null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 11. září 2025(1)
Věc C‑471/24
J. J.
proti
PKO BP S. A.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sąd Okręgowy w Częstochowie (Krajský soud v Čenstochové, Polsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Zneužívající smluvní ujednání – Směrnice 93/13/EHS – Smlouva o hypotečním úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou – Smluvní ujednání upravující určování úrokové sazby na základě referenčního indexu ve smyslu nařízení (EU) 2016/1011 – Referenční hodnota s kritickým významem – Referenční index WIBOR – Požadavek transparentnosti“
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká slučitelnosti smluvních ujednání, v nichž je stanovena pohyblivá úroková sazba na základě referenčního indexu Varšavské mezibankovní nabídkové sazby, (Warsaw Interbank Offered Rate, WIBOR) ve smlouvách o hypotečním úvěru, se směrnicí 93/13/EHS(2). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. J., spotřebitelem, a společností PKO BP S. A. (dále jen „PKO“), bankou se sídlem v Polsku, který se týká i) vrácení části z peněžitých částek zaplacených uvedeným spotřebitelem zmíněné bance na základě smlouvy o hypotečním úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou a ii) neúčinnosti či neplatnosti ujednání uvedené smlouvy, které se týká určení úrokové sazby.
2. Novost projednávané věci spočívá v tom, že smlouva o hypotečním úvěru používá referenční hodnotu s kritickým významem ve smyslu nařízení (EU) 2016/1011(3), a sice index WIBOR. V případě hypotečních úvěrů sjednaných od roku 2013 se WIBOR používá jako referenční index v 98,5 % všech úvěrů poskytovaných domácnostem v Polsku. Je zjevné, že projednávaná věc má obzvláštní význam pro odvětví hypotečních úvěrů v Polsku, a to zejména z toho důvodu, že se v uvedeném odvětví používá index WIBOR(4).
I. Právní rámec
3. Pro účely tohoto stanoviska postačí odkázat na zákon ze dne 23. března 2017 o hypotečním úvěru a o dohledu nad zprostředkovateli hypotečních úvěrů a agenty (Ustawa z dnia 23 marca 2017 r. o kredycie hipotecznym oraz o nadzorze nad pośrednikami kredytu hipotecznego i agentami)(5), jehož čl. 29 odst. 1 a 2 stanoví:
„1. Smlouva o hypotečním úvěru stanovuje náležitosti uvedené v čl. 69 odst. 2 zákona ze dne 29. srpna 1997 o bankovním právu (ustawa z dnia 29 sierpnia 1997 r. – Prawo bankowe [(6)] a:
[…]
8) způsob a podmínky pro určení úrokové sazby, na jejímž základě se vypočítává výše splátek jistiny a úroků;
[…]
2. Pokud se strany nedohodly na pevné úrokové sazbě hypotečního úvěru, stanoví se způsob určení úrokové sazby podle odst. 1 bodu 8 jako hodnota referenčního indexu a výše marže stanovených ve smlouvě o hypotečním úvěru.“
II. Skutkový základ sporu v původním řízení a předběžné otázky
4. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, žalobce v původním řízení, J. J., který je spotřebitelem, se dne 18. června 2019 obrátil na společnost PKO za účelem získání hypotečního úvěru ve výši 400 000 polských zlotých (PLN) (přibližně 96 700 eur). Při té příležitosti byl informován mimo jiné i o rizicích spojených obecně s úvěry s pohyblivou úrokovou sazbou. Neobdržel žádné informace o tom, jak funguje konkrétní referenční index, jež se použije na uvedenou smlouvu.
5. Dne 1. srpna 2019 uzavřeli účastníci původního řízení smlouvu o hypotečním úvěru na celkovou částku 413 436,69 PLN (přibližně 100 000 eur), který byl určen na koupi obydlí a byl poskytnut na dobu 20 let (dále jen „dotčená smlouva“). U zmíněného úvěru byla stanovena pohyblivá úroková sazba vypočtená na základě indexu WIBOR 6M, který ke dni uzavření smlouvy činil 1,79 %, navýšeného o pevnou marži ve výši 1,85 %, přičemž použitelná pohyblivá sazba měla být vždy pololetně upravována v závislosti na vývoji uvedeného indexu (dále jen „dotčené smluvní ujednání“).
6. Ve všeobecných podmínkách dotčené smlouvy je index WIBOR 6M popsán jako referenční index pro vklady v polských zlotých na polském mezibankovním trhu se splatností šesti měsíců, jehož hodnota se určuje v souladu s pravidly týkajícími se mimo jiné indexu WIBOR a který je zveřejňován na informačních stránkách „administrátora“ uvedeného indexu(7), společnosti GPW Benchmark S. A. Ve zvláštních podmínkách dotčené smlouvy je uvedeno, že společnost PKO informovala úvěrovaného o riziku spojeném s pohyblivými úrokovými sazbami, v jejichž důsledku dochází v případě zvýšení referenčního indexu ke zvýšení částky splatných úroků, a tedy měsíčních splátek. Všeobecné podmínky rovněž obsahují informace v tomto ohledu.
7. Účastníci původního řízení následně uzavřeli dodatek k dotčené smlouvě, v němž jsou stanovena podrobná pravidla použitelná v případě podstatné změny indexu WIBOR 6M nebo v případě ukončení jeho zveřejňování. Poté, co J. J. podal ke společnosti PKO stížnost na zákonnost dotčeného smluvního ujednání, které nebylo vyhověno, podal proti uvedené bance žalobu.
Krajský soud v Čenstochové (Sąd Okręgowy w Częstochowie , Polsko), který je předkládajícím soudem, uvádí, že podle vyjádření J. J. mu společnost PKO neposkytla spolehlivé, srozumitelné a úplné informace týkající se rizika spojeného s pohyblivou úrokovou sazbou a metodou stanovení indexu WIBOR 6M. Tvrdí, že to platí především s ohledem na skutečnost, že banky, včetně společnosti PKO, mohou stanovení uvedeného indexu ovlivňovat, a to bez ohledu na skutečné ekonomické podmínky panující na mezibankovním trhu a na ekonomickou realitu, čímž si zajišťují „skrytou marži“. Uvádí, že ujednání týkající se pohyblivých úrokových sazeb se naopak musí týkat pouze objektivních ukazatelů, na které strany nemohou mít žádný vliv. J. J. se domnívá, že z tohoto důvodu má společnost PKO možnost ovlivňovat výši jeho povinnosti platit úroky, a má za to, že banka na něj, jakožto na spotřebitele, přenesla celé riziko úrokové sazby.
8. J. J. rovněž tvrdí, že mu společnost PKO neposkytla informace o podstatě indexu WIBOR 6M, takže nebyl schopen posoudit ekonomické důsledky svých závazků.
9. PKO nesouhlasí s tvrzeními J. J. týkajícími se neexistence napojení indexu WIBOR 6M na skutečné obchody, v nichž je používán, schopnosti bank manipulovat s uvedeným indexem a existence protisoutěžní dohody mezi bankami za účelem stanovení hodnot indexu WIBOR. V podstatě tvrdí, že J. J. byl o rizicích spojených s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou řádně informován.
10. Předkládající soud má za to, že název referenčního indexu sice není v zákoně o hypotečním úvěru výslovně zmíněn, nicméně není pochyb, zejména s ohledem na nařízení (EU) 2016/1368(8), že jako „referenční index“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 uvedeného zákona je třeba chápat právě referenční hodnotu s kritickým významem WIBOR. V této souvislosti žádá předkládající soud o objasnění rozsahu informační povinnosti úvěrujícího ve vztahu ke spotřebiteli, aby bylo jasně určeno, zda úvěrující musí uvést i následující informace: a) způsob určení referenčního indexu; b) faktory, které ovlivňují jeho hodnotu; c) možné problémy s transparentností indexu(9); d) prostor pro uvážení bank při poskytování příslušných údajů; e) kritéria používaná bankami pro účely sestavování uvedených údajů; f) skutečnost, že údaje poskytuje sám úvěrující; a g) způsob, jímž úvěrující uvedené údaje interně třídí a zpracovává.
