1.

Dne 24. února 2022 zahájily ruské ozbrojené síly rozsáhlou invazi na Ukrajinu na několika místech z Ruské federace, Běloruska a oblastí Ukrajiny nekontrolovaných vládou. V důsledku toho nyní rozsáhlé oblasti ukrajinského území představují oblasti ozbrojeného konfliktu, z nichž uprchly a dále utíkají tisíce lidí ( 2 ).

2.

Evropská unie musela na migrační tlak způsobený touto invazí náležitě reagovat. Ke dni 31. srpna 2024 požívalo v Unii dočasné ochrany přibližně 4,1 milionu vysídlených osob ( 3 ), z toho 117895 v Nizozemsku ( 4 ).

3.

Tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 4 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími ( 5 ); článku 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ( 6 ); čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a článku 1 prováděcího rozhodnutí (EU) 2023/2409 ze dne 19. října 2023 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 ( 7 ).

4.

Tyto žádosti byly podány v rámci sporů mezi státními příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajina, kterým byla v Nizozemsku poskytnuta dočasná ochrana ( 8 ) podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“), když tento státní tajemník přijal vůči těmto státním příslušníkům rozhodnutí o navrácení.

5.

Projednávané věci povedou Soudní dvůr k objasnění okamžiku, kdy může členský stát ukončit nepovinnou dočasnou ochranu, kterou se autonomně rozhodl poskytnout určitým kategoriím vysídlených osob. V těchto věcech je Soudní dvůr rovněž vyzván, aby určil okamžik, kdy členský stát může přijmout rozhodnutí o navrácení vůči osobám, které již této ochrany nepožívají.

6.

Tento mechanismus byl zaveden směrnicí 2001/55, která byla přijata po konfliktu v bývalé Jugoslávii, kdy byla Unie poprvé od druhé světové války konfrontována s masivním vysídlením osob v důsledku konfliktu na evropském území. Tato směrnice uznala potřebu mít možnost poskytnout okamžitou a dočasnou ochranu v členských státech, zejména v případech, kdy azylové systémy členských států nemusí být schopny řádně zvládnout příliv osob. Uvedená směrnice stanoví minimální normy pro zajištění přiměřené úrovně ochrany vysídlených osob. Členské státy by měly mimo jiné usnadnit těmto osobám přístup k zaměstnání a důstojnému ubytování.

7.

Jak uvádí její článek 1, účelem směrnice 2001/55 „je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími“.

8.

Článek 2 písm. a) této směrnice definuje „dočasnou ochranu“ jako „řízení výjimečné povahy, které v případě hromadného přílivu nebo bezprostředně hrozícího hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, poskytuje okamžitou a dočasnou ochranu těmto osobám, zejména pokud zároveň existuje riziko, že azylový systém nebude schopen vypořádat se s tímto přílivem bez nepříznivých účinků na jeho vlastní účinné fungování a na zájmy těchto osob a dalších osob žádajících o ochranu“.

9.

Kapitola III této směrnice stanoví povinnosti členských států, pokud jde o podmínky přijímání a pobytu osob požívajících dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob.

10.

Jak uvádí bod 13 odůvodnění směrnice 2001/55, mechanismus dočasné ochrany zavedený touto směrnicí má výjimečnou povahu a „proto by poskytovaná ochrana měla být pouze dočasná“.

11.

Doba trvání dočasné ochrany je tedy upřesněna v článku 4 uvedené směrnice, který stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 6, trvá dočasná ochrana jeden rok. Pokud není ukončena podle čl. 6 odst. 1 písm. b), může být její trvání automaticky prodlouženo o období v délce šesti měsíců, avšak nejdéle o jeden rok.

2.   Pokud přetrvávají důvody pro poskytnutí dočasné ochrany, může Rada [Evropské unie] kvalifikovanou většinou rozhodnout o prodloužení dočasné ochrany až o jeden rok na návrh [Evropské komise] Komise, která rovněž posoudí jakoukoli žádost členského státu na předložení návrhu Radě.“

12.

Způsoby provádění dočasné ochrany jsou upřesněny v článku 5 směrnice 2001/55, který stanoví:

„1.   Rada kvalifikovanou většinou rozhodne, zda se jedná o případ hromadného přílivu vysídlených osob na návrh Komise, která rovněž posoudí jakoukoli žádost členského státu na předložení návrhu Radě.

[...]

3.   Rozhodnutí Rady zavádí v souladu s touto směrnicí dočasnou ochranu vysídlených osob, na něž se rozhodnutí vztahuje, ve všech členských státech. Rozhodnutí obsahuje alespoň tyto údaje:

[...]“

13.

Ukončení dočasné ochrany se řídí článkem 6 směrnice ( 9 ), který zní takto:

„1.   Dočasná ochrana bude ukončena

2.   Rozhodnutí Rady se zakládá na zjištění, že situace v zemi původu umožňuje, s patřičným ohledem na lidská práva, základní svobody a závazky členských států v souvislosti se zásadou nenavracení, bezpečný a trvalý návrat osobám, jimž byla poskytnuta dočasná ochrana. Rada uvědomí o svém rozhodnutí Evropský parlament.“

14.

Článek 7 odst. 1 směrnice 2001/55 poskytuje členským státům možnost rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany. V tomto ustanovení se uvádí:

„Členské státy mohou rozšířit dočasnou ochranu podle této směrnice i na další kategorie vysídlených osob, na něž se nevztahuje rozhodnutí Rady uvedené v článku 5, pokud jsou vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu. Tuto skutečnost neprodleně sdělí Radě a Komisi.“

15.

Prováděcím rozhodnutím 2022/382 Rada rozhodla o aktivaci mechanismu dočasné ochrany stanoveného ve směrnici 2001/55.

16.

Toto prováděcí rozhodnutí vychází ze zjištění uvedeného v bodě 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí, že v důsledku vojenské invaze Ruska na Ukrajinu a následného ozbrojeného konfliktu „Unie bude pravděpodobně čelit situaci vyznačující se hromadným přílivem vysídlených osob z Ukrajiny, které se kvůli ruské vojenské agresi nemohou vrátit do země nebo oblasti původu. Vzhledem k rozsahu tohoto přílivu také jednoznačně hrozí, že azylové systémy členských států nebudou schopny zvládnout tyto příchody tak, aby to nepříznivě nedopadalo na jejich účinné fungování a na zájmy dotčených osob a dalších osob žádajících o ochranu“ ( 10 ).

17.

Uvedené prováděcí rozhodnutí v článku 1 stanoví, že „na území Unie nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob, které musely opustit Ukrajinu v důsledku ozbrojeného konfliktu“.

18.

V souladu s tím, co je uvedeno v bodě 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2022/382, má dočasná ochrana umožnit vysídleným osobám, kterým tato ochrana svědčí, „požívat v celé Unii harmonizovaných práv, která poskytují přiměřenou úroveň ochrany“. Zavedení takové ochrany navíc „bude prospěšné i pro členské státy, protože práva spojená s dočasnou ochranou omezí potřebu vysídlených osob okamžitě žádat o mezinárodní ochranu, a tím pádem i riziko přetížení jejich azylových systémů, protože se díky tomu formality z důvodu naléhavosti situace sníží na minimum“.

19.

Článek 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 stanoví osoby, na něž se vztahuje dočasná ochrana. Je třeba rozlišovat dvě skupiny osob.

20.

První skupinu tvoří osoby, které mají nárok na dočasnou ochranu stanovenou směrnicí 2001/55. Jinými slovy, jedná se o skupinu osob, kterou jsou členské státy povinny chránit na základě tohoto prováděcího rozhodnutí (dále jen „skupina osob požívajících povinné ochrany“).

21.

Článek 2 odst. 1 uvedeného prováděcího rozhodnutí tak stanoví, že dočasná ochrana stanovená touto směrnicí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

22.

Kromě toho se podle čl. 2 odst. 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 dočasná ochrana podle směrnice 2001/55 nebo odpovídající ochrana podle vnitrostátního práva členských států ( 11 ) vztahuje na osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří mohou prokázat, že oprávněně pobývali na Ukrajině před 24. únorem 2022 na základě platného povolení k trvalému pobytu vydaného v souladu s ukrajinskými právními předpisy, a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo oblasti původu.

23.

Kromě této skupiny osob požívajících povinné ochrany nabízí čl. 2 odst. 3 tohoto prováděcího rozhodnutí členským státům v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 možnost rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany ( 12 ).

24.

Článek 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 tedy stanoví, že „členské státy [mohou] použít toto [prováděcí] rozhodnutí rovněž na jiné osoby, včetně osob bez státní příslušnosti a státních příslušníků třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří oprávněně pobývali na Ukrajině a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo regionu původu“ (dále jen „skupina osob požívajících nepovinné ochrany“ nebo „nepovinná skupina“).

25.

Jak uvádí bod 13 odůvodnění uvedeného prováděcího rozhodnutí, do této skupiny mohou mimo jiné patřit „státní příslušníci třetích zemí, kteří na Ukrajině v době událostí, které vedly k hromadnému přílivu vysídlených osob, krátkodobě studovali nebo pracovali“.

