null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 4. září 2025(1)
Věc C‑127/24
Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte eV (GEMA)
proti
VHC 2 Seniorenresidenz und Pflegeheim gGmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)]
„ Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Článek 3 odst. 1 – Právo na sdělování veřejnosti – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Nová veřejnost – Přenos signálu prostřednictvím vlastní kabelové sítě zařízení pro seniory“
Úvod
1. Z již ustálené judikatury vyplývá, že sdělování veřejnosti ve smyslu unijního autorského práva provádí uživatel, který vědomě poskytuje přístup k chráněným dílům, která byla předmětem rozhlasového nebo televizního vysílání, osobám z řad veřejnosti, které by bez zásahu tohoto uživatele k tomuto vysílání přístup mít nemohly(2). Dotčeni jsou tak zejména provozovatelé hotelových zřízení, kaváren a restaurací, lázeňských a rehabilitačních center, jakož i bytů určených ke krátkodobému pronájmu(3).
2. Všem těmto zařízením je společné, že v nich pobývá nahodilá veřejnost, a to více či méně z vlastní vůle a po relativně krátkou dobu, na základě čehož se lze domnívat, že není pravděpodobné, že si tato veřejnost opatří, pro účely daného pobytu, vybavení umožňující jí přístup zejména k televiznímu vysílání. V přístupu k takovému vysílání je tedy tato veřejnost závislá na službě provozovatele zařízení.
3. V projednávané věci má Soudní dvůr odpovědět na otázku, zda lze stejnou logiku použít na zařízení, ve kterém dotčení příjemci vysílání pobývají trvale.
Právní rámec
Unijní právo
4. Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(4) stanoví:
„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“
Německé právo
5. V německém právu je právo na sdělování veřejnosti prostřednictvím rozhlasového nebo televizního přenosu a následného kabelového přenosu upraveno § 15 odst. 2 a 3 Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte – Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu a právech s ním souvisejících) ze dne 9. září 1965(5), ve spojení s § 20 a 20b tohoto zákona.
Skutkový stav v původním řízení, řízení a předběžné otázky
6. Gesellschaft für musikalische Aufführungs – und mechanische Vervielfältigungsrechte eV (GEMA) je organizace pro kolektivní správu autorských práv v oblasti hudby.
7. VHC 2 Seniorenresidenz und Pflegeheim gGmbH (dále jen „VHC 2 Seniorenresidenz“) je provozovatelem domova pro seniory, ve kterém pobývá trvale 89 seniorů vyžadujících péči, kterým je zde poskytována komplexní péče v 88 jednolůžkových a třech dvojlůžkových pokojích, jakož i v různých společných prostorách, jako jsou jídelny a společenské místnosti. VHC 2 Seniorenresidenz pomocí vlastního satelitního přijímače přijímá vysílání, a to televizní a rozhlasové, a kabelovou sítí uskutečňuje jeho současný, nezměněný a úplný přenos do přípojek umístěných v pokojích obyvatel domova a v pokojích s pečovatelskou službou.
8. GEMA, která má za to, že tento přenos rozhlasových a televizních programů vyžaduje licenci, podala proti VHC 2 Seniorenresidenz k Landgericht (zemský soud, Německo) žalobu znějící na ukončení šíření hudebních děl z jejího repertoáru, přičemž tento soud žalobě vyhověl.
9. Na základě odvolání podaného VHC 2 Seniorenresidenz proti tomuto rozsudku Oberlandesgericht Zweibrücken (vrchní zemský soud v Zweibrückenu, Německo) žalobu podanou GEMA zamítl s tím, že sporný další přenos není sdělováním veřejnosti. Tento soud měl v podstatě za to, že se sice jedná o sdělování, nejedná se však o sdělování určené veřejnosti, jelikož se dle tohoto soudu omezuje na ohraničený okruh obyvatel domova, kteří, ačkoli splňují kritérium dosti vysokého počtu osob, tvoří svým složením velmi homogenní skupinu, u níž je pravděpodobný trvalý pobyt v domově a jejíž proměnlivost je spíš nízká. Podle uvedeného soudu se tak předmětné sdělování týká konkrétně určených jednotlivců, kteří náležejí do soukromé skupiny osob.
10. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), na který se GEMA obrátila a který je předkládajícím soudem, si v tomto rámci klade otázku, zda obyvatelé předmětného domova pro seniory jsou veřejností ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se „sdělování veřejnosti“ a zda tvoří „novou veřejnost“ ve smyslu této judikatury v kontextu dalšího přenosu rozhlasového a televizního vysílání, který provozovatel tohoto domova zajišťuje ve prospěch uvedených obyvatelů. Tento soud si dále klade otázku, zda je takový další přenos prováděn novou technologií ve smyslu uvedené judikatury.
11. Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Představují obyvatelé komerčně provozovaného domova pro seniory, kteří mají ve svých pokojích televizní a rozhlasové přípojky, do kterých provozovatel domova pro seniory prostřednictvím své kabelové sítě uskutečňuje současný, nezměněný a úplný přenos rozhlasových a televizních programů přijímaných vlastním satelitním přijímačem, ‚blíže neurčený počet potenciálních adresátů‘ ve smyslu definice ‚sdělování veřejnosti‘ podle čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29]?
2) Má definice, kterou dosud používá Soudní dvůr a podle které kvalifikace jako ‚sdělování veřejnosti‘ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vyžaduje, aby bylo ‚chráněné dílo […] sděleno specifickou technologií odlišnou od technologií, které byly dosud používány, nebo [nové veřejnosti], tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti‘, i nadále obecnou platnost, nebo je použitá technologie relevantní již jen v případech, kdy je uskutečňován další přenos obsahů, které byly původně přijaty pomocí pozemních, družicových nebo kabelových systémů, na otevřený internet?
3) Jedná se v případě, že provozovatel domova pro seniory jednající za účelem dosažení zisku prostřednictvím své kabelové sítě uskutečňuje současný, nezměněný a úplný přenos rozhlasových a televizních programů přijímaných vlastním satelitním přijímačem do televizních a rozhlasových přípojek umístěných v pokojích obyvatel tohoto domova, o ‚novou veřejnost‘ ve smyslu definice ‚sdělování veřejnosti‘ podle čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29]? Je pro účely tohoto posouzení relevantní, zda obyvatelé mají nezávisle na kabelovém vysílání možnost přijímat televizní a rozhlasové programy ve svých pokojích pozemní cestou? Je mimoto pro účely tohoto posouzení relevantní, zda nositelé práv již pobírají odměnu za udělení svolení k původnímu vysílání?“
12. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 15. února 2024. Písemná vyjádření předložily účastnice původního řízení, jakož i francouzská vláda a Evropská komise. Tytéž zúčastněné byly přítomny na jednání, které se konalo dne 2. dubna 2025.
Analýza
13. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná předkládajícím soudem směřuje k určení, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel domova pro seniory provádí sdělování veřejnosti v případě, že prostřednictvím své kabelové sítě uskutečňuje současný, nezměněný a úplný přenos rozhlasových a televizních programů přijímaných vlastním satelitním přijímačem do televizních a rozhlasových přípojek umístěných v pokojích obyvatel tohoto domova. Za tím účelem pokládá tento soud tři otázky týkající se tří prvků definice pojmu „sdělování veřejnosti“ vymezené v judikatuře Soudního dvora, a sice pojmů „veřejnost“, „specifická technologie“ a „nová veřejnost“(6).
14. Ve své analýze se zaměřím na druhou a třetí otázku, neboť to, jak navrhuji na tyto otázky odpovědět, umožní předkládajícímu soudu rozhodnout spor v původním řízení. První otázkou se proto budu zabývat pouze podpůrně.
Ke druhé a třetí předběžné otázce
15. V rámci druhé a třetí otázky usiluje předkládající soud o určení, zda jednání provozovatele domova pro seniory dotčené ve věci v původním řízení představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, jak jej vykládá Soudní dvůr, a to buď jako sdělování uskutečňované „specifickou technologií“, anebo jako sdělování určené „nové veřejnosti“.
K pojmu „specifická technologie“: druhá předběžná otázka
16. Předesílám, že druhá předběžná otázka, jak ji formuloval předkládající soud, je natolik abstraktní a obecné povahy, že lze mít pochybnosti o její přípustnosti, a to vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o hypotetických otázkách, které nejsou nezbytné pro vyřešení sporu projednávaného před soudem, který mu předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce(7). Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda skutečnost, že provozovatel domova pro seniory uskutečňuje prostřednictvím kabelové sítě přenos televizního a rozhlasového vysílání přijímaného jeho satelitní anténou do pokojů tohoto domova, představuje sdělování veřejnosti podléhající udělení svolení nositelem autorského práva ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, a to pouze z důvodu, že je tento přenos uskutečňován specifickou technologií, odlišnou od technologie původního vysílání, aniž je třeba ověřovat, zda je splněno kritérium „nové veřejnosti“.
17. Podle tohoto rozhodnutí vyplývají pochybnosti předkládajícího soudu ze skutečnosti, že ačkoliv Soudní dvůr stanovil kritérium „odlišné technologie“, v některých situacích se od něho podle všeho odchýlil, respektive ho v jiných situacích nevzal do úvahy. Předkládající soud má přitom za to, že provozovatel, který přenáší kabelovým systémem televizní a radiový signál přijímaný satelitní anténou, uskutečňuje sdělování (přenos) technologií (kabel) odlišnou od technologie použité pro původní vysílání (satelit).
18. Podle mého názoru však není tento předpoklad předkládajícího soudu správný.
19. Jak kritérium nové veřejnosti, tak kritérium specifické technologie mají původ v judikatuře, a je tudíž třeba je pro účely výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 chápat a uplatňovat v souladu s judikaturou, která je zavedla. Co se týče kritéria uvedeného na druhém místě, Soudní dvůr ho stanovil, aby rozlišil dva druhy situací: ty, v nichž dochází ke dvěma přenosům „za specifických technologických podmínek, odlišným způsobem přenosu chráněných děl a každý z nich je určen veřejnosti“ a ty, v nichž „určitý subjekt vědomým zprostředkováním zpřístupnil televizní vysílání obsahující chráněná díla nové veřejnosti“(8). Přitom zatímco první typ situace se týká zejména dalšího přenosu na internetu, situace, ve které provozovatel hotelového zařízení šíří kabelem do pokojů tohoto zařízení televizní signál zachycený anténou a která byla dotčena ve věci, ve které byl vydán rozsudek SGAE, spadá do druhého okruhu situací(9).
20. Situace provozovatele domova pro seniory dotčená ve věci v původním řízení je analogická této druhé situaci. Takový provozovatel, který přenáší kabelovým systémem do pokojů tohoto domova vysílání přijímané pomocí své satelitní antény, proto neuskutečňuje přenos tohoto vysílání specifickou technologií odlišnou od technologie používané pro toto vysílání, nýbrž pouze zpřístupňuje takové vysílání obyvatelům domova.
21. Obecně vzato, pojem „specifická technologie“, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora(10), označuje technologie, které, a to z důvodu odlišného způsobu přenosu původního vysílání, umožňují přístup k tomuto vysílání za podstatně odlišných technických podmínek, a to buď z hlediska oblasti pokrytí signálem, z hlediska přístupnosti či kvality signálu, respektive co se týče vybavení nezbytného pro příjem signálu. Specifickými technologiemi jsou tedy tradiční technologie šíření rozhlasu a televize – po zemi, přes satelit nebo prostřednictvím kabelu – a stejně tak internet.
22. Pokud jde konkrétně o aspekty autorského práva týkající se kabelového přenosu, ty jsou upraveny zejména směrnicí 93/83/EHS(11). Soudní dvůr již přitom měl příležitost rozhodnout, že tato směrnice upravuje pouze vztahy nositelů autorských práv a práv s ním souvisejících s „provozovateli kabelového přenosu“, přičemž tento pojem označuje provozovatele tradičních kabelových sítí, jejichž hlavní činností je kabelový přenos rozhlasového a televizního vysílání. Hotelové zařízení tudíž nemůže být považováno za „provozovatele kabelového přenosu“ ve smyslu uvedené směrnice(12).
23. Totéž podle mého názoru platí pro pojem „specifická technologie“. Charakteristickým rysem, jímž se vyznačuje provozovatel kabelového přenosu ve smyslu směrnice 93/83, je skutečnost, že svou činností podstatným způsobem mění technické a hospodářské podmínky příjmu signálu, jehož přenos zajišťuje. Provozovatel tak nejen zbavuje své klienty nutnosti instalovat vlastní anténu, ale rovněž umožňuje příjem v místech, kde je pozemní nebo družicový signál slabý nebo není dostupný, a zprostředkovává přístup k vysílání pocházejícímu od různých vysílacích organizací vytvořením programového „balíčku“. Dále může v rámci právních a technických mezích své činnosti připojit ke své síti předem neurčený počet uživatelů. Takový provozovatel kabelového přenosu tedy uskutečňuje autonomní přenos původního vysílání.
24. Naproti tomu provozovatel takového zařízení, jako je hotel nebo, v projednávané věci, domov pro seniory, který přenáší signál přijímaný vlastní anténou do různých míst tohoto zařízení, zejména do ubytovacích jednotek, pouze umožňuje příjem původního vysílání v televizních přijímačích umístěných v těchto místech, jejichž počet je kromě toho dán a nacházejí se typicky v jediné budově nebo souboru budov tvořících jedno zařízení.
