null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JEANA RICHARDA DE LA TOUR

přednesené dne 12. června 2025(1)

Věc C‑8/24

D. d.o.o.,

Županijsko državno odvjetništvo u Zagrebu

Trestní řízení

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Vrchní trestní soud (Visoki kazneni sud Republike Hrvatske, Chorvatsko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Nařízení (EU) 2018/1805 – Článek 1 odst. 1 a 4 – Článek 2 bod 2 a bod 3 písm. d) – Konfiskace bez pravomocného odsouzení – Příkaz ke konfiskaci vydaný v rámci trestního řízení, které skončilo osvobozujícím rozsudkem, v souvislosti s jiným trestným činem, než který vedl k tomuto osvobozujícímu rozsudku a na jehož spáchání se nepodíleli obžalovaní, kteří byli obžaloby zproštěni, ale jiné osoby, proti nimž nebyla podána obžaloba – Článek 19 odst. 1 písm. h) – Důvody k odmítnutí uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci – Výjimečné okolnosti, kdy existují závažné důvody se domnívat, na základě konkrétních a objektivních důkazů, že výkon příkazu ke konfiskaci by za konkrétních okolností daného případu vedl k zjevnému porušení relevantního základního práva, jak je uvedeno v Listině – Práva na obhajobu a na účinnou právní ochranu“

I.      Úvod

1.        V souvislosti s výkladem čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV(2), podle kterého tímto rámcovým rozhodnutím „není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU]“, Soudní dvůr ve své judikatuře vyvinul „dvoufázový přezkum“ pro posouzení, zda v rámci řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu existuje skutečné riziko porušení základních práv zaručených Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)(3).

2.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká výkladu některých ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci(4) a článku 47 Listiny, vyvolává otázku, zda je třeba tuto judikaturu vztáhnout i na toto nařízení.

3.        Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti společnosti D. d.o.o. se sídlem v Chorvatsku ze strany Krajského státního zastupitelství v Záhřebu (Županijsko državno odvjetništvo u Zagrebu, Chorvatsko) (dále jen „státní zastupitelství v Záhřebu“) ve věci uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci předaného slovinskými orgány chorvatským orgánům a týkajícího se akcií společnosti L. Z. d.d. v držení společnosti D.

4.        V této věci se v podstatě jedná o otázku, do jaké míry může vykonávající orgán členského státu odmítnout uznání a výkon příkazu ke konfiskaci vydaného v jiném členském státě v rámci trestního řízení, které skončilo zproštěním obžalovaných, z důvodu, že tento příkaz nespadá do působnosti nařízení 2018/1805, nebo porušuje základní práva osoby, proti níž je tento příkaz vydán.

5.        Tato věc konkrétně nastoluje otázku rozsahu důvodu k odmítnutí uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci uvedeného v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 z důvodu existence výjimečných okolností, kdy na základě konkrétních a objektivních důkazů existují závažné důvody se domnívat, že výkon příkazu ke konfiskaci by za konkrétních okolností daného případu vedl k zjevnému porušení relevantního základního práva, jak je uvedeno v Listině, zejména práva na účinnou právní ochranu, práva na spravedlivý proces nebo práva na obhajobu.

6.        V tomto kontextu jde v projednávané věci mimo jiné o určení, do jaké míry je dvoufázový přezkum, který Soudní dvůr rozvinul v rámci výkladu čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a který byl následně rozšířen na rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV(5), relevantní pro účely uplatňování takového zvláštního ustanovení, jako je ustanovení čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805. Konkrétně bude třeba rozhodnout, zda odmítnutí uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci na základě tohoto ustanovení vyžaduje důkaz o skutečném riziku porušení základního práva zaručeného Listinou z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků ve vydávajícím členském státě, pokud jde o dodržování základních práv.

7.        Soudní dvůr je tedy vyzván, aby objasnil, zda je rámec pro analýzu výjimek ze vzájemného uznávání a vzájemné důvěry, které jsou základem prostoru svobody, bezpečnosti a práva, stejný pro všechny nástroje vzájemného uznávání v trestních věcech, anebo zda se tento rámec může lišit v závislosti na zvláštnostech každého z těchto nástrojů.

II.    Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

8.        Na základě obžaloby Specializovaného státního zastupitelství Republiky Slovinsko (Specializirano državno tožilstvo Republike Slovenije, Slovinsko) podané dne 29. května 2017 zahájil Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru, Slovinsko) trestní řízení proti čtyřem osobám (dále jen „čtyři obžalovaní“) podezřelým ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nebo zneužití pravomoci. Byli obžalováni z toho, že ve dnech 11. až 25. července 2007 poskytli společnosti I. J. S. d.d. neoprávněnou výhodu při nabytí akcií společnosti L. Z.

