1.

V projednávané věci je Soudní dvůr žádán o podrobnější posouzení mezí pravomoci vnitrostátních soudů k tomu, aby zkoumaly zneužívající povahu smluvních ujednání z úřední povinnosti. Dva důležité rozsudky týkající se této problematiky, Lintner ( 2 ) a Tuk Tuk Travel ( 3 ), dokládají, že ex officio pravomoci soudů v oblasti spotřebitelského práva jsou pevně „ukotveny“ v rámci daného sporu, tak jak jej účastníci řízení vymezili ( 4 ). Jak je pregnantně vyjádřeno v právní literatuře, rámec sporu vymezuje „nepřekročitelné hranice“ ( 5 ), které soud musí respektovat, byť mohou být „demarkační linie“ ( 6 ) těchto hranic v oblasti evropského spotřebitelského práva „načrtnuty jen velmi obecně“.

2.

Konkrétní otázka, která vyvstala v projednávané věci, se týká rozsahu pravomoci vnitrostátních soudů zkoumat z úřední povinnosti zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení uzavřené mezi spotřebitelem a společností, která je v postavení postupníka, přičemž tato smlouva o postoupení je základem aktivní legitimace uvedeného postupníka. Problém spočívá v tom, že spor před vnitrostátním soudem se netýká dotčené smlouvy o postoupení, ale spíše smlouvy o spotřebitelském úvěru, a že spotřebitel není účastníkem dotčeného řízení.

3.

V souladu s žádostí Soudního dvora se ve svém stanovisku zaměřím na druhou předběžnou otázku.

4.

Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26) stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5.

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice je formulován následovně:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6.

Článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66), nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavci 2 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.“

7.

Článek 45 odst. 1 zákona ze dne 12. května 2011 o spotřebitelském úvěru (ustawa z dnia 12 maja 2011 r. o kredycie konsumenckim) (konsolidované znění: Dz. U. z roku 2023, částka 1028, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) stanoví:

„V případě, že věřitel poruší čl. 29 odst. 1, čl. 30 odst. 1 body 1 až 8, 10, 11, 14 až 17, články 31 až 33, článek 33a a články 36a až 36c, spotřebitel po předložení písemného prohlášení věřiteli vrátí úvěr bez úroků a dalších poplatků spojených s úvěrem, které mají být věřiteli zaplaceny, ve lhůtách a způsobem stanoveným ve smlouvě.“

8.

Článek 509 odst. 1 občanského zákoníku (Kodeks cywilny) stanoví:

„Věřitel může bez souhlasu dlužníka postoupit pohledávku třetí osobě (postoupení), pokud to není v rozporu se zákonem, smluvní podmínkou nebo povahou závazkového vztahu.“

9.

Dne 3. října 2023 podala žalobkyně v původním řízení, Zwrotybankowe.pl spółka z ograniczoną odpowiedzialnością (Zwrotybankowe.pl, společnost s ručením omezeným) (dále jen „Zwrotybankowe.pl“), žalobu proti žalované Powszechna Kasa Oszczędności Bank Polski spółka akcyjna (Powszechna Kasa Oszczędności Bank Polski, akciová společnost) (dále jen „PKO Bank“) na zaplacení částky 4537,45 polských zlotých (PLN) (přibližně 1 050 eur), spolu se zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení.

10.

Na podporu své žaloby Zwrotybankowe.pl uvedla, že spotřebitel jí postoupil právo domáhat se proti PKO Bank veškerých částek, na které měl uvedený spotřebitel nárok v souvislosti s vypořádáním vyplývajícím z uplatnění sankce „bezúplatného úvěru“. Uvedená sankce, jak vysvětluje předkládající soud, je zakotvena v čl. 45 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ( 7 ), který v podstatě stanoví, že v případě porušení informačních povinností ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze strany věřitele může spotřebitel učinit u věřitele prohlášení a následně vrátit pouze jistinu úvěru bez úroků a jiných poplatků spojených s úvěrem.

11.

Zwrotybankowe.pl dále tvrdila, že právo na úhradu vyplývá z úvěrové smlouvy, kterou spotřebitel uzavřel s PKO Bank dne 13. září 2018 (dále jen „úvěrová smlouva“). Zwrotybankowe.pl konkrétně trvá na tom, že PKO Bank nesplnila informační povinnosti stanovené v čl. 30 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ( 8 ).