11. Za těchto okolností se Krajský soud v Čenstochové (Sąd Okręgowy w Częstochowie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba čl. 1 odst. 2 směrnice [93/13] vykládat v tom smyslu, že umožňuje zkoumat smluvní ujednání o pohyblivých úrokových sazbách, jež se stanoví na základě referenčního indexu WIBOR?
2) Pokud bude odpověď na první otázku kladná, je třeba čl. 4 odst. 2 směrnice [93/13] vykládat v tom smyslu, že umožňuje posuzovat smluvní ujednání o pohyblivých úrokových sazbách, jež se stanoví na základě referenčního indexu WIBOR?
3) Pokud bude odpověď na první a druhou otázku kladná, je třeba čl. 3 odst. 1 směrnice [93/13] vykládat v tom smyslu, že smluvní ujednání o pohyblivé úrokové sazbě, jež se stanoví na základě referenčním indexu WIBOR, může být považováno za ujednání, jež je v rozporu s požadavkem poctivosti a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, protože spotřebitele řádně neinformuje o tom, že je vystaven riziku pohyblivé úrokové sazby, zejména kvůli tomu, že v něm není uveden způsob stanovení t referenčního indexu, který je základem pro určení pohyblivé úrokové sazby, a o nejistotách, jež jsou spojeny s jeho netransparentností, a toto riziko nerovnoměrně rozděluje mezi smluvní strany?
4) Pokud bude odpověď na předchozí otázky kladná, je třeba čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a odst. 2 [druhým pododstavcem] a článkem 2 směrnice [93/13] vykládat v tom smyslu, že pokud je smluvní ujednání o pohyblivé úrokové sazbě, jež se stanoví na základě referenčního indexu WIBOR, shledáno jako zneužívající, může pro strany i nadále platit smlouva, v níž je úroková sazba z jistiny úvěru založena na druhé složce úrokové sazby obsažené ve smlouvě, a sice na pevné marži banky, čímž by se úroková sazba úvěru změnila z pohyblivé na pevnou?“
12. Písemná vyjádření předložili J. J., společnost PKO, česká, polská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise. Řeči všech uvedených zúčastněných s výjimkou české vlády byly vyslechnuty na jednání u Soudního dvora dne 11. června 2025.
III. Posouzení
13. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zabývá pouze první, druhou a třetí předběžnou otázkou.
14. Úvodem je třeba vyjasnit, jak bylo potvrzeno na jednání, že J. J. neusiluje o zpochybnění slučitelnosti indexu WIBOR s vnitrostátní nebo unijní právní úpravou (tj. nařízením 2016/1011) jako takové. Nezpochybňuje metodiku určování hodnoty uvedeného indexu a v zásadě nerozporuje ani použití indexu WIBOR ve smlouvách o úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou. J. J. především tvrdí, že skutečnost, že je index WIBOR uznáván jako referenční hodnota s kritickým významem, neumožňuje společnosti PKO, aby ignorovala právo spotřebitele na to, aby mu byly poskytnuty přesné, úplné a spolehlivé informace o nákladech hypotečního úvěru.
A. Úvod
15. Úvodem je vhodné vysvětlit pojem „referenční hodnota“ (resp. v tomto stanovisku používaný termín „referenční index“) ve smyslu nařízení 2016/1011. Článek 3 odst. 1 bod 3 uvedeného nařízení definuje „referenční hodnotu“ jako „index, na který se odkazuje při určování částky splatné z finančního nástroje či finanční smlouvy nebo při určování hodnoty finančního nástroje“. Z článku 34 odst. 1 písm. a) a odst. 6 písm. b) nařízení 2016/1011 vyplývá, že povolení správy referenčních indexů, jako je WIBOR, se uděluje správním rozhodnutím příslušného orgánu – v Polsku je tímto orgánem Komise pro finanční dohled [Komisja Nadzoru Finansowego (KNF), Polsko] – po posouzení souladu dotčeného referenčního indexu s požadavky uvedeného nařízení(10). S výhradou ověření předkládajícím soudem je podle všeho účelem rozhodnutí Komise pro finanční dohled konstatovat, že proces poskytování indexu WIBOR jeho administrátorem (včetně předpisů WIBOR(11)) je v souladu s požadavky unijního práva.
16. Metodika používaná k určování referenčních sazeb WIBOR(12) v podstatě stanoví zejména to, že „referenčními sazbami“ jsou referenční úrokové sazby, za které jsou vybrané banky ochotny provádět vklady nebo si mezi sebou půjčovat finanční prostředky se stanovenou splatností. Uvedené referenční sazby jsou stanovovány administrátorem (společnost GPW Benchmark) na základě „závazných kotací“ poskytovaných zúčastněnými bankami během procesu počítání referenčních sazeb zvaného „fixing“(13). Pro stanovení sazby je požadováno nejméně šest bankovních kotací. Podrobná pravidla týkající se kotací, kritérií výběru účastníků a jejich povinností jsou popsána v „kodexu chování“, který je k dispozici na internetových stránkách společnosti GPW Benchmark(14). Fixing se provádí každý obchodní den. Referenční sazby se stanoví pro následující „splatnosti“: „1 obchodní den – overnight (O/N)“, „1 obchodní den – zítra/následující den (T/N)“, „jeden týden (SW)“, „dva týdny (2W)“, „jeden měsíc (1M)“, „tři měsíce (3M)“, „šest měsíců (6M)“ – což je splatnost, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, „devět měsíců (9M)“ a „1 rok (1Y)“(15). Údaje pro výpočet indexu WIBOR se v zásadě musí týkat skutečných transakcí, ale pokud takové údaje nejsou k dispozici nebo nejsou dostatečné, lze místo toho použít ověřitelné údaje, které nejsou údaji o obchodech (tj. kotace nebo „nabídkové sazby“)(16). Index WIBOR se určuje pomocí metody stanovení průměru založené na počtu kotací předložených zúčastněnými bankami(17). Konečně platí, že sazby WIBOR jsou zveřejňovány každý obchodní den a jsou veřejně dostupné(18).
B. K první předběžné otázce: použije se směrnice 93/13?
17. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že z působnosti uvedené směrnice vylučuje smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, které stanoví, že úroková sazba použitelná na uvedenou smlouvu se skládá z referenčního indexu (v projednávané věci WIBOR) a pevné marže banky.
18. Předkládající soud si není jist, zda lze směrnici 93/13 vůbec použít, s ohledem na i) svá zjištění týkající se použitelného ustanovení vnitrostátního práva(19) a ii) skutečnost, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vylučuje z její působnosti zejména „smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy“.
19. Z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že se výše uvedené vyloučení musí vykládat striktně(20). Uplatnění uvedeného vyloučení předpokládá splnění dvou podmínek: smluvní ujednání musí odrážet právní nebo správní ustanovení a toto právní ustanovení musí být závazné. Za účelem zjištění, zda jsou tyto podmínky splněny, Soudní dvůr rozhodl, že je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda je toto smluvní ujednání odrazem ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany imperativně a bez ohledu na jejich volbu, nebo těch, která se použijí subsidiárně, tedy v případě neexistence odlišného ujednání mezi smluvními stranami v tomto ohledu(21).
20. Podle judikatury k tomu, aby smluvní ujednání „odráželo“ závazné právní a správní předpisy (a tudíž nespadalo do působnosti směrnice 93/13), musí být možné mít za to, že konkrétně vyjadřuje tutéž právní normu, jako je norma obsažená v tomto závazném ustanovení(22).
