null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 12. června 2025(1)
Věc C‑286/24
Meliá Hotels International, S.A.,
proti
Associação Ius Omnibus
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Žaloba o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži – Zvláštní žaloba na určení povinnosti ke zpřístupnění dokumentů – Věrohodnost škody – Porušení zájmů spotřebitelů s bydlištěm v Portugalsku – Uplatnění práva podat žalobu ve veřejném zájmu“
I. Úvod
1. Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost objasnit soukromoprávní prosazování práva hospodářské soutěže, na které se v současnosti vztahuje směrnice 2014/104/EU(2).
2. Podstatou otázek předložených Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) je zaprvé, zda žádost o zpřístupnění důkazů podaná před podáním žaloby o náhradu škody podléhá požadavkům vyplývajícím z čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 v rozsahu, v němž se toto ustanovení týká věrohodnosti této žaloby, kterou musí žalobce prokázat, aby jeho žádost o zpřístupnění důkazů mohla být úspěšná, a zadruhé míra věrohodnosti vyžadovaná uvedeným ustanovením.
3. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu této druhé problematiky.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Článek 16 odst. 2 nařízení (ES) č. 1/2003(3) stanoví:
„Pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků [101] nebo [102 SFEU], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí.“
5. Článek 5 odst. 1 až 3 směrnice 2014/104 stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby v řízeních týkajících se žaloby o náhradu škody v Unii na žádost žalobce, který předložil zdůvodnění obsahující přiměřeně dostupné skutečnosti a důkazy, jež dostatečně podporují věrohodnost jeho nároku na náhradu škody, měly vnitrostátní soudy možnost žalované straně nebo třetí straně nařídit, aby zpřístupnily relevantní důkazy, které mají pod svou kontrolou, a to za podmínek stanovených v této kapitole. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy mohly na žádost žalované strany nařídit zpřístupnění relevantních důkazů rovněž žalobci nebo třetí straně.
[...]
2. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy měly možnost nařídit zpřístupnění jednotlivých důkazů nebo relevantních kategorií důkazů vymezených co nejpřesněji a co nejúžeji na základě přiměřeně dostupných skutečností uvedených ve zdůvodnění.
3. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní soudy omezily zpřístupnění důkazů na to, co je přiměřené. Při rozhodování, zda je zpřístupnění požadované určitou stranou přiměřené, uváží vnitrostátní soudy oprávněné zájmy všech stran a dotčených třetích stran. Vnitrostátní soudy zohlední zejména:
a) rozsah, v jakém jsou žalobní tvrzení nebo tvrzení protistrany podpořeny dostupnými skutečnostmi a důkazy, jež žádost o zpřístupnění důkazů ospravedlňují;
b) rozsah a náklady zpřístupnění, zejména pro případné dotčené třetí strany, včetně předcházení nespecifickému vyhledávání informací, které nejsou pro strany řízení pravděpodobně relevantní;
c) skutečnost, zda důkazy, které mají být zpřístupněny, obsahují důvěrné informace, zejména týkající se třetích stran, a zda jsou přijata opatření k ochraně těchto důvěrných informací.“
B. Portugalské právo
6. Směrnice 2014/104 byla do portugalského práva provedena prostřednictvím Lei n.o 23/2018, referente ao Direito a indemnização por infração ao direito da concorrência (zákon č. 23/2018 o právu na náhradu škody v důsledku porušení práva hospodářské soutěže), ze dne 5. června 2018(4) (dále jen „zákon č. 23/2018“)(5).
7. Článek 12 zákona č. 23/2018, nadepsaný „Zpřístupnění důkazů v rámci žaloby o náhradu škody“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:
„1 – Soud může na žádost kteréhokoli účastníka řízení o náhradu škody nařídit druhé straně nebo třetí osobě, včetně veřejných orgánů, aby zpřístupnila důkazy, které má v držení, s výhradou omezení stanovených v této kapitole.
2 – Žádost uvedená v předchozím odstavci musí být založena na skutečnostech a důkazech, které jsou přiměřeně dostupné a dostatečné k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody nebo obhajobu, a uvádět skutečnosti, které mají být prokázány.
3 – Žádost co nejpřesněji a nejjasněji identifikuje důkazy nebo kategorie důkazů, jejichž zpřístupnění je požadováno, na základě skutečností, na nichž je založen.
4 – Soud nařídí zpřístupnění důkazů, pokud to považuje za přiměřené a relevantní pro rozhodnutí ve věci, přičemž žádosti zahrnující neomezené vyhledávání informací jsou zamítnuty.“
8. Článek 13 tohoto zákona, nadepsaný „Přístup k důkazům před podáním žaloby o náhradu škody“, stanoví:
„1 – Každý, kdo chce podle ustanovení článků 573 až 576 občanského zákoníku získat informace nebo zpřístupnění důkazů, včetně těch, které osoba, která je má v držení, nechce poskytnout, může při odůvodnění nezbytnosti tohoto opatření a s výhradou dalších omezení stanovených v této kapitole požádat příslušný soud, aby osobu, která poskytnutí odmítá, předvolal a nařídil jí zpřístupnění těchto informací či důkazů v den, v čase a na místě určeném soudem, a to za podmínek stanovených v článcích 1045 až 1047 občanského soudního řádu.
2 – Ustanovení odstavců 2 až 9 předchozího článku se použijí obdobně na žádosti o přístup uvedené v předchozím odstavci.“
III. Skutkový základ sporu v původním řízení, řízení před Soudním dvorem a předběžné otázky
9. Rozhodnutím ze dne 21. února 2020(6) Komise shledala, že společnost Meliá Hotels International S.A. (dále jen „Meliá“), adresátka tohoto rozhodnutí, porušila článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) v období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2015 tím, že na základě smlouvy uplatňovala vertikální praktiky, které rozlišovaly mezi spotřebiteli na základě jejich státní příslušnosti nebo země bydliště. Tyto praktiky omezovaly aktivní a pasivní prodej hotelového ubytování společnosti Meliá tuzemským spotřebitelům nebo spotřebitelům s bydlištěm v členských státech. Vzhledem k tomu, že společnost Meliá spolupracovala, byla jí uložená pokuta snížena. Proti tomuto rozhodnutí nebyla podána žaloba a stalo se pravomocným.
10. Ius Omnibus, sdružení na ochranu zájmů spotřebitelů, podalo u příslušného soudu prvního stupně zvláštní žalobu na určení povinnosti ke zpřístupnění dokumentů, které má v držení společnost Meliá a které považuje za nezbytné k určení a prokázání jednak rozsahu a účinků protisoutěžních praktik zjištěných Komisí a jednak škody způsobené spotřebitelům touto praktikou a jejího vyčíslení. Tato žádost předchází případnému podání hromadné žaloby o náhradu škody. Ius Omnibus totiž zdůraznilo, že má v úmyslu jednat v tomto smyslu a uplatnit právo na podání žaloby jménem poškozených spotřebitelů s bydlištěm v Portugalsku, pokud na základě požadovaných dokumentů bude moci prokázat porušení ústavně chráněných zájmů v Portugalsku a jednotných individuálních zájmů spotřebitelů s bydlištěm v Portugalsku, jejichž příčina spočívá v protisoutěžním jednání společnosti Meliá zjištěném Komisí.
11. Soud prvního stupně vyhověl zvláštní žalobě podané Ius Omnibus. Na základě odvolání společnosti Meliá Tribunal da Relação (odvolací soud, Portugalsko) potvrdil rozsudek vydaný v prvním stupni v plném rozsahu.
12. Společnost Meliá podala k Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) kasační opravný prostředek, jehož posouzení tento soud připustil.
13. Za těchto podmínek se Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) rozhodnutím ze dne 4. března 2024, doručeným Soudnímu dvoru dne 23. dubna 2024, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je čl. 5 odst. 1 [směrnice 2014/104] použitelný na žalobu na přístup k důkazním prostředkům, podanou před podáním žaloby na náhradu škody ve smyslu čl. 2 odst. 4 [této] směrnice?
V případě kladné odpovědi na předchozí předběžnou otázku:
2) Vyžaduje požadavek na věrohodnost nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 [směrnice 2014/104], aby žalobce v každém případě prokázal, že v projednávané věci je pravděpodobnější, že zastoupeným spotřebitelům, v tomto případě spotřebitelům s bydlištěm v Portugalsku, byla způsobena škoda, než že způsobena nebyla?
3) Mohou vnitrostátní soudy založit kritérium věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 [směrnice 2014/104] pouze na existenci rozhodnutí přijatého příslušnými orgány v oblasti hospodářské soutěže? Zejména, jaký vliv má na tuto analýzu skutečnost, že jde o rozhodnutí přijaté v postupu při narovnání, týkajícím se vertikálního porušení unijního soutěžního práva z hlediska účelu?“
14. Účastníci původního řízení, portugalská vláda, jakož i Komise předložili písemná vyjádření. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV. Analýza
A. Úvodní poznámky
15. Než se budu zabývat právními otázkami, které vyvolávají druhá a třetí předběžná otázka, posoudím zaprvé přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (část 1) a zadruhé předpoklad, který je spojen s první otázkou a vychází z něho druhá a třetí otázka (část 2)(7).
1. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
16. Ius Omnibus tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná z důvodu nesplnění požadavků článku 94 jednacího řádu Soudního dvora. Podle jeho názoru vylíčil předkládající soud rozhodné skutečnosti, znění portugalského práva, důvody, na základě kterých má pochybnosti o výkladu unijního práva, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a sporem v původním řízení, nedostatečně. Tento soud navíc neuvedl žádné důvody, které by odůvodňovaly relevanci druhé a třetí otázky. Ius omnibus však přesto Soudnímu dvoru navrhuje, aby považoval tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.
17. Nesouhlasím s argumenty Ius Omnibus týkajícími se nedodržení požadavků článku 94 jednacího řádu projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Jak uvedu, obsahuje všechny prvky nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr mohl o této žádosti rozhodnout.
18. Kromě toho, ačkoli předkládající soud jasně neuvedl důvody, které ho vedly k položení druhé a třetí předběžné otázky, ani relevanci odpovědí na tyto otázky pro původní řízení, je jeho odůvodnění nicméně zřejmé z obsahu těchto otázek. Předkládající soud se totiž druhou otázkou snaží zjistit, zda je třeba věrohodnost nároku na náhradu škody posoudit podle toho, zda „je pravděpodobnější, že [...] spotřebitelům [...] byla způsobena škoda, než že způsobena nebyla“, a třetí otázkou, zda je možné požadovanou míru věrohodnosti určit na základě rozhodnutí orgánu pro hospodářskou soutěž, jako je rozhodnutí ze dne 21. února 2020.
19. Z toho vyplývá, že druhá a třetí otázka jsou přípustné.
2. Podání žádosti o zpřístupnění důkazů před podáním žaloby ve věci samé
20. Druhá a třetí otázka, na jejichž analýzu se v souladu s žádostí Soudního dvora omezí toto stanovisko, jsou položeny pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první otázku kladně. Moje analýza těchto otázek tedy musí vycházet z toho, že na první otázku je třeba odpovědět kladně.
21. Pro úplnost a vzhledem k tomu, že odpověď na první otázku je výchozím bodem pro analýzu následujících otázek, uvedu několik stručných poznámek k problematice, na kterou se tato otázka vztahuje.
22. Podle znění první otázky se předkládající soud snaží určit, zda se čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 použije na žádost o zpřístupnění důkazů podanou před podáním žaloby o náhradu škody. Tato otázka se ve skutečnosti patrně týká toho, zda se požadavky stanovené tímto ustanovením, týkající se věrohodnosti nároku na náhradu škody, který musí žalobce doložit, vztahují na tuto žádost o zpřístupnění důkazů.
23. Je třeba upřesnit, že první otázku nelze chápat tak, že se předkládající soud táže, zda je členský stát v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 povinen stanovit možnost podat žádost o zpřístupnění důkazů před podáním žaloby o náhradu škody. Portugalský zákonodárce totiž takovou možnost stanovil.
24. Kromě toho portugalský zákonodárce patrně chápe tuto směrnici tak, že ukládá členským státům povinnost stanovit možnost podat žádost o zpřístupnění důkazů, jak je uvedeno v článku 5 této směrnice, pouze v rámci žaloby o náhradu škody. Toto ustanovení bylo do portugalského vnitrostátního právního řádu provedeno článkem 12 zákona č. 23/2018.
25. Podle výkladu směrnice 2014/104 provedeného portugalským zákonodárcem však členský stát může stanovit možnost podat takovou žádost před podáním žaloby ve věci samé. Jak portugalská vláda uvádí, zákonodárce tohoto členského státu této možnosti využil a stanovil ji v článku 13 zákona č. 23/2018. Původní řízení se podle všeho týká takové žádosti.
26. V této souvislosti jsem se ve svém stanovisku ve věci PACCAR a další(8)zabýval problematikou žádostí o zpřístupnění důkazů podaných před podáním žaloby ve věci samé v rámci analýzy působnosti směrnice 2014/104. Zkoumal jsem tedy, zda se tato směrnice může použít v původním řízení, aby byly odstraněny případné pochybnosti o pravomoci Soudního dvora k zodpovězení předběžných otázek týkajících se výkladu ustanovení uvedené směrnice.
27. Podotýkám, že v projednávané věci předkládající soud tuto otázku nevznesl. Z předkládacího rozhodnutí však jasně nevyplývalo, zda byla žádost o zpřístupnění důkazů podána v rámci žaloby o náhradu škody nebo před podáním této žaloby. Zkoumal jsem tedy, zda a případně za jakých podmínek spadá tato žádost do oblasti působnosti směrnice 2014/104.
28. Zkoumání této otázky mě vedlo k závěru, že pokud jde o žádosti o zpřístupnění důkazů, i za předpokladu, že se směrnice 2014/104 vztahuje pouze na žádosti, které jsou podány v rámci žaloby o náhradu škody, taková žádost, podaná technicky vzato před podáním žaloby o náhradu škody, může spadat do působnosti této směrnice. Lze se totiž domnívat, že přinejmenším v některých případech je taková žaloba podána v rámci žaloby o náhradu škody nebo takovou žalobu podmiňuje. Měl jsem za to, že tomu tak je v případě, kdy musí být žaloba o náhradu škody podána pod hrozbou sankcí v krátké lhůtě po podání žádosti o zpřístupnění důkazů, v rámci níž byla doložena věrohodnost nároku na náhradu škody, nebo případně v krátké lhůtě po vyhovění této žádosti.
29. Pokud má žádost o zpřístupnění důkazů takovéto charakteristiky, vztahují se na ni požadavky stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 a Soudní dvůr má pravomoc odpovědět na otázku týkající se výkladu tohoto ustanovení položenou soudem rozhodujícím o takové žádosti.
30. Nezdá se, že má žaloba na přístup k důkazním prostředkům podle portugalského práva charakteristiky uvedené v bodě 28 tohoto stanoviska. Požadavky stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 by však mohly být na tuto žalobu použitelné a Soudní dvůr by měl pravomoc k zodpovězení otázky týkající se výkladu tohoto ustanovení.
31. Podle čl. 5 odst. 8 směrnice 2014/104 jsou totiž členské státy oprávněny stanovit, aniž je dotčen čl. 5 odst. 4 a 7, jakož i článek 6 uvedené směrnice, pravidla, která umožňují širší zpřístupňování důkazů. Členský stát by tedy mohl stanovit možnost podat žádost o zpřístupnění důkazů před podáním žaloby o náhradu škody, a mohl by dokonce tuto žádost v plném rozsahu(9) podřídit režimu stanovenému v článku 5 této směrnice.
32. V takovém případě by Soudní dvůr měl pravomoc odpovědět na předběžné otázky týkající se s čl. 5 odst. 8 směrnice 2014/104 položené soudem, u něhož byla taková žádost podána, v souladu se svou judikaturou týkající se situací, kdy se ustanovení unijního práva použijí ve sporu na základě přímého a bezpodmínečného odkazu uvedeného ve vnitrostátním právu, který má za následek rozšíření působnosti unijního práva(10).
33. V tomto ohledu je pravděpodobné, že portugalský zákonodárce měl v úmyslu podřídit žalobu na přístup k důkazním prostředkům podanou před žalobou ve věci samé režimu článku 5 směrnice 2014/104. Podle čl. 13 odst. 2 zákona č. 23/2018 se totiž na žaloby uvedené v článku 13 tohoto zákona použijí obdobně pravidla stanovená v jeho článku 12, a tedy i v článku 5 uvedené směrnice.
34. Bez ohledu na charakteristiky žaloby na přístup k důkazním prostředkům stanovené portugalským právem má tedy Soudní dvůr pravomoc k zodpovězení předběžných otázek položených v souvislosti s čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vnitrostátním soudem, u něhož byla podána taková žaloba podle článku 13 zákona č. 23/2018.
B. K věci samé
35. Úvodem podotýkám, že druhá a třetí otázka se doslovně týkají věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104. Podle tohoto ustanovení přitom žalobce může od vnitrostátního soudu požadovat, aby nařídil žalovanému nebo třetí straně zpřístupnit relevantní důkazy, pokud doloží věrohodnost svého nároku na náhradu škody předložením přiměřeně dostupných skutečností a důkazů(11).
36. V této souvislosti připomínám, že existence škody je jednou z podmínek zakládajících odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže. Pro vznik takové odpovědnosti musí být splněny tři podmínky, a to existence škody (újmy), příčinná souvislost mezi škodou a vytýkaným jednáním a protiprávnost vytýkaného jednání(12). Uvedená odpovědnost může být uplatněna žalobou o náhradu škody. Článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být proto vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby žalobce doložil věrohodnost těchto tří podmínek.
37. To znamená, že navzdory rozdílu mezi formulací druhé a třetí otázky a formulací čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 se tyto otázky týkají věrohodnosti tří podmínek, které zakládají odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže. To potvrzuje zejména druhá otázka, kterou se předkládající soud táže, zda musí být požadovaná míra věrohodnosti stanovena na základě kritéria, zda „je pravděpodobnější, že [...] spotřebitelům [...] byla způsobena škoda, než že způsobena nebyla“. Toto kritérium se týká jak škody, tak souvislosti mezi škodou a vytýkaným jednáním. Navrhuji proto, aby byla druhá otázka přeformulována v tom smyslu, že touto otázkou se předkládající soud táže, zda je k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 třeba prokázat, že je pravděpodobnější, že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže, než že splněny nejsou.
38. Dále úvodem podotýkám, že pořadí posouzení druhé a třetí otázky je třeba obrátit.
39. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že v souladu s tímto ustanovením je požadovaná míra věrohodnosti určena na základě kritéria, podle kterého je pravděpodobnější, že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže, než že splněny nejsou, a podstatou třetí otázky, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že věrohodnost nároku na náhradu škody může být prokázána pouze na základě rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje protiprávní jednání.
40. Druhá otázka je obecnější povahy než třetí a kladná odpověď na třetí otázku by vyloučila nutnost odpovědět na druhou otázku. Svou analýzu tedy zahájím třetí otázkou.
1. Ke třetí otázce
41. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, dostatečné k prokázání věrohodnosti nároku na náhradu škody způsobené tímto porušením. Tento soud se zejména táže, zda je možné prokázat věrohodnost takového nároku podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 pouze na základě existence rozhodnutí příslušných orgánů pro hospodářskou soutěž (část a). Kromě toho se táže, zda skutečnost, že se takové rozhodnutí týká vertikálního omezení z hlediska účelu (oddíl b) a bylo vydáno v rámci postupu při narovnání (oddíl c), má vliv na odpověď na tuto otázku.
a) Je rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, dostačující k odůvodnění věrohodnosti nároku na náhradu škody?
42. Třetí otázka se v podstatě týká toho, zda musí být čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, kterému je předložena žádost o zpřístupnění důkazů, může posoudit věrohodnost nároku na náhradu škody pouze na základě rozhodnutí Komise, kterým bylo konstatováno porušení práva hospodářské soutěže.
43. Na úvod bych rád zdůraznil, že podle mého názoru rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, nepostačuje k tomu, aby odůvodnilo věrohodnost nároku na náhradu škody.
44. Jak vyplývá z čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1/2003, vnitrostátní soud nemůže přijmout rozhodnutí, které by bylo v rozporu s rozhodnutím Komise konstatujícím porušení článku 101 SFEU. Kromě toho musí vnitrostátní soud, který rozhoduje o totožném porušení, jako je porušení uvedené v rozhodnutí ze dne 21. února 2020, uznat existenci tohoto porušení. Naproti tomu existence škody a přímé souvislosti mezi touto škodou a dotčeným protiprávním jednáním podléhá posouzení vnitrostátního soudu(13).
45. Proto již soud, který projednává žádost o zpřístupnění důkazů, nemusí v případě existence rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, zkoumat, zda je s ohledem na dostupné skutečnosti a důkazy existence porušení věrohodná. Protiprávnost vytýkaného jednání je však pouze jednou z podmínek zakládajících odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže. Jak jsem již uvedl(14), odůvodnění věrohodnosti nároku na náhradu škody znamená prokázat požadovanou míru věrohodnosti s ohledem na tři podmínky zakládající takovou odpovědnost. Připuštění existence protiprávního jednání tudíž samo o sobě nestačí k prokázání věrohodnosti takového nároku.
b) Rozhodnutí týkající se vertikálního jednání omezujícího hospodářskou soutěž z hlediska účelu
46. Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda skutečnost, že se rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, týká vertikálního omezení z hlediska účelu, může podstatně změnit odpověď na třetí otázku.
47. Domnívám se, že tomu tak není a vnitrostátní soud nemůže založit posouzení věrohodnosti nároku na náhradu škody na pouhé existenci takového rozhodnutí.
48. V tomto ohledu nejprve uvádím, že čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104 stanoví vyvratitelnou domněnku, že porušením právních předpisů formou kartelu ke škodě došlo. Tato domněnka tak, jak je stanovena unijním normotvůrcem, se však nevztahuje na vertikální omezení hospodářské soutěže.
49. Podle bodu 47 odůvodnění směrnice 2014/104 je totiž vhodné omezit vyvratitelnou domněnku stanovenou v čl. 17 odst. 2 této směrnice na kartely vzhledem k jejich tajné povaze, která asymetrii informací zvyšuje a žalobcům ztěžuje získání potřebných důkazů k prokázání škody. Kromě toho čl. 2 bod 14 této směrnice definuje pojem „kartel“ v podstatě jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě mezi dvěma či více soutěžiteli s cílem koordinovat jejich soutěžní chování na trhu nebo ovlivňovat příslušné parametry hospodářské soutěže, a to prostřednictvím určitých praktik. Tato definice neodpovídá definici vertikální praktiky zahrnující podniky, které působí na různých úrovních výrobního nebo distribučního řetězce, a nejsou tudíž konkurenty.
50. Kromě toho podle doktrinálních výzkumů(15) byl článek 17 odst. 2 směrnice 2014/104 v jednotlivých členských státech proveden odlišným způsobem. Některé se totiž rozhodly pojmout pojem „kartel“ šířeji, než jak je definován v čl. 2 bodě 14 směrnice 2014/104, a výslovně rozšířit působnost této domněnky na vertikální omezení hospodářské soutěže. Toto nejednotné provedení v členských státech, z nichž některé si zjevně přejí rozšířit definici pojmu „kartel“ stanovenou touto směrnicí, potvrzuje výklad, podle něhož se dotčená domněnka, jak ji stanovil unijní normotvůrce, vztahuje pouze na dohody odpovídající definici uvedené v čl. 2 bodě 14 uvedené směrnice.
51. V této souvislosti dále uvádím, že je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda portugalský zákonodárce rozhodl, že se domněnka stanovená v čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104 vztahuje na vertikální omezení. Nic nenasvědčuje tomu, že by tomu tak bylo.
52. Zadruhé skutečnost, že rozhodnutí, kterým bylo konstatováno porušení práva hospodářské soutěže, se netýká vertikálního omezení z hlediska důsledku, ale vertikálního omezení z hlediska účelu, rovněž nemůže zpochybnit úvahu, že vnitrostátní soud nemůže založit splnění kritéria věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 na pouhé existenci tohoto rozhodnutí.
53. Unijní právo hospodářské soutěže jasně rozlišuje mezi pojmy „omezení z hlediska účelu“ a „omezení z hlediska důsledku“, přičemž každý z těchto pojmů podléhá odlišnému režimu dokazování(16). V rámci tohoto prvního omezení již není nutné posuzovat omezující účinky dotčené praktiky(17). Konstatování takového omezení však neznamená, že byla způsobena škoda konkrétní osobě, ani že existuje příčinná souvislost mezi tímto omezením a touto škodou. Tyto podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže musí být prokázány před soudem, u kterého je podána žaloba o náhradu škody.
54. V této souvislosti, pokud jde o žádost o zpřístupnění důkazů uvedenou v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, musí být požadovaná míra věrohodnosti u těchto dvou podmínek rovněž doložena žalobcem, totiž existence škody a přímé příčinné souvislosti mezi touto škodou a dotčeným protiprávním jednáním.
55. Pro úplnost podotýkám, že ani skutečnost, že na vertikální omezení se nevztahuje domněnka stanovená v čl. 17 odst. 2 směrnice 2014/104(18), ani skutečnost, že omezení z hlediska účelu nepodléhají zvláštnímu režimu dokazování, pokud jde o tři podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže(19), neznamenají, že rozhodnutí, kterým se konstatuje existence vertikálního omezení z hlediska cíle, je irelevantní pro účely posouzení věrohodnosti nároku na náhradu škody.
56. Vnitrostátní soud, který rozhoduje o žádosti o zpřístupnění důkazů, je totiž povinen uznat existenci porušení práva hospodářské soutěže, na které se toto rozhodnutí vztahuje, takže jedna z podmínek odpovědnosti je nejen věrohodná, ale také prokázaná(20).
57. Pojem „omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu“ se týká jednání, jehož škodlivost pro hospodářskou soutěž, a tedy přímá nebo nepřímá škoda, kterou může způsobit uživatelům a spotřebitelům v různých dotčených odvětvích nebo trzích, je vysoká(21). Míra škody, kterou může takové jednání způsobit, je ve spojení s dalšími skutečnostmi a důkazy, které má žalobce k dispozici, relevantní pro posouzení věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104.
c) Rozhodnutí přijaté v rámci postupu při narovnání
58. Předkládající soud upozorňuje na skutečnost, že rozhodnutí ze dne 21. února 2020 bylo přijato v rámci postupu při narovnání, a táže se Soudního dvora, zda tato okolnost může mít vliv na odpověď na třetí otázku.
59. Domnívám se, že tomu tak není.
60. Rozhodnutí ze dne 21. února 2020 přijaté v rámci postupu při narovnání, je onečným rozhodnutím ve smyslu článků 7 nebo 23 nařízení č. 1/2003(22). Na rozdíl od rozhodnutí o závazcích přijatého na základě článku 9 tohoto nařízení(23) obsahuje rozhodnutí přijaté v rámci postupu při narovnání konstatování porušení článku 101 SFEU nebo článku 102 SFEU. Skutečnost, že podnik, kterého se toto rozhodnutí týká, může mít nárok na snížení pokuty, nemění povahu konstatování týkajícího se tohoto porušení.
61. Proto skutečnost, že rozhodnutí Komise, kterým bylo konstatováno porušení práva hospodářské soutěže, bylo přijato v rámci postupu při narovnání, nemá s ohledem na úvahy uvedené v bodě 45 tohoto stanoviska žádný vliv na otázku, zda může vnitrostátní soud založit splnění kritéria věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 na pouhé existenci rozhodnutí příslušného orgánu pro hospodářskou soutěž.
d) Prozatímní závěry
62. Na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, nepostačuje k prokázání věrohodnosti nároku na náhradu škody. Skutečnost, že se toto rozhodnutí týká vertikálního omezení z hlediska účelu a bylo vydáno v rámci postupu při narovnání, tuto úvahu nezpochybňuje.
2. K druhé otázce
a) Rozsah druhé otázky
63. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je k doložení věrohodnosti nároku na náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 třeba prokázat, že je pravděpodobnější, že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže, než že splněny nejsou.
64. Tento soud nevysvětluje, v čem spočívá kritérium popsané v druhé otázce. Kromě toho není jasné ani kritérium, které použily soudy nižších stupňů v původním řízení.
65. Podle Ius Omnibus nelze vyloučit, že předkládající soud nezohlednil kritérium použité soudy nižších stupňů a měl za to, že může napadený rozsudek zrušit pro nedostatek odůvodnění. Předkládající soud si proto přeje získat upřesnění použitelného kritéria, aby jej mohl vyjasnit pro soudy nižších stupňů v rozsudku, který má být vydán.
66. Podpůrně lze žádost o rozhodnutí o předběžné otázce chápat tak, že společnost Meliá zpochybňuje kritérium použité soudy nižších stupňů a tvrdí, že měly použít přísnější kritérium popsané ve druhé otázce. Za tohoto předpokladu, jak uvedlo Ius Omnibus, je třeba druhou otázku chápat tak, že směřuje k určení, zda musí být čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vykládán v tom smyslu, že členský stát nemůže při jeho provedení do vnitrostátního práva stanovit méně přísné kritérium, než je kritérium popsané v této otázce.
67. V rozsudku vydaném v prvním stupni a potvrzeném v odvolacím řízení soudy nižších stupňů nařídily společnosti Meliá zpřístupnit dokumenty požadované ze strany Ius Omnibus. Předkládající soud rozhoduje o kasačním opravném prostředku, který společnost Meliá podala proti tomuto rozsudku.
68. Společnost Meliá v písemném vyjádření tvrdí, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 stanoví míru věrohodnosti, která jde nad rámec pouhé možnosti existence škody. Společnost Meliá má konkrétně za to, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že neznamená pouhou možnost, nýbrž skutečnou pravděpodobnost jejího vzniku, a sice že s ohledem na dotčené skutkové, právní a ekonomické souvislosti musí být existence škody pravděpodobnější než její neexistence nebo musí přinejmenším zakládat vážnou, tj. odůvodněnou pravděpodobnost.
69. Kromě toho společnost Meliá uvádí, že portugalské soudy v jiných případech týkajících se obecného občanského práva rozhodly, že pojem „věrohodnost“ znamená stupeň jistoty přesahující pouhou oblast možného, tedy více než 50 %.
70. Toto vyjádření částečně potvrzuje i Ius Omnibus, který uvádí, že v portugalském právním řádu někteří zastávají také názor, že obecným kritériem pro dokazování v občanském soudním řízení je kritérium, podle něhož „je to pravděpodobné spíše než nepravděpodobné“. Ius Omnibus však tvrdí, že toto kritérium by mělo být přizpůsobeno kontextu, v němž se použije. Takové přizpůsobení je vyžadováno podle čl. 13 odst. 2 zákona č. 23/2018, podle kterého se podmínky stanovené v čl. 12 odst. 2 až 9 tohoto zákona použijí obdobně na žádost o zpřístupnění důkazů podanou před podáním žaloby o náhradu škody.
71. Bez ohledu na nuance konkrétní situace, s níž se předkládající soud potýká(24), je jeho cíl jasný: zda článek 5 odst. 1 směrnice 2014/104 ukládá kritérium vyžadující takovou míru věrohodnosti, jako je míra věrohodnosti popsaná v druhé otázce, tj. že je pravděpodobnější, že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost za porušení práva hospodářské soutěže, než že splněny nejsou.
72. V tomto ohledu je třeba dodat, že míra věrohodnosti požadovaná čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 je nejvyšší, jakou lze požadovat. Podle čl. 5 odst. 8 uvedené směrnice může členský stát, aniž jsou dotčeny čl. 5 odst. 4 a 7, jakož i článek 6 této směrnice, stanovit pravidla, která umožňují širší zpřístupňování důkazů. Za účelem usnadnění přístupu k důkazům se členský stát může rozhodnout stanovit stupeň věrohodnosti na nižší úrovni, než je úroveň požadovaná v čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice. Naproti tomu členský stát nemůže stanovit kritérium vyžadující vyšší míru věrohodnosti, než je kritérium stanovené unijním normotvůrcem.
73. Za účelem odpovědi na druhou otázku je tedy třeba určit, zda směrnice 2014/104 stanoví kritérium vyžadující míru věrohodnosti, podle které je pravděpodobnější, že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost, než že splněny nejsou, nebo zda se spokojuje s mírou věrohodnosti nižší, než je míra popsaná v této otázce.
b) Posouzení
74. Kritérium popsané ve druhé otázce je patrně založeno na vážení pravděpodobností. Podle takto chápaného kritéria je na žalobci, aby prokázal, že je pravděpodobnější, že zastoupeným spotřebitelům, v tomto případě spotřebitelům s bydlištěm v Portugalsku, byla způsobena škoda, než že způsobena nebyla.
75. Domnívám se, že důkazní standard požadovaný čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 k odůvodnění žádosti o zpřístupnění důkazů je nižší než takovéto vážení pravděpodobností.
76. Zaprvé výrazy použité v různých jazykových zněních čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 totiž podle všeho neobsahují příliš přísné požadavky. Jak Komise uvádí, výrazy použité v portugalském („plausibilidade“), německém („Plausibilität“), anglickém („plausibility“) a francouzském („plausibilité“) znění této směrnice, k nimž přidávám polské znění („uprawdopodobnienie“), odkazují podle lexikálních definic na situaci, kdy tvrzení je nebo se jeví jako rozumné nebo přijatelné(25). Tyto pojmy tedy naznačují, že je nutné přesvědčit soud rozhodující o žádosti o zpřístupnění důkazů, že předpoklad, že jsou splněny všechny tři podmínky odpovědnosti, je v daném případě rozumně přijatelný.
77. Zadruhé je třeba uvést, že kromě lexikálních definic výrazů použitých v různých jazykových zněních čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 se vnitrostátní provedení tohoto ustanovení řídí, přinejmenším v některých právních předpisech členských států, stejnou logikou. To je zejména případ německého(26) a polského(27) práva. Prováděcí ustanovení platná v těchto členských státech se o požadované míře pravděpodobnosti zmiňují pouze jako o rozumně přijatelné pravděpodobnosti.
78. Zatřetí nelze přehlédnout, že možnost získat přístup k dokumentům je funkčně spojena s uplatněním práva na plnou náhradu škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže.
79. Body odůvodnění směrnice 2014/104 hovoří ve prospěch takového výkladu.
80. Bod 14 odůvodnění této směrnice je zvláště poučný, pokud jde o ratio legis č. 5 odst. 1 této směrnice(28), neboť uvádí, že „důkazy potřebné k prokázání nároku na náhradu škody má často výhradně žalovaný nebo třetí strany a žalobce o nich není dostatečně informován, nebo k nim nemá přístup“, což je důvod, proč nelze klást „přísné právní požadavky na to, aby žalobci na počátku řízení podrobně uvedli veškeré skutečnosti svého případu a předložili přesně stanovené podpůrné důkazy“, a neomezit tím nepřiměřeně účinný výkon práva na náhradu škody, které je zaručeno ve Smlouvě o FEU. Kromě toho bod 15 odůvodnění této směrnice uvádí, že za účelem odstranění asymetrie informací mezi dotčenými účastníky řízení „je vhodné zajistit, aby žalobci měli právo na zpřístupnění důkazů, které jsou relevantní pro jejich nárok, aniž by museli jednotlivé důkazy upřesnit“.
81. Možnost získat přístup k důkazům týkajícím se porušení práva hospodářské soutěže, kterou zaručuje čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104, má tedy za cíl napravit asymetrii informací existující mezi účastníky řízení, na něž se vztahuje tato směrnice. Odstranění této asymetrie však není samoúčelné. Získání důkazů musí umožnit poškozené straně účinně uplatnit právo na náhradu škody a tím nepřímo přispět k maximální účinnosti pravidel hospodářské soutěže(29).
82. Proto zaprvé nelze zaměňovat úroveň dokazování požadovanou pro vyhovění žalobě ve věci samé s úrovní požadovanou pro splnění míry věrohodnosti vyžadované pro nařízení zpřístupnění důkazů. Zadruhé nemůže být míra věrohodnosti požadovaná čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 příliš přísná, neboť by to oslabilo účinnost pravidel hospodářské soutěže.
83. V této souvislosti se stejně jako Komise domnívám, že kritérium založené na vyvážení pravděpodobností se jeví jako odpovídající kritériu použitelnému v občanském soudním řízení v systémech common law(30). Ačkoli bylo vyvážení pravděpodobností považováno za použitelné na žaloby o náhradu škody v jedné z jurisdikcí common law, které uplatňují směrnici 2014/104, konkrétně ve Spojeném království, nebylo univerzálně uplatňováno v kontextu žádostí o zpřístupnění důkazů(31).
84. Začtvrté z čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vyplývá, že aby vnitrostátní soud nařídil žalovanému nebo třetí osobě zpřístupnit relevantní důkazy, musí žalobce prokázat věrohodnost svého nároku na náhradu škody za pomoci přiměřeně dostupných skutečností a důkazů(32). V typické situaci musí tedy být žalobce schopen doložit věrohodnost svého nároku na náhradu škody na základě skutečností a důkazů, které má k dispozici nebo které může získat bez nadměrných nákladů a obtíží. Podle mého názoru normotvůrce při stanovení kritéria věrohodnosti v tomto ustanovení nutně vycházel z této premisy. Obecně by tedy tento požadavek měl být splnitelný i na základě částečných nebo neúplných informací.
85. Konečně zapáté uplatnění kritéria týkajícího se vážení pravděpodobností patrně ukládá soudu, který rozhoduje o žádosti o zpřístupnění důkazu, povinnost stanovit a porovnat dvě hypotézy: hypotézu, podle níž je úspěch žaloby o náhradu škody pravděpodobný, a hypotézu, podle níž tomu tak není.
86. Kritérium uvedené ve druhé otázce, které předpokládá takovou analýzu těchto dvou hypotéz, se nezdá být vhodné pro roli, kterou hraje právo na získání relevantních důkazů zaručené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104. Posouzení provedené vnitrostátním soudem za účelem nařízení zpřístupnění důkazů v počáteční fázi řízení, či dokonce ještě před jeho zahájením by totiž mělo být ze své podstaty zjednodušené. Kromě toho, pokud i částečné nebo neúplné informace mohou žalobci umožnit podpořit věrohodnost nároku na náhradu škody(33), musí se soud, které mu byla věc předložena, zaměřit na analýzu věrohodnosti jediné hypotézy, a sice že jsou splněny podmínky zakládající odpovědnost.
87. Za těchto okolností je třeba konstatovat, že k dodržení míry věrohodnosti požadované v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 musí žalobce přesvědčit soud, že tvrzení o splnění tří kumulativních podmínek odpovědnosti je v dotčené situaci rozumně přijatelné. Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že kritérium stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vyžaduje nižší míru věrohodnosti, než vyžaduje kritérium, podle kterého musí být pravděpodobnější, že podmínky zakládající odpovědnost jsou splněny, než že splněny nejsou.
V. Závěry
88. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou a třetí otázku, které položil Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko), následovně:
„1) Článek 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži
musí být vykládán v tom smyslu, že
rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení práva hospodářské soutěže, nepostačuje k prokázání věrohodnosti nároku na náhradu škody. Skutečnost, že se toto rozhodnutí týká vertikálního omezení z hlediska účelu a bylo vydáno v rámci postupu při narovnání, tuto úvahu nezpochybňuje.
2) Kritérium stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/104 vyžaduje nižší míru věrohodnosti, než vyžaduje kritérium, podle kterého musí být pravděpodobnější, že podmínky zakládající odpovědnost jsou splněny, než že splněny nejsou.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, s. 1).
3 Nařízení Rady ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).
4 Diário da República, řada I, č. 107 ze dne 5. června 2018.
5 Uvádím, že předkládající soud se omezil na označení relevantních ustanovení tohoto zákona, aniž by jejich znění reprodukoval v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Toto znění je však obsaženo v písemných vyjádřeních portugalské vlády a Evropské komise.
6 Rozhodnutí C(2020) 893 final týkající se řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 dohody o EHP [Věc AT.40528 – Meliá (Holiday Pricing)], jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 2. června 2020 (Úř. věst. 2020, C 182, s. 9) (dále jen „rozhodnutí ze dne 21. února 2020“).
7 Viz bod 20 tohoto stanoviska.
8 C‑163/21, EU:C:2022:286.
9 V takovém případě by tedy žádost o zpřístupnění důkazů podléhala nejen požadavkům stanoveným v čl. 5 odst. 4 a 7 směrnice 2014/104, ale všem požadavkům stanoveným tímto článkem.
10 Viz nedávný rozsudek ze dne 22. října 2024, Kolin Inşaat Turizm Sanayi ve Ticaret (C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 53).
11 Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2022, PACCAR a další (C‑163/21, EU:C:2022:863, bod 43).
12 Viz zejména rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Repsol Comercial de Productos Petrolíferos (C‑25/21, EU:C:2023:298, bod 39).
13 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další (C‑199/11, EU:C:2012:684, bod 65).
14 Viz bod 44 tohoto stanoviska.
15 Pro srovnávací studii viz Hornkohl, L., „The Presumption of Harm in EU Private Enforcement of Competition Law – Effectiveness vs Overcompensation“, EU and Comparative Law Issues and Challenges Series, 2021, s. 34 až 36, a Malinauskaite, J., Cauffman, C., „The Transposition of the Antitrust Damages Directive in the Small Member States of the EU – A Comparative perspective“, Journal of European Competition Law & Practice, 2018, sv. 9, č. 8, s. 509 a 511.
16 Viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další (C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 63).
17 A contrario viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2021, Visma Enterprise (C‑306/20, EU:C:2021:935, bod 71).
18 Viz bod 50 tohoto stanoviska.
19 Viz bod 53 tohoto stanoviska.
20 Viz bod 44 tohoto stanoviska.
21 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, FIFA (C‑650/22, EU:C:2024:824, bod 150).
22 Obdobně viz bod 28 oznámení Komise o postupu při narovnání s cílem přijmout rozhodnutí podle článků 7 a 23 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 v případech kartelů (Úř. věst. 2008, C 167, s. 1)
23 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa (C‑441/07 P, EU:C:2010:377, bod 48), a ze dne 28. ledna 2025, ASG 2 (C‑253/23, EU:C:2025:40, bod 44).
24 Viz body 65 a 66 tohoto stanoviska.
25 Tak je tomu i v případě výrazu použitého v polském jazykovém znění („uprawdopdobnienie“), který podle „Słownik języka polskiego PWN (Polskie Wydawnictwo Naukowe)“, https://sjp.pwn.pl/slowniki/uprawdopodobnienie, odkazuje na skutečnost, že se hypotéza stává pravděpodobnou („sprawić, że coś staje się prawdopodobne“).
26 Toto ustanovení bylo do německého práva provedeno prostřednictvím čl. 33g odst. 1 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen (zákon proti omezení hospodářské soutěže) ze dne 26. června 2013 (BGBl. 2013 I, s. 1750), podle kterého musí žalobce prokázat, že jeho nárok na náhradu škody je pravděpodobný („der glaubhaft macht, einen solchen Schadensersatzanspruch zu haben “). V rozsudku ze dne 4. dubna 2023, KZR 20/21, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) objasnil, že postačuje, aby na základě konkrétních důkazů existovala určitá pravděpodobnost, že žalobce má nárok na náhradu škody, a není vyžadována převažující pravděpodobnost.
27 Toto ustanovení bylo do polského práva provedeno prostřednictvím čl. 17 odst. 1 zákona ze dne 21. dubna 2017 o náhradě škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže (ustawa o roszczeniach o naprawienie szkody wyrządzonej przez naruszenie prawa konkurencji). Tento článek stanoví kritérium pravděpodobnosti („uprawdopodobnienie“) nároku na náhradu škody. Autoři právní nauky poznamenali, že tento zákon odkazuje na obecná pravidla občanského soudního řízení. Kritérium stanovené v tomto ustanovení je třeba vykládat v tom smyslu, že aby byl takový nárok shledán přijatelným, musí být tvrzení o jeho existenci rozumně přijatelné a jeho věrohodnost s ohledem na předložené důkazy nesmí být zanedbatelná. Posouzení tohoto nároku je zjednodušené a je založeno na posouzení prima facie spíše než na podrobné analýze. V tomto ohledu viz Machnikowski, P., in Lis-Zarrias, K., Machnikowski, P. (éd.), Ustawa o roszczeniach o naprawienie szkody wyrządzonej przez naruszenie prawa konkurencji. Komentarz, CH BECK, Varšava, 2018, bod 16.
28 Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2022, PACCAR a další (C‑163/21, EU:C:2022:863, bod 44).
29 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2023, Tráficos Manuel Ferrer (C‑312/21, EU:C:2023:99, body 42 až 44).
30 Viz Smith, M., „Civil liability and the 50 %+ standard of proof“, The International Journal of Evidence & Proof, 2021, sv. 25, č. 3, s. 183.
31 Viz Rodger, B., „United Kingdom“, in Rodger, B., Sousa Ferro, M., Marcos, F. (éd.), The EU Antitrust Damages Directive: Transposition in the Member States, op. cit., s. 382.
32 Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2022, PACCAR a další (C‑163/21, EU:C:2022:863, bod 43).
33 Viz bod 84 tohoto stanoviska.