rámci závěrečného dokazování se neprovádí důkazy, které účastníci řízení mohli řádně navrhnout, včetně těch, které mohly být navrženy po oznámení soudu účastníkům řízení podle čl. 429 odst. 1.

2a.      Pokud některý z připuštěných důkazů nebyl proveden z důvodů nezávislých na účastníkovi řízení, který jej navrhl.

3a.      Připuštěny a provedeny jsou rovněž relevantní a užitečné důkazy, které se týkají nových nebo nově zjištěných skutečností podle článku 286.

2.      Výjimečně může soud z moci úřední nebo na návrh účastníka řízení nařídit nové předložení důkazů o včas uplatněných relevantních skutečnostech, pokud dříve provedené důkazy nebyly úspěšné z důvodu již zaniklých okolností, nezávislých na vůli a náležité péči účastníků řízení, pokud existují závažné důvody se domnívat, že nové úkony umožní nabýt jistoty ohledně těchto skutečností.

V takovém případě musí být tyto okolnosti a důvody podrobně uvedeny v usnesení nařizujícím opatření.“

20.      Podle článku 436 LEC:

„1.      Opatření přijatá v souladu s ustanoveními předchozích článků přijme Letrado de la Administración de Justicia [soudní tajemník] ve lhůtě dvaceti dnů a ke dni, který za tímto účelem stanoví, je-li to nezbytné, podle podmínek stanovených tímto zákonem pro důkazy dané kategorie. Po provedení mohou účastníci řízení do pěti dnů předložit vyjádření, v němž shrnou a posoudí výsledek.

2.      Lhůta k vydání rozsudku začíná znovu běžet uplynutím lhůty stanovené účastníkům řízení k předložení vyjádření uvedeného v předchozím odstavci.“

6.      LOA

21.      Článek 1 nařízení LOA, nadepsaný „Věcná působnost“, stanoví:

„1.      Amnestie se vztahuje na následující skutky, které zakládají trestní či správní odpovědnost nebo odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, provedené v souvislosti s referendy konanými v Katalánsku ve dnech 9. listopadu 2014 a 1. října 2017, jejich přípravou nebo jejich důsledky, pokud byly provedeny v období od 1. listopadu 2011 do 13. listopadu 2023, jakož i následující skutky provedené mezi těmito daty v souvislosti s takzvaným katalánským procesem uplatňování nezávislosti, i když s těmito referendy nesouvisejí nebo byly provedeny po jejich konání:

a)      Skutky spáchané s úmyslem požadovat, podporovat nebo dosáhnout odtržení nebo nezávislosti Katalánska, jakož i skutky, které měly přispět k dosažení těchto cílů.

[...]

Do této kategorie patří také jednání prováděné, v osobním nebo institucionálním postavení, s cílem šířit projekt nezávislosti, shromažďovat informace a získávat poznatky o podobných zkušenostech nebo získávat podporu jiných veřejných nebo soukromých subjektů pro dosažení nezávislosti Katalánska.

Stejně tak sem patří skutky přímo či nepřímo spojené s takzvaným. procesem uplatňování nezávislosti vedeným v Katalánsku nebo s jeho vedoucími představiteli v rámci tohoto procesu a provedené těmi, kteří zjevně nebo prokazatelně poskytli pomoc, spolupráci, poradenství jakéhokoli druhu, zastoupení, ochranu nebo zabezpečení osobám odpovědným za jednání uvedené v prvním odstavci tohoto písmene, anebo získávali informace za tímto účelem.

b)      Skutky spáchané s úmyslem svolat, podpořit nebo zajistit konání referend, která se konala v Katalánsku ve dnech 9. listopadu 2014 a 1. října 2017, tím, kdo k tomu nebyl oprávněn, nebo jejichž svolání či konání bylo prohlášeno za nezákonné, jakož i skutky, které přispěly k jejich uskutečnění.

[...]

c)      Odepření poslušnosti, bez ohledu na jeho povahu, narušení veřejného pořádku, útoky proti orgánům veřejné moci, jejich zástupcům a veřejným činitelům nebo odpor vedený s cílem umožnit konání referend uvedených v písmenu b) tohoto článku nebo jejich důsledky, jakož i jakékoli jiné skutky kvalifikované jako trestné činy provedené se stejným úmyslem.

V každém případě se za takové [...] považují jakékoli jiné skutky spočívající ve schvalování nebo provádění zákonů, předpisů nebo rozhodnutí veřejnými orgány nebo úředníky, které byly provedeny s cílem umožnit konání referend uvedených v písmenu b) tohoto článku, podpořit je nebo jim napomoci.

[...]

2.      Skutky zakládající odpovědnost trestní, správní nebo v oblasti veřejných prostředků amnestované podle odstavce 1 tohoto článku jsou amnestovány bez ohledu na stádium jejich provedení, včetně přípravných činů, a bez ohledu na formu pachatelství nebo účastenství.

3.      Skutky, jejichž provádění bylo zahájeno před 1. listopadem 2011, se považují za spadající do působnosti tohoto zákona pouze tehdy, pokud bylo jejich provádění ukončeno po tomto datu.

Skutky, jejichž provádění bylo zahájeno před 13. listopadem 2023, se rovněž považují za spadající do působnosti tohoto zákona, i když je jejich provádění ukončeno po tomto datu.

4.      Použití veřejných prostředků pro účely uvedené v písmenech a) a b) se nepovažuje za obohacení, pokud bez ohledu na jeho soulad s právním řádem jeho účelem nebyl osobní majetkový prospěch.“

22.      Článek 2 LOA, nadepsaný „Výjimky“, stanoví:

„V každém případě jsou z uplatnění amnestie stanovené v článku 1 vyloučeny:

[...]

e)      Skutky kvalifikované jako trestné činy poškozující finanční zájmy Evropské unie.“

23.      Článek 8 odst. 3 LOA, nadepsaný „Dopady na občanskoprávní odpovědnost a odpovědnost za veřejné prostředky“, stanoví:

„Zajišťovací opatření nařízená ve fázi přípravného řízení nebo řízení v prvním stupni stanovená v článcích 47 a 67 [LFTCU] se zruší.“

24.      Článek 10 LOA, nadepsaný „Přednostní a bezodkladné projednání“, stanoví:

„Uplatnění amnestie v každém jednotlivém případě přísluší soudním, správním nebo kontrolním orgánům stanoveným tímto zákonem, které přednostně a bezodkladně přijmou příslušná rozhodnutí v souladu s tímto zákonem, a to bez ohledu na to, v jaké fázi se předmětné správní či soudní řízení nebo řízení týkající se veřejných prostředků nachází.

Rozhodnutí se přijme ve lhůtě nejvýše dvou měsíců, aniž jsou dotčeny následné opravné prostředky, které nemají odkladný účinek.“

25.      Článek 13 LOA, nadepsaný „Řízení týkající se veřejných prostředků“, v odstavci 3 stanoví:

„Pokud je řízení vedené u [TCU] o určení odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků v prvním stupni nebo ve fázi odvolání, příslušné orgány tohoto soudu po vyslechnutí státního zastupitelství a subjektů veřejného sektoru poškozených ztrátou veřejných prostředků v souvislosti s amnestovanými skutky, vydají rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických nebo právnických osob odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, pokud uvedené subjekty nevznesly námitky.“

III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

26.      Ve dnech 17. února 2022 a 13. dubna 2022 podala Sociedad Civil Catalana, Asociación Cívica y Cultural (občanská a kulturní asociace „Katalánská občanská společnost“) (dále jen „SCC“) a poté státní zastupitelství k předkládajícímu soudu žalobu na určení odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků v rámci řízení „de reintegro por alcance“ (řízení o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky)(15).

27.      Svými žalobami se domáhají určení odpovědnosti žalovaných za újmu na veřejném majetku Generalitat de Catalunya (vláda autonomní oblasti Katalánsko, Španělsko) (dále jen „Generalitat“), kterou žalobci ohodnotili na 5 309 807,02 eur a na 3 429 342,43 eur, a toho, aby jim bylo uloženo vrácení těchto částek.

28.      Žalovaní jsou konkrétně stíháni za to, že vynaložili příjmy Generalitat na konání protiprávního referenda o sebeurčení Katalánska dne 1. října 2017 a na podporu nezávislosti Katalánska na mezinárodní úrovni v letech 2011 až 2017.

29.      Usnesením ze dne 9. září 2022 stanovil předkládající soud hodnotu předmětu řízení na 5 309 807,02 eur. Vzhledem k tomu, že žalobci vzali zpět svá návrhová žádání, pokud jde o určité výdaje v celkové výši 336 143,34 eur, které byly vytýkány jedině žalovanému JMA, jehož žalovalo pouze státní zastupitelství a jen za tuto položku výdajů, prohlásil uvedený soud, že ve vztahu k němu není třeba rozhodovat.

30.      Výdaje dotčené v původním řízení jsou následující:

–        Výdaje vynaložené na přípravu a uskutečnění tzv. „referenda o nezávislosti“ konaného dne 1. října 2017 v autonomní oblasti Katalánsko. Tyto výdaje zahrnují v podstatě následující položky: 1) výdaje na pořízení počítačového softwaru a aplikací pro usměrňování účasti dobrovolníků na organizaci referenda; 2) výdaje na propagaci; 3) výdaje na vytvoření evidence voličů usazených v zahraničí; 4) výdaje na plakátování; 5) výdaje na pořízení materiálu potřebného k uspořádání referenda (hlasovací lístky, sčítání, svolání členů volebních komisí); 6) výdaje spojené s využitím veřejných prostor pro konání referenda; 7) výdaje spojené s kampaněmi týkajícími se image Generalitat v zahraničí; 8) výdaje spojené s pozváním poslanců Evropského parlamentu na návštěvu Katalánska ve dnech předcházejících referendu; 9) výdaje spojené se zapojením mezinárodních odborníků a pozorovatelů.

–        Výdaje vynaložené na provádění takzvané „vnější činnosti“ Generalitat v rozpočtových letech 2011 až 2017. Tyto výdaje zahrnují v podstatě následující položky: 1) výdaje vynaložené prostřednictvím Secretaría d'Acció Exterior i Unió Europea (sekretariát Generalitat pro vnější činnost a Evropskou unii, Španělsko) na zadání zpráv o mezinárodních smlouvách, jejichž stranou je Španělské království; 2) výdaje vynaložené různými delegacemi Generalitat v zahraničí; 3) výdaje vynaložené ze strany Consejo de Diplomacia Pública de Cataluña (Rada pro veřejnou diplomacii Katalánska, Španělsko) na podporu procesu svrchovanosti: i) internacionalizace sportu („sportovní diplomacie“); ii) financování zpráv o sebeurčení národů v Evropské unii; iii) najímání zaměstnanců; iv) uzavření smluv za účelem získání prostředků potřebných na podporu nezávislosti Katalánska v zahraničí; v) poskytnutí dotací některým subjektům za stejným účelem.

31.      V průběhu přípravného řízení byla nařízena zajišťovací opatření v podobě peněžité záruky ve výši 4 146 274,97 eur u skutků týkajících se výdajů vynaložených za účelem uskutečnění protiprávního referenda o nezávislosti Katalánska a v podobě zřízení bankovní záruky ve výši 5 422 411,10 eur u skutků týkajících se výdajů vynaložených na provádění „vnější činnosti“ Generalitat v rozpočtových letech 2011 až 2017.

32.      Okolnosti dotčené v původním řízení byly nebo jsou v současné době rovněž předmětem různých řízení před španělskými trestními soudy za účelem určení trestní odpovědnosti obžalovaných. V tomto ohledu předkládající soud vysvětluje, že jde-li o „tytéž skutky“, je příslušnost v oblasti veřejných prostředků slučitelná s trestním řízením tak, že pokud jsou tyto „tytéž skutky“ prohlášeny za trestný čin, trestní soud nerozhodne o odpovědností v oblasti veřejných prostředků, která z toho plyne, a předá nezbytné informace předkládajícímu soudu.