26.

Možnost členských států rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany je rovněž připomenuta v bodě 14 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2022/382, který uvádí, že „[č]lenské státy mohou dočasnou ochranu rozšířit i na další kategorie vysídlených osob, na něž se toto [prováděcí] rozhodnutí nevztahuje, pokud jsou tyto osoby vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu, jak jsou uvedeny v tomto [prováděcím] rozhodnutí. V tom případě by členské státy měly tuto skutečnost neprodleně sdělit Radě a Komisi.“ V tomtéž bodě odůvodnění se dále uvádí, že „[v] této souvislosti by členské státy měly být vybízeny k tomu, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. únorem 2022 v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie (například na dovolené nebo z pracovních důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na Ukrajinu nemohou vrátit“.

27.

V návaznosti na přijetí prováděcího rozhodnutí 2022/382 a v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55 byla dočasná ochrana uplatňována po počáteční dobu jednoho roku, tedy do 4. března 2023, a poté byla automaticky prodloužena o další rok, tedy do 4. března 2024.

28.

Na základě čl. 4 odst. 2 této směrnice Rada rozhodla o prodloužení dočasné ochrany zavedené tímto prováděcím rozhodnutím.

29.

Článek 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 stanoví, že „[d]očasná ochrana poskytovaná osobám vysídleným z Ukrajiny uvedeným v článku 2 prováděcího rozhodnutí (EU) 2022/382 se prodlužuje o jeden rok do dne 4. března 2025“.

30.

Na podporu prováděcího rozhodnutí 2023/2409 Rada v bodě 5 odůvodnění uvedla, že „[v] současné době v Unii požívá dočasné ochrany přibližně 4,1 milionu vysídlených osob [a] [s]ituace na Ukrajině neumožňuje jejich návrat na Ukrajinu za bezpečných a trvalých podmínek“.

31.

Jak uvádí bod 6 odůvodnění tohoto prováděcího rozhodnutí, „[c]elkový počet registrací osob, které požívají dočasnou ochranu, zůstává stabilní na úrovni přibližně 4,1 milionu, přičemž jen malý počet osob uvádí, že se natrvalo vrátily na Ukrajinu. Kromě toho nadále existuje riziko budoucího hromadného přílivu a vysídlení většího počtu osob prchajících z Ukrajiny do Unie, a to z důvodu nestabilní a nejisté situace na Ukrajině v důsledku nepřátelských akcí ze strany Ruska. V mnoha oblastech pokračují těžké boje a riziko eskalace přetrvává. To by spolu s obtížnou humanitární situací na Ukrajině mohlo vést k náhlému dalšímu nárůstu počtu příchozích osob do Unie, jenž by mohl dosáhnout úrovně hromadného přílivu. Zároveň přetrvává riziko pro účinné fungování vnitrostátních azylových systémů, pokud by byla dočasná ochrana brzy ukončena a všechny dotčené osoby by najednou požádaly o mezinárodní ochranu.“

32.

Jak vyplývá z bodu 7 odůvodnění uvedeného prováděcího rozhodnutí, „[v]ysoký počet vysídlených osob v Unii, které požívají dočasnou ochranu, se pravděpodobně nesníží, dokud bude válka proti Ukrajině pokračovat. Prodloužení dočasné ochrany je tedy nezbytné k řešení situace osob, které požívají dočasné ochrany v Unii v současné době nebo které budou tuto ochranu potřebovat od 4. března 2024, neboť poskytuje okamžitou ochranu a přístup k harmonizovanému souboru práv a zároveň v situaci hromadného přílivu osob do Unie udržuje formální požadavky na minimu. Prodloužení dočasné ochrany rovněž pomůže zajistit, aby azylové systémy členských států nebyly přetíženy výrazným nárůstem počtu žádostí o mezinárodní ochranu, které by mohly podat osoby požívající dočasné ochrany do 4. března 2024, pokud by dočasná ochrana do té doby skončila, nebo osoby prchající před válkou na Ukrajině, které přijdou do Unie po tomto datu a před 4. březnem 2025.“

33.

Ačkoli to v průběhu diskusí, které proběhly před Soudním dvorem během tohoto řízení, nebylo zmíněno, považuji za užitečné připomenout, že dočasná ochrana zavedená prováděcím rozhodnutím 2022/382 byla opětovně prodloužena Radou, znovu na základě čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/55/ES ( 13 ).

34.

Článek 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2024/1836 ze dne 25. června 2024, kterým se prodlužuje dočasná ochrana zavedená prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 ( 14 ), stanoví, že „[d]očasná ochrana poskytovaná osobám vysídleným z Ukrajiny uvedeným v článku 2 prováděcího rozhodnutí [2022/382] a prodloužená prováděcím rozhodnutím [2023/2409] se znovu prodlužuje o jeden rok do dne 4. března 2026“. Toto prodloužení dočasné ochrany je odůvodněno podobnými důvody, které vedly Radu k přijetí prováděcího rozhodnutí 2023/2409 ( 15 ).

35.

Nizozemské království provedlo směrnici 2001/55 do vnitrostátního práva zákonem ze dne 16. prosince 2004 ( 16 ), kterým se mění Vreemdelingenwet 2000 (zákon o cizincích z roku 2000) ( 17 ) ze dne 23. listopadu 2000. Byl zvolen systém, v jehož rámci musí vysídlená osoba podat žádost o azyl, která jí umožní získat právo oprávněného pobytu v Nizozemsku na základě čl. 8 písm. f) nebo h) tohoto zákona.

36.

Kategorie osob, které mohou požívat dočasné ochrany, jsou upřesněny v čl. 3.1a odst. 1 Vreemdelingenbesluit 2000 (vyhláška o cizincích z roku 2000) ( 18 ) ze dne 23. listopadu 2000, který stanoví:

„1.   Podání žádosti o povolení k dočasnému pobytu z důvodu azylu má za následek, že k vyhoštění nedojde, dokud je v platnosti rozhodnutí uvedené v čl. 5 odst. 3 směrnice [2001/55], pokud cizinec:

[...]

37.

Dopisem ze dne 30. března 2022 informoval státní tajemník nizozemské poslance o svém záměru poskytnout dočasnou ochranu osobám bez státní příslušnosti a státním příslušníkům třetích zemí, kteří byli ke dni 23. února 2022 držiteli platného povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině, a upustit u této skupiny osob od kritéria týkajícího se nemožnosti vrátit se do své země nebo oblasti původu za bezpečných a trvalých podmínek.

38.

Dne 18. července 2022 zaslal státní tajemník nizozemským poslancům další dopis, v němž je informoval, že s účinností od 19. července 2022 již nebude využívat možnosti poskytnout uvedené skupině osob dočasnou ochranu ( 19 ). Státní tajemník však oznámil, že pro ty, kterým již byla k tomuto datu udělena nepovinná dočasná ochrana, tato ochrana skončí dne 4. března 2023 ( 20 ). Dopisem ze dne 10. února 2023 státní tajemník uvedl, že toto datum bylo posunuto na 4. září 2023 ( 21 ).

39.

Nizozemské království při určování kategorií osob, které tvoří skupinu osob požívajících nepovinné ochrany, využilo možnosti stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 rozšířit dočasnou ochranu na jiné kategorie osob než ty, které jsou podle čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice uvedeny v čl. 2 odst. 1 a 2 tohoto prováděcího rozhodnutí a které tvoří skupinu osob požívajících povinné ochrany.

40.

Toto určení a konec využití této možnosti Nizozemským královstvím byly formalizovány článkem 1 Regeling van de Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid houdende wijziging van het Voorschrift Vreemdelingen 2000, in verband met het aanpassen van de doelgroep ontheemden uit Oekraïne, waaraan tijdelijke bescherming wordt verleend (nařízení státního tajemníka pro spravedlnost a bezpečnost, kterým se mění nařízení o cizincích z roku 2000, pokud jde o cílovou skupinu vysídlených osob z Ukrajiny, jimž je poskytována dočasná ochrana) ( 22 ) ze dne17. srpna 2022, kterým byl do Voorschrift Vreemdelingen 2000 (nařízení o cizincích z roku 2000) ( 23 ) ze dne 18. prosince 2000 vložen článek 3.9a, který vyjmenovává kategorie cizinců uvedené v čl. 3.1a odst. 1 písm. e) vyhlášky o cizincích z roku 2000. Část B ( 24 ) tohoto článku 1 uvádí:

„[...]

Článek 3.9a

1.   Cizinci uvedení v čl. 3 odst. 1a úvodní větě a v písmenu e) vyhlášky [o cizincích z roku 2000] jsou cizinci:

[...]

[...]“

41.

Článek 1 část C ( 25 ) pozměňujícího nařízení stanoví:

„Článek 3.9a odst. 1 písm. c) se mění takto:

42.

Článek 2 tohoto nařízení stanoví:

„Článek 3.9a odst. 1 písm. c) ve znění platném do 19. července 2022 se nadále použije do 4. března 2023 na cizince:

43.

Článek 2 Regeling van de Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid in verband met de verlenging van de duur van tijdelijke bescherming aan een groep ontheemden uit Oekraïne [nařízení státního tajemníka pro spravedlnost a bezpečnost o prodloužení doby trvání dočasné ochrany pro skupinu osob vysídlených z Ukrajiny] ( 26 ) ze dne 1. března 2023 prodloužilo pro tyto cizince dobu použitelnosti nařízení o cizincích z roku 2000 do 4. září 2023.

44.

Z nizozemské právní úpravy tedy vyplývá, že skupinu osob, na které se vztahuje nepovinná ochrana v Nizozemsku, tvoří osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí, kteří byli ke dni 23. února 2022 držiteli platného povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině, kteří pravděpodobně opustili Ukrajinu po 26. listopadu 2021 ( 27 ) a kteří se zapsali do BRP před 19. červencem 2022.

45.

Osobám z této skupiny byla dočasná ochrana, která měla původně skončit 4. března 2023, prodloužena do 4. září 2023.

46.

Právní otázky týkající se ukončení dočasné ochrany skupiny osob požívajících nepovinné ochrany byly předmětem odlišných posouzení nizozemských soudů.

47.

Pro plné pochopení úvah těchto soudů a právních otázek, o které se v těchto věcech jedná, považuji za užitečné porovnat data počátku a konce dočasné ochrany, která vyplývají z unijního práva a z nizozemské právní úpravy.

48.

Pokud jde zaprvé o unijní právo, mechanismus dočasné ochrany byl zaveden dne 4. března 2022, automaticky prodloužen do 4. března 2024 a poté dvěma rozhodnutími Rady prodloužen nejprve do 4. března 2025 a poté naposledy do 4. března 2026.

49.

Zadruhé, pokud jde o nizozemskou právní úpravu, dočasná ochrana skupiny osob požívajících nepovinné ochrany nabyla zpětné účinnosti od 4. března 2022. S účinností od 19. července 2022 se nizozemské orgány rozhodly přestat poskytovat tuto ochranu novým osobám. Podle této právní úpravy osoby, které již uvedenou ochranu požívaly, ji mohly nadále požívat až do 4. září 2023.

50.

Toto porovnání dat zahájení a konce dočasné ochrany mě v této fázi vede ke dvěma zjištěním.

51.

Zaprvé z nizozemské právní úpravy vyplývá, že dočasná ochrana skupiny osob požívajících nepovinné ochrany byla ukončena před 4. březnem 2024, což je datum vyplývající z automatického prodloužení mechanismu dočasné ochrany stanoveného v čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55.

52.

Zadruhé nizozemské orgány se rozhodly, že již nevyužijí možnosti rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany od 19. července 2022, tj. od data předcházejícího prováděcímu rozhodnutí 2023/2409, kterým Rada rozhodla o prodloužení dočasné ochrany vysídlených osob z Ukrajiny do 4. března 2025. Z toho vyplývá, že v době, kdy Rada rozhodla o tomto prodloužení, se nizozemské orgány již rozhodly upustit od využití možnosti, kterou nabízí čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

53.

Tato zjištění vedla nizozemské soudy k tomu, aby zaujaly stanovisko k otázce, zda nizozemské orgány mohou autonomně rozhodnout, že dočasná ochrana skupiny osob, které v Nizozemsku používaly nepovinné ochrany, by měla skončit dne 4. září 2023.

54.

Za předpokladu, že odpověď na tuto otázku byla záporná, bylo třeba rozhodnout o další otázce, a to: vzhledem k tomu, že se nizozemské orgány s účinností od 19. července 2022 vzdaly možnosti, kterou nabízí čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, končí dočasná ochrana skupiny osob, kterým byla v Nizozemsku poskytnuta nepovinná ochrana, dne 4. března 2024 (konec období automatického prodloužení) nebo dne 4. března 2025 (konec období nepovinného prodloužení) ( 28 )?

55.

Nizozemské soudy zaujaly několik stanovisek, která navrhuji v následujícím textu shrnout jejich rozdělením do tří kategorií judikaturních směrů.

56.

Tento první judikaturní směr ilustruje zejména rozsudek rechtbank Den Haag, zittingsplaats Rotterdam (soud v Haagu zasedající v Rotterdamu, Nizozemsko) ze dne 9. srpna 2023 ( 29 ). Argumentaci, kterou tento soud rozvinul na podporu názoru, že nizozemské orgány mohly autonomně rozhodnout, že dočasná ochrana skupiny osob požívajících nepovinné ochrany v Nizozemsku skončí dne 4. září 2023, lze shrnout následovně.

57.

Podle tohoto soudu je třeba rozlišovat mezi ukončením mechanismu dočasné ochrany, o němž musí rozhodnout Rada podle článku 6 směrnice 2001/55, na straně jedné, a možností členského státu nadále neuplatňovat fakultativní ustanovení ve vztahu ke skupině osob, které nepožívají dočasné ochrany bez dalšího, na straně druhé. Tímto jednáním tento členský stát nezasahuje do dočasné ochrany, kterou požívají osoby náležející do skupiny, které má být poskytnuta povinná ochrana, neboť k jejímu ukončení je příslušná pouze Rada.

58.

Vzhledem k tomu, že členské státy mohou volně uplatňovat fakultativní ustanovení, měly by mít možnost tuto volbu, která spadá do jejich rozhodovací autonomie, přehodnotit.

59.

Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Rotterdam (soud v Haagu zasedající v Rotterdamu) měl za to, že státní tajemník řádně uvedl důvody, proč se rozhodl ukončit využívání možnosti stanovené v čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

60.

Navíc podle tohoto soudu nebyly porušeny zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty a proporcionality. Uvedený soud zejména konstatoval, že státní tajemník neposkytl žalobci konkrétní a jednoznačné ujištění, že mu bude zachována dočasná ochrana i po datu 4. září 2023. Státní tajemník navíc nebyl vázán dobou trvání dočasné ochrany podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55.

61.

Proti rozsudku rechtbank Den Haag, zittingsplaats Rotterdam (soud v Haagu zasedající v Rotterdamu), který jsem právě popsal pro ilustraci prvního judikaturního směru, byl podán kasační opravný prostředek k Raad van State (Státní rada), která rozhodla rozsudkem ze dne 17. ledna 2024.

62.

V tomto rozsudku Státní rada rozhodla, že státní tajemník nebyl oprávněn ukončit dne 4. září 2023 dočasnou ochranu skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, ale že dočasná ochrana této skupiny bude bez dalšího ukončena dne 4. března 2024. Stručně řečeno, uvedený soud v tomto ohledu uvedl následující argumenty.

63.

Pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany, Raad van State (Státní rada) uvedla, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 umožňuje členským státům poskytnout dočasnou ochranu podle této směrnice dalším kategoriím vysídlených osob. Tento soud z posledně uvedených pojmů vyvodil, že tato směrnice se v plném rozsahu vztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří patří do skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, a to i pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany stanovené směrnicí ( 30 ). U těchto osob proto musí být dodržen článek 4 směrnice 2001/55, což znamená, že jejich dočasnou ochranu nelze podle vnitrostátního práva kdykoli odejmout. Jinými slovy, nizozemské orgány neměly pravomoc tuto ochranu autonomně ukončit.

64.

Podle tohoto soudu je proto třeba odkázat na systematiku a chronologii článku 4 směrnice 2001/55. Odstavec 2 tohoto článku stanoví, že Rada může na návrh Komise rozhodnout o prodloužení dočasné ochrany maximálně o jeden rok, pokud přetrvávají důvody pro její zachování. V případě osob vysídlených z Ukrajiny, které nejsou součástí nepovinné skupiny, se jedná o období od 4. března 2024 do 4. března 2025.

65.

Raad van State (Státní rada) rozhodla, že čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2001/55 se tedy týkají odlišných situací. Odstavec 1 stanoví počáteční dobu trvání dočasné ochrany a její automatické prodloužení. Tato situace byla předmětem prováděcího rozhodnutí 2022/382. Odstavec 2 se týká nové situace, kdy Rada na návrh Komise znovu posoudí, zda stále přetrvávají důvody pro poskytnutí dočasné ochrany. Tato ochrana se v tomto případě opět vztahuje na dobu maximálně jednoho roku, což v tomto případě vedlo k vydání prováděcího rozhodnutí 2023/2409.

66.

Tento soud z tohoto prováděcího rozhodnutí vyvodil, že prodloužení do 4. března 2025 se použije pouze v rozsahu, v jakém členské státy stále provádějí čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 ke dni 19. října 2023, tj. ke dni přijetí prováděcího rozhodnutí 2023/2409. Státní tajemník však dne 19. července 2022, tj. k datu předcházejícímu datu přijetí tohoto prováděcího rozhodnutí, rozhodl, že již nevyužije možnosti rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany. Z toho podle tohoto soudu vyplývá, že článek 1 uvedeného prováděcího rozhodnutí a prodloužení do 4. března 2025, které stanoví, se nevztahují na skupinu osob požívajících nepovinné ochrany ( 31 ). Dočasná ochrana pro tuto skupinu proto bez dalšího skončila 4. března 2024.

67.