9.        Tento soud konstatoval, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu spočívajícího v poškozování věřitelů a trestného činu praní peněz byly naplněny ve vztahu k jiným osobám než čtyřem obžalovaným v důsledku toho, že v červnu 2013 společnost I. J. S. prodala bez faktického zaplacení zejména akcie společnosti L. Z. společnosti V. K. d.o.o. a poté byla v červenci 2013 uzavřena smlouva o prodeji těchto akcií touto společností společnosti D. prostřednictvím jednoho z jejích vrcholových řídících pracovníků za účelem zastření jejich původu.

10.      Trestný čin poškozování věřitelů vedl k zahájení přípravného řízení, v jehož rámci byla ve vztahu k akciím L. Z. přijata předběžná opatření k zajištění návrhu na konfiskaci(6). Navzdory těmto předběžným opatřením byly tyto akcie dne 13. října 2014 převedeny na svěřenské účty, které neumožňují identifikovat jejich skutečné majitele. Nebyla však vznesena žádná obžaloba v souvislosti s těmito dvěma trestnými činy, spočívajícími v poškozování věřitelů a praní peněz.

11.      Společnost D. prostřednictvím svého zástupce Z. Z. podala žalobu ke Krajskému soudu v Záhřebu (Županijski sud u Zagrebu, Chorvatsko), kterou napadla uznání a výkon uvedených předběžných opatření v Chorvatsku. Tento soud tuto žalobu zamítl.

12.      Dne 27. ledna 2020 Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) vyslechl Z. Z. V průběhu tohoto výslechu tento soud v souladu s článkem 500 trestního řádu (Zakon o kazenskem postopku) (dále jen „ZKP“) poučil Z. Z. o možnosti vyjádřit se k případné konfiskaci výnosů z trestné činnosti, o níž bylo rozhodnuto ve vztahu ke společnosti D., a předložit důkazy, jakož i klást otázky. Uvedený soud jej rovněž poučil o možnosti konfiskace akcií společnosti L. Z. Pan Z. Z. prohlásil, že si je vědom předběžného opatření, že tato opatření považuje za neoprávněná a z tohoto důvodu již prostřednictvím svého advokáta podal ke Krajskému soudu v Záhřebu (Županijski sud u Zagrebu) prostředek právní nápravy. Rovněž uvedl, že se odvolá, pokud budou tyto akcie konfiskovány.

13.      Dne 22. května 2020 proběhlo hlavní líčení u Krajského soudu v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) za přítomnosti státního zástupce, čtyř obžalovaných a jejich obhájců. Státní zástupce v závěrečné řeči navrhl, aby byly společnosti D. konfiskovány akcie společnosti L. Z., jakož i výnosy z trestné činnosti.

14.      Rozsudkem ze dne 27. května 2020 Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) zprostil všechny čtyři obžalované obžaloby, přičemž na základě čl. 498a odst. 1 bodu 1 ZKP(7) vydal příkaz ke konfiskaci týkající se akcií společnosti L. Z. držených společností D. v souvislosti s trestným činem spočívajícím v poškozování věřitelů a trestným činem praní peněz (dále jen „příkaz ke konfiskaci“). Odvolání proti tomuto rozsudku podané státním zástupcem bylo zamítnuto odvolacím soudem v Mariboru (Višje sodišče v Mariboru, Slovinsko) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2021, takže příkaz ke konfiskaci nabyl právní moci dne 22. prosince 2021.

15.      Dne 17. února 2022 vydal Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) osvědčení o příkazu ke konfiskaci ve smyslu článku 14 nařízení 2018/1805, v němž byly akcie L. Z. označeny jako výnosy z trestného činu ve smyslu čl. 2 bodu 3 písm. a) tohoto nařízení a za podléhající konfiskaci bez pravomocného odsouzení v návaznosti na řízení v souvislosti s trestným činem ve smyslu čl. 2 bodu 3 písm. d) uvedeného nařízení.

16.      Tento soud předal toto osvědčení státnímu zastupitelství v Záhřebu spolu s překladem jednak záhlaví, výroku, části odůvodnění týkající se příkazu ke konfiskaci a poučení o opravných prostředcích uvedených v rozsudku ze dne 27. května 2020 a jednak záhlaví a výroku rozsudku odvolacího soudu v Mariboru (Višje sodišče v Mariboru) ze dne 24. listopadu 2021, kterým bylo zamítnuto odvolání proti tomuto rozhodnutí, a to za účelem uznání a výkonu uvedeného příkazu.

17.      Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2022 uznal Krajský soud v Záhřebu (Županijski sud u Zagrebu), na který se za tímto účelem obrátilo státní zastupitelství v Záhřebu, příkaz ke konfiskaci.