33.      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že španělské trestní soudy již vydaly konečné rozhodnutí, pokud jde o kategorii výdajů na přípravu a provedení protiprávního referenda o nezávislosti Katalánska. Pokud jde o kategorii výdajů uvedených v žalobách týkající se provádění „vnější činnosti“ Generalitat v rozpočtových letech 2011 až 2017, dosud probíhalo trestní řízení před Juzgados de Instrucción nº 13 y nº 18 de Barcelona (vyšetřovací soudy č. 13 a č. 18 v Barceloně, Španělsko).

34.      Původní řízení probíhalo a jednání ve věci bylo ukončeno dne 29. května 2024.

35.      Dne 11. června 2024 nabyl LOA účinnosti.

36.      Při přezkumu použitelnosti tohoto zákona na původní řízení, a tudíž případného zániku odpovědnosti žalovaných v oblasti veřejných prostředků, který by z toho vyplýval, má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti uvedeného zákona s unijním právem.

37.      Za těchto podmínek se TCU rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být nařízení Rady (EC, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství[(16)], článek 325 SFEU (zásada účinného a odrazujícího boje proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie) a článek 4 odst. 3 SEU (zásada loajální spolupráce) vykládány v tom smyslu, že je s nimi neslučitelný zánik odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků stanovený v následujících ustanoveních LOA: čl. 1 odst. 1 písm. a) [až] c), čl. 1 odst. 2 [až] 4 a čl. 2 písm. e); s ohledem na to, že odpovědnost za veřejné prostředky uplatněná v tomto řízení o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky (tzv. ‚reintegro por alcance‘) č. B-180/21 zahrnuje ‚poškození finančních zájmů EU‘ jak i) v případě, že by Soudní dvůr podal ‚restriktivní výklad‘ pojmu ‚ochrana finančních zájmů EU‘ (který by se vztahoval pouze na nezákonné činnosti v oblasti hospodaření prováděné z veřejných prostředků Unie), tak ii) v případě, že by podal ‚široký výklad‘ tohoto pojmu (který by se vztahoval i na nezákonné činnosti v oblasti hospodaření prováděné z veřejných prostředků členského státu, které však způsobují skutečnou nebo potenciální škodu rozpočtu Unie)?

2)      Podá-li Soudní dvůr ‚restriktivní výklad‘ pojmu ‚ochrana finančních zájmů Unie‘, musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i článek 47 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že s nimi není slučitelný článek 10 LOA z důvodu, že kogentní dvouměsíční lhůta, v níž musí být vydáno rozhodnutí, kterou stanoví toto ustanovení, je v rozporu s právem každé osoby na spravedlivý proces v ‚přiměřené lhůtě‘ a představuje ‚vnější nátlak‘ na soud, v případě, že by před rozhodnutím o použití LOA v tomto řízení č. B-180/21 bylo nutné provést nějaké závěrečné dokazování k doložení původu (státní nebo unijní rozpočet) nebo určení (podpora nezávislosti Katalánska mimo Španělsko v rozpočtových letech 2011 až 2017) veřejných prostředků použitých na výdaje uvedené v podáních žalobců?

3)      Musí být článek 325 SFEU a nařízení č. 2988/95, ve spojení s článkem 47 [Listiny] a článkem 6 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], vykládány v tom smyslu, že s nimi nejsou slučitelná ustanovení čl. 13 odst. 3 in fine LOA, vzhledem k tomu, že toto ustanovení neobsahuje žádný mechanismus (úkon, projednání, atd.) pro to, aby účastníci řízení, kteří podali žalobu ve věci veřejných prostředků [v tomto řízení č. B-180/21 subjekt SCC a státní zastupitelství], mohli v soudním řízení vznést námitky proti zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, ale vyžaduje jen, aby námitky nevznesly poškozené subjekty veřejného sektoru [v tomto případě Generalitat, která žalobu ve věci veřejných prostředků ani nepodala a řízení se tedy neúčastní]?

4)      Musí být zásady právní jistoty a legitimního očekávání ve spojení s článkem 325 SFEU a nařízením č. 2988/95 vykládány v tom smyslu, že s nimi nejsou slučitelné čl. 1 odst. 1 písm. a) [až] c) LOA ve spojení s ustanoveními odstavců 2 [až] 4 tohoto článku, a to vzhledem k nejasnému a nepřesnému vymezení věcné, osobní a časové působnosti LOA, což by mohlo vést k tomu, že by v tomto řízení č. B-180/21 rozhodující soud konstatoval zánik odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, která vyplývá z jednání poškozujících finanční zájmy Unie, jež ve skutečnosti nespadají do působnosti LOA?

5)      Musí být články 20 a 21 Listiny vykládány v tom smyslu, že s nimi nejsou slučitelná ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. a) [až] c) LOA ve spojení s ustanoveními odstavců 2 [až] 4 tohoto článku a preambulí LOA, vzhledem k tomu, že v důsledku výše uvedené nejasnosti a nepřesnosti ve vymezení rozsahu působnosti LOA, která by mohla vést k neoprávněnému zániku odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, tato okolnost rovněž vyvolává diskriminační nebo nerovné situace ve vztahu k osobám, u nichž byla konstatována odpovědnost za veřejné prostředky v jiných řízeních o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky (tzv. ‚reintegro por alcance‘), týkajících se skutků, k nimž došlo na stejném území (autonomní oblast Katalánsko) a v období zahrnutém do časové působnosti LOA?

6)      Musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i článek 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že s nimi není slučitelný čl. 8 odst. 3 LOA, který stanoví jednostranné a imperativní zrušení zajišťovacích opatření, aniž by ponechával soudu prostor pro rozhodnutí, na rozdíl od toho, jak tomu je v ostatních řízeních o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky (tzv. ‚reintegro por alcance‘), v nichž se s odkazem na [LFTCU] použijí obecná pravidla [LEC] o zajišťovacích opatřeních?

7)      Musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 47 Listiny a článek 6 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] vykládány v tom smyslu, že s nimi nejsou slučitelná ustanovení čl. 13 odst. 3 LOA (zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků v prvostupňovém řízení), neboť toto ustanovení nepočítá s předchozím slyšením žalobce ve veřejném zájmu (přestože je v řízení týkajícím se veřejných prostředků aktivně legitimován ex lege), ani neumožňuje soudu, aby projednal případy, v nichž žalovaný tvrdí, že se na skutcích, které jsou mu kladeny za vinu, nepodílel, s ohledem na to, že v tomto řízení č. B-180/21 vystupuje subjekt, který podal žalobu ve veřejném zájmu, jako spolužalobce a někteří žalovaní tvrdí, že se na skutcích nepodíleli?

8)      Musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i článek 47 Listiny, konkrétně ve spojení s ustanoveními článku 267 SFEU a čl. 23 odst. 1 protokolu (č. 3) o statusu Soudního dvora [Evropské unie], vykládány v tom smyslu, že přerušující účinek podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a účinnost konečného rozhodnutí Soudního dvora brání článku 8 odst. 3, článku 10 a čl. 13 odst. 3 LOA ve spojení s jeho preambulí (oddíl V, body 10 a 11), které nastolují absolutní účinnost LOA, čímž zbavují rozhodnutí o položené předběžné otázce užitečného účinku a porušují zásady přednosti a přímé účinnosti unijního práva?“

38.      Písemná vyjádření předložili SCC, státní zastupitelství, žalovaní ACJ, ASD, COT, FHM, LBC, MMT, MOP a RFB, CPC, ACO, LPG, MAB a JMSI, OJV, RRR, DBC, AVO, JGV, EAC, MKEK, SML a EH, RAS, JTN, ANMG, AAT, NMF, IGA, ARM a ARMG, španělská vláda a Evropská komise. Tito zúčastnění byli vyslechnuti na jednání konaném dne 15. července 2025.

IV.    Analýza

39.      Toto stanovisko je strukturováno následovně. Zaprvé se budu zabývat námitkou, že TCU nemá postavení „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU, takže projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. Zadruhé se budu zabývat tím, zda a případně za jakých podmínek je zánik odpovědnosti za veřejné prostředky, který vyplývá z použití LOA, slučitelný s ochranou finančních zájmů Unie zakotvenou v článku 325 SFEU. Zatřetí, po posouzení pravomoci Soudního dvora zkoumat zákon o amnestii z hlediska tohoto ustanovení a posouzení přípustnosti otázek položených předkládajícím soudem se budu zabývat otázkami týkajícími se slučitelnosti některých ustanovení LOA se zásadou účinné soudní ochrany zakotvenou v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU.

A.      K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce: je TCU „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU?

40.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že při posuzování toho, zda je dotčený předkládající orgán svou povahou „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, což je otázka, která je upravena výlučně unijním právem, přihlíží Soudní dvůr k souboru faktorů, jako je to, zda je daný orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý(17).

41.      Většina žalovaných v původním řízení v písemných vyjádřeních vyjadřuje pochybnosti o tom, zda TCU splňuje požadavek nezávislosti.

42.      Je třeba připomenout, že tento požadavek má vnější a vnitřní aspekt. Posledně uvedený aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a absenci jakéhokoliv zájmu na výsledku sporu nad rámec striktního použití právního předpisu. Podle ustálené judikatury Soudního dvora tedy pojem „nezávislost“, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, znamená především to, že dotyčný orgán má postavení třetí osoby ve vztahu k orgánu, který přijal rozhodnutí, proti němuž byl podán opravný prostředek(18). Je-li k danému orgánu podán opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému útvary veřejné správy, nelze tento orgán považovat za třetí osobu ve vztahu k dotčenému správnímu orgánu, má-li s tímto orgánem organizační a funkční vazby.

43.      V tomto případě je pravda, že vyšetřování v rámci řízení o náhradě neodůvodněného schodku na základě odpovědnosti osob pověřených hospodařením s veřejnými prostředky vedou vyšetřovatelé, kteří jsou jmenováni z řad úředníků TCU nebo úředníků veřejné správy působících v regionu, kde k předmětným skutkům došlo(19). Stejně jako Komise se však domnívám, že skutečnost, že tito státní úředníci jsou jmenováni k vyšetřování případu, a mohou tedy v této souvislosti přijmout určitá opatření a použít vhodné postupy k prošetření skutečností a údajných pachatelů, nemůže zpochybnit postavení TCU jako třetí strany, neboť tito pověření vyšetřovatelé se nepodílejí na soudní činnosti jako takové. Při neexistenci takového překrývání funkcí musí být nezávislost TCU, posuzovaná z hlediska jejího vnitřního aspektu, uznána(20).

44.      V tomto ohledu podotýkám, že článek 24 LFTCU mimo jiné stanoví, že členové TCU vykonávají svou funkci v souladu se zásadami nestrannosti a důstojnosti, které jsou s ní spjaty. Jsou povinni odstoupit z každé věci týkající se subjektů, v nichž vykonávali řídící, poradní nebo správní funkce nebo s nimiž byli v jakémkoliv vztahu zájmu, a to přímo nebo prostřednictvím svých rodinných příslušníků.

45.      Vzhledem k tomu, že TCU je tedy „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, musí být projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášena za přípustnou.

B.      K předběžným otázkám

1.      Úvodní poznámky: amnestie a unijní právo

46.      Amnestie obvykle spočívá v tom, že se stát vzdá své pravomoci stíhat a soudit trestné činy a případně vykonat tresty stanovené za takové činy (ius puniendi)(21). Může rovněž spočívat v tom, že se stát vzdá práva ukládat nebo vymáhat sankce nebo peněžité tresty za daňové delikty nebo, jako v tomto případě, uplatňovat mimosmluvní odpovědnost svých úředníků a politických představitelů za škodu na veřejném majetku. Minimálním společným jmenovatelem těchto různých forem amnestie je výkon svrchované výsady náležející výlučně státu.

47.      Na legislativní úrovni Unie se amnestie objevuje v několika aktech sekundárního práva.

48.      Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(22) zahrnuje v čl. 3 odst. 1 bodě 1 mezi důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu případ, kdy se na trestný čin, na jehož základě byl tento rozkaz vydán, vztahuje ve vykonávajícím členském státě amnestie, pokud byl tento stát příslušný ke stíhání tohoto trestného činu podle svého vlastního trestního práva. Podobně směrnice 2011/99/EU o evropském ochranném příkazu(23) uvádí v čl. 10 odst. 1 písm. d) mezi důvody pro neuznání tohoto příkazu případ, kdy ochrana vyplývá z výkonu trestu nebo opatření, na něž se podle práva vykonávajícího státu vztahuje amnestie, a týká se činu nebo jednání spadajícího podle tohoto práva do jeho pravomoci.

49.      Nařízení (EU) 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce(24), v čl. 39 odst. 1 písm. c) stanoví, že pokud je trestní stíhání podle práva členského státu, v němž se nachází evropský pověřený žalobce, který případ projednává, nemožné, představuje amnestie udělená podezřelé nebo obviněné osobě jeden z důvodů, které opravňují stálou komoru odložit případ proti takové osobě(25).

50.      Konečně další nástroje uplatňující zásadu vzájemného uznávání v rámci justiční spolupráce v trestních věcech počítají s tím, že amnestii může udělit vydávající stát i vykonávající stát(26).

51.      Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce dbá na respektování výlučné pravomoci členských států v oblasti amnestie. Omezil se na uznání její existence a její zohlednění v nástrojích soudní spolupráce, aniž však harmonizoval její obsah a podmínky jejího udělení.

52.      Na soudní úrovni je třeba odkázat především na rozsudek Soudního dvora ve věci AB a další (Zrušení amnestie)(27).

53.      Podstatou první otázky položené v uvedené věci Soudnímu dvoru bylo, zda je se zásadou ne bis in idem(28) slučitelné vydání evropského zatýkacího rozkazu proti osobě, jejíž trestní stíhání bylo nejprve zastaveno pravomocným soudním rozhodnutím přijatým na základě amnestie, a následně bylo znovu zahájeno v návaznosti na přijetí zákona, kterým byla zrušena tato amnestie i uvedené soudní rozhodnutí. Pokud jde o jeho pravomoc, měl Soudní dvůr za to, že původní řízení se týká trestných činů, které nebyly unijním právem harmonizovány, a že toto právo neupravuje vyhlášení a zrušení amnestie. Svou pravomoc však konstatoval na základě toho, že otázka se netýká výkladu vnitrostátních právních předpisů upravujících tyto trestné činy nebo tuto amnestii, ale výkladu zásady ne bis in idem v rámci řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu, které spadá do věcné a časové působnosti rámcového rozhodnutí 2002/584(29).

54.      Soudní dvůr naproti tomu konstatoval nedostatek své pravomoci, pokud jde o třetí otázku, která mu byla v téže věci položena. Soudní dvůr, který byl vyzván, aby se vyjádřil k tomu, zda vnitrostátní právní úprava, která omezuje přezkum vykonávaný ústavním soudem pouze na soulad zákona zrušujícího amnestii s vnitrostátní ústavou, bez přezkumu jeho souladu s unijním právem, je slučitelná s několika ustanoveními primárního unijního práva, rozhodl, že takové řízení nespadá do působnosti unijního práva a tedy ani do jeho pravomoci(30).

55.      Kromě toho je namístě zmínit rozsudek Soudního dvora ve věci, která se týkala daňové amnestie Italské republiky(31). Z tohoto rozsudku vyplývá, že na základě vnitrostátní právní úpravy této amnestie se osoby povinné k dani, které nesplnily své povinnosti v oblasti DPH v řadě po sobě jdoucích daňových obdobích, mohly s konečnou platností vyhnout svým povinnostem, jakož i sankcím uloženým v případě nesplnění uvedených povinností, tím, že zaplatí paušální částku namísto částky úměrné dosaženému obratu. Vzhledem k tomu, že příslušná ustanovení této vnitrostátní právní úpravy stanovila obecné a bezpodmínečné vzdání se ověřování zdanitelných plnění uskutečněných v průběhu uvedených daňových období, Soudní dvůr rozhodl, že zbavují články 2 a 22 šesté směrnice 77/388/EHS obsahu, čímž narušují její užitečný účinek(32).

56.      Shrnuto, Soudní dvůr zkoumal amnestii v případě existence ustanovení sekundárního práva Unie, které zmiňuje amnestii, nebo možného ohrožení cílů či užitečného účinku dotyčných ustanovení sekundárního práva.

2.      K existenci poškození finančních zájmů Unie (první, třetí, čtvrtá a pátá otázka)

a)      K první otázce

57.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 325 SFEU(33) brání zániku odpovědnosti, ke kterému na základě LOA dochází u jednání nikoli trestní povahy, která poškozují finanční zájmy Unie, jako jsou jednání zakládající odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, při neexistenci přímé spojitosti mezi těmito jednáními a snížením, skutečným nebo potenciálním, příjmů poskytnutých do rozpočtu Unie(34).

58.      Článek 2 písm. e) LOA výslovně vylučuje z působnosti tohoto zákona „skutky kvalifikované jako trestné činy poškozující finanční zájmy Evropské unie“. Podle předkládajícího soudu z výkladu tohoto článku a contrario vyplývá, že když vnitrostátní zákonodárce omezil stanovenou výjimku pouze na jednání trestní povahy, měl implicitně za to, že na jednání zakládající odpovědnost za veřejné prostředky, upravená v čl. 1 odst. 1 písm. a) až c) uvedeného zákona ve spojení s odstavci 2 až 4 téhož článku, se amnestie může vztahovat.

59.      Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 325 odst. 1 SFEU mají členské státy povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie účinnými a odstrašujícími opatřeními.

60.      Pokud jde o výraz „jiná protiprávní jednání“, je nesporné, že pojem „protiprávní jednání“ obvykle označuje nezákonné jednání a výraz „jiná“ naznačuje, že míněno je veškeré toto jednání bez rozdílu. S přihlédnutím k významu ochrany finančních zájmů Unie, která je jedním z jejích cílů, nemůže být pojem „protiprávní jednání“ vykládán restriktivně. Takový pojem tedy zahrnuje mimo jiné jakékoli korupční jednání úředníků nebo jakékoli zneužití, kterého se dopustí při výkonu veřejné funkce a které může ohrozit finanční zájmy Unie(35).

61.      Není přitom pochyb o tom, že skutky dotčené ve věci v původním řízení, a sice zneužití veřejných prostředků v letech 2011 až 2017, spadají pod tento pojem „protiprávní jednání“.

62.      Co se týče pojmu „finanční zájmy“ Unie, ten podle judikatury zahrnuje nejen příjmy dané k dispozici unijnímu rozpočtu, ale i výdaje, které tento rozpočet pokrývá(36). V projednávané věci předkládací rozhodnutí neuvádí žádnou skutečnost, která by naznačovala, že byly použity finanční prostředky pocházející z unijního rozpočtu nebo spravované Unií nebo jejím jménem.

63.      Podle předkládajícího soudu vyložil Soudní dvůr ochranu finančních zájmů Unie také široce. Takový výklad podle předkládajícího soudu znamená, že se čl. 325 odst. 1 SFEU vztahuje na jakékoliv protiprávní jednání způsobující škodu na veřejném majetku, a to bez ohledu na původ nebo určení finančních prostředků, které jsou předmětem takové činnosti.

64.      Tento názor do značné míry vychází z rozsudku Euro Box. Je třeba připomenout, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, byl Soudní dvůr dotázán, zda je s článkem 325 odst. 1 SFEU v souladu vnitrostátní právní úprava a praxe, podle kterých jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly vydány soudním kolegiem specializovaným v této oblasti (v prvním stupni) nebo soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem (v odvolacím řízení), absolutně neplatné, takže věci týkající se korupce a podvodů v oblasti DPH musí být opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni. Jak uvádí předkládající soud, některé z těchto trestných činů korupce, kterých se dopustili vysocí rumunští státní úředníci, se netýkaly evropských fondů.

65.      Podle tohoto soudu měl nicméně Soudní dvůr za to, že s ohledem na prvořadý cíl zabránit beztrestnosti podvodů a korupce je na vnitrostátním zákonodárci, aby změnil právní úpravu a zajistil, aby procesní režim použitelný na stíhání a trestání trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie, jakož i trestných činů korupce obecně, nebyl koncipován tak, že z důvodů, které jsou tomuto režimu vlastní, představuje systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících takové trestné činy.

66.      Jsem přesvědčen, že toto konstatování nemůže odůvodnit závěr, že trestné činy, které se netýkají unijních finančních prostředků, spadají rovněž do působnosti čl. 325 odst. 1 SFEU.

67.      Je sice pravda, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek Euro Box, požadavek týkající se účinné a odrazující povahy sankcí za trestné činy ohrožující finanční zájmy Unie vedl k povinnosti vnitrostátního zákonodárce změnit procesní režim použitelný na stíhání a trestání nejen trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie, ale i trestných činů korupce obecně.

68.      To bylo nicméně odůvodněno specifiky této věci. Jak uvedl Soudní dvůr, pokud jde o Rumunsko, je povinnost bojovat proti korupci ohrožující finanční zájmy Unie doplněna o závazky, které tento stát přijal při přistoupení a které byly konkretizovány přijetím rozhodnutí 2006/928/ES(37). Referenční cíle, kterých se Rumunsko takto zavázalo dosáhnout, pro něj závazný charakter v tom smyslu, že tento členský stát má specifickou povinnost dosáhnout těchto cílů, přijmout vhodná opatření k jejich dosažení v co nejkratší době a zdržet se provádění jakéhokoliv opatření, které by mohlo ohrozit jejich dosažení.

69.      Podle Soudního dvora se tudíž povinnost účinně bojovat proti korupci, zejména korupci na vyšších pozicích, která vyplývá z referenčních cílů uvedených v příloze rozhodnutí 2006/928 ve spojení se zvláštními závazky Rumunska, neomezuje pouze na případy korupce ohrožující finanční zájmy Unie, nýbrž týká se korupce obecně(38). Z toho plyne, že povinnost rumunského zákonodárce stanovit uplatňování účinných a odrazujících sankcí za korupční trestné činy obecně nevyplývá z extenzivního výkladu čl. 325 odst. 1 SFEU, nýbrž z požadavků stanovených v rozhodnutí 2006/928.

70.      K dnešnímu dni neexistuje žádné rovnocenné rozhodnutí ve vztahu ke Španělskému království, takže nelze mít za to, že španělskému zákonodárci přísluší povinnost stejného obsahu, jako je povinnost uvedená v předchozím bodě.

71.      Široký výklad ochrany finančních zájmů Unie vyplývá podle předkládajícího soudu rovněž z judikatury v oblasti podpor financovaných z unijních fondů. Tento soud v podstatě uvádí, že z rozsudku ANAS(39) vyplývá, že splnění třetí podmínky „nesrovnalosti“ ve smyslu čl. 2 bodu 7 nařízení (ES) č. 1083/2006(40), a sice podmínky týkající se poškození souhrnného rozpočtu Unie, nevyžaduje prokázání konkrétního finančního dopadu na tento rozpočet. Porušení použitelných pravidel totiž představuje nesrovnalost, pokud nelze vyloučit, že toto porušení mělo dopad na rozpočet dotčeného fondu(41).

72.      V tomto ohledu uvedený soud podotýká, že k určitým zneužitím finančních prostředků došlo za účelem podpory odtržení Katalánska a že v případě, že by k tomuto odtržení došlo, hrubý národní důchod (HND) Španělska by se snížil. To by pak vedlo ke snížení příjmů, které je tento členský stát povinen odvádět do rozpočtu Unie podle rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom(42). Podle předkládajícího soudu tedy nelze vyloučit, že skutky dotčené ve věci v původním řízení potenciálně poškodily finanční zájmy Unie.

73.      Před posouzením tohoto argumentu považuji za nezbytné doplnit relevantní právní rámec analýzy.

74.      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za účelem zajištění ochrany „finančních zájmů Unie“ mají členské státy zejména povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění účinného výběru vlastních zdrojů(43), jako jsou příjmy plynoucí z cel společného celního sazebníku a z použití jednotné sazby na harmonizovaný vyměřovací základ DPH(44). Tento závěr vychází ze zjištění, že existuje přímá spojitost mezi výběrem příjmů a poskytnutím odpovídajících zdrojů do unijního rozpočtu, jelikož jakékoliv selhání ve výběru příjmů je potenciálně příčinou snížení zdrojů(45).

75.      Kromě toho, jak připomíná předkládající soud, z judikatury vyplývá, že újma způsobená rozpočtu Unie může být čistě potenciální. Soudní dvůr zejména uvedl, že i nesrovnalosti, které nemají konkrétní finanční dopad, mohou vážně ohrozit finanční zájmy Unie, takže čl. 325 odst. 1 SFEU se může vztahovat nejen na jednání, která skutečně způsobí ztrátu rozpočtu Unie, ale i na pokus o takové jednání(46).

76.      Ačkoli posledně uvedená judikatura ukazuje na široký výklad ochrany finančních zájmů Unie, neumožňuje podle mého názoru prokázat přímou souvislost mezi protiprávním jednáním dotčeným ve věci v původním řízení a vlastními zdroji Unie.

77.      Toto protiprávní jednání se totiž netýká systému poskytování vlastních zdrojů zavedeného rozhodnutím 2007/436. Na zpronevěřené prostředky se nevztahovala povinnost jejich poskytnutí do rozpočtu Unie podle tohoto rozhodnutí. Kromě toho žalovaní v původním řízení nebyli odpovědní za výběr těchto prostředků a jejich poskytnutí do tohoto rozpočtu.

78.      Navíc považovat souvislost identifikovanou předkládajícím soudem, podle níž by dotčené protiprávní jednání potenciálně poškodilo finanční zájmy Unie v rozsahu, v němž by snížení španělského HND vedlo ke snížení příspěvku tohoto členského státu do rozpočtu Unie, za dostatečně přímou, by znamenalo nepřiměřeně rozšířit působnost práva Unie.

79.      Dva příklady, které uvedla Komise v písemném vyjádření, považuji v tomto ohledu za obzvláště výmluvné.

80.      Zaprvé by tento výklad vedl k závěru, že celá řada situací, kdy výše příjmů poskytnutých do rozpočtu Unie může být ovlivněna rozhodnutími politické povahy, v zásadě vnitrostátními, ohrožuje finanční zájmy Unie. Pokud se například členský stát rozhodne podle článku 50 SEU vystoupit z Unie, jak to nedávno učinilo Spojené království, bylo by nutné mít za to, že takové rozhodnutí poškozuje finanční zájmy Unie, a je tedy neslučitelné s článkem 325 SFEU(47).

81.      Zadruhé by uvedený výklad mohl znamenat, že jakákoli protiprávní činnost vnitrostátních orgánů odpovědných za veřejné prostředky, která může mít dopad na HND členského státu, představuje potenciální poškození finančních zájmů Unie, které případně odůvodňuje zásah Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) nebo Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO). Nepochybuji o tom, že takový zásah by představoval neoprávněné vměšování unijního práva do správy veřejných prostředků členských států.

82.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první otázku odpověděl tak, že článek 325 SFEU nebrání zániku odpovědnosti, ke kterému na základě LOA dochází u jednání nikoli trestní povahy, která poškozují finanční zájmy Unie, jako jsou jednání zakládající odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, při neexistenci přímé spojitosti mezi těmito jednáními a snížením, skutečným nebo potenciálním, příjmů poskytnutých do rozpočtu Unie.

b)      Ke třetí, čtvrté a páté otázce

83.      Pokud jde o třetí, čtvrtou a pátou otázku položenou předkládajícím soudem, je třeba uvést, že vycházejí z předpokladu, že na první otázku je třeba odpovědět kladně. Mám tedy za to, že Soudní dvůr nemá pravomoc na tyto otázky odpovídat.

3.      K souladu LOA se zásadou právního státu (druhá, šestá, sedmá a osmá otázka)

84.      V následujících úvahách se budu zabývat druhou otázkou položenou Soudnímu dvoru předkládajícím soudem, sedmou otázkou a společně šestou a osmou otázkou.

85.      Meritorní přezkum těchto otázek vyžaduje nejprve zjištění, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU sám o sobě představuje dostatečnou spojitost s unijním právem, takže Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o výkladu uvedených otázek, a že tyto otázky splňují kritéria přípustnosti vyplývající z judikatury Soudního dvora.

a)      K pravomoci Soudního dvora 

86.      Od vydání rozsudku Associação Sindical dos Juízes Portugueses(48) je nesporné, že na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU jsou členské státy povinny zajistit, aby orgány, které jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem spadají do jejich systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu(49).

87.      Působnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU je tedy mimořádně široká, neboť toto ustanovení se má vztahovat na každý vnitrostátní orgán způsobilý rozhodovat jakožto „soud“ o otázkách, které se týkají uplatňování nebo výkladu unijního práva, a spadají tudíž do oblastí pokrytých tímto právem(50). Jinak řečeno, samotná okolnost, že jde o orgán, který má pravomoc rozhodovat o výkladu nebo uplatňování unijního práva, je dostačující, aby toto ustanovení bylo relevantní.

88.      Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU odkazuje na „oblasti pokryté právem Unie“ bez ohledu na to, zda členské státy uplatňují toto právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Z toho vyplývá, že oblasti, které jsou vyhrazeny pravomoci členských států, nejsou vyňaty z působnosti uvedeného článku 19.

89.      Již v prvních věcech patřících do této linie judikatury vyvstala, nepřekvapivě, tato otázka s ohledem na organizaci soudnictví v členských státech, což je oblast jim vyhrazená na základě čl. 4 odst. 2 SEU(51).

90.      Soudní dvůr v odpověď na tuto citlivou otázku rozhodl, že i když organizace soudnictví v členských státech spadá do jejich pravomoci, musí tyto členské státy při jejím výkonu dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. V rozsudku Komise v. Polsko (Nezávislost nejvyššího soudu) rovněž upřesnil, že „tím, že požaduje, aby členské státy tyto povinnosti plnily, si Unie nečiní v žádném případě nárok na to, aby tuto pravomoc vykonávala sama, a tudíž ani na to, aby si ji přivlastnila“(52). Soudní dvůr se tedy nesnaží přetvořit vnitrostátní právní systémy podle konkrétního systému organizace soudnictví, jelikož tato pravomoc přísluší výlučně členským státům. Omezil se na přezkum pravidel týkajících se organizace a fungování vnitrostátních soudů z hlediska jejich souladu s účinnou soudní ochranou, zejména se zásadami nezávislosti a nestrannosti soudnictví a zásadou soudu předem zřízeného zákonem.

91.      V projednávané věci, která se týká jiné záležitosti úzce spjaté se státní svrchovaností, a to udělení amnestie, by tyto úvahy měly být v plném rozsahu převzaty.

92.      Soudní dvůr by tedy po připomenutí, že amnestie spadá do výlučné pravomoci členských států, měl uvést, že tyto státy jsou nicméně povinny při přijímání zákona o amnestii dodržovat požadavky na účinnou právní ochranu vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

93.      Přezkoumání takového zákona z hlediska tohoto ustanovení - to je třeba dodat – by v žádném případě neznamenalo zbavení členských států výkonu jejich výlučné pravomoci ve věcech amnestie. Pro ilustraci postačí konstatovat, že ustanovení, která stanoví cíl sledovaný vnitrostátním zákonodárcem, a ustanovení týkající se vymezení věcné a časové působnosti uvedeného zákona jsou nutně vyloučena ze soudního přezkumu Soudním dvorem podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

94.      V této fázi přitom již není pochyb o tom, že TCU je orgánem, který může jakožto „soud“ rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva. Z toho vyplývá, že řízení, které před ním probíhá, musí splňovat požadavky na účinnou právní ochranu ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

95.      Soudní dvůr má tedy pravomoc přezkoumat druhou, šestou, sedmou a osmou otázku položenou předkládajícím soudem z hlediska tohoto ustanovení.

b)       K přípustnosti

96.      Pokud jde o přípustnost otázek položených předkládajícím soudem, rád bych bez dalšího uvedl, že stejně jako generální advokát M. Bobek jsem přesvědčen, že práh přípustnosti odpovídající článku 19 odst. 1 druhému pododstavci SEU není a nemusí být výše než obvykle. Toto ustanovení totiž již má v sobě poměrně vysoký věcný práh pro jeho porušení(53).

97.      Jinými slovy, určení tohoto prahu se podle mého názoru musí řídit obecnými zásadami přípustnosti předběžných otázek ve smyslu judikatury Soudního dvora.

98.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci mechanismu spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedeného článkem 267 SFEU musí být požadované rozhodnutí o předběžné otázce „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena(54).

99.      Soudní dvůr uvedl, že ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce. Toto řízení tedy vyžaduje, aby mezi uvedeným sporem a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, existoval „takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout“(55).

100. Kromě toho podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může žádost podanou vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém, nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými či právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(56).

101. Pokud jde o druhou předběžnou otázku položenou v projednávané věci, má předkládající soud za to, že i kdyby Soudní dvůr odpověděl na první otázku tak, že je nezbytné prokázat, že pří spáchání skutků dotčených v původním řízení byly použity prostředky Unie, aby bylo možné konstatovat „poškození finančních zájmů Unie“ ve smyslu článku 325 SFEU, byl by přesto povinen uplatnit na tyto skutky amnestii, aniž by mohl ve lhůtě tak krátké jako jsou dva měsíce provést dokazování za účelem ověřit existenci porušení posledně uvedeného ustanovení.

102. Jestliže vnitrostátní soud zmiňuje evropský původ předmětných prostředků, který vnitrostátní trestní soudy nekonstatovaly, ani jej netvrdili účastníci původního řízení, a který možná nebude nikdy prokázán, je třeba uvést, že Soudní dvůr již konstatoval, že nejsou hypotetické předběžné otázky, které poukazují na to, že soud, který je položil, nemůže konstatovat porušení unijního práva, protože mu to vnitrostátní právo neumožňuje(57). Tak je tomu podle mne v případě druhé otázky v projednávané věci.

103. Šestá až osmá předběžná otázka se týkají ustanovení LOA, která ukládají vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a zrušily zajišťovací opatření ve lhůtě dvou měsíců, i když Soudní dvůr, kterému byla předložena předběžná otázka, ještě nevydal rozhodnutí. Takto požadovaný výklad čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU přitom podle mého názoru splňuje požadavek objektivní potřeby pro rozhodnutí, které má přijmout předkládající soud, jelikož rozsudek o předběžných otázkách, který bude vydán, může ovlivnit rozhodnutí o zrušení či zachování zajišťovacích opatření.