Toto stanovisko Raad van State (Státní rada), které ilustruje druhý judikaturní směr, bylo následováno několika nizozemskými soudy, včetně rechtbank Den Haag, zittingsplaats Zwolle (soud v Haagu zasedající ve Zwolle, Nizozemsko), který však v rozsudku ze dne 27. března 2024 ( 32 ) rozvinul odlišnou linii argumentace ( 33 ).

68.

Tento třetí judikaturní směr ilustruje zejména rozsudek rechtbank Den Haag, zittingsplaats Roermond (soud v Haagu zasedající v Roermondu, Nizozemsko) ze dne 19. března 2024 ( 34 ), a rozsudek rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) ze dne 27. března 2024 ( 35 ), na které odkazuje Raad van State (Státní rada) ve svém předkládacím rozhodnutí ve věci C‑290/24 ( 36 ).

69.

Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Roermond (soud v Haagu zasedající v Roermondu) v podstatě rozhodl, že prodloužení dočasné ochrany stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/55 nevytváří novou situaci umožňující státnímu tajemníkovi provést nové posouzení skupiny osob požívajících nepovinné ochrany. Podle uvedeného soudu není skutečnost, že prováděcí rozhodnutí 2023/2409 bylo přijato po 19. červenci 2022, relevantní. Pro určení, zda byla doba trvání dočasné ochrany osoby patřící do této skupiny prodloužena, je relevantní pouze předchozí zařazení této osoby do oblasti působnosti směrnice 2001/55 a její nárok na dočasnou ochranu podle této směrnice v době přijetí a vstupu v platnost prováděcího rozhodnutí 2023/2409. V důsledku toho nemá rozhodnutí členského státu již neuplatňovat čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 vliv na dobu trvání dříve poskytnuté dočasné ochrany.

70.

V témže smyslu rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu zasedající v Haarlemu) v podstatě rozhodl, že doba trvání dočasné ochrany pro skupinu osob požívajících nepovinné ochrany neuplynula bez dalšího dne 4. března 2024, ale že rovněž pro tuto skupinu byla tato doba prodloužena prováděcím rozhodnutím 2023/2409 do 4. března 2025. Vzhledem k tomu, že Nizozemské království uplatnilo čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, jsou osoby náležející do skupiny osob požívajících nepovinné ochrany vysídlenými osobami ve smyslu článku 2 tohoto prováděcího rozhodnutí. Článek 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 prodlužuje dočasnou ochranu všech vysídlených osob, na něž se vztahuje článek 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, do 4. března 2025, aniž rozlišuje mezi různými skupinami uvedenými v tomto článku nebo tuto skupinu vylučuje. V důsledku toho se tento soud neztotožňuje s odůvodněním Raad van State (Státní rada) založeným na rozlišování mezi odstavci 1 a 2 článku 4 směrnice 2001/55, podle něhož tato skupina nespadá do působnosti prováděcího rozhodnutí 2023/2409 pouze z toho důvodu, že se státní tajemník rozhodl před 19. říjnem 2023 již nevyužít možnosti stanovené v čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

71.

Ve svém předkládacím rozhodnutí ve věci C‑244/24 se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu zasedající v Amsterdamu) zřejmě přidržel tohoto třetího judikaturního směru, když vyjádřil své pochybnosti o výkladu unijního práva, který přijala Raad van State (Státní rada) ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024.

72.

Zaprvé předkládající soud zdůrazňuje, že v případě sdílené pravomoci Unie a členských států v určité oblasti, jako je tomu v oblasti azylu a přistěhovalectví, již členské státy nemohou vykonávat svou pravomoc, jakmile ji vykonala Unie.

73.

Vzhledem k tomu, že Nizozemské království využilo možnosti, kterou mu dává čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2002/382, a poskytlo některým osobám nepovinnou dočasnou ochranu, spadají tyto osoby plně do působnosti směrnice 2001/55 na základě jejího čl. 7 odst. 1, jehož znění uvádí, že se jedná o dočasnou ochranu „podle této směrnice“. Podle předkládajícího soudu musí být dočasná ochrana vyplývající z tohoto článku zejména v souladu s články 4 a 6 uvedené směrnice, které závazně a taxativně upravují dobu trvání a možnosti ukončení dočasné ochrany, a to i pro kategorie osob, kterým členské státy poskytly dočasnou ochranu podle čl. 7 odst. 1 téže směrnice.

74.

Pokud tedy členský stát na základě tohoto ustanovení rozšířil nárok na dočasnou ochranu, může tato nepovinná dočasná ochrana skončit pouze tehdy, když uplynula nejdelší možná doba trvání dočasné ochrany nebo když Rada předtím rozhodne o ukončení této ochrany. Žádný členský stát nemůže změnit své rozhodnutí přiznat na základě uvedeného ustanovení dočasnou ochranu jiným osobám, než které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, jelikož unijní normotvůrce využil pro všechny osoby, na které se vztahuje směrnice 2001/55, svou pravomoc, pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany a její ukončení.

75.

Zadruhé má předkládající soud za to, že prováděcí rozhodnutí 2023/2409 nerozlišuje mezi jednotlivými skupinami osob požívajících dočasné ochrany, jak vyplývá ze znění jeho článku 1. Kromě toho uvádí, že návrh, který vedl k tomuto prováděcímu rozhodnutí, upřesňuje, že směrnice 2001/55 musí zajistit, aby se stejné normy a soubor harmonizovaných práv v celé Unii uplatňovaly na osoby, které jsou v Unii přijaty ke dni prodloužení dočasné ochrany ( 37 ), což rovněž potvrzuje bod 7 odůvodnění uvedeného prováděcího rozhodnutí. Bylo by proto neslučitelné s tímto přístupem, aby vysídlené osoby přijaté podle této směrnice požívaly dočasné ochrany, jejíž trvání by se v rámci Unie lišilo.

76.

Zatřetí podle vnitrostátního soudu skutečnost, že o prodloužení dočasné ochrany rozhoduje Rada podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/55, neumožňuje dospět k závěru, že by členské státy měly při této příležitosti znovu posoudit okruh osob požívajících této ochrany, neboť situace osob požívajících nepovinné dočasné ochrany se nezměnila o nic více než situace osob, na které se tato směrnice přímo vztahuje ( 38 ).

77.

Žalobce P, nigerijský státní příslušník, byl držitel dočasného pobytu na Ukrajině platného do 31. ledna 2023 v okamžiku, kdy ruské síly zahájily rozsáhlou invazi do této země dne 24. února 2022. Po této invazi žalobce uprchl z Ukrajiny do Nizozemska, kde se 1. června 2022 zapsal u BRP. V důsledku toho mu byla poskytnuta ochrana podle směrnice 2001/55, aniž státní tajemník posoudil, zda se může vrátit do Nigérie za bezpečných a trvalých podmínek, a dne 9. srpna 2022 požádal o azyl.

78.

Dne 24. srpna 2023 rozhodl státní tajemník o upuštění od posuzování žádosti žalobce o azyl a o ukončení dočasné ochrany podle směrnice 2001/55 s účinností od 4. září 2023.

79.

Státní tajemník toto posledně uvedené rozhodnutí zrušil v návaznosti na rozsudek Státní rady ze dne 17. ledna 2024, z něhož vyplývá, jak připomínám, že státní tajemník nemohl ode dne 4. září 2023 ukončit dočasnou ochranu skupiny osob, k níž žalobce patří, jelikož tato ochrana skončila bez dalšího dne 4. března 2024. Žalobce byl v tomto ohledu informován dopisem ze dne 24. ledna 2024.

80.

Dne 7. února 2024 přijal státní tajemník vůči žalobci rozhodnutí o navrácení, v němž uvedl, že dočasná ochrana, kterou žalobce požíval, skončí dne 4. března 2024. Toto rozhodnutí je předmětem žaloby podané k rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu zasedající v Amsterdamu).

81.

Kromě otázek týkajících se data ukončení dočasné ochrany skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, které jsem uvedl již dříve při projednávání třetího judikaturního směru ( 39 ), si vnitrostátní soud klade otázku, zda může členský stát přijmout rozhodnutí o navrácení v době, kdy státní příslušník třetí země stále oprávněně pobývá na území tohoto státu ( 40 ).

82.

V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že z čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a 6 směrnice 2008/115 zřejmě vyplývá, že dokud státní příslušník třetí země nepobývá neoprávněně, nelze ve vztahu k němu přijmout rozhodnutí o navrácení ( 41 ). Tyto skutečnosti by mohly vést k závěru, že státní tajemník nebyl příslušný k přijetí rozhodnutí o navrácení již dne 7. února 2024, protože k tomuto datu měl žalobce stále oprávněný pobyt. V důsledku toho může být toto rozhodnutí předčasné.

83.

Předkládající soud se však domnívá, že existovaly oprávněné důvody pro to, aby státní tajemník mohl takto postupovat. Raad van State (Státní rada) měla totiž ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 2024 za to, že státnímu tajemníkovi přísluší určit, v jaké formě informuje osoby požívající nepovinné dočasné ochrany o tom, že tato ochrana bez dalšího skončí dnem 4. března 2024. V zájmu zajištění jejich právní ochrany byly těmto osobám zaslány dopisy, v nichž byly informovány o dalších fázích řízení, a nakonec bylo rozhodnuto přijmout rozhodnutí o navrácení ve dvou sériích dne 7. a 23. února 2024, aby mohly být co nejdříve informovány o důsledcích ukončení jejich oprávněného pobytu a aby měly o něco více času na podání případných opravných prostředků. Podle předkládajícího soudu se tento postup může ukázat jako vhodný, jelikož členské státy jsou povinny vyhostit státního příslušníka třetí země co nejdříve ( 42 ).

84.

Tento soud dále zdůrazňuje, že v projednávané věci ze samotného rozhodnutí o navrácení vyplývá, že nemá účinky před datem ukončení oprávněného pobytu, jelikož toto rozhodnutí jasně uvádí, že žalobce již nemá od 5. března 2024 oprávněný pobyt a že lhůta pro jeho návrat začíná běžet až od tohoto data. Uvedený soud však uvádí, že lhůta pro podání opravného prostředku proti uvedenému rozhodnutí začíná běžet od jeho přijetí.

85.

Za těchto okolností Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu zasedající v Amsterdamu) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

86.

Všichni tři žalobci, AI, ZY a BG, mající alžírskou, tureckou, respektive pákistánskou státní příslušnost, byli držiteli povolení k dočasnému pobytu na Ukrajině v okamžiku, kdy ruské síly zahájily rozsáhlou invazi této země dne 24. února 2022. Po odchodu z Ukrajiny se žalobci zapsali u BRP a požádali o azyl v době, kdy nizozemské orgány poskytovaly dočasnou ochranu státním příslušníkům třetích zemí, kteří měli na Ukrajině povolení k dočasnému pobytu, aniž posoudily, zda se mohou vrátit do své země nebo oblasti původu za bezpečných a trvalých podmínek. Státní tajemník proto těmto státním příslušníkům udělil dočasnou ochranu podle směrnice 2001/55.

87.

V návaznosti na rozsudek Státní rady ze dne 17. ledna 2024, z něhož vyplývá, že oprávněný pobyt skončil bez dalšího dne 4. března 2024, přijal státní tajemník dne 7. února 2024 rozhodnutí o navrácení žalobců, v nichž uvedl, že dočasná ochrana, kterou požívaly, skončí dne 4. března 2024. Proti těmto rozhodnutím byly podány žaloby.

88.

Rozsudky ze dne 19. března 2024 a ze dne 27. března 2024 bylo vyhověno žalobám podaným AI a BG proti rozhodnutím o navrácení, která se jich týkala, a tato rozhodnutí byla zrušena.

89.

Rozsudkem ze dne 27. března 2024 byla žaloba podaná ZY proti rozhodnutí o navrácení, které se ho týkalo, zamítnuta jako neopodstatněná.

90.

Státní tajemník a ZY podali proti těmto rozsudkům odvolání k Raad van State (Státní rada).

91.

Tato odvolání se v podstatě týkají stejné právní otázky, a sice okamžiku ukončení dočasné ochrany pro ostatní kategorie vysídlených osob uvedených v čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55, kterým byla poskytnuta nepovinná dočasná ochrana podle této směrnice.

92.

Předkládající soud vysvětluje, že i po vyhlášení jeho rozsudku ze dne 17. ledna 2024, jehož cílem bylo zajistit jednotu práva na vnitrostátní úrovni, se nizozemské soudy rozcházejí v tom, jak je třeba vykládat čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2001/55, pokud členský stát využil možnosti stanovené v čl. 7 odst. 1 této směrnice poskytnout dočasnou ochranu jiným kategoriím vysídlených osob a tuto dočasnou ochranu ukončil.

93.

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

94.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. května 2024 byly věci C‑244/24 a C‑290/24 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

95.

Předkládající soudy požádaly, aby byly projednávané věci projednány ve zrychleném řízení o předběžné otázce podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Dne 7. května 2024 předseda Soudního dvora těmto žádostem vyhověl.

96.

Žalobci v původním řízení, nizozemská vláda a Komise předložili písemná vyjádření a zúčastnili se jednání konaného dne 3. září 2024, během něhož odpověděli na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

97.

Nejprve se budu zabývat třetí otázkou ve věci C‑244/24 a dvěma otázkami ve věci C‑290/24, které se týkají problematiky toho, kdy může členský stát ukončit nepovinnou dočasnou ochranu. Zadruhé se budu zabývat prvními dvěma otázkami položenými ve věci C‑244/24, které se týkají okamžiku, kdy členský stát může přijmout rozhodnutí o navrácení vůči osobám, které již nepožívají nepovinné dočasné ochrany.

98.

Projednávané věci jsou zajisté dobrým příkladem různých výkladů, které mohou vnitrostátní soudy použít ve vztahu k týmž ustanovením unijního práva. V tomto ohledu předkládací rozhodnutí Raad van State (Státní rada) a Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu zasedající v Amsterdamu) transparentním a vyčerpávajícím způsobem informují Soudní dvůr o rozdílné právní argumentaci nizozemských soudů. Vzhledem k tomu, že jsou tak položeny základy právní diskuse, je nyní na Soudním dvoru, aby zajistil jednotný výklad unijního práva.

99.

Jak písemná vyjádření, tak jednání před Soudním dvorem odhalily postoje, které v podstatě odpovídají třem judikaturním směrům, jež jsem uvedl výše.

100.

Komise zaujala postoj, který v podstatě odpovídá prvnímu judikaturnímu směru, a sice že nizozemské orgány mohou autonomně rozhodnout, že dočasná ochrana skupiny osob, kterým byla v Nizozemsku poskytnuta nepovinná ochrana, skončí dne 4. září 2023.

101.

Zdá se, že nizozemská vláda se ve svém písemném vyjádření ztotožnila s druhým judikaturním směrem a hájila datum ukončení dočasné ochrany ke dni 4. března 2024. Na jednání se však zdálo, že tato vláda souhlasí s tvrzením Komise, že nepovinná dočasná ochrana může být kdykoli ukončena.

102.

Žalobci ve věcech v původních řízeních zastávali názor ilustrovaný třetím judikaturním směrem, s nímž se zřejmě ztotožňuje předkládající soud ve věci C‑244/24, a sice postoj, podle kterého dočasná ochrana skupiny osob, kterým byla poskytnuta nepovinná ochrana v Nizozemsku, bez dalšího končí uplynutím období volitelného prodloužení, tj. dne 4. března 2025 ( 43 ).

103.

I když nesouhlasím se všemi argumenty Komise, podporuji její stanovisko z důvodů, které uvedu níže.

104.

Úvodem podotýkám, že nizozemská právní úprava v původním znění stanovila, že dočasná ochrana bude rozšířena i na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou držiteli ukrajinského povolení k pobytu, byť dočasného, platného ke dni 23. února 2022 a u nichž je pravděpodobné, že opustili Ukrajinu po 26. listopadu 2021. To znamená, že podle této právní úpravy nebyl nárok na nepovinnou dočasnou ochranu podmíněn tím, že tito státní příslušníci třetích zemí opustili Ukrajinu dne 24. února 2022 nebo později, tedy v den zahájení vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

105.

Nedomnívám se však, že by z tohoto závěru bylo možné vyvodit, že Nizozemské království nesprávně využilo možnost, kterou členským státům poskytuje čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, rozšířit okruh osob požívajících dočasné ochrany.

106.

Z článku 7 odst. 1 této směrnice sice vyplývá, že členské státy mohou rozšířit nepovinnou dočasnou ochranu jen na ty další kategorie vysídlených osob, které „jsou vysídleny ze stejných důvodů a ze stejné země nebo oblasti původu“ ( 44 ), jako osoby uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady jakožto osoby požívající povinné ochrany.

107.

V projednávané věci je důvodem masivního přílivu vysídlených osob z Ukrajiny, jak Rada uvedla ve svém prováděcím rozhodnutí 2022/382, invaze ruských ozbrojených sil do této země, která začala 24. února 2022 a od té doby vyvolala ozbrojený konflikt ( 45 ).

108.

Mám však za to, že k tomu, aby mohli požívat nepovinné dočasné ochrany, postačuje, aby odchod státních příslušníků třetích zemí z Ukrajiny a nemožnost, aby se tam vrátili za bezpečných a trvalých podmínek, byly spojeny s tímto ozbrojeným konfliktem, aniž tento odchod musí nutně odpovídat datu invaze tohoto státu ruskými ozbrojenými silami nebo po něm následovat. Je tedy nezbytné, aby v době udělení této ochrany měli dotyční státní příslušníci třetích zemí postavení „vysídlených osob“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2001/55 ( 46 ) a aby toto postavení bylo způsobeno ozbrojeným konfliktem na Ukrajině.

109.