18.      Státní zástupce a společnost D. se proti tomuto rozsudku odvolali k Vrchnímu trestnímu soudu (Visoki kazneni sud, Chorvatsko), který je předkládajícím soudem. Tento soud má pochybnosti o tom, zda majetek, jehož se příkaz ke konfiskaci týká, spadá do působnosti nařízení 2018/1805 ve smyslu jeho čl. 2 bodu 3. Rovněž má pochybnosti o tom, zda byla v řízení, které vedlo k tomuto příkazu, dodržena základní práva, která z Listiny vyplývají pro osobu, na kterou se příkaz vztahuje, přičemž upřesňuje, že nedodržení těchto práv může za výjimečných okolností představovat důvod k odmítnutí uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci stanovený v čl. 19 odst. 1 písm. h) tohoto nařízení.

19.      Předkládající soud nejprve vznáší dvě otázky týkající se výkladu čl. 2 bodu 3 nařízení 2018/1805. Táže se, zda trestní řízení, které je na jedné straně ukončeno osvobozujícím rozsudkem a na straně druhé vede k příkazu ke konfiskaci, který je založen na zjištěních týkajících se jiného trestného činu, než pro který byl tento rozsudek vydán, spáchaného jinými pachateli než čtyřmi obžalovanými, může být považováno za „řízení v souvislosti s trestným činem“, které může vést ke „konfiskac[i] [majetku] bez pravomocného odsouzení“.

20.      Dále si předkládající soud, který připomíná, že zásada vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí je základem justiční spolupráce v trestních věcech, z čehož vyplývá, že neuznání takových rozsudků je možné pouze za výjimečných okolností v souladu s čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805, klade otázku, zda byla v rámci vydání příkazu ke konfiskaci dodržena základní práva společnosti D.

21.      Tento soud totiž zaprvé uvádí, že odpovědná osoba ve společnosti D. byla na jednání konaném dne 27. ledna 2020 vyslechnuta jako svědek – tuto skutečnost je třeba ještě ověřit – a byla poučena o možnosti konfiskace akcií, jakož i o možnosti předkládat důkazy a klást otázky v řízení. Naproti tomu nebyla poučena o právu zakotveném v článku 8 směrnice 2014/42/EU(8) na obhájce po celou dobu řízení o konfiskaci.

22.      Zadruhé vnitrostátní soud připomíná, že v době tohoto jednání návrh na konfiskaci majetku ještě nebyl podán, neboť státní zástupce jej přednesl až v závěrečné řeči v květnu 2020. Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) proto vedl hlavní líčení na základě obžaloby podané v roce 2017.

23.      Zatřetí společnost D. obdržela překlad pouze výňatků z rozsudku vydaného tímto soudem, kdežto podle předkládajícího soudu je úplný rozsudek podstatným dokumentem(9) a normy spravedlivého procesu vyžadují, aby byl doručen celý rozsudek.

24.      Předkládající soud uvádí, že Krajský soud v Mariboru (Okrožno sodišče v Mariboru) uvedl, že výňatky z rozsudku doručil společnosti D., která proti němu nepodala odvolání. Společnost D. naproti tomu tvrdí, že tento rozsudek neobdržela, a navrhuje to prokázat znaleckým posudkem osvědčení o doručení z oboru písmoznalectví. Předkládající soud si klade otázku ohledně ověření a konzultace s vydávajícím orgánem, které si tato tvrzení vyžadují. V tomto ohledu zdůrazňuje význam zásady vzájemného uznávání a článku 33 nařízení 2018/1805, který stanoví, že věcné důvody pro vydání příkazu ke konfiskaci nelze napadnout u soudu ve vykonávajícím státě.

25.      Za těchto podmínek se Vrchní trestní soud (Visoki kazneni sud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Zahrnuje pojem ‚řízení v souvislosti s trestným činem, které může vést ke konfiskaci majetku i bez odsouzení‘ ve smyslu čl. 2 bodu 3 nařízení 2018/1805 také trestní řízení, které skončilo osvobozujícím rozsudkem?

2)      Zahrnuje pojem ‚řízení v souvislosti s trestným činem, které může vést ke konfiskaci majetku i bez odsouzení‘ ve smyslu čl. 2 bodu 3 nařízení 2018/1805 také trestní řízení, které skončilo osvobozujícím rozsudkem nařizujícím konfiskaci majetku jako neoprávněného prospěchu získaného z jiného trestného činu, a nikoli z trestného činu, pro který byl vydán osvobozující rozsudek, na jehož spáchání se nepodíleli obžalovaní, ale osoby, proti nimž nebyla podána obžaloba?

3)      Je v rozporu s nařízením 2018/1805, čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805 a článkem 47 Listiny uznání příkazu ke konfiskaci vydaného v trestním řízení, v němž dotčená osoba, na kterou se příkaz vztahuje podle čl. 2 bodu 10 nařízení 2018/1805:

–        nebyla vyzvána k účasti na všech fázích trestního řízení;

–        v průběhu celého řízení nebyla poučena o právu na obhájce;

–        neobdržela úplné znění rozsudku obsahujícího příkaz ke konfiskaci v jazyce, kterému rozumí, ale pouze výňatky z tohoto rozsudku, a proti takto doručenému rozsudku nepodala odvolání?“

26.      Státní zastupitelství v Záhřebu, chorvatská a slovinská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření a s výjimkou státního zastupitelství v Záhřebu se zúčastnily jednání, které se konalo dne 3. února 2025, na němž odpověděly na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

III. Analýza

A.      K první a druhé předběžné otázce

27.      Podstatou těchto otázek předkládajícího soudu, které je podle mého názoru třeba zkoumat společně, je, zda trestní řízení, které končí osvobozujícím rozsudkem, v jehož rámci byl vydán příkaz ke konfiskaci v souvislosti s jiným trestným činem, než který vedl k tomuto osvobozujícímu rozsudku a na jehož spáchání se nepodíleli obžalovaní, kteří byli obžaloby zproštěni, ale osoby, proti nimž nebyla podána obžaloba, spadá do působnosti nařízení 2018/1805.

28.      Podle mého názoru je třeba na tyto otázky odpovědět kladně.

29.      Úvodem je třeba upřesnit, že nařízení 2018/1805 zapadá do cíle spočívajícího v udržování a rozvíjení prostoru bezpečnosti a práva posílením justiční spolupráce v trestních věcech, která je založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí(10).

30.      Unijní normotvůrce, který vycházel jednak ze zjištění, že zajištění a konfiskace nástrojů a výnosů z trestné činnosti patří mezi nejúčinnější prostředky boje proti kriminalitě(11), a jednak ze zjištění, že nadnárodní povaha trestné činnosti vyžaduje zajistit účinnost přeshraniční spolupráce v této oblasti(12), zdůraznil důležitost zjednodušit vzájemné uznávání a výkon příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci stanovením pravidel zavazujících členské státy, aby na svém území bez dalších formalit uznávaly takové příkazy vydané jiným členským státem v rámci řízení v trestních věcech a tyto příkazy vykonávaly(13).

31.      Článek 1 odst. 1 nařízení 2018/1805 stanoví, že toto nařízení stanoví pravidla, podle nichž členský stát uznává a vykonává na svém území příkazy k zajištění a příkazy ke konfiskaci vydané jiným členským státem v rámci řízení v trestních věcech.

32.      Naopak podle čl. 1 odst. 4 tohoto nařízení se toto nařízení nevztahuje na příkazy k zajištění a příkazy ke konfiskaci vydané v rámci řízení v občanskoprávních nebo správních věcech(14). Není však sporné, že příkaz ke konfiskaci, který je předmětem sporu v původním řízení, byl vydán v rámci řízení v trestní věci.

33.      V tomto ohledu čl. 2 bod 2 nařízení 2018/1805 upřesňuje, že pojmem „příkaz ke konfiskaci“ se rozumí pravomocný trest nebo opatření uložené soudem, které navazuje na řízení v souvislosti s trestným činem a vede k trvalému odnětí majetku fyzické nebo právnické osoby Navíc čl. 2 bod 3 písm. d) tohoto nařízení definuje pojem „majetek“ tak, že zahrnuje zejména jakýkoli majetek, který vydávající orgán považuje za podléhající konfiskaci, včetně konfiskace bez pravomocného odsouzení podle práva vydávajícího státu v návaznosti na řízení v souvislosti s trestným činem.

34.      Tato různá ustanovení je třeba vykládat ve světle bodu 13 odůvodnění nařízení 2018/1805, z něhož vyplývá, že jeho působnost je třeba považovat za velmi širokou, jelikož má zahrnovat všechny druhy příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci vydaných v návaznosti na řízení ve věci trestného činu. V tomto odůvodnění se tedy uvádí, že se nejedná pouze o příkazy spadající do oblasti působnosti směrnice 2014/42, ale že toto nařízení se vztahuje i na jiné druhy příkazů vydaných bez pravomocného odsouzení, včetně trestního vyšetřování policií a jinými donucovacími orgány(15). Z tohoto hlediska, ačkoli takové příkazy nemusí existovat v právním systému členského státu, měl by dotčený členský stát mít možnost uznat a vykonat takové příkazy vydané jiným členským státem(16).

35.      V projednávané věci soud, který vydal příkaz ke konfiskaci, v rámci trestního řízení konstatoval, že zkonfiskovaný majetek pochází z trestného činu poškozování věřitelů a trestného činu praní peněz. Tyto skutečnosti umožňují zahrnout tento příkaz do působnosti nařízení 2018/1805. Skutečnost, že tyto trestné činy nebyly předmětem obžaloby a ostatní obžalovaní byli v tomto řízení obžaloby zproštěni v souvislosti s jiným trestným činem, je v tomto ohledu irelevantní.

36.      Z výše uvedeného lze podle mého názoru vyvodit, že jak tvrdili všichni účastníci tohoto řízení, čl. 1 odst. 1 a 4 a čl. 2 bod 2 a bod 3 písm. d) nařízení 2018/1805 ve spojení s bodem 13 odůvodněním musí být vykládány v tom smyslu, že toto nařízení se vztahuje na takový příkaz ke konfiskaci, jako je příkaz v původním řízení, vydaný v rámci trestního řízení, které skončilo osvobozujícím rozsudkem, v souvislosti s jiným trestným činem, než který vedl k tomuto osvobozujícímu rozsudku a na jehož spáchání se nepodíleli obžalovaní, kteří byli obžaloby zproštěni, ale osoba, proti níž nebyla podána obžaloba.

B.      Ke třetí předběžné otázce

37.      Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda příslušný orgán vykonávajícího členského státu může odmítnout uznat příkaz ke konfiskaci z důvodu údajného porušení některých základních práv ve vydávajícím členském státě z důvodu, že osoba, na kterou se vztahuje tento příkaz, zaprvé nebyla předvolána k účasti na všech fázích trestního řízení, zadruhé nebyla poučena o právu na obhájce v průběhu celého řízení a zatřetí jí nebylo doručeno úplné znění rozsudku obsahujícího příkaz ke konfiskaci v jazyce, kterému rozumí, a proti tomuto rozsudku nepodala odvolání(17).

38.      Pro zodpovězení této otázky je třeba připomenout, že stejně jako ostatní nástroje vzájemného uznávání v trestních věcech týkající se jiných druhů příkazů, i nařízení 2018/1805 stanoví pravidlo, že členský stát je povinen uznat a vykonat na svém území příkaz ke konfiskaci, který byl vydán jiným členským státem v rámci řízení v trestní věci.

39.      Článek 18 odst. 1 tohoto nařízení tedy stanoví, že vykonávající orgán uzná příkaz ke konfiskaci předaný v souladu s článkem 14 tohoto nařízení a přijme opatření nezbytná pro jeho výkon stejným způsobem, jako je tomu u vnitrostátního příkazu ke konfiskaci vydaného orgánem vykonávajícího státu, pokud se vykonávající orgán nerozhodne uplatnit některý z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu stanovených v článku 19 uvedeného nařízení nebo některý z důvodů odkladu uvedených v článku 21 tohoto nařízení. Jak je uvedeno v bodě 31 odůvodnění nařízení 2018/1805, uznání a výkon příkazu k zajištění nebo příkazu ke konfiskaci by se neměly odmítnout z jiných důvodů než těch, které jsou stanoveny v tomto nařízení.

40.      Kromě toho je třeba upřesnit, že povinnost dodržovat Listinu je uložena členským státům při rozhodování o žádosti o uznání a výkon příkazu ke konfiskaci, jelikož v takovém případě uplatňují unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Příslušné orgány vykonávajícího členského státu jsou tedy při rozhodování o takové žádosti povinny zaručit dodržování základních práv, která Listina přiznává osobě, na kterou se vztahuje příkaz ke konfiskaci, jehož uznání a výkon jsou požadovány(18).

41.      K těmto právům patří zejména právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, které je zakotveno v článku 47 Listiny, jakož i právo na obhajobu zaručené v čl. 48 odst. 2 Listiny.

42.      Z tohoto hlediska čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805 stanoví, že tímto nařízením není dotčena povinnost dodržovat základní práva a právní zásady zakotvené v článku 6 SEU(19).

43.      Kromě toho čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení stanoví, že vykonávající orgán může odmítnout uznat či vykonat příkaz ke konfiskaci, pokud za výjimečných okolností, kdy existují závažné důvody se domnívat, na základě konkrétních a objektivních důkazů, že výkon tohoto příkazu by za konkrétních okolností daného případu vedl k zjevnému porušení relevantního základního práva, jak je uvedeno v Listině, zejména práva na účinnou právní ochranu, práva na spravedlivý proces nebo práva na obhajobu(20).

44.      Vzhledem k obavám vyjádřeným předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je to právě toto poslední ustanovení, které by měl Soudní dvůr podle mého názoru vyložit v rámci posouzení třetí otázky.

45.      Na jednání byli účastníci tohoto řízení vyzváni, aby se vyjádřili k otázce, zda uplatnění důvodu k odmítnutí uznání a výkonu uvedeného v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 vykonávajícím orgánem vyžaduje, aby vykonávající orgán provedl stejný dvoufázový přezkum, který rozvinul Soudní dvůr v souvislosti s výkladem čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.

46.      Toto ustanovení totiž podle znění, které je podobné znění čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805, stanoví, že tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU.

47.      Na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 Soudní dvůr rozhodl, že existence rizika porušení základních práv uznaných Listinou může vykonávajícímu justičnímu orgánu umožnit, aby výjimečně a po náležitém přezkumu evropskému zatýkacímu rozkazu nevyhověl(21).

48.      Pokud jde o způsoby takového přezkumu, z judikatury Soudního dvora týkající se rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že posouzení reálnosti rizika porušení základních práv zaručených v článcích 4, 7, 24 a 47 Listiny při řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být v zásadě prováděno v rámci přezkumu o dvou odlišných fázích, které nelze zaměňovat, jelikož zahrnují analýzu na základě rozdílných kritérií, a musí být prováděny postupně(22).

49.      Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán v rámci první fáze určit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které nasvědčují existenci reálného rizika, že ve vystavujícím členském státě dojde k porušení některého z těchto základních práv z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků nebo z důvodu nedostatků, které obzvláště ovlivňují objektivně určitelnou skupinu osob(23).

50.      V rámci druhé fáze musí vykonávající justiční orgán konkrétním a přesným způsobem ověřit, do jaké míry mohou mít nedostatky, které byly zjištěny v první fázi přezkumu uvedeného v předchozím bodě tohoto rozsudku, dopad na osobu, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a zda vzhledem k její osobní situaci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že této osobě hrozí reálné riziko porušení uvedených základních práv v případě předání do vystavujícího členského státu(24).

51.      Za účelem odůvodnění požadavku provést takový dvoufázový přezkum Soudní dvůr zdůraznil, že zjednodušený a efektivní systém předávání odsouzených nebo podezřelých osob zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584 je založen na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy, a na základě zásady vzájemného uznávání, která podle bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí představuje „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy(25).

52.      V tomto ohledu zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo(26).

53.      Při uplatňování unijního práva tedy mohou být členské státy povinny na základě tohoto práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií(27).

54.      V této souvislosti má povinnost prokázat existenci takových nedostatků, jako jsou nedostatky uvedené v bodě 49 tohoto stanoviska, před tím, než bude možné konkrétním a přesným způsobem ověřit, zda vůči osobě, na kterou byl vydán zatýkací rozkaz, existuje reálné riziko porušení základního práva, právě za cíl zajistit, aby takové ověření nemohlo být provedeno jinak než ve výjimečných případech, a představuje tedy důsledek domněnky dodržování základních práv vystavujícím členským státem, která vyplývá ze zásady vzájemné důvěry(28).

55.      Soudní dvůr upřesnil, že dodržování této povinnosti umožňuje zejména zaručit rozdělení odpovědnosti mezi vystavující členský stát a vykonávající členský stát, pokud jde o zachování požadavků vlastních základním právům, které vyplývá z plného uplatňování zásad vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, na nichž je postaveno fungování mechanismu evropského zatýkacího rozkazu(29).

56.      Na základě této judikatury se zdá být legitimní si položit otázku, zda je třeba v oblasti vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci uložit vykonávajícímu orgánu povinnost konstatovat existenci buď systémových nebo celoplošných nedostatků, nebo nedostatků, které obzvláště ovlivňují objektivně určitelnou skupinu osob, před tím, než bude možné konkrétním a přesným způsobem ověřit, zda je osoba, vůči níž byl vydán příkaz ke konfiskaci, vystavena skutečnému riziku porušení základního práva.

57.      V odpovědi na tuto otázku přednesli účastníci řízení na jednání dvě protichůdná tvrzení. Chorvatská a slovinská vláda tvrdily, že na vzájemné uznávání příkazů ke konfiskaci by se měl vztahovat dvoufázový přezkum. Naproti tomu Komise se vyslovila proti použití takového přezkumu.

58.      Souhlasím s Komisí.

59.      Podotýkám totiž, že dvoufázový přezkum je výsledkem konstrukce judikatury, jejímž cílem je zajistit účinnost mechanismu předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584 s přihlédnutím k jeho specifickému cíli(30) a zároveň zajistit, aby tento mechanismus nebyl uplatňován na úkor ochrany základních práv. Tato judikaturní konstrukce byla vytvořena na základě obecného ustanovení o základních právech obsaženého v čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí, a to i přesto, že uvedené rámcové rozhodnutí výslovně neuvádí žádný důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu na základě rizika porušení základních práv ve vystavujícím členském státě.

60.      V tomto kontextu, který se vyznačuje nejasnostmi ve znění rámcového rozhodnutí 2002/584 ohledně metody a kritérií, které mají být použity k posouzení existence rizika porušení základních práv ve vystavujícím členském státě, musel Soudní dvůr sám upřesnit tuto metodu a tato kritéria a věnovat zvláštní pozornost tomu, aby nedošlo k ochromení fungování mechanismu předávání stanoveného tímto rámcovým rozhodnutím. Z tohoto hlediska Soudní dvůr neřeší tuto otázku poprvé, neboť již stanovil klíčový bod své judikatury, když v bodě 192 posudku 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014(31) rozhodl, že členský stát až na výjimečné případy nemůže ověřovat, zda jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií.

61.      Po tomto upřesnění zdůrazňuji, že Soudní dvůr podle mého názoru obecně, tedy v rámci použití všech nástrojů vzájemného uznávání v trestních věcech, nevyžadoval, aby vymezení výjimečných případů, v nichž může členský stát provést ověření dodržování základních práv v jiném členském státě, vždy zahrnovalo předchozí zjištění existence buď systémových nebo celoplošných nedostatků, nebo nedostatků, které obzvláště ovlivňují objektivně určitelnou skupinu osob, a to před tím, než je možné konkrétně a přesně ověřit, zda osobě, která je předmětem příkazu, o jehož uznání se žádá, hrozí skutečné riziko porušení základního práva.

62.      Je pravda, že Soudní dvůr odpověděl kladně na otázku, zda lze dvoufázový přezkum, který je vyžadován v rámci rámcového rozhodnutí 2002/584, uplatnit i v případě žádosti, která nesměřuje k předání osoby, na niž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, vystavujícím orgánům na základě tohoto rámcového rozhodnutí, ale k tomu, aby rozsudek vydaný v jiném členském státě byl na základě rámcového rozhodnutí 2008/909 uznán a trest tam uložený byl vykonán ve vykonávajícím státě, pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že poměry v tomto jiném členském státě v okamžiku přijetí rozhodnutí, které má být vykonáno, nebo pozdějších souvisejících rozhodnutí nejsou slučitelné se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 47 druhém pododstavci Listiny(32).

63.      K tomuto závěru, který vyvolal určité otázky ze strany doktríny(33), však Soudní dvůr dospěl na základě několika ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909 týkajících se dodržování základních práv, která se rovněž nacházejí v rámcovém rozhodnutí 2002/584(34), přičemž zdůraznil úzkou souvislost mezi těmito dvěma rámcovými rozhodnutími(35). To platí zejména pro čl. 3 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2008/909, který stanoví, že tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a zachovávat základní právní zásady zakotvené v článku 6 SEU. Toto obecné ustanovení o dodržování základních práv totiž odpovídá ustanovení uvedenému v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584(36).

64.      Je pravda, jak jsem uvedl výše, že takové obecné ustanovení o dodržování základních práv je obsaženo rovněž v čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805.

65.      Proto by mohlo být možné uvažovat o tom, že by se od vykonávajícího orgánu v rámci uplatňování tohoto nařízení vyžadovalo, aby v případě tvrzení o riziku porušení základních práv ve vydávajícím členském státě provedl dvoufázový přezkum.

66.      Domnívám se však, že tento požadavek není samozřejmý z důvodu, že v nařízení 2018/1805 existuje zvláštní důvod k odmítnutí uznání a výkonu, jako je důvod uvedený v čl. 19 odst. 1 písm. h) tohoto nařízení.

67.      Uvádím totiž, že na rozdíl od rámcových rozhodnutí 2002/584 a 2008/909 se unijní normotvůrce nespokojil s tím, že v nařízení 2018/1805 stanovil obecné ustanovení o dodržování základních práv, ale navíc do něj zahrnul konkrétní důvod k odmítnutí uznání a výkonu(37) a upřesnil metodu a kritéria, podle nichž má vykonávající orgán posoudit riziko porušení základních práv. Je proto třeba vycházet z této metody a těchto kritérií, které jsou uvedeny v tom, co lze považovat za lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o dodržování základních práv obsaženého v čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805(38).

68.      V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že čl. 19 odst. 1 písm. h) uvedeného nařízení tím, že odkazuje na riziko „zjevného porušení“ základního práva „za konkrétních okolností daného případu“, jednoznačně vyžaduje individuální přezkum existence takového rizika. Uvádím, že ani v tomto ustanovení, ani v žádném jiném ustanovení uvedeného nařízení není výslovně požadováno, aby tomuto individuálnímu přezkumu nutně předcházelo zjištění existence systémových nebo celoplošných nedostatků, nebo nedostatků, které obzvláště ovlivňují objektivně určitelnou skupinu osob(39). Při přijetí nařízení 2018/1805 však Soudní dvůr již formuloval požadavek na dvoufázový přezkum evropského zatýkacího rozkazu(40), mimo jiné za účelem ověření existence rizika porušení základního práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny(41), takže podle mého názoru se unijní normotvůrce s plným vědomím věci a záměrně rozhodl, že v rámci tohoto nařízení takový dvoufázový přezkum nestanoví. I když konstatování existence takových nedostatků může samozřejmě usnadnit zjištění porušení základního práva za okolností projednávané věci, nejde o povinnou fázi, pokud se vychází z formulace použité v čl. 19 odst. 1 písm. h) uvedeného nařízení.

69.      Podle mého názoru nelze odlišné řešení odvodit z analogického použití nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1543 ze dne 12. července 2023 o evropském vydávacím příkazu a evropském uchovávacím příkazu pro elektronické důkazy v trestním řízení a pro výkon trestu odnětí svobody po skončení trestního řízení(42). Toto nařízení obsahuje v čl. 12 odst. 1 písm. b) důvod pro odmítnutí v podobném znění jako je důvod uvedený v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805(43). Bod 64 odůvodnění nařízení 2023/1543, které objasňuje rozsah tohoto důvodu k odmítnutí, však může naznačovat, že uplatnění tohoto důvodu podléhá dvoufázovému přezkumu(44). Domnívám se však, že tím, že unijní normotvůrce uvedl konkrétní příklad odůvodněného návrhu přijatého podle článku 7 odst. 1 SEU, pouze zdůraznil nutnost, aby orgán odpovědný za výkon příkazu provedl individuální posouzení v případě, že byly zjištěny systémové nebo celoplošné nedostatky týkající se nezávislosti soudní moci vydávajícího členského státu.

70.      Kromě toho podotýkám, že přezkum jiných nástrojů vzájemného uznávání v trestních věcech nesvědčí ve prospěch teze, že by vykonávajícímu orgánu mělo být obecně uloženo dodržení dvoufázového přezkumu za účelem ověření existence rizika porušení základních práv.

71.      Rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV(45) v článku 20 odst. 3 stanoví, že každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 SEU. Uvádím, že uplatnění tohoto důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nebo pokuty není v judikatuře Soudního dvora(46) nijak podřízeno dvoufázovému přezkumu, přičemž tento důvod, jelikož představuje výjimku ze zásady vzájemného uznávání, musí být vykládán restriktivně(47).

72.      Kromě toho, když měl Soudní dvůr zohlednit důvod k odmítnutí výkonu evropského vyšetřovacího příkazu stanovený v čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech(48), nezmínil požadavek dvoufázového přezkumu(49).

73.      Rovněž upřesňuji, že podle mého názoru je třeba vyloučit možnost dvojího standardu přezkumu dodržování základních práv v rámci nařízení 2018/1805, a to v závislosti na povaze dotčeného základního práva a použitelného ustanovení. Existence obecného ustanovení obsaženého v čl. 1 odst. 2 nařízení 2018/1805 tedy sama o sobě neznamená, že by měl být proveden dvoufázový přezkum za účelem určení, zda uznání a výkon příkazu ke konfiskaci musí být odmítnuty z důvodu údajného porušení základních práv ve vydávajícím členském státě.

74.      Článek 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 totiž stanoví zvláštní důvod k odmítnutí uznání a výkonu příkazů ke konfiskaci v případě rizika zjevného porušení základních práv, takže pro posouzení existence takového rizika není namístě vycházet z obecného ustanovení obsaženého v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení. Cílem tohoto obecného ustanovení je v této souvislosti pouze připomenout povinnost členských států dodržovat základní práva a právní zásady zakotvené v článku 6 SEU. Chtěl bych rovněž zdůraznit, že zvláštní důvod stanovený v čl. 19 odst. 1 písm. h) uvedeného nařízení nelze omezit na základní práva, která jsou v něm uvedena, a to právo na účinnou právní ochranu, právo na spravedlivý proces nebo práva na obhajobu. Konstatování, že tato základní práva jsou uvedena „zejména“, naznačuje, že tento výčet není taxativní, takže zvláštní důvod k odmítnutí uznání a výkonu uvedený v posledně uvedeném ustanovení se vztahuje i na tvrzené porušení jiných základních práv.

75.      Rovněž chápu argument, že by mohlo být paradoxní uplatňovat tak přísný test, jako je dvoufázový přezkum, v oblasti evropského zatýkacího rozkazu, kde je přímