null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DEANA SPIELMANNA
přednesené dne 30. dubna 2025(1)
Věc C‑197/24 [Šiľarský](i)
AK
proti
RU
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Městský soud Bratislava IV (Mestský súd Bratislava IV, Slovensko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2011/7/EU – Postup proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Pojem ‚podnik‘ – Pojem ‚obchodní transakce‘ – Směrnice 93/13/EHS – Smlouva o poskytování právních služeb za účelem založení obchodní společnosti – Článek 267 SFEU – Pravomoc Soudního dvora – Přípustnost – Pojem ‚spotřebitel‘ – Fyzická osoba, která využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti“
Úvod
1. Je v rámci smlouvy o poskytování právních služeb, kterou klient uzavřel se svým advokátem za účelem založení obchodní společnosti, jejímž jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků se měl klient stát, uvedený klient, který je fyzickou osobou, již podnikem, nebo stále spotřebitelem? Taková je v podstatě otázka, která je položena v této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Ve sporu v původním řízení, který se týká zaplacení odměny advokáta, si totiž předkládající soud klade otázku, jaký soubor předpisů, občanských nebo obchodních, je třeba použít.
2. Tato věc tak dává Soudnímu dvoru příležitost objasnit v tomto kontextu pojem „podnik“ ve smyslu směrnice 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích(2) (první předběžná otázka) a pojem „spotřebitel“ ve smyslu směrnice 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách(3) (druhá předběžná otázka). Zároveň poskytuje příležitost posoudit, zda má Soudní dvůr pravomoc k zodpovězení této druhé otázky, pokud se spor v původním řízení jako takový netýká smluvního ujednání, a zda je tato otázka přípustná.
Právní rámec
Unijní právo
3. Bod 8 odůvodnění směrnice 2011/7 zejména stanoví, že oblast působnosti této směrnice by se měla omezovat na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, a že uvedená směrnice by neměla upravovat transakce se spotřebiteli, ani úroky ve spojení s jinými platbami.
4. Článek 1 směrnice 2011/7, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:
„1. Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků.
2. Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.
[…]“
5. Článek 2 této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚obchodní transakcí‘ transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu;
[…]
3) ‚podnikem‘ jakákoli organizace jiná než orgán veřejné moci, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost, i když je tato činnost prováděna jedinou osobou;
[…]“
6. Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 této směrnice zaplacen úrok z prodlení, měl věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 eur.
7. Směrnice 93/13 ve svém dvanáctém bodě odůvodnění stanoví, že „[v]zhledem k tomu, že však za daného stavu věcí vnitrostátní právní předpisy umožňují, aby se uvažovalo pouze o částečné harmonizaci; že zejména tato směrnice se vztahuje pouze na smluvní ujednání, která nebyla sjednána individuálně; že členským státům by měla být ponechána možnost, aby s náležitým ohledem na Smlouvu zajistily spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení této směrnice“.
8. Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.“
9. Článek 2 písm. b) této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
b) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání
[...]“
10. Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
11. Článek 4 této směrnice stanoví:
„1. Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.
2. Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“
12. Článek 8 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“
Slovenské právo
Obchodní zákoník
13. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 513/1991, kterým se stanoví obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Zb. Obchodný zákonník, dále jen „obchodní zákoník“) ze dne 5. listopadu 1991 (č. 98/1991 Zb.) je podnikatelem osoba zapsaná v obchodním rejstříku.
14. Ustanovení § 57 odst. 1 obchodního zákoníku stanoví, že pokud z jiných ustanovení tohoto zákoníku nevyplývá jinak, zakládá se společnost společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli. Pravost podpisů zakladatelů musí být úředně ověřena.
15. Ustanovení § 62 odst. 1 obchodního zákoníku stanoví, že datem založení společnosti je den, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku.
16. Ustanovení § 369c odst. 1 tohoto zákoníku, kterým se do slovenského práva provádí čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, stanoví, že „[p]rodlením dlužníka vzniká věřiteli vedle nároků podle § 369, 369a a 369b i právo na paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to bez nutnosti zvláštního upozornění. […]“.
Občanský zákoník
17. Ustanovení § 52 zákona č. 40/1964, kterým se stanoví občanský zákoník, ve znění použitelném na spor v původním řízení (zákon č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník, dále jen „občanský zákoník“) stanoví:
„(1) Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva bez ohledu na právní formu, kterou uzavírá poskytovatel se spotřebitelem.
(2) Ustanovení o spotřebitelských smlouvách, jakož i všechna ostatní ustanovení upravující právní vztahy, jejichž účastníkem je spotřebitel, se použijí vždy, když je to ve prospěch smluvní strany, která je spotřebitelem. Odlišná smluvní ujednání nebo dohody, jejichž obsahem nebo účelem je obcházení tohoto ustanovení, jsou neplatné. Na všechny právní vztahy, jejichž účastníkem je spotřebitel, se vždy přednostně použijí ustanovení občanského zákoníku, i když by se jinak měly použít normy obchodního práva.
(3) Poskytovatel je osoba, která při uzavírání a plnění spotřebitelské smlouvy jedná v rámci předmětu své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
(4) Spotřebitel je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění spotřebitelské smlouvy nejedná v rámci předmětu své obchodní činnosti nebo jiné podnikatelské činnosti.“
Zákon o advokacii
18. Ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 586/2003 o advokacii a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů [zákon č. 455/1991 Z. z. o advokácii a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov] ze dne 4. prosince 2023 (č. 239/2003 Z. z.) (dále jen „zákon o advokacii) stanoví, že „[a]dvokát je povinen v průběhu poskytování právní služby informovat klienta, který je spotřebitelem právní služby, o výši odměny za úkon právní služby ještě před zahájením tohoto úkonu, jinak mu odměna nepřísluší. [...]“.
Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
19. Spor v původním řízení vychází ze žaloby podané AK, advokátní kanceláří(4), žalobkyní v původním řízení, proti RU, fyzické osobě žalované v původním řízení. Spor se týká zaplacení odměny advokátní kanceláře za právní služby ve výši 3 250 eur spolu s úroky z prodlení od 18. ledna 2023 a zaplacení nákladů spojených s vymáháním její pohledávky.
20. AK tvrdí, že ji „na přelomu měsíců březen a duben 2022“ kontaktoval RU, který si přál založit společnost s ručením omezeným podle slovenského práva. RU měl vykonávat funkci jednatele této společnosti a stát se jedním ze dvou zakladatelů a společníků. AK a RU tak uzavřeli ústní příkazní smlouvu, v níž se AK zavázala poskytnout právní služby za dohodnutou odměnu v paušální výši.
21. AK zaslala RU návrh společenské smlouvy a další dokumenty, jakož i fakturu týkající se jejích služeb, která nebyla uhrazena do data splatnosti, tj. k 17. lednu 2023. Podle názoru AK se jedná o spor, který se řídí obchodním právem, a proto požaduje zaplacení paušální částky 40 eur jako náhradu nákladů na vymáhání své pohledávky v souladu s § 369c odst. 1 obchodního zákoníku, který představuje provedení čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7.
22. RU zpochybňuje, že by uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb s AK. Podle RU nebyla uzavřena dohoda o odměně a AK mu společenskou smlouvu a další dokumenty zaslala, aniž by o to byla požádána. RU tvrdí, že je v postavení spotřebitele, a že spor se tedy neřídí ustanoveními obchodního práva.
23. Vzhledem k tomu, že Městský soud Bratislava IV (Mestský súd Bratislava IV, Slovensko) měl pochybnosti o tom, zda je třeba žalovaného v původním řízení považovat za podnik ve smyslu směrnice 2011/7 nebo za spotřebitele ve smyslu směrnice 93/13, rozhodl se řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 1 odst. 2 směrnice [2011/7] ve spojení s čl. 2 body 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 [této] směrnice vykládán v tom smyslu, že se považuje i) za ‚podnik‘ i fyzická osoba, která v takovém případě, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, využije právních služeb advokáta směřujících k založení obchodní společnosti, jejímž se má stát jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků, a ii) za ‚obchodní transakci‘ transakce, která v takovém případě, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, vede k poskytnutí služeb advokáta takové fyzické osobě směřujících k založení obchodní společnosti?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být pojem ‚spotřebitel‘ použitý v čl. 2 písm. b) směrnice [93/13] ve spojení s článkem 8 této směrnice, vykládán v tom smyslu, že v takovém případě, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, zahrnuje i fyzickou osobu, proti níž se uplatňuje pohledávka ze smlouvy o poskytování právních služeb, pokud jejím předmětem byly služby směřující k založení obchodní společnosti a [tato fyzická osoba] měla být jejím jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků?“
24. Komise a slovenská vláda předložily písemná vyjádření.
Analýza
K první otázce
25. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 2011/7 ve spojení s čl. 2 body 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která není „podnikatelem“ podle slovenského práva, neboť žádná společnost ještě nebyla založena, a která využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti, jejímž má být jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků, musí být považována za „podnik“ ve smyslu uvedené směrnice. Otázkou tedy je, zda dotčené poskytování služeb představuje „obchodní transakci“ z důvodu, že tato osoba požádala o právní služby pro účely budoucí podnikatelské činnosti. Podle předkládajícího soudu je odpověď na tuto otázku nezbytná pro určení, zda má žalobkyně nárok na náhradu paušální částky podle článku 6 odst. 1 směrnice 2011/7, jak je proveden prostřednictvím § 369c odst. 1 slovenského obchodního zákoníku.
26. V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že podle čl. 1 odst. 2 směrnice 2011/7 se tato směrnice vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za „obchodní transakce“. Tento pojem je definován v čl. 2 bodě 1 této směrnice tak, že stanoví dvě kumulativní podmínky. Zaprvé musí být uskutečňována buď mezi podniky, nebo mezi podniky a orgány veřejné moci a zadruhé musí vést k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu(5).
27. V projednávané věci je předmětem otázek předkládajícího soudu pouze první podmínka týkající se možnosti považovat RU za „podnik“.
28. Je třeba připomenout, že z požadavků jak jednotného použití unijního práva, tak zásady rovnosti vyplývá, že neodkazuje-li čl. 2 body 1 a 3 směrnice 2000/35(6) na vnitrostátní právo, pojmy „podnik“ a „obchodní transakce“ musí být vykládány autonomním a jednotným způsobem(7). Podle čl. 2 bodu 3 směrnice 2011/7 se „podnikem“ rozumí jakákoli organizace jiná než orgán veřejné moci, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost, i když je tato činnost prováděna jedinou osobou.
29. V tomto ohledu se směrnice 2011/7, jejímž cílem je bojovat proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků, nepoužije na všechny transakce, které vedou k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu, zejména se nepoužije na všechny transakce uzavírané občas jednotlivci v každodenním životě(8). Z toho tedy plyne, že nestačí, aby osoba uzavřela transakci týkající se hospodářské činnosti, aby spadala pod pojem „podnik“ a tato transakce byla kvalifikována jako „obchodní“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice. Je ještě zapotřebí, aby tato osoba jednala jako organizace v rámci takové činnosti nebo nezávislé odborné činnosti(9).
30. Tento požadavek znamená, že uvedená osoba, nehledě na její formu a právní postavení ve vnitrostátním právu, vykonává tuto činnost strukturovaně a soustavně, přičemž tato činnost se tedy nemůže omezovat na jednorázová a izolovaná plnění, a dále, že dotyčná transakce zapadá do rámce uvedené činnosti. Naopak dotčená činnost nutně nemusí být hlavní hospodářskou nebo odbornou činností dotyčné osoby nebo s touto činností souviset(10).
31. Upřesňuji však, že pokud jde o pojem „organizace“, tento požadavek strukturovaného a soustavného výkonu činnosti nutně neznamená organizovanou strukturu prostředků, jako jsou vlastní zařízení, zaměstnanci, nástroje či vybavení určené k této činnosti(11).
32. Při určení, zda osoba jedná jako „podnik“ ve smyslu čl. 2 bodu 3 směrnice 2011/7, a tudíž zda transakce, které uzavírá, mají obchodní povahu ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice, je tedy třeba zohlednit všechny okolnosti projednávané věci.
33. V rámci sporu v původním řízení je RU, žalovaný v původním řízení, fyzickou osobou a předkládající soud nezmiňuje žádnou jinou okolnost týkající se jeho postavení nebo činnosti, která by svědčila pro jeho kvalifikaci jako „organizace, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost“. Z žádného důkazu předloženého předkládajícím soudem nevyplývá, že by RU vykonával nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost strukturovaným a soustavným způsobem, a nic nenasvědčuje tomu, že by dotčená transakce byla součástí takové činnosti. V projednávané věci tedy není splněna ani jedna ze dvou podmínek pro určení existence podniku uvedených v bodě 30 tohoto stanoviska.
34. Předkládající soud v tomto ohledu poukazuje na možnost zohlednit budoucí povahu podnikatelské činnosti, která je předmětem smlouvy. Slovenská vláda tvrdí, že je třeba zohlednit povahu, předmět a účel dotčené transakce. Podle jejího názoru lze fyzické osoby, které se podílejí na procesu založení obchodní společnosti a jednají v souvislosti s hospodářskou činností, kterou tato společnost plánuje, považovat za „podnik“ a požadavky v tomto ohledu je třeba zkoumat ve vztahu k obchodní společnosti, jejíž založení bylo plánováno, v souladu s cílem směrnice 2011/7 bojovat proti opožděným platbám. Dospívá k názoru, že RU jednal s úmyslem soustavně vykonávat hospodářskou nebo odbornou činnost a musí být považován za podnik, který uzavřel obchodní transakci.
35. Tato argumentace mě nepřesvědčuje.
36. Je sice pravda, že účel dotyčné transakce může případně představovat jeden z faktorů, které je třeba zohlednit při posuzování použitelnosti směrnice 2011/7(12), ale nemůže sám o sobě, stejně jako záměr dotyčné osoby, postačovat ke kvalifikaci této osoby jako „podniku“ v souvislosti s uzavřením dotyčné transakce.
37. Připomínám, že pro určení působnosti ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu zároveň jeho znění, kontext a cíle(13).
38. Zaprvé ze znění čl. 2 bodu 3 směrnice 2011/7 vyplývá, že „podnik“ je definován jako organizace, „která vykonává [...] hospodářskou nebo odbornou činnost“, což svědčí o existenci tohoto podniku při uzavření dotčené transakce. Pokud by normotvůrce zamýšlel budoucí záměr vykonávat takovou hospodářskou činnost jako prvek definice pojmu „podnik“, bylo by to podle mého názoru výslovně uvedeno v textu(14), neboť to představuje nezanedbatelné rozšíření oblasti působnosti této směrnice.
39. Zadruhé mám za to, že kontextuální výklad tento doslovný výklad podporuje. Směrnice 2011/7 se totiž ratione materiae vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za „obchodní transakce“, pokud vedou k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu. Široká povaha tohoto pojmu „obchodní transakce“ je však omezena skutečností, že je ratione personae definována jako jakákoli transakce mezi „podniky“, což znamená, že je třeba zkoumat, zda transakce byla uzavřena v postavení podniku, či nikoli(15). Proto se domnívám, že na závěr, že dotčená osoba nebyla v době uzavření transakce „podnikem“ ve smyslu čl. 2 bodu 3 směrnice 2011/7, nemá vliv možnost, že by toto postavení mohla případně získat později. Možnost budoucí změny jejího postavení v tomto ohledu se mi nezdá být relevantním faktorem pro posouzení povahy dotčené transakce, i kdyby tato změna byla důsledkem této transakce(16). Dodávám, že aby se jednalo o „obchodní“ transakci, musí zapadat „do rámce“ příslušné činnosti dotyčné osoby(17). Při posuzování použitelnosti směrnice 2011/7 s ohledem na postavení stran se tedy Soudní dvůr zabývá okamžikem, kdy byla dotčená transakce uzavřena(18).
40. Zatřetí, pokud jde o účel směrnice 2011/7, je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 1 stanoví, že jejím cílem je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků. Domnívám se však, že cíl účinné ochrany věřitele před opožděnými platbami by neměl vést ke změně působnosti ratione personae této směrnice tak, aby zahrnovala fyzickou osobu, která v době uzavření transakce není podnikem.
41. V projednávané věci přitom v době uzavření dotčené transakce z žádného důkazu poskytnutého předkládajícím soudem nevyplývá, že by RU vykonával nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost nebo že by se AK prezentoval jako osoba, která takovou činnost vykonává. Je rovněž nesporné, že RU ještě nebyl jednatelem ani společníkem společnosti, která ještě nebyla založena podle slovenského práva a ze spisu nevyplývá, že by nakonec skutečně vznikla. Kromě toho se transakce dotčená mezi účastníky řízení v původním řízení týkala poskytnutí právních služeb, a přestože se obsah tohoto právního poradenství týkal založení obchodní společnosti (sepsání návrhu společenské smlouvy, příprava jiných dokumentů a zkoumání otázek týkajících se založení společnosti a osobní účasti budoucích zakladatelů), nic nenasvědčuje tomu, že by existoval skutečný záměr založit tuto společnost, zejména když předkládající soud poukázal na skutečnost, že RU zpochybnil, že pověřil AK vypracováním tohoto právního poradenství.
42. Dále je podle mého názoru třeba ponechat stranou pochybnosti, které předkládající soud vyjádřil s ohledem na rozsudky Benincasa(19) a Česká spořitelna(20). Cílem žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce v těchto věcech totiž bylo mimo jiné určit, které soudy jsou příslušné. V systémech Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001 hraje pojem „spotřebitel“ rozhodující roli při určování pravidel soudní příslušnosti, a zejména umožňuje žalobci „spotřebiteli“ žalovat žalovaného u jiných soudů než u soudů státu, v němž má žalovaný bydliště. Jak však Soudní dvůr zdůraznil, jelikož tato směrnice umožňuje odchylky od zásadních pravidel týkajících se soudní příslušnosti, je třeba v tomto konkrétním kontextu vykládat tento pojem „spotřebitel“ restriktivně. Soudní dvůr proto rozhodl, že v kontextu těchto ustanovení týkajících se pravidel o příslušnosti(21) není zvláštní ochrana spojená s postavením spotřebitele, kterou uvedená ustanovení zamýšlejí, odůvodněná v případě smluv, jejichž účelem je profesionální nebo podnikatelská činnost, a to i tehdy, když je plánována do budoucna(22). Proto byl v těchto věcech zohledněn výkon podnikatelské činnosti, i když ne současné, ale budoucí, a dospělo se k závěru, že dotyčná fyzická osoba nebyla „spotřebitelem“ ve smyslu příslušných ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001(23).
43. Ačkoli je taková úvaha pochopitelná v souvislosti s určením, který soud je příslušný v okamžiku podání žaloby, nezdá se mi, že by ji bylo možné přenést na projednávaný spor.
44. Tento striktní výklad pojmu „spotřebitel“, kdy podnikatelský účel smlouvy, budoucí podnikatelská činnost nebo vývoj smluvního vztahu představují relevantní faktory pro odepření postavení „spotřebitele“, je odůvodněný ve specifickém kontextu pravidel o příslušnosti. Kromě toho uvádím, že jak článek 13 Bruselské úmluvy, tak článek 15 nařízení č. 44/2001 definují spotřebitele odkazem na osobu, která uzavírá smlouvu „pro účel“, který se netýká jeho profesionální ani podnikatelské činnosti, přičemž pojem „účel“ v definici podniku v čl. 2 bodě 3 směrnice 2011/7 chybí.
45. Naproti tomu se s ohledem na výše uvedené úvahy týkající se smyslu, kontextu a cíle směrnice 2011/7(24) nezdá být odůvodněný zvláště široký výklad pojmu „obchodní transakce“ v tom smyslu, že by předmět a účel transakce byly považovány za rozhodující kritéria pro použití ratione personae této směrnice(25). V projednávané věci je tedy třeba posoudit postavení dlužníka RU jako „podniku“ v okamžiku uzavření transakce týkající se poskytování právních služeb, a to bez ohledu na to, zda společnost zvažovaná v právním poradenství nakonec vznikne, či nikoli.
46. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2011/7 ve spojení s čl. 2 body 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou existence dalších okolností, z nichž lze vyvodit, že fyzická osoba jednala v rámci výkonu strukturované a soustavné nezávislé hospodářské nebo odborné činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, skutečnost, že tato osoba využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti, jejímž jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků se měla stát, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byla tato osoba kvalifikována jako „podnik“, a tudíž aby transakce uzavřená s advokátem byla kvalifikována jako „obchodní“.
K druhé otázce
47. V případě záporné odpovědi na první předběžnou otázku pokládá předkládající soud druhou předběžnou otázku, jejíž podstatou je, zda čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 ve spojení s článkem 8 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti, v níž se měla stát jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků, musí být považována za spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení.
48. Považuji za nezbytné nejprve přezkoumat pravomoc Soudního dvora k zodpovězení této druhé otázky a poté její přípustnost, než ji konečně zodpovím po věcné stránce.
K pravomoci Soudního dvora
49. Je třeba připomenout, že směrnice 93/13 se vztahuje pouze na ujednání, která nebyla individuálně sjednána (článek 3 této směrnice), a na ujednání jiná než ta, která se týkají definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a plnění (čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice).
50. V projednávané věci, jak uvedl předkládající soud a zdůraznila slovenská vláda, se původní řízení netýká zneužívajícího, či nezneužívajícího ujednání obsaženého v dotčené smlouvě (v projednávané věci ústní), ale definice „spotřebitele“ obsažené v čl. 2 písm. b) směrnice 93/13. Navíc uvádím, že jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, žalobkyně v původním řízení se zavázala poskytnout právní služby za „dohodnutou“ paušální odměnu, což naznačuje, že došlo k individuálnímu sjednání odměny.
51. Směrnice 93/13, která se týká „zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách“, se tedy jako taková nepoužije na podstatu sporu v původním řízení.
52. V důsledku toho vyvstává otázka, zda spor v původním řízení souvisí s unijním právem, a tedy zda má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na druhou předběžnou otázku: má Soudní dvůr pravomoc vykládat pojem („spotřebitel“) obsažený v aktu sekundárního práva (směrnice 93/13), i když se tento akt na spor v původním řízení nevztahuje?
53. Judikatura týkající se pravomoci Soudního dvora v této oblasti prošla vývojem, který byl brilantně a výstižně analyzován, utříděn a shrnut řadou generálních advokátů(26) a autorů právní nauky(27). Sám Soudní dvůr objasnil svou metodu analýzy zejména v rozsudku Ullens de Schooten(28). V tomto rozsudku Soudní dvůr prohlásil, že má pravomoc odpovědět na otázku týkající se výkladu zásady mimosmluvní odpovědnosti státu, neboť představuje zásadu vlastní unijnímu právnímu řádu, a poté přezkoumal podstatu otázky, zda byl systém mimosmluvní odpovědnosti členského státu zamýšlen tak, aby se uplatnil ve věci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, přestože ustanovení Smlouvy týkající se dotčených základních svobod (svoboda usazování, volný pohyb služeb a volný pohyb kapitálu) se v takové „čistě vnitrostátní“ situaci v zásadě neuplatní. V bodech 50 až 53 uvedeného rozsudku Soudní dvůr uvedl čtyři případy, v nichž je třeba tato ustanovení vykládat i v takové situaci, a systematizoval tak případy, v nichž se lze dovolávat unijního práva (nebo jej vykládat), a to v tom smyslu, že je odůvodněné, aby se jej žalobce dovolával před svým vnitrostátním soudem a tento soud následně požádal Soudní dvůr o vyjasnění jeho rozsahu, i když daná situace nespadá do oblasti uplatňovaného pravidla.
54. V projednávané věci se čtvrtý případ uvedený ve věci Ullens de Schooten jeví jako zvláště relevantní, neboť se týká případů, kdy se i přes to, že skutkový stav v původním řízení nespadá přímo do působnosti unijního práva, stala ustanovení tohoto práva použitelnými v důsledku vnitrostátních právních předpisů, jež upravují řešení situací, jejichž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, v souladu s řešeními upravenými unijním právem(29).
55. Soudní dvůr si totiž v těchto případech zachovává svou pravomoc tím, že upřednostňuje zájem na jednotném výkladu ustanovení unijního práva, aby zajistil, že tyto situace budou posuzovány stejně jako situace, které spadají do oblasti působnosti unijního práva. Výklad ustanovení unijního práva Soudním dvorem v čistě vnitrostátních situacích je tedy odůvodněn tím, že tato ustanovení jsou na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelná, aby bylo zajištěno to, že s vnitrostátní situací a situací spadající do unijního práva bude zacházeno stejně(30).
56. V tomto kontextu je na vnitrostátním soudu, aby uvedl, jakou souvislost, kvůli níž je požadovaný výklad v rámci řízení o předběžné otázce nezbytný pro řešení sporu, který je před ním veden, má tento spor s předmětnými ustanoveními unijního práva, jak vyžaduje článek 94 jednacího řádu Soudního dvora(31).
57. V projednávané věci předkládající soud zaprvé žádá o výklad „pojmu“, v konkrétní věci pojmu „spotřebitel“, jak je definován v čl. 2 písm. b) směrnice 93/13. V tomto ohledu Soudní dvůr široce vyložil předmět své pravomoci rozhodovat o předběžných otázkách podle čl. 267 odst. 1 písm. a) a b) SFEU, tedy pravomoci, která se vztahuje i na „pojmy převzaté z unijního práva“. Existuje totiž jasný zájem na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo pojmům převzatým z unijního práva jednotného výkladu, a to bez ohledu na podmínky, za kterých se mají uplatnit(32).
58. Zadruhé si kladu otázku, do jaké míry je pojem „spotřebitel“ uvedený ve směrnici 93/13 „přímo a bezpodmínečně“ použitelný na takové vnitrostátní situace, jako je situace v projednávané věci, a zda bez ohledu na neexistenci dovolávaného – zneužívajícího, či nezneužívajícího – ujednání má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout o požadovaném výkladu pojmu „spotřebitel“.
59. Připomínám, že v zásadě je odkaz „přímý“, pokud je přesný, a nikoli obecný, a že je „bezpodmínečný“, pokud by se zmiňovaná unijní ustanovení „na situaci dotčenou v původním řízení uplatnila bez omezení“(33), což znamená, že se předkládající soud nemůže odchýlit od výkladu podaného Soudním dvorem(34), jinak by hrozilo, že odpověď na položenou otázku bude pro původní řízení irelevantní a v důsledku toho čistě hypotetická(35).
60. V projednávané věci předkládající soud upřesnil, že pojem „spotřebitel“ uvedený v § 52 odst. 4 slovenského občanského zákoníku provádí pojem definovaný v čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 a že v § 18 odst. 4 zákona o advokacii Slovenská republika „v oblasti odměn advokátů za právní služby [...] zavedla uplatňování pojmu ‚spotřebitel‘“. Předkládající soud z toho v podstatě vyvozuje, že kladná odpověď na jeho druhou předběžnou otázku by mu umožnila na základě uplatnění těchto ustanovení ve vzájemném spojení vyřešit spor v původním řízení.
61. Je pravda, že odkaz na unijní právo se v dotčeném ustanovení vnitrostátního práva výslovně neobjevuje a předkládající soud v tomto ohledu neuvádí žádné konkrétní informace (jako například přípravné práce). V rámci systému soudní spolupráce zavedeného článkem 267 SFEU je však k výkladu vnitrostátního práva příslušný pouze předkládající soud. Slovenská vláda ostatně nezpochybňuje, že pojem „spotřebitel“, jehož výklad je požadován, bude použitelný v projednávané věci, i když navrhuje, aby byl pojem „spotřebitel“ vykládán spíše ve světle informační povinnosti, a tedy ve světle čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 směrnice 2011/83 o právech spotřebitelů.
62. Kromě toho se odstavec 2 § 52 občanského zákoníku, na který se odvolává předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, týká ustanovení vztahujících se k spotřebitelským smlouvám a stanoví zejména, že se mají uplatňovat vždy, když je to ve prospěch smluvní strany, která je spotřebitelem, přičemž jiná smluvní ujednání nebo dohody, jejichž obsahem nebo účelem je obcházení tohoto ustanovení, jsou neplatná, což vede k odkazu na směrnici 93/13 o zneužívajících ujednáních a podporuje tvrzení předkládajícího soudu, že § 52 slovenského občanského zákoníku provádí pojem „spotřebitel“ obsažený ve směrnici 93/13.
63. Konečně nevidím důvod pochybovat o tom, že předkládající soud má za to, že je vázán výkladem Soudního dvora, neboť zdůrazňuje, že odpověď Soudního dvora mu umožní vyřešit spor v původním řízení.
64. Je tedy třeba mít za to, že slovenský zákonodárce zamýšlel učinit přímý a bezpodmínečný odkaz na pojem „spotřebitel“ ve smyslu směrnice 93/13, aby byl použit tentýž pojem „spotřebitel“ ve vnitrostátních situacích upravených tímto ustanovením slovenského občanského zákoníku a v situacích upravených směrnicí 93/13.
65. Z toho vyplývá, že skutečnost, že situace, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, nespadá do působnosti směrnice 93/13, nebrání Soudnímu dvoru, aby uznal svou příslušnost, jelikož lze mít za to, že se slovenský zákonodárce rozhodl uplatnit tento pojem „spotřebitel“(36).
66. Zatřetí mám za to, že existuje zájem Unie na zachování pojmové jednotnosti pojmu „spotřebitel“ v rámci „právně a funkčně srovnatelných“ vnitrostátních a evropských souvislostí(37), což je případ, kdy sledují stejný cíl a týkají se stejného předmětu, jako je tomu v projednávané věci.
67. Je pravda, že v unijním právu neexistuje jednotná definice „spotřebitele“(38) a každá směrnice obsahuje vlastní definici „spotřebitele“, která je relevantní pro účely daného aktu(39). Kromě toho je pojem „spotřebitel“ vykládán více či méně široce v závislosti na dotčeném sekundárním právním předpisu(40).
68. Pojem „spotřebitel“ ve smyslu směrnice lze proto pouze s obezřetností „extrahovat“ z oblasti působnosti unijního aktu, pro který je definován.
69. Směrnice 93/13 se však týká věcí týkajících se unijních právních předpisů, které harmonizují určitou oblast práva mezi členskými státy. Pravidla obsažená v této právní úpravě se proto použijí bez ohledu na čistě vnitrostátní povahu situace ve věci v původním řízení. Směrnice se použije i na situace bez přeshraničního prvku(41).
70. Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 navíc spočívá na skutečnosti, že se spotřebitel nachází ve slabším postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli. Tak je tomu i v různých evropských spotřebitelských směrnicích(42). Soudní dvůr tedy v případě formulací, které neobsahují podstatné rozdíly, vykládá pojmy jednotným způsobem a již měl příležitost zdůraznit záměr unijního normotvůrce přiznat definici „spotřebitele“ horizontální rozsah(43).
71. Domnívám se tedy, že za konkrétních okolností projednávané věci, které ukazují, že vnitrostátní a evropský kontext, na který se předkládající soud odvolává, jsou „právně a funkčně srovnatelné“, je v zájmu Unie, aby Soudní dvůr provedl jednotný výklad pojmu „spotřebitel“ obsaženého ve směrnici 93/13, aby se předešlo riziku rozdílného výkladu tohoto pojmu v rámci použitelných vnitrostátních ustanovení.
72. Za těchto podmínek jsem toho názoru, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o druhé otázce položené předkládajícím soudem.
K přípustnosti druhé předběžné otázky
73. Za předpokladu, že z odkazu slovenské vlády na usnesení Rozhlas a televízia Slovenska ze dne 28. dubna 2022(44) lze dovodit, že se dovolává nepřípustnosti druhé předběžné otázky, stručně připomenu, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout žádost podanou vnitrostátním soudem jen tehdy, když je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny. Z ustálené judikatury, která se nyní odráží v článku 94 jednacího řádu, rovněž vyplývá, že nezbytnost dospět k takovému výkladu unijního práva, který bude užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož spadají jím položené otázky, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvést přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku(45). Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu(46).
74. V projednávané věci se mi přitom zdá, že předkládající soud tyto požadavky dostatečně splnil s ohledem na skutečnosti shrnuté zejména v bodě 59 tohoto stanoviska.
75. Zaprvé předkládající soud totiž upřesnil důvody, pro které je tento výklad požadován, a význam, který bude mít pro spor v původním řízení(47). I když se tedy, jak bylo uvedeno výše, zdá, že spor v původním řízení se netýká smluvního ujednání, a tudíž věcně nespadá do působnosti směrnice 93/13, požadovaný výklad unijního práva odpovídá objektivní potřebě za účelem určení vhodného řešení sporu v původním řízení, a nezdá se tedy, že by zjevně neměl žádný vztah k realitě sporu nebo předmětu sporu v původním řízení.
76. Zadruhé z upřesnění poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že otázka není hypotetická. Podotýkám, že tato upřesnění ostatně umožnila slovenské vládě i Komisi, aby uplatnily právo, které jim přiznává článek 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, předložit vyjádření.
77. Zatřetí se mi zdá, že Soudní dvůr má rovněž k dispozici skutkové a právní poznatky nezbytné pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.
78. Jsem tedy toho názoru, že předkládající soud splnil požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu, takže žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.
K výkladu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 ve spojení s jejím článkem 8
79. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 ve spojení s článkem 8 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti, v níž se měla stát jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků, musí být považována za „spotřebitele“ ve smyslu tohoto ustanovení.
80. Připomínám, že postavení dotčené osoby jako „spotřebitele“ tak musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotčený smluvní vztah spadá mimo rámec činností při výkonu určité profese(48). Soudní dvůr navíc již uznal, že široký výklad pojmu „spotřebitel“ je nezbytný k zajištění ochrany všech fyzických osob, které se nacházejí ve slabším postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli(49).
81. V projednávané věci jsem toho názoru, že jak znění definice „spotřebitele“, formulované v přítomném čase(50), tak kontext a cíl ochrany spotřebitele sledovaný směrnicí 93/13 hovoří ve prospěch závěru, že žalovaný v původním řízení jakožto fyzická osoba, která dosud nezahájila činnost, pro niž projevila zájem o právní služby u advokáta, musí být považována za „spotřebitele“. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by žalovaný v původním řízení již vykonával podnikatelskou činnost, pod kterou by spadala tato smlouva o poskytování právních služeb. Navíc k tomuto posouzení, které přísluší předkládajícímu soudu, dochází v okamžiku uzavření smlouvy o poskytování právních služeb v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 a v souladu s cílem ochrany spotřebitele při uzavírání smlouvy s prodávajícím nebo poskytovatelem(51). V tomto ohledu musí vnitrostátní soud při svém posouzení zohlednit všechny okolnosti projednávané věci, aby určil, zda dotčená fyzická osoba jednala v rámci své obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání nebo zda jednala za účelem nesouvisejícím s touto činností(52).
82. Postavení dotčené osoby jako „spotřebitele“ se tedy neposuzuje s ohledem na její cíl stát se případně hospodářským subjektem, ale v závislosti na odpovědi na otázku, zda při uzavření dotčené smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, či nikoli.
83. S ohledem na informace obsažené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a s výhradou ověření v tomto ohledu předkládajícím soudem je podle mého názoru třeba v projednávané věci přiznat postavení „spotřebitele“. To ostatně podle mého názoru platí i pro pojem „spotřebitel“ ve smyslu směrnice 2011/83.
84. Pochybnosti předkládajícího soudu s ohledem na rozsudek Gruber(53) musí být podle mého názoru odmítnuty ze stejných důvodů, které jsou mutatis mutandis uvedeny v bodech 42 až 45 tohoto stanoviska ve vztahu k rozsudkům ze dne 3. července 1997, Benincasa ( C‑269/95, EU:C:1997:337), a ze dne 14. března 2013, Česká spořitelna ( C‑419/11, EU:C:2013:165). Jak již totiž Soudní dvůr rozhodl, striktní výklad pojmu „spotřebitel“ v tomto rozsudku Gruber pro účely určení rozsahu odchylných pravidel o příslušnosti stanovených v článcích 13 až 15 Bruselské úmluvy v případě smlouvy mající dvojí účel nelze rozšířit per analogiam na pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13(54).
85. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou předběžnou otázku tak, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 ve spojení s článkem 8 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb za účelem založení společnosti, jejímž jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků se měla tato fyzická osoba stát, má postavení „spotřebitele“, a to s výhradou ověření, které přísluší předkládajícímu soudu ohledně okolností projednávané věci a jehož cílem je zejména posoudit, zda dotyčná fyzická osoba jednala v rámci své obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, či nikoli.
Závěry
86. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Městským soudem Bratislava IV (Mestský súd Bratislava IV, Slovensko) následovně:
„1) Článek 1 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, v opraveném znění, ve spojení s čl. 2 body 1 a 3 a čl. 6 odst. 1 této směrnice
musí být vykládán v tom smyslu, že
s výhradou existence dalších okolností, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že fyzická osoba jednala v rámci výkonu strukturované a soustavné nezávislé hospodářské nebo odborné činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, skutečnost, že tato osoba využila služeb advokáta za účelem založení obchodní společnosti, jejímž jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků se měla stát, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byla tato osoba kvalifikována jako ‚podnik‘, a tudíž aby transakce uzavřená s advokátem byla kvalifikována jako ‚obchodní‘.
2) Pojem ‚spotřebitel‘ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 ve spojení s jejím článkem 8
musí být vykládán v tom smyslu, že
zahrnuje fyzickou osobu, která uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb za účelem založení společnosti, jejímž jednatelem a jedním ze dvou zakladatelů a společníků se měla tato fyzická osoba stát, a to s výhradou ověření, které přísluší předkládajícímu soudu ohledně okolností projednávané věci a jehož cílem je zejména posoudit, zda dotyčná fyzická osoba jednala v rámci své obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, či nikoli.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádného z účastníků řízení.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. února 2011 (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1, a oprava Úř. věst. 2012, L 233, s. 3). Tato směrnice s účinností od 16. března 2013 zrušila a nahradila směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2000, L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/01, s. 226).
3 Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64) (dále jen „směrnice 93/13“).
4 Původní věřitelka je advokátkou, jež se stala jednatelkou společnosti, která je žalobkyní v původním řízení a postoupila svou pohledávku.
5 Jak uvádí předkládající soud, pojem „obchodní transakce“ je široký a nutně se neshoduje s pojmem „smlouva“ [v souvislosti s postupným dodáním zboží nebo poskytnutím služeb uskutečněných v rámci plnění téže smlouvy viz rozsudek ze dne 1. prosince 2022, X (Dodávky zdravotnického vybavení) (C‑419/21, EU:C:2022:948, body 22 a 25)]. Článek 1 odst. 2 směrnice 2011/7 totiž stanoví, že se „vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce“ bez ohledu na to, zda tyto transakce odpovídají konkrétní smlouvě. Stejně tak postačuje, aby transakce „vedla“ k dodání zboží nebo poskytnutí služeb [obdobně viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, Techbau (C‑299/19, EU:C:2020:937, bod 44)]. Otázku existence samotné transakce (v projednávané věci ústní smlouvy mezi AK a RU) musí posoudit předkládající soud.
6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2000, L 200, s. 35 až 38; Zvl. vyd. 17/01, s. 226), zrušená směrnicí 2011/7.
7 Obdobně, pokud jde o směrnici 2000/35, nahrazenou směrnicí 2011/7, o kterou se jedná v projednávané věci, viz rozsudek ze dne 15. prosince 2016, Nemec (C‑256/15, dále jen „rozsudek Nemec“, EU:C:2016:954, bod 38).
8 Viz rozsudek Nemec (bod 32).
9 Viz rozsudek Nemec (bod 33).
10 Viz rozsudek Nemec (body 34 a 35). V tomto rozsudku D. Nemec uzavřel nájemní smlouvu se sdružením dobrovolných hasičů Murska Sobota (Slovinsko), podle které tomuto sboru pronajal cisternové vozidlo na převoz vody v období sucha. Bylo konstatováno, že smlouva, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, se vztahuje k hospodářské činnosti a vedla k vystavení faktury, a že i když nespadá do činností D. Nemce (živnostník v oblasti soustružení mechanických dílů a sváření), lze mít za to, že jednal jako „podnik“, který uzavřel „obchodní transakci“, pokud tato transakce, přestože se netýká činnosti, na kterou se vztahuje jeho oprávnění k výkonu činnosti, je součástí výkonu strukturované a soustavné nezávislé hospodářské nebo odborné činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci.
11 Viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, Agenciart – Management Artístico (C‑643/23, EU:C:2024:959, bod 33).
12 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám) (C‑199/19, EU:C:2020:548, bod 26), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že z předkládacího rozhodnutí jasně nevyplývá, zda J. M. tím, že uzavřel smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání se společností RL, jednal jako organizace při výkonu nezávislé hospodářské nebo odborné činnosti, a tudíž má také postavení „podniku“. Soudní dvůr upřesnil, že skutečnost, že prostory, které jsou předmětem nájemní smlouvy, jsou určeny k podnikání, poskytuje informaci v tomto smyslu, avšak je na předkládajícím soudu, aby provedl ověření, která jsou v tomto ohledu nezbytná.
13 Viz například rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Tusnia (C‑725/23, EU:C:2024:1015, bod 20).
14 Podotýkám například, že pro účely definice spotřebitele směrnice 93/13 uvádí, že se jedná o fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, „jedná pro účely“, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Totéž platí pro směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „směrnice o nekalých praktikách“) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22), která spotřebitele a obchodníka definuje s výslovným zohledněním účelu jejich jednání. Tak tomu není v případě pojmu „podnik“ ve směrnici 2011/7, o kterou se jedná v projednávané věci.
15 V tomto smyslu viz rozsudek Nemec (bod 43): „[...] předkládající soud [bude muset] určit, zda D. Nemec v projednávaném případě uzavřel smlouvu dotčenou v původním řízení v postavení ‚podniku‘ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2000/35“. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
16 Obdobně, v odlišném kontextu směrnice 93/13 viz rozsudek ze dne 20. března 2025, Arce (C‑365/23, EU:C:2025:192, body 47 až 51), v němž Soudní dvůr, který se v tomto ohledu držel stanoviska generálního advokáta A. Rantose v téže věci (C‑365/23, EU:C:2024:865, body 55 až 57), rozhodl, že postavení osoby jako „spotřebitele“ musí být posouzeno v době uzavření dotčené smlouvy. Nezletilá osoba, která ke dni uzavření smlouvy o poskytování služeb na podporu sportovního rozvoje a kariéry nevykonávala dotyčnou sportovní činnost na profesionální úrovni, tedy neztrácí postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 z důvodu, že se v průběhu plnění smlouvy stala profesionálním sportovcem.
17 Viz body 29 a 30 tohoto stanoviska.
18 Viz například rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, Agenciart – Management Artístico (C‑643/23, EU:C:2024:959, bod 35): „[...] uzavření smlouvy o obchodním zastoupení osobou vykonávající povolání herečky je součástí její profesní činnosti a úzce s touto činností souvisí, neboť pokud by uvedená osoba toto povolání nevykonávala, bylo by uzavření takové smlouvy o obchodním zastoupení, která spočívá právě v podpoře a řízení uvedené činnosti, nutně bezpředmětné“. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
19 Spor v původním řízení v rozsudku ze dne 3. července 1997, Benincasa (C‑269/95, EU:C:1997:337), se týkal franšízové smlouvy obsahující doložku o soudní příslušnosti, jejíž platnost závisela na tom, zda byl F. Benincasa, žalobce, který podal žalobu proti smluvní společnosti u soudu místa plnění smlouvy, „spotřebitelem“ ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce a čl. 14 prvního pododstavce Úmluvy podepsané v Bruselu dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“).
20 Spor v původním řízení v rozsudku ze dne 14. března 2013, Česká spořitelna (C‑419/11, EU:C:2013:165), se týkal směnečného závazku jednatele společnosti, který avaloval blankosměnku vystavenou touto společností ve prospěch banky jako zajištění úvěrové smlouvy, a otázky soudní příslušnosti k projednání tohoto sporu podle článku 15 nařízení (ES) č. 44/2001 Rady ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, a opravy Úř. věst. 2006, L 242, s. 6, a Úř. věst. 2008, L 269, s. 14), které ve vztazích mezi členskými státy nahradilo Bruselskou úmluvu.
21 Viz rovněž rozsudky ze dne 25. ledna 2018, Schrems (C‑498/16, EU:C:2018:37, body 29 až 32), a ze dne 10. prosince 2020, Personal Exchange International (C‑774/19, EU:C:2020:1015, body 29 a 31).
22 Z bodů 41 a 42 rozsudku ze dne 10. prosince 2020, Personal Exchange International (C‑774/19, EU:C:2020:1015) rovněž vyplývá, že v případě dlouhodobého poskytování služeb je možné zohlednit vývoj smluvního vztahu za účelem určení postavení spotřebitele nebo prodávajícího nebo poskytovatele. Bod 46 tohoto rozsudku rovněž zmiňuje pravidelnost činnosti jako jednu ze skutečností, které je třeba zohlednit.
23 Je třeba dodat, jak uvedl předkládající soud ve věci Česká spořitelna, že avalista při podpisu sporné směnky ručil za závazky již existující společnosti, jejímž byl jednatelem a v níž měl většinový podíl.
24 Viz body 37 až 40 tohoto stanoviska.
25 Obdobně viz rozsudek ze dne 8. června 2023, YYY. (Pojem „spotřebitel“) (C‑570/21, dále jen „rozsudek YYY.“, EU:C:2023:456, body 49 až 51).
26 K vedoucí úloze generálních advokátů viz Domenicucci, D. P., „Le renvoi préjudiciel et les contours mouvants des ‚situations purement internes‘“, v Ferraro, F. a Lannone, C., Le Renvoi préjudiciel, Bruylant, Brusel, 2023, zejm. s. 127 a násl.
27 Mezi jinými autory právní nauky viz Dubout, E., „Voyage en eaux troubles: vers une épuration des situations ‚purement‘ internes?“, R. A. E., 2016, č. 4, s. 679; Wildemeersch, J., Contentieux de la légalité des actes de l’Union européenne, Bruylant, Brusel, 2019, s. 352 až 357; Berlin, D., „Incompétence de la Cour de justice et irrecevabilité de la question préjudicielle: comment sortir de l’imbroglio jurisprudentiel?“, R. A. E., 2019, č. 4, s. 801; Varga, Z., „Les conditions de recevabilité des renvois préjudiciels“, v Guide pratique du contentieux européen devant les juridictions nationales, Bruylant, Brusel, 2021.
28 Rozsudek ze dne 15. listopadu 2016 (C‑268/15, dále jen „rozsudek Ullens de Schooten, EU:C:2016:874).
29 Viz bod 53 rozsudku Ullens de Schooten a citovaná judikatura [a sice rozsudky ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360, body 36, 37 a 41); ze dne 17. července 1997, Leur-Bloem (C‑28/95, EU:C:1997:369, body 27 a 32), jakož i ze dne 14. března 2013, Allianz Hungária Biztosító a další (C‑32/11, EU:C:2013:160, bod 20)].
30 Viz zejména rozsudky ze dne 17. května 2017, ERGO Poisťovňa (C‑48/16, EU:C:2017:377, body 29 až 31); ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 206), a ze dne 29. července 2024, LivaNova (C‑713/22, dále jen „rozsudek LivaNova“, EU:C:2024:642, bod 43 a citovaná judikatura).
31 Viz rozsudky ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 207), a LivaNova (bod 46).
32 V rozsudku ze dne 13. října 2022, Baltijas Starptautiskā Akadēmija a Stockholm School of Economics in Riga (C‑164/21 a C‑318/21, EU:C:2022:785, body 36 a 41) Soudní dvůr souhlasil s tím, že předkládajícím soudům odpoví na otázku správného výkladu pojmu „organizace pro výzkum a šíření znalostí“, jak je definován v čl. 2 bodě 83 nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1), jež je použitelné na základě vnitrostátního práva, nikoli však na základě unijního práva [v tomto smyslu viz zejména opačné stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve spojených věcech Baltijas Starptautiskā Akadēmija a Stockholm School of Economics in Riga (C‑164/21 a C‑318/21, EU:C:2022:333, zejména bod 66]. Viz rovněž rozsudek ze dne 13. října 2022, Rigall Arteria Management (C‑64/21, EU:C:2022:783, bod 25), který odpovídá na předběžnou otázku, i když dotčená smlouva nespadá do působnosti směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (Úř. věst. 1986, L 382, s. 17; Zvl. vyd. 06/01, s. 177), jejíž výklad byl požadován. Viz také rozsudek LivaNova (bod 43), v němž rozdělení dotčené ve věci v původním řízení nespadalo přímo do působnosti šesté směrnice Rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982 založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností (Úř. věst. 1982, L 378, s, 47; Zvl. vyd. 17/01, s. 50), ale v němž Soudní dvůr rozhodl, že je příslušný k výkladu pojmu „pasivum [které není] přiděleno v projektu rozdělení“ uvedeného v čl. 3 odst. 3 písm. b) šesté směrnice 82/891, zejména proto, že předkládající soud uvedl, že vnitrostátní ustanovení občanského zákoníku dotčené ve věci v původním řízení provádí čl. 3 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice do vnitrostátního práva, a že se tedy italský zákonodárce rozhodl použít jej na operace, o které se jedná v projednávané věci.
33 K objasnění těchto pojmů viz zejména stanovisko generálního advokáta P. Cruze Villalóna ve věci Allianz Hungária Biztosító a další (C‑32/11, EU:C:2012:663, bod 29); stanovisko generálního advokáta P. Pikamäe ve spojených věcech Deutsche Post a další (C‑203/18 a C‑374/18, EU:C:2019:502, body 46 a 49), jakož i stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci J & S Service (C‑620/19, EU:C:2020:649, body 55 a 56).
34 V tomto ohledu viz usnesení ze dne 9. září 2014, Parva Investitsionna Banka a další (C‑488/13, EU:C:2014:2191, bod 29).
35 Viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve spojených věcech Venturini a další (C‑159/12 až C‑161/12, EU:C:2013:529, bod 50), podle něhož má Soudní dvůr pravomoc pouze tehdy, „pokud je zřejmé, že výklad Soudního dvora bude pro vnitrostátní soud závazný – jinak by věc byla hypotetická [...], což by mělo za následek zneužití řízení stanoveného v článku 267 SFEU“.
36 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2006, Poseidon Chartering (C‑3/04, EU:C:2006:176, bod 17). Viz rovněž rozsudek ze dne 19. října 2017, Europamur Alimentación (C‑295/16, EU:C:2017:782, body 30 až 33), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že má pravomoc, jelikož na takovou situaci, jaká nastala ve sporu v původním řízení, která nespadá do působnosti směrnice 2005/29 o nekalých obchodních praktikách, se použijí ustanovení této směrnice na základě vnitrostátního práva. Viz rovněž rozsudek ze dne 11. července 2024, Skarb Państwa (Nevýznamně opožděná platba nebo opožděná platba pohledávky v bagatelní výši) (C‑279/23, EU:C:2024:605, body 19 a 20). Konečně viz rozsudky uvedené výše v poznámce pod čarou 32 v bodě 56 tohoto stanoviska.
37 Viz stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci J & S Service (C‑620/19, EU:C:2020:649, body 43 až 45, 54 až 61 a 71 až 73).
38– Viz zejména stanovisko generální advokátky L. Medina ve věci Banco de Santander (Zastupování jednotlivých spotřebitelů) (C‑346/23, EU:C:2024:690, bod 63) týkající se pojmu „spotřebitel“ ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS (Úř. věst. 2004, L 145, s. 1), známé jako „směrnice MiFID I“. Viz rovněž Stuyck, J., „La notion de consommateur en droit de l’Union européenne“, v Combet, M., Le Droit européen de la consommation au XXI e siècle, État des lieux et perspectives, Bruylant, Brusel, 2022, s. 25.
39 Směrnice 93/13 upřesňuje, že definuje pojem „spotřebitel“ „ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice“.
40 Uvedený pojem je vykládán široce v rámci takových aktů chránících spotřebitele, jako je směrnice 93/13, ale striktně v rámci aktů týkajících se soudní příslušnosti (viz body 41 až 44 tohoto stanoviska).
41 Viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber (C‑483/16, EU:C:2018:367, body 58 a 59).
42 Stejná definice je například obsažena ve směrnicích 2011/83 (o právech spotřebitelů), 2005/29 (o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu), směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů) (Úř. věst. 2013, L 165, s. 63) a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (Úř. věst. 2019, L 136, s. 28), tj. „spotřebitelem“ je každá fyzická osoba, která „jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“, což se zásadně neliší od definice spotřebitele ve směrnici 93/13 („která [...] jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“).
43 Viz například rozsudek YYY. (body 40 a 45).
44 Toto usnesení o zjevné nepřípustnosti (C‑638/21, EU:C:2022:339) se týkalo sporu mezi slovenskou vnitrostátní veřejnoprávní organizací RTVS a osobou povinnou platit povinný poplatek za vysílání, a netýkalo se tedy smlouvy, ale právního vztahu upraveného právními předpisy. V uvedeném usnesení je rovněž uvedeno, že předkládající soud neměl žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně nebyla prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a žalovaná nebyla spotřebitelem (bod 22).
Usnesení o zjevné nepřípustnosti ze dne 6. června 2023, Rozhlas a televízia Slovenska (C‑669/22, EU:C:2023:473), se týkalo rovněž sporu mezi RTVS a osobou povinnou platit poplatek za vysílání a souvislost mezi vnitrostátními ustanoveními a směrnicí 93/13 byla shledána nedostatečně jasně a přesně stanovená (bod 29).
45 Viz zejména rozsudek LivaNova (body 53 a 54).
46 Viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44).
47 V tomto ohledu se projednávaná věc liší od situace dotčené v usnesení ze dne 28. dubna 2022, Rozhlas a televízia Slovenska (C‑638/21, EU:C:2022:339, body 23 až 25).
48 Viz zejména rozsudek YYY. (bod 30).
49 Viz rozsudek YYY. (body 35 až 38 a citovaná judikatura). Viz také, pokud jde konkrétně o smlouvy mezi spotřebiteli a advokáty, rozsudky ze dne 15. ledna 2015, Šiba (C‑537/13, EU:C:2015:14), a ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby) (C‑395/21, EU:C:2023:14).
50 Spotřebitelem je tedy každá fyzická osoba, která „jedná“ pro účely, které nespadají do rámce „její“ obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, což naznačuje, že existence, či neexistence této obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání je posuzována v okamžiku uzavření smlouvy. Právě v tomto okamžiku musí být chráněna.
51 Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 „se zneužívající povaha smluvního ujednání [posuzuje] s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází“.
52 Viz rozsudek ze dne 24. října 2024, Zabitoń (C‑347/23, EU:C:2024:919, bod 31).
53 Rozsudek ze dne 20. ledna 2005 (C‑464/01, EU:C:2005:32).
54 Rozsudek YYY. (bod 51).