12.

PKO Bank navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu, přičemž tvrdila, že neporušila své informační povinnosti vůči spotřebiteli a že nedošlo k účinnému postoupení pohledávky na společnost Zwrotybankowe.pl, jelikož povaha závazkového vztahu postoupení takové pohledávky na třetí osobu brání.

13.

Předkládající soud uvádí, že ve spisu v původním řízení je založena smlouva o postoupení uzavřená dne 16. ledna 2023 mezi společností Zwrotybankowe.pl a spotřebitelem (dále jen „smlouva o postoupení“). Na základě této smlouvy postoupil spotřebitel společnosti Zwrotybankowe.pl veškeré stávající i budoucí peněžní pohledávky za společností PKO Bank vyplývající z uplatnění sankce bezúplatného úvěru, jakož i z účinků zneužívajících nebo neplatných smluvních ujednání. Smlouva o postoupení dále stanovila, že Zwrotybankowe.pl má nárok na 50 % částky hlavní pohledávky vymožené od PKO Bank. Kromě toho měla Zwrotybankowe.pl nárok na veškeré přiznané náklady řízení, včetně nákladů právního zastoupení.

14.

Předkládající soud zaprvé žádá o poskytnutí vodítka ohledně výkladu čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/48, který brání tomu, aby se spotřebitelé vzdali práv, která jim přiznávají ustanovení vnitrostátního práva provádějící uvedenou směrnici. Konkrétně se předkládající soud táže, zda toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že brání postoupení práv spotřebitele na třetí osobu, která, jako je tomu v projednávané věci, uplatní uvedená práva vlastním jménem a následně obdrží odměnu ve výši 50 % vymožené částky před vrácením zbývajících 50 % spotřebiteli.

15.

V tomto ohledu má předkládající soud za to, že teleologický výklad směrnice 2008/48, jejímž cílem je ochrana spotřebitelů před zneužívajícími ujednáními v úvěrových smlouvách, svědčí spíše ve prospěch závěru, že postoupení pohledávek možné není.

16.

Zadruhé žádá předkládající soud o poskytnutí vodítka k výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 v souvislosti s povinností vnitrostátních soudů zkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání z úřední povinnosti.

17.

V tomto ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že povinnost vnitrostátního soudu zkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání z úřední povinnosti vychází z předpokladu, že spotřebitel je účastníkem řízení a zásah soudu odstraní nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. Věc v původním řízení se však liší v tom, že spotřebitel není stranou sporu – tou je naopak postupník pohledávky – a ve věci se nejedná o smlouvu o postoupení, ale o úvěrovou smlouvu. Předkládající soud sice nepochybuje o své příslušnosti k posouzení případné zneužívající povahy ujednání úvěrové smlouvy, má však pochybnosti o tom, zda má povinnost posuzovat zneužívající povahu ustanovení smlouvy o postoupení, která zakládá aktivní legitimaci žalobkyně ve věci v původním řízení, a zda je k takovému posouzení příslušný.

18.

Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají zejména skutečnosti, že rozhodnutím soudu o tom, že smlouva o postoupení není závazná (resp. že není závazná v celém rozsahu), v zásadě nebude vázán soud v případném sporném řízení soudním vedeném mezi spotřebitelem a subjektem, kterému byla pohledávka postoupena. Kromě toho může mít konstatování zneužívající povahy smlouvy o postoupení v rozsahu, v němž by mohlo vést k jejímu zrušení, negativní důsledky pro spotřebitele. Mohlo by totiž vyústit v zamítnutí žaloby v původním řízení z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, které byla pohledávka postoupena. Důsledkem výše uvedeného by mohlo být to, že spotřebitel nezíská ani tu část pohledávky, na kterou má nárok na základě smlouvy o postoupení.

19.

Dodatečná otázka vznesená předkládajícím soudem se týká toho, že přezkum zneužívající povahy ujednání smlouvy o postoupení by musel být proveden v nepřítomnosti spotřebitele, aniž mu byla poskytnuta možnost být vyrozuměn o právních důsledcích, které by mohly ze zrušení smlouvy o postoupení vyplynout.

20.

Za těchto okolností se okresní soud pro Varšavu-Śródmieście ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla Warszawy – Śródmieścia w Warszawie, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložily účastnice původního řízení, polská vláda a Evropská komise.

22.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, která je předmětem tohoto stanoviska, je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení uzavřené mezi spotřebitelem a obchodní společností, která je postupníkem pohledávky spotřebitele za prodávajícím nebo poskytovatelem, s nímž spotřebitel uzavřel úvěrovou smlouvu, a to za okolností, kdy se na jedné straně spor projednávaný před vnitrostátním soudem netýká uvedené smlouvy o postoupení a na druhé straně obchodní společnost, která je postupníkem pohledávky spotřebitele, se uvedené smlouvy o postoupení dovolává jako titulu zakládajícího její aktivní legitimaci k podání žaloby proti prodávajícímu nebo poskytovateli, který je původním smluvním partnerem spotřebitele.

23.

Z předkládacího rozhodnutí je zřejmé, že spor v původním řízení vznikl mezi společnostmi Zwrotybankowe.pl a PKO Bank. Uvedený spor se týká úvěrové smlouvy uzavřené společností PKO Bank se spotřebitelem. Zwrotybankowe.pl tvrdí, že povinnost uhradit částky dlužné uvedenému spotřebiteli vyplývá z uplatnění sankce „bezúplatného úvěru“ z důvodu údajného porušení informační povinnosti banky při uzavření úvěrové smlouvy ( 9 ). Aktivní legitimace společnosti Zwrotybankowe.pl vyplývá ze smlouvy o postoupení uzavřené mezi spotřebitelem a společností Zwrotybankowe.pl, kterou spotřebitel postoupil postupníkovi veškeré peněžité pohledávky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž společnost Zwrotybankowe.pl získala nárok na 50 % částky jistiny, která měla být vymožena od společnosti PKO Bank ( 10 ).

24.

Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že předmětem sporu v původním řízení je dotčená úvěrová smlouva, nikoli posouzení jednotlivých ujednání smlouvy o postoupení z hlediska směrnice 93/13. V tomto kontextu si předkládající soud klade otázku, zda je povinen zkoumat z úřední povinnosti zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení, která není předmětem sporu projednávaného před uvedeným soudem, ale je titulem zakládajícím aktivní legitimaci společnosti Zwrotybankowe.pl.

25.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti ( 11 ).

26.

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o kogentní ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, skutečnou rovnováhou, která má nastolit rovnost mezi smluvními stranami ( 12 ).

27.

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 z úřední povinnosti a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu ( 13 ).

28.

Přezkum, který musí vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, provést na základě směrnice 93/13 z úřední povinnosti, je zaprvé omezen na smluvní ujednání, jejichž zneužívající povaha může být zjištěna na základě právních a skutkových okolností obsažených ve spise, který má uvedený vnitrostátní soud k dispozici ( 14 ).

29.

Zadruhé musí takový přezkum respektovat meze předmětu sporu chápané jako výsledek, o který účastník řízení usiluje uplatňovanými nároky, nazíranými ve světle návrhových žádání a žalobních důvodů předložených za tímto účelem ( 15 ).

30.

Především je třeba uvést, že ochrana spotřebitele zamýšlená směrnicí 93/13 vyžaduje sice pozitivní zásah vnitrostátního soudu, jemuž byla věc předložena, avšak aby bylo možné tuto ochranu přiznat, je nezbytné, aby soudní řízení bylo zahájeno na návrh jedné ze smluvních stran ( 16 ). Předmětem tohoto řízení musí být uvedená smlouva ( 17 ).

31.

Soudní dvůr dále rozhodl, že účinnost ochrany, kterou má dotyčný vnitrostátní soud podle směrnice 93/13 poskytnout spotřebiteli prostřednictvím zásahu z úřední povinnosti, nemůže zajít až tak daleko, že by pominul nebo překročil meze předmětu sporu, jak jej vymezili účastníci řízení svými návrhy, vykládanými ve světle žalobních důvodů, které uplatnili. Takže vnitrostátní soud není povinen rozšířit tento spor nad rámec návrhových žádání a žalobních důvodů předložených tomuto soudu ( 18 ).

32.

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že žaloba v řízení mezi dvěma prodávajícími nebo poskytovateli nevykazuje nerovnováhu, která panuje v rámci žaloby spotřebitele proti prodávajícímu nebo poskytovateli, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu ( 19 ).

33.

Jak již bylo uvedeno výše, ve věci v původním řízení není spotřebitel účastníkem řízení. Předmět sporu, jak jej účastnice řízení vymezily svými návrhovými žádáními a žalobními důvody, se týká úvěrové smlouvy. Smlouva o postoupení uzavřená mezi společností, která je postupníkem, a spotřebitelem není předmětem žaloby podané k vnitrostátnímu soudu.

34.

Za takových okolností, na rozdíl od situace popsané v judikatuře citované v bodě 27 tohoto stanoviska, není k zajištění účinnosti systému ochrany spotřebitelů zamýšleného směrnicí 93/13 potřebné ani nezbytné, aby vnitrostátní soud, který projednává spor mezi dvěma prodávajícími nebo poskytovateli, jako je společnost, na kterou byla postoupena práva spotřebitele, a prodávající nebo poskytovatel, který je druhou stranou smlouvy uzavřené s uvedeným spotřebitelem, zkoumal z úřední povinnosti, zda má ujednání obsažené ve smlouvě o postoupení uzavřené mezi uvedeným spotřebitelem a společností, na kterou spotřebitel svá práva postoupil, zneužívající povahu.

35.

Odlišné řešení by opomíjelo „konstitutivní prvky“ ( 20 ) občanskoprávního řízení, a sice strany sporu a předmět řízení. Jak jasně vyplývá z judikatury Soudního dvora uvedené v bodě 31 výše, výjimečné pravomoci vnitrostátních soudů v oblasti sporného řízení ve spotřebitelských věcech nesmí překročit rámec občanskoprávního sporu.

36.

Nicméně, jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, hranicemi, jimiž je vymezen zásah soudu prováděný z úřední povinnosti, není dotčeno právo spotřebitele podat žalobu za účelem zpochybnění smlouvy o postoupení. V kontextu takového budoucího sporu by tedy vnitrostátní soud mohl následně uplatnit svou pravomoc zkoumat z úřední povinnosti zneužívající ujednání obsažená ve smlouvě o postoupení.

37.

Předkládající soud vznáší samostatnou otázku týkající se toho, zda je povinen posuzovat zneužívající povahu jednoho či více ujednání smlouvy o postoupení podle čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 v rámci zkoumání podmínek přípustnosti žaloby, která k němu byla podána, pokud má smlouva o postoupení vliv na aktivní legitimaci žalobkyně v původním řízení.

38.

Je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou pro spotřebitele závazná ( 21 ).

39.

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli ( 22 ).

40.

I když Soudní dvůr již několikrát s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání. Tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států na základě zásady procesní autonomie členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než ta, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) ( 23 ).

41.

Za těchto okolností je nutno určit, zda výše uvedená ustanovení ve spojení se zásadami rovnocennosti a efektivity ukládají vnitrostátnímu soudu povinnost přezkoumat z úřední povinnosti, zda ujednání obsažené ve smlouvě o postoupení má zneužívající povahu, jakožto předpoklad určení aktivní legitimace žalobkyně v původním řízení.

42.

Zaprvé, pokud jde o zásadu rovnocennosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na procesní podmínky žalob použitelné ve vnitrostátním právním řádu ověřil dodržování této zásady s ohledem na předmět, důvod a základní prvky dotčených žalob ( 24 ).

43.

Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 je třeba považovat za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem ( 25 ).

44.

Z toho vyplývá, že v souladu se zásadou rovnocennosti má-li vnitrostátní soud na základě vnitrostátního práva možnost nebo povinnost posoudit z úřední povinnosti rozpor ujednání smlouvy o postoupení, které se žalobkyně dovolává jako základu své aktivní legitimace, s vnitrostátními normami veřejného pořádku, musí mít rovněž možnost nebo povinnost posoudit z úřední povinnosti rozpor takových ujednání s článkem 6 směrnice 93/13, jakmile má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu.

45.

V projednávané věci žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádné informace o tom, zda soud projednávající žalobu podanou společností, na kterou spotřebitel postoupil svou pohledávku, může, resp. dokonce musí podle polského práva z úřední povinnosti zkoumat, zda je takové ujednání, jako je sporné ujednání týkající se odměny postupníka, v rozporu s vnitrostátními normami veřejného pořádku. V souladu s judikaturou zmíněnou v předchozím bodě tohoto stanoviska přísluší předkládajícímu soudu, aby tento aspekt ověřil za účelem posouzení, zda může, či dokonce musí na základě zásady rovnocennosti z úřední povinnosti zkoumat případnou zneužívající povahu dotčeného ujednání ( 26 ).

46.

Zadruhé, pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr uvedl, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a zvláštnostem, jakož i případně základním zásadám vnitrostátního právního systému, jako jsou například právo na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení ( 27 ).

47.

Pokud jde o žalobu v původním řízení, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zkoumání smlouvy o postoupení vnitrostátním soudem z úřední povinnosti může mít pro spotřebitele negativní následky a být v rozporu s autonomií spotřebitele při rozhodování o tom, zda se bude dovolávat ochrany poskytované směrnicí 93/13. Konkrétně předkládající soud zdůrazňuje, že konstatování zneužívající povahy ujednání smlouvy o postoupení by mohlo vést k rozhodnutí o neplatnosti uvedené smlouvy. Důsledkem takové neplatnosti by bylo zamítnutí žaloby v původním řízení z důvodu nedostatku aktivní legitimace společnosti Zwrotybankowe.pl, čímž by byl spotřebitel zbaven možnosti získat byť i jen část dotčené pohledávky.

48.

Předně je třeba uvést, že – jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí – případné negativní důsledky konstatování zneužívající povahy ujednání smlouvy o postoupení vycházejí z předpokladu vnitrostátního soudu, podle kterého by takové konstatování vedlo k neplatnosti uvedené smlouvy.

49.

V tomto ohledu je nutno mít na paměti, že podle čl. 6 odst. 1 in fine směrnice 93/13 „smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“ ( 28 ).

50.

Je třeba připomenout, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, a zejména čl. 6 odst. 1 in fine směřuje nikoliv ke zrušení všech smluv obsahujících zneužívající ujednání, ale k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito stranami, přičemž je třeba upřesnit, že dotčená smlouva musí kromě změny vyplývající ze zrušení zneužívajícího ujednání či více zneužívajících ujednání v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny. Pokud je tato poslední podmínka splněna, dotčená smlouva může být na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 zachována, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy bez zneužívajících ujednání právně možná, což je třeba ověřit na základě objektivního přístupu ( 29 ).

51.

Právě na základě uvedeného objektivního přístupu a v souladu s normami vnitrostátního práva musí předkládající soud určit, zda poté, co byla konstatována zneužívající povaha jednoho nebo několika ujednání smlouvy o postoupení, je další existence uvedené smlouvy právně možná.

52.

Jak vysvětluje předkládající soud, dospěje-li po posouzení provedeném z úřední povinnosti k závěru, že jedno nebo více smluvních ujednání má zneužívající povahu a smlouva o postoupení je neplatná, může mít takový výsledek pro spotřebitele obzvlášť nepříznivé důsledky. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pravomoc vnitrostátních soudů zkoumat potenciálně zneužívající ujednání z úřední povinnosti je odůvodněna potřebou odstranit nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím ( 30 ). Bylo by v rozporu s uvedeným cílem, kdyby měla mít tato pravomoc nepříznivé účinky poškozující spotřebitele.

53.

Kromě toho Soudní dvůr – v souvislosti s povinností vnitrostátního soudu vyloučit podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, dle potřeby i bez návrhu, použití zneužívajících ujednání – uvedl, že vnitrostátní soud nemá povinnost vyloučit použití dotčeného ujednání, pokud spotřebitel poté, co byl uvedeným soudem upozorněn, nemá v úmyslu namítnout zneužívající a nezávaznou povahu dotčeného ujednání, čímž s tímto ujednáním vyslovuje svobodný a vědomý souhlas ( 31 ).

54.

Směrnice 93/13 tedy nejde tak daleko, aby systém ochrany před používáním zneužívajících ujednání ze strany prodávajících nebo poskytovatelů, který zavedla ve prospěch spotřebitelů, učinila povinným. Pokud se proto spotřebitel rozhodne tento systém ochrany raději nevyužít, tento systém se neuplatní ( 32 ).

55.

Jak již bylo uvedeno výše, ve věci v původním řízení spotřebitel není účastníkem řízení a smlouva o postoupení není předmětem sporu. Podle smlouvy o postoupení je postupník, společnost Zwrotybankowe.pl, také poskytovatelem nebo prodávajícím, který stanoví smluvní ujednání smlouvy o postoupení. Vzhledem k tomu, že zájmy obou stran smlouvy o postoupení jsou protichůdné, tak není možné nahradit názor spotřebitele na případnou zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení názorem postupníka ( 33 ).

56.

Komise ve svém písemném vyjádření uvedla, že by vnitrostátní soud mohl zkoumat, zda vnitrostátní právo stanoví možnost posouzení ujednání smlouvy o postoupení v rámci původního řízení, popřípadě v rámci samostatného řízení, což by mohlo vyvolat pozastavení původního řízení. Zwrotybankowe.pl tvrdila, že v takovém řízení, jako je řízení vedené před předkládajícím soudem, jsou spotřebitelé předvoláváni jako svědci. Uvádí, že za takových okolností jsou soudy schopny určit, zda si jsou spotřebitelé plně vědomi předmětu postoupení a jeho důsledků.

57.

Je na předkládajícím soudu, aby posoudil možnosti stanovené vnitrostátní právní úpravou, pokud jde o vyrozumění třetích osob o probíhajícím řízení a pokud jde o to, zda může za takových okolností vnitrostátní soud spotřebitele informovat o případné zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvě o postoupení.

58.

Uplatnění případných možností stanovených ve vnitrostátním procesním právu, pokud jde o vyrozumění spotřebitele o probíhajícím řízení a o informování spotřebitele vnitrostátním soudem o případné zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvě o postoupení, však nesmí mít pro spotřebitele negativní důsledky. Jak jsem totiž v podstatě podotkla výše ( 34 ), důvodem uznání pravomoci soudů zkoumat zneužívající ujednání z úřední povinnosti je ochrana spotřebitele. Konkrétně platí, že spotřebitel by neměl být povinen účastnit se soudního řízení a měla by být respektována jeho autonomie ve vztahu ke smlouvě o postoupení. Stejně tak by spotřebiteli nemělo být bráněno v tom, aby v budoucnu podal žalobu na určení zneužívající povahy ujednání smlouvy o postoupení proti postupníkovi.

59.

S ohledem na vše výše uvedené se domnívám, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení uzavřené mezi spotřebitelem a obchodní společností, která je postupníkem pohledávky spotřebitele za prodávajícím nebo poskytovatelem, s nímž spotřebitel uzavřel úvěrovou smlouvu, za okolností, kdy se, na jedné straně, spor projednávaný před vnitrostátním soudem netýká uvedené smlouvy o postoupení a, na druhé straně, obchodní společnost, která je postupníkem pohledávky spotřebitele, se uvedené smlouvy o postoupení dovolává jako titulu zakládajícího její aktivní legitimaci k podání žaloby proti prodávajícímu nebo poskytovateli, který byl původním smluvním partnerem spotřebitele. Uplatnění případných možností, které jsou k dispozici ve vnitrostátním procesním právu, pokud jde o vyrozumění spotřebitele o probíhajícím řízení a o informování spotřebitele vnitrostátním soudem o případné zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvě o postoupení, nesmí mít pro spotřebitele negativní důsledky.

60.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku, kterou položil okresní soud pro Varšavu-Śródmieście ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla Warszawy – Śródmieścia w Warszawie, Polsko), odpověděl následovně:

„Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách

musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat zneužívající povahu ujednání smlouvy o postoupení uzavřené mezi spotřebitelem a obchodní společností, která je postupníkem pohledávky spotřebitele za prodávajícím nebo poskytovatelem, s nímž spotřebitel uzavřel úvěrovou smlouvu, a to za okolností, kdy se na jedné straně spor projednávaný před vnitrostátním soudem netýká uvedené smlouvy o postoupení a na druhé straně obchodní společnost, která je postupníkem pohledávky spotřebitele, se uvedené smlouvy o postoupení dovolává jako titulu zakládajícího její aktivní legitimaci k podání žaloby proti prodávajícímu nebo poskytovateli, který byl původním smluvním partnerem spotřebitele. Uplatnění případných možností stanovených ve vnitrostátním procesním právu, pokud jde o vyrozumění spotřebitele o probíhajícím řízení a o informování spotřebitele vnitrostátním soudem o případné zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvě o postoupení, nesmí mít pro spotřebitele negativní důsledky.“