null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NICHOLASE EMILIOUA
přednesené dne 19. června 2025(1)
Věc C‑320/24
CR,
TP
proti
Soledil Srl, společnost, která uzavřela dohodu o vyrovnání se svými věřiteli,
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 93/13/ EHS – Zneužívající ujednání – Možnost a povinnost vnitrostátního soudu – Ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě – Přezkum potenciálně zneužívající povahy dotčeného smluvního ujednání – Platnost smluvního ujednání, na které se vztahuje účinek (implicitní) překážky věci pravomocně rozsouzené – Nemožnost vnitrostátního soudu rozhodujícího ve věci samé a vnitrostátního soudu rozhodujícího o kasačním opravném prostředku přezkoumávat možnou zneužívající povahu smluvního ujednání“
I. Úvod
1. Projednávanou předběžnou otázku položil Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), kterému byl již podruhé předložen tentýž spor týkající se plnění povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí, kterou se dvě fyzické osoby (CR a TP) zavázaly koupit nemovitost od Soledil Srl, společnosti, která uzavřela dohodu o vyrovnání se svými věřiteli.
2. Spor se původně týkal otázky, zda byly splněny podmínky pro dokončení dotčeného nabytí; v návaznosti na zápornou odpověď na uvedenou otázku se následně řešila otázka výše částky, na kterou měl prodávající nárok na základě ujednání o smluvní pokutě zakotveného ve smlouvě. Určení zmíněné částky bylo poprvé (úspěšně) napadeno společností Soledil u Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud). U téhož soudu a v návaznosti na jinou fázi řízení před odvolacím soudem, nyní CR a TP, poprvé od okamžiku vzniku sporu, tvrdí, že dotčený vztah je vztahem mezi spotřebitelem a podnikatelem a ujednání o smluvní pokutě je zneužívajícím ujednáním ve smyslu směrnice 93/13/EHS(2), a mělo by tedy být prohlášeno za neplatné.
3. Předkládající soud podotýká, že podle vnitrostátních procesních norem není možné, aby byl uvedený problém posuzován v tak pozdní fázi soudního řízení, jelikož otázka platnosti uvedeného ujednání nebyla v předchozích fázích řízení zkoumána, a (implicitně) se na ni tedy vztahuje překážka věci pravomocně rozsouzené. Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) si je zároveň dobře vědom toho, že podle judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy povinny k překážce věci pravomocně rozsouzené vyplývající ze soudního rozhodnutí za určitých okolností nepřihlížet, pokud nebyla přezkoumávána případná zneužívající povaha smluvních ujednání, a to z toho důvodu, aby byla zaručena účinná ochrana práva spotřebitelů nebýt vázán zneužívajícími ujednáními ve spotřebitelské smlouvě(3). Předkládající soud si tak klade otázku, zda se řešení přijaté v uvedených věcech musí použít i v rámci původního řízení.
4. Projednávaná věc je novinkou z toho důvodu, že existující judikatura Soudního dvora se týká především situací vzniklých v rámci vnitrostátního soudního řízení, které má povahu zkráceného řízení, jako jsou situace týkající se výkonu platebních rozkazů nebo řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, což není případ věci v původním řízení, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí. Projednávaná věc tak poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit rozsah povinnosti vnitrostátních soudů spočívající v zajištění toho, aby překážka věci pravomocně rozsouzené ustoupila požadavku účinnosti ochrany spotřebitelů, a vyřešit napětí, které nevyhnutelně vzniká v důsledku konfrontace uvedené povinnosti s požadavky právní jistoty.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
5. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 „[č]lenské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“.
6. Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“.
B. Italské právo
7. Článek 1469a odst. 3 bod 6 Codice Civile (italský občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“), ve znění použitelném na skutkový stav věci v původním řízení, stanoví domněnku zneužívající povahy těch ujednání, která pro případ neplnění stanoví povinnost zaplatit zjevně nepřiměřenou částku.
8. Článek 1469d občanského zákoníku, ve znění použitelném na skutkový stav věci v původním řízení, mimo jiné stanoví, že zneužívající ujednání jsou neplatná a právně neúčinná. Předkládající soud upřesňuje, že takovou skutečnost může dotčený soud uplatnit i bez návrhu.
9. Článek 394 Codice di procedura civile (italský občanský soudní řád) navíc stanoví, že ve věcech vrácených odvolacímu soudu musí být vydáno nové rozhodnutí, které nahradí rozhodnutí zrušené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), přičemž účastníci řízení nemohou rozšiřovat předmět řízení uplatňováním nových návrhů a námitek, což platí i pro záležitosti, které mohly být uplatněny soudem i bez návrhu, které Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) neposuzoval a ve vztahu k nimž vznikla implicitní překážka věci pravomocně rozsouzené.
III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžná otázka
10. V roce 1998 uzavřeli CR a TP smlouvu o budoucí kupní smlouvě se společností Soledil za účelem nabytí nemovitosti, zaplatili této společnosti zálohu ve výši přibližně 72 000 eur a ujali se držby dotčené nemovité věci ještě před podpisem konečné smlouvy.
11. Uvedená smlouva o smlouvě budoucí kupní obsahovala ujednání o smluvní pokutě, podle kterého byl v případě neplnění ze strany kupujícího prodávající oprávněn zadržet celkovou částku zaplacené zálohy, aniž by bylo dotčeno jeho právo na náhradu škody, která by uvedenou částku případně převyšovala.
12. Mezi stranami vznikl spor týkající se nepodepsání konečné smlouvy. Uvedený spor byl předložen rozhodčímu soudu, který dne 29. července 2002 rozhodl, že smlouva o smlouvě budoucí kupní zanikla, a nařídil, aby CR a TP vrátili nemovitost společnosti Soledil a společnost Soledil vrátila zálohu zpět CR a TP.
13. CR a TP napadli uvedený rozhodčí nález u Corte d’appello di Ancona (odvolací soud, Ancona, Itálie), který jej rozsudkem ze dne 28. března 2009 prohlásil z procesních důvodů za absolutně neplatný. Ve věci samé uvedený soud zamítl návrhy CR a TP na splnění smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nařídil jim nemovitost vrátit. Společnosti Soledil byla uložena povinnost vrátit přijatou zálohu, přičemž si – jakožto smluvní pokutu – mohla ponechat pouze úroky, které k uvedené částce přirostly. Návrh společnosti Soledil na zaplacení další náhrady škody byl zamítnut.
14. Soledil podala proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), přičemž se dovolávala mimo jiné nepřiměřeného snížení smluvní pokuty. CR a TP s uvedeným kasačním opravným prostředkem nesouhlasili a podali vedlejší kasační opravný prostředek, v němž napadli zejména zamítnutí jejich návrhového žádání směřujícího na plnění smlouvy.
15. Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2015 Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) kasačnímu opravnému prostředku společnosti Soledil vyhověl, když shledal odůvodnění Corte d’appello di Ancona (odvolací soud, Ancona), pokud jde o kritéria, která uvedený soud přijal pro účely vyčíslení snížené smluvní pokuty, nedostatečným. Zamítl rovněž vedlejší kasační opravný prostředek. V důsledku výše uvedeného předložil Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) věc Corte d’appello de Bologna (odvolací soud, Boloňa, Itálie), aby provedl nový výpočet výše smluvní pokuty požadované společností Soledil (dále jen „první rozsudek Nejvyššího kasačního soudu“).
16. Soledil si u Corte d’appello de Bologna (odvolací soud, Boloňa) nárokovala celou výši zálohy na základě ujednání o smluvní pokutě, jakož i náhradu další škody vyplývající z protiprávního užívání nemovitosti. CR a TP navrhli zamítnutí uvedených návrhů, potvrzení rozsudku Corte d’appello di Ancona (odvolací soud, Ancona) a podpůrně snížení výše smluvní pokuty na základě spravedlivých kritérií.
17. Rozsudkem ze dne 12. října 2018 Corte d’appello di Ancona (odvolací soud, Ancona) rozhodl, že smluvní pokuta, kterou jsou povinni zaplatit CR a TP, činí 61 600 eur, a zamítl návrh na náhradu další škody uplatněný společností Soledil. Mimo jiné konstatoval, že ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že faktické užívání nemovitosti CR a TP trvalo po mnoho let.
18. CR a TP podali kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), přičemž uplatnili nový žalobní důvod, a sice že smlouva o smlouvě budoucí kupní v podstatě představovala smlouvu mezi spotřebitelem a podnikatelem a ujednání o smluvní pokutě je zneužívající, neboť ukládá povinnost zaplatit zjevně nepřiměřenou peněžní částku jako náhradu. Z uvedeného důvodu CR a TP tvrdili, že uvedená smlouva měla být soudem prohlášena za absolutně neplatnou, a to případně i bez návrhu, což Corte d’appello de Bologna (odvolací soud, Boloňa) neučinil.
19. Za těchto okolností se Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice [93/13] a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie [(dále jen „Listina“)]vykládány:
a) v tom smyslu, že brání uplatnění zásad vnitrostátního soudního řízení, podle nichž předběžné otázky, včetně předběžných otázek týkajících se neplatnosti smlouvy, které nebyly vzneseny nebo zkoumány před [Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud)] a které jsou logicky neslučitelné s povahou kasačního výroku, nemohou být zkoumány v řízení v návaznosti na vrácení věci, ani v rámci přezkumu zákonnosti, jemuž účastníci řízení podrobují rozsudek soudu, který rozhoduje v řízení v návaznosti na vrácení věci?
b) rovněž s přihlédnutím k úplné pasivitě spotřebitelů, kteří nikdy nenamítali neplatnost/neúčinnost zneužívajících ujednání, s výjimkou řízení před [Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud)] po ukončení řízení v návaznosti na vrácení věci?
c) a to zejména pokud jde o konstatování zneužívající povahy zjevně nepřiměřeného ujednání o smluvní pokutě, o jejíž úpravě snížením rozhodl [Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud)] podle vhodných kritérií (quantum), rovněž z důvodu, že spotřebitelé uplatnili zneužívající povahu ujednání (an) až po rozhodnutí přijatém v řízení v návaznosti na vrácení věci?“
20. Písemná vyjádření předložili CR a TP, italská vláda a Evropská komise. Řeči uvedených zúčastněných byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 26. února 2025.
IV. Posouzení
21. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13, zejména její čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1, ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu procesnímu pravidlu, které brání nejvyššímu soudu členského státu v tom, aby konstatoval neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem, pokud je nemožnost provedení takového přezkumu způsobena tím, že je nutno mít za to, že ohledně otázky platnosti uvedeného ujednání již bylo implicitně rozhodnuto, a to z toho důvodu, že spotřebitel nevznesl v tomto smyslu žádnou námitku v předchozích fázích řízení ani nebyla uvedená otázka ve zmíněných předchozích fázích řízení nastolena příslušnými vnitrostátními soudy z úřední povinnosti.
22. Konkrétně ve věci v původním řízení vznesli CR a TP námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednaného ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní až ve druhém kasačním opravném prostředku podaném ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud). V předchozích fázích řízení se vnitrostátní soudy zabývaly otázkou, zda měla být tato smlouva vymáhána, a poté, jakmile byla uvedená otázka zodpovězena záporně, se vnitrostátní soudy věnovaly problematice rozsahu práv společnosti Soledil vyplývajících z ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že platnost ujednání o smluvní pokutě představovala logický základ pro posuzování rozsahu práv a povinností, které z něj vyplývají, vztahovala se na platnost tohoto ujednání implicitně překážka věci pravomocně rozsouzené vyplývající z prvního rozsudku Nejvyššího kasačního soudu.
23. Otázkou, kterou je nutno se v projednávané věci zabývat, je, zda je za takových okolností (kdy potenciálně zneužívající povaha ujednání o smluvní pokutě nebyla v předchozích fázích téhož řízení předmětem přezkumu) nutno nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené, která vznikla ve vztahu k jistému aspektu sporu (přičemž o uvedeném sporu jinak dosud nebylo rozhodnuto), aby byla zajištěna účinnost zákazu používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách.
24. Poté, co uvedu několik úvodních poznámek k právním a skutkovým aspektům relevantním pro mé posouzení (A) a budu se zabývat judikaturou Soudního dvora, kterou předkládající soud (správně) označuje jako zvláště relevantní pro právní otázku, která mu byla předložena (B), vysvětlím, proč podle mého názoru unijní právo neukládá povinnost nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené za okolností daných ve věci v původním řízení (C).
A. Úvodní poznámky
25. Vysvětlení, proč projednávaná věc vyžaduje, aby byla na prvním místě posuzována omezení stanovená unijním právem ve vztahu k překážce věci pravomocně rozsouzené ve vnitrostátním právu, se neobejde bez připomenutí skutečnosti, že vnitrostátní soud by měl mít možnost, a dokonce povinnost, posuzovat z úřední povinnosti potenciálně zneužívající povahu ujednání ve smlouvě mezi spotřebitelem a podnikatelem (resp. „prodávajícím nebo poskytovatelem“, jak to odpovídá terminologii směrnice 93/13)(4).
26. Uvedená povinnost vyplývá, jak uvádí předkládající soud, z toho, jak Soudní dvůr vykládá čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení se zásadou efektivity, která ukládá členským státům povinnost zabránit tomu, aby byla zneužívající ujednání pro spotřebitele závazná (čl. 6 odst. 1), a zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách (čl. 7 odst. 1). Vychází z myšlenky, na níž je uvedená směrnice založena, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči podnikateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně odbornosti(5). Z tohoto hlediska je aktivní zásah vnitrostátních soudů(6) za účelem ověření případné zneužívající povahy příslušného smluvního ujednání vnímán jako nástroj, který nastoluje skutečnou rovnováhu, a tudíž rovnost, mezi smluvními stranami(7).
27. V tomto ohledu předkládající soud potvrzuje, že vztah dotčený ve věci v původním řízení je skutečně vztahem mezi dvěma spotřebiteli a podnikatelem. Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že ačkoli se CR a TP účastnili různých fází původního řízení (a některé z nich skutečně zahájili), nevznesli otázku případné zneužívající povahy ujednání o smluvní pokutě [dokud nebyla věc podruhé předložena Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud)]. Z toho vyplývá, že ve zmíněných předchozích fázích soudního řízení měl příslušný vnitrostátní soud či soudy povinnost přezkoumat případnou zneužívající povahu ujednání o smluvní pokutě i bez návrhu (vzhledem k tomu, že se spor týkal mimo jiné rozsahu práv a povinností vyplývajících z dotčeného ujednání).
28. Takový přezkum však proveden nebyl. Italská vláda vysvětlila, že podle vnitrostátního procesního práva mohl být takový přezkum proveden nejpozději při první příležitosti, kdy byla věc předložena Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud). Jinými slovy, skutečnost, že příslušný vnitrostátní soud či soudy nesplnily povinnost přezkoumat z úřední povinnosti případnou zneužívající povahu ujednání o smluvní pokutě, podle všeho není předmětem sporu.
29. Sporná je ovšem otázka, zda povinnost posoudit případnou zneužívající povahu uvedeného ujednání vzniká z hlediska unijního práva i ve fázi druhého přezkumu legality probíhajícího před Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), pokud dotčená otázka byla vznesena dotčenými spotřebiteli a její posouzení je nyní vyloučeno v důsledku (implicitní) překážky věci pravomocně rozsouzené vyplývající z prvního rozsudku Nejvyššího kasačního soudu. Uvedený rozsudek totiž podle všeho „uzamkl“ rozsah sporu, čímž omezil otázku, kterou je nutno posuzovat při vrácení věci příslušnému odvolacímu soudu, výlučně na otázku výše částky, na kterou má společnost Soledil nárok na základě ujednání o smluvní pokutě.
30. Z těchto důvodů vystupuje v projednávané věci do popředí otázka výjimek ze zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, které Soudní dvůr již definoval a jejichž uplatňování žádá po vnitrostátních soudech, aby byl zajištěn soudní přezkum potenciálně zneužívajícího smluvního ujednání v případě, že uvedená otázka nebyla v předchozích fázích řízení vůbec (či v odpovídajícím rozsahu) posuzována. Vzhledem k tomu, že diskuse v projednávané věci se pochopitelně zaměřuje na použitelnost uvedených výjimek na situaci ve věci v původním řízení, budu se jimi nyní zabývat podrobněji.
B. Judikaturní základ diskuse v projednávané věci
31. Připomínám, že Soudní dvůr opakovaně uznal, a to i v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice 93/13, význam, který má zásada překážky věci pravomocně rozsouzené jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že unijní právo nevyžaduje, aby bylo za účelem nápravy neslučitelnosti vnitrostátní situace s unijním právem zasahováno do právní moci soudního rozhodnutí, ledaže by ze zásady rovnocennosti nebo efektivity vyplývala nutnost dovodit opačný závěr(8). Neexistence konkrétních pravidel ve směrnici 93/13 týkajících se vymáhání ochrany poskytované uvedenou směrnicí totiž znamená, že uvedená záležitost spadá do procesní autonomie členských států(9). Výše uvedené dvě zásady představují tradiční meze výkonu této autonomie.
32. Podotýkám, že judikatura, která vyvolala pochybnosti předkládajícího soudu, se týká výjimek z překážky věci pravomocně rozsouzené určených na základě zásady efektivity (naproti tomu ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, není uvedeno nic, co by naznačovalo, že by v projednávané věci mohlo být zpochybněno dodržení zásady rovnocennosti).
33. Rovněž podotýkám, že judikatura Soudního dvora týkající se problematiky unijního práva založené na výjimkách z překážky věci pravomocně rozsouzené ve vnitrostátním právu (která se jí zabývá ve světle zásady efektivity) zahrnuje více příkladů, jimiž se budu zabývat později, nicméně věci, které předkládající soud označuje za obzvláště relevantní v projednávané věci, jsou, jak již bylo uvedeno, zmíněné tři rozsudky ze dne 17. května 2022 týkající se překážky věci pravomocně rozsouzené(10).
34. Zaprvé ve svém rozsudku Ibercaja Banco Soudní dvůr požadoval, aby nebylo přihlíženo k účinkům překážky věci pravomocně rozsouzené, které nastaly na konci řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, pokud exekuční soud posuzoval smluvní ujednání, aniž však v tomto smyslu učinil nějaké výslovné prohlášení. Soudní dvůr měl za to, že za takových okolností nebyl spotřebitel informován o tomto přezkumu ani o důvodech, na jejichž základě měl soud za to, že dotčená ujednání nemají zneužívající povahu, což spotřebiteli zabránilo v tom, aby posoudil s plnou znalostí věci, zda je třeba proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek(11).
35. Zadruhé v rozsudku SPV Project 1503 Soudní dvůr v podstatě dospěl k závěru, že exekuční soud musí mít pravomoc přezkoumat potenciálně zneužívající povahu smluvních ujednání, pokud proti platebnímu rozkazu nebyl spotřebitelem podán odpor, a uvedený platební rozkaz tak následně vedl ke vzniku (implicitní) překážky věci pravomocně rozsouzené(12). Soudní dvůr vysvětlil tento závěr tak, že poukázal na to, že vnitrostátní právní úprava, podle níž se má za to, že k přezkumu zneužívající povahy smluvních ujednání došlo (implicitně) z úřední povinnosti, a podle níž musí mít platební rozkaz právní sílu věci pravomocně rozsouzené, byť v něm chybí jakékoli odůvodnění, pokud jde o přezkum těchto smluvních ujednání, může zbavit výše uvedenou povinnost přezkoumat možnou zneužívající povahu smluvních ujednání její podstaty(13).
36. Zatřetí v rozsudku Unicaja Banco Soudní dvůr zejména stanovil, že k překážce věci pravomocně rozsouzené, která vyplývá z části prvostupňového rozsudku, nesmí být přihlíženo v případě, kdy bránila vymáhání části částky zaplacené na základě „ujednání o minimální úrokové sazbě“, které bylo obsaženo v hypoteční smlouvě a bylo považováno za zneužívající(14). Zatímco uvedený prvostupňový rozsudek nařizoval vrácení částek zaplacených spotřebitelem na základě uvedeného ujednání, byla tato restituční povinnost v souladu s (tehdejší) judikaturou nejvyššího vnitrostátního soudu omezena. Uvedený rozsudek totiž vyžadoval vrácení pouze částek zaplacených spotřebitelem až po vyhlášení rozsudku uvedeného soudu, kterým bylo ujednání o minimální úrokové sazbě prohlášeno za zneužívající. Následně, v rámci jiné věci, Soudní dvůr rozhodl, že uvedené časové omezení je v rozporu se směrnicí 93/13(15). Rozhodnutí Soudního dvora však bylo vydáno až po uplynutí lhůt pro podání opravného prostředku v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí ve věci Unicaja Banco, přičemž proti rozhodnutí o nákladech řízení podala opravný prostředek pouze dotčená banka. V tomto kontextu Soudní dvůr rozhodl, že dotyčný odvolací soud byl povinen zabývat se otázkou zneužívající povahy časového omezení, i když uvedená část prvostupňového rozsudku (pochopitelně) nebyla bankou zpochybněna, a stala se tedy na základě příslušného vnitrostátního práva pravomocně rozsouzenou.
37. Pokud jde o řízení v projednávané věci, zastávají CR a TP, jakož i Komise na jedné straně a italská vláda na straně druhé rozdílné názory, pokud jde o to, jaký význam má výklad zásady efektivity ve výše uvedených rozsudcích pro původní řízení a pro odpověď na předběžnou otázku.
38. Italská vláda je toho názoru, že na rozdíl od okolností, které vedly zejména k rozsudkům vydaným ve věcech SPV Project 1503 a Ibercaja Banco, okolnosti dané ve věci v původním řízení nevyžadují (ani neumožňují), aby k překážce věci pravomocně rozsouzené nebylo přihlíženo. Má za to, že dodržení zásady efektivity musí být posuzováno s ohledem na aspekty systému prostředků nápravy zavedeného v daném konkrétním právním řádu. Podotýká, že výše uvedené rozsudky se týkaly zkrácených řízení, jejichž povaha ztěžovala zajištění práva spotřebitelů na to, aby nebyli vázáni (potenciálně) zneužívajícími ujednáními. Taková situace však nenastala v řízení v projednávané věci, které bylo řádným, plně kontradiktorním řízením, jehož parametry nevyvolávají žádné zvláštní obtíže při uplatňování argumentace týkající se zneužívající povahy smluvního ujednání. Kromě toho byli CR a TP v průběhu zmíněného (poměrně dlouhého) řízení zastoupeni advokátem(16).
39. Naproti tomu CR a TP i Komise mají v podstatě za to, že na situaci dotčenou ve věci v původním řízení musí být mutatis mutandis uplatněno řešení formulované v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené. Konkrétně má Komise za to, že požadavky zásady efektivity v kontextu směrnice 93/13 jdou nad rámec toho, co tvrdí italská vláda. Uvedenou zásadu totiž nelze považovat za dodrženou, pokud v dané věci nebyla v některé fázi řízení, a případně i bez návrhu, relevantní smluvní ujednání předmětem soudního přezkumu. Vzhledem k tomu, že dotčené ujednání o smluvní pokutě nebylo předmětem přezkumu, je třeba nepřihlížet k (implicitní) překážce věci pravomocně rozsouzené vyplývající z prvního rozsudku Nejvyššího kasačního soudu.
40. Uvedenými názory se budu podrobněji zabývat v následující části, abych mohl Soudnímu dvoru navrhnout odpověď na položenou předběžnou otázku.
C. Odpověď na položenou předběžnou otázku
41. V úvodu této části se vyjádřím k úloze zásady efektivity jakožto faktoru omezujícího překážku věci pravomocně rozsouzené. V této souvislosti upřesním, že výklad zásady efektivity v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené musí být chápán tak, že závěr, že se k překážce věci pravomocně rozsouzené nesmí přihlížet, je založen na zvláště omezujícím procesním kontextu věcí, jež vedly k vydání těchto rozsudků (1). Poté vysvětlím, že rozšíření řešení přijatého v uvedených věcech nad rámec takového kontextu by bylo neslučitelné se základním významem zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, který je opakovaně připomínán v judikatuře Soudního dvora (2), a nepřiměřeně by se dotklo ostatních dotčených práv a zájmů (3).
1. K omezení překážky věci pravomocně rozsouzené z hlediska zásady efektivity
42. Již jsem stručně připomenul, že v unijním právu neexistuje obecná povinnost nepřihlížet k právní moci soudního rozhodnutí za účelem nápravy porušení unijního práva(17). Hlavním pravidlem, soustavně připomínaným v judikatuře Soudního dvora, je totiž i nadále to, že unijní právo nenutí „vnitrostátní soud […] k tomu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla přiznávající soudnímu rozhodnutí povahu zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, třebaže by jejich nepoužití umožnilo napravit vnitrostátní stav neslučitelný s tímto právem“(18). Jak jsem již též podotkl výše, uvedené hlavní pravidlo nadále podléhá zásadám rovnocennosti a efektivity.
43. Zásada efektivity stručně řečeno vyžaduje, aby postupy zavedené členskými státy, v jejichž rámci mohou účastníci řízení uplatňovat práva přiznaná unijním právem, v praxi neznemožňovaly nebo nadměrně neztěžovaly výkon uvedených práv. V uvedeném ohledu Soudní dvůr ve své ustálené judikatuře rozhodl, že zmíněný požadavek musí být analyzován „s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu tohoto řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů“, přičemž je nutno zohlednit „základní zásady vnitrostátního soudního systému, jako například zásadu ochrany práva na obhajobu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení“(19).
44. To znamená, jak v podstatě uvedla italská vláda na jednání, že posouzení dodržení zásady efektivity musí být provedeno s ohledem na systémové prvky daného postupu. Otázkou, na kterou je třeba odpovědět, je, zda uvedené prvky vytvářejí právní prostředí, v němž vymáhání práv přiznaných unijním právem nemusí překonávat nadměrné obtíže (jako jsou typicky mimořádně krátké lhůty pro uplatnění prostředků nápravy; obzvláště vysoká částka nákladů spjatých se soudním řízením ve vztahu k částce sporného dluhu atd.).
45. Jinými slovy, dodržování zásady efektivity vyžaduje, aby dotčený právní řád poskytoval prostředky nápravy, které v praxi umožňují vymáhání základních hmotněprávních norem unijního práva. Naproti tomu otázka, zda bylo dodržení uvedených norem zajištěno v daném případě, je otázkou odlišnou, a to na základě pravidla připomenutého v bodě 42 výše a obecného kritéria připomenutého v bodě 43 výše.
46. Je pravda, že v několika věcech Soudní dvůr rozhodl, že překážka věci pravomocně rozsouzené vyplývající z vnitrostátních rozhodnutí musí ustoupit požadavkům efektivity, a to v podstatě z toho důvodu, aby bylo zaručeno dodržení určitého pravidla unijního práva. Uvedená rozhodnutí však byla vázána na zvláštnosti dané oblasti (nutnost zachovat vertikální rozdělení pravomocí v oblasti státních podpor)(20) nebo byla odůvodněna přísností vnitrostátního pravidla překážky věci pravomocně rozsouzené, které bránilo dodržení unijního práva v jiných situacích (kdy účinky pravomocného rozsudku vydaného v rozporu s unijním právem předurčovaly výsledek v jiných záležitostech)(21). V projednávané věci žádná z výše uvedených situací nenastává.
47. S ohledem na uvedený rámec analýzy lze podle všeho říci, že rozsudky ze dne 17. května 2022 týkající se překážky věci pravomocně rozsouzené prima facie naznačují, že v situacích spadajících do působnosti směrnice 93/13 jdou požadavky zásady efektivity nad rámec výše popsaného tradičního přístupu. Soudní dvůr totiž v uvedených rozsudcích podle všeho požadoval, aby nebylo přihlíženo k vnitrostátním účinkům překážky věci pravomocně rozsouzené, neboť příslušná smluvní ujednání obsažená ve spotřebitelské smlouvě nebyla přezkoumávána buď vůbec, nebo odpovídajícím způsobem.
48. V tomto duchu Komise tvrdí, že z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby byla překážka věci pravomocně rozsouzené zachována, muselo být (v řízení, které vedlo k soudnímu rozhodnutí, kterým byla tato překážka založena) provedeno skutečné posouzení potenciálně zneužívající povahy relevantních smluvních ujednání (a uvedena odpovídající informace o takovém posouzení a odůvodnění)(22). Není-li tato podmínka splněna, nemůže být k překážce věci pravomocně rozsouzené přihlíženo. Jedinou výjimkou z tohoto závěru je nečinnost spotřebitele v průběhu řízení (neboť ochrana poskytovaná směrnicí 93/13 nezachází tak daleko, aby vyrovnávala úplnou nečinnost spotřebitele)(23). V projednávané věci se uvedená výjimka nepoužije, takže se podle Komise řešení přijaté v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené vztahuje na okolnosti věci v původním řízení.
49. Pokud nyní přistoupím k analýze uvedených argumentů, pak zaprvé uvádím, že podle mého názoru není nutné rozebírat na tomto místě přesný smysl nebo dopady situace, kdy je spotřebitel zcela nečinný, neboť, a v tomto ohledu se ztotožňuji s Komisí, taková situace ve věci v původním řízení jednoduše nenastala.
50. Přestože totiž položená předběžná otázka vychází z předpokladu úplné nečinnosti spotřebitelů, předkládající soud si uvedený koncept podle všeho vykládá tak, že se spotřebitelé nedovolávali zneužívající povahy ujednání o smluvní pokutě v žádné z předcházejících fází původního řízení (až do doby, kdy byla věc podruhé předložena předkládajícímu soudu). Jak vysvětluje Komise, nejedná se o situaci úplné nečinnosti ve smyslu judikatury, která sama o sobě může vnitrostátní soud zprostit povinnosti nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené. Takovým případem se míní spíše situace spotřebitele, který se řízení neúčastní a nehájí svá práva, což nebyl případ CR a TP, kteří se účastnili všech fází původního řízení (a některé z nich zahájili).
51. Naproti tomu zadruhé uvádím, že mne nepřesvědčil postoj Komise, podle kterého se na okolnosti věci v původním řízení popsané v předkládacím usnesení musí použít řešení uplatněné v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené.
52. V tomto ohledu stejně jako italská vláda uvádím, že situace v původním řízení je, jak je – opět – popsáno předkládajícím soudem, podle všeho velmi odlišná od situací, které vedly k vydání výše zmíněných rozsudků.
53. Na jedné straně vzešly situace v uvedených věcech z procesního kontextu, který spotřebitelům obzvláště ztěžoval uplatnění jejich práv. Dotčené povinnosti spotřebitelů byly totiž výlučně finanční, a mohly být tedy podnikatelem snadno prokázány (stejně jako nesplnění uvedených povinností spotřebitelem), což pravděpodobně vedlo k tomu, že řízení, v nichž byly povinnosti spotřebitele konstatovány nebo vymáhány, měly podle všeho povahu zkrácených řízení, jak podotýká italská vláda.
54. Taková situace patrně nastala především ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky Ibercaja Banco a SPV Project 1503, které se týkaly vymáhání povinností spotřebitelů, jež byly, stručně řečeno, stanoveny v dohodách o financování, a kde k výkonu uvedených povinností došlo v rámci řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou nebo platebních rozkazů.
55. Je pravda, že ve věci Unicaja Banco, na rozdíl od situací ve věcech Ibercaja Banco a SPV Project 1503, podle všeho nedošlo k vymožení povinností spotřebitelů. Nicméně rozsudek Unicaja Banco byl vydán v širším a poměrně specifickém kontextu, v němž se časové omezení restituční povinnosti (viz bod 36 výše) dotklo značného počtu spotřebitelů(24), přičemž neslučitelnost uvedeného omezení s unijním právem [omezení uloženého Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), které bylo způsobeno zejména makroekonomickými problémy, které by jinak postihly španělský bankovní sektor], byla zjištěna teprve po vydání prvostupňového rozsudku ve věci Unicaja Banco a poté, co již uvedeným rozsudkem vznikla překážka věci pravomocně rozsouzené.
56. Kontext věci v původním řízení je naproti tomu odlišný. Kromě toho se okolnosti a aspekty projednávané věci též podstatně liší od okolností a aspektů řízení, v nichž byly vydány rozsudky Ibercaja Banco a SPV Project 1503.
57. Je totiž nutno připomenout, že na rozdíl od uvedených okolností popsaných v bodě 53 se spor v původním řízení týká (resp. týkal, pokud jde o předchozí fáze uvedených řízení): i) otázky, zda musí být smlouva o nabytí uzavřená CR a TP splněna (a nabytí dokončeno), a ii) teprve, když bylo rozhodnuto záporně, byl spor přesměrován na ujednání o smluvní pokutě. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a jak uvádí italská vláda, původní řízení bylo tedy běžným a plnohodnotným soudním řízením, jehož procesní rámec (ani jiné okolnosti) podle všeho nepůsobí spotřebitelům žádné zvláštní obtíže při uplatňování nebo hájení jejich práv.
58. Za těchto okolností by návrh Komise na rozšíření konkrétního řešení přijatého v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené na okolnosti dané v projednávané věci znamenal, že řešení přijaté v konkrétním a omezujícím procesním kontextu daném v uvedených věcech platí i v situacích, v nichž takový omezující kontext dán není.
59. Samozřejmě chápu, že takový návrh ještě více posiluje cíl účinné ochrany spotřebitelů v rámci režimu stanoveného směrnicí 93/13. Rovněž chápu tendenci přiklonit se v oblasti práva dotčené v projednávané věci k takovémuto obecnému přístupu k zásadě efektivity, který je zaměřen na výsledek, a to vzhledem k různým vyjádřením náročnějšího standardu ochrany, který se v této oblasti uplatňuje (přičemž nejvýmluvnějším příkladem tohoto přístupu je povinnost posouzení z úřední povinnosti)(25). Nicméně, jak vysvětlím níže, takové dalekosáhlé důsledky nejsou příliš v souladu s opakovaně připomínaným významem zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, což platí i pro kontext směrnice 93/13.
2. K základnímu významu zásady překážky věci pravomocně rozsouzené
60. Podotýkám, že v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené sice Soudní dvůr požadoval, aby k zásadě překážky věci pravomocně rozsouzené nebylo přihlíženo, nicméně rovněž připomněl svou ustálenou judikaturu zdůrazňující význam, který je nutno přikládat právní moci soudních rozhodnutí, a to i těch, která mají za následek nesprávné uplatnění unijního práva(26).
61. Zdůrazňování této skutečnosti není nikterak překvapivé s ohledem na zásadní úlohu, kterou uvedená zásada hraje pro zajištění „stability práva a právních vztahů i řádného výkonu spravedlnosti“(27). Jejím cílem je totiž zajistit účinné vedení soudního řízení a po jeho ukončení pravomocným rozhodnutím vytvořit pro účastníky řízení stabilní právní stav. Obecněji přispívá tato zásada k předvídatelnosti právních situací a umožňuje společnosti spoléhat se na to, že pravomocně rozhodnuté věci nebudou zpochybňovány (nebo se tak bude dít pouze ve vymezených situacích, které umožňují úspěšné uplatnění mimořádných opravných prostředků definovaných v daném právním řádu)(28). Jinými slovy, zásada překážky věci pravomocně rozsouzené představuje důležitý aspekt zásady právní jistoty(29), základní zásady kteréhokoli moderního právního řádu vycházejícího ze zásad právního státu(30), a implicitní prvek práva na účinnou soudní ochranu.
62. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedený druhý aspekt připomněl v kontextu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv(31), když vysvětlil, že ačkoli požadavky zásad právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené nejsou absolutní, „odchýlení se [od uvedené zásady] je odůvodněné pouze tehdy, vyžadují-li to podstatné a pádné okolnosti, jako je náprava zásadních vad řízení anebo justičních omylů“(32).
63. Stejný vyvážený přístup k situacím, v nichž lze nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené, je tedy nutno uplatnit i v kontextu článku 47 Listiny, který se přirozeně vztahuje i na okolnosti dané v projednávané věci.
64. Pokud připustíme, jak navrhuje Komise, že řešení přijaté v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené se použije bez ohledu jakýkoliv omezující kontext, dospějeme z tohoto hlediska k výslednému přístupu k zásadě překážky věci pravomocně rozsouzené v situacích, které pokrývá směrnice 93/13, který je dosti odlišný od přístupu uvedeného v bodě 60 výše, soustavně zaujímaného Soudním dvorem.
65. Namísto přijetí myšlenky, že pravomocná soudní rozhodnutí musí v zásadě zůstat nedotčená, i když vedou k nesprávnému uplatnění unijního práva, by totiž uvedený přístup vyžadoval v situacích, které pokrývá směrnice 93/13, rušení pravomocných rozhodnutí, kdykoli dojde k nesprávnému uplatnění unijního práva (tedy v kontextu projednávané věci vždy, když vnitrostátní soud neprovede posouzení potenciálně zneužívající povahy smluvních ujednání z úřední povinnosti).
66. Kromě toho, že souhlasím s italskou vládou, že výše uvedené rozsudky nelze vykládat tak, že by připouštěly natolik dalekosáhlé závěry, mám rovněž za to, že takový výklad zásady efektivity by nebyl v souladu s nutností spojit odchýlení se od požadavku právní jistoty s okolnostmi, za kterých je takové odchýlení se skutečně odůvodněné. Považuji tedy za neudržitelný takový přístup, podle kterého výklad zásady efektivity přijatý v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené není nutným důsledkem zvláštních okolností daných v uvedených věcech (jak již bylo vysvětleno výše).
67. V případech, kdy okolnosti věci žádné takové zvláštní potřebě, tj. potřebě vynahradit spotřebitelům obtížnější uplatňování jejich práv, nenasvědčují, by stanovení pravidla, podle kterého nesmí být k překážce věci pravomocně rozsouzené přihlíženo, vskutku vedlo, jak vysvětlím níže, k nepřiměřenému zásahu do příslušných dotčených práv a zájmů.
3. K vyvažování dotčených práv a zájmů
68. Již jsem vysvětlil, že zvýšená ochrana, která musí být poskytnuta spotřebitelům na základě směrnice 93/13, znamená povinnost vnitrostátních soudů posoudit, a to případně i bez návrhu, zda jsou smluvní ujednání obsažená ve spotřebitelské smlouvě zneužívající ve smyslu této směrnice, či nikoli. Jsou-li uvedená ujednání považována za zneužívající, musí být považována za ujednání, která nikdy neexistovala (ledaže se spotřebitel vědomě rozhodne se jejich zneužívající povahy nedovolávat)(33).
69. Soudní dvůr tím, že zdůraznil výše uvedenou povinnost soudů (která se uplatní nezávisle na okolnostech daných v konkrétní věci, zejména na tom, zda je spotřebitel zastoupen advokátem)(34), vyrovnal nerovnováhu, která má ze své podstaty dopad na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, a to i prostřednictvím zvláštních procesních nástrojů. Je totiž samozřejmé, že hmotněprávní ochrana (proti používání zneužívajících ujednání) by se bez odpovídajících prostředků určených k vymáhání práv mohla stát bezobsažnou, neboť není důvod předpokládat, že inherentně slabší postavení spotřebitele vůči podnikateli zmizí, a to zejména tehdy, jakmile se spotřebitel rozhodne využít možnosti vymáhání svých práv vyplývajících ze spotřebitelské smlouvy soudní cestou.
70. Zároveň je třeba připomenout, že pravidlo, podle kterého zneužívající ujednání nezavazují spotřebitele, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, sice „musí být považováno za normu, která je rovnocenná vnitrostátním předpisům, jež [mají] ve vnitrostátním právním řádu [povahu norem veřejného pořádku]“(35), nicméně ochrana spotřebitele stanovená výše uvedenou směrnicí není absolutní(36). Z toho vyplývá, že zatímco rozsah uvedené ochrany musí odrážet nutnost vyrovnat výše uvedenou nerovnováhu, její parametry nemohou být definovány bez řádného zohlednění skutečného rozsahu této nutnosti a právních důsledků pro druhou zúčastněnou stranu vyplývajících z této specifické ochrany.
71. S ohledem na výše uvedené mám za to, že je rozdíl mezi tvrzením, že zásada efektivity ukládá vnitrostátnímu soudu, aby za všech okolností a z úřední povinnosti provedl posouzení potenciálně zneužívajících smluvních ujednání, a konstatováním, že pokud tato povinnost nebyla splněna, pak zásada efektivity vyžaduje, aby se bez ohledu na okolnosti projednávané věci nepřihlíželo k překážce věci pravomocně rozsouzené.
72. Posouzení z úřední povinnosti na straně jedné a překážka věci pravomocně rozsouzené na straně druhé totiž vyjadřují hodnoty různého významu a není radno stavět je naroveň (tvrzením, že nesplnění prvně uvedené povinnosti má nutně za následek povinnost nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené).
73. Konkrétněji lze říci, že povinnost posouzení z úřední povinnosti přispívá k tomu, že nebude docházet k situacím, kdy by soudy v konečném důsledku a více než v jiných právních oblastech (s ohledem na výchozí nerovnováhu mezi postaveními účastníků řízení) přiznávaly nároky, které se opírají o protiprávní základ(37). Zároveň je nutno říci, že uvedená povinnost sice jednoznačně zvyšuje zátěž kladenou na soudy, nicméně se nedomnívám, že by se nepřiměřeně dotýkala podnikatele jako protistrany, když musí pouze přijmout přezkum legality základu svého nároku (není-li legalita uvedeného nároku spotřebitelem zpochybňována). Z uvedeného důvodu lze tvrdit, že takový zásah umožňuje vyřešit již existující nerovnováhu v postavení stran, aniž by byla vytvářena nerovnováha nová (obrácená).
74. Pokud nyní přistoupím k analýze zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, je nutno připustit, že nutnost opětovného rozhodování v otázce, o níž již bylo pravomocně soudem rozhodnuto, by mohla být obdobně vysvětlena i v případě, kdy vnitrostátní soudy neprovedly (odpovídající) přezkum příslušných smluvních ujednání, aby se zabránilo riziku rozhodování o potenciálně nezákonných nárocích. Na rozdíl od spíše mírných negativních účinků, které by pro protistranu (podnikatele) mělo posouzení smluvních jednání soudem z úřední povinnosti, přestože je spotřebitel nerozporuje, by však zakotvení pravidla, podle kterého je nutno právní moc soudního rozhodnutí nerespektovat, kdykoli nebyla taková povinnost posouzení z úřední povinnosti splněna, a to bez ohledu na okolnosti věci, mělo přinejmenším následující dva nepřiměřené důsledky.
75. Zaprvé by mělo takové pravidlo nepřiměřený dopad na právo podnikatele na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, z něhož vyplývá, jak již bylo zdůrazněno, nutnost respektovat právní moc soudního rozhodnutí. Zásah do právní jistoty totiž sice může být odůvodněn zvláštními okolnostmi, které omezily možnost spotřebitele hájit svá práva, nicméně nevidím žádný důvod pro takový zásah v případě, kdy situace v dané věci nevyvolává žádné obtíže, a kdy se výchozí nerovnováha „nepřelévá“ do fáze soudního řízení/exekuce z důvodu použitelných procesních pravidel.
76. Takové řešení by totiž nevedlo k obnovení rovnosti zbraní mezi stranami, ale spíše ke vzniku opačné nerovnováhy, neboť spotřebiteli by bylo umožněno kdykoli během řízení „odemknout“ dveře, které mu zavřely přístup k možnosti přezkumu, přestože byly tyto dveře otevřeny po dostatečně dlouhou dobu a žádná konkrétní překážka spotřebiteli nebránila v tom, aby jimi pohodlně prošel, ačkoli protistraně stejná možnost nabídnuta není.
77. V této fázi bych rád upřesnil, že skutečnost, že konečné soudní rozhodnutí ve věci v původním řízení bylo vydáno v rámci dosud probíhajícího řízení, je sama o sobě irelevantní. Je všeobecně známo, že pojem „pravomocné rozhodnutí“ (s nímž se pojí překážka věci pravomocně rozsouzené) se neomezuje pouze na výsledné jediné formální rozhodnutí, kterým se dané řízení fakticky končí (neboť účastníci řízení se rozhodli v řízení dále nepokračovat, popřípadě vyčerpali všechny dostupné opravné prostředky). Překážka věci pravomocně rozsouzené se totiž může objevit i v rámci probíhajícího řízení, v jeho různých fázích a může se týkat různých aspektů sporu z toho důvodu, že účastníci řízení dotčenou otázku původně nevznesli nebo následně nezpochybnili její posouzení. To platí nejen pro výslovně projednané záležitosti, ale i pro záležitosti, které představují nezbytné právní předpoklady vznesených argumentů (jako je platnost ujednání o smluvní pokutě dotčeného v projednávané věci, kdy se argumenty účastníků řízení týkaly pouze rozsahu jejich příslušných práv a povinností, které z uvedeného ujednání vyplývají). Skutečnost, že v rámci téhož probíhajícího řízení možnost některé body projednat postupně zmizí (a ony metaforické dveře k uvedené možnosti se tak zavřou), představuje nezbytný nástroj k tomu, aby byla řízení vedena efektivně a v přiměřených lhůtách, což není nezanedbatelný faktor.
78. Pokud nyní přistoupím k druhému bodu (a druhému nepřiměřenému důsledku) zmíněnému v bodě 74 výše, ESLP rozhodl, že zrušení pravomocného rozsudku, který zakládá nabytí „majetku“ [ve smyslu článku 1 protokolu 1 k EÚLP(38)], představuje zásah do práva osoby oprávněné z rozsudku na pokojné užívání tohoto majetku“(39), i když nepřihlížení k překážce věci pravomocně rozsouzené nemá za následek to, že by byl prejudikován výsledek rozhodování o záležitosti, jejíž relevantní aspekt musí být předmětem nového posouzení(40).
79. Převedeno do oblasti unijního právního řádu to znamená, že článek 17 Listiny (který zakotvuje právo na vlastnictví) představuje jiný důvod, proč podle mého názoru nelze uplatnění řešení vyvozené v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené lehkovážně rozšiřovat na jakýkoli spor vzniklý ze směrnice 93/13, bez ohledu na konkrétní okolnosti dané věci.
80. Podotýkám, že nepřiměřený dopad spjatý s oběma výše uvedenými aspekty by byl ještě horší při srovnání s jinými dimenzemi ochrany spotřebitele, zejména při srovnání s pravidlem týkajícím se lhůt, které platí pro podání žaloby na bezdůvodné obohacení (které vzniklo v důsledku uplatnění zneužívajícího ujednání) spotřebitelem. Soudní dvůr upřesnil, že uvedené lhůty nemohou začít běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť spotřebitel nemusel o zneužívající povaze ujednání vědět, případně nevyhodnotil správně rozsah svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13(41).
81. Nabytí takové vědomosti je relevantním okamžikem, před kterým nemohou příslušné lhůty pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení uplynout. Když je takový prvek spojen s neexistencí překážky věci pravomocně rozsouzené, kterou by založil případný předchozí rozsudek vydaný v řízení, v němž bylo opominuto provedení přezkumu z úřední povinnosti a v němž byl podnikatel úspěšný, může se podnikatel ocitnout ve značně dlouhém období právní nejistoty.
82. V tomto ohledu ani není nutno zdůrazňovat, že ne všechna tvrzení o zneužívající povaze budou meritorně úspěšná. Vlastně nelze vůbec vyloučit, že vznesení takového žalobního důvodu v pozdější fázi řízení může rovněž představovat akt procesní strategie nebo být dokonce účelové, a rozhodně tedy nelze předvídat, který účastník řízení bude v konečném důsledku úspěšný. Připomínám, že z výše uvedené judikatury ESLP vyplývá, že pouhá skutečnost, že se musí účastník řízení podrobit novému soudnímu projednávání již pravomocně uzavřených věcí, představuje zásah do práva na vlastnictví a do práva zaručeného článkem 6 EÚLP. Pokud není takový zásah odůvodněn konkrétními okolnostmi věci, nemělo by k němu vůbec dojít.
83. Připomínám ostatně, že pokud je přístupem vnitrostátního soudu rozhodujícího v posledním stupni v daném řízení porušeno unijní právo, musí mít účastník řízení, který se cítí poškozen, možnost podat žalobu na náhradu škody proti státu(42). Taková žaloba sice podléhá určitým zvláštním podmínkám, nicméně se tímto postupem zabrání závažnému dopadu následků, které by mělo nepřihlédnutí k překážce věci pravomocně rozsouzené v případě neexistence omezujících podmínek.
84. Navíc jsem již vysvětlil, že se překážka věci pravomocně rozsouzené v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené dotýká kontextu charakterizovaného omezujícím nebo jinak specifickým procesním rámcem, který spotřebitelům zabránil v účinném uplatnění jejich práv. Uvedený omezující vnitrostátní procesní rámec představuje podle mého názoru nezbytný prvek pro pochopení rozsahu konstatování Soudního dvora, které učinil ve zmíněných rozsudcích, podle kterého „bez účinného přezkumu případně zneužívající povahy ujednání dotyčné smlouvy nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13“(43). Toto konstatování vlastně vychází z předchozí judikatury Soudního dvora související s posuzováním smluvních ujednání z úřední povinnosti(44), přičemž z výše vysvětlených důvodů nelze toto konstatování jednoduše vytrhnout z okolností, které charakterizují překážku věci pravomocně rozsouzené v rozsudcích ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené za účelem stanovení paušálního požadavku na eliminaci překážky věci pravomocně rozsouzené, kdykoli příslušná smluvní ujednání nebyla předmětem posouzení, aniž by bylo řádně přihlíženo k okolnostem dané věci.
85. Dodávám, že nutnost existence takového omezujícího kontextu jakožto podmínky pro nepřihlížení k překážce věci pravomocně rozsouzené vyplývá také z judikatury Soudního dvora předcházející i následující po vydání rozsudků ze dne 17. května 2022 týkajících se překážky věci pravomocně rozsouzené.
86. Pokud jde o starší judikaturu, Soudní dvůr tím, že v rozsudku Asturcom Telecomunicaciones dospěl k závěru, že neexistuje povinnost nepřihlížet k právní moci rozhodčího nálezu, současně potvrdil, že vnitrostátní pravidla, která stanoví dvouměsíční lhůtu pro napadení uvedeného nálezu, jsou v souladu se zásadou efektivity(45). Podobně když ve věci Finanmadrid EFC dospěl Soudní dvůr k závěru, že existuje povinnost nepřihlížet k právní moci rozhodnutí, kterým byly stanoveny povinnosti spotřebitelů, byl uvedený závěr součástí zvláštních omezujících podmínek stanovených španělskými právními předpisy, které umožňovaly nabytí účinnosti překážky věci pravomocně rozsouzené(46). A konečně když Soudní dvůr rozhodl ve věci Banco Primus, že překážka věci pravomocně rozsouzené založená dřívějším rozsudkem (v němž byly předmětem posouzení pouze některé ze smluvních ujednání úvěrové smlouvy) nemůže bránit posouzení jiných ujednání téže smlouvy (přičemž spotřebitel se proti výkonu řádně bránil)(47). Tento závěr byl učiněn na pozadí procesního kontextu návrhu na vyklizení nemovitosti zatížené hypotékou, což je opět kontext, který je svou povahou omezující.
87. V nedávné době v rozsudku Profi Credit Polska dospěl Soudní dvůr (zasedající ve velkém senátu) v podstatě k závěru, že zásada efektivity nezachází až tak daleko, aby členským státům ukládala povinnost vytvořit mimořádné opravné prostředky za účelem obnovení řízení skončeného pravomocným rozsudkem pro zmeškání (vydaným na základě směnky vlastní), v němž nebyl proveden přezkum smluvních ujednání.
88. Soudní dvůr sice nakonec požadoval dostupnost prostředků nápravy, které spotřebiteli umožnily domáhat se náhrady za částku zaplacenou na základě údajně zneužívajících smluvních ujednání, ovšem k takovému závěru dospěl Soudní dvůr s poukazem na omezující podmínky, za kterých mohl být rozsudek pro zmeškání napaden. Jinými slovy, závěr týkající se povinnosti nepřihlížet k právní moci rozsudku byl spjat se zohledněním nedostatečnosti procesního rámce, v němž by byl spotřebitel nucen hájit svá práva(48). Naproti tomu platí, že taková (standardní) podmínka neuplatnění překážky věci pravomocně rozsouzené by se nemohla použít, pokud by neexistence této překážky vyplývala z pouhého neprovedení přezkumu smluvních ujednání v řízení, které vedlo k vydání rozsudku pro zmeškání dotčeného v uvedené věci.
89. Podobně v rozsudku Getin Noble Bank konstatoval Soudní dvůr povinnost exekučního soudu posoudit i bez návrhu případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, pokud nesplnění povinnosti ze strany spotřebitele vedlo k vydání platebního rozkazu, který nabyl právní moci, přičemž při vydání uvedeného platebního rozkazu žádný přezkum dotčených ujednání proveden nebyl. Soudní dvůr výše uvedenou povinnost do značné míry spojil s (potenciálně) omezujícími podmínkami, za kterých mohl být platební rozkaz napaden, což mohlo obratem vést ke vzniku významného rizika, že by spotřebitel posouzení neinicioval(49).
90. Zohlednění výše uvedených prvků mě tedy vede k závěru, že s ohledem na neexistenci jakýchkoliv obdobných procesních podmínek, které by v projednávané věci omezovaly možnost spotřebitele bránit svá práva (což samozřejmě přísluší ověřit předkládajícímu soudu), není k zajištění účinnosti práva spotřebitele nebýt vázán potenciálně zneužívajícím smluvním ujednáním obsaženým ve spotřebitelské smlouvě zapotřebí, aby se nepřihlíželo k překážce věci pravomocně rozsouzené soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci v daném (a probíhajícím) soudním řízení, přestože v rámci tohoto řízení nebyla zkoumána potenciálně zneužívající povaha příslušného smluvního ujednání.
V. Závěry
91. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) odpověděl následovně:
„Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách
musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání uplatnění vnitrostátního procesního pravidla, které brání vnitrostátnímu kasačnímu soudu v tom, aby konstatoval neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem, pokud je nemožnost provedení takového přezkumu způsobena tím, že je nutno mít za to, že ohledně otázky platnosti uvedeného ujednání již bylo implicitně pravomocně rozhodnuto v důsledku existence dřívějšího rozsudku vnitrostátního kasačního soudu, a to z toho důvodu, že spotřebitel nevznesl v tomto smyslu žádnou námitku v předchozích fázích řízení ani nebyla uvedená otázka ve zmíněných předchozích fázích řízení nastolena příslušnými vnitrostátními soudy z úřední povinnosti, pokud
– tato otázka vyvstává v kontextu, v němž z důvodu použitelného procesního rámce není vymáhání povinností spotřebitelů obzvláště usnadněno, a spotřebitel tak v důsledku uvedené skutečnosti nečelí při uplatňování svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13 žádným zvláštním obtížím, a
– podmínky, za kterých proběhly předchozí fáze řízení, žádným způsobem nezpůsobily, že by bylo pro spotřebitele v praxi nemožné nebo nadměrně obtížné svá práva, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13, vymáhat.“
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a tisková oprava, Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
3 Odkazuje se zejména na rozsudky Soudního dvora, v nichž rozhodoval velký senát, ze dne 17. května 2022, SPV Project 1503 a další (C‑693/19 a C‑831/19, dále jen „rozsudek SPV Project 1503“, EU:C:2022:395); dne 17. května 2022, Unicaja Banco (C‑869/19, dále jen „rozsudek Unicaja Banco“, EU:C:2022:397) a dne 17. května 2022, Ibercaja Banco (C‑600/19, dále jen „rozsudek Ibercaja Banco“, ECLI:EU:C:2022:394) (společně dále jen „rozsudky ze dne 17. května 2022 týkající se překážky věci pravomocně rozsouzené“). Podotýkám, že čtvrtá věc vydaná téhož dne, Impuls Leasing Romania (C‑725/19, EU:C:2022:396), se netýkala otázky, zda je nutno nepřihlížet k překážce věci pravomocně rozsouzené.
4 Viz například a z nedávné doby rozsudky ze dne 11. dubna 2024, Air Europa Líneas Aéreas (C‑173/23, EU:C:2024:295, bod 29 a citovaná judikatura), a ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím) [C‑582/21, dále jen „Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím)“, EU:C:2024:282, bod 66 a citovaná judikatura].
5 Viz například nedávný rozsudek ze dne 13. března 2025, APS Beta Bulgaria a Agencija za kontrol na prosročeni zadalženia (C‑337/23, EU:C:2025:183, bod 53 a citovaná judikatura).
6 Nebo také „pozitivní zásah, vnější ve vztahu k samotným smluvním stranám“, jak připomíná Soudní dvůr. Viz například rozsudek ze dne 18. ledna 2024, Getin Noble Bank a další (Přezkum zneužívající povahy ujednání z úřední povinnosti) [C‑531/22, dále jen „rozsudek Getin Noble Bank a“, EU:C:2024:58, bod 42 a citovaná judikatura].
7 Viz například rozsudek Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), bod 72 a citovaná judikatura.
8 Viz například rozsudek Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), body 37 až 39.
9 Viz například tamtéž, bod 39 a citovaná judikatura.
10 Dalšími relevantními odkazy jsou (pokud jde o starší věci) zejména rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, dále jen „rozsudek Asturcom Telecomunicaciones“, EU:C:2009:615,); ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC (C‑49/14, EU:C:2016:98) a ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, EU:C:2017:60). Mezi novější příklady patří zejména rozsudky Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), Getin Noble Bank a rozsudek ze dne 29. února 2024, Investcapital (C‑724/22, EU:C:2024:182).
11 Rozsudek Ibercaja Banco, bod 49.
12 Rozsudek SPV Project 1503, bod 68 (pokud jde o procesní kontext, viz též bod 22).
13 Tamtéž, bod 65.
14 Rozsudek Unicaja Banco, bod 40.
15 Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 72 až 75).
16 Což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
17 Viz poznámka pod čarou 8 výše a nověji (a obecně) rozsudek ze dne 16. ledna 2025, BALTIC CONTAINER TERMINAL (C‑376/23, EU:C:2025:20, body 71 a 72 a citovaná judikatura).
18 Rozsudky Târșia (C‑69/14, EU:C:2015:662, bod 29 a citovaná judikatura), nebo Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), bod 38 a citovaná judikatura.
19 Viz například rozsudky ze dne 6. října 2015, Târșia (C‑69/14, EU:C:2015:662, body 36 a 37 a citovaná judikatura) a ze dne 16. ledna 2025 BALTIC CONTAINER TERMINAL (C‑376/23, EU:C:2025:20,, bod 74 a citovaná judikatura).
20 Rozsudek ze dne 18. července 2007, Lucchini (C‑119/05, EU:C:2007:434, body 61 až 63). Pokud jde o konstatování týkající se „zcela zvláštní“ situace, v níž byl uvedený závěr vyvozen, viz rozsudek ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti (C‑213/13, EU:C:2014:2067, bod 61).
21 Rozsudky ze dne 3. září 2009, Fallimento Olimpiclub (C‑2/08, EU:C:2009:506, body 29 až 31); ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen (C‑505/14, EU:C:2015:742, body 43 až 45 a citovaná judikatura); ze dne 2. dubna 2020, CRPNPAC a Vueling Airlines (C‑370/17 a C‑37/18, EU:C:2020:260, body 95 a 96); ze dne 16. července 2020, UR (Povinnost advokátů k DPH) (C‑424/19, EU:C:2020:581, body 32 a 33); a ze dne 7. dubna 2022, Avio Lucos (C‑116/20, EU:C:2022:273, body 102 až 104).
22 Soudní dvůr rozhodl, že spotřebitel musí být rovněž informován o důsledcích, které má jeho nečinnost v oblasti prekluze práva dovolávat se případné zneužívající povahy smluvních ujednání; viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Investcapital (C‑724/22, EU:C:2024:182, bod 45).
23 Což ostatně vyplývá z judikatury Soudního dvora. Rozsudky Asturcom Telecomunicaciones, bod 47; Unicaja Banco, bod 28 a citovaná judikatura; nebo Getin Noble Bank, bod 45.
24 Stanoviska generálního advokáta P. Mengozziho ve spojených věcech Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:552, body 72 a 74) a generálního advokáta E. Tančeva ve věci Unicaja Banco (C‑869/19, EU:C:2021:617, bod 19).
25 Připomínám, že unijní právo neukládá vnitrostátním soudům obecnou povinnost uplatnit bez návrhu porušení unijního práva, nezávisle na významu dotčeného ustanovení pro unijní právní řád, pokud mají účastníci řízení skutečnou možnost uplatnit takový žalobní důvod před vnitrostátním soudem. Viz zejména rozsudky ze dne 14. prosince 1995, van Schijndel a van Veen (C‑430/93 a C‑431/93, EU:C:1995:441, body 16 až 22), ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další (C‑222/05 až C‑225/05, EU:C:2007:318, bod 41). Viz také nověji ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech) (C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 53).
26 Viz například rozsudky Asturcom Telecomunicaciones, bod 36 a citovaná judikatura; ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 46); Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), body 36 až 38; Getin Noble Bank, bod 56 a citovaná judikatura; a ze dne 29. února 2024, Investcapital (C‑724/22, EU:C:2024:182, bod 39 a citovaná judikatura).
27 Viz například rozsudky ze dne 24. října 2018, XC a další (C‑234/17, EU:C:2018:853, bod 52 a citovaná judikatura), nebo Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), bod 37 a citovaná judikatura.
28 Viz mé stanovisko ve věci Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím) (C‑582/21, EU:C:2023:674, body 37 a 38 a citovaná judikatura).
29 Rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss (C‑126/97, EU:C:1999:269, bod 46). Viz též rozsudky ESLP ze dne 13. června 1979, Marckx v. Belgie, (ECLI:CE:ECHR:1979:0613JUD000683374, bod 58), a ze dne 1. prosince 2020, Guðmundur Andri Ástráðsson v. Island, (CE:ECHR:2020:1201JUD002637418, bod 238).
30 Zásada překážky věci pravomocně rozsouzené je uvedena jako jedno ze základních kritérií pro posuzování právního státu v Radě Evropy, Kontrolní seznam právního státu, Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise), 2016, s. 28.
31 Rozsudek ESLP ze dne 19. května 2020, Redquest Limited v. Slovensko (ECLI:CE:ECHR:2020:0519JUD000274917, bod 29).
32 Viz například rozsudek ESLP ze dne 1. prosince 2020, Guðmundur Andri Ástráðsson v. Island (CE:ECHR:2020:1201JUD002637418, bod 238). Viz též rozsudek ESLP ze dne 23. listopadu 2023, Wałęsa v. Polsko (ECLI:CE:ECHR:2023:1123JUD005084921, bod 224).
33 Rozsudek ze dne 9. července 2020, Ibercaja Banco (C‑452/18, EU:C:2020:536, body 26 a 30).
34 Rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner (C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 40).
35 Viz například rozsudek Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), bod 72 a citovaná judikatura.
36 Viz například rozsudek SPV Project 1503, bod 58 citovaná judikatura. Skutečnost, že výše uvedená ochrana není absolutní, názorně ilustruje možnost spotřebitele nedovolávat se zneužívající povahy smluvního ujednání, jak bylo vysvětleno v bodě 68 výše.
37 Viz též obecněji stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve spojených věcech van Schijndel a van Veen (C‑430/93 a C‑431/93, EU:C:1995:185, bod 35).
38 Který stanoví, že „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva […]“.
39 Rozsudek ESLP ze dne 19. května 2020, Redquest Limited v. Slovensko (ECLI:CE:ECHR:2020:0519JUD000274917, bod 50 a citovaná judikatura).
40 Tamtéž, bod 51. Podotýkám, že skutečnost, že je právnická osoba účastníkem soudního řízení, může mít samozřejmě dopad i na hodnotu obchodního majetku.
41 Viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia (C‑485/19, EU:C:2021:313, body 59 až 66).
42 Rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01, EU:C:2003:513, body 50 až 53).
43 Rozsudky Ibercaja, bod 46, Unicaja Banco, bod 30, a SPV Project 1503, bod 62.
44 Rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius (C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 35 a citovaná judikatura).
45 Rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, body 42 až 46.
46 Rozsudek ze dne 18. února 2016, (C‑49/14, EU:C:2016:98, zejména body 45, 46 a 52).
47 Rozsudek ze dne 26. ledna 2017 (C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 54 in fine).
48 To platí i pro konstatování v bodě 81 uvedeného rozsudku (které bylo předmětem diskuse zejména na jednání), podle kterého je pro závěr, že nesmí být přihlíženo k překážce věci pravomocně rozsouzené, bez významu, zda neprovedení předchozího přezkumu smluvních ujednání vyplývalo z nedostatku pravomoci k provedení tohoto přezkumu, nebo z neprovedení takového přezkumu. Toto konstatování navazuje na závěr Soudního dvora, podle kterého bylo nepřihlédnutí k překážce věci pravomocně rozsouzené v uvedené věci nezbytné z důvodu omezujícího procesního kontextu, jak bylo právě vysvětleno. Konstatování učiněné v tomto bodu tak nelze vykládat odděleně od předchozí širší specifikace. Viz také body 71 a 77 až 83 téhož rozsudku.
49 Getin Noble Bank, body 53 až 61.