104. Jsem tedy toho názoru, že by druhá, šestá a osmá otázka položená Soudnímu dvoru v projednávané věci měly být považovány za přípustné.

105. Sedmá předběžná otázka se týká ustanovení LOA, které stanoví, že rozhodnutí, jímž se fyzické a právnické osoby zprošťují odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, přijme předkládající soud jednak po vyslechnutí státního zastupitelství a poškozených veřejných subjektů, s vyloučením subjektu, který podal opravný prostředek ve veřejném zájmu, a jednak bez možnosti posoudit důkazy za účelem zjištění, zda se žalovaní v původním řízení dopustili jednání, za které se mají odpovídat.

106. Uznávám, že přípustnost této otázky se může na první pohled jevit sporná.

107. Na rozdíl od ostatních předběžných otázek totiž není tato otázka formulována z hlediska nezávislosti soudnictví, ale z hlediska dodržení práva spolužalobkyně (SCC) být vyslechnuta a práva žalovaných na obhajobu. Nadto nic ve spise nenaznačuje, že tito účastníci řízení namítali porušení těchto práv v původním řízení.

108. Nicméně z hlediska širokého přístupu, který zastávám a který jsem vysvětlil výše, mám za to, že by sedmá otázka rovněž měla být považována za přípustnou.

109. Musím totiž upřesnit, že judikaturu uvedenou v bodě 100 tohoto stanoviska je třeba chápat v tom smyslu, že Soudnímu dvoru nelze předkládat všechny předběžné otázky, i hypotetické, které si může soud klást v průběhu řízení ohledně slučitelnosti jeho vnitrostátního práva s unijním právem, jinak by byl zpochybněn požadavek souvislosti mezi položenými otázkami a řešením sporu, který byl předložen vnitrostátnímu soudu. Sedmá otázka však podle všeho do této kategorie otázek nepatří.

110. S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že druhá, šestá, sedmá a osmá otázka, které předkládající soud položil Soudnímu dvoru, by měly být prohlášeny za přípustné.

c)      K věci samé

1)      Úvodní poznámky

111. Než se budu zabývat podstatou jednotlivých otázek položených v projednávané věci z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, je nezbytné uvést několik poznámek týkajících se obsahu ochrany poskytované tímto ustanovením.

112. V rozsudku ASJP Soudní dvůr konstatoval, že článek 19 SEU vyjadřuje hodnotu právního státu potvrzenou v článku 2 SEU a že zásada účinné soudní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva, která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny(58). Posledně uvedený závěr jej v pozdějším rozsudku vedl ke konstatování, že článek 47 Listiny musí být „náležitě zohledněn“ pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU(59)

113. Vztah mezi těmito dvěma ustanoveními, který je zásadní pro vymezení věcného obsahu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, chápe Soudní dvůr takto: „[z]atímco [...] článek 47 Listiny přispívá k dodržování práva na účinnou soudní ochranu každého jednotlivce uplatňujícího v určité věci právo, které pro něj vyplývá z unijního práva, čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU má za cíl zajistit, aby systém prostředků zavedený každým členským státem zaručoval účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem“(60).

114. Podle Soudního dvora uznání práva na účinnou právní ochranu zaručeného v článku 47 Listiny v daném případě předpokládá, že se osoba, která je uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem. Tomuto právu odpovídá povinnost uložená členským státům článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie(61).

115. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU se tak týká prvků, které patří do systémů prostředků zavedených členským státem, a nikoli prvků souvisejících s konkrétními případy nebo individuálními situacemi, jako je tomu v případě článku 47 Listiny. První ustanovení je určeno členským státům, zatímco druhé ustanovení přiznává právo občanům Unie. Proto podle Soudního dvora právu zaručenému článkem 47 Listiny „odpovídá“ povinnost členských států vyplývající z uvedeného článku 19.

116. Z toho vyplývá, že povinnost vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU vyžaduje nejen to, aby z organizačního hlediska splňovaly orgány, které mohou vykládat nebo uplatňovat unijní právo, požadavky na postavení „soudu“, jako je nezávislost, nestrannost a povaha „soudu předem zřízeného zákonem“, ale rovněž to, aby z procesního hlediska před nimi platily jednotlivé záruky související se „spravedlivým procesem“.

117. Tento výklad podporuje i novější judikatura Soudního dvora. Soudní dvůr v rozsudcích Komise v. Polsko (Kárný režim soudců)(62) a PT(63) upřesnil, že dodržování práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu je jedním z nedílných prvků základní zásady účinné právní ochrany uvedené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU.

118. Je pravda, že v prvně uvedeném rozsudku byla otázka týkající se dodržování těchto práv považována za vedlejší ve vztahu k otázce dodržení požadavku nezávislosti dotčeného orgánu. Nesplnění povinnosti vytýkané Polsku se totiž týkalo procesních pravidel, která podle Komise vedla k omezení práva soudců, s nimiž je vedeno kárné řízení, být kárným soudem skutečně vyslechnuti, a jejich práva na účinnou obhajobu před tímto soudem. Vzhledem k tomu, že tato pravidla spadala do kontextu kárného režimu vykazujícího nedostatky, na které Soudní dvůr poukázal, mohla podle něj ještě zvýšit riziko použití kárného režimu vztahujícího se na soudce jako systému politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí. Omezení práva na obhajobu vyplývající z uvedených procesních pravidel tak narušovalo nezávislost soudců(64).

119. Z druhého uvedeného rozsudku však vyplývá, že porušení práva na obhajobu může samo o sobě vést k porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se jednalo o vnitrostátní ustanovení, které v trestním řízení vedeném proti několika obžalovaným z důvodu účasti v téže organizované zločinecké skupině podmiňuje schválení dohody o vině a trestu, sjednané mezi jedním z obžalovaných a státním zástupcem v průběhu soudní fáze tohoto řízení, ze strany soudu souhlasem všech spoluobžalovaných.

120. Soudní dvůr založil svou odpověď především na zjištění, že zásada účinné právní ochrany je porušena, pokud je soudní rozhodnutí založeno na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se účastníci řízení, nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a tudíž k nim nemohli zaujmout stanovisko. Dospěl k závěru, že k porušení nedošlo, jelikož cílem dotčeného ustanovení je právě zaručit právo na obhajobu obžalovaným, kteří vzhledem k tomu, že neuznali svou vinu, musí být souzeni v následném trestním řízení, a to s ohledem na informace, jež se jich týkají a mohou být uvedeny v dohodě o vině a trestu, a na prohlášení, která může jako svědek učinit obžalovaný, jenž uznal svou vinu(65).

121. Ze zkoumané judikatury podle mne plyne, že věcný obsah čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU je totožný s obsahem článku 47 Listiny(66). Jsem však toho názoru, že porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU lze konstatovat pouze v případě, že údajné neslučitelnosti mají určitou závažnost nebo systémovou povahu(67). Pro účely určení, zda tomu tak je, se ztotožňuji s konstatováním generálního advokáta M. Bobka, že „[k]líčovou otázkou je [...] to, zda (jednorázový či opakovaný) problém předložený Soudnímu dvoru může ohrozit řádné fungování vnitrostátního soudního systému a tím ohrozit schopnost dotčeného členského státu poskytnout jednotlivcům dostatečné prostředky nápravy“(68).

122. S ohledem na výše uvedené úvahy nyní přistoupím k meritornímu posouzení otázek položených Soudnímu dvoru předkládajícím soudem.

2)      K druhé otázce

123. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 19 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec LOA, podle kterého musí být každé rozhodnutí o uplatnění amnestie v dané věci přijato nejpozději do dvou měsíců, v rozsahu, v němž tato lhůta neumožňuje vnitrostátnímu soudu provést nezbytné dokazování k určení, zda prostředky, které byly předmětem jím posuzovaného jednání zakládajícího odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, představují prostředky Unie.

124. Podle názoru předkládajícího soudu je maximální lhůta dvou měsíců stanovená v čl. 10 odst. 2 druhém pododstavci LOA v rozporu s judikaturou Soudního dvora, která nedovoluje, aby soudci byli vystaveni „vnějším tlaku“, který by mohl zpochybnit jejich nezávislost. Tato lhůta totiž brání příslušnému vnitrostátnímu soudu přijmout opatření v rámci dokazování, stanovená v článcích 435 a 436 LEC („Závěrečná opatření“), za účelem zejména určit původ, vnitrostátní nebo evropský, veřejných prostředků, které byly předmětem jednání, jež může založit odpovědnost v oblasti veřejných prostředků. Vnitrostátní soud by tak nakonec systematicky uplatňoval amnestii na jednání, která mohou poškozovat finanční zájmy Unie.

125. Je třeba připomenout, že v souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zejména zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci(69).

126. Z ustálené judikatury vyplývá, že záruky nezávislosti a nestrannosti podle unijního práva vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci(70).

127. V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Jak uvádí předkládající soud, pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkce musí umožňovat, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a tím byla vyloučena neexistence zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, jež může narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat(71).

128. Pokud se tento přístup judikatury promítne na projednávanou věc, může takové procesní ustanovení, jako je čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec LOA, představovat nepřímý vliv, který by mohl usměrňovat rozhodnutí přijímaná dotyčnými soudy, a porušovat tak požadavek nezávislosti vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Rád bych upřesnil, že konstatování takového porušení vyžaduje nejen to, aby lhůta uvedená v dotčeném vnitrostátním procesním ustanovení byla nepřiměřeně krátká, ale také to, aby měla závaznou povahu. Pokud by tomu tak bylo, mohla by tato lhůta zbavovat tyto soudy pravomoci přijmout veškerá opatření nezbytná k ověření, zda prostředky zneužité v daném případě je třeba považovat za prostředky Unie.

129. V tomto ohledu je třeba připomenout, že amnestie z povahy věci vede ke zrušení rozhodnutí nebo soudních řízení nebo zabránění jim. Obecně ji schvaluje zákonodárce a týká se kategorie činů spáchaných během určitého období. V tomto rámci mají soudy uplatnit právní předpisy, které upravují udělování amnestie, v konkrétních případech. Jak v podstatě potvrdila Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva (dále jen „Benátská komise“) ve svém stanovisku k návrhu španělského zákona o amnestii(72), amnestie je slučitelná se zásadou dělby moci, pokud neruší pravomoc takto svěřenou soudní moci. Jinými slovy, jak uvedla sama Benátská komise ve svém stanovisku k ustanovením týkajícím se politických vězňů v zákoně Gruzie o amnestii(73), postup, kdy je soudní moc rozhodnutím gruzínského parlamentu pověřena rozhodnout, zda konkrétní osoby splňují obecná kritéria stanovená gruzínským parlamentem pro uplatnění amnestie, je s touto zásadou v souladu.

130. V rámci mechanismu předběžných otázek přísluší posouzení, zda je lhůta příliš krátká a závazná, předkládajícímu soudu. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi bych však rád zdůraznil následující.

131. Španělská vláda jak v písemném vyjádření, tak při jednání upřesnila, že lhůta uvedená v čl. 10 odst. 2 druhém pododstavci LOA je čistě indikativní, neboť přijetí jakéhokoliv rozhodnutí podle tohoto článku je v každém případě podmíněno posouzením soudu, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění amnestie. Žádná ze zúčastněných stran nepředložila důkazy, které by tento výklad vyvracely.

132. Za předpokladu, že by maximální dvouměsíční lhůta stanovená v čl. 10 odst. 2 druhém pododstavci LOA mohla být považována za nepřiměřeně krátkou, shodují se podle všeho zúčastněné strany na tom, že soudci, kteří tuto lhůtu nedodrží, se vystavují riziku kárné odpovědnosti podle čl. 418 odst. 11 LOPJ. Podotýkám, že tento článek označuje za závažné pochybení neodůvodněné prodlení se zahájením nebo vedením řízení nebo věci před soudcem při výkonu jeho funkce, nejde-li o velmi závažné pochybení(74). Jinými slovy, prosté nedodržení uvedené lhůty podle všeho nevede k uložení kárné sankce(75), což svědčí o indikativní povaze této lhůty. Článek 10 odst. 2 druhý pododstavec LOA by tak mohl být vykládán v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU v tom smyslu, že španělské soudy mohou překročit maximální lhůtu dvou měsíců pro uplatnění amnestie, pokud se nejedná o „neodůvodněné prodlení“ ve smyslu čl. 418 odst. 11 LOPJ, tedy například v případě provádění dokazování.

133. S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou otázku tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec LOA, podle kterého musí být každé rozhodnutí o uplatnění amnestie v dané věci přijato nejpozději do dvou měsíců, pokud je tato lhůta závazná a brání vnitrostátnímu soudu provést nezbytné dokazování k určení, zda prostředky, které byly předmětem jím posuzovaného jednání zakládajícího odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, představují prostředky Unie.

3)      K sedmé otázce

134. Sedmá otázka předkládajícího soudu má dvě části.

135. Zaprvé se předkládající soud v podstatě táže, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU(76) brání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby před vydáním rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických nebo právnických osob odpovědnosti vyslechly pouze subjekty veřejného sektoru poškozené ztrátou veřejných prostředků v souvislosti s amnestovanými skutky a státní zastupitelství, s vyloučením účastníků řízení, kteří podali žalobu ve veřejném zájmu. Zadruhé se tento soud v podstatě táže, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny brání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby přijaly uvedené rozhodnutí o zproštění odpovědnosti, aniž jim ponechává možnost posoudit důkazní prostředky za účelem určení, zda se žalovaný dopustil jednání, za které je požadována jeho odpovědnost v oblasti veřejných prostředků.

136. Pokud jde o první část této otázky, je třeba úvodem připomenout, že poškozený subjekt veřejného sektoru (Generalitat) se původního řízení neúčastní, neboť nepodal žalobu ve stanovené lhůtě. Jedině SCC a státní zastupitelství se jako spolužalobci v původním řízení domáhali vyvození odpovědnosti za veřejné prostředky.

137. Podle předkládajícího soudu může povinnost vyslechnout poškozené subjekty veřejného sektoru a státní zastupitelství, s vyloučením jiného žalobce v původním řízení, porušovat právo tohoto účastníka na obhajobu, jakožto součásti práva na účinnou právní ochranu ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Uvedený soud konkrétně odkazuje na porušení zásad rovnosti zbraní a kontradiktornosti, jakož i práva být vyslechnut.

138. Pokud jde o právo být vyslechnut, je třeba připomenout, že zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu jakéhokoliv řízení, jež může vést ke správnímu rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů(77). Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že soudní rozhodnutí vycházející ze skutkových okolností a dokumentů, s nimiž se účastníci řízení nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a tedy se k nim nemohli vyjádřit, by bylo neslučitelné s tímto právem(78).

139. Takové vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 13 odst. 3 LOA, je tedy neslučitelné s právem být vyslechnut, pokud se účastník řízení, který podal žalobu ve veřejném zájmu, nemohl seznámit se skutečnostmi a dokumenty, na nichž je založeno rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických a právnických osob odpovědnosti za veřejné prostředky, a nemohl k nim tedy zaujmout stanovisko.

140. Pokud jde o zásadu rovnosti zbraní, ta znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi. Tato zásada tak zaručuje rovnost práv a povinností těchto účastníků řízení, zejména pokud jde o pravidla upravující provádění důkazů a kontradiktorní diskuzi před příslušným soudem(79).

141. Pokud jde o zásadu kontradiktornosti, ta zpravidla zahrnuje právo účastníků řízení zaujmout stanovisko ke skutečnostem a dokumentům, ze kterých bude vycházet rozhodnutí soudu, a vyjádřit se k důkazům a vyjádřením předloženým soudu, jakož i právním důvodům uplatněným soudem bez návrhu, na kterých soud hodlá založit své rozhodnutí. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je totiž třeba, aby účastníci řízení měli možnost vyjádřit se kontradiktorně jak ke skutkovým, tak k právním okolnostem, které jsou rozhodné pro výsledek řízení(80).

142. Takové ustanovení, jako je čl. 13 odst. 3 LOA, které ukládá vnitrostátním soudům, aby vyslechly výlučně subjekty veřejného sektoru poškozené ztrátou veřejných prostředků v souvislosti s amnestovanými činy a státní zastupitelství, s vyloučením účastníků řízení, kteří podali žalobu ve veřejném zájmu, je neslučitelné se zásadami rovnosti zbraní a kontradiktornosti, jelikož těmto účastníkům řízení brání v kontradiktorní diskusi o skutkových a právních okolnostech, které jsou rozhodné pro výsledek řízení.

143. Předkládajícímu soudu, který má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, přísluší ověřit, zda přestože účastník řízení, který podal žalobu ve veřejném zájmu, ve znění čl. 13 odst. 13 LOA nefiguruje, musí být toto ustanovení nicméně vykládáno v tom smyslu, že mu je přiznáno právo být vyslechnut(81).

144. Argument španělské vlády založený na povaze dotčené žaloby nemůže nijak vyvrátit závěr, ke kterému jsem dospěl. Tato vláda v písemném vyjádření poznamenává, že právní úprava actio popularis, jež byla podána v projednávaném případě, spadá do výlučné pravomoci členských států, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity. Konkrétně v unijním právu tak podle ní neexistuje žádná zásada nebo základní právo, které by vyžadovaly, aby účastník řízení, který podal tuto žalobu ve veřejném zájmu, byl před přijetím rozhodnutí, kterým se končí řízení, vyslechnut. Podle mého názoru není třeba připomínat, že tato pravomoc, ačkoliv náleží výlučně členským státům, musí být vykonávána v souladu s unijním právem, a konkrétně s požadavky vyplývajícími z práva být vyslechnut, jakož i ze zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní, jak jsou shrnuty v předchozích bodech tohoto stanoviska.

145. Pokud jde o druhou část této otázky, je třeba uvést, že právní mechanismus kritizovaný předkládajícím soudem je podle všeho vlastní každé amnestii. Je-li zjištěno, že dotčená jednání spadají do oblasti působnosti amnestie, nemůže soud, u něhož byla podána žaloba, pokračovat v posuzování věci, která mu byla předložena. Musí přijmout rozhodnutí, kterým řízení ukončí tak, aby věc byla vyškrtnuta ze seznamu věcí(82).

146. Za předpokladu, že předkládající soud takto vyjadřuje pochybnosti o slučitelnosti čl. 13 odst. 3 LOA s právem na obhajobu v rozsahu, v němž nestanoví, že se žalovaní v původním řízení mohou vzdát nároku na amnestii, stačí konstatovat, že toto právo podle všeho nevyžaduje, aby soudy přiznaly uvedeným účastníkům takovou možnost vzdání se.

147. S ohledem na tyto úvahy navrhuji, pokud jde o první část sedmé otázky, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby před vydáním rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických nebo právnických osob odpovědnosti vyslechly pouze subjekty veřejného sektoru poškozené ztrátou veřejných prostředků v souvislosti s amnestovanými skutky a státní zastupitelství, s vyloučením účastníků řízení, kteří podali žalobu ve veřejném zájmu.

148. Pokud jde o druhou část této otázky, navrhuji odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických a právnických osob odpovědnosti, aniž těmto soudům ponechává možnost posoudit důkazní prostředky za účelem určení, zda se tyto osoby dopustily jednání, za které je požadována jejich odpovědnost v oblasti veřejných prostředků.

4)      K šesté a osmé otázce

149. Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 8 odst. 3 LOA, který stanoví povinné zrušení zajišťovacích opatření nařízených soudy v přípravném řízení nebo řízení v prvním stupni.

150. Podstatou osmé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 47 Listiny, článek 267 SFEU a čl. 23 první pododstavec protokolu (č. 3) o statutu Soudního dvora Evropské unie brání takovým vnitrostátním ustanovením, jako jsou čl. 8 odst. 3, článek 10 a čl. 13 odst. 3 LOA, v rozsahu, v němž tato ustanovení zbavují odpověď na jakoukoli předběžnou otázku užitečného účinku, což je v rozporu se zásadami přednosti a přímého účinku unijního práva.

151. Z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem ohledně šesté otázky vyplývá, že slučitelnost závazného zrušení zajišťovacích opatření s unijním právem je považována za problematickou z hlediska řízení o předběžné otázce. Mám tedy za to, že tato otázka je „absorbována“ osmou otázkou, která má širší rozsah než tato otázka.

152. Tuto poslední je však podle mého názoru třeba upřesnit jejím přeformulováním.

153. Pokud jde o vnitrostátní ustanovení, která jsou v nich zmíněna, je třeba poznamenat, že čl. 8 odst. 3 LOA stanoví zrušení zajišťovacích opatření nařízených v přípravném řízení nebo řízení v prvním stupni. Jak bylo uvedeno výše, čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec tohoto zákona stanoví, že rozhodnutí o uplatnění amnestie musí být přijata nejpozději do dvou měsíců, zatímco čl. 13 odst. 3 tohoto zákona stanoví, že po vyslechnutí státního zastupitelství a poškozených veřejných subjektů musí TCU vydat rozhodnutí o zproštění dotčených osob odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků, pokud proti tomu uvedené subjekty nevznesou námitky.

154. Podle názoru předkládajícího soudu by společné použití těchto ustanovení mohlo vést k tomu, že by tento soud byl nucen přijmout rozhodnutí o zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a zrušit zajišťovací opatření před tím, než Soudní dvůr případně vydá rozhodnutí o předběžné otázce. To lze podle předkládajícího soudu vyvodit z desátého a jedenáctého pododstavce oddílu V preambule LOA, které vyžadují od soudů „neprodleně zrušit [přijatá] opatření omezující práva [...], a to i v těch případech, kdy je případně soudní řízení přerušeno“ (desátý pododstavec), přičemž formální výhrada, podle níž „[t]oto ustanovení je v souladu s mechanismem [...] předběžné otázky podle článku 267 [SFEU]“ (jedenáctý pododstavec), není dostatečná k zajištění přerušení řízení v případě, že bude podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Tyto pochybnosti jsou vzneseny za účelem zajištění účinnosti konečného rozhodnutí, které bude případně vydáno Soudním dvorem v odpověď na předběžné otázky položené v předkládacím rozhodnutí.

155. Osmou otázku je tedy podle mého názoru třeba chápat v tom smyslu, že se předkládající soud táže, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 267 SFEU a čl. 23 první pododstavec protokolu (č. 3) o statutu Soudního dvora Evropské unie brání takovým vnitrostátním ustanovením jako je čl. 8 odst. 3, článek 10 a čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž tato ustanovení ukládají vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a zrušily zajišťovací opatření ve lhůtě nejvýše dvou měsíců, i když Soudní dvůr, ke kterému byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ještě nevydal rozhodnutí.

156. Připomínám rovnou, že podle ustálené judikatury článek 267 SFEU zavádí dialog mezi soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států, jehož cílem je zajistit jednotný výklad unijního práva, čímž umožňuje zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii, a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami. Rozsudek vydaný v rámci tohoto řízení je, pokud jde o výklad unijního práva, pro vnitrostátní soud závazný při řešení sporu, který mu byl předložen(83).

157. Článek 23 statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že ve věcech, které jsou předmětem řízení o předběžné otázce, rozhodnutí vnitrostátního soudu o předložení věci Soudnímu dvoru přeruší řízení na vnitrostátní úrovni(84).

158. Komise ve svém písemném vyjádření zdůrazňuje, že i když čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec LOA výslovně nevylučuje možnost vnitrostátního soudu pozastavit dvouměsíční lhůtu po dobu, po kterou Soudní dvůr posuzuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, relevantní vnitrostátní legislativní kontext, který se vyznačuje zrušením článku 43a LEC, naznačuje, že mu tato možnost není přiznána. Pokud by tomu tak bylo, je zřejmé, že takové pravidlo by nebylo slučitelné s ustanoveními unijního práva zmíněnými v předchozích bodech tohoto stanoviska. Povinnost uložená zákonem vnitrostátním soudům přijmout rozhodnutí o uplatnění amnestie (s účinky věci pravomocně rozsouzené) v závazné lhůtě dvou měsíců, která brání přerušení této lhůty v případě, že vnitrostátní soud podá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, by totiž tomuto soudu neumožnila vyhovět rozhodnutí Soudního dvora vydanému v řízení o předběžné otázce, čímž by toto řízení zbavila veškerého užitečného účinku.

159. Pokud jde o povinné zrušení dříve nařízených zajišťovacích opatření, uvedených v čl. 8 odst. 3 LOA, je třeba uznat, že znění desátého a jedenáctého pododstavce oddílu V preambule tohoto zákona vede k závěru, že tento zákon vyžaduje zrušení těchto zajišťovacích opatření, a to i v případě, že vnitrostátní řízení je přerušeno z důvodu podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

160. V tomto ohledu stačí připomenout, že plná účinnost unijního práva podle ustálené judikatury vyžaduje, aby soud, kterému byl předložen spor řídící se tímto právem, mohl nařídit předběžná opatření za účelem zaručení plné účinnosti soudního rozhodnutí, které má být vydáno. Pokud by totiž vnitrostátní soud, který přeruší řízení do doby, než Soudní dvůr odpoví na jeho předběžnou otázku, nemohl nařídit předběžná opatření po dobu, než vydá rozhodnutí na základě odpovědi Soudního dvora, užitečný účinek systému zavedeného článkem 267 SFEU by byl oslaben(85). Z toho vyplývá, že pokud to vnitrostátní soud považuje za nezbytné, musí mít možnost přijmout nebo případně ponechat v platnosti zajišťovací opatření až do vydání rozhodnutí, které vydá na základě odpovědi Soudního dvora na jeho žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

161. Je třeba dodat, že nutnost umožnit vnitrostátním soudům řídit se rozsudky vydanými Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce spadá rovněž pod požadavek nezávislosti soudů vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Podle judikatury Soudního dvora je totiž pravomoc učinit při uplatňování unijního práva vše, co je nezbytné k upuštění od použití vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, která případně představuje překážku plné účinnosti norem unijního práva, nedílnou součástí úlohy unijního soudu, která přísluší vnitrostátnímu soudu pověřenému uplatňováním norem unijního práva v rámci jeho pravomoci, takže výkon této pravomoci představuje záruku, která je vlastní nezávislosti soudů(86).

162. Konečně podotýkám, že španělská vláda tvrdí, že předkládající soud by měl vykládat dotčená vnitrostátní ustanovení v souladu s článkem 267 SFEU tak, že je-li podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, může být řízení přerušeno a zajišťovací opatření mohou být zachována po dobu, po kterou jsou přerušení a tato opatření nezbytná k zajištění užitečného účinku odpovědi, kterou Soudní dvůr poskytne. Je na předkládajícím soudu, aby určil, zda je takový konformní výklad možný.

163. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na šestou a osmou otázku v přeformulovaném znění tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 267 SFEU a čl. 23 první pododstavec protokolu (č. 3) o statutu Soudního dvora Evropské unie brání takovým vnitrostátním ustanovením jako je čl. 8 odst. 3, článek 10 a čl. 13 odst. 3 LOA v rozsahu, v němž tato ustanovení ukládají vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a zrušily zajišťovací opatření nařízená v předchozím stadiu řízení ve lhůtě nejvýše dvou měsíců, i když Soudní dvůr, ke kterému byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ještě nevydal rozhodnutí.

V.      Závěry

164. Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Tribunal de Cuentas (Účetní dvůr, Španělsko) následovně:

1)      Článek 325 SFEU

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání zániku odpovědnosti, ke kterému na základě Ley Orgánica 1/2024 de amnistía para la normalización institucional, política y social en Cataluña (organický zákon 1/2024 o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku) ze dne 10. června 2024 dochází u jednání nikoli trestní povahy, která poškozují finanční zájmy Unie, jako jsou jednání zakládající odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, při neexistenci přímé spojitosti mezi těmito jednáními a snížením, skutečným nebo potenciálním, příjmů poskytnutých do rozpočtu Unie.

2)       Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 10 odst. 2 druhý pododstavec organického zákona 1/2024 ze dne 10. června 2024, podle kterého musí být každé rozhodnutí o uplatnění amnestie v dané věci přijato nejpozději do dvou měsíců, pokud je tato lhůta závazná a brání vnitrostátnímu soudu provést nezbytné dokazování k určení, zda prostředky, které byly předmětem jím posuzovaného jednání zakládajícího odpovědnost v oblasti veřejných prostředků, představují prostředky Unie.

3)      Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU

musí být vykládán v tom smyslu, že

–        brání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 organického zákona 1/2024 ze dne 10. června 2024 v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby před vydáním rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických nebo právnických osob odpovědnosti vyslechly pouze subjekty veřejného sektoru poškozené ztrátou veřejných prostředků v souvislosti s amnestovanými skutky a Ministerio Fiscal (státní zastupitelství), s vyloučením účastníků řízení, kteří podali žalobu ve veřejném zájmu,

–        nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení jako je čl. 13 odst. 3 organického zákona 1/2024 ze dne 10. června 2024 v rozsahu, v němž toto ustanovení ukládá vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění žalovaných fyzických a právnických osob odpovědnosti, aniž těmto soudům ponechává možnost posoudit důkazní prostředky za účelem určení, zda se tyto osoby dopustily jednání, za které je požadována jejich odpovědnost v oblasti veřejných prostředků.

4)      Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 267 SFEU a čl. 23 první pododstavec protokolu (č. 3) o statutu Soudního dvora Evropské unie

musí být vykládány v tom smyslu, že

brání takovým vnitrostátním ustanovením jako je čl. 8 odst. 3, článek 10 a čl. 13 odst. 3 organického zákona 1/2024 ze dne 10. června 2024 v rozsahu, v němž tato ustanovení ukládají vnitrostátním soudům, aby přijaly rozhodnutí o zproštění odpovědnosti v oblasti veřejných prostředků a zrušily zajišťovací opatření nařízená v předchozím stadiu řízení ve lhůtě nejvýše dvou měsíců, i když Soudní dvůr, ke kterému byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ještě nevydal rozhodnutí.

1–      Původní jazyk: francouzština.

2–      Viz Donnedieu de Vabres, H., Traité de droit pénal et de législation pénale comparé, Librairie du Recueil Sirey, Paříž, 1947, 3. vydání, s. 550 až 560, č. 977 až 992, zvláště s. 550, č. 977.

3–      Tento výraz je podobně jako výraz „amnestie“ tvořen předponou ἀ- (zbavující) a slovem μνήμη (mnêmê), které v řečtině znamená „paměť“ nebo „vzpomínka“.

4–      Viz definice pojmu „amnestie“ na platformě Oxford Constitutional Law, která je k dispozici na adrese: https://oxcon.ouplaw.com/display/10.1093/law-mpeccol/law-mpeccol-e199.

5–      Pokud jde o podrobný historický vývoj amnestie, viz mé dnešní stanovisko v související věci C-666/24, Associació Catalana de Víctimes de Organitzacions Terroristes (ACVOT).

6–      Viz Beccaria, C., Dei delitti e delle pene, Liurne, 1764, kapitola XLVI, nadepsaná „O milostech“, zejména následující pasáž: „[j]estliže se má za to, že shovívavost, ctnost zákonodárce, a nikoli vykonavatele zákonů, musí být zjevná v zákoníku, a nikoli v rozsudcích; jestliže tím, že se lidem ukazují odpuštěné zločiny, za něž trest nebyl nutným důsledkem, se v nich pěstuje naděje na beztrestnost a jsou nuceni považovat tresty za akty násilí, a nikoli spravedlnosti, jak si lze přát, aby panovník uděloval zločincům milosti?“ (překlad [do francouzštiny] Chaillou de Lisy, M., v Beccaria, C., Traité des délits et des peines, Paříž, 1773, k dispozici na adrese: https://perso.unifr.ch/derechopenal/assets/files/obrasjuridicas/oj_20100907_01.pdf).

7–      Viz Hugo, V., Actes et paroles. Depuis l’exil. 1871 – 1876,, Hetzel, Paříž, sv. 6, kapitola XXXII nadepsaná „Amnestie v Senátu“, Projev Victora Huga, zasedání v pondělí 22. května 1876, s. 154 až 169, zejména následující pasáž: „Pánové, v dobách neshod se všechny strany dovolávají spravedlnosti. Ta nepatří nikomu. Zná pouze sama sebe. Je božsky slepá k lidským vášním. Je strážkyní všech a služebnicí nikoho. Spravedlnost se nezapojuje do občanských válek, ale nepřehlíží je a zasahuje do nich. A víte, kdy tak činí? Až poté. Nechává zvláštní soudy dělat jejich práci, a když skončí, nastupuje ona. Pak si změní jméno a říká si shovívavost“ (s. 157).

8–      BOE č. 141 ze dne 11. června 2024, s. 67764.

9–      BOE č. 311 ze dne 29. prosince 1978, s. 29313.

10–      Rozsudek pléna Tribunal Constitucional (Ústavní soud) 137/2025 [BOE č. 183 ze dne 31. července 2025, s. 103781 (ES:TC:2025:137)].

11–      BOE č. 121 ze dne 21. května 1982, s. 13290.

12–      BOE č. 84 ze dne 7. dubna 1988, s. 10459.

13–      BOE č. 157 ze dne 2. července 1985, s. 20632.

14–      BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575.

15–      Jedná se o postup pro určení odpovědnosti osob, které z titulu své funkce hospodaří s veřejnými prostředky, v případě neoprávněného debetního zůstatku na účtu nebo v případě, že schází peněžní prostředky či zdůvodnění stavu účtů, které spravují.

16–      Úř. věst. 1995, L 312, s. 1.

17–      Viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Daka a další (C-422/23, C-455/23, C-459/23, C-486/23 a C-493/23, EU:C:2025:592, bod 53 a citovaná judikatura).

18–      Viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C-274/14, dále jen „rozsudek Banco de Santander“, EU:C:2020:17, body 61 a 62 a citovaná judikatura).

19–      Viz čl. 26 odst. 1 a 2 LOTCU.

20–      V tomto smyslu viz rozsudek Banco de Santander (body 72 až 77).

21–      V rozsudku ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem) (C-665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 93) měl Soudní dvůr za to, že amnestie „která má obecně odstranit trestnost činů, na které se vztahuje, má ten důsledek, že trestný čin již nebude moci být trestně stíhán, a pokud již došlo k odsouzení, bude jeho výkon ukončen“.

22–      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34).

23–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 2011 (Úř. věst. 2011, L 338, s. 2).

24–      Nařízení Rady ze dne 12. října 2017 (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1).

25–      Je třeba uvést, že Soudní dvůr již konstatoval, že „unijní normotvůrce zamýšlel stanovením postupů uvedených v nařízení 2017/1939 zavést mechanismus zajišťující takovou míru účinnosti přeshraničních vyšetřování vedených Úřadem evropského veřejného žalobce, která bude přinejmenším stejně tak vysoká jako míra účinnosti vyplývající z použití postupů stanovených v rámci systému justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy založeného na zásadách vzájemné důvěry a vzájemného uznávání“ [viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C-281/22, EU:C:2023:1018, bod 67)].

26–      Viz čl. 11 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16); čl. 13 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (Úř. věst. 2006, L 328, s. 59); čl. 19 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27) a čl. 19 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty (Úř. věst. 2008, L 337, s. 102).

27–      Rozsudek ze dne 16. prosince 2021 (C‑203/20, dále jen „rozsudek AB“, EU:C:2021:1016).

28–      Jak je zakotvena v článku 50 Listiny.

29–      Rozsudek AB (body 40 až 42).

30–      Rozsudek AB (body 74 a 75).

31–      Rozsudek ze dne 17. července 2008, Komise v. Itálie (C-132/06, EU:C:2008:412).

32–      Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. 1977, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23).

33–      Ačkoli předkládající soud odkazuje rovněž na čl. 4 odst. 3 SEU, domnívám se, že odpověď Soudního dvora se může zaměřit pouze na článek 325 SFEU. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním) (C-213/19, EU:C:2022:167, bod 261), „pokud jde o povinnosti členských států bojovat proti podvodům nebo jiným protiprávním jednáním, které mohou ohrozit finanční zájmy Unie, čl. 325 odst. 3 SFEU představuje zvláštní projev obecné zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU“. Posledně uvedené ustanovení tedy nevyžaduje posouzení odlišné od toho podle článku 325 SFEU.

34–      Podle mého názoru nařízení č. 2988/95, na které také odkazuje předkládající soud, není v projednávané věci použitelné. Podle jeho čl. 1 odst. 2 se totiž opatření a sankce stanovené tímto nařízením vztahují pouze na nesrovnalosti vyplývající z jednání nebo opomenutí „hospodářského subjektu“. Z předkládacího rozhodnutí přitom podle všeho vyplývá, že žalovaní v původním řízení nejsou „hospodářskými subjekty“ ve smyslu uvedeného nařízení.

35–      Rozsudek ze dne 2. května 2018, Scialdone (C-574/15, EU:C:2018:295, bod 45 a citovaná judikatura).

36–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C-357/19, C-379/19, C-547/19, C-811/19 a C-840/19, dále jen „rozsudek Euro Box“, EU:C:2021:1034, bod 183).

37–      Rozhodnutí Komise 2006/928/ES ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci (Úř. věst. 2006, L 354, s. 56).

38–      Viz rozsudek Euro Box (body 188 až 190).

39–      Rozsudek ze dne 8. června 2023 (C-545/21, EU:C:2023:451).

40–      Nařízení Rady (ES) ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210. s. 25).

41–      Viz rozsudek ze dne 8. června 2023, ANAS (C-545/21, EU:C:2023:451, body 38 a 39).

42–      Rozhodnutí Rady ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17).

43–      Rozsudky ze dne 5. prosince 2017, M.A.S. a M.B. (C-42/17, EU:C:2017:936, bod 32), a ze dne 5. června 2018, Kolev a další (C-612/15, dále jen „rozsudek Kolev“, EU:C:2018:392, bod 52).

44–      Viz čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2007/436.

45–      Viz rozsudek Kolev (bod 51) a rozsudek ze dne 5. prosince 2017, M.A.S. a M.B. (C-42/17, EU:C:2017:936, bod 31).

46–      Viz rozsudek Euro Box (bod 187).

47–      V tomto ohledu je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že ve Smlouvě není přesnější vymezení území spadajícího pod svrchovanost každého členského státu, je na každém členském státě, aby v souladu s pravidly mezinárodního práva veřejného určil rozsah a hranice svého území. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Navitours (C-294/21, EU:C:2022:608, bod 38). Věc, v níž byl vydán tento rozsudek, se týkala Mosely, řeky, která má – vzácný – status „kondominia“. Tento status vychází z článku 25 Závěrečného aktu Vídeňského kongresu z 9. června 1815, který stanoví, že kromě Mosely patří oběma sousedícím mocnostem společně řeky Sauer a Our, pokud tvoří hranici. Toto ustanovení bylo potvrzeno a upřesněno v článku 27 hraniční smlouvy mezi Nizozemským královstvím a Pruským královstvím, uzavřené v Cáchách dne 26. června 1816, a v článku 30 smlouvy o hranicích uzavřené mezi týmiž státy v Kleve dne 7. října 1816 (v tomto ohledu viz Caflisch, L., „Règles générales du droit des cours d'eaux internationaux“, The Hague Academy Collected Courses Online / Recueil des cours de l'Académie de La Haye en ligne, sv. 219, 1989, s. 9 až 225, zejména s. 67 a 68).

48–       Rozsudek ze dne 27. února 2018 (C-64/16, dále jen „rozsudek ASJP“, EU:C:2018:117).

49–      Viz rozsudek ASJP (bod 37).

50–      Viz rozsudek ze dne 27. února 2025, Sinalov (C-16/24, EU:C:2025:116, bod 36).

51–      Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromí soudců) (C-204/21, EU:C:2023:442, bod 263).

52–      Rozsudek ze dne 24. června 2019 (C-619/18, EU:C:2019:531, bod 52).

53–      Stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve spojených věcech Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C-748/19 až C-754/19, EU:C:2021:403, bod 146). Tento poměrně vysoký věcný práh je systémovým rysem porušení, jak uvádím v bodě 121 tohoto stanoviska.

54–      Viz rozsudek ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci) (C-647/21 a C-648/21, EU:C:2025:143, bod 48 a citovaná judikatura).

55–      Viz rozsudek ze dne 9. ledna 2024, G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku) (C-181/21 a C-269/21, EU:C:2024:1, body 64 a 65, jakož i citovaná judikatura).

56–      Viz zejména rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezí státním zástupcem a pachatelem trestného činu) (C-432/22, dále jen „rozsudek PT“, EU:C:2024:987, bod 64).

57–      Viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, zejména bod 42).

58–      Rozsudek ASJP (body 32 a 35).

59–      Viz rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání) (C-824/18, EU:C:2021:153, bod 143).

60–      Viz rozsudky ze dne 20. dubna 2021, Repubblika (C-896/19, dále jen „rozsudek Repubblika“, EU:C:2021:311, bod 52), a ze dne 1. srpna 2025, Royal Football Club Seraing (C-600/23, EU:C:2025:617, bod 73).

61–      Viz rozsudek Repubblika (bod 45), a rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Royal Football Club Seraing (C-600/23, EU:C:2025:617, bod 72).

62–      Rozsudek ze dne 15. července 2021 (C-791/19, EU:C:2021:596, bod 203).

63–      Bod 70 tohoto rozsudku.

64–      Rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C-791/19, EU:C:2021:596, bod 213).

65–      Viz rozsudek PT (body 71 a 72).

66–      V tomto smyslu viz rovněž rozsudek Repubblika (body 39, 42 a 43).

67–      V tomto ohledu viz Leloup, M., „The untapped Potential of the Systemic Criterion in the ECJ’s Case Law on Judicial Independence“, German Law Journal, Cambridge University Press, Toronto, sv. 24, č. 6, 2023, s. 995 až 1010.

68–      Viz stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve spojených věcech Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C-748/19 až C-754/19, EU:C:2021:403, bod 148).

69–      Viz zejména rozsudek Repubblike (bod 54).

70–      Viz rozsudek ze dne 3. července 2025, Lita a Jeszek (C-609/17 a C-610/23,  (C-646/23 a C-661/23, EU:C:2025:519, bod 62 a citovaná judikatura).

71–      Viz zejména rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociația „Forumul Judecătorilor din România“ a další (C-83/19, C-127/19, C-195/19, C-291/19, C-355/19 a C-397/19, EU:C:2021:393, bod 197).

72–      Benátská komise, stanoviska č. 1167/2023 a 1168/2023 ze dne 18. března 2024 k požadavkům právního státu na vyhlášení amnestie, se zvláštním zřetelem na španělský parlamentní návrh „zákona o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku“ [CDL-AD(2024)003, bod 81].

73–      Benátská komise, stanovisko č. 710/2012 ze dne 11. března 2013 k ustanovením týkajícím se politických vězňů v zákoně Gruzie o amnestii [CDL-AD(2013)009, body 43 až 46].

74–      V obou případech budou dotčení soudci sankcionováni v souladu s článkem 420 tohoto zákona.

75–      Viz rovněž Benátská komise, stanoviska č. 1167/2023 a 1168/2023 ze dne 18. března 2024 k požadavkům právního státu na vyhlášení amnestie, se zvláštním zřetelem na španělský parlamentní návrh ‚zákona o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku‘ [CDL-AD(2024)003, bod 105], v němž se Benátská komise k návrhu zákona vyjadřuje takto: „Článek 10 návrhu zákona o amnestii stanoví přednostní a naléhavé vyřizování žádostí o uplatnění zákona o amnestii. Příslušná rozhodnutí se přijmou ‚přednostně a naléhavě‘ ‚do dvou měsíců‘. V tomto ohledu Komise vítá, že za nedodržení této lhůty nejsou stanoveny žádné důsledky, včetně kárných sankcí [...]“.

76–      I když předkládající soud zmiňuje rovněž článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), připomínám, že podle ustálené judikatury neupravuje unijní právo vztah mezi EÚLP a právními řády členských států a ani nestanovuje důsledky, které musí vnitrostátní soud vyvodit v případě rozporu mezi právy zaručenými touto Úmluvou a vnitrostátní právní normou (viz zejména rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C-617/10, EU:C:2013:105, bod 44). Z toho vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu ustanovení EÚLP.

77–      Viz rozsudek ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB (C-558/17 P, EU:C:2019:289, bod 53 a citovaná judikatura).

78–      Viz rozsudek ze dne 26. září 2024, Energotehnica (C-792/22, EU:C:2024:788, bod 54 a citovaná judikatura).

79–      Viz rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Agencia „Patna infrastruktura“ (Evropské financování silniční infrastruktury) (C-471/22, EU:C:2024:99, bod 48 a citovaná judikatura).

80–      Viz zejména rozsudky ze dne 17. prosince 2009, Přezkum M v. EMEA (C-197/09 RX-II, EU:C:2009:804, bod 41), a ze dne 16. října 2019, Glencore Agriculture Hungary (C-189/18, EU:C:2019:861, bod 62).

81–      Podotýkám totiž, že Tribunal Constitucional (Ústavní soud) měl v nedávném rozsudku týkajícím se ústavnosti některých ustanovení LOA za to, že pokud by byl čl. 13 odst. 3 LOA chápán v tom smyslu, že soud není povinen vyslechnout účastníka řízení, který podal žalobu ve veřejném zájmu, před přijetím rozhodnutí o zproštění odpovědnosti, které je v něm uvedeno, by byl neslučitelný s právem na obhajobu zakotveným v článku 24 Ústavy. Neprohlásil jej však za protiústavní, jelikož výklad v souladu s Ústavou je podle uvedeného soudu přesto možný. Viz rozsudek Tribunal Constitucional (Ústavní soud), Pleno 137/2025 [BOE č. 183 ze dne 31. července 2025, s. 103781 (ES:TC:2025:137)].

82–      Viz Merle, R. a Vitu, A., Traité de droit criminel, Tome II, Procédure pénale, Éditions Cujas, Paříž, 2001, 5. vydání.

83–      Viz rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C-204/21, EU:C:2023:442, body 274 a 275, jakož i citovaná judikatura).

84–      Viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Jordi a další (C-158/21, EU:C:2023:57, bod 29 a citovaná judikatura).

85–      Viz rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu - jmenování), (C-487/19, EU:C:2021:798, body 142 a citovaná judikatura).

86–      Viz rozsudek Euro Box (bod 257).