null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ATHANASIA RANTOSE
přednesené dne 26. června 2025(1)
Věc C‑325/24 [Bissilli](i)
HG
Trestní řízení
za účasti:
Procura della Repubblica presso il Tribunale di Firenze
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunale ordinario di Firenze (soud ve Florencii, Itálie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice 2014/41/EU – Evropský vyšetřovací příkaz v trestních věcech – Věcná působnost – Pojem ‚vyšetřovací úkon‘ – Článek 24 – Výslech obviněné osoby za použití videokonference – Článek 10 – Použití jiného druhu vyšetřovacího úkonu – Článek 11 odst. 1 písm. f) – Důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu – Základní práva – Článek 24 odst. 2 písm. b) – Základní právní zásady vykonávajícího členského státu – Článek 22 – Dočasné předávání osob ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody do vydávajícího státu za účelem provedení vyšetřovacího úkonu – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Právo na spravedlivý proces“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 3 a 10, čl. 11 odst. 1 písm. f), čl. 22 odst. 1 a článku 24 směrnice 2014/41/EU o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech (dále jen „EVP“)(2) a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2. Tato žádost byla podána v rámci žádosti o výkon EVP v Belgii, který vydal Tribunale ordinario di Firenze (soud ve Florencii, Itálie), předkládající soud, ve vztahu k HG, osobě vězněné v Belgii, za účelem trestního řízení (dále jen „dotčený EVP“). Konkrétně se uvedený soud prostřednictvím tohoto EVP snažil, aby v souladu s článkem 24 směrnice 2014/41 belgické justiční orgány provedly ve spolupráci s uvedeným soudem výslech HG jakožto obviněné osoby za použití videokonference s cílem shromáždit důkazy prostřednictvím jeho výslechu a umožnit této osobě účastnit se řízení před soudem, přičemž měl za to, že uvedený EVP je účinnou alternativou k evropskému zatýkacímu rozkazu (dále jen „EZR“), a to vzhledem k tomu, že podmínky pro jeho vystavení již nejsou splněny(3). Kromě toho uvedený soud požádal o, jako alternativu k výslechu za použití videokonference, dočasné předání do Itálie podle článku 22 této směrnice. Belgické justiční orgány odmítly EVP vykonat s odůvodněním, že požadovaný vyšetřovací úkon v belgickém právu neexistuje a podle tohoto práva by účast obviněné osoby v soudním řízení za použití videokonference byla v rozporu se základním právem na spravedlivý proces. Alternativní žádost o dočasné předání byla rovněž odmítnuta s odůvodněním, že výslech obviněné osoby v rámci řízení před soudem není podle belgického práva vyšetřovacím úkonem. Předkládající soud, který měl za to, že postoj belgických justičních orgánů není v souladu s ustanoveními uvedené směrnice, která vyčerpávajícím způsobem vymezují důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu EVP, předložil Soudnímu dvoru řadu předběžných otázek týkajících se slučitelnosti těchto odmítnutí.
3. Ačkoli Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit věcnou působnost EVP, a zejména rozsah pojmu „vyšetřovací úkon“, o jehož výkon lze v rámci takového EVP požádat(4), bude mít v této věci poprvé příležitost posoudit jednak vzájemnou souvislost mezi různými důvody k odmítnutí stanovenými směrnicí 2014/41 a jednak slučitelnost, v trestních věcech, účasti obviněné osoby v soudním řízení za použití videokonference z hlediska základních práv, což je otázka, která již byla předmětem řady rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)(5).
II. Právní rámec
A. Směrnice 2014/41
4. Body 6 až 8, 10, 12, 19, 24 až 26 a 34 odůvodnění směrnice 2014/41 uvádějí:
„(6) Ve Stockholmském programu přijatém Evropskou radou ve dnech 10. – 11. prosince 2009 Evropská rada uvedla, že je třeba dále usilovat o zavedení komplexního systému pro získávání důkazů v případech, jež mají přeshraniční rozměr; tento systém by měl být založen na zásadě vzájemného uznávání. [...]
(7) Tento nový přístup je založen na jednotném nástroji nazvaném evropský vyšetřovací příkaz. [EVP] má být vydáván za účelem provedení jednoho či několika konkrétních vyšetřovacích úkonů ve státě, který [EVP] vykonává [...], s cílem shromáždit důkazy.
(8) [EVP] by měl mít horizontálně vymezenou oblast působnosti, a měl by se proto vztahovat na všechny vyšetřovací úkony zaměřené na shromažďování důkazů. [...]
[...]
(10) [EVP] by měl být zaměřen na vyšetřovací úkon, který má být proveden. K rozhodnutí o tom, který vyšetřovací úkon má být použit, je na základě své znalosti detailů příslušného vyšetřování nejlépe povolán vydávající orgán. Vykonávající orgán by však měl, kdykoli je to možné, využít jiný typ vyšetřovacího úkonu, pokud požadovaný úkon v rámci jeho vnitrostátního práva neexistuje nebo by v obdobném vnitrostátním případě nebyl dostupný. [...] Vykonávající orgán může rovněž využít jiný druh vyšetřovacího úkonu, pokud jím dosáhne stejného výsledku jako s vyšetřovacím úkonem uvedeným v [EVP], a to způsobem, který méně zasahuje do základních práv dotčené osoby.
[...]
(12) Při vydávání [EVP] by měl vydávající orgán věnovat zvláštní pozornost tomu, aby bylo zajištěno plné dodržování práv stanovených v článku 48 Listiny [...]. Stěžejními prvky základních práv, jež Listina uznává v oblasti trestní spravedlnosti, je presumpce neviny a právo na obhajobu v trestním řízení. Každé omezení těchto práv vyšetřovacím úkonem nařízeným v souladu s touto směrnicí by mělo být ve shodě s požadavky stanovenými v článku 52 Listiny, pokud jde o nezbytnost, proporcionalitu a cíle, jež by mělo sledovat, a to zejména ochranu práv a svobod druhého.
[...]
(19) Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci Unie je založeno na vzájemné důvěře a na předpokladu dodržování práva Unie, a zejména základních práv, ze strany ostatních členských států. Tento předpoklad je však vyvratitelný. Existují-li tedy závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v [EVP] by vedlo k porušení základního práva dotčené osoby a že vykonávající stát by porušil své povinnosti týkající se ochrany základních práv uznaných v Listině, měl by být výkon [EVP] odmítnut.
[...]
(24) [EVP] zavádí jednotný rámec pro získávání důkazů. Pro některé druhy vyšetřovacích úkonů jsou však nezbytná další pravidla, jež by měla být stanovena v [EVP], jako například dočasné předání osob ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, výslech prostřednictvím videokonference nebo telefonní konference[...].
(25) Tato směrnice stanoví pravidla pro provedení vyšetřovacího úkonu ve všech fázích trestního řízení, včetně řízení před soudem, v případě potřeby za účasti dotčené osoby, s cílem získat důkazy. [EVP] může být kupříkladu vydán za účelem dočasného předání této osoby do vydávajícího státu nebo za účelem provedení výslechu prostřednictvím videokonference. Má-li však být osoba předána do jiného členského státu za účelem trestního stíhání včetně předvedení této osoby před soud pro účely soudního jednání, měl by být vydán [EZR] v souladu s rámcovým rozhodnutím [...] 2002/584[...].
(26) S ohledem na přiměřené využívání [EZR] by měl vydávající orgán zvážit, zda by [EVP] nebyl účinným a přiměřeným prostředkem pro další průběh trestního řízení. Vydávající orgán by měl zejména zvážit, zda by vydání [EVP] za účelem výslechu podezřelé nebo obviněné osoby prostřednictvím videokonference nemohlo posloužit jako účinná alternativa.
[...]
(34) Tato směrnice se vzhledem ke své oblasti působnosti zabývá pouze předběžnými opatřeními, jejichž cílem je shromažďování důkazních prostředků. [...]“
5. Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:
„[EVP] je rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu (dále jen ‚vydávající stát‘) za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě (dále jen ‚vykonávající stát‘) s cílem získat důkazy v souladu s touto směrnicí.
[EVP] lze rovněž vydat k získání důkazů, které jsou již v držení příslušných orgánů vykonávajícího státu.“
6. Článek 3 uvedené směrnice stanoví:
„[EVP] se vztahuje na všechny vyšetřovací úkony s výjimkou vytváření společného vyšetřovacího týmu a shromažďování důkazů v rámci tohoto týmu [...].“
7. Článek 9 odst. 2 téže směrnice stanoví:
„Pokud není v této směrnici stanoveno jinak, vykonávající orgán dodrží formální náležitosti a postupy výslovně uvedené vydávajícím orgánem, pokud tyto formální náležitosti a postupy nejsou v rozporu se základními právními zásadami vykonávajícího státu.“
8. Článek 10 směrnice 2014/41 zní takto:
„1. Vykonávající orgán využije, kdykoli je to možné, jiného vyšetřovacího úkonu, než který je uveden v [EVP], pokud:
a) vyšetřovací úkon uvedený v [EVP] neexistuje v právním řádu vykonávajícího státu nebo
b) vyšetřovací úkon uvedený v [EVP] by nebyl v obdobném vnitrostátním případě dostupný.
2. Aniž je dotčen článek 11, odstavec 1 se nevztahuje na tyto vyšetřovací úkony, které musí být v právním řádu vykonávajícího státu vždy dostupné:
[...]
c) výslech svědka, znalce, oběti, podezřelé nebo obviněné osoby či třetí strany na území vykonávajícího státu;
[...]
3. Vykonávající orgán může rovněž použít jiný vyšetřovací úkon, než který je uveden v [EVP], pokud by vyšetřovacím úkonem vybraným vykonávajícím orgánem mohlo být dosaženo stejného výsledku jako úkonem uvedeným v [EVP] za použití mírnějších prostředků.
[...]
5. Pokud v souladu s odstavcem 1 vyšetřovací úkon uvedený v [EVP] neexistuje v právním řádu vykonávajícího státu nebo by nebyl dostupný v obdobném vnitrostátním případu a pokud neexistuje jiný vyšetřovací úkon, který by měl stejný výsledek jako požadovaný vyšetřovací úkon, oznámí vykonávající orgán vydávajícímu orgánu, že není možné požadovanou pomoc poskytnout.“
9. Článek 11 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Aniž je dotčen čl. 1 odst. 4, lze uznání nebo výkon [EVP] ve vykonávajícím státě odmítnout, jestliže:
[...]
f) existují závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v [EVP] by bylo neslučitelné s povinnostmi vykonávajícího státu podle článku 6 [SEU] a Listiny[...]
[...].“
10. Článek 22 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:
„1. [EVP] může být vydán za účelem dočasného předání osoby, která se nachází ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody ve vykonávajícím státě, za účelem provedení vyšetřovacího úkonu ke shromáždění důkazů, při němž se vyžaduje přítomnost této osoby na území vydávajícího státu, za podmínky, že bude vrácena ve lhůtě stanovené vykonávajícím státem.
2. Kromě důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 11 lze výkon [EVP] rovněž odmítnout, pokud:
a) osoba ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody nesouhlasí nebo
b) by předání mohlo prodloužit trvání její vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody.“
11. Článek 24 odst. 1 až 5 směrnice 2014/41 zní takto:
„1. Nachází-li se osoba na území vykonávajícího státu a má-li být tato osoba vyslechnuta jako svědek nebo znalec příslušnými orgány vydávajícího státu, může vydávající orgán vydat [EVP] za účelem provedení výslechu svědka nebo znalce prostřednictvím videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu v souladu s odstavci 5 až 7.
Vydávající orgán může rovněž vydat [EVP] za účelem provedení výslechu podezřelé nebo obviněné osoby prostřednictvím videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu.
2. Kromě důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 11 lze výkon [EVP] rovněž odmítnout, pokud:
a) podezřelá nebo obviněná osoba nesouhlasí nebo
b) provedení takového vyšetřovacího úkonu by v konkrétním případě bylo v rozporu se základními zásadami práva vykonávajícího státu.
3. Vydávající a vykonávající orgán se dohodnou na praktických opatřeních. [...]
4. Pokud v souvislosti s konkrétním případem vykonávající orgán nemá přístup k technickým prostředkům pro výslech prostřednictvím videokonference, může mu vydávající stát na základě vzájemné dohody dát tyto prostředky k dispozici.
5. Pro výslech za použití videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu platí tato pravidla:
a) při výslechu je přítomen příslušný orgán vykonávajícího státu, kterému je v případě potřeby k dispozici tlumočník; tento orgán rovněž odpovídá za zjištění totožnosti vyslýchané osoby a za dodržování základních zásad práva vykonávajícího státu.
Pokud se vykonávající orgán domnívá, že během výslechu byly porušeny základní zásady práva vykonávajícího státu, přijme neprodleně nezbytná opatření, aby se zajistilo, že výslech bude pokračovat v souladu s uvedenými zásadami;
[...]
c) výslech vede příslušný orgán vydávajícího státu v souladu s jeho vnitrostátními právními předpisy svého státu buď přímo, nebo probíhá pod jeho vedením[...]
[...].“
B. Směrnice (EU) 2016/343
12. Článek 8 odst. 1 a 2 směrnice (EU) 2016/343(6) stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem.
2. Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:
a) podezřelá nebo obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna; nebo
b) podezřelá nebo obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si tato podezřelá či obviněná osoba zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem.“
III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
13. HG je v Itálii trestně stíhán pro účast na zločinném spolčení a obchodování s drogami. Zejména je podezřelý z toho, že z Belgie vytvořil a řídil zločinné spolčení působící v několika členských státech, včetně Itálie, a že se v tomto kontextu podílel na obchodu s omamnými látkami(7).
14. Předkládající soud byl pověřen vedením trestního řízení proti HG.
15. Vzhledem k tomu, že se HG osobně k tomuto soudu ve fázi hlavního líčení v trestním řízení nedostavil, byl prohlášen za nepřítomného, jelikož o řízení věděl a byl zastoupen obhájcem, kterého si sám zvolil.
16. Následně podal tento obhájce návrh na výslech HG před uvedeným soudem, který tento výslech nařídil.
17. Dne 24. května 2022, kdy zbýval pouze výslech HG a závěrečné řeči, informovalo státní zastupitelství tento soud, že HG byl od 15. února 2022 umístěn do vazby ve věznici v Bruggách (Belgie) v rámci řízení vedeného v tomto členském státě.
18. Za těchto okolností vydal předkládající soud se souhlasem HG EVP směřující k tomu, aby belgické orgány provedly ve spolupráci s uvedeným soudem výslech HG v postavení obviněné osoby za použití videokonference. Tento výslech, který by se uskutečnil za pomoci tlumočníka, by zejména umožnil vyslechnutí HG.
19. Dopisem ze dne 17. února 2023 státní zastupitelství v Bruggách (Belgie) informovalo uvedený soud jednak o tom, že HG byl nejen ve vazbě, ale i ve výkonu trestu, a jednak o tom, že EVP, který předkládající soud vydal za účelem výslechu HG prostřednictvím videokonference, nebude vykonán. Aniž odkázalo na konkrétní důvody k odmítnutí stanovené ve směrnici 2014/41, státní zastupitelství nejprve uvedlo, že belgické právo nestanoví možnost vyslechnout obviněnou osobu prostřednictvím videokonference v rámci řízení před soudem, neboť ta se musí osobně dostavit k soudu(8). Dále státní zastupitelství v Bruggách připomnělo, že belgická právní úprava, kterou byla provedena směrnice 2014/41, uplatňuje na možnost vyslechnout obviněnou osobu za použití videokonference svojí podmínku, a to že tato s tím souhlasí a dále že provedení takového úkonu není v rozporu se základními zásadami belgického práva. Konečně, s odkazem na nález Cour constitutionnelle (Ústavní soud, Belgie)(9) a pokyny vydané kolegiem generálních prokurátorů (Belgie)(10), státní zastupitelství uvedlo, že účast obviněné osoby v řízení před soudem prostřednictvím videokonference by v současné době byla v rozporu s právem na spravedlivý proces.
20. Vzhledem k tomu, že HG nebylo možné soudit a jeho zadržení v zahraničí mu oprávněně bránilo dostavit se k soudu, bylo řízení proti němu odloženo na pozdější dobu. Za účelem vyřešení této složité situace požádal předkládající soud o pomoc Eurojust v rámci řízení o soudní spolupráci, které však nebylo úspěšné, protože belgické justiční orgány jednak nadále odmítaly vyslechnout HG prostřednictvím videokonference a jednak v listopadu 2022 vyloučily možnost dočasného předání vězněné osoby do Itálie v souladu se žádostí Eurojustu o alternativní vyšetřovací úkon k výslechu prostřednictvím videokonference.
21. V této souvislosti daný soud uvádí, že musí určit, zda je toto rozhodnutí o odmítnutí výkonu v souladu s unijním právem, aby mohl rozhodnout o vhodnosti vydání nového EVP pro účely pokračování soudního řízení proti HG.
22. V první řadě poukazuje na to, že podle italského práva není obviněná osoba povinna účastnit se řízení před soudem, neboť od svého zavedení v roce 2014(11) se uplatňuje systém procesu in absentia. Řízení před soudem se tedy může konat v nepřítomnosti obviněné osoby, pokud je jisté, že tato o řízení před soudem ví a nezúčastní se ho z vlastní vůle. Naopak, má-li obviněná osoba právo být přítomna při řízení před soudem, ale nemůže se ho zúčastnit zejména z důvodu oprávněné překážky, jako je například její věznění v zahraničí, je soud povinen řízení odročit, dokud nebude její účast opět možná, ledaže by od ní získal formální a výslovné prohlášení, že se účasti na řízení vzdává. Účast obviněné osoby vězněné v zahraničí v řízení před soudem se může uskutečnit v její přítomnosti, a to dočasným předáním na italské území(12), nebo pokud to stanoví mezinárodní dohody a v souladu s pravidly v nich obsaženými, prostřednictvím videokonference.
23. Kromě toho v italském systému trestního řízení, který je založen na obžalovacím modelu trestního soudnictví, jsou důkazy shromažďovány a zakládány do spisu pouze v průběhu řízení, které probíhá před soudem, a při dodržení kontradiktornosti. V důsledku toho by měl výslech obviněné osoby, která o to požádá nebo s tím souhlasí, v průběhu soudního řízení rovněž důkazní účel.
24. Podle předkládajícího soudu by dále zásada vzájemného uznávání byla zmařena, pokud by vykonávající členský stát mohl zpochybnit důkazní účel vyšetřovacího úkonu požadovaného na základě jeho vnitrostátního práva a odmítnout výkon EVP z důvodu, že nesleduje důkazní účel. Při uplatnění zásady vzájemného uznávání je totiž pouze na vydávajícím orgánu, aby posoudil, zda úkon požadovaný v EVP sleduje cíl shromažďování důkazů podle jeho vnitrostátního práva. Nicméně se zabývá tím, zda je možné vydat EVP, pokud má jako v projednávané věci výslech obviněné osoby za použití videokonference rovněž za cíl zajistit její účast na řízení před soudem.
25. Uvedený soud má zadruhé za to, že z vysvětlení poskytnutých státním zastupitelstvím v Bruggách vyplývá, že odmítnutí vykonat dotčený EVP je založeno jednak na nedostupnosti uvedeného vyšetřovacího úkonu v obdobném vnitrostátním případě a jednak na neslučitelnosti tohoto úkonu se základními zásadami vyplývajícími z belgického práva. Pokud jde o první důvod k odmítnutí výkonu EVP, tentýž soud má za to, že výslech obviněné osoby za použití videokonference je zahrnut mezi zvláštní vyšetřovací úkony uvedené v kapitole IV směrnice 2014/41. Na rozdíl od režimu stanoveného touto směrnicí pro některé z těchto úkonů, jako je skryté vyšetřování, článek 24 uvedené směrnice, který upravuje výslech za použití videokonference, nestanoví důvod k odmítnutí založený na nedostupnosti vyšetřovacího úkonu v obdobném vnitrostátním případě. Pokud jde o druhý důvod k odmítnutí výkonu, předkládající soud poukazuje na to, že s ohledem na čl. 24 odst. 2 písm. b) téže směrnice belgické justiční orgány neuvedly důvody, pro které se domnívají, zejména s ohledem na zvláštní procesní záruky stanovené italským právem, že by takový úkon byl v rozporu se základními zásadami vyplývajícími z belgického práva. Dodává, že výkon EVP, který vydal, nemohl být odmítnut z důvodu neslučitelnosti takového příkazu se základními unijními právy na základě čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 bez předchozího ověření slučitelnosti příslušných ustanovení italského práva s judikaturou ESLP.
26. Konečně zatřetí předkládající soud uvádí, že jako alternativní vyšetřovací úkon zvažuje vydat EVP směřující k dočasnému předání HG do Itálie za účelem jeho výslechu před tímto soudem.
27. Za těchto okolností se Tribunale ordinario di Firenze (soud ve Florencii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Umožňuje článek 24 směrnice [2014/41] ve spojení s jejím článkem 3 vydat [EVP] za účelem výslechu obviněné osoby, která je ve vyšetřovací vazbě ve vykonávajícím státě, prostřednictvím videokonference během soudního jednání, a to za účelem shromáždění důkazů prostřednictvím jejího výslechu a zajištění její účasti v soudním řízení, a to s ohledem nejen na článek 24 směrnice, ale i body 25 a 26 jejího odůvodnění, zejména v případě, že nejsou splněny podmínky pro vydání [EZR] a ve vnitrostátním právu vydávajícího státu je zakotveno právo obviněné osoby účastnit se soudního řízení a být vyslechnuta rovněž prostřednictvím videokonference za účelem učinění prohlášení s důkazní hodnotou?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, může být pravidlo uvedené v článku 10 směrnice [2014/41], které vykonávajícímu státu umožňuje odmítnout vykonat [EVP] v případě, že vyšetřovací úkon není v obdobném vnitrostátním případě povolen, vykládáno tak, že umožňuje vykonávajícímu státu odmítnout vykonat [EVP] za účelem výslechu osoby vazebně stíhané v zahraničí prostřednictvím videokonference na jednání, a to s ohledem na článek 24 [této] směrnice, který upravuje konkrétní režim výslechu prostřednictvím videokonference, aniž zahrnuje předmětný důvod k odmítnutí?
3) Musí být čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice [2014/41] ve světle článku 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že výkon [EVP] za účelem výslechu osoby vazebně stíhané v zahraničí prostřednictvím videokonference na jednání k přednesu řečí nelze odmítnout, pokud jsou procesní záruky použitelné na tuto videokonferenci podle práva vydávajícího státu v daném případě dostatečné k tomu, aby obviněná osoba mohla účinně uplatnit své právo na obhajobu a základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 47 Listiny?
4) Může pojem ‚základní zásady [práva] vykonávajícího státu‘, který může představovat zvláštní důvod k odmítnutí podle čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice [2014/41], představovat omezení pro výkon případné žádosti o výslech obviněné osoby prostřednictvím videokonference během soudního řízení, a to na základě obecných vnitrostátních pokynů závazných pro všechny vykonávající orgány, bez jakéhokoli posouzení zvláštností konkrétního případu a ustanovení obsažených ve vnitrostátním právu vydávajícího státu, které zajišťují právo obviněné osoby na obhajobu a jsou použitelné v konkrétním případě, anebo naopak není správné chápat odmítnutí výkonu jako výjimku, která musí být vykládána přísně ve vztahu ke konkrétním procesním aspektům stanoveným vnitrostátním právem vydávajícího státu nebo ke konkrétním relevantním aspektům konkrétního případu?
5) Umožňuje čl. 22 odst. 1 směrnice [2014/41] ve spojení s jejím článkem 3 vydat [EVP] za účelem dočasného předání osoby vazebně stíhané v zahraničí, aby mohla být vyslechnuta na soudním jednání, pokud je tento výslech podle vnitrostátního práva vydávajícího státu vyšetřovacím úkonem?“
28. Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru italská, belgická, nizozemská a rakouská vláda, jakož i Evropská komise. Tytéž zúčastněné strany, s výjimkou belgické vlády, přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 2. dubna 2025.
IV. Analýza
A. K přípustnosti předběžných otázek
29. Belgická vláda ve svém písemném vyjádření uvádí, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti, že druhá a třetí předběžná otázka jsou hypotetické, jelikož se týkají jiných důvodů k odmítnutí, než na kterém bylo založeno odmítnutí vykonat dotčený EVP. Tato vláda totiž v tomto ohledu uvádí, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že odmítnutí vykonat EVP vydaný předkládajícím soudem bylo založeno na rozporu požadovaného vyšetřovacího úkonu se základními právními zásadami vykonávajícího členského státu. Druhá a třetí otázka se však týkají jiných důvodů k odmítnutí stanovených v článku 10 a v čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41.
30. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se na předběžnou otázku týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může rozhodování o takové otázce odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(13).
31. Konstatuji přitom, že v projednávané věci z důvodů k odmítnutí výkonu dotčeného EVP, které uvedlo státní zastupitelství v Bruggách(14), vyplývá, že toto zastupitelství založilo odmítnutí zejména na tom, že vyšetřovací úkon není podle belgického práva dostupný, což je obecný důvod k odmítnutí, který jasně spadá pod článek 10 směrnice 2014/41, a dále že rozpor mezi požadovaným vyšetřovacím úkonem a základními zásadami belgického práva je neoddělitelně spojen s důvodem k odmítnutí spočívajícím v existenci závažných důvodů se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu by bylo neslučitelné se základními právy, který spadá pod čl. 11 odst. 1 písm. f) této směrnice.
32. Za těchto okolností se domnívám, že všechny předběžné otázky položené předkládajícím soudem jsou přípustné.
B. K věci samé
1. K první předběžné otázce
33. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 24 směrnice 2014/41 ve spojení s článkem 3 a ve světle bodů 25 a 26 odůvodnění umožňuje justičnímu orgánu členského státu vydat EVP, jehož předmětem je zorganizování slyšení obviněné osoby během proti ní vedeného řízení za použití videokonference příslušnými orgány jiného členského státu za účelem shromáždění důkazů prostřednictvím výslechu a umožnění ji účastnit se tohoto řízení.
34. Úvodem připomínám, že podle čl. 1 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2014/41 je EVP rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem vydávajícího členského státu za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů ve vykonávajícím členském státě s cílem získat důkazy(15). Dále, v souladu s článkem 3 této směrnice, se EVP v zásadě vztahuje na všechny vyšetřovací úkony(16). Podle bodu 8 odůvodnění této směrnice by EVP měl mít „horizontálně vymezenou oblast působnosti, a měl by se proto vztahovat na všechny vyšetřovací úkony zaměřené na shromažďování důkazů“(17). Konečně z bodu 25 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že tato směrnice stanoví pravidla pro provedení vyšetřovacího úkonu ve všech fázích trestního řízení, včetně řízení před soudem, v případě potřeby za účasti dotčené osoby, s cílem získat důkazy. V témže bodě odůvodnění se uvádí, že EVP může být kupříkladu vydán za účelem dočasného předání této osoby do vydávajícího státu nebo za účelem provedení výslechu prostřednictvím videokonference.
35. Z kombinovaného výkladu těchto ustanovení podle mého názoru vyplývá, že působnost směrnice 2014/41 je velmi široká, pokud jde jak o druh úkonů, jejichž provedení lze požadovat prostřednictvím EVP, tak o fáze trestního řízení, v nichž lze takový postup provést, které zahrnují i fázi řízení před soudem(18). Naproti tomu se tato směrnice vztahuje pouze na úkony, jejichž cílem je, aby vydávající stát shromáždil důkazy(19). Z toho vyplývá, že účel úkonu, o jehož výkon se žádá, má rozhodující význam pro určení, zda vydávající orgán může EVP vydat.
36. V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že Soudní dvůr již v rozsudku Delda rozhodl, že pokud úkon, na který se vztahuje EVP, sleduje pouze jiný účel než získání důkazů, jako je procesní povinnost, jejímž cílem je posunout kupředu trestní stíhání obžalovaného, nespadá tento úkon do působnosti směrnice 2014/41. Soudní dvůr tedy rozhodl, že rozhodnutí, kterým justiční orgán jednoho členského státu žádá justiční orgán jiného členského státu, aby určité osobě oznámil usnesení o podání obžaloby, která se jí týká, nepředstavuje jako takové EVP ve smyslu této směrnice(20). Aby totiž vyšetřovací úkon spadal do působnosti této směrnice, musí mít jeho účelem získání důkazů ve smyslu uvedené směrnice. Rozhodnutí, kterým justiční orgán jednoho členského státu žádá justiční orgán jiného členského státu, aby určité osobě umožnil vyjádřit se ke skutkům uvedeným v usnesení o podání obžaloby, která se jí týká, tak může představovat EVP ve smyslu směrnice 2014/41, pokud je účelem této žádosti o výslech shromáždění důkazů(21).
37. Dále z téhož rozsudku vyplývá, že pokud EVP obsahuje řadu úkonů určených k výkonu, včetně úkonu, který sám o sobě není zaměřen na získání důkazů, ale který je z hlediska trestního řízení vydávajícího státu doplňkový nebo zásadní pro jiný úkon, na který se vztahuje tentýž EVP, jenž má za cíl získání důkazů, pak je v takovém případě třeba tento úkon považovat za neoddělitelný celek spadající do působnosti směrnice 2014/41/EU. Například v případě uvedeném v předchozím bodě, pokud je prokázáno, že žádost o výslech má za cíl shromáždit důkazy, a pokud vydávající orgány v EVP uvedly, že podle jejich vnitrostátního práva může výslech proběhnout až po doručení usnesení o podání obžaloby – což je úkon, který sám o sobě neslouží ke shromáždění důkazů – bylo by třeba mít za to, že odchylně od toho, co bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto stanoviska, by takové doručení mohlo být požadováno prostřednictvím EVP. Z článku 9 odst. 2 této směrnice totiž vyplývá, že vykonávající orgán má povinnost dodržet formální náležitosti a postupy výslovně uvedené vydávajícím orgánem(22).
38. Výklad článku 24 směrnice 2014/41 za účelem určení, zda EVP může být vydán za účelem výslechu obviněné osoby za použití videokonference nejen za účelem shromáždění důkazů prostřednictvím jejího výslechu v průběhu řízení před soudem, ale i za účelem zajištění její účasti na tomto řízení, je třeba provést právě ve světle těchto úvodních poznámek.
39. Za tímto účelem bych rád upozornil, že článek 24 stanoví „zvláštní ustanovení“ týkající se „výslech[u] za použití videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu“. Podle odst. 1 druhého pododstavce tohoto článku, nachází-li se podezřelá nebo obviněná osoba na území vykonávajícího státu, „[v]ydávající orgán může [...] vydat [EVP] za účelem provedení výslechu [této] podezřelé nebo obviněné osoby prostřednictvím videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu“.
40. Ze znění tohoto ustanovení, a konkrétně z výrazu „za účelem provedení výslechu podezřelé nebo obviněné osoby“ vyplývá, že takový vyšetřovací úkon by mohl být proveden pouze za účelem zajištění účasti této osoby na řízení před soudem. Takový výklad by však šel nad rámec působnosti uvedeného článku 24, a to jak s ohledem na jeho kontext, tak s ohledem na jím sledovaný cíl.
41. Pokud jde totiž o kontext, jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění směrnice 2014/41, i když se na tento vyšetřovací úkon, stejně jako ostatní druhy úkonů uvedené v kapitole IV této směrnice, vztahují „zvláštní ustanovení“, neboť vyžaduje „další pravidla, jež by měla být stanovena v [EVP]“, přesto nespadá do jednotného rámce pro získávání důkazů. Výraz „za účelem provedení výslechu podezřelé nebo obviněné osoby“ proto nelze chápat tak, že jeho cílem je obecně zajistit právo obviněné osoby na obhajobu tím, že zaručuje právo na účast v soudním řízení a na jednání, na němž má být obviněná osoba vyslechnuta. Výslech prostřednictvím videokonference, stejně jako jakýkoli jiný druh zvláštního vyšetřovacího úkonu, který může být předmětem EVP, totiž k tomu, aby se na něj mohla v souladu s jejím čl. 1 odst. 1 vztahovat uvedená směrnice, musí být vydán „s cílem získat důkazy“. Jak vyplývá z bodu 36 tohoto stanoviska, Soudní dvůr tento výklad potvrdil(23).
42. A dále, pokud jde o cíl sledovaný směrnicí 2014/41, připomínám, že tato směrnice nahradila předchozí roztříštěný a složitý rámec pro shromažďování důkazních prostředků v trestních věcech s přeshraničním rozměrem zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému založeného na jednotném nástroji, EVP. Cílem tohoto systému je usnadnit a urychlit soudní spolupráci s cílem přispět k uskutečnění cíle stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vytyčeného pro Unii na základě velké míry důvěry, která musí panovat mezi členskými státy(24). Z toho vyplývá, že výklad, podle kterého by se článek 24 této směrnice mohl použít pouze za účelem zajištění práv obviněné osoby v řízení před soudem, by byl odtržen od získávání důkazů a výrazně by přesahoval působnost uvedené směrnice. To je implicitně potvrzeno bodem 25 odůvodnění, který stanoví, že „[m]á-li [...] být osoba předána do jiného členského státu za účelem trestního stíhání včetně předvedení této osoby před soud pro účely soudního jednání, měl by být vydán [EZR] v souladu s rámcovým rozhodnutím [...] 2002/584 [...]“. Kromě toho, pokud by byl upřednostněn příliš pružný výklad působnosti téže směrnice, vedlo by to k riziku účelového využívání EVP k jiným účelům, než jsou účely týkající se získávání důkazů.
43. Z toho konkrétně vyplývá, že článek 24 směrnice 2014/41 nelze vykládat v tom smyslu, že jeho cílem je zajistit obviněné osobě právo účastnit se různých fází trestního řízení, včetně fáze řízení před soudem, v nichž není vyzvána k předložení důkazů, jako je například její obvinění nebo posuzování procesních návrhů. EVP vydaný „pouze nebo převážně“ za účelem umožnění účasti obviněné osoby na řízení před soudem tak nemůže spadat do působnosti uvedené směrnice, takže vykonávající stát není povinen jej vykonat, a to ani v případě neexistence jakéhokoli důvodu k odmítnutí výslovně stanoveného touto směrnicí.
44. Stejně tak v situaci, kdy je EVP vydán jak za účelem získání důkazů, tak za účelem účasti na jedné z různých fází trestního řízení, spadá do působnosti směrnice pouze ta část žádosti, která se týká vyslechnutí obviněné osoby za účelem vyšetřování nebo shromáždění důkazů. To platí i tehdy, když orgán vydávajícího státu výslovně uvede, že doplňujícím cílem žádosti je umožnit obviněné osobě účastnit se určité fáze trestního řízení.
45. Naproti tomu, jak bylo uvedeno v bodě 37 tohoto stanoviska, vzhledem k tomu, že Soudní dvůr již rozhodl, že EVP může zahrnovat úkony, které nejsou vyšetřovacími úkony, ale jejichž provedení je nezbytné k tomu, aby mohl být požadovaný vyšetřovací úkon účinně proveden, tj. úkon, který jako takový nesměřuje k získání důkazů, jako v projednávané věci účast na řízení před soudem, však může do působnosti směrnice 2014/41 spadat, pokud z hlediska trestního práva procesního vydávajícího státu představuje fázi, která je pouze nezbytná pro provedení jiného vyšetřovacího úkonu, který má důkazní účel. V takovém případě musí být totiž tyto úkony považovány za neoddělitelný celek spadající do její působnosti a vykonávající členský stát bude povinen EVP vykonat, ledaže existuje přinejmenším jeden z důvodů k odmítnutí stanovených v článcích 24 nebo 11 uvedené směrnice.
46. Podle stejné logiky, pokud jediný úkon sleduje v souladu s vnitrostátním právem vydávajícího státu dva odlišné cíle, tak k tomu, aby mohl být předmětem EVP, postačuje, aby tyto cíle zahrnovaly získání důkazů. V tomto ohledu se v projednávané věci zdá, že cíl zajistit účast obviněné osoby na řízení, zejména za účelem získání důkazů, se nejeví být pouze doplňkový, ale je spíše hlavním důvodem pro vydání dotčeného EVP. V každém případě předkládajícímu soudu přísluší, aby v projednávané věci odůvodnil a ověřil hlavní cíl tohoto EVP(25).
47. S ohledem na výše uvedené navrhuji na první předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 24 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 3 a ve světle bodů 25 a 26 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje vydání EVP za účelem výslechu osoby ve vyšetřovací vazbě ve vykonávajícím státě za použití videokonference během jednání k přednesu řečí, pokud je cílem EVP shromáždění důkazů, přičemž skutečnost, že vystavující orgán tímto příkazem rovněž usiluje o to, aby bylo obviněné osobě umožněno účastnit se jednání prostřednictvím videokonference, sama o sobě vydání uvedeného příkazu nevylučuje.
2. Ke druhé předběžné otázce
48. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, která je položena pro případ kladné odpovědi na první otázku, je, zda článek 10 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 24 musí být vykládán v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon EVP, jehož předmětem je zorganizování výslechu obviněné osoby za použití videokonference v průběhu řízení před soudem, z důvodu, že takový úkon není v obdobném vnitrostátním případě povolen.
49. V tomto ohledu bych chtěl na úvod připomenout, že článek 10 směrnice 2014/41, jak vyplývá z jeho nadpisu, upravuje využití „jiného druhu vyšetřovacího úkonu“ vykonávajícím orgánem, a nikoli důvody k odmítnutí výkonu, které jsou naopak taxativně stanoveny v článku 11 této směrnice. Cílem tohoto ustanovení tedy není umožnit vykonávajícímu státu odmítnout výkon EVP.
50. V prvé řadě bych totiž poukázal na to, že čl. 10 odst. 1 směrnice 2014/41 stanoví, že vykonávající orgán musí využít, kdykoli je to možné, jiného vyšetřovacího úkonu, než který je uveden v evropském vyšetřovacím příkazu, pokud tento úkon neexistuje v právním řádu vykonávajícího státu nebo by uvedený úkon nebyl v obdobném vnitrostátním případě dostupný(26). Článek 10 odst. 2 téže směrnice však upřesňuje, že tato možnost se nevztahuje na vyšetřovací úkony, které jsou v něm uvedeny a musí být v právním řádu vykonávajícího státu vždy dostupné. Mezi těmito úkony je v písmenu c) daného ustanovení uveden „výslech svědka, znalce, oběti, podezřelé nebo obviněné osoby či třetí strany na území vykonávajícího státu“. V projednávané věci tedy belgické justiční orgány v zásadě nejsou oprávněny dovolávat se čl. 10 odst. 1 směrnice za účelem provedení jiného úkonu, než je úkon stanovený v EVP, i kdyby výslech obviněné osoby za použití videokonference nebyl v obdobném vnitrostátním případě dostupný, jelikož odst. 2 písm. c) téhož článku vylučuje použití odstavce 1 mimo jiné na výslechy obviněných osob(27).
51. Ve druhé řadě bych uvedl, že pokud jsou podle čl. 10 odst. 5 uvedené směrnice splněny podmínky pro použití odstavce 1 tohoto článku a neexistuje jiný vyšetřovací úkon, který by umožňoval dosáhnout stejného výsledku jako požadovaný vyšetřovací úkon, je vykonávající orgán povinen vydávajícímu orgánu oznámit, že není možné požadovanou pomoc poskytnout. Z tohoto ustanovení podle mého názoru vyplývá, že čl. 10 odst. 5 poskytuje vykonávajícímu orgánu možnost neposkytnout požadovanou pomoc, pokud neexistuje jiný vyšetřovací úkon, který by měl stejný výsledek jako požadovaný vyšetřovací úkon, což by bylo možné z hlediska účinků přirovnat k odmítnutí výkonu ze strany vykonávajícího orgánu.
52. Nejsem však přesvědčen o tom, že by se v projednávané věci tohoto ustanovení mohl vykonávající orgán dovolávat. Jednak je totiž třeba konstatovat, že je snadno představitelný alternativní úkon k výslechu za použití videokonference, jako například dočasné předání obviněné osoby ve smyslu článku 22 směrnice 2014/41 za účelem jejího vyslechnutí na jednání ve vydávajícím státě. Tento úkon by jistě umožnil dosáhnout stejného výsledku jako vyšetřovací úkon uvedený v EVP. Dále bych chtěl upozornit, že čl. 24 odst. 2 směrnice upřesňuje, že kromě důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 11 lze výkon EVP rovněž odmítnout, pokud podezřelá nebo obviněná osoba nesouhlasí nebo by provedení takového vyšetřovacího úkonu v konkrétním případě bylo v rozporu se základními zásadami práva vykonávajícího členského státu. Mám za to, že cílem tohoto ustanovení, tak jak je formulováno, je upřesnit všechny důvody pro odmítnutí uznání nebo výkonu, které lze uplatnit v rámci výkonu EVP, jehož předmětem je zorganizování výslechu osoby prostřednictvím videokonference.
53. Konečně ve třetí řadě a v zájmu úplnosti bych rád zdůraznil, že čl. 10 odst. 3 směrnice 2014/41 stanoví, že vykonávající orgán může „rovněž“ použít jiný vyšetřovací úkon, než který je uveden v EVP, pokud by jím vybraným vyšetřovacím úkonem mohlo být dosaženo stejného výsledku jako úkonem uvedeným v EVP za použití mírnějších prostředků, zejména pokud jde o zásah do základních práv(28). I když v projednávané věci belgické justiční orgány zřejmě možnost použití jiných vyšetřovacích úkonů nezvážily, nelze ji vyloučit, zejména proto, že předání ve smyslu článku 22 uvedené směrnice, jak bylo uvedeno výše, by umožnilo dosáhnout stejného výsledku a podle logiky vnitrostátního práva, která však není zřejmá, by znamenalo menší zásah do základních práv obviněné osoby.
54. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že článek 10 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 24 musí být vykládán v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon EVP, jehož předmětem je zorganizování výslechu obviněné osoby za použití videokonference v průběhu řízení před soudem, protože takový úkon není v obdobném vnitrostátním případě povolen.
3. Ke třetí předběžné otázce
55. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 ve spojení s články 47 a 48 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vykonávající orgán odmítl vykonat EVP, jehož předmětem je zorganizování výslechu obviněné osoby prostřednictvím videokonference během proti ní vedeného soudního řízení, pokud procesní záruky použitelné na tuto videokonferenci, které jsou stanoveny v právu vydávajícího členského státu, umožňují zajistit dodržování práva na obhajobu ve smyslu článku 48 Listiny a základního práva na spravedlivý proces ve smyslu jejího článku 47.
56. Připomínám, že článek 11 směrnice 2014/41, který se týká důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu EVP, upřesňuje případy, kdy lze tento výkon odmítnout. Znění tohoto článku v zásadě naznačuje, že tyto důvody jsou vyčerpávající(29). V tomto ohledu čl. 11 odst. 1 písm. f) uvedené směrnice umožňuje vykonávajícímu státu odmítnout vykonat EVP, pokud „existují závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v EVP by bylo neslučitelné s povinnostmi vykonávajícího státu podle článku 6 [SEU] a Listiny“(30).
57. Z toho vyplývá, že ačkoli je vydávající orgán povinen při vydání EVP věnovat zvláštní pozornost plnému dodržování práv zakotvených v článku 48 Listiny, a zejména presumpci neviny a právu na obhajobu(31), je nicméně na vykonávajícím orgánu, aby na základě věcných, a tedy objektivních a konkrétních skutečností posoudil, zda dotčený EVP neporušuje článek 6 SEU nebo články 47 a 48 Listiny(32).
58. V tomto ohledu považuji za vhodné připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že EVP je nástrojem justiční spolupráce v trestních věcech uvedené v čl. 82 odst. 1 SFEU, který je založen na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí. Tato zásada, která je „základním kamenem“ justiční spolupráce v trestních věcech, je sama založena na vzájemné důvěře, jakož i na vyvratitelné domněnce, že ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva(33). Podle bodu 19 odůvodnění směrnice 2014/41 je totiž vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci Unie založeno na vzájemné důvěře a na předpokladu dodržování unijního práva, a zejména základních práv, ze strany ostatních členských států. Tento předpoklad je však vyvratitelný. Existují-li tedy závažné důvody se domnívat, že provedení vyšetřovacího úkonu uvedeného v EVP by vedlo k porušení základního práva dotčené osoby a vykonávající stát by porušil své povinnosti týkající se ochrany základních práv uznaných v Listině, měl by být výkon EVP odmítnut.
59. Z toho vyplývá, že prahová hodnota, která musí být dosažena, aby údajné porušení základních práv ve vydávajícím členském státě odůvodňovalo odmítnutí výkonu ve vykonávajícím členském státě, je velmi vysoká(34). V této souvislosti se mi jeví jako užitečné odkázat na judikaturu, kterou Soudní dvůr rozvinul v souvislosti s výkladem čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud jde o odmítnutí vykonat EZR z důvodu porušení základních práv(35). Ačkoli není přímo použitelný, analytický rámec stanovený Soudním dvorem v oblasti EZR by mohl být analogicky přenesen i na odmítnutí výkonu EVP z důvodu porušení základních práv, jelikož EVP se rovněž opírá o zásadu vzájemné důvěry(36).
60. V souladu s tímto tzv. „dvoufázovým“ přezkumem zavedeným Soudním dvorem by tak měl vykonávající justiční orgán v rámci první fáze určit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které mají prokázat existenci skutečného nebezpečí, že ve vystavujícím členském státě dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, „z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků v tomto členském státě nebo nedostatků, které se dotýkají objektivně určitelné skupiny osob, k níž dotyčná osoba patří“. V rámci druhé fáze musí vykonávající justiční orgán konkrétním a přesným způsobem ověřit, do jaké míry mohou mít nedostatky, které byly zjištěny v první fázi přezkumu, dopad na řízení, která budou vedena proti osobě, na níž se vztahuje EVP, a zda vzhledem k osobní situaci této osoby, k povaze trestného činu, za který je stíhána, a ke skutkovým okolnostem, za nichž byl tento EVP vydán, existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že uvedené osobě hrozí skutečné nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces(37).
61. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by odmítnutí belgických justičních orgánů vykonat EVP vydaný předkládajícím soudem souviselo se „závažnými důvody se domnívat“, že existuje nebezpečí porušení článku 47 Listiny. Předkládající soud totiž neuvádí žádný poznatek, který by svědčil o existenci takového nebezpečí, zejména s ohledem na záruky uznávané v právním řádu vydávajícího státu(38). Mimoto se státní zastupitelství v Bruggách omezilo na konstatování, že účast obviněné osoby na řízení před soudem prostřednictvím videokonference by byla v rozporu s právem na spravedlivý proces, avšak ve smyslu vnitrostátního práva. Při posuzování slučitelnosti výkonu EVP s unijním právem však podle mého názoru nemůže vykonávající stát vyžadovat dodržování svého vnitrostátního práva a výkon tohoto EVP odmítnout, protože by to bylo v rozporu se zásadou vzájemné důvěry(39).
62. V každém případě mám za to, že nebezpečí porušení článku 47 Listiny z důvodu, že se obviněná osoba účastní řízení před soudem prostřednictvím videokonference, si lze jen stěží představit, a to z následujících důvodů.
63. Především je třeba uvést, že článek 24 směrnice 2014/41 umožňuje požádat o výslech podezřelých nebo obviněných osob nacházejících se ve vykonávajícím státě prostřednictvím videokonference pouze za určitých podmínek a vyžadovat dodržení určitých pravidel týkajících se výslechu, přičemž cílem je právě ochrana práva každé osoby být slyšena, např. v případě, že se jedná o podezřelou nebo obviněnou osobu. Podmínky a požadavky stanovené v článku 24, a zejména povinnost získat souhlas osoby, která má být vyslechnuta, stanovená v čl. 24 odst. 2 písm. a) mají zajistit slučitelnost výkonu EVP s ochranou základních práv zakotvených v Listině. Je-li totiž obviněná osoba v řízení zastoupena zmocněným obhájcem, lze předpokládat, že neudělí souhlas, pokud se obává, že její práva nebudou respektována.
64. Dále, ačkoli uznává, že účast obviněné osoby na jednání prostřednictvím videokonference není podle ustálené judikatury ESLP rovnocenná její fyzické přítomnosti u soudu, není taková forma účasti sama o sobě neslučitelná s právem na veřejné jednání před nestranným soudem(40), pokud bylo této osobě umožněno sledovat řízení, vidět přítomné osoby a slyšet, co je řečeno, ale také být viděna a slyšena ostatními účastníky řízení, soudcem a svědky, bez technických překážek(41), a účinně a důvěrně komunikovat se svým obhájcem(42).
65. Konečně čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 umožňuje použít řízení v nepřítomnosti za předpokladu, že dotčená osoba byla vyrozuměna o konání řízení před soudem a je zastoupena zmocněným obhájcem. V projednávané věci se zdá, že tyto podmínky byly ve vydávajícím státě splněny. Je-li řízení v nepřítomnosti obviněné osoby v souladu s unijním právem, lze jen stěží dospět k závěru, že výslech obviněné osoby prostřednictvím videokonference je v rozporu s jejím právem na obhajobu nebo se zásadou spravedlivého procesu.
66. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na třetí předběžnou otázku tak, že čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 ve spojení s články 47 a 48 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že výkon EVP vydaného za účelem výslechu osoby ve vyšetřovací vazbě ve vykonávajícím státě prostřednictvím videokonference nemůže být vykonávajícím orgánem odmítnut, ledaže existují závažné důvody se na základě konkrétních a specifických informací domnívat, že tento výslech by porušil základní práva obviněné osoby, zejména její právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu ve smyslu čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 2 Listiny.
4. Ke čtvrté předběžné otázce
67. Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41 musí být vykládán v tom smyslu, že uplatnění důvodu k odmítnutí stanoveného v tomto ustanovení, tedy rozpor se základními právními zásadami vykonávajícího státu, může být založeno na obecných pokynech vydaných ve vykonávajícím členském státě, které zavazují všechny vykonávající orgány, anebo zda toto uplatnění vyžaduje posouzení in concreto, které zohlední všechny relevantní okolnosti dané věci, včetně ustanovení obsažených ve vnitrostátním právu vydávajícího státu, která zajišťují právo obviněné osoby na obhajobu.
68. V tomto ohledu připomínám, že čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41 stanoví, že kromě důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu uvedených v článku 11 této směrnice může být výkon EVP týkajícího se výslechu osoby prostřednictvím videokonference odmítnut, pokud by tento výkon byl v konkrétním případě v rozporu se základními zásadami práva vykonávajícího státu.
69. Ze znění tohoto ustanovení, a zejména z výrazu „v konkrétním případě“ podle všeho poměrně jasně vyplývá, že uplatnění důvodu k odmítnutí stanoveného v tomto ustanovení vyžaduje, aby vykonávající orgán provedl posouzení, které zohlední všechny relevantní okolnosti případu. Tento důvod k odmítnutí tak musí být založen na konkrétním posouzení dotčené situace, které zohledňuje všechny okolnosti, včetně ustanovení obsažených ve vnitrostátním právu vydávajícího státu, jež zajišťují právo obviněné osoby na obhajobu. Takový výklad je podle mého názoru podpořen požadavkem restriktivního výkladu důvodů k odmítnutí výkonu stanovených směrnicí 2014/41(43).
70. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že belgické justiční orgány se při odmítnutí výkonu dotčeného EVP opíraly jak o judikaturu belgického Ústavního soudu, tak o oběžník vydaný kolegiem belgických generálních prokurátorů(44). Tyto obecné úvahy se však nezdají být dostatečné k tomu, aby bylo možné uplatnit důvod k odmítnutí uvedený v čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41, který vyžaduje konkrétní posouzení ze strany orgánů vykonávajícího státu, aby bylo možné určit, zda by v daném případě účast na jednání prostřednictvím videokonference mohla představovat porušení obecných zásad belgického práva, tím spíše že samotný nález belgického Ústavního soudu výslovně odkazuje na judikaturu ESLP, podle níž účast na jednání prostřednictvím videokonference nemusí nutně znamenat porušení práv na obhajobu, jsou-li splněny určité podmínky a záruky(45).
71. To však neznamená, že požadavek provést přezkum s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci brání tomu, aby členské státy vydávaly obecné pokyny s cílem usnadnit provádění základních zásad svého vnitrostátního práva. Pokud by tedy základní právní zásady členského státu bránily tomu, aby byla obviněná osoba v rámci řízení před soudem vyslechnuta prostřednictvím videokonference, existence obecných pokynů vydaných v tomto členském státě s cílem připomenout obsah těchto základních zásad a upřesnit důsledky, které z nich vyplývají pro vnitrostátní orgány uvedeného členského státu v rámci výkonu EVP, není podle mého názoru v rozporu s čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41, pokud tyto orgány uplatňují pokyny s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci, aniž jsou právně závazné nebo kategorické. V této souvislosti by individuální přezkum mohl spočívat v ověření, zda konkrétní případ odpovídá případu, který tyto obecné pokyny zmiňují.
72. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na čtvrtou předběžnou otázku tak, že čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41 musí být vykládán v tom smyslu, že uplatnění důvodu k odmítnutí stanoveného v tomto ustanovení, tedy rozpor se základními právními zásadami vykonávajícího státu, může být založeno na nezávazných, a nikoli kategorických obecných pokynech vydaných ve vykonávajícím členském státě, pokud vykonávající orgán provede přezkum, který zohlední všechny relevantní okolnosti dané věci, včetně ustanovení obsažených ve vnitrostátním právu vydávajícího státu, která zajišťují právo obviněné osoby na obhajobu.
5. K páté předběžné otázce
73. Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 22 odst. 1 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 3 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje justičnímu orgánu členského státu vydat EVP, jehož předmětem je dočasné předání osoby vězněné ve vykonávajícím členském státě do vydávajícího členského státu za účelem provedení jejího výslechu jako obviněné osoby na jednání k přednesu řečí, a to jednak za účelem shromáždění důkazů a jednak za účelem umožnění ji účastnit se řízení před soudem.
74. V tomto ohledu připomínám, že v souladu s čl. 22 odst. 1 směrnice 2014/41 může být EVP vydán za účelem dočasného předání osoby, která se nachází ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody ve vykonávajícím státě, za účelem provedení vyšetřovacího úkonu ke shromáždění důkazů, při němž se vyžaduje přítomnost této osoby na území vydávajícího státu, za podmínky, že bude vrácena ve lhůtě stanovené vykonávajícím státem. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že takový EVP může být vydán, pokud, jako v projednávané věci, musí být osoba během soudního jednání vyslechnuta pro účely dokazování, přičemž tento výslech zajišťuje rovněž dodržení zásady spravedlivého procesu a práva dotyčné osoby na obhajobu.
75. Vzhledem k tomu, že tato pátá předběžná otázka, obdobně jako první otázka, v podstatě směřuje k určení, zda skutečnost, že úkon, jehož výkon vydávající orgán žádá po vykonávajícím členském státě, sleduje jiné cíle, brání možnosti vydat za tímto účelem EVP, odkazuji na úvahy, které jsem v tomto ohledu uvedl v bodech 34 až 47 tohoto stanoviska.
76. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nelze dočasné předání nařídit prostřednictvím EZR, přísluší vydávajícímu orgánu, aby rozhodl o vyšetřovacím úkonu, který nejlépe sleduje důkazní účel dotčeného EVP. V praxi by se tedy mohl rozhodnout opakovat svůj první EVP s cílem vyslechnout dotčenou osobu prostřednictvím videokonference v souladu s článkem 24 směrnice 2014/41 anebo vydat nový EVP, v němž by v souladu s návrhem právního stanoviska Eurojust požádal o dočasné předání HG podle článku 22 uvedené směrnice, pokud jsou rovněž splněny podmínky pro jeho použití. V tomto ohledu je však třeba poznamenat, že za předpokladu, že jsou dodrženy všechny procesní záruky stanovené italským právem, by výslech prostřednictvím videokonference mohl být stejně účinným, přiměřeným a méně nákladným úkonem než dočasné předání(46).
77. Pro úplnost považuji za užitečné připomenout, že čl. 22 odst. 2 směrnice 2014/41 stanoví, že kromě důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu stanovených v jejím článku 11 lze výkon EVP rovněž odmítnout, pokud i) osoba ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody nesouhlasí nebo ii) by předání mohlo prodloužit trvání její vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody. Je však třeba uvést, že článek 22 nestanoví důvod pro odmítnutí srovnatelný s důvodem uvedeným v čl. 24 odst. 2 písm. b) této směrnice, který je založen na dodržování „základních zásad práva vykonávajícího státu“.
78. V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že belgické justiční orgány odmítly návrh na dočasné předání obsažený v právním stanovisku Eurojust pouze z toho důvodu, že výslech obviněného v řízení před soudem není vyšetřovacím úkonem(47). Jak přitom vyplývá z předchozího bodu, tento důvod nemůže představovat důvod pro odmítnutí výkonu. Kromě toho bych zdůraznil, že tyto orgány mohly odmítnout dočasné předání na základě úvah souvisejících s dodržováním základních práv pouze tehdy, pokud se po posouzení všech skutečností a okolností projednávané věci opíraly o čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 a odkazovaly na závažné důvody se domnívat, že provedení příkazu požadujícího dočasné předání vězněné osoby je neslučitelné s dodržováním povinností vyplývajících z článku 6 SEU a Listiny. Taková neslučitelnost přitom není zdaleka zřejmá, zejména proto, že předání je výslovně stanoveno touto směrnicí.
79. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na pátou předběžnou otázku tak, že čl. 22 odst. 1 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 3 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje vydání EVP, jehož předmětem je dočasné předání osoby vězněné ve vykonávajícím členském státě do vydávajícího členského státu za účelem provedení jejího výslechu jako obviněné osoby na jednání k přednesu řečí, pokud je cílem tohoto EVP shromáždění důkazů, přičemž skutečnost, že vystavující orgán tímto příkazem rovněž usiluje o to, aby bylo uvedené osobě umožněno účastnit se proti ní vedeného řízení, sama o sobě vydání uvedeného příkazu nevylučuje.
V. Závěry
80. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Tribunale ordinario di Firenze (soud ve Florencii, Itálie) následovně:
„1) Článek 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech ve spojení s jejím článkem 3 a ve světle bodů 25 a 26 jejího odůvodnění
musí být vykládán v tom smyslu, že
umožňuje vydání evropského vyšetřovacího příkazu za účelem výslechu osoby ve vyšetřovací vazbě ve vykonávajícím státě za použití videokonference během jednání k přednesu řečí, pokud je cílem evropského vyšetřovacího příkazu shromáždění důkazů, přičemž skutečnost, že vystavující orgán tímto příkazem rovněž usiluje o to, aby bylo obviněné osobě umožněno účastnit se jednání prostřednictvím videokonference, sama o sobě vydání uvedeného příkazu nevylučuje.
2) Článek 10 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 24
musí být vykládán v tom smyslu, že
vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského vyšetřovacího příkazu, jehož předmětem je zorganizování výslechu obviněné osoby za použití videokonference v průběhu řízení před soudem, z důvodu, že takový úkon není v obdobném vnitrostátním případě povolen.
3) Článek 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2014/41 ve spojení s články 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
výkon evropského vyšetřovacího příkazu vydaného za účelem výslechu osoby ve vyšetřovací vazbě ve vykonávajícím státě prostřednictvím videokonference nemůže být vykonávajícím orgánem odmítnut, ledaže existují závažné důvody se na základě konkrétních a specifických informací domnívat, že tento výslech by porušil základní práva obviněné osoby, zejména její právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu ve smyslu čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 2 Listiny.
4) Článek 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41
musí být vykládán v tom smyslu, že
uplatnění důvodu k odmítnutí stanoveného v tomto ustanovení, tedy rozpor se základními právními zásadami vykonávajícího státu, může být založeno na nezávazných, a nikoli kategorických obecných pokynech vydaných ve vykonávajícím členském státě, pokud vykonávající orgán provede přezkum, který zohlední všechny relevantní okolnosti dané věci, včetně ustanovení obsažených ve vnitrostátním právu vydávajícího státu, která zajišťují právo obviněné osoby na obhajobu.
5) Článek 22 odst. 1 směrnice 2014/41 ve spojení s jejím článkem 3
musí být vykládán v tom smyslu, že
umožňuje vydání evropského vyšetřovacího příkazu, jehož předmětem je dočasné předání osoby vězněné ve vykonávajícím členském státě do vydávajícího členského státu za účelem provedení jejího výslechu jako obviněné osoby na jednání k přednesu řečí, pokud je cílem tohoto příkazu shromáždění důkazů, přičemž skutečnost, že vystavující orgán jím rovněž usiluje o to, aby bylo uvedené osobě umožněno účastnit se proti ní vedeného řízení, sama o sobě vydání uvedeného příkazu nevylučuje.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech (Úř. věst. 2014, L 130, s. 1).
3 V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34).
4 Viz zejména rozsudek ze dne 9. ledna 2025, Delda (C‑583/23, dále jen „rozsudek Delda“, EU:C:2025:6).
5 Viz zejména rozsudky ESLP ze dne 5. října 2006, Marcello Viola v. Itálie (CE:ECHR:2006:1005JUD004510604, dále jen „rozsudek Marcello Viola“), ze dne 9. listopadu 2006, Golubev v. Rusko (CE:ECHR:2006:1109DEC002626002), ze dne 27. listopadu 2007, Zagaria v. Itálie (CE:ECHR:2007:1127JUD005829500), ze dne 27. listopadu 2007, Asciutto v. Itálie (CE:ECHR:2007:1127JUD003579502), ze dne 2. listopadu 2010, Sachnovski v. Rusko (CE:ECHR:2010:1102JUD002127203), ze dne 16. února 2016, Jevdokimov a další v. Rusko (CE:ECHR:2016:0216JUD002723605), ze dne 2. října 2018, Bivolaru v. Rumunsko (č. 2) (CE:ECHR:2018:1002JUD006658012), a ze dne 8. června 2021, Dijkhuizen v. Nizozemsko (CE:ECHR:2021:0608JUD0061591160).
6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1).
7 26. února 2015 byla proti HG podána obžaloba u předkládajícího soudu pro četné trestné činy související s jeho účastí na organizaci obchodu s omamnými látkami. Podle vytýkaných skutků byl HG v letech 2007 až 2009 jedním z vůdců spolčení, které koordinovalo nelegální činnosti z Antverp (Belgie), kde pobýval. Během trestního řízení nastal ve vztahu k HG konec vazby nařízené na základě EZR a zároveň i výkonu trestu uloženého v Belgii, takže když bylo vydáno překládací rozhodnutí, byl již propuštěn na svobodu.
8 Naproti tomu stanoví belgické právo možnost vyslechnout prostřednictvím videokonference některé svědky (konkrétně ty, kteří jsou ohroženi nebo mají bydliště v zahraničí) a znalce (konkrétně ty, kteří mají bydliště v zahraničí).
9 Rozsudek ze dne 21. června 2018, č. 76/2018.
10 Oběžník ze dne 16. července 2021, 880/2021.
11 Viz zákon č. 67 ze dne 28. dubna 2014 ve znění legislativního nařízení č. 150 ze dne 10. října 2022, označovaný jako „reforma Cartabia“.
12 Takové předání může být uskutečněno vydáním EZR. V projednávané věci však nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro vydání takového rozkazu, jelikož usnesení o vzetí do vazby nebo nařízení výkonu trestu odnětí svobody nebylo vydáno v rámci trestního řízení (viz článek 28 a čl. 29 odst. 1 zákona č. 69/2005, přijatého k provedení rámcového rozhodnutí 2002/584).
13 Viz rozsudek ze dne 20. března 2025, Arce (C‑365/23, EU:C:2025:192, bod 38).
14 Viz bod 19 tohoto stanoviska.
15 V tomto smyslu viz rozsudek Delda (bod 26) a bod 34 odůvodnění směrnice 2014/41.
16 S výjimkou vytváření společného vyšetřovacího týmu a shromažďování důkazů v rámci něj. Kromě toho z bodu 9 odůvodnění směrnice 2014/41 vyplývá, že by se tato směrnice neměla vztahovat na přeshraniční sledování podle úmluvy k provedení Schengenské dohody.
17 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
18 Soudní dvůr ostatně zmínil možnost vydat EVP za účelem provedení výslechu obviněné osoby prostřednictvím videokonference v rámci procesních fází následujících po jejím odsouzení [viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka vrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, body 56, 61 a 62)].
19 Viz rozsudek Delda (body 27 až 35).
20 Viz rozsudek Delda (body 37 a 49). Konkrétně Soudní dvůr dospěl k závěru, že EVP vydaný španělskými justičními orgány ve vztahu k francouzským justičním orgánům za účelem, aby byla AK, která byla vězněna ve Francii, doručena obžaloba vydaná španělským soudem, aby se mohla v přítomnosti svého advokáta „vyjádřit k dotčeným skutkům“, neměl za cíl získat důkazy, ale představoval procesní povinnost, která byla určena k tomu, aby trestní stíhání zahájené proti AK postoupilo kupředu, a že doručení takové písemnosti do jiného členského státu se tedy v zásadě neřídí směrnicí 2014/41, ale článkem 5 úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy [Unie], vypracované Radou na základě článku 34 [SEU] (Úř. věst. 2000, C 197, s. 3).
21 Viz rozsudek Delda (body 42 až 44 a 49). Soudní dvůr zejména rozhodl, že ačkoli je výslovně stanovena v čl. 10 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 druhém pododstavci směrnice 2014/41 jako úkon, který může být předmětem EVP, k tomu, aby žádost o výslech osoby, vůči níž byla podána obžaloba, spadala do působnosti této směrnice, musí „být jejím účelem získání důkazů“. Naopak výslech, jehož jediným cílem by bylo umožnit stíhané osobě vyjádřit se k trestnímu stíhání, které je proti ní vedeno, nelze považovat za vyšetřovací úkon ve smyslu uvedené směrnice.
22 Viz rozsudek Delda (bod 44).
23 Mimoto na rozdíl od úvah předkládajícího soudu nemůže být tento výklad vyvrácen bodem 26 odůvodnění směrnice 2014/41. Připomínám, že tento bod odůvodnění uvádí, že „[s] ohledem na přiměřené využívání [EZR] by měl vydávající orgán zvážit, zda by [EVP] nebyl účinným a přiměřeným prostředkem pro další průběh trestního řízení. Vydávající orgán by měl zejména zvážit, zda by vydání [EVP] za účelem výslechu podezřelé nebo obviněné osoby prostřednictvím videokonference nemohlo posloužit jako účinná alternativa“. Takové zvážení, které musí provést vydávající orgán, je přitom prováděno za účelem zohlednění alternativní možnosti vyslechnout osobu na dálku, ale vždy pro důkazní účely.
24 Viz zejména body 5 až 8, 21 a 38 odůvodnění směrnice 2014/41, jakož i mé stanovisko ve věci WBS (C‑635/23, EU:C:2025:95, judikatura citovaná v bodě 25).
25 Jak uvádí Komise, pokud vydávající stát vyplnil oddíl H2 formuláře EVP zaškrtnutím políčka „výslech podezřelé nebo obviněné osoby“, mohlo by to potvrdit, že hlavním cílem EVP je výslech dané osoby, a nikoli pouze její přítomnost v řízení před soudem.
26 Bod 10 odůvodnění směrnice 2014/41 upřesňuje, že dostupnost úkonu by měla odkazovat na případy, kdy požadovaný vyšetřovací úkon podle práva vykonávajícího státu existuje, avšak jeho využití je možné pouze v určitých situacích, například pokud daný vyšetřovací úkon může být proveden pouze v případě trestných činů s určitým stupněm závažnosti, vůči osobám, u nichž již existuje určitý stupeň podezření, nebo se souhlasem dotčené osoby.
27 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že znění čl. 10 odst. 2 směrnice 2014/41 sice odkazuje pouze na „výslech“, aniž upřesňuje, že se jedná o výslech za použití videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu ve smyslu čl. 24 odst. 1 druhého pododstavce směrnice, pokud však má být výslech podezřelé nebo obviněné osoby prostřednictvím videokonference uskutečněn na území vykonávajícího členského státu, bylo by možné mít za to, že tento výslech představuje pouze jeden z mnoha způsobů výslechu této osoby na tomto území ve smyslu uvedeného čl. 10 odst. 2. Soudní dvůr ostatně patrně v bodě 41 rozsudku Delda vyšetřovací úkon, na který se vztahují tato dvě ustanovení, asimiloval. Uvedená směrnice navíc neodkazuje na jiné úkony spočívající ve výslechu než úkony spočívající ve videokonferenci nebo jiném audiovizuálním přenosu (v tomto smyslu viz body 24 až 26 odůvodnění a články 24 a 25 této směrnice).
28 Viz bod 10 odůvodnění směrnice 2014/41.
29 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2021, Specializirana prokuratura (Provozní a lokalizační údaje) (C‑724/19, EU:C:2021:1020, bod 49).
30 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
31 Viz bod 12 odůvodnění směrnice 2014/41.
32 Článek 11 odst. 3 směrnice 2014/41 totiž stanoví, že vykonávající orgán je povinen před tím, než se rozhodne uznání nebo výkon EVP zcela nebo zčásti odmítnout, zejména na základě písmene f) uvedeného ustanovení, konzultovat jakýmikoli vhodnými prostředky vydávající orgán, a případně jej požádat, aby neprodleně doplnil veškeré potřebné informace.
33 Viz zejména body 2, 6 a 19 odůvodnění směrnice 2014/41. Článek 1 odst. 2 této směrnice tak stanoví, že členské státy vykonají EVP na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s uvedenou směrnicí. Stejně tak podle čl. 9 odst. 1 téže směrnice vykonávající orgán uzná EVP bez dalších formalit a zajistí jeho výkon stejným způsobem a za stejných podmínek, jako by daný vyšetřovací úkon byl nařízen orgánem vykonávajícího státu.
34 Soudní dvůr například rozhodl, že neexistence „jakéhokoli opravného prostředku“, který by umožňoval napadnout v členském státě vydání EVP, představuje porušení práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny, které může vést k odmítnutí vykonání tohoto příkazu vykonávajícím členským státem (viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Gavanozov II, C‑852/19, EU:C:2021:902, body 56 až 62).
35 Viz zejména rozsudky ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57, dále jen „rozsudek Puig Gordi“, body 97, 102 a 106, jakož i citovaná judikatura), a ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, body 38 a 77 až 79, jakož i citovaná judikatura). Tato judikatura má svůj původ v rozsudku ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 81 až 94), týkajícího se rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny v rámci společného evropského azylového systému.
36 Připomínám, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, body 28 až 30), rozhodl, že tato judikatura je přenositelná na rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24), které je nástrojem trestní spolupráce úzce spojeným s rámcovým rozhodnutím 2002/584, přičemž se obě tato rámcová rozhodnutí týkají způsobů výkonu rozhodnutí o zbavení svobody. Soudní dvůr vydal tento rozsudek ve věci, v níž byly s ohledem na článek 47 Listiny tvrzeny systémové nebo celoplošné nedostatky soudního systému vydávajícího členského státu, zejména pokud jde o nezávislost soudní moci.
37 Obdobně viz rozsudky Puig Gordi (body 102 a 106, jakož i citovaná judikatura), a ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, body 78 a 79). Viz nicméně rovněž stanovisko generálního advokáta Richarda de la Tour ve věci D. (C‑8/24, EU:C:2025:430, body 37 až 116), které tvrdí, že rámec analýzy se v závislosti na specifikách dotčených nástrojů může lišit (v době vypracování tohoto stanoviska rozsudek ještě nebyl vyhlášen)].
38 Naopak, znění třetí předběžné otázky a vysvětlení týkající se jejího odůvodnění dokonce naznačují, že předkládající soud se domnívá, že takové nebezpečí v projednávané věci vůbec neexistuje. V podstatě totiž uvádí, že italský právní rámec týkající se účasti obviněné osoby na řízení před soudem prostřednictvím videokonference je v souladu nejen s požadavky čl. 24 odst. 5 směrnice 2014/41, ale také s požadavky judikatury ESLP.
39 Kromě toho, pokud má orgán vykonávajícího státu pochybnosti o tom, zda jsou dodržována základní práva podle jeho vnitrostátního práva, může vždy využít další důvod k odmítnutí stanovený v čl. 24 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/41, což je ustanovení, které je předmětem čtvrté předběžné otázky.
40 Viz rozsudek ESLP ze dne 2. října 2018, Bivolaru v. Rumunsko (č. 2) (CE:ECHR:2018:1002JUD006658012, body 67, 138, 139, 144 a 145, jakož i citovaná judikatura), ve kterém ESLP výslech prostřednictvím videokonference jasně považoval za opatření umožňující zajistit účinnou účast podezřelé nebo obviněné osoby na řízení. Zejména podle bodu 139 „tento způsob výslechu mohl být vhodným prostředkem k zajištění přímého a řádného vyslechnutí dotyčné osoby Vrchním soudem“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). V této věci stěžovatel tvrdil, že nebyl vyslechnut osobně, avšak ESLP neshledal žádné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jelikož příslušný soud přijal veškerá opatření, která lze v rámci platného právního rámce rozumně očekávat, aby zajistil přítomnost obviněné osoby v řízení před soudem. Stejně tak v rozsudku Marcello Viola (body 65 až 67) ESLP rovněž rozhodl, že účast obviněné osoby na řízení před soudem prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s EÚLP, pokud je stanovena zákonem a v každém jednotlivém případě je zaručeno, že videokonference sleduje legitimní cíl a její použití je slučitelné s požadavky na dodržení práva na spravedlivý proces, jak je stanoveno v článku 6 EÚLP. Viz také rozsudek ESLP ze dne 27. listopadu 2007, Asciutto v. Itálie (CE:ECHR:2007:1127JUD003579502, body 64 a 72).
41 Viz rozsudek ESLP ze dne 16. února 2016, Jevdokimov a další v. Rusko, (CE:ECHR:2016:0216JUD002723605, bod 43 a citovaná judikatura).
42 Viz rozsudek ESLP ze dne 2. listopadu 2010, Sachnovski v. Rusko (CE:ECHR:2010:1102JUD002127203, bod 98 a citovaná judikatura).
43 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Staatsanwaltschaft Wien (Padělané příkazy k bankovnímu převodu) (C‑584/19, EU:C:2020:1002, bod 64 a citovaná judikatura). Obdobně viz rovněž rozsudek Puig Gordi (bod 68 a citovaná judikatura).
44 Viz bod 19 tohoto stanoviska.
45 Viz nález č. 76/2018 ze dne 2. října 2018, který odkazuje mj. na rozsudek ESLP Marcello Viola (bod 67).
46 Kromě toho, ačkoli je to v projednávané věci irelevantní, jelikož podle předkládajícího soudu již nebylo možné EZR vydat, upozorňuji, že výslech prostřednictvím videokonference by mohl představovat alternativní, méně invazivní úkon než dočasné předání prostřednictvím EZR, které zahrnuje zbavení osobní svobody.
47 Je třeba poznamenat, že belgická vláda ve svém vyjádření neuvedla v tomto ohledu žádnou jinou relevantní skutečnost a raději se k této páté předběžné otázce nevyjádřila.