Tento postoj se mi zdá být v souladu s přáním vyjádřeným unijním normotvůrcem zaujmout flexibilní přístup k podmínkám pro poskytnutí nepovinné dočasné ochrany. V této souvislosti poznamenávám, že na rozdíl od čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 nevyžaduje čl. 2 odst. 3 uvedeného prováděcího rozhodnutí, aby vysídlené osoby opustily Ukrajinu dne 24. února 2022 nebo později ( 47 ). Kromě toho se domnívám, že Soudní dvůr musí při svém výkladu vycházet z bodu 14 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2022/382. V tomto bodě odůvodnění totiž unijní normotvůrce výslovně vyzývá členské státy, aby „zvážily rozšíření dočasné ochrany na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. únorem 2022 v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie (například na dovolené nebo z pracovních důvodů), a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na Ukrajinu nemohou vrátit“.

110.

V každém případě, i kdyby Soudní dvůr dospěl k závěru, že nizozemské orgány použily čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 příliš široce, když rozhodly o poskytnutí nepovinné dočasné ochrany státním příslušníkům třetích zemí, kteří pravděpodobně opustili Ukrajinu po 26. listopadu 2021, podotýkám, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že čtyři žalobci v původním řízení pravděpodobně opustili Ukrajinu po 24. únoru 2022, tedy po ruské invazi, takže pokud jde o ně, individuální rozhodnutí nizozemských orgánů udělit těmto státním příslušníkům třetích zemí takovou ochranu se bez jakýchkoli pochybností zakládalo na stejných důvodech, pro které je udělována dočasná ochrana osobám, na něž se vztahuje čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

111.

Po těchto úvodních upřesněních podotýkám, že není sporné, že členský stát může k jakémukoli datu a do budoucna ukončit své rozhodnutí rozšířit poskytnutí dočasné ochrany na jiné osoby než ty, které požívají povinné ochrany podle unijního práva, takže od tohoto data již nové osoby nemohou být začleněny do skupiny osob požívajících nepovinné ochrany. Na druhou stranu je obtížnější určit, zda osoby, které již patří do této skupiny, mohou být kdykoli zbaveny dočasné ochrany podle přání členského státu, který jim tuto ochranu původně poskytl. Právě tuto otázku je proto třeba rozhodnout před případným posouzením, zda podle unijního práva tato ochrana skončila dne 4. března 2024 nebo skončí dne 4. března 2025 ( 48 ).

112.

Jak jsem uvedl výše, mechanismus dočasné ochrany, který vyplývá ze směrnice 2001/55, má výjimečnou povahu, což znamená, že ochrana poskytovaná vysídleným osobám je časově omezená. Tato doba je vymezena článkem 4 této směrnice, který stanoví maximální dobu automatického prodloužení mechanismu (čl. 4 odst. 1) a maximální dobu trvání volitelného prodloužení, která vyžaduje rozhodnutí Rady (čl. 4 odst. 2).

113.

Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/55 je existence hromadného přílivu vysídlených osob stanovena rozhodnutím Rady. Podle odstavce 3 tohoto článku je důsledkem tohoto rozhodnutí ve vztahu k vysídleným osobám, na které se vztahuje, zavedení dočasné ochrany ve všech členských státech v souladu s ustanoveními této směrnice. Zvláštní kategorie osob, na které se vztahuje dočasná ochrana, jsou označeny uvedeným rozhodnutím, jakož i datum, kdy tato ochrana vstoupí v platnost.

114.

Z článku 6 odst. 1 směrnice 2001/55 vyplývá, že dočasná ochrana skončí, jakmile uplyne nejdelší možné doby trvání mechanismu nebo kdykoli Rada přijme rozhodnutí v tomto smyslu.

115.

Ze spojení těchto ustanovení vyplývá, že jakmile je mechanismus dočasné ochrany Radou aktivován, členské státy tuto ochranu povinně poskytují skupině osob požívajících povinné ochrany, jak je popsána v rozhodnutí Rady.

116.

Datum zahájení a ukončení provádění tohoto mechanismu se určuje výhradně na unijní úrovni podle systému stanoveného ve směrnici 2001/55. Doba trvání ochrany skupiny osob požívajících povinné ochrany se shoduje s těmito daty, takže ji členský stát nemůže předčasně ukončit.

117.

Podle mého názoru je tomu jinak, pokud jde o skupinu osob požívajících nepovinné ochrany, která může být určena každým členským státem podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

118.

Mám totiž za to, že pro osoby, které jsou součástí této skupiny, si členské státy zachovávají kontrolu nad dobou trvání dočasné ochrany, kterou si přejí poskytnout, za podmínky, že tato doba spadá do časového rámce provádění mechanismu dočasné ochrany, který je definován na unijní úrovni. Jinými slovy, pokud se členské státy rozhodnou využít možnosti rozšířit dočasnou ochranu na jiné osoby než ty, které jsou součástí skupiny osob požívajících povinné ochrany, nemohou tak učinit před datem zavedení tohoto mechanismu ani po jeho ukončení, které jsou stanoveny na unijní úrovni.

119.

Pro skupinu osob požívajících nepovinné ochrany tedy dočasná ochrana začíná až rozhodnutím členského státu o rozšíření okruhu osob požívajících této ochrany. Na tyto osoby se tak potenciálně vztahuje dočasná ochrana stanovená směrnicí 2001/55, dokud neuplyne nejdelší možná doba trvání mechanismu nebo dokud není tento mechanismus ukončen rozhodnutím Rady.

120.

Stejně jako si však členské státy mohou zvolit kategorie vysídlených osob, kterým chtějí poskytnout nepovinnou dočasnou ochranu stanovenou směrnicí 2001/55, za předpokladu, že dodrží podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 této směrnice, mám za to, že členské státy mají na výběr dobu, po kterou chtějí tuto ochranu poskytovat. Navíc vzhledem k tomu, že dočasná ochrana přiznaná na základě tohoto ustanovení a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2002/382 nevyplývá z povinnosti stanovené unijním právem, ale z rozhodnutí členského státu vyjadřujícího přání rozšířit okruh osob požívajících této ochrany, mám za to, že tento členský stát musí mít možnost uvedenou ochranu samostatně odejmout.

121.

Členské státy se tedy podle mého názoru mohou autonomně rozhodnout ukončit před datem ukončení mechanismu stanoveného na unijní úrovni dočasnou ochranu, kterou poskytly skupině osob požívajících nepovinné ochrany. Jinými slovy, na rozdíl od skupiny osob požívajících povinné ochrany nejsou členské státy povinny sladit dobu trvání dočasné ochrany skupiny osob požívajících nepovinné ochrany ani s dobou trvání vyplývající z automatického prodloužení stanoveného v čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55, ani s dobou, která případně vyplývá z volitelného prodloužení stanoveného v čl. 4 odst. 2 této směrnice. Jak však vysvětlím níže, členské státy musí zajistit, aby jejich rozhodnutí nebylo v rozporu s cíli unijního práva a respektovalo obecné zásady unijního práva.

122.

Stručně řečeno, pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany, je podle mého názoru třeba rozlišovat mezi režimem použitelným na skupinu osob požívajících povinné ochrany a režimem použitelným na skupinu osob požívajících nepovinné ochrany. Toto rozlišení je logickým důsledkem prostoru pro uvážení, který čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 ponechávají členským státům. Tato ustanovení tedy umožňují členským státům, aby na základě vlastních úvah posoudily, zda chtějí využít možnosti, kterou tato ustanovení nabízejí, a pokud ano, pro které kategorie osob, kdy a na jak dlouho.

123.

Na rozdíl od Komise se však nedomnívám, že takové rozlišení lze vysvětlit tím, že druhá skupina by měla být považována za skupinu mimo oblast působnosti prováděcího rozhodnutí 2022/382. Podotýkám totiž, že článek 2 tohoto prováděcího rozhodnutí je nadepsán „Osoby, na něž se vztahuje dočasná ochrana“. Je pravda, že čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí stanoví nepovinné použití dočasné ochrany na jiné osoby, než jsou osoby uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí. To však neznamená, že osoby uvedené v čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 jsou vyloučeny z oblasti působnosti tohoto prováděcího rozhodnutí. Naopak od okamžiku, kdy se členský stát rozhodne toto ustanovení provést, spadají osoby, které určí jako osoby požívající dočasné ochrany, do působnosti tohoto prováděcího rozhodnutí a obecněji do působnosti mechanismu dočasné ochrany zavedeného unijním normotvůrcem. Takové osoby by mohly využívat ochrany poskytované směrnicí 2001/55, tedy hmotněprávní ochrany uvedené v této směrnici, kterou je tento členský stát povinen jim poskytnout po dobu, jež považuje za vhodnou.

124.

Závěr, že skupina osob, která z vůle členského státu požívá nepovinné ochrany, spadá do působnosti prováděcího rozhodnutí 2022/382, však nebrání tomu, aby tato skupina podléhala odlišnému režimu, pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany, kterou požívá, a to z důvodu prostoru pro uvážení, jenž se unijní normotvůrce rozhodl členským státům poskytnout. Na základě tohoto prostoru pro uvážení mají členské státy možnost přezkoumat vhodnost zachování přiznání dočasné ochrany osobám, které tvoří uvedenou skupinu, v závislosti na takových skutečnostech, jako je možnost těchto osob vrátit se za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo oblasti původu, existence možného zneužívání, významný příliv státních příslušníků třetích zemí z jiných členských států vyplývající z druhotného pohybu nebo také omezená přijímací kapacita, kterou mají členské státy k dispozici. Tyto státy mohou rovněž zjistit, že zachování dočasné ochrany pro nepovinnou skupinu již není nezbytné pro zajištění řádného fungování jejich systému posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Dodávám, že takové přezkoumávání, které může vést členské státy k ukončení ochrany, kterou předtím poskytly osobám, jež na ni v zásadě nemají nárok, je v souladu s výjimečnou, a tudíž časově omezenou povahou dočasné ochrany.