25. Co se týče kabelového přenosu, pojem „specifická technologie“ se tedy vztahuje na přenos provozovateli takových kabelových sítí, jakou byla kabelová síť dotčená ve věci, ve které byl vydán rozsudek AKM(13). Tento pojem se naproti tomu netýká pouhého přenosu signálu od antény do televizních přijímačů v rámci jedné budovy, i když se tento přenos obvykle uskutečňuje rovněž prostřednictvím kabelu.
26. Dále vzhledem k tomu, že kritéria „specifická technologie“ a „nová veřejnost“ jsou na sobě nezávislá, v případě splnění jednoho z těchto kritérií není již třeba hodnotit situaci z hlediska druhého z nich. Je pravda, že v rozsudku AKM(14) Soudní dvůr vyloučil použití kritéria „specifické technologie“ a dospěl k závěru, že se nejedná o sdělování veřejnosti, a to proto, že není splněno kritérium „nové veřejnosti“. Jednalo se nicméně, jak správně uvádí Komise, o výjimečnou situaci, ve které podle použitelného vnitrostátního práva svolení poskytnuté nositeli autorských práv vnitrostátní vysílací organizaci bylo postaveno na roveň udělení svolení ke kabelovému přenosu vysílání této organizace(15). Z rozsudku AKM(16) tak vyplývá pouze pravidlo, jež je koneckonců nasnadě, podle kterého platí, že je-li zjevné, že nositelé práva udělili svolení jak k původnímu, tak k sekundárnímu sdělování, technologie použitá pro toto další sdělování je irelevantní.
27. Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět, že přenos rozhlasového a televizního signálu od antény k přijímačům umístěným v domově pro seniory nepředstavuje sdělování za pomoci specifické technologie, odlišné od technologie původního vysílání.
K pojmu „nová veřejnost“: třetí předběžná otázka
28. Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že provozovatel domova pro seniory uskutečňuje prostřednictvím kabelového systému přenos vysílání přijímaného vlastní satelitní anténou, představuje sdělování veřejnosti podléhající udělení svolení nositele autorského práva ve smyslu tohoto ustanovení, a to z důvodu, že je tento přenos určen „nové veřejnosti“, tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k původnímu vysílání.
29. Pojem „nová veřejnost“ v kontextu práva na sdělování veřejnosti má původ v rozsudku SGAE. Věc, ve které byl tento rozsudek vydán, se týkala šíření televizního signálu do hotelových pokojů, tedy sekundárního užití televizního vysílání. Relevance kritéria „nové veřejnosti“ pro účely kvalifikace takového užití jako sdělování veřejnosti je v tomto rozsudku vysvětlena následovně:
„40. [...] je namístě uvést, že sdělování, ke kterému dochází za takových okolností, jako v původním řízení, musí být [...] považováno za sdělování uskutečňované vysílací organizací odlišnou od původní. Takový přenos se tak uskutečňuje pro veřejnost odlišnou od veřejnosti, ke které směřovalo původní sdělování díla, to znamená pro novou veřejnost.
41. [...] autor [totiž] tím, že udělí souhlas k vysílání svého díla rozhlasem či televizí, zohledňuje pouze přímé uživatele, to znamená držitele přijímačů, kteří jednotlivě nebo v soukromém či rodinném kruhu přijímají jednotlivé pořady. [...] [J]akmile k tomuto příjmu dochází pro širší okruh obecenstva [...], a někdy i za účelem dosažení zisku, může využívat poslechu nebo sledování díla nová část veřejnosti přijímající pořad a sdělování pořadu [...] již není pouhým příjmem samotného pořadu[, nýbrž nezávislým aktem, prostřednictvím kterého je vysílané dílo sdělováno nové veřejnosti]. [...] [T]ento veřejný příjem dává podnět k využití výlučného práva autora ke svolení tohoto příjmu.
42. Klienti hotelového zařízení přitom představují takovou novou veřejnost. Rozšiřování díla vysílaného rozhlasem či televizí pro tyto klienty prostřednictvím televizních přijímačů totiž nepředstavuje pouhý technický prostředek směřující k zajištění nebo zlepšení příjmu původního pořadu v oblasti pokrytí signálem. Naopak hotelové zařízení je subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým klientům přístup k chráněnému dílu. [Bez] tohoto zprostředkování by totiž tito klienti v zásadě nemohli [...] vysílané[...] díl[o] [sledovat], přestože [...] se nacháze[jí] [v] uvedené oblasti.“(17)
30. Podle již ustálené formulace se „novou veřejností“ rozumí veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti(18). Jak přitom Soudní dvůr uvedl v rozsudku SGAE(19), při udělení souhlasu k vysílání svých děl rozhlasem či televizí zohledňují autoři pouze přímé uživatele, to znamená držitele přijímačů, kteří jednotlivě nebo v jejich soukromém či rodinném kruhu přijímají jednotlivé pořady.
31. Klienti takových zařízení, jako jsou hotely, kavárny či restaurace, nebo rehabilitační centra, se v takové situaci nenacházejí, jelikož přijímají jednotlivé pořady nikoli jako držitelé přijímačů, nýbrž pouze jako uživatelé těchto přijímačů, a nikoli v jejich soukromém či rodinném kruhu, ale ve veřejném prostoru. Za takových podmínek mohou tedy klienti dotčeného zařízení přijímat tyto pořady jen díky zprostředkování provozovatelem tohoto zařízení. Tito klienti tudíž tvoří dodatečnou veřejnost ve vztahu k veřejnosti, kterou nositelé autorského práva brali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich děl veřejnosti.
32. Situace obyvatel domova pro seniory je v tomto ohledu specifická.
33. Je zajisté pravda, že provozovatel tohoto domova zprostředkuje při plném vědomí důsledků svého jednání přístup k chráněným dílům svým klientům, kteří by bez tohoto zprostředkování takový přístup, a to přinejmenším za podmínek zajištěných tímto provozovatelem, neměli.
34. Pokud bychom nicméně dovedli tuto úvahu do krajnosti, omezovala by se veřejnost, kterou nositelé práva brali v potaz při udílení prvotního svolení, pouze na vlastníky rodinných domů vybavených vlastními anténami. Ve všech ostatních situacích je příjem televizního signálu podmíněn do určité míry konáním třetích osob, ať už vlastníků v případě pronajímaného bydlení, společenství vlastníků v nemovitostech vybavených společnou anténou, nebo provozovatelů lokálních kabelových sítí(20).
35. Uznání existence sekundárního sdělování veřejnosti ve všech těchto situacích by odporovalo liteře i duchu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, jak jej vykládá Soudní dvůr. Takový výklad by v praxi vedl k nadměrné kompenzaci nositelů autorských práv, kteří by byli odměňováni dvakrát, nejprve vysílacími organizacemi a následně osobami odpovědnými za toto sekundární sdělování, a to za sdělování, které je ve skutečnosti určeno stejné veřejnosti a uskutečňováno za týchž technických podmínek.
36. Z toho podle mého názoru vyplývá, že není namístě soustředit se v analýze pouze na roli uživatele, který umožňuje přístup k původnímu vysílání, nýbrž je nutné zohlednit, za účelem posouzení, zda se skutečně jedná o novou veřejnost, postavení, v jakém cílová skupina tento přístup získává.
37. Domnívám se přitom, že z tohoto pohledu musí být obyvatelé domova pro seniory považováni za přímé uživatele původního vysílání ve smyslu bodu 41 rozsudku SGAE. V souladu s tím, co bylo uvedeno, totiž z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ve věci v původním řízení si tito obyvatelé v zásadě zřizují v tomto domově svoje bydliště, ve kterém stráví zbytek svého života. V tomto postavení stálých obyvatel je tudíž třeba je považovat za držitele přijímačů umístěných v tomto domově(21), kteří v soukromém kruhu přijímají jednotlivé pořady.
38. Specifikum domova pro seniory spočívá v tom, že jeho obyvatelé nejsou z důvodu svého věku plně autonomní, a naopak jsou v mnoha aspektech každodenního života závislí na službách poskytovaných provozovatelem tohoto domova. To je ostatně hlavní důvod, který je vede k rozhodnutí se v něm ubytovat. Tyto služby zahrnují nejen péči jako takovou, nýbrž i řadu služeb běžného života. Jednou z těchto služeb je poskytování přístupu k rozhlasovému a televiznímu signálu za pomoci zařízení patřícího domovu. Se zřetelem k postavení obyvatelů domova jako přímých uživatelů původního vysílání je třeba považovat toto poskytování nikoli za sekundární sdělování veřejnosti, ale za pouhý technický prostředek směřující k zajištění příjmu tohoto původního pořadu v oblasti pokrytí signálem ve smyslu bodu 42 rozsudku SGAE.
39. Tato úvaha je v souladu s výhradou, kterou formuloval Soudní dvůr v bodě 45 rozsudku GEMA, podle které v případě poskytování zařízení umožňujícího příjem televizního a rozhlasového vysílání v bytech pronajatých nájemcům k bydlení by tito nájemci neměli být považováni za „novou veřejnost“, a takové poskytování by tudíž nepodléhalo výlučnému právu na sdělování veřejnosti. V tomto ohledu nesdílím argument GEMA, podle kterého tato situace není srovnatelná se situací dotčenou v projednávané věci z důvodu, že, podle názoru GEMA, vlastník pronajímaného bytu pouze přenechává tento byt k užívání nájemci, zatímco provozovatel domova pro seniory jim poskytuje sám všechny nezbytné služby. V obou případech, jsou-li příjemci služby spočívající ve zpřístupnění rozhlasového a televizního vysílání považováni za držitele přijímačů, kteří přijímají toto vysílání v soukromém kruhu, nepředstavuje tato služba sdělování veřejnosti. Takové okolnosti, jako jsou další služby případně poskytované stejným provozovatelem, jsou zde irelevantní.
40. Je tudíž třeba mít za to, že obyvatelé domova pro seniory nepředstavují novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich děl veřejnosti ve formě vysílání. Přenos těchto děl uvedeným obyvatelům provozovatelem tohoto domova proto nespadá pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, a tedy nepodléhá výlučnému právu uvedených nositelů práva.
41. Tento závěr není zpochybněn argumentem, který vznesla GEMA a podle kterého její sazby přepokládají, že poplatky budou hrazeny zejména provozovateli domovů pro seniory, takže sdělování uskutečňovaná těmito provozovateli ve prospěch obyvatel těchto domovů nelze považovat za sdělování pokryté svolením uděleným vysílacím organizacím. Výklad čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, který je předmětem projednávané věci, se týká materiálního rozsahu práva na sdělování veřejnosti a nemůže odviset od praxe kolektivní správy uvedeného práva; ta by se naopak měla tomuto výkladu přizpůsobit.
42. Ani výdělečná povaha činnosti provozovatele domova pro seniory nemá vliv na kvalifikaci jeho jednání z hlediska autorského práva. Je zřejmé, že náklady na ubytování, které obyvatelé domova hradí tomuto provozovateli, zahrnují zejména zpřístupnění rozhlasového a televizního signálu. V takové situaci je nicméně třeba vnímat tyto náklady jako kompenzaci za službu spočívající ve zpřístupnění původního vysílání těmto obyvatelům a jejich uhrazením nedochází k přeměně této služby na autonomní příjem tohoto vysílání.
43. Kromě toho závěr, podle kterého obyvatelé domova pro seniory nepředstavují novou veřejnost, které je určeno sdělování uskutečňované provozovatelem tohoto domova, platí podle mého názoru nejen pro televizní přijímače umístěné v pokojích obyvatel domova, výslovně dotčené předběžnými otázkami, ale taktéž pro televizní přijímače umístěné ve společných místnostech, jako jsou jídelny či společenské místnosti. I když s ohledem na specifický charakter domova pro seniory(22) probíhají některé činnosti jako stravování či některé druhy volné zábavy společně, i takové činnosti spadají do jejich soukromé sféry. Mít za to, že se tato soukromá sféra omezuje na vlastní pokoje obyvatel, se mi jeví být nejen nepřijatelné z axiologického pohledu, ale i jednoduše fakticky mylné: vzhledem ke specifické situaci domova pro seniory jsou společné prostory ve skutečnosti navazující na soukromou sféru obyvatel domova.
Odpověď na otázky
44. Z ustálené judikatury vyplývá, že k tomu, aby mohlo být sekundární sdělování kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, musí být uskutečňováno specifickou technologií, nebo pokud tak tomu není, určeno nové veřejnosti(23). Za takové situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, není žádné z těchto dvou kritérií splněno. Na druhou a třetí předběžnou otázku je tudíž třeba odpovědět, že provozovatel domova pro seniory neprovádí sdělování veřejnosti v případě, že prostřednictvím své kabelové sítě uskutečňuje současný, nezměněný a úplný přenos rozhlasových a televizních programů přijímaných vlastním satelitním přijímačem do televizních a rozhlasových přípojek umístěných v pokojích obyvatel tohoto domova.
Podpůrně: první předběžná otázka
45. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda obyvatelé domova pro seniory představují veřejnost, které je určeno sdělování uskutečňované provozovatelem za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve sporu v původním řízení. V případě, že by se Soudní dvůr ztotožnil s odpovědí, kterou navrhuji na druhou a třetí předběžnou otázku, první předběžná otázka by se stala bezpředmětnou, jelikož předmětné jednání provozovatele by bylo nutné vnímat spíše jako technický prostředek umožňující příjem původního vysílání části veřejnosti, které je toto vysílání určeno. Analýze první otázky se tedy budu věnovat pouze podpůrně pro případ, že by se Soudní dvůr s mým návrhem neztotožnil.
46. Pochybnosti předkládajícího soudu souvisí se skutečností, že Oberlandesgericht Zweibrücken (vrchní zemský soud v Zweibrückenu) v rozhodnutí o odvolání ve věci v původním řízení považoval předmětné sdělování za sdělování určené nikoli veřejnosti, nýbrž soukromé skupině(24). Mám nicméně za to, že tento závěr odvolacího soudu je nesprávný.
47. Podle ustálené judikatury Soudního dvora pojem „veřejnost“ označuje blíže neurčený počet potenciálních příjemců, a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Tento pojem tak zahrnuje určitý minimální práh, což vylučuje příliš malou, či dokonce zanedbatelnou skupinu dotčených osob(25).
48. V tomto ohledu není ve věci v původním řízení sporu o tom, že obyvatelé domova provozovaného žalovanou představují velkou skupinu osob překračující minimální práh. Naproti tomu se nezdá být zřejmé, zda je třeba tyto obyvatele považovat za neurčené osoby, anebo naopak za soukromou skupinu, a to s ohledem na relativní stálost této skupiny osob a vazby, které mohou tyto osoby během pobytu v předmětném domově mezi sebou navázat.
49. Co se týče blíže neurčené povahy osob z řad veřejnosti, Soudní dvůr rozhodl, že se jedná o „[osoby obecně], tedy nikoli pouze konkrétní[...] jednotlivc[e], kteří patří do soukromé skupiny osob“(26). Veřejnost je tak definována jako protiklad soukromé skupiny, a to v tom smyslu, že v kontextu sdělování děl chráněných autorským právem osoby, které netvoří soukromou skupinu, je třeba považovat za veřejnost.
50. Tomuto protikladu je přitom vlastní, přestože to Soudní dvůr neuvedl výslovně, že aby sdělování nebylo považováno za sdělování určené veřejnosti, a nepodléhalo tudíž výlučnému právu autorů, musí být osoba, která je původcem tohoto sdělování, součástí předmětné soukromé skupiny. Sdělování lze považovat za určené soukromé skupině, tedy skupině osob, jíž je původce tohoto sdělování součástí (jinak také „soukromý kruh“ či „rodinný kruh“), pouze při splnění této podmínky(27).
51. Naproti tomu v případě, že osoby, kterým je sdělování určeno, nenáležejí do soukromého kruhu osoby, která sdělování provádí, tvoří z pohledu této osoby veřejnost, jakkoli mohou tvořit vlastní soukromou skupinu. Sdělování je v takovém případě určeno veřejnosti.
52. Tato situace přesně odpovídá situaci domova pro seniory, jako je ten, který je předmětem věci v původním řízení. Jakkoli obyvatelé domova mohou mezi sebou navzájem tvořit soukromou skupinu, tato skutečnost není relevantní ve vztahu k předmětu projednávané věci, jelikož jejich vztah k provozovateli tohoto domova, tedy osobě, která je původcem sporného sdělování, není vztahem soukromým, nýbrž obchodním vztahem mezi poskytovatelem služeb a jeho zákazníky. Z hlediska práva na sdělování veřejnosti jsou tudíž tito obyvatelé způsobilí tvořit veřejnost, které je určeno sdělování prováděné provozovatelem daného domova.
53. Je sice pravda, že Soudní dvůr v rozsudku SCF(28) nekvalifikoval jako „veřejnost“ pacienty zubní ordinace. V této věci se nicméně jednalo nikoli o výklad čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, nýbrž o výklad čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100/EHS(29), který zakotvuje nikoli výlučné právo udělit svolení nebo zakázat, ale právo na odměnu v souvislosti se sdělováním zvukových záznamů veřejnosti, tedy právo ryze hospodářské povahy. Poté, co konstatoval, že tato dvě práva sledují zcela odlišné cíle(30), mohl tudíž Soudní dvůr považovat za rozhodná specifická kritéria, a to zejména vnímavost příjemců sdělování a kvazisoukromý charakter skupiny tvořené pacienty zubní ordinace(31). Pro účely výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je nicméně tento rozsudek irelevantní(32).
54. Z toho vyplývá, že pokud by takové sdělování ve formě přenosu rozhlasového a televizního signálu uskutečňovaného provozovatelem domova pro seniory, jako je sdělování dotčené ve věci v původním řízení, mělo být považováno za sdělování veřejnosti ve smyslu výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, obyvatelé tohoto domova mohou představovat veřejnost, jíž je toto sdělování určeno.
Závěry
55. Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) odpověděl následovně:
„Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti
musí být vykládán v tom smyslu, že
provozovatel domova pro seniory neprovádí sdělování veřejnosti v případě, že prostřednictvím své kabelové sítě uskutečňuje současný, nezměněný a úplný přenos rozhlasových a televizních programů přijímaných vlastním satelitním přijímačem do televizních a rozhlasových přípojek umístěných v pokojích obyvatel tohoto domova.“
1– Původní jazyk: francouzština.
2– V tomto smyslu viz naposledy rozsudek ze dne 20. června 2024, GEMA (C‑135/23, dále jen „rozsudek GEMA“, EU:C:2024:526, zejména body 30, 33, 38 a 44).
3– Viz rozsudky ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, dále jen „rozsudek SGAE“, EU:C:2006:764, bod 46); ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 196); ze dne 27. února 2014, OSA (C‑351/12, EU:C:2014:110, bod 26); ze dne 31. května 2016, Reha Training (C‑117/15, EU:C:2016:379, body 55 a 56), jakož i rozsudek GEMA (body 44 až 46).
4– Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.
5– BGBl. 1965 I, s. 1273.
6– Co se týče relevance těchto pojmů, viz naposledy rozsudek GEMA (body 38 a 43).
7– Naposledy viz rozsudek ze dne 19. června 2025, Laimz (C‑509/23, EU:C:2025:466, body 54 a 55).
8– Viz rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147, body 38 a 39). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
9– Viz rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 38).
10– Existence specifické technologie byla konstatována zejména v rozsudcích ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 26); ze dne 16. března 2017, AKM (C‑138/16, EU:C:2017:218, bod 26), jakož i ze dne 29. listopadu 2017, VCAST (C‑265/16, EU:C:2017:913).
11– Směrnice Rady ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. 1993, L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134).
12– Rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Citadines (C‑723/22, EU:C:2024:289, body 26 a 27, jakož i citovaná judikatura).
13– Rozsudek ze dne 16. března 2017 (C‑138/16, EU:C:2017:218).
14– Rozsudek ze dne 16. března 2017 (C‑138/16, EU:C:2017:218).
15– Viz rozsudek ze dne 16. března 2017, AKM (C‑138/16, EU:C:2017:218, body 9 a 28 až 30).
16– Rozsudek ze dne 16. března 2017 (C‑138/16, EU:C:2017:218).
17– Rozsudek SGAE, body 40 až 42. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
18– Naposledy viz rozsudek GEMA (bod 43).
19– Viz bod 41 tohoto rozsudku, citovaný v bodě 29 tohoto stanoviska.
20– Jako tomu bylo v případě sítě dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. března 2017, AKM (C‑138/16, EU:C:2017:218).
21– A to podle mého názoru bez ohledu na to, zda tyto přístroje vlastní, nebo jsou jim dány k dispozici provozovatelem domova.
22– Viz bod 38 tohoto stanoviska.
23– Viz naposledy rozsudek GEMA (bod 43). V případě prvotního sdělování nejsou tato kritéria relevantní, neboť zaprvé adresáti takového sdělování představují první veřejnost, které je určeno, a tudíž z povahy věci „novou veřejnost“, a zadruhé použitá technologie je irelevantní.
24– Viz bod 9 tohoto stanoviska.
25– Naposledy viz rozsudek GEMA (body 38 a 39).
26– Rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF (C‑135/10, EU:C:2012:140, bod 85).
27– Dokument Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) to vyjadřuje následovně: „[...] adjektivum ‚veřejný‘ je zjevně antonymum k adjektivu ‚soukromý‘, a tudíž to, co nelze kvalifikovat jako ‚soukromé‘, je pokládáno za ‚veřejné‘. Stejně tak lze mít za to, že podstatné jméno ‚veřejnost‘ je opakem ‚soukromého kruhu‘, tedy jinými slovy, že označuje osoby mimo okruh uživatele [...] [N]ázor, který podle všeho v dané oblasti převažuje, je, že ‚veřejným užitím‘ a jednáním určeným ‚veřejnosti‘ je třeba rozumět veškeré užití a jednání, které vybočuje z rodinného rámce a bezprostředního okolí osoby“ (Ficsor, M., Guide des traités sur le droit d’auteur et les droits connexes administrés par l’OMPI, WIPO, Ženeva, 2003, s. 70 a 71).
28– Rozsudek ze dne 15. března 2012 (C‑135/10, EU:C:2012:140).
29– Směrnice Rady ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 1992, L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120).
30– Rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF (C‑135/10, EU:C:2012:140, bod 74).
31– Rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF (C‑135/10, EU:C:2012:140, body 91, 95, 96 a 98).
32– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, OSA (C‑351/12, EU:C:2014:110, bod 35).