null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 18. září 2025(1)
Věc C‑95/24 [Khuzdar](i)
ATAU
Trestní řízení
za účasti:
Procura generale presso la Corte d’appello di Napoli
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Corte di appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Postup předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné výkon odmítnout – Článek 4 odst. 6 – Závazek vykonávajícího členského státu vykonat trest v souladu se svým vnitrostátním právem – Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV – Důvody k odmítnutí uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku – Článek 9 odst. 1 písm. i) – Osoba, která se osobně nezúčastnila soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – Výjimky – Podmínka týkající se vědomosti o plánovaném jednání soudu – Vyrozumění o datu a místu konání jednání soudu – Útěk dotyčné osoby – Dobrovolné a jednoznačné vzdání se práva dotyčné osoby být přítomna při řízení před soudem – Prostor příslušného orgánu vykonávajícího členského státu pro uvážení – Povinnost konformního výkladu“
I. Úvod
1. Právo na spravedlivý proces představuje jednu ze základních zásad demokratické společnosti. Právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, z tohoto práva vychází a mělo by být zajištěno v celé Evropské unii(2). Toto právo však není absolutní. Za určitých podmínek by měla mít podezřelá nebo obviněná osoba možnost se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně(3).
2. V této souvislosti se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(4), jakož i čl. 9 odst. 1 písm. i) a článku 25 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii(5), ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299(6).
3. Tato žádost byla předložena v rámci řízení o výkonu rozsudku vydaného na Slovensku, kterým byl uložen trest odnětí svobody osobě, která uprchla před konáním řízení před soudem, v Itálii.
4. V projednávané věci je Soudní dvůr zejména vyzván, aby upřesnil, co je třeba rozumět výrazem „o plánovaném jednání soudu věděla“, který je uveden v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, jakož i prostor pro uvážení, který mají příslušné orgány při uplatňování důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí. V tomto ohledu zdůrazňuji, že tato věc spadá do skutkového kontextu, který vykazuje určité rozdíly ve srovnání s kontextem věci Höldermann (C‑447/24), v níž dnes rovněž přednesu stanovisko(7). Na rozdíl od této věci se totiž projednávaná věc týká výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Rámcové rozhodnutí 2002/584
5. Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, v odstavci 6 stanoví:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[...]
6. byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem;“
6. Článek 4a tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“, v odstavci 1 stanoví:
„Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:
a) byla včas
i) osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
ii) informována, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
b) věděla o plánovaném jednání soudu a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a tímto zástupcem byla skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
c) poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
i) výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
ii) nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě
nebo
d) neobdržela osobně toto rozhodnutí, avšak:
i) toto rozhodnutí jí bude osobně doručeno neprodleně po jejím předání a bude výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí,
a
ii) bude informována o lhůtě, ve které musí podat návrh na obnovení řízení nebo odvolání, jak stanoví příslušný evropský zatýkací rozkaz.“
2. Rámcové rozhodnutí 2008/909
7. Článek 9 rámcového rozhodnutí 2008/909, nadepsaný „Důvody k odmítnutí uznání a výkonu“, v odst. 1 písm. i) stanoví:
„Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud:
[...]
i) podle osvědčení uvedeného v článku 4 se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud ovšem osvědčení neuvádí, že tato osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
i) byla včas
– osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
– byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
ii) o plánovaném jednání soudu věděla a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
iii) poté, co obdržela rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
– výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne, nebo
nebo
– nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě;“
8. Článek 25 tohoto rámcového rozhodnutí zní následovně:
„Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“
B. Italské právo
9. Článek 6 odst. 1a písm. b) legge n. 69 – Disposizioni per conformare il diritto interno alla decisione quadro 2002/584/GAI del Consiglio, del 13 giugno 2002, relativa al mandato d’arresto europeo e alle procedure di consegna tra Stati membri (zákon č. 69 o ustanoveních pro uvedení vnitrostátního práva do souladu s rámcovým rozhodnutím Rady [2002/584])(8) ze dne 22. dubna 2005, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:
„Byl-li vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody uloženého po soudním řízení, k němuž se dotyčná osoba osobně nedostavila, musí evropský zatýkací rozkaz [...] obsahovat uvedení alespoň jedné z těchto podmínek:
[...]
b) dotyčná osoba, která byla vyrozuměna o řízení, jež je proti ní vedeno, byla na jednání, ve kterém bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí, zastoupena právním zástupcem, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem.“
10. Článek 18a odst. 2 tohoto zákona stanoví:
„Pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, corte di appello [odvolací soud, Itálie] může odmítnout předání italského státního příslušníka nebo osoby, která se oprávněně, skutečně a nepřetržitě zdržuje na italském území alespoň pět let [...], za předpokladu, že odvolací soud nařídí, aby byly trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody vykonány v Itálii v souladu s italským právem.“
11. Článek 13 decreto legislativo n. 161 – Disposizioni per conformare il diritto interno alla Decisione quadro 2008/909/GAI relativa all’applicazione del principio del reciproco riconoscimento alle sentenze penali che irrogano pene detentive o misure privative della libertà personale, ai fini della loro esecuzione nell’Unione europea (legislativní nařízení č. 161/2010 o ustanoveních pro uvedení vnitrostátního práva do souladu s rámcovým rozhodnutím [2008/909])(9) ze dne 7. září 2010, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „legislativní nařízení č. 161/2010“), v odst. 1 písm. i) stanoví:
„Odvolací soud odmítne uznat odsuzující rozsudek v některém z následujících případů:
[...]
i) pokud se dotyčná osoba osobně nezúčastnila soudního jednání, v němž byl vydán rozsudek, který má být vykonán, ledaže je v osvědčení uvedeno:
1) že byla včas osobně předvolána, a tím informována o plánovaném datu a místě konání soudního jednání, nebo že byla skutečně úředně informována jiným způsobem postačujícím k tomu, aby bylo jednoznačně prokázáno, že o něm věděla a byla informována o tom, že pokud se k soudnímu jednání nedostaví, může být vydáno rozhodnutí; nebo
2) že jelikož byla informována o plánovaném datu soudního jednání, udělila plnou moc obhájci, kterého si sama zvolila nebo který jí byl soudem přidělen, a který ji při soudním jednání skutečně zastoupil; nebo
3) že poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena o právu na obnovu řízení nebo na odvolání s možností účasti v řízení za účelem meritorního přezkoumání obžaloby, včetně provedení nových důkazů, výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne nebo nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě.“
12. Článek 24 legislativního nařízení č. 161/2010 stanoví, že v případě, že odvolací soud odmítne předání požadované na základě evropského zatýkacího rozkazu založeného na odsuzujícím rozsudku a nařídí výkon trestu na italském území, musí současně uznat za účelem výkonu trestu v Itálii zahraniční odsuzující rozsudek, na němž je evropský zatýkací rozkaz založen, jsou-li splněny příslušné podmínky.
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
13. Dne 5. října 2015 vydal Okresný súd Dunajská Streda (okresní soud Dunajská Streda, Slovensko) evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu odsuzujícího trestního rozsudku, který tento soud vydal proti ATAU dne 23. srpna 2010(10) a kterým byl této osobě uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dne 19. června 2023 byl ATAU nalezen a zatčen v Itálii.
14. Corte di appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie), který je předkládajícím soudem, je vyzván, aby posoudil žádost o předání podanou slovenskými justičními orgány prostřednictvím tohoto evropského zatýkacího rozkazu. Uvádí, že zrušil zajišťující omezovací opatření spočívající v domácím vězení, které bylo ve vztahu k ATAU uloženo dne 20. června 2023.
15. V průběhu řízení před tímto soudem ATAU prohlásil a doložil, že v Itálii skutečně a oprávněně pobývá déle než pět let. Požádal tedy uvedený soud, aby odmítl jeho předání a uznáním rozsudku ze dne 23. srpna 2010 nařídil výkon trestu, ke kterému byl odsouzen, v Itálii.
16. Za účelem posouzení této žádosti požádal předkládající soud slovenské orgány, aby doplnily dříve předané osvědčení a upřesnily procesní záruky uplatněné na ATAU.
17. Dopisem ze dne 2. listopadu 2023 Okresný súd Dunajská Streda (okresní soud Dunajská Streda) odpověděl, že se ATAU osobně neúčastnil soudního jednání, ve kterém byl vydán rozsudek ze dne 23. srpna 2010. Během soudního jednání však byl zastoupen obhájcem. Kromě toho, i když nikdy nebyl vyrozuměn o datu a místu konání jednání soudu, věděl o probíhajícím řízení, které proti němu bylo vedeno. Dne 28. září 2009 byl totiž na Slovensku zatčen a umístěn do vazby za stejný trestný čin a dne 15. prosince 2009 byl propuštěn a umístěn v uprchlickém táboře na území Slovenska. Poté uprchl, aniž se vrátil a uvedl adresu pro účely doručování, takže jej nebylo možné vyrozumět o plánovaném datu a místu konání jednání soudu ani o skutečnosti, že rozhodnutí bude vydáno i v případě, že se jednání soudu nezúčastní.
18. Předkládající soud nejprve vysvětluje, že podle italského práva musí odvolací soud při rozhodování o odmítnutí předání a při nařízení výkonu zahraničního odsuzujícího trestního rozsudku v Itálii tento rozsudek uznat, což může učinit pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky tohoto uznání. Tak tomu však v projednávané věci není. Tento soud totiž připomíná, že ATAU neobdržel informace uvedené v čl. 13 odst. 1 písm. i) legislativního nařízení č. 161/2010, zejména plánované datum a místo konání soudního jednání.
19. Zadruhé předkládající soud zdůrazňuje, že podle italského práva je předání odsouzené osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu přípustné pouze za podmínky, že tato osoba byla informována o probíhajícím soudním jednání a byla na jednání zastoupena právním zástupcem. Naopak je uznání rozsudku v Itálii přípustné za přísnější podmínky, že odsouzená osoba, která byla zastoupena právním zástupcem, byla informována o plánovaném datu soudního jednání.
20. Z italského práva tedy vyplývá, že ATAU by mohl být předán slovenským orgánům, protože byl informován o probíhajícím soudním jednání a byl zastoupen právním zástupcem, ale přestože skutečně pobýval na italském území více než pět let a požádal o výkon trestu v Itálii, nebylo možné odmítnout jeho předání s nařízením výkonu trestu na italském území, protože nebyl vyrozuměn o plánovaném datu soudního jednání.
21. Podle předkládajícího soudu by to mělo paradoxní důsledek, že skutečnost, že procesní záruka poskytnutá odsouzené osobě v souvislosti s uznáním je vyšší než záruka poskytnutá této osobě v souvislosti s předáním v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu, by se projevila spíše v neprospěch odsouzené osoby než v její prospěch. Rozdíl obsažený v italském právu by navíc vedl k paradoxnímu závěru, že tentýž odsuzující rozsudek by nemohl být v Itálii uznán pro účely jeho výkonu, zatímco by mohl být důvodem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, který by musel být vykonán.
22. Předkládající soud si tedy klade otázku, zda unijní právo může být vykládáno v tom smyslu, že předání lze odmítnout poté, co byl uznán rozsudek za účelem výkonu trestu ve vykonávajícím členském státě, i když procesní záruka stanovená pro toto uznání (informace o plánovaném datu soudního jednání) nebyla poskytnuta, ale procesní záruka stanovená pro předání na základě evropského zatýkacího rozkazu (informace o probíhajícím soudním jednání) poskytnuta byla.
23. Kromě toho tento soud připomíná, že italské právo, zejména čl. 13 odst. 1 písm. i) legislativního nařízení č. 161/2010, stanoví, že pokud odsouzená osoba nebyla informována o datu soudního jednání, vnitrostátní soud „odmítne uznání“(11) rozsudku. Naproti tomu unijní právo, zejména čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, stanoví, že v takovém případě soud vykonávajícího státu „může odmítnout uznání“(12) rozsudku. Zatímco podle italského práva je odvolací soud povinen uznání rozsudku odmítnout, podle unijního práva má odvolací soud pravomoc, nikoli však povinnost, uznání odmítnout.
24. V projednávané věci tak není možné při použití italského práva uznat rozsudek ze dne 23. srpna 2010 pro účely jeho výkonu v Itálii, protože ATAU nebyl vyrozuměn o plánovaném datu soudního jednání, takže jej předkládající soud musí předat Slovenské republice, přestože ATAU má právo na výkon trestu v Itálii a požádal o něj. Naproti tomu při použití unijního práva má tento soud posuzovací pravomoc, zda uzná či neuzná zahraniční odsuzující rozsudek a odmítne předání a nařídí výkon trestu v Itálii.
25. Za těchto podmínek se Corte di appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„Musí být čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí [2002/584] [ve spojení s] čl. 9 odst. 1 písm. i) a článkem 25 rámcového rozhodnutí [2008/909] vykládán v tom smyslu, že:
a) soud vykonávajícího státu, který byl požádán o uznání vykonatelného zahraničního odsuzujícího rozsudku, má diskreční pravomoc, nikoli však povinnost, odmítnout uznat rozsudek, pokud se ukáže, že soudní jednání, ve kterém byl tento rozsudek vydán, neposkytlo obžalovanému žádnou z procesních záruk stanovených v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí [2008/909]?
b) soud vykonávajícího státu, který byl požádán o nařízení předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu rozsudku, pokud jsou společně splněny podmínky pro nařízení předání odsouzené osoby do státu, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, a podmínky pro odmítnutí tohoto předání při současném nařízení výkonu trestu na území vykonávajícího státu, má pravomoc odmítnout předání, uznat rozsudek a nařídit jeho výkon na svém území, i když soudní jednání, ve kterém byl vydán uznaný rozsudek, neposkytlo obžalovanému žádnou z procesních záruk stanovených v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí [2008/909]?“
26. ATAU, italská a rumunská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření a zúčastnili se jednání konaného dne 15. května 2025, na němž odpověděli na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.
IV. Analýza
A. K přípustnosti
27. Italská vláda má za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná z důvodu své hypotetické povahy, jelikož ATAU tím, že požádal o uznání odsuzujícího rozsudku v Itálii, přijal odsuzující rozsudek vydaný v jeho nepřítomnosti. Příslušný soud vykonávajícího členského státu je tedy povinen tento rozsudek uznat pro účely výkonu trestu v Itálii. Tato vláda v tomto ohledu odkazuje na čl. 13 odst. 1 písm. i) bod 3 legislativního nařízení č. 161/2010, kterým se do italského práva provádí čl. 9 odst. 1 písm. i) bod iii) rámcového rozhodnutí 2008/909. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemůže odmítnout uznání odsuzujícího rozsudku a výkon trestu, pokud dotyčná osoba poté, co obdržela rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí, výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne nebo nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě.
28. Otázka, zda okolnost, že odsouzená osoba požádala členský stát odsouzení o to, aby byl trest vykonán v jiném členském státě, odpovídá případu uvedenému v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě iii) rámcového rozhodnutí 2008/909, se týká spíše věci samé než přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Ostatně uvádím, že tato otázka byla předkládajícím soudem vznesena ve věci Höldermann (C‑447/24). V tomto ohledu tedy odkazuji na své dnes přednesené stanovisko v této věci.
B. K věci samé
29. Podstatou otázek předkládajícího soudu, které navrhuji posoudit společně, je, aby Soudní dvůr rozhodl, zda čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i čl. 9 odst. 1 písm. i) a článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládány v tom smyslu, že v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedeného v prvním z těchto ustanovení, pokud se osoba, na kterou se tento rozkaz vztahuje, nezúčastnila osobně soudního jednání, má příslušný orgán vykonávajícího členského státu možnost, nikoli povinnost, odmítnout uznat rozsudek a vykonat trest, pokud není použitelná žádná z výjimek stanovených ve druhém z uvedených ustanovení.
30. Připomínám, že mezi důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon tohoto trestu nebo tohoto ochranného opatření v souladu se svým vnitrostátním právem.
31. Soudní dvůr rozhodl, že z použití slovesa „moci“ vyplývá, že vykonávající justiční orgán musí mít prostor pro uvážení, zejména za účelem zohlednění cíle tohoto ustanovení, kterým je zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena(13).
32. Použití důvodu, z něhož je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a který je stanoven v uvedeném ustanovení, je tak podmíněno splněním dvou podmínek, a to že zaprvé se vyžádaná osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a zadruhé se tento stát zaváže provést výkon trestu nebo ochranného opatření, pro které byl evropský zatýkací rozkaz vydán, v souladu se svým vnitrostátním právem(14).
33. Pokud jde o první z těchto podmínek, Soudní dvůr již rozhodl, že vyžádaná osoba „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě, jestliže zřídila své skutečné bydliště v tomto státě a „zdržuje se“ tam, a v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v tomto členském státě si vytvořila k tomuto státu pouto, které je obdobné poutu vzniklému v důsledku bydliště(15).
34. Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, ze znění čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že každé odmítnutí vykonat evropský zatýkací rozkaz předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu provést výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě. Pokud byla tato osoba ve vystavujícím členském státě odsouzena, nutně to znamená, že orgány vykonávajícího členského státu uznají odsuzující rozsudek vydaný vůči uvedené osobě v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2008/909(16). Pouhou okolnost, že tento stát prohlásí, že je „připravený“ zajistit výkon tohoto trestu, tedy nelze považovat za okolnost, která může odůvodnit takové odmítnutí. Z toho vyplývá, že před každým odmítnutím výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí vykonávající justiční orgán prověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu v souladu s jeho vnitrostátním právem(17).
35. Je třeba zajistit, aby se možnost vykonávajícího justičního orgánu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu uplatnila jen za podmínky, že se ve vykonávajícím členském státě zajistí skutečné vykonání trestu uloženého vyžádané osobě, a tím se dosáhne řešení v souladu s účelem sledovaným uvedeným rámcovým rozhodnutím 2002/584(18).
36. V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že „[a]niž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost“. Soudní dvůr zejména uvedl, že spojitost stanovená unijním normotvůrcem mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 musí přispívat k dosažení cíle spočívajícího v usnadnění společenské rehabilitace dotyčné osoby a taková rehabilitace je ostatně v zájmu nejen odsouzené osoby, ale rovněž Evropské unie obecně(19).
37. V tomto ohledu bod 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/909 uvádí, že by se toto rámcové rozhodnutí „rovněž mělo obdobně vztahovat na výkon trestů v případech podle čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí [2002/584]. To mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 odst. 6 [...] rámcového rozhodnutí [2002/584] předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání rozsudku a výkon trestu ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí“. Unijní normotvůrce tedy klade příkladmo důraz na to, aby vykonávající členský stát ověřil existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu stanovených v článku 9 rámcového rozhodnutí 2008/909.
38. V rámci projednávané věci se toto ověření týká důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu stanoveného v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí. Existence takového důvodu by totiž mohla bránit uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanoveného v čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Jinými slovy, odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu na základě čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí předpokládá, že trest může být vykonán ve vykonávajícím členském státě, což neplatí, pokud má vykonávající justiční orgán za to, že se uplatní důvod pro odmítnutí uznání a výkonu stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909. V tomto kontextu musí výklad čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 směřovat k zajištění jak cíle spočívajícího v usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, tak cíle spočívajícího v boji proti beztrestnosti. Zohlednění důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí zároveň vést k zohlednění práva dotyčné osoby osobně se účastnit soudního jednání.
39. Toto ustanovení totiž uvádí důvod, pro který je možné odmítnout uznání rozsudku postoupeného jiným členským státem a výkon jím uloženého trestu, pokud se odsouzená osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno odsuzující rozhodnutí. Tato možnost má však tři výjimky, uvedené v bodech i) až iii) uvedeného ustanovení, které zbavují příslušný orgán vykonávajícího členského státu možnosti odmítnout uznání a výkon rozsudku, který mu byl postoupen.
40. Otázky položené předkládajícím soudem vycházejí z několika úvah.
41. Zaprvé Italská republika provedla do svého vnitrostátního práva odlišně čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, ačkoli jsou tato ustanovení formulována totožně. Zatímco v prvním případě italské právo vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o soudním jednání, ve druhém případě se vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o plánovaném datu soudního jednání.
42. Zadruhé s ohledem na posledně uvedený požadavek se výjimka bránící příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu dovolávat se důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 v projednávané věci nepoužije. ATAU totiž nebyl vyrozuměn o plánovaném datu a místu konání jednání soudu.
43. Zatřetí, jelikož se tato výjimka neuplatní, je příslušný orgán vykonávajícího členského státu podle italského práva povinen odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, tedy nelze uplatnit, musí být ATAU předán slovenským orgánům za účelem výkonu jeho trestu.
44. S ohledem na úvahy, které takto učinil předkládající soud, je třeba na prvním místě posoudit, zda podmínka vědomosti o plánovaném jednání soudu stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyžaduje, aby byla dotyčná osoba informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu. Na druhém místě je třeba určit, zda v případě, že tato podmínka není splněna, může vnitrostátní právo vyžadovat, aby příslušný orgán vykonávajícího členského státu odmítl uznat rozsudek a vykonat trest.
1. Vědomost o plánovaném jednání soudu vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o datu a místu konání jednání soudu
45. Z důvodů, které jsem uvedl ve svém dnešním stanovisku ve věci Höldermann (C‑447/24), na které odkazuji, mám za to, že podmínka vědomosti o plánovaném jednání soudu, která je uvedena v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o datu a místu konání jednání soudu. S ohledem na rozdílné provedení tohoto ustanovení a čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 do italského práva upřesňuji, že podle mého názoru tento rozdíl není opodstatněný, neboť mám za to, že jelikož znění těchto dvou ustanovení je totožné, je třeba použít stejný výklad, pokud jde o posledně uvedené ustanovení.
2. Ověření podmínek stanovených v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909
a) K první podmínce: případy, kdy se má za to, že dotyčná osoba byla dostatečně vyrozuměna
46. Za účelem ověření, zda je splněna první podmínka stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, považuji opět za relevantní zohlednit judikaturu týkající se směrnice 2016/343. V této souvislosti Soudní dvůr totiž určil situace, v nichž se musí mít za to, že dotyčná osoba byla vyrozuměna o konání jednání soudu.
47. Za účelem ověření, zda je splněna první podmínka uvedená v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343, Soudní dvůr uvedl, že jak vyplývá z bodu 38 odůvodnění této směrnice, při posuzování této otázky je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, jaké úsilí vyvinuly orgány veřejné moci, aby osobu odsouzenou v nepřítomnosti vyrozuměly o konání jednání, a tomu, jaké úsilí vyvinula tato osoba sama, aby obdržela příslušné informace. Proto jsou podle Soudního dvora pro účely posouzení této podmínky relevantní případné přesné a objektivní indicie, že uvedená osoba byla úředně vyrozuměna o tom, že je obžalována ze spáchání trestného činu, a věděla tedy, že proti ní bude vedeno řízení před soudem, avšak úmyslně jedná tak, aby se vyhnula úřednímu obdržení informací o datu a místě konání jednání před soudem. Existence takových přesných a objektivních indicií může být konstatována například tehdy, když tatáž osoba úmyslně sdělila příslušným orgánům nesprávnou adresu, anebo se již na oznámené adrese nenachází(20). Skutečnost, že dotyčná osoba úmyslně bránila státu ve vyrozumění, je tedy relevantní okolností pro posouzení dostatečnosti informací, které jí byly předány.
48. Soudní dvůr rozhodl, že osoba odsouzená v nepřítomnosti může být zejména považována za osobu, která disponovala dostatečnými informacemi, aby věděla, že proti ní bude vedeno soudní řízení, pokud obdržela prvotní dokument o vznesení obvinění, jehož obsah odpovídá, pokud jde o vytýkané skutky a jejich právní kvalifikaci, obsahu konečné obžaloby, která proti ní byla nakonec podána(21).
49. Z toho vyplývá, že pokud dotyčná osoba uprchla po obdržení takového prvotního dokumentu o vznesení obvinění, mohou mít členské státy za to, že skutečnost, že příslušné orgány včas zaslaly úřední dokument, ve kterém je uvedeno datum a místo konání jednání před soudem, na adresu, kterou tato osoba těmto orgánům sdělila během vyšetřování případu, a předložený důkaz o tom, že tento dokument byl skutečně na tuto adresu doručen, je třeba považovat za vyrozumění uvedené osoby o tomto datu a tomto místu v souladu s čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343. Tak tomu však může být pouze pod podmínkou, že uvedené orgány vynaložily přiměřené úsilí, aby zjistily místo pobytu této osoby a osobně ji předvolaly nebo ji jiným způsobem úředně vyrozuměly o datu a místu konání daného jednání před soudem, jak je uvedeno v bodě 36 odůvodnění této směrnice. V takovém případě se má za to, že dotyčná osoba byla vyrozuměna o konání uvedeného jednání(22). Nedostatečná péče dotyčné osoby v důsledku jejího útěku může tak vést k právní fikci, že byla řádně vyrozuměna o datu a místu jednání soudu.
50. S ohledem na tyto skutečnosti je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda lze mít za to, že ATAU byl vyrozuměn o datu a místu jednání soudu. Za tímto účelem bude muset identifikovat případné přesné a objektivní indicie, že ATAU, přestože byl úředně vyrozuměn o tom, že je obžalován ze spáchání trestného činu, a věděl tedy, že proti němu bude vedeno řízení před soudem, úmyslně jednal tak, aby se vyhnul úřednímu obdržení informací o datu a místě konání jednání před soudem.
51. V tomto ohledu připomínám, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem, i když nebyl nikdy vyrozuměn o datu a místu konání jednání soudu, ATAU věděl o probíhajícím jednání soudu. Dne 28. září 2009 byl totiž na Slovensku zatčen a umístěn do vazby za stejný trestný čin a dne 15. prosince 2009 byl propuštěn a umístěn v uprchlickém táboře na území Slovenska. Poté uprchl, aniž se vrátil a uvedl adresu pro účely doručování, takže jej nebylo možné vyrozumět o plánovaném datu a místu konání jednání soudu ani o skutečnosti, že rozhodnutí bude vydáno i v případě, že se jednání soudu nezúčastní.
52. Na základě těchto skutečností přísluší předkládajícímu soudu, aby poté, co si případně vyžádá informace od vystavujícího justičního orgánu, ověřil, zda ATAU uprchl poté, co se dozvěděl o obvinění proti němu, aniž by se vrátil a aniž by uvedl adresu pro účely doručování. Vzhledem k tomu, že ATAU byl na Slovensku zatčen a vzat do vazby, je pravděpodobné, což musí předkládající soud ověřit, že tuto informaci obdržel v této fázi trestního řízení. Patrně tedy existuje přesná a objektivní indicie, že tato osoba, vědoma si toho, že bude souzena, se záměrně snažila vyhnout úřednímu doručení informací o datu a místě jednání soudu. Aby bylo možné mít za to, že ATAU tyto informace obdržel, je však nutné, aby slovenské orgány vynaložily přiměřené úsilí k jeho vyhledání a osobnímu předvolání nebo k úřednímu vyrozumění o datu a místu uvedeného jednání soudu jinými prostředky.
b) Ke druhé podmínce: zmocnění právního zástupce, který obhajoval dotyčnou osobu na jednání soudu
53. Pokud jde o zastupování zmocněným obhájcem, Soudní dvůr upřesnil, že existence „zmocnění“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343 vyžaduje, aby sama dotyčná osoba zmocnila obhájce, případně obhájce, který jí byl ustanoven z úřední povinnosti, aby ji zastupoval při řízení před soudem v nepřítomnosti(23). Z toho vyplývá, že pouhá okolnost, že osoba odsouzená v nepřítomnosti byla obhajována obhájcem ustanoveným ex offo během celého soudního řízení vedeného v její nepřítomnosti, není dostačující ke splnění druhé podmínky stanovené v tomto ustanovení(24).
54. Podle Soudního dvora zastoupení obhájcem umožňuje prokázat, že osoba souzená v nepřítomnosti se dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem pouze tehdy, pokud tato osoba vědomě ponechala na tomto obhájci, aby ji zastupoval před soudem rozhodujícím ve věci, což předpokládá, že jej výslovně zmocnila, aby ji v její nepřítomnosti zastupoval v řízení před soudem(25). Proto kontakty mezi osobou odsouzenou v nepřítomnosti a obhájcem ustanoveným ex offo, ke kterým došlo výlučně ve fázi přípravného řízení, nelze považovat za dostatečné k prokázání toho, že tato osoba byla při řízení před soudem v nepřítomnosti zastoupena „zmocněným obhájcem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343(26). Příslušnému soudu proto přísluší ověřit, zda z důkazů, které mu byly předloženy, vyplývá, že dotyčná osoba jednoznačně zmocnila obhájce ustanoveného ex offo, aby ji zastupoval v její nepřítomnosti před soudem rozhodujícím ve věci(27).
55. Na základě těchto skutečností, kterými se podle mého názoru musí řídit posouzení druhé podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda je tato podmínka splněna. V tomto ohledu připomínám, že podle informací poskytnutých předkládajícím soudem se ATAU sice osobně neúčastnil řízení, ve kterém byl vydán rozsudek ze dne 23. srpna 2010, avšak v průběhu řízení byl obhajován a zastoupen obhájcem.
56. Pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, nebylo by možné odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu v Itálii. Nic tedy nebrání tomu, aby se Itálie v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, stanoveného v čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 zavázala vykonat trest odnětí svobody uložený ATAU.
57. V každém případě, i kdyby předkládající soud dospěl ke zjištění, že tyto podmínky nejsou splněny, je třeba zdůraznit, že podle svého vnitrostátního práva nemůže být nucen odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu. Má totiž prostor pro uvážení při rozhodování, zda chce uplatnit důvod pro odmítnutí uznání rozsudku a pro odmítnutí výkonu trestu stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
58. Právě v tomto kontextu a na základě výše uvedených úvah je nyní třeba odpovědět přímo na otázky předkládajícího soudu.
3. K fakultativní povaze důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu stanoveného v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 a k prostoru pro uvážení, který musí mít příslušný orgán vykonávajícího členského státu
59. Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznat a vykonat odsuzující rozsudek, pokud zjistí, že se neuplatní žádná z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Jinými slovy, klade si otázku, zda toto zjištění vylučuje, aby mohl využít prostoru pro uvážení za účelem určení, zda je třeba odmítnout uznání odsuzujícího rozsudku či nikoli.
60. Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba uvést, že podobně jako v případě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 se unijní normotvůrce rozhodl přiznat v rámci mechanismu uznávání a výkonu rozsudků v trestních věcech zvláštní význam právu obžalovaného zúčastnit se osobně soudního jednání, když v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 zavedl důvod, pro který je možné odmítnout uznání a výkon a který je zvláště věnován ochraně takového práva(28). Kromě toho musí být takový důvod vykládán v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 47 druhého a třetího pododstavce a z čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie(29).
61. Soudní dvůr konstatoval, že ze znění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že toto ustanovení stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, které vedlo k jejímu odsouzení. S touto možností se nicméně pojí čtyři výjimky uvedené v písm. a) až d) tohoto ustanovení, kdy dotyčný vykonávající justiční orgán nemá možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu, jenž mu byl zaslán, odmítnout(30).
62. Vykonávající justiční orgán má proto možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, jestliže tento evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že jsou splněny podmínky vyjmenované v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584(31). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že tento článek 4a tak omezuje možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, když přesně a jednotně vymezuje podmínky, za kterých nelze odmítnout uznání a výkon rozhodnutí vydaného v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba osobně nezúčastnila(32).
63. Z toho plyne, že vykonávající justiční orgán je povinen – bez ohledu na nepřítomnost dotyčné osoby na jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – evropský zatýkací rozkaz vykonat, je-li ověřeno, že nastala jedna z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) tohoto rámcového rozhodnutí(33).
64. Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, že jelikož tento článek 4a upravuje případ fakultativního odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, může vykonávající justiční orgán v každém případě i poté, co shledá, že situace osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nespadá pod okolnosti uvedené v předchozím bodě tohoto stanoviska, zohlednit další okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu(34).
65. V tomto ohledu Soudní dvůr vycházel ze samotného znění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, zejména z údaje, že vykonávající justiční orgán „může [...] odmítnout“ výkon evropského zatýkacího rozkazu, aby z toho vyvodil, že tento orgán musí mít prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout takový výkon, pokud evropský zatýkací rozkaz neobsahuje žádný z údajů uvedených v písmenech a) až d) tohoto ustanovení(35).
66. Podle Soudního dvora je takový výklad podpořen obecnou systematikou tohoto rámcového rozhodnutí. Výkon evropského zatýkacího rozkazu totiž představuje zásadu stanovenou uvedeným rámcovým rozhodnutím, přičemž důvody pro odmítnutí uznání a výkonu jsou výjimkami. Připravit přitom vykonávající justiční orgán o možnost zohlednit okolnosti vlastní každému případu, které by jej mohly vést k závěru, že podmínky pro odmítnutí předání nejsou splněny, by pouhou možnost stanovenou v článku 4a téhož rámcového rozhodnutí nahrazovalo skutečnou povinností, čímž by výjimku, kterou představuje odmítnutí předání, přeměnilo na pravidlo(36).
67. Pokud tedy není splněna žádná z podmínek uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584, vykonávající justiční orgán není povinen odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, aniž může zohlednit okolnosti vlastní každému případu(37).
68. Vykonávající justiční orgán tak může z tohoto pohledu zohlednit jiné okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu, a předat ji tak do vystavujícího členského státu. V tomto ohledu lze zohlednit zejména chování dotyčné osoby, zvláště pak skutečnost, že se dotyčná osoba snažila vyhnout doručení jí určené informace nebo zabránit jakémukoli kontaktu se svými právními zástupci(38).
69. Z toho plyne, že vykonávajícímu justičnímu orgánu nelze bránit v tom, aby se při ověřování, zda je některá z podmínek stanovených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 splněna, ujistil o dodržení práva dotyčné osoby na obhajobu a řádně přitom zohlednil veškeré okolnosti věci, která je mu předložena, a to včetně informací, které může mít sám k dispozici(39).
70. S ohledem na tato upřesnění uvádím, že pravidla týkající se řízení v nepřítomnosti obsažená v rámcových rozhodnutích 2002/584 a 2008/909 mají stejný původ, a to rámcové rozhodnutí 2009/299, a sledují stejný cíl, kterým je zejména posílit právo dotyčných osob na obhajobu zaručením jejich základního práva na spravedlivý trestní proces(40), a zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy(41). Kromě toho, jak byly změněny a vloženy rámcovým rozhodnutím 2009/299, současné znění čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 a čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 se shodují, což, jak vyplývá z odstavců 4 a 6 rámcového rozhodnutí 2009/299, odráží vůli unijního normotvůrce přesně a jednotně vymezit podmínky, za kterých nelze odmítnout uznání a výkon rozhodnutí vydaného v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba osobně nezúčastnila(42).
71. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že vodítka vycházející z judikatury Soudního dvora týkající se čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 by se měla obdobně použít na důvod, pro který je možné odmítnout uznání a výkon, stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
72. To znamená, že nejsou-li splněny podmínky pro uplatnění výjimek uvedených v tomto ustanovení, má příslušný orgán vykonávajícího členského státu prostor pro uvážení, aby v každém jednotlivém případě určil, zda je třeba tento důvod k odmítnutí uznání a výkonu uplatnit. V takovém případě se použije zásada fakultativního odmítnutí výkonu. Příslušný orgán vykonávajícího členského státu tak může v každém případě zohlednit další okolnosti, které mu umožní ujistit se, že uznání rozsudku a výkon trestu nepovedou k porušení práva dotyčné osoby na obhajobu. Tento orgán tedy musí mít možnost zohlednit chování dotyčné osoby, včetně okolností prokazujících, že se dotyčná osoba snažila vyhnout doručení informací, které jí byly určeny, nebo že se vyhýbala jakémukoli kontaktu se svými obhájci.
73. Příslušný orgán vykonávajícího členského státu tak může zajistit rovnováhu mezi cíli spočívajícími v boji proti beztrestnosti, usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby a zaručení jejího práva na obhajobu. Domnívám se, že v rámci vyvažování jednotlivých dotčených zájmů je třeba rovněž zohlednit okolnost, že odsouzená osoba požádala o výkon trestu ve vykonávajícím členském státě(43).
74. V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že italská právní úprava dotčená ve věci v původním řízení ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznat rozsudek a vykonat trest uložený v jiném členském státě, pokud se neuplatní žádná z výjimek stanovených v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909. Tato právní úprava tedy neponechává tomuto orgánu žádný prostor pro uvážení, aby na základě okolností projednávané věci ověřil, zda lze práva na obhajobu dotyčné osoby považovat za dodržená, a proto rozhodl o uznání a výkonu dotčeného odsuzujícího rozsudku.
75. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava je v rozporu s čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
76. S ohledem na toto konstatování neslučitelnosti je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584 nebo rámcového rozhodnutí 2008/909, jelikož tato ustanovení nemají přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními, a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným těmito rámcovými rozhodnutími(44).
77. Ačkoli rámcová rozhodnutí nemohou mít přímý účinek, jejich závazný charakter vnitrostátním orgánům ukládá povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva ode dne uplynutí lhůty pro provedení těchto rámcových rozhodnutí. Tyto orgány jsou tedy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčného rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku, přičemž výklad vnitrostátního práva contra legem je nicméně vyloučen. Zásada konformního výkladu tedy vyžaduje vzít v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použít metody výkladu jím uznané, aby byla zajištěna plná účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a bylo dosaženo výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím(45).
78. Z toho plyne, že předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím k veškerému svému vnitrostátnímu právu a při použití výkladových metod uznaných tímto právem vyložil vnitrostátní právní úpravu, o kterou se jedná v původním řízení, v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcových rozhodnutí 2002/584 a 2008/909.
V. Závěry
79. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Corte di appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie) následovně:
„Článek 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, jakož i čl. 9 odst. 1 písm. i) a článek 25 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009,
musí být vykládány v tom smyslu, že
v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedeného v prvním z těchto ustanovení, pokud se osoba, na kterou se tento rozkaz vztahuje, nezúčastnila osobně soudního jednání, má příslušný orgán vykonávajícího členského státu možnost, nikoli povinnost, odmítnout uznat rozsudek a vykonat trest, pokud není použitelná žádná z výjimek stanovených ve druhém z uvedených ustanovení.
Je na vnitrostátním soudu, aby s přihlédnutím k veškerému svému vnitrostátnímu právu a při použití výkladových metod uznaných tímto právem vyložil svou vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcových rozhodnutí 2002/584 a 2008/909, ve znění pozdějších předpisů.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Viz bod 33 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1). Viz rovněž rozsudek ze dne 20. května 2025, Kačev (C‑135/25 PPU, dále jen „rozsudek Kačev“, EU:C:2025:366, bod 31 a citovaná judikatura).
3 Viz bod 35 odůvodnění směrnice 2016/343. Viz rovněž bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).
4 Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06 s. 34.
5 Úř. věst. 2008, L 327, s. 27.
6 Dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“ a „rámcové rozhodnutí 2008/909“.
7 V této věci, v níž dotyčná osoba neutekla před konáním řízení před soudem, tato osoba uvedla jako adresu, na kterou jí příslušné orgány mohly zasílat písemnosti, adresu kanceláře svého právního zástupce, kterého zmocnila, aby ji obhajoval v řízení před soudem prvního a druhého stupně.
8 GURI č. 98 ze dne 29. dubna 2005, s. 6.
9 GURI č. 230 ze dne 1. října 2010, s. 1.
10 Dále jen „rozsudek ze dne 23. srpna 2010“.
11 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
12 Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
13 Viz zejména rozsudky ze dne 29. června 2017, Popławski (C‑579/15, EU:C:2017:503, body 21 a 23); ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem) (C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 43 a citovaná judikatura); rozsudek ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země) (C‑700/21, dále jen „rozsudek O. G.“, EU:C:2023:444, bod 49) a ze dne 4. září 2025, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR) (C‑305/22, dále jen „rozsudek C. J.“, EU:C:2025:665, bod 44).
14 Viz zejména rozsudky O. G. (bod 46 a citovaná judikatura) a C. J. (bod 43).
15 Viz zejména rozsudek O. G. (bod 47 a citovaná judikatura).
16 Viz zejména rozsudky O. G. (bod 48 a citovaná judikatura) a C. J. (bod 52). Jak Soudní dvůr upřesnil v tomto posledním rozsudku, v rámci uplatnění důvodu, ze kterého je možné výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je převzetí, ze strany vykonávajícího státu, výkonu trestu uloženého odsuzujícím rozsudkem vydaným ve vydávajícím státě, který byl důvodem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, podřízeno souhlasu tohoto vydávajícího státu v souladu s pravidly stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909 (bod 67 uvedeného rozsudku).
17 Viz zejména rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 88 a citovaná judikatura).
18 Viz zejména rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 92 a citovaná judikatura).
19 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka vrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 51 a citovaná judikatura) a C. J. (bod 81). Soudní dvůr však v tomto posledním rozsudku upřesnil, že kdyby však vykonávající stát mohl na základě tohoto cíle odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody bez souhlasu vystavujícího členského státu s převzetím tohoto výkonu prvně uvedeným státem, mohlo by to vést k vysokému riziku beztrestnosti osob, které se pokoušejí vyhnout spravedlnosti poté, co byly odsouzeny v některém členském státě, a v konečném důsledku by to ohrozilo účinné fungování zjednodušeného systému předávání mezi členskými státy zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584 (bod 82 uvedeného rozsudku).
20 Viz zejména rozsudek Kačev (bod 35 a citovaná judikatura).
21 Viz zejména rozsudek Kačev (bod 36 a citovaná judikatura).
22 Viz zejména rozsudek Kačev (bod 37 a citovaná judikatura).
23 Viz zejména rozsudek Kačev (bod 41 a citovaná judikatura).
24 Viz rozsudek Kačev (bod 59).
25 Viz rozsudek Kačev (bod 61).
26 Viz rozsudek Kačev (bod 62).
27 Viz rozsudek Kačev (bod 63).
28 Obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) [C‑514/21 a C‑515/21, dále jen „rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu)“, EU:C:2023:235, bod 64].
29 Obdobně viz rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (body 60, 61 a 64).
30 Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) [C‑396/22, dále jen „rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti)“, EU:C:2023:1029, bod 38 a citovaná judikatura].
31 Viz zejména rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (bod 39 a citovaná judikatura).
32 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 49 a citovaná judikatura).
33 Viz zejména rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (bod 40 a citovaná judikatura).
34 Viz zejména rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (bod 41 a citovaná judikatura).
35 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (body 75 a 76 a citovaná judikatura).
36 Viz rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 77).
37 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 76 a citovaná judikatura).
38 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 78 a citovaná judikatura). Viz rovněž rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (bod 42 a citovaná judikatura).
39 Viz zejména rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (bod 43 a citovaná judikatura).
40 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 66 a citovaná judikatura).
41 Viz zejména rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 50).
42 V tomto ohledu viz rozsudek Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (bod 49 a citovaná judikatura).
43 Ve svém dnes předneseném stanovisku ve věci Höldermann (C‑447/24) jsem uvedl důvody, proč mám za to, že skutečnost, že dotyčná osoba požádala příslušný orgán členského státu odsouzení o výkon trestu ve vykonávajícím členském státě, sama o sobě nesplňuje podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě iii) rámcového rozhodnutí 2008/909. Je pravda, že postoj ATAU se může jevit jako rozporný, jelikož tím, že požaduje, aby byl trest vykonán v Itálii, patrně tento trest akceptuje. Je však třeba zdůraznit, že ATAU může takovou žádost podat a zároveň si vyhradit právo požádat o obnovu řízení. Ostatně uvádím, že zástupce ATAU při jednání uvedl, že ATAU může takové právo ještě uplatnit. Tyto skutečnosti patří mezi okolnosti, které může vykonávající justiční orgán zohlednit v rámci svého prostoru pro uvážení.
44 Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 46 a citovaná judikatura).
45 Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 47 a citovaná judikatura).