125.

Je rovněž třeba upřesnit, že členské státy tím, že využijí nabízené možnosti po určitou dobu, která nemusí nutně odpovídat době, jež se podle unijního práva vztahuje pouze na skupinu osob požívajících povinné ochrany, neohrožují cíle sledované směrnicí 2001/55 a prováděcím rozhodnutím 2022/382, mezi něž patří ochrana řádného fungování azylových systémů členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob. Naopak tyto členské státy již po určitou dobu podporují splnění těchto cílů ( 49 ).

126.

Z tohoto pohledu se mi přístup, jaký zvolilo Nizozemské království, jeví jako vhodnější než úplná neexistence ochrany pro kategorie osob, které mohou požívat pouze nepovinné ochrany. Nelze ani opomenout, že samotná logika čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 spočívá v tom, že členským státům umožňuje jak nepřiznat dočasnou ochranu stanovenou touto směrnicí žádné z těchto kategorií osob, tak ji přiznat pouze některým z uvedených kategorií ( 50 ).

127.

Tato logika by se podle mého názoru měla vztahovat i na dobu trvání uvedené ochrany. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, jak to učinila nizozemská vláda, že řešení, které by zavazovalo členské státy, jež dobrovolně využily své možnosti poskytnout dočasnou ochranu určitým dalším kategoriím osob, dodržet maximální dobu trvání mechanismu dočasné ochrany stanovenou na unijní úrovni, ať již vyplývající z automatického prodloužení (4. března 2024), nebo z volitelného prodloužení (4. března 2025 ( 51 )) tohoto mechanismu, a které by tudíž těmto členským státům zakazovalo předčasně ukončit nepovinnou dočasnou ochranu, by mohlo zmařit cíle sledované směrnicí 2001/55 a prováděcím rozhodnutím 2022/382 tím, že by členské státy podněcovalo k tomu, aby nevyužívaly možnosti, kterou mají podle čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice a čl. 2 odst. 3 uvedeného prováděcího rozhodnutí ( 52 ).

128.

Mám za to, že argumenty vznesené proti tomuto tvrzení jak účastníky tohoto řízení, tak nizozemskými soudy, které k této problematice zaujaly stanovisko, podle kterých se jedná o argumenty ve prospěch dočasné ochrany nepovinné skupiny, která skončí bez dalšího, pouze na základě unijního práva, dne 4. března 2024 nebo 4. března 2025, musí být podle mého názoru odmítnuty.

129.

Zaprvé je třeba přezkoumat argument, podle kterého čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 stanoví možnost členských států poskytnout dalším kategoriím vysídlených osob dočasnou ochranu podle této směrnice, takže z tohoto znění je třeba vyvodit, že se uvedená směrnice v plném rozsahu vztahuje na státní příslušníky třetích zemí náležející do skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, a to i pokud jde o dobu trvání dočasné ochrany stanovené touto směrnicí. Podle mého názoru z tohoto upřesnění provedeného unijním normotvůrcem vyplývá, že jakmile se členský stát rozhodne využít této možnosti, je povinen dodržovat povinnosti uložené mu směrnicí 2001/55, které spočívají zejména v tom, že těmto státním příslušníkům třetích zemí zaručí hmotněprávní ochranu uvedenou v kapitole III této směrnice.

130.

Uvedení státní příslušníci třetích zemí budou nadále požívat této nepovinné dočasné ochrany, dokud je mechanismus v platnosti na základě unijního práva, ledaže se členský stát, který uvedenou ochranu poskytl, mezitím rozhodne ji ukončit. Mám totiž za to, že prostor pro uvážení, který čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 ponechává členským státům, je neslučitelný s argumentem, že ukončení dočasné ochrany státních příslušníků třetích zemí, kteří patří do skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, je upraveno výlučně článkem 6 téže směrnice. Posledně uvedený článek musí být podle mého názoru chápán spíše v tom smyslu, že stejně jako aktivace dočasného ochranného mechanismu spadá výlučně do pravomoci Unie, jeho ukončení se řídí výlučně unijním právem. Členské státy se mohou v rámci doby, po kterou je tento mechanismus v platnosti, autonomně rozhodnout, že na libovolnou dobu využijí možnosti rozšířit výhody tohoto mechanismu na jiné kategorie osob, než jsou ty, které jej využívají bez dalšího podle unijního práva.

131.

Zadruhé, pokud jde o závěr, že článek 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 stanoví, že dočasná ochrana poskytovaná osobám uvedeným v článku 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 se prodlužuje o jeden rok do 4. března 2025, nedomnívám se, že by z toho mělo být vyvozeno, že se toto prodloužení vztahuje kategoricky na skupinu osob požívajících nepovinné ochrany na základě možnosti stanovené v odstavci 3 tohoto článku, aniž by členský stát, který tuto možnost využil, mohl tuto ochranu předčasně ukončit. Podobně jako automatické prodloužení stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55 je totiž třeba mít za to, že nepovinné prodloužení stanovené v čl. 4 odst. 2 této směrnice se týká mechanismu dočasné ochrany jako takového. Tento mechanismus je tedy rozšířen na všechny současné i budoucí osoby požívající dočasné ochrany, aniž by byla dotčena možnost členských států přehodnotit své rozhodnutí poskytnout tuto ochranu jiným kategoriím osob, než které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, přičemž tato možnost vyplývá z fakultativní povahy čl. 7 odst. 1 směrnice a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí.

132.

Zatřetí rozdíly mezi vnitrostátními pravidly a z toho plynoucími možnými druhotnými pohyby, které mohou vyplývat ze skutečnosti, že každý členský stát může autonomně určit dobu, po kterou se rozhodne poskytnout dočasnou ochranu stanovenou směrnicí 2001/55 jiným kategoriím osob než těm, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, jsou přirozeným důsledkem rozhodnutí unijního normotvůrce stanovit fakultativní ustanovení, jehož provádění ponechává členským státům prostor pro uvážení ( 53 ). Samotná existence takové možnosti, kterou tento normotvůrce členským státům nabízí, navíc umožňuje odmítnout argument, že v oblasti sdílené pravomoci mezi Unií a členskými státy ztratily tyto státy svou pravomoc jednat, jakmile Unie svou pravomoc vykonala.

133.

Začtvrté nesouhlasím s odůvodněním Raad van State (Státní rady) založeným na rozdílu mezi čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2001/55, podle něhož skupina osob požívajících nepovinné ochrany nespadá do působnosti prováděcího rozhodnutí 2023/2409 pouze z toho důvodu, že se státní tajemník rozhodl před 19. říjnem 2023 (datum přijetí tohoto prováděcího rozhodnutí) již nevyužít možnosti stanovené v čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382.

134.

Domnívám, že je třeba správně rozlišovat mezi rozhodnutím členského státu, které již do budoucna neposkytuje nepovinnou dočasnou ochranu novým osobám, a rozhodnutím tohoto členského státu ukončit k určitému datu nepovinnou dočasnou ochranu, kterou do té doby osoby požívaly. Nezdá se mi, že by první z těchto rozhodnutí mělo nutně dopad na datum ukončení nepovinné dočasné ochrany pro osoby, které ji již požívají. Jinými slovy, v situaci, kdy se členský stát na rozdíl od projednávaných věcí nerozhodl předčasně ukončit nepovinnou dočasnou ochranu, kterou se rozhodl poskytnout určitým kategoriím osob, by tato ochrana nezanikla bez dalšího dne 4. března 2024 pouze z toho důvodu, že se tento stát rozhodl před datem přijetí prováděcího rozhodnutí 2023/2409 neposkytovat v budoucnu nepovinnou dočasnou ochranu novým osobám.

135.

Dále se mi zdá, že Raad van State (Státní rada) rozlišuje mezi obdobím, na které se vztahuje čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/55, a obdobím, na které se vztahuje čl. 4 odst. 2 této směrnice, uměle, neboť tento soud považuje za rozhodující zjištění, že na rozdíl od automatického prodloužení vyplývajícího z prvního z těchto ustanovení vyžaduje volitelné prodloužení stanovené druhým z těchto ustanovení nové posouzení vedoucí k rozhodnutí Rady. Podotýkám, že potřeba zachovat v platnosti mechanismus dočasné ochrany podléhá z důvodu jeho výjimečné povahy, a tedy omezeného trvání, průběžnému přehodnocování, jehož je rozhodnutí přijaté Radou podle čl. 4 odst. 2 této směrnice pouze jedním z projevů, přičemž druhým je rozhodnutí Rady kdykoli ukončit mechanismus dočasné ochrany na návrh Komise v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice. Neustálé sledování a přezkum situace prováděné Komisí ( 54 ) tedy probíhá i během prvních dvou let provádění mechanismu, takže rozhodnutí přijaté Radou podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/55 je pouze výslovným uznáním potřeby zachovat mechanismus dočasné ochrany, jelikož toto zachování bylo již předtím průběžně přehodnocováno.

136.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí otázku ve věci C‑244/24 a na dvě otázky ve věci C‑290/24 odpověděl tak, že článek 4 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55, čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a článek 1 prováděcího rozhodnutí 2023/2409 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát rozhodl o ukončení, kdykoli a před uplynutím nejdelší možné doby trvání mechanismu dočasné ochrany stanoveného na unijní úrovni, dočasné ochrany, kterou se autonomně rozhodl poskytnout jiným kategoriím osob vysídlených z Ukrajiny, než jsou osoby uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, a to na základě možnosti stanovené v čl. 7 odst. 1 této směrnice a čl. 2 odst. 3 uvedeného prováděcího rozhodnutí.

137.

Je však třeba upřesnit, že pokud se členský stát rozhodne poskytnout nepovinnou dočasnou ochranu nebo ji předčasně ukončit, uplatňuje unijní právo, takže jeho prostor pro uvážení je ohraničen tímto právem.

138.

Prostor pro uvážení, který je členským státům poskytnut, nesmí být využíván takovým způsobem, který by ohrožoval cíl směrnice 2001/55 a její užitečný účinek ( 55 ). V této souvislosti považuji za důležité zdůraznit kapitolu IV této směrnice, jejímž cílem je zaručit osobám požívajícím dočasné ochrany přístup k řízení o azylu. Členské státy by proto měly zajistit, aby státním příslušníkům třetích zemí, jimž byla odňata nepovinná dočasná ochrana, nebylo před dosažením nejdelší možné doby trvání stanovené na unijní úrovni bráněno v účinném výkonu jejich práva podat žádost o mezinárodní ochranu. To rovněž znamená, jak uznala nizozemská vláda na jednání, že žádosti o mezinárodní ochranu, které nebyly vzaty zpět, budou přezkoumány.

139.

Kromě toho členské státy musí při využití možnosti, kterou disponují, dodržovat obecné zásady unijního práva, mezi něž patří zásada právní jistoty a zásada ochrany legitimního očekávání ( 56 ).

140.

Je třeba připomenout, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich účinky byly předvídatelné, především pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky, tak aby právní subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho ( 57 ).

141.

V této souvislosti připomínám, že Nizozemské království v nařízení ze dne 17. srpna 2022 formalizovalo jednak určení kategorií osob, které tvoří skupinu osob požívajících nepovinné ochrany, a jednak datum ukončení této ochrany, a to původně dne 4. března 2023 ( 58 ). Toto datum bylo následně nařízením ze dne 1. března 2023 prodlouženo do 4. září 2023 ( 59 ). Zdá se mi, že tato pravidla jsou jasná, přesná a jejich účinky jsou předvídatelné.

142.

Nejistota, která mohla následně vzniknout, pokud jde o přesné datum ukončení dočasné ochrany skupiny osob požívajících nepovinné ochrany, vyplývá z rozdílných postojů nizozemských soudů. Cílem těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je právě ukončit tuto nejistotu.

143.

Pokud jde o zásadu ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že právo dovolávat se této zásady svědčí každému jednotlivci, u kterého vyvolal správní orgán podložené naděje na základě konkrétních ujištění, která mu poskytl ( 60 ). V projednávané věci nezaznamenávám v dopisech státního tajemníka ani v nizozemských předpisech žádné konkrétní ujištění, které by u skupiny osob požívajících nepovinnou ochranu vyvolalo dostatečnou důvěru, že doba trvání této ochrany bude shodná s nejdelší možnou dobou trvání stanovenou na unijní úrovni ( 61 ).

144.

Dodávám, že skutečnost, že se nizozemské orgány rozhodly odložit datum ukončení ochrany poskytované žalobcům na 4. března 2024, se mi nezdá být zpochybnitelná z hlediska zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, neboť odložením tohoto data chtěly vyhovět rozsudku Státní rady ze dne 17. ledna 2024, což se mi zdá být v souladu s požadavky právního státu. Je pravda, že požadavky jasnosti, přesnosti a předvídatelnosti právních pravidel mohly vést uvedené orgány k přijetí dalšího nařízení za účelem formalizace data 4. března 2024. Avšak vzhledem k tomu, že s ohledem na pravidla vyplývající ze směrnice 2001/55, prováděcího rozhodnutí 2022/382 a prováděcího rozhodnutí 2023/2409 byly nizozemské orgány podle mého názoru oprávněny stanovit datum 4. září 2023, nedomnívám se, že by jim mohlo být vytýkáno, že přijaly příznivé opatření pro dotčené osoby, když se rozhodly toto datum odložit na 4. března 2024.

145.

V konečném důsledku je na předkládajících soudech, aby ověřily, zda Nizozemské království využilo možnosti, kterou má na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/55 a čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2022/382, v souladu se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

146.

Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu ve věci C‑244/24, které posoudím společně, je, zda článek 6 směrnice 2008/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby se na státního příslušníka třetí země, který na území členského státu oprávněně pobývá na základě možnosti tohoto členského státu přiznat mu dočasnou ochranu, vztahovalo rozhodnutí o navrácení před datem ukončení této ochrany, včetně případů, kdy jsou účinky tohoto rozhodnutí pozastaveny až do tohoto data a kdy toto datum nastane v blízké budoucnosti.

147.

Podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115 se tato směrnice vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.

148.

Z článku 6 odst. 1 této směrnice navíc vyplývá, že členské státy musí vydat rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území.

149.

V souladu s těmito ustanoveními se mi z judikatury Soudního dvora zdá být zřejmé, že členský stát nemůže přijmout rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země, pokud tento státní příslušník na jeho území nepobývá neoprávněně ( 62 ).

150.

Je pravda, že čl. 6 odst. 6 směrnice 2008/115 stanoví, že to nebrání členským státům v přijetí rozhodnutí o ukončení oprávněného pobytu společně s rozhodnutím o navrácení. Toto ustanovení však nejde tak daleko, aby umožňovalo přijmout rozhodnutí o navrácení před ukončením oprávněného pobytu dotyčné osoby, a to i v případě, že nabývá účinnosti až ode dne ukončení tohoto oprávněného pobytu.

151.

Podle mého názoru ani specifický kontext projednávaných věcí, ani ustanovení kapitoly V směrnice 2001/55 ( 63 ) o návratu a opatřeních po ukončení dočasné ochrany nesvědčí ve prospěch zmírnění pravidla, podle kterého rozhodnutí o navrácení nemůže být přijato, dokud je pobyt oprávněný. Dodávám, že předčasné přijetí takového rozhodnutí, jehož účinky jsou odloženy až do okamžiku, kdy se pobyt stane neoprávněným, neumožňuje zohlednit případné změny v individuální situaci osoby, které se toto rozhodnutí týká, k nimž mohlo mezitím dojít ( 64 ). Tato praxe navíc může mít negativní dopad na dotčené státní příslušníky třetích zemí, neboť čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ( 65 ) vyžaduje, aby členské státy o nich neprodleně vložily záznam do tohoto systému (SIS), jakmile je přijato rozhodnutí o navrácení.

152.

Je však třeba se zabývat obavami vyjádřenými jak předkládajícím soudem ve věci C‑244/24, tak nizozemskou vládou. Tyto obavy se týkají jednak rizika narušení organizace, které by příslušným orgánům hrozilo, kdyby musely přijmout velké množství rozhodnutí o navrácení najednou, jakmile skončí dočasná ochrana. Dále má předčasné přijetí rozhodnutí o navrácení, jehož účinky jsou pozastaveny do doby, než se pobyt stane neoprávněným, podporovat soudní ochranu dotčených osob tím, že jim umožňuje připravit si případné opravné prostředky. Rád bych k tomu uvedl následující připomínky.

153.

Zaprvé mám za to, že uvedenému riziku narušení organizace lze předejít, pokud příslušné orgány připraví rozhodnutí o navrácení v dostatečném předstihu. V tomto ohledu skutečnost, že tyto orgány nemohou přijmout taková rozhodnutí před tím, než se pobyt stane neoprávněným, neznamená, že nemohou za tímto účelem přijmout přípravná opatření, například vyslechnout dotčené osoby.

154.

Zadruhé, i když jsou členské státy povinny vydat rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, lze připustit, že v situaci související s hromadným přílivem vysídlených osob nejde taková povinnost tak daleko, že by těmto státům ukládala povinnost přijmout takové rozhodnutí bezprostředně po datu ukončení dočasné ochrany, pokud je toto rozhodnutí přijato v krátké lhůtě od tohoto data.

155.

Zatřetí soudní ochrana dotčených osob by mohla být dostatečně podpořena tím, že by tyto osoby byly předem informovány o tom, že jejich dočasná ochrana k určitému datu skončí.

156.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky předložené rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (soud v Haagu zasedající v Amsterdamu, Nizozemsko) a Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) následovně: