1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ( 2 ). Tuto žádost předložil Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud, Německo) v řízení vedeném mezi Katholische Schwangerschaftsberatung, sdružením německé katolické církve, a JB, bývalou zaměstnankyní tohoto sdružení. JB byla propuštěna kvůli tomu, že se rozhodla vystoupit z katolické církve, což bylo podle jejího tvrzení zapříčiněno tím, že nechtěla platit zvláštní daň uloženou zmíněnou církví osobám, které žijí v manželství s osobou jiného vyznání, která dosahuje vysokých příjmů.

2.

Projednávaná věc navazuje přímo na rozsudky Egenberger ( 3 ) a IR ( 4 ), v nichž Soudní dvůr poskytl relevantní vodítka pro určení, kdy může náboženské vyznání osoby představovat profesní požadavek, pokud jsou pracovní činnosti vykonávány v církvích a veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání ( 5 ). Projednávaná věc tedy poskytuje Soudnímu dvoru příležitost dále upřesnit podmínky, které musí tyto církve a náboženské organizace splňovat, aby se mohly s úspěchem dovolávat výjimek ze zásady rovného zacházení vyjmenovaných v článku 4 směrnice 2000/78, zejména těch, které jsou uvedeny ve druhém pododstavci zmíněného ustanovení. V tomto ohledu bude nutno rovněž zohlednit dvě relevantní ustanovení primárního unijního práva, a sice i) článek 17 SFEU, který stanoví, že Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej, a ii) článek 10 Listiny základních práv Evropské unie ( 6 ), který výslovně zakotvuje svobodu jednotlivce změnit náboženské vyznání.

3.

Katholische Schwangerschaftsberatung, navrhovatel v původním řízení ( 7 ), je ženské a profesní sdružení působící v rámci katolické církve v Německu. Jeho účelem je pomáhat dětem, mladistvým, ženám a jejich rodinám v mimořádných životních situacích. Jeho posláním je mimo jiné poskytování poradenství těhotným ženám, zejména pokud jde o umělá přerušení těhotenství.

4.

Pracovní smlouvy, které navrhovatel uzavírá se svými zaměstnanci, odkazují konkrétně na Grundordnung des kirchlichen Dienstes im Rahmen kirchlicher Arbeitsverhältnisse (základní řád církevní služby v rámci církevních pracovních poměrů) ze dne 22. září 1993 ( 8 ). Uvedený řád stanoví pravidla, která katolická církev uplatňuje na své pracovněprávní vztahy v Německu, a zakotvuje zejména povinnosti zaměstnanců týkající se loajality a chování.

5.

Podle základního řádu mohou závažná porušení povinnosti loajality vést až k propuštění zaměstnance ( 9 ). U všech zaměstnanců bez ohledu na to, zda jsou katolického vyznání nebo nikoli, se porušení povinnosti věrnosti považuje za závažné, pokud dotčený zaměstnanec veřejně vystupuje proti základním zásadám katolické církve, například propagací potratů nebo šířením nenávisti vůči cizincům ( 10 ). U zaměstnanců katolického vyznání se kromě toho vystoupení z katolické církve považuje za závažné porušení uvedené povinnosti ( 11 ).

6.

JB je matkou pěti dětí a u navrhovatele byla zaměstnána od roku 2006 mimo jiné jako projektová poradkyně v oblasti poskytování poradenství pro těhotné. V říjnu 2013, kdy byla na rodičovské dovolené, prohlásila JB před příslušným městským úřadem, že vystupuje z katolické církve. Vzhledem k finanční zátěži pro její rodinu usilovala zejména o to, aby nepodléhala placení dodatečné církevní daně, kterou byla povinna odvádět jakožto osoba katolického vyznání žijící v manželství s osobou jiného vyznání, která dosahuje vysokých příjmů.

7.

Navrhovatel se poté, co mu bylo uvedené rozhodnutí oznámeno, nejprve snažil JB po návratu z rodičovské dovolené přesvědčit k opětovnému vstupu do katolické církve postupem stanoveným v základním řádu ( 12 ). Poté, co JB odmítla, ji navrhovatel v červnu 2019 propustil, neboť podle jeho názoru představovalo její rozhodnutí závažné porušení povinnosti loajality podle uvedeného řádu. Ke dni propuštění sestával poradní tým navrhovatele pro umělá přerušení těhotenství ze šesti osob, z nichž dvě osoby náležely k evangelické církvi.

8.

JB napadla rozhodnutí navrhovatele u nižších pracovněprávních soudů v Německu. Uvedené žalobě na neplatnost výpovědi bylo vyhověno a navrhovateli byla uložena povinnost zaplatit odškodnění ve prospěch JB. Navrhovatel tudíž podal opravný prostředek „Revision“ k Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud), který je v projednávané věci předkládajícím soudem, a domáhá se zrušení rozhodnutí obou pracovněprávních soudů nižšího stupně.

9.

Podle předkládajícího soudu zakládá propuštění JB rozdílné zacházení, které v zásadě znamená přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 ve spojení s článkem 1 uvedené směrnice. Uvedený soud má však pochybnosti o tom, zda se na takovou věc, jako je věc v původním řízení, nevztahují výjimky ze zásady rovného zacházení zakotvené v čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice, popřípadě podpůrně v čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice.

10.

Zaprvé, pokud jde o čl. 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78, který se v zásadě týká podstatných, legitimních a odůvodněných profesních požadavků založených na náboženském vyznání určité osoby, předkládající soud nezpochybňuje skutečnost, že je navrhovatel náboženskou organizací ve smyslu uvedeného pododstavce. Klade si nicméně otázku, zda může profesní požadavek ve smyslu uvedeného ustanovení spočívat v setrvání v určitém náboženském společenství nebo v opětovném vstoupení do něj poté, co z něj daná osoba vystoupila. Pokud jde o věc dotčenou v původním řízení, předkládající soud uvádí, že navrhovatel nepodmínil výkon dotčené profesní činnosti příslušností ke katolické církvi. Nevyžadoval ani, aby jeho zaměstnanci patřili k určitému náboženskému společenství. Vystoupení z katolické církve je ovšem podle kanonického práva jedním z nejzávažnějších přečinů proti víře a jednotě uvedené církve. S ohledem na autonomii církví uznanou v článku 17 SFEU tedy předkládající soud nemůže vyloučit, že vystoupením z katolické církve se zaměstnanec stává nezpůsobilým k výkonu zaměstnání v uvedené církvi.

11.

Zadruhé, pokud jde o čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78, který odkazuje na právo církví vyžadovat od svých zaměstnanců, aby jednali v dobré víře a s věrností etice dané organizace, předkládající soud zdůrazňuje, že znění uvedeného pododstavce výslovně vyžaduje splnění kritérií stanovených v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78. To znamená, že jakákoli výjimka ze zákazu přímé diskriminace podle čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce uvedené směrnice závisí na posouzení kritérií stanovených v prvním pododstavci uvedeného ustanovení, zejména ve světle rozsudků Egenberger a IR. Předkládající soud má nicméně pochybnosti o tom, zda ze znění druhého pododstavce uvedeného ustanovení vyplývá, že povinnost jednat v dobré víře a s věrností se týká etiky církve, k níž náboženská organizace patří, nebo samotné organizace jakožto zaměstnavatele. Podle předkládajícího soudu by se například mohlo stát, že zaměstnanec vystoupením z katolické církve jednal vůči ní ve zlé víře; nemusel však nutně jednat ve zlé víře ve vztahu ke svému zaměstnavateli, jehož etiku je uvedený zaměstnanec při plnění svých úkolů povinen dodržovat.

12.

Zatřetí, pokud jde o čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, který se vztahuje na podstatné a určující profesní požadavky, je-li jejich cíl legitimní a jsou-li přiměřené, předkládající soud uvádí, že uvedené ustanovení neukládá povinnost posuzovat uvedená kritéria z hlediska etiky zaměstnavatele, ale ve světle objektivní povahy dotčených pracovních činností a podmínek jejich výkonu. Z tohoto hlediska patrně není pro poskytování poradenství v otázkách spojených s těhotenstvím objektivně nezbytné být i nadále příslušníkem katolické církve. Podle předkládajícího soudu však nelze vyloučit, že etika organizace založená na náboženském vyznání může být považována za objektivní požadavek ve smyslu uvedeného článku. V této souvislosti by měla být zřejmě opět zohledněna autonomie církví chráněná článkem 17 SFEU.

13.

Za uvedených okolností se Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla kanceláři Soudního dvora podána dne 12. dubna 2024. Písemná vyjádření předložili Řecká republika, Evropská komise a účastníci původního řízení. Dne 17. března 2025 se konalo jednání před velkým senátem Soudního dvora, kterého se zúčastnili všichni zúčastnění, kteří předložili písemná vyjádření.

15.

Podstatou obou otázek předkládajícího soudu je výklad směrnice 2000/78 ve světle čl. 10 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny.

16.

Žádná z uvedených otázek sice neodkazuje na konkrétní ustanovení zmíněné směrnice, nicméně z úvah vyjádřených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že první předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, nebo podpůrně její čl. 4 odst. 1, musí být vykládány v tom smyslu, že propuštění zaměstnance náboženskou organizací z důvodu rozhodnutí uvedeného zaměstnance vystoupit z církve, jejíž součástí je dotčená organizace, představuje diskriminaci. Předkládající soud pokládá tuto otázku zejména v souvislosti s pracovní činností, jejíž výkon není podmíněn příslušností k dotčené církvi ani tím, že by zaměstnanec nejednal otevřeně v rozporu s etikou uvedené církve. Bylo-li by konstatováno, že v takovém případě k diskriminaci nedochází, žádá předkládající soud druhou předběžnou otázkou Soudní dvůr, aby upřesnil případné požadavky, které musí být zohledněny pro účely odůvodnění takového rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání.

17.

Co se první otázky týče, budu se v tomto stanovisku zabývat v reakci na řadu na sebe navazujících pochybností předkládajícího soudu tím, zda se na takovou situaci, jako je situace popsaná v předkládacím rozhodnutí, mohou vztahovat výjimky stanovené v prvním a druhém pododstavci čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Pro případ, že by se žádná z uvedených výjimek nepoužila, budu dále zkoumat, zda by se na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, mohla vztahovat výjimka uvedená v čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice. Druhou předběžnou otázkou se budu zabývat pouze v případě, bude-li zjištěno, že se použije jedno ze zmíněných ustanovení, což představuje základní předpoklad, z něhož uvedená otázka vychází.

18.

Účelem směrnice 2000/78 je, jak stanoví její článek 1, stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě mimo jiné náboženského vyznání či víry v zaměstnání a povolání s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení ( 13 ). Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, směrnice 2000/78 v oblasti, kterou pokrývá, konkretizuje obecnou zásadu zákazu diskriminace nyní zakotvenou v článku 21 Listiny ( 14 ).

19.

Kromě toho obecný rámec boje proti diskriminaci stanovený směrnicí 2000/78 obsahuje v čl. 4 odst. 2 zvláštní ustanovení, které se týká rozdílů v zacházení na základě náboženského vyznání v případě pracovních činností v církvích a náboženských organizacích.

20.

Konkrétně čl. 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78 stanoví, že členské státy mohou zachovat nebo přijmout vnitrostátní právní předpisy, na základě kterých nepředstavuje v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a náboženských organizacích rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání určité osoby diskriminaci. Aby tomu tak bylo, uvedený pododstavec vyžaduje, aby náboženské vyznání dané osoby představovalo podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice uvedené organizace. Kromě toho má být takový rozdíl v zacházení uplatňován s přihlédnutím k ústavním ustanovením a zásadám členských států, jakož i k obecným zásadám unijních právních předpisů a nesmí ospravedlňovat diskriminaci na jiném základě.

21.

Článek 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78 v podstatě stanoví, že uvedenou směrnicí, pokud jsou její ustanovení jinak dodržena, nemá být dotčeno právo církví a jiných náboženských organizací vyžadovat v souladu s vnitrostátními ústavami a právními předpisy od osob, které pro ně pracují, aby jednaly v dobré víře a s věrností etice dané organizace.

22.

Pokud jde o čl. 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78, Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k uvedenému ustanovení je zákonnost rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání podmíněna existencí objektivně ověřitelné přímé souvislosti mezi profesním požadavkem stanoveným zaměstnavatelem a dotyčnou činností ( 15 ). Církev nebo jiná náboženská organizace tedy může zacházet se svými zaměstnanci rozdílně v závislosti na jejich příslušnosti k náboženskému vyznání pouze tehdy, pokud vzhledem k povaze dotyčných pracovních činností nebo kontextu, v němž jsou vykonávány, tvoří dotčené náboženské vyznání podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice uvedené církve či organizace ( 16 ).

23.

Konkrétně judikatura Soudního dvora zaprvé upřesnila, že použití přídavného jména „podstatný“ v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78 znamená, že příslušnost k náboženskému vyznání, na němž je založena etika dotčené církve nebo organizace, musí být zjevně nezbytná z důvodu významu dotčené profesní činnosti pro zvěstování této etiky nebo pro výkon práva této církve nebo této organizace na autonomii, jak je zakotveno v článku 17 SFEU ( 17 ).

24.

Soudní dvůr rovněž podotkl, že použití výrazu „legitimní“ unijním normotvůrcem prokazuje, že zamýšlel zajistit, aby požadavek příslušnosti k náboženskému vyznání, na němž je založena etika dotčené církve nebo organizace, nesloužil ke sledování cíle, který nesouvisí s touto etikou nebo výkonem práva této církve nebo organizace na autonomii ( 18 ).

25.

Konečně výraz „odůvodněný“ znamená nejen, že vnitrostátní soud může provést přezkum dodržování kritérií uvedených v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, ale také, že církev nebo organizace, která stanovila daný profesní požadavek, musí ve světle skutkových okolností dané věci prokázat, že údajné riziko zásahu do její etiky nebo práva na autonomii je pravděpodobné a vážné, takže zavedení takového požadavku se jeví nezbytným ( 19 ).

26.

V projednávané věci je třeba úvodem podotknout, že propuštění, o které se jedná ve věci v původním řízení, představuje podle předkládajícího soudu rozdílné zacházení na základě náboženského vyznání. Předkládající soud má dále za to, že takové rozdílné zacházení představuje přímou diskriminaci ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78, jelikož o propuštění JB nebylo v zásadě rozhodnuto na základě zjevně neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti, ale na základě pravidla, které se vztahuje výlučně na zaměstnance, kteří jsou příslušníky katolické církve, a nikoli na zaměstnance jiného náboženského vyznání nebo na zaměstnance bez vyznání.

27.

V uvedeném ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ( 20 ) přísluší předkládajícímu soudu, aby s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávané věci ověřil, zda rozdílné zacházení představuje diskriminaci ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2000/78. Je rovněž na zmíněném soudu, aby určil, zda dotčená diskriminace musí být kvalifikována jako přímá podle písmene a) uvedeného ustanovení, nebo jako nepřímá podle písmene b) uvedeného ustanovení.

28.

Z toho vyplývá, že i když navrhovatel v písemném vyjádření zpochybňuje zjištění předkládajícího soudu týkající se rozdílného zacházení dotčeného ve věci v původním řízení, Soudní dvůr není povinen se touto problematikou zabývat, jelikož žádná z předběžných otázek se netýká výkladu čl. 2 odst. 2 směrnice 2000/78. Totéž platí pro konstatování předkládajícího soudu, které nebylo zpochybněno žádným ze zúčastněných v řízení před Soudním dvorem, podle kterého navrhovatel spadá do kategorie náboženské organizace ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

29.

Pokud jde o tři kritéria stanovená v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78, která se použijí na profesní požadavky uvedené ve zmíněném ustanovení, je třeba uvést, že se jedná o kritéria kumulativní. Nedodržení jednoho z uvedených kritérií tedy postačuje k závěru, že výjimky vyplývající z uvedeného ustanovení se nelze dovolávat k odůvodnění rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání.

30.

Právě tato situace nastala podle mého názoru v projednávané věci, kde profesní požadavek, který zaměstnancům, kteří jsou příslušníky církve, zakazuje, aby z této církev vystoupili, jinak se vystavují riziku propuštění, nesplňuje s ohledem na takovou pracovní činnost, jako je činnost popsaná v předkládacím rozhodnutí, kritérium „podstatného“ požadavku zakotvené v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78.

31.

Jak totiž vyplývá z judikatury Soudního dvora citované v bodě 23 tohoto stanoviska, k tomu, aby bylo splněno kritérium „podstatného“ požadavku, musí být profesní požadavek především nezbytný z důvodu významu dotčené pracovní činnosti pro podporu etiky církve nebo náboženské organizace nebo pro výkon práva této církve nebo této organizace na autonomii. Podle čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2000/78 musí být posouzení, zda je uvedené kritérium splněno, provedeno s přihlédnutím k povaze pracovní činnosti a podmínkám jejího výkonu. To v podstatě znamená, že profesní požadavek bude považován za „podstatný“ ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud je z důvodu povahy a podmínek výkonu pracovní činnosti v důsledku skutečnosti, že zaměstnanec nevyznává určité náboženské vyznání, dotčený zaměstnanec nezpůsobilý vykonávat uvedenou činnost se zřetelem k etice organizace.

32.

Profesní požadavek spočívající v trvající příslušnosti k určité církvi přitom nelze považovat za podstatný, pokud náboženská organizace, která jedná v postavení zaměstnavatele, nepodmiňuje výkon pracovní činnosti zmíněnou příslušností, nebo pokud dokonce uvedená organizace zaměstnává i osoby jiného náboženského vyznání za účelem výkonu uvedené činnosti.

33.

V tomto ohledu je nutno uvést, že v takovém případě není třeba nejprve ověřovat, zda je dotčená pracovní činnost důležitá pro propagaci etiky dané náboženské organizace nebo pro výkon jejího práva na autonomii. Povahu pracovní činnosti ostatně vymezila a stanovila sama náboženská organizace tak, že k výkonu uvedené činnosti není vyžadována příslušnost k církvi. Kromě toho je zřejmé, že pokud jsou mezi pracovníky zaměstnanými pro účely výkonu pracovní činnosti příslušníci různých náboženských komunit, jako je tomu ve věci v původním řízení, ani podmínky výkonu uvedené činnosti neumožňují dovodit závěr, že setrvání v církvi představuje podstatnou povinnost, jejíž nedodržení má za následek, že zaměstnanec ztrácí způsobilost k výkonu svých pracovních povinností.

34.

Navrhovatel v původním řízení nicméně tvrdí, že skutečnost, že zaměstnanci vykonávající pracovní činnost nejsou povinni být příslušníky určité církve, nelze stavět naroveň požadavku nevystoupit z uvedené církve na začátku ani po celou dobu trvání pracovního poměru. V souladu s vysvětleními poskytnutými předkládajícím soudem v předkládacím rozhodnutí navrhovatel v původním řízení v podstatě uvádí, že vystoupení z katolické církve je podle kanonického práva jedním z nejzávažnějších přečinů proti uvedené církvi. Tato skutečnost je uznána německým ústavním právem a zejména v judikatuře Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo), který navíc konstatoval, že vystoupení z katolické církve je s ohledem na právo uvedené církve na sebeurčení platným důvodem propuštění. Z uvedeného důvodu by s ohledem na autonomii, která musí být podle článku 17 SFEU přiznána církvi při zakládání pracovních poměrů v členském státě, takový profesní požadavek, jako je požadavek dotčený ve věci v původním řízení, neměl být považován za diskriminaci ve smyslu čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2000/78.

35.

V tomto ohledu bych na úvod ráda stručně připomněla, že článek 17 SFEU vyjadřuje neutralitu Unie vůči tomu, jak členské státy organizují své vztahy s církvemi a náboženskými sdruženími nebo společenstvími ( 21 ). Podle judikatury Soudního dvora ( 22 ) je zmíněná neutralita již zakotvena v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ( 23 ), jehož cílem je zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem na autonomii církví a jiných náboženských organizací, jak je uznáno mimo jiné v článku 17 SFEU, a právem pracovníků nebýt diskriminován na základě náboženského vyznání, jak je uznáno v článku 21 Listiny, v situacích, kdy si tato práva mohou konkurovat ( 24 ).

36.

Právě za tímto účelem, jak již Soudní dvůr rozhodl ( 25 ), stanoví čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 kritéria, která se mají zohlednit v rámci vyvažování, které je třeba provést s cílem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi těmito případně konkurujícími si právy. V konečném důsledku to znamená, že v oblasti rovného zacházení v zaměstnání a povolání je právo na autonomii církví stanovené v článku 17 SFEU podmíněné a uvedené právo nemůže zbavit obecný zákaz diskriminace, jenž je stanoven v článku 21 Listiny, a zejména kritéria stanovená v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 podstaty.

37.

Pokud jde o výkon pracovní činnosti, v projednávané věci je za předpokladu, že neexistují žádné jiné relevantní faktory, jež by měly být zohledněny, skutečností, že se zaměstnanec, který vystoupil z určité církve, nachází ve stejném postavení jako jiní zaměstnanci, kteří k uvedené církvi nenáleží. Pokud tedy náboženská organizace v rámci své autonomie stanovila, že dotčená pracovní činnost může být vykonávána osobami, které nejsou příslušníky určité církve, pak okolnost, že zaměstnanec z uvedené církve vystoupil, nemůže postačovat k závěru, že se uvedený zaměstnanec již nehodí k výkonu takové činnosti.

38.

V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že takový výklad práva na autonomii stanoveného v článku 17 SFEU, který umožňuje náboženským organizacím propustit zaměstnance z důvodu, že vystoupil z určité církve za konkrétních okolností, kdy příslušnost k uvedené církvi není k výkonu pracovní činnosti nezbytná, by, jak uvádí předkládající soud, v důsledku vyňal dodržování kritérií stanovených v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78 z působnosti účinného soudního přezkumu. Takový výklad je zcela v rozporu se závěry Soudního dvora ve věcech Egenberger ( 26 ) a IR ( 27 ).

39.

Zadruhé je zjevné, že takový výklad by byl rovněž v rozporu s osobní svobodou změnit náboženské vyznání, která je výslovně zakotvena v čl. 10 odst. 1 Listiny a odpovídá článku 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 ( 28 ). Evropský soud pro lidská práva vyložil uvedenou svobodu tak, že představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy a důkaz pluralismu, který je neoddělitelnou součástí takové společnosti, zahrnující v zásadě nejen právo přijmout nebo změnit náboženské vyznání, ale též právo se tohoto náboženského vyznání z vlastní vůle vzdát ( 29 ).

40.

Mám tedy za to, že dodržování práva na autonomii církve podle článku 17 SFEU nemůže mít za následek změnu rovnováhy nastolené v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Takový následek by nastal, kdyby bylo vystoupení z církve považováno za platný důvod pro propuštění zaměstnance v situaci, kdy náboženská organizace jednající jakožto zaměstnavatel nepodmínila výkon dotčené pracovní činnosti příslušností k uvedené církvi.

41.

Kromě toho, jak uvádí předkládající soud, si lze představit, že skutečnost, kdy zaměstnanec z určité církve vystoupil, je spojena s neplněním základních zásad a hodnot uvedené církve, což může vést následně k tomu, že se zaměstnanec stane nezpůsobilým k výkonu dotčené pracovní činnosti. Dodržování uvedených základních zásad a hodnot je totiž jednou z povinností, které mají ve věci v původním řízení plnit všichni zaměstnanci při výkonu svých povinností podle základního řádu stejně bez ohledu na to, zda jsou katolického vyznání či nikoli ( 30 ).

42.

Vystoupení z uvedené církve však samo o sobě nestačí k založení domněnky, že dotčený zaměstnanec nehodlá nadále dodržovat uvedené základní zásady a hodnoty a automaticky přestane plnit povinnosti, které pro něj vyplývají z pracovního poměru ( 31 ). Totéž platí pro argument, že vystoupení z určité církve vede ke ztrátě důvěry vůči zaměstnanci při plnění jeho povinností, a to konkrétně pokud jde o plnění etických požadavků církve uvedeným zaměstnancem. Aby byl takový argument přijat, zaměstnavatel by byl stále povinen na základě ověřitelných skutečností prokázat, že existují pochybnosti o tom, zda bude zaměstnanec v důsledku svého rozhodnutí vystoupit z církve i nadále ochoten nebo schopen plnit profesní požadavky stanovené zaměstnavatelem.

43.

Z toho vyplývá, že požadavek, aby zaměstnanec nevystoupil z určité církve, nebo aby do ní po vystoupení opětovně vstoupil, nemůže být považován za podstatný ve smyslu čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2000/78, pokud náboženská organizace v postavení zaměstnavatele nevyžaduje příslušnost k uvedené církvi jako podmínku výkonu pracovní činnosti a zaměstnanec nejedná otevřeně v rozporu s etikou uvedené církve. Nelze tedy prokázat existenci objektivně ověřitelné přímé souvislosti mezi takovým profesním požadavkem a takovou pracovní činností, jako jsou ty, o které se jedná ve věci v původním řízení, jak vyžaduje judikatura Soudního dvora citovaná v bodě 22 tohoto stanoviska.

44.

S ohledem na výše uvedené nelze čl. 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78 použít jako vhodný základ pro vyvození závěru, že takové rozdílné zacházení, jako je rozdílné zacházení, které podle předkládajícího soudu vyplývá z propuštění dotčeného ve věci v původním řízení, není diskriminací. S ohledem na kumulativní povahu kritérií stanovených v uvedeném ustanovení již není třeba zkoumat, zda uvedený profesní požadavek splňuje ostatní dodatečná kritéria stanovená v uvedeném ustanovení, a sice jeho legitimitu a odůvodněnost.

45.

V každém případě, pokud jde o odůvodněnost takového profesního požadavku, jako je požadavek dotčený v projednávané věci, stručně uvádím, že v situaci, kdy na jedné straně náboženská organizace nepodmiňuje výkon pracovní činnosti příslušností k církvi a na druhé straně dotčený zaměstnanec nejedná otevřeně v rozporu s etikou uvedené církve, je stěží představitelné, že vystoupení z uvedené církve zakládá existenci pravděpodobného a vážného rizika zásahu do její etiky a autonomie, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 25 tohoto stanoviska. Jsem tudíž toho názoru, že i kdyby bylo možno považovat profesní požadavek dotčený ve věci v původním řízení za legitimní, nebylo by v žádném případě možné považovat jej za odůvodněný ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

46.

Pokud jde o otázku, zda může čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78 představovat vhodný základ pro odůvodnění takového rozdílného zacházení, jaké bylo popsáno předkládajícím soudem, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 20 tohoto stanoviska, že podle uvedeného ustanovení nemá být směrnicí 2000/78 dotčeno právo církví a jiných náboženských organizací vyžadovat od svých zaměstnanců, aby jednali v dobré víře a s věrností etice dané organizace. V úvodu uvedeného pododstavce jsou ovšem vložena slova „pokud jsou její ustanovení jinak dodržena“, což znamená, že uplatnění tohoto druhého pododstavce musí být v souladu mimo jiné s kritérii stanovenými v prvním pododstavci uvedeného ustanovení ( 32 ).

47.

V projednávané věci, aniž by bylo nutno dále zkoumat, zda vystoupení z určité církve mohlo vést k porušení povinnosti jednat v dobré víře nebo s věrností vůči uvedené církevní etice ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2000/78, i nadále platí, že takový profesní požadavek, jako je požadavek dotčený ve věci v původním řízení, nesplňuje kritéria uvedená v prvním pododstavci dotčeného ustanovení. Ani o druhý pododstavec uvedeného ustanovení tedy nelze opírat závěr, že takové rozdílné zacházení, jako je rozdílné zacházení dotčené ve věci v původním řízení, nepředstavuje diskriminaci.

48.

V článku 4 odst. 1 směrnice 2000/78 je stanoveno, že členské státy mohou stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 uvedené směrnice nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.

49.

Podle judikatury Soudního dvora platí, že aby mohlo být rozdílné zacházení považováno za „podstatný a určující profesní požadavek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, musí být takový požadavek objektivně vynucený povahou dotyčné pracovní činnosti nebo podmínkami jejího výkonu“ ( 33 ). Je to právě povaha pracovní činnosti, která vyžaduje rozdílné zacházení, nikoli subjektivní podmínky zaměstnavatele. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán restriktivně v rozsahu, v němž umožňuje výjimku ze zásady diskriminace ( 34 ).

50.

V projednávané věci, jak správně uvádí Komise a předkládající soud, skutečnost, že katoličtí zaměstnanci nemohou během trvání pracovního poměru vystoupit z katolické církve, aniž by byli vystaveni propuštění, podle všeho není objektivně nezbytná pro konkrétní činnost, kterou vykonává poradce v rámci projektů týkajících se těhotenství. Zaprvé uvedený zákaz nesouvisí s konkrétními úkoly, jejichž výkonem je v rámci plnění obvyklých povinností pověřen uvedený poradce, ale souvisí se vztahem k zaměstnanci, konkrétně ke katolické církvi. Zadruhé neexistenci objektivního vynucení lze v takové věci, jako je věc popsaná v předkládacím rozhodnutí jednoduše prokázat skutečností, že v okamžiku propuštění zaměstnankyně dotčené ve věci v původním řízení navrhovatel zaměstnával šest osob, z nichž dvě byly příslušnice evangelické církve.

51.

Z toho vyplývá, že argument, že trvající příslušnost ke katolické církvi představovala podstatný a určující profesní požadavek ve výše popsaném objektivním smyslu, nemůže při bližším posouzení obstát, a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 tudíž nelze uplatňovat jako platnou výjimku pro takovou diskriminaci, jako je diskriminace dotčená ve věci v původním řízení.

52.

S ohledem na výše uvedené úvahy a zejména na závěry uvedené v bodech 44, 47 a 51 tohoto stanoviska mám za to, že ustanovení čl. 4 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2000/78 musí být vykládána v tom smyslu, že výjimky, jež jsou v uvedeném článku obsaženy, nelze použít na rozdílné zacházení vyplývající z propuštění zaměstnance náboženskou organizací z důvodu jeho rozhodnutí vystoupit z církve, jejíž součástí je uvedená organizace, pokud výkon profesních činností nevyžaduje příslušnost k uvedené církvi a dotčený zaměstnanec nejedná otevřeně způsobem, který by byl v rozporu s etikou uvedené církve.

53.

Vzhledem k tomu, že druhá otázka předkládajícího soudu je položena pro případ, že by čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, nebo podpůrně čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice byly vyloženy v tom smyslu, že takový profesní požadavek, jako je požadavek dotčený ve věci v původním řízení, nepředstavuje diskriminaci, což jak vyplývá z mé analýzy, není výkladem, který v tomto stanovisku navrhuji, není třeba, aby na druhou předběžnou otázku Soudní dvůr odpovídal.

54.

Na základě výše uvedené analýzy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud, Německo) odpověděl následovně:

„Ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání,

musí být vykládána v tom smyslu, že

výjimky, jež jsou v uvedeném článku obsaženy, nelze použít na rozdílné zacházení vyplývající z propuštění zaměstnance náboženskou organizací z důvodu jeho rozhodnutí vystoupit z církve, jejíž součástí je uvedená organizace, pokud výkon profesních činností nevyžaduje příslušnost k uvedené církvi a dotčený zaměstnanec nejedná otevřeně způsobem, který by byl v rozporu s etikou uvedené církve.“