21. Pokud jde o referenční index, Soudní dvůr již rozhodl, že vyloučení uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 se nepoužije v situaci, kdy vnitrostátní právní úprava pouze zavádí obecný rámec pro stanovení úrokové sazby k úvěrové smlouvě, přičemž prodávajícímu nebo poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, co se týče volby referenčního indexu této sazby i výše pevné marže, o níž lze hodnotu indexu navýšit(23).
22. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle dotčené smlouvy byla úroková sazba založena na indexu WIBOR 6M ve spojení s pevnou marží ve výši 1,85 %(24).
23. Vyvstává otázka, zda lze mít za to, že uvedené smluvní ujednání odráží závazné ustanovení ve smyslu judikatury Soudního dvora (citované v bodě 19 tohoto stanoviska). Článek 29 odst. 2 zákona o hypotečním úvěru stanoví, že pokud se strany nedohodly na pevné úrokové sazbě hypotečního úvěru, stanoví se způsob určení úrokové sazby jako hodnota referenčního indexu a výše marže stanovená ve smlouvě o hypotečním úvěru. Vytváří tak obecný rámec pro stanovení úrokové sazby smlouvy o hypotečním úvěru s pohyblivou úrokovou sazbou, neboť stanoví, že pohyblivá úroková sazba se skládá z referenčního indexu a pevné marže banky, aniž uvedený zákon předepisuje kterýkoli konkrétní index, jenž má být použit. Uvedené ustanovení podle všeho neukládá povinnost použít referenční index WIBOR. Ze skutečnosti, že vnitrostátní zákonodárce zvolil pro potřeby stanovení pravidel používání pohyblivé úrokové sazby obecnou formulaci, podle všeho vyplývá, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že čl. 29 odst. 2 zákona o hypotečním úvěru by měl být považován za obecné ustanovení, které účastníkům trhu ponechává určitou volnost rozhodování při sjednávání konkrétního indexu, jeho sazby a přesné pevné marže. Pro tyto účely podle všeho dotčené smluvní ujednání, v němž je uvedeno, že úroková sazba je založena na indexu WIBOR a sazbě 6M ve spojení s pevnou marží ve výši 1,85 %, nepřebírá doslovně obsah výše uvedeného vnitrostátního ustanovení. Konečně, v unijním právu není stanovená žádná povinnost používat určitý konkrétní index. Samotné nařízení 2016/1011 neukládá povinnost používat jakýkoli konkrétní index, včetně indexu WIBOR 6M.
24. Z uvedených důvodů a s výhradou ověření předkládajícím podle všeho čl. 29 odst. 2 zákona o hypotečním úvěru neukládá jasně a jednoznačně povinnost použít konkrétní referenční index a jeho sazbu, zejména pak index WIBOR 6M. Neukládá úvěrujícím povinnost používat ve smlouvách o hypotečním úvěru index WIBOR a obecně ani žádnou jinou konkrétní referenční sazbu. Jak rovněž tvrdila Komise na jednání, úvěrujícím patrně nejsou kladeny žádné právní překážky, pokud jde o používání jiných indexů, než je WIBOR, a přestože má index WIBOR na polském trhu dominantní postavení, není to jediný dostupný index. Opět s výhradou ověření předkládajícím soudem podle všeho existují i jiné indexy, které by případně mohly být použity, jako například Varšavská jednodenní úroková sazby (Warsaw Interest Rate Overnight, WIRON)(25), referenční index POLONIA(26), nebo dokonce jakýkoli jiný index schválený příslušným orgánem. V okamžiku uzavření smlouvy tedy měla společnost PKO určitý prostor pro uvážení, zejména pokud jde o referenční index a jeho sazbu, když do uvedené smlouvy zahrnula smluvní ujednání obsahující pohyblivou úrokovou sazbu.
25. Předkládající soud má však za to, že není pochyb o tom, že referenční index uvedený v čl. 29 odst. 2 zákona o hypotečním úvěru musí být chápán jako WIBOR. Dále vysvětluje, že až 90 % smluv o spotřebitelském úvěru v Polsku je založeno na pohyblivé sazbě a používá index WIBOR jako referenční index.
26. Jak je uvedeno výše, smluvní ujednání je vyloučeno z působnosti směrnice 93/13, pokud odráží závazné právní a správní předpisy. Za tímto účelem Soudní dvůr rozhodl, že, jak vyplývá z třináctého bodu odůvodnění směrnice 93/13, vyloučení z působnosti této směrnice stanovené v jejím čl. 1 odst. 2 se vztahuje na ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany nezávisle na jejich volbě. Důvodem k tomuto vyloučení byl legitimní předpoklad, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, což je rovnováha, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce(27).
27. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pouze jasné rozhodnutí zákonodárce zavést konkrétní závazné ustanovení může – pro účely čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 – odůvodnit domněnku, podle které je ve skutečnosti zachována rovnováha mezi všemi právy, jejichž ochrana je požadována unijním právem. Praxe podnikatelů působících na trhu, i když se jedná o praxi převažující, takové účinky vyvolávat nemůže.
28. Jak je vysvětleno v bodě 16 tohoto stanoviska, referenční index je stanoven nejen volbou indexu, ale též volbou typu jeho referenční sazby. Podle nařízení 2016/1011 administrátor referenčního indexu zveřejní a poskytne mimo jiné klíčové prvky metodiky, kterou používá pro stanovení referenčních indexů(28). S výhradou ověření předkládajícím soudem platí, že podle veřejně dostupných informací stanovil administrátor indexu WIBOR takovou metodiku pro různé referenční sazby WIBOR, včetně WIBOR 1M, WIBOR 3M, WIBOR 6M a WIBOR 1Y(29). Metodika přijatá administrátorem referenčního indexu za účelem provedení požadavků nařízení 2016/1011 tak ponechává úvěrujícím určitou volnost rozhodování, pokud jde o volbu konkrétního referenčního indexu nebo konkrétní sazby indexu.
29. Z výše uvedených úvah vyplývá, jak správně podotkla i česká vláda, že vzhledem k tomu, že vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 je nutno vykládat restriktivně, nelze z působnosti uvedené směrnice vylučovat jiné situace než ty, kdy smluvní ujednání odráží závazné právní a správní předpisy(30). Okolnost, že index WIBOR je zařazen na seznam referenčních hodnot s kritickým významem ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení 2016/1011(31), sama o sobě neodůvodňuje vyloučení smluvního ujednání, které odkazuje na index WIBOR, z působnosti směrnice 93/13. Toto zařazení indexu WIBOR na uvedený seznam je uznáním jeho významu na trhu(32), nikoli vyjádřením legislativní volby vnitrostátního zákonodárce ve smyslu výše analyzované judikatury Soudního dvora.
30. Kromě toho z článku 1 a bodu 6 odůvodnění nařízení 2016/1011 vyplývá, že jedním z hlavních cílů stanovení společného regulačního rámce pro referenční hodnoty (referenční indexy) na úrovni Unie bylo zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů („zajistit přesnost a integritu indexů, které jsou v Unii používány jako referenční hodnoty ve finančních […] smlouvách“). Bylo by v rozporu s uvedeným cílem, pokud by použití takového referenčního indexu v situaci, kdy si úvěrující zachovává určitou volnost rozhodování, pokud jde o volbu konkrétního indexu a jeho sazby pro účely použití v dotčeném smluvním ujednání, bránilo soudnímu přezkumu možné zneužívající povahy takového smluvního ujednání.
31. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání obsažené ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, v němž je stanoveno, že úroková sazba použitelná na úvěr je pohyblivou sazbou založenou na referenčním indexu WIBOR 6M, spadá do působnosti uvedené směrnice, pokud vnitrostátní právní úprava nestanoví povinnost použití uvedeného indexu a jeho konkrétní sazby bez ohledu na volbu smluvních stran.
C. Ke druhé předběžné otázce: požadavek transparentnosti smluvních ujednání
32. Pokud se Soudní dvůr ztotožní s mou odpovědí na první předběžnou otázku, bude nutno zabývat se i druhou otázkou předkládajícího soudu. Podstatou uvedeného otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 umožňuje posoudit zneužívající povahu ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, které stanoví, že se v souvislosti s uvedenou smlouvou použije pohyblivá úroková sazba založená na referenčním indexu WIBOR.
33. Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví, že posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Předkládající soud tedy může přezkoumat zneužívající povahu ujednání, které se týká vymezení hlavního předmětu smlouvy, pouze tehdy, pokud toto ujednání není jasné a srozumitelné(33).
34. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví výjimku z mechanismu věcného přezkumu zneužívajících ujednání stanoveného v rámci systému ochrany spotřebitele zavedeného touto směrnicí, a proto je třeba vykládat toto ustanovení striktně(34). Aby tedy předkládající soud mohl přistoupit k posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, je nutno určit, zda uvedené ujednání spadá pod pojem „hlavní předmět smlouvy“ a zda je dodržen požadavek transparentnosti (jasný a srozumitelný jazyk).
1. Pojem ‚hlavní předmět smlouvy‘
35. Pokud jde konkrétně o kategorii smluvních ujednání spadajících pod pojem „hlavní předmět smlouvy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba za taková ujednání považovat ta, která stanoví hlavní plnění této smlouvy a jako taková ji charakterizují. Naproti tomu ujednání mající ve vztahu k ujednáním definujícím samotnou podstatu smluvního vztahu doplňkový charakter nemohou pod uvedený pojem spadat(35).
36. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s ohledem na povahu, obecnou systematiku a ustanovení dotčené smlouvy, jakož i právní a věcné souvislosti, do kterých je tato smlouva zasazena, posoudil, zda je ujednání uvedené v jeho otázce podstatným prvkem plnění úvěrovaného spočívajícího ve splácení částky, kterou mu úvěrující poskytl(36). Je však na Soudním dvoru, aby z čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 vyvodil kritéria použitelná při takovém přezkumu(37).
37. V tomto ohledu se v rámci úvěrové smlouvy věřitel zavazuje zejména k tomu, že dlužníkovi poskytne určitou peněžitou částku, a dlužník se zavazuje zejména k tomu, že tuto částku, která bývá zpravidla navýšena o úroky, splatí ve stanovených lhůtách(38). Ve smlouvě o hypotečním úvěru, která upravuje pohyblivou úrokovou sazbu, se hlavní plnění úvěrovaného spočívající ve vrácení peněžní částky poskytnuté úvěrujícím určuje odkazem na zmíněnou úrokovou sazbu. Splacení úvěru odkazem na pohyblivou úrokovou sazbu se tak v zásadě přímo týká vlastní podstaty povinnosti dlužníka, a představuje tak podstatný prvek smlouvy o hypotečním úvěru.
38. Dotčené smluvní ujednání stanoví, že úplatou podle smlouvy o hypotečním úvěru jsou úroky vypočtené na základě pohyblivé sazby, která je navázána na index WIBOR. Předkládající soud uvádí, že čl. 69 odst. 2 bod 5 zákona o bankách ze dne 29. srpna 1997 výslovně uvádí, že ujednání týkající se úrokové sazby a jakékoli jejich změny musí být součástí úvěrové smlouvy. Polská vláda kromě toho ve svém písemném vyjádření vysvětlila, že podle čl. 29 odst. 1 bodu 8 zákona o hypotečním úvěru musí smlouva o hypotečním úvěru stanovit způsob a podmínky výpočtu úrokové sazby, na jejímž základě se vypočítávají splátky jistiny a úroků.
39. S výhradou ověření předkládajícím soudem lze mít za to, že dotčené smluvní ujednání spadá pod pojem „hlavní předmět smlouvy“, a je tudíž součástí hlavních závazků úvěrovaného v takové smlouvě.
2. Pojem „jasný a srozumitelný jazyk“ a požadavek transparentnosti
40. Je však třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že požadavek na jasný a srozumitelný jazyk se použije i tehdy, když ujednání spadá pod pojem „hlavní předmět smlouvy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13. Ujednání uvedená v tomto ustanovení jsou vyňata z posouzení jejich zneužívající povahy jen tehdy, když má příslušný vnitrostátní soud na základě posouzení konkrétního případu za to, že byla prodávajícím nebo poskytovatelem sepsána jasným a srozumitelným jazykem(39) (požadavek transparentnosti smluvních ujednání).
41. Pokud jde o požadavek transparentnosti smluvních ujednání, Soudní dvůr rozhodl, že uvedený požadavek, zopakovaný v článku 5 směrnice 93/13, nemůže být omezen na pouhou srozumitelnost těchto ujednání z formálního a gramatického hlediska. Vzhledem k tomu, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli zejména z hlediska úrovně informovanosti, musí být tento požadavek na jasný a srozumitelný jazyk smluvních ujednání, a tedy na transparentnost, stanovený toutéž směrnicí vykládán široce(40).
42. V rozsudku Gómez del Moral Guasch I Soudní dvůr analyzoval požadavek transparentnosti týkající se ujednání smlouvy o hypotečním úvěru, v němž byla stanovena úplata za uvedený úvěr v podobě úroků vypočítaných na základě pohyblivé sazby určované odkazem na oficiální index. Soudní dvůr rozhodl, že požadavek transparentnosti musí být tedy chápán tak, že vyžaduje nejen to, aby dotyčné ujednání bylo pro spotřebitele srozumitelné z formálního a gramatického hlediska, ale rovněž aby průměrnému běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli umožnilo porozumět konkrétnímu fungování způsobu výpočtu této sazby, a posoudit tak na základě přesných a srozumitelných kritérií potenciálně významné ekonomické důsledky tohoto ujednání pro jeho finanční závazky(41).
43. Vzhledem k tomu, že do pravomoci Soudního dvora spadá pouze výklad ustanovení unijního práva – v projednávané věci zejména směrnice 93/13 –, je věcí pouze předkládajícího soudu, aby v tomto ohledu provedl nezbytná ověření s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti, mezi něž patří reklama a informace poskytnuté věřitelem v rámci sjednávání dotčené smlouvy. Přesněji řečeno je na vnitrostátním soudu, aby zohlednil všechny okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, a ověřil, zda byly v dané věci sděleny spotřebiteli všechny informace, jež mohou mít vliv na rozsah jeho závazku a umožňují mu posoudit zejména celkové náklady úvěru(42).
44. V rozsudku Gómez del Moral Guasch I považoval Soudní dvůr pro účely takového přezkumu za relevantní skutečnost, že hlavní prvky týkající se výpočtu referenčního indexu použitelného na smlouvu v uvedené věci byly snadno přístupné všem osobám, které zamýšlely uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru(43). Soudní dvůr rovněž považoval pro účely posouzení transparentnosti smluvního ujednání dotčeného v uvedené věci za relevantní skutečnost, že podle platné vnitrostátní právní úpravy byly úvěrové instituce povinny informovat spotřebitele o vývoji relevantního indexu v minulosti(44).
45. Soudní dvůr dospěl k závěru, že předkládající soud bude muset ověřit, zda v rámci uzavření smlouvy dotčené v uvedené věci úvěrující instituce skutečně dodržela všechny informační povinnosti stanovené vnitrostátní právní úpravou(45).
46. V rozsudku Kutxabank(46) Soudní dvůr rozhodl, že informace o některých smluvních aspektech, které jsou pro žadatele o úvěr nezbytné k pochopení dosahu přijetí návrhu úvěrové smlouvy, může vyplývat z informací, které poskytovatel úvěru neposkytl přímo, pokud jsou tyto informace veřejně dostupné a přístupné, případně díky určitým údajům poskytnutým za tímto účelem uvedeným poskytovatelem.
47. Pokud jde konkrétně o přístupnost informací nepřímo poskytnutých prodávajícím nebo poskytovatelem, je třeba, aby uvedený prodávající nebo poskytovatel poskytl žadatelům o úvěr dostatečně jasné a přesné údaje, aby se mohli o těchto informacích dozvědět, aniž by učinili kroky, které není možné od průměrného spotřebitele rozumně očekávat(47).
48. Ve sporu v původním řízení dotčené smluvní ujednání odkazuje na pohyblivou úrokovou sazbu, která je založena na indexu WIBOR 6M. Jak je již vysvětleno v bodě 10 tohoto stanoviska, a zejména v poznámce pod čarou 8 tohoto stanoviska, index WIBOR je zařazen na seznam referenčních hodnot s kritickým významem na základě čl. 20 odst. 1 nařízení 2016/1011. Postup uznání indexu WIBOR jako referenční hodnoty s kritickým významem je upraven uvedeným nařízením, které bylo v souladu se svým článkem 1 přijato s cílem zajistit přesnost, spolehlivost a integritu příslušných referenčních indexů používaných ve finančních smlouvách.
49. Nařízení 2016/1011 zohledňuje nerovné vyjednávací postavení spotřebitelů vůči úvěrujícím a používání standardních smluvních podmínek ve smlouvách o hypotečním úvěru a ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, které používají referenční index. Bod 71 odůvodnění nařízení 2016/1011 upřesňuje, že v takových situacích se může stát, že spotřebitelé mohou mít v otázce použití referenčního indexu jen omezenou možnost volby. V rámci úsilí o vyvážení má unijní normotvůrce za to, že je nezbytné zajistit, aby úvěrující přinejmenším poskytovali spotřebitelům odpovídající informace. Za tímto účelem články 56 a 57 nařízení 2016/1011 odpovídajícím způsobem mění směrnici 2008/48/ES(48) a směrnici 2014/17/EU(49).
50. Konkrétně nařízení 2016/1011 doplňuje novou informaci [nový čl. 13 odst. 1 písm. ea) směrnice 2014/17], která musí být spotřebitelům poskytnuta před uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru, jež využívá referenční index. Obecné informace poskytované úvěrujícími při uzavírání takových smluv musí obsahovat „názvy referenčních [indexů] a jejich administrátorů a možné důsledky pro spotřebitele“.
51. Pokud jde o dotčenou smlouvu, předkládající soud podotýká, že tato smlouva obsahovala informace o subjektu, který stanoví referenční index, a o tom, na jakém základě je uvedený index určován, splatnost uvedeného indexu, jakož i způsob určení úrokové sazby na základě uvedeného indexu. Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda by v dotčené smlouvě nemělo být i vysvětlení, jak je určován přímo index WIBOR a jaké faktory ovlivňují změnu jeho úrovně. Uvedená otázka je spjata s vyjádřením, které u předkládajícího soudu podal J. J., jenž si stěžoval na to, že mu nebylo poskytnuto vysvětlení ohledně způsobu určení referenčního indexu WIBOR ani vysvětlení týkající se skutečnosti, že uvedený index je určován na základě údajů poskytovaných samotnými bankami a banky mají při poskytování zmíněných údajů určitý prostor pro uvážení.
52. V tomto ohledu je nutno uvést, že nařízení 2016/1011 upravuje metodiku stanovování referenčních indexů s cílem zajistit jejich spolehlivost a přesnost. Z bodu 26 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že unijní normotvůrce si je vědom rizika případné manipulace při poskytování vstupních údajů. Uvádí, že administrátoři referenčních indexů by měli zpravidla používat, jakožto vstupní údaje, údaje o obchodech. Jiné údaje, jako jsou údaje zmíněné v uvedeném nařízení, však mohou být využívány v případech, kdy nejsou údaje o obchodech dostatečné nebo vhodné k zajištění integrity a přesnosti referenčního indexu. To se odráží v článku 11 nařízení 2016/1011, který stanoví požadavky na vstupní údaje pro poskytování referenčního indexu (zejména musí být „dostatečné, aby přesně a spolehlivě odrážely reálný stav trhu či ekonomickou realitu, které má příslušná referenční hodnota měřit“ a musí být „ověřitelné“).
53. Bod 27 odůvodnění nařízení 2016/1011 zdůrazňuje nutnost zvolit transparentní metodiku, která zajistí spolehlivost a přesnost referenčního indexu. Zmíněný bod odůvodnění upřesňuje, že takovou transparentností se nerozumí zveřejnění vzorce použitého pro stanovení daného referenčního indexu, ale zveřejnění prvků, které zúčastněným stranám budou postačovat k tomu, aby pochopily, jak byl referenční index odvozen, a posoudily jeho reprezentativnost, relevantnost a vhodnost s ohledem na jeho zamýšlené použití. To se odráží v článku 13 uvedeného nařízení, nadepsaném „Transparentnost metodiky“, který administrátorovi (ve smyslu nařízení 2016/1011) ukládá povinnost zveřejnit a poskytnout určité informace uvedené v dotčeném článku.
54. Z výše uvedených úvah vyplývá, že zmíněné informace, které umožňují zúčastněným stranám, včetně spotřebitelů, pochopit metodiku použitou pro poskytování referenčního indexu podle nařízení 2016/1011, musí být součástí informací, které je administrátor povinen zveřejnit nebo poskytnout. Podle společného rámce zavedeného nařízením 2016/1011 nese tuto odpovědnost administrátor indexu.
55. Nařízení 2016/1011 ve svých článcích 7, 8 a 9 dále upravuje mechanismus pro vyřizování stížností, který podle bodu 23 odůvodnění uvedeného nařízení „zúčastněným stranám umožní oznamovat své stížnosti administrátorovi [referenčního indexu] a zajistí, aby administrátor [referenčního indexu] tyto stížnosti objektivně posuzoval“. Uvedený mechanismus zavádí zvláštní správní prostředek nápravy, který zúčastněným stranám, včetně spotřebitelů, umožňuje zahájit řízení o stížnosti v případě pochybností o souladu určení indexu s příslušnými ustanoveními unijních právních předpisů.
56. Pokud úvěrující nabízí spotřebitelům smlouvu o hypotečním úvěru, která využívá referenční index, je informační povinnost uvedeného úvěrujícího konkrétně stanovena v čl. 13 odst. 1 písm. ea) směrnice 2014/17. Jak je uvedeno výše, úvěrující musí spotřebiteli sdělit „názvy referenčních [indexů] a jejich administrátorů a možné důsledky pro spotřebitele“. Uvedené informace musí být potenciálním úvěrovaným poskytnuty dostatečně jasným a přesným způsobem, aby průměrný spotřebitel mohl získat přístup k příslušným veřejně dostupným informacím a seznámit se s klíčovými prvky metodiky používané pro poskytování referenčního indexu. Případnými relevantními důsledky pro spotřebitele jsou důsledky vyplývající z faktorů, které mohou mít dopad na rozsah závazku spotřebitele, včetně zejména rizika spojeného s kolísáním pohyblivé úrokové sazby a informací o klíčových aspektech, které takové kolísání způsobují.
57. Z analýzy rámce referenční indexu stanoveného nařízením 2016/1011 vyplývá, že požadavek transparentnosti podle směrnice 93/13 ve spojení s uvedeným nařízením neukládá úvěrujícímu povinnost poskytnout přímo podrobnější informace o metodice stanovování referenčního indexu, než jsou informace požadované nařízením 2016/1011. Obecné informace o použité metodice jsou totiž obsaženy v nařízení 2016/1011 a konkrétní informace musí zveřejnit nebo poskytnout administrátor.
58. Jak je však uvedeno výše, nic to nemění na tom, že úvěrující musí spotřebiteli poskytnout relevantní informace týkající se názvu referenčního indexu a jeho administrátora, jakož i důsledků pro spotřebitele, jasně a přesně. Domnívám se, že pokud by úvěrující uvedl pouze některé aspekty použité podkladové metodiky, takže by uvedená metodika a hlavní prvky, které způsobují kolísání sazby indexu, nebyly poskytnuty v plném rozsahu nebo by poskytovaly zkreslený obraz o povaze referenčního indexu, bylo by to v rozporu s požadavky transparentnosti a poctivosti zakotvenými ve směrnici 93/13.
59. Na jednání J. J. tvrdil, že byl uveden v omyl, když měl za to, že referenční index WIBOR sestává z údajů o obchodech souvisejících s mezibankovními půjčkami, zatímco ve skutečnosti 98,27 % podkladových údajů sestávalo z odhadů (kotací) poskytnutých bankami, které se účastnily fixingu(50). J. J. rovněž tvrdil, že mu společnost PKO poskytla informace, které jsou v rozporu s použitelnými právními předpisy a ekonomickou realitou. Společnost PKO tato tvrzení rozhodně odmítá. Na jednání uvedla, že poskytla přesné a jasné informace. V souladu s výše uvedenou judikaturou Soudního dvora(51) přísluší vnitrostátnímu soudu, aby při posuzování všech okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, ověřil, zda byly spotřebiteli dostatečně jasně a přesně sděleny všechny informace, které mohly mít vliv na rozsah závazku spotřebitele, aby mu umožnily odhadnout především celkové náklady úvěru.
60. Z toho vyplývá, že odpověď na druhou předběžnou otázku by měla znít tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje posuzovat zneužívající povahu ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, které stanoví, že se v souvislosti s uvedenou smlouvou použije pohyblivá úroková sazba založená na referenčním indexu WIBOR 6M, není-li takové ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem (požadavek transparentnosti). Za účelem splnění uvedeného požadavku musí prodávající nebo poskytovatel spotřebitele dostatečně jasně a přesně informovat o názvu použitého referenčního indexu a jeho administrátorovi, jakož i o možných důsledcích, které pro spotřebitele vyplývají z použití uvedeného indexu, aby mu umožnil odhadnout zejména celkové náklady úvěru. Úvěrující musí informace přímo nebo nepřímo poskytnout takovým způsobem, aby uvedené informace v důsledku takového poskytnutí v plném rozsahu ozřejmovaly podkladovou metodiku a klíčové prvky, které způsobují kolísání sazby indexu, a nezkreslovaly představu o povaze indexu.
D. Ke třetí předběžné otázce: zneužívající povaha dotčeného smluvního ujednání
61. Vzhledem k tomu, že posouzení požadavku transparentnosti předkládajícím soudem může mít za následek zjištění nedostatku transparentnosti ve vztahu k dotčenému smluvnímu ujednání, bude se Soudní dvůr muset zabývat i třetí předběžnou otázkou. Uvedenou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda smluvní ujednání obsahující pohyblivou úrokovou sazbu, která je založena na referenčním indexu WIBOR, může být zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 v důsledku nedostatečných informací poskytnutých bankou spotřebiteli a nerovnoměrného rozdělení rizika mezi smluvní strany(52).
62. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 je smluvní ujednání považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 odkazem na pojmy „poctivost“ a „významná nerovnováha“ v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, abstraktně definuje prvky, které dávají smluvnímu ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, zneužívající povahu(53).
63. Za účelem určení, zda ujednání způsobuje „významnou nerovnováhu“ v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, je třeba zohlednit především vnitrostátní právní úpravu, která se použije pro případ, že si smluvní strany samy daný aspekt neupravily, a přitom zhodnotit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Pokud jde o ujednání týkající se výpočtu úroků ze smlouvy o úvěru, je rovněž relevantní srovnat způsob výpočtu sazby stanovený tímto ujednáním a skutečnou výši této sazby, která z něj vyplývá, se zákonnou úrokovou sazbou, jakož i úrokovými sazbami používanými na trhu v okamžiku uzavření dotčené smlouvy pro úvěr ve srovnatelné výši a době trvání, jaká vyplývá z přezkoumávané smlouvy o úvěru(54).
64. Pokud jde o otázku, za jakých okolností vzniká taková významná nerovnováha „v rozporu s požadavkem poctivosti“, je třeba konstatovat, že s ohledem na šestnáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 musí vnitrostátní soud za tímto účelem ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednání souhlasil v rámci individuálního vyjednávání(55).
65. Kromě toho podle 4 odst. 1 uvedené směrnice se musí zneužívající povaha smluvního ujednání posuzovat s ohledem na povahu zboží nebo služeb, které jsou předmětem smlouvy, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření. Z toho vyplývá, že z tohoto pohledu je třeba rovněž posuzovat důsledky, které může uvedené ujednání mít v rámci práva použitelného pro smlouvu, což implikuje přezkum vnitrostátního právního systému(56).
66. V tomto ohledu se podle judikatury pravomoc Soudního dvora vztahuje na výklad pojmu „zneužívající ujednání“, uvedeného v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 a v příloze této směrnice, i na stanovení kritérií, která vnitrostátní soud může nebo musí použít při přezkumu smluvního ujednání s ohledem na ustanovení směrnice. Je tudíž věcí uvedeného soudu, aby s přihlédnutím k uvedeným kritériím rozhodl o konkrétní kvalifikaci předmětného smluvního ujednání v závislosti na okolnostech daného případu. Z toho vyplývá, že se Soudní dvůr musí omezit na to, že předkládajícímu soudu poskytne vodítka, která by posledně uvedený měl zohlednit při posuzování zneužívající povahy dotčeného smluvního ujednání(57).
67. Ve sporu v původním řízení je otázka zneužívající povahy smluvního ujednání vznášena v souvislosti s poskytnutím údajně nedostatečných nebo nepřesných informací úvěrujícím spotřebiteli a s nerovnoměrným rozdělením rizika, které mimo jiné právě z uvedeného vyplývá, mezi smluvní strany. Ovšem pouhá skutečnost, že ujednání nesplňuje požadavek transparentnosti, který, jak je uvedeno výše, vyžaduje poskytnutí dostatečných a přesných informací spotřebiteli, nemůže sama o sobě vést ke kvalifikaci tohoto ujednání jako zneužívajícího ujednání ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13(58). Aby mohl předkládající soud konstatovat, že je určité smluvní ujednání zneužívající, musí provést úplné posouzení kritérií vyplývajících z judikatury Soudního dvora.
68. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem podle všeho míří na dvě různé otázky: i) poskytnutí odpovídajících informací spotřebiteli ohledně rizika vyplývajícího z použití pohyblivé sazby v dotčeném úvěru; a ii) poskytnutí odpovídajících a přesných informací týkajících se určování indexu WIBOR.
69. I když vnitrostátní soudy mohou v takových občanskoprávních věcech, jako je spor v původním řízení, posuzovat na základě směrnice 93/13 smluvní ujednání založená na referenčních indexech, jako je WIBOR(59), nemohou nicméně přezkoumávat metodiku stanovování takových indexů v rozsahu, v němž takový přezkum nespadá do působnosti směrnice 93/13. Kromě toho, jak je vysvětleno výše(60), nařízení 2016/1011 zavádí zvláštní mechanismus pro vyřizování stížností zaměřený s cílem zajistit, že zúčastněné strany, včetně spotřebitelů, mají k dispozici speciální správní prostředek nápravy k zahájení řízení o stížnosti v případě pochybností o souladu určení indexu s příslušnými ustanoveními vnitrostátního nebo unijního práva. Jak zdůraznila Komise, pokud by bylo vnitrostátním občanskoprávním soudům umožněno přezkoumávat metodiku určování referenční hodnoty s kritickým významem v rámci posuzování zneužívající povahy smluvního ujednání podle směrnice 93/13, narušovalo by to zvláštní systém řízení referenčních hodnot s kritickým významem zavedeným unijním normotvůrcem na základě nařízení 2016/1011.
70. Ve sporu v původním řízení by se v důsledku výše uvedeného mělo posouzení vnitrostátního soudu omezit na dotčené smluvní ujednání a všechny okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, přičemž z rozsahu uvedeného posouzení jsou vyloučeny záležitosti, jež souvisejí se systémem řízení referenčních hodnot stanoveným nařízením 2016/1011.
71. Vnitrostátnímu soudu zejména přísluší ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel sdělil spotřebiteli všechny relevantní informace, které mu umožňují posoudit ekonomické dopady dotčeného smluvního ujednání na jeho finanční závazky. Přitom je třeba připomenout, že transparentnost smluvního ujednání, jak ji vyžaduje směrnice 93/13, je jedním z prvků, které je třeba zohlednit v rámci posouzení zneužívající povahy tohoto ujednání(61).
72. V předkládacím rozhodnutí předkládající soud uvádí, že smluvní ujednání týkající se pohyblivé sazby založené na indexu WIBOR může být považováno za ujednání, jež je v rozporu s požadavkem poctivosti a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele z toho důvodu, že spotřebitel nebyl řádně informován o tom, že bude vystaven riziku spjatému s pohyblivou úrokovou sazbou, a toto riziko bylo mezi uvedené strany rozděleno nerovnoměrně. Předkládající soud rovněž uvádí, že společnost PKO jakožto úvěrující věděla o metodě určování indexu WIBOR a o vzniklých pochybnostech ohledně transparentnosti určování uvedené sazby, ale že se rozhodla o nich spotřebitele neinformovat. Podle předkládajícího soudu to lze považovat za zdroj nerovnováhy mezi smluvními stranami ve všech aspektech týkajících se uvedené smlouvy(62).
73. Za těchto okolností přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil zneužívající povahu dotčeného smluvního ujednání ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 provedením úplného posouzení kritérií vyplývajících z judikatury Soudního dvora. Takové posouzení musí zahrnovat mimo jiné otázku, zda byly poskytnuty nejasné informace, které mohly nepříznivě ovlivnit schopnost J. J. pochopit ekonomické důsledky dotčeného smluvního ujednání. V této souvislosti musí předkládající soud ověřit, zda neposkytnutí přesných a dostatečných informací mohlo vychýlit rovnováhu ve prospěch banky do té míry, že by vyvolalo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dotčené smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Předkládající soud musí za tímto účelem posoudit, zda úvěrující (společnost PKO), který se spotřebitelem (J. J.) jedná poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednání souhlasil v rámci individuálního vyjednávání(63). Za tímto účelem by mělo být ověřeno, zda spotřebitel souhlasil s rizikem spojeným s používáním dotčeného smluvního ujednání poté, co obdržel úplné a přesné informace.
74. Kromě toho musí předkládající soud posoudit, zda informace poskytnuté úvěrujícím spotřebiteli byly prezentovány neutrálně a objektivně, aniž by u spotřebitele vyvolávaly dojem, že volba dotčeného smluvního ujednání a indexu WIBOR je pro něj výhodná, když tomu tak ve skutečnosti nebylo.
75. Z toho vyplývá, že odpověď na třetí předběžnou otázku by měla znít tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí posoudit, zda smluvní ujednání o pohyblivé úrokové sazbě, která je založena na referenčním indexu WIBOR, způsobuje – v rozporu s požadavkem poctivosti – významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Vnitrostátní soud musí přitom v rámci svého celkového posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání ověřit, zda úvěrující, který se spotřebitelem jedná poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednáním souhlasil v rámci individuálního vyjednávání. Za tímto účelem je nutno ověřit, zda spotřebitel souhlasil s rizikem spojeným s používáním dotčeného smluvního ujednání poté, co obdržel úplné a přesné informace. Takové posouzení se však nemůže týkat přímo indexu WIBOR a způsobu jeho určování.
IV. Závěry
76. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první, druhou a třetí předběžnou otázku Krajského soudu v Čenstochové (Sąd Okręgowy w Częstochowie, Polsko) odpověděl následovně:
„1) Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách
musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání obsažené ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, v němž je stanoveno, že úroková sazba použitelná na úvěr je pohyblivou sazbou založenou na referenčním indexu WIBOR 6M, spadá do působnosti uvedené směrnice, pokud vnitrostátní právní úprava nestanoví povinnost použití uvedeného indexu a jeho konkrétní sazby bez ohledu na volbu smluvních stran.
2) Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13
musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje posuzovat zneužívající povahu ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, které stanoví, že se v souvislosti s uvedenou smlouvou použije pohyblivá úroková sazba založená na referenčním indexu WIBOR 6M, není-li takové ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem (požadavek transparentnosti). Za účelem splnění uvedeného požadavku musí prodávající nebo poskytovatel spotřebitele dostatečně jasně a přesně informovat o názvu použitého referenčního indexu a jeho administrátorovi, jakož i o možných důsledcích, které pro spotřebitele vyplývají z použití uvedeného indexu, aby mu umožnil odhadnout zejména celkové náklady úvěru. Úvěrující musí informace přímo nebo nepřímo poskytnout takovým způsobem, aby uvedené informace v důsledku takového poskytnutí v plném rozsahu ozřejmovaly podkladovou metodiku a klíčové prvky, které způsobují kolísání sazby indexu, a nezkreslovaly představu o povaze indexu.
3) Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13
musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud posoudil, zda smluvní ujednání o pohyblivé úrokové sazbě, která je založena na referenčním indexu WIBOR, způsobuje – v rozporu s požadavkem poctivosti – významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Vnitrostátní soud musí přitom v rámci svého celkového posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání ověřit, zda úvěrující, který se spotřebitelem jedná poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednáním souhlasil v rámci individuálního vyjednávání. Za tímto účelem je nutno ověřit, zda spotřebitel souhlasil s rizikem spojeným s používáním dotčeného smluvního ujednání poté, co obdržel úplné a přesné informace. Takové posouzení se však nemůže týkat přímo indexu WIBOR a způsobu jeho určování.“
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26).
3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. června 2016 o indexech, které jsou používány jako referenční hodnoty ve finančních nástrojích a finančních smlouvách nebo k měření výkonnosti investičních fondů, a o změně směrnic 2008/48/ES a 2014/17/EU a nařízení (EU) č. 596/2014 (Úř. věst. 2016, L 171, s. 1).
4 Viz bod 10 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/482 ze dne 22. března 2019, kterým se mění prováděcí nařízení Komise (EU) 2016/1368, kterým se stanoví seznam referenčních hodnot s kritickým významem používaných na finančních trzích podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1011 (Úř. věst. 2019, L 82, s. 26).
5 Dz. U. z roku 2017, částka 819, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o hypotečním úvěru“.
6 Zákon o bankách ze dne 29. srpna 1997 (Dz. U. z roku 2023, částka 2488, ve znění pozdějších předpisů).
7 „Administrátorem“ se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má kontrolu nad poskytováním určitého referenčního indexu. Viz čl. 3 odst. 1 bod 6 nařízení 2016/1011.
8 Prováděcí nařízení Komise ze dne 11. srpna 2016, kterým se stanoví seznam referenčních hodnot s kritickým významem používaných na finančních trzích podle nařízení 2016/1011 (Úř. věst. 2016, L 217, s. 1). Dne 22. března 2019 byl WIBOR zařazen na seznam stanovený v nařízení 2019/482 jako referenční hodnota s kritickým významem podle čl. 20 odst. 1 písm. b) nařízení 2016/1011.
9 V tomto ohledu poukazuje předkládající soud na skutečnost, že index WIBOR 6M je založen na údajích, které nejsou údaji o obchodech a které jsou poskytovány samotnými bankami, což znamená, že uvedené banky mezi sebou na základě uvedených údajů neuzavírají žádné skutečné obchody.
10 Komise pro finanční dohled vydala takové rozhodnutí ve vztahu k indexu WIBOR dne 16. prosince 2020, v němž bylo konstatováno, že proces poskytování indexu WIBOR administrátorem splňuje požadavky unijního práva.
11 Viz internetové stránky společnosti GPW Benchmark, zejména část nadepsaná „Předpisy týkající se referenčních sazeb WIBID a WIBOR“, Varšava, 30. listopadu 2017 (pro účely tohoto stanoviska dále jen „předpisy WIBOR“); k dispozici na internetových stránkách: https://gpwbenchmark.pl/pub/BENCHMARK/files/Regulations_for_WIBID_and_WIBOR_Reference_Rates.pdf.
12 WIBOR je „referenční hodnotou týkající se úrokových sazeb“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodů 22 a 25 nařízení 2016/1011. WIBID je dalším indexem používaným v Polsku a je to zkratka Warsaw Interbank Bid Rate (Varšavská mezibankovní poptávková sazba). Vycházím z informací dostupných na internetových stránkách společnosti GPW Benchmark, sekce „Předpisy“.
13 Článek 11 nařízení 2016/1011 stanoví požadavky na vstupní údaje pro poskytování referenční hodnoty (viz též bod 52 tohoto stanoviska). Článek 12 uvedeného nařízení stanoví požadavky týkající se metodiky stanovení takových referenčních hodnot, jako je WIBOR.
14 Článek 15 nařízení 2016/1011 upravuje kodex chování dodavatelů (například bank), který musí mimo jiné zahrnovat postup pro uplatňování volnosti rozhodování při dodávání podkladových údajů. V případě potřeby významných změn metodiky nebo vymezení referenčních sazeb uspořádá administrátor veřejné konzultace se zúčastněnými subjekty, jako jsou uživatelé sazeb, příslušné orgány a polská centrální banka.
15 Předpisy WIBOR, s. 9.
16 Viz Kosiorowski, M. a Szczęsna, A., „WIBOR litigation, part 1 – Can the WIBOR benchmark be challenged as the basis for setting variable interest rates?“, in principle, 12. června 2025; k dispozici na internetových stránkách: https://codozasady.pl/en/p/wibor-litigation-part-1-can-the-wibor-benchmark-be-challenged-as-the-basis-for-setting-variable-interest-rates-.
17 Je používána následující metoda: i) 10 nebo více kotací: průměr sazeb po vyloučení dvou nejvyšších a dvou nejnižších kotací; ii) 8 nebo 9 kotací: průměr po vyloučení nejvyšší a nejnižší kotace; iii) 6 nebo 7 kotací: prostý průměr všech kotací; a iv) 5 nebo méně kotací: WIBOR není na uvedené období stanoven.
18 Referenční sazby pro daný obchodní den jsou zveřejňovány na internetových stránkách administrátora; viz předpisy WIBOR, bod 7.1.
19 Viz bod 10 tohoto stanoviska.
20 Viz rozsudek ze dne 30. května 2024, Raiffeisen Bank (C‑176/23, EU:C:2024:443, bod 22 a citovaná judikatura).
21 Rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch (C‑125/18, dále jen „rozsudek Gómez del Moral Guasch I“, EU:C:2020:138, body 31 a 32 a citovaná judikatura).
22 Viz rozsudek ze dne 30. května 2024, Raiffeisen Bank (C‑176/23, EU:C:2024:443, bod 27 a citovaná judikatura).
23 Tamtéž, bod 33. Viz též bod 36 uvedeného rozsudku.
24 Viz s. 5 předkládacího rozhodnutí (francouzské znění; dále je uvedené jazykové znění zmiňováno pouze jako „předkládací rozhodnutí“).
25 Viz Sampławski, K., „WIBOR pod lupą TSUE – analiza prawna pytań prejudycjalnych – pytanie nr 1.“ (Přezkum indexu WIBOR ze strany Soudního dvora – Právní analýza předběžných otázek – otázka č. 1.), 11. září 2024; k dispozici na internetových stránkách: https://www.bankowebezprawie.pl/wibor-pod-lupa-tsue-analiza-prawna-pytan-prejudycjalnych-pytanie-nr-1/.
26 Jak tvrdil J. J. ve svém vyjádření před Soudním dvorem.
27 Rozsudek ze dne 10. června 2021, Prima banka Slovensko (C‑192/20, EU:C:2021:480, bod 32 a citovaná judikatura).
28 Článek 13 nařízení 2016/1011, nadepsaný „Transparentnost metodiky“.
29 Viz bod 15 tohoto stanoviska.
30 Viz bod 19 tohoto stanoviska.
31 Nařízením 2019/482.
32 Viz bod 10 odůvodnění nařízení 2019/482.
33 Rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑609/19, EU:C:2021:469, bod 27).
34 Tamtéž, bod 28.
35 Rozsudek ze dne 21. března 2024, Profi Credit Bulgaria (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě) (C‑714/22, EU:C:2024:263, bod 60).
36 Rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 53).
37 Tamtéž, bod 54.
38 Rozsudek ze dne 21. března 2024, Profi Credit Bulgaria (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě) (C‑714/22, EU:C:2024:263, bod 61).
39 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 43).
40 Rozsudek Gómez del Moral Guasch I, bod 50.
41 Tamtéž, bod 51.
42 Tamtéž, bod 52.
43 Tamtéž, bod 53.
44 Tamtéž, bod 54.
45 Tamtéž, bod 55.
46 Rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Kutxabank (C‑300/23, EU:C:2024:1026, bod 83).
47 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Kutxabank (C‑300/23, EU:C:2024:1026, body 84 a 90).
48 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).
49 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 60, s. 34, a oprava Úř. věst. 2015, L 246, s. 11, jakož i Úř. věst. 2017, L 166, s. 82).
50 Viz bod 16 tohoto stanoviska.
51 Viz poznámka pod čarou 43 tohoto stanoviska.
52 Viz zejména bod 1 oddílu 8 předkládacího rozhodnutí, s. 26.
53 Rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, dále jen „rozsudek Banco Primus“, EU:C:2017:60, bod 58 a citovaná judikatura).
54 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index) (C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 65 a citovaná judikatura).
55 Rozsudek Banco Primus, bod 60 a citovaná judikatura.
56 Tamtéž, bod 61 a citovaná judikatura.
57 Rozsudek Banco Primus, bod 57 a citovaná judikatura.
58 Usnesení ze dne 17. listopadu 2021, Gómez del Moral Guasch (C‑655/20, EU:C:2021:943, bod 37).
59 To platí v důsledku odpovědí, které navrhuji ve vztahu k první a druhé předběžné otázce. Není vyloučeno, že v jiných členských státech budou podobná smluvní ujednání, z důvodu vnitrostátního právního rámce platného v uvedených státech, ve skutečnosti z působnosti směrnice 93/13 vyloučena.
60 Bod 55 tohoto stanoviska.
61 Rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index) (C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 66).
62 Předkládací rozhodnutí, s. 26, body 1 a násl.
63 Viz bod 64 tohoto stanoviska a citovaná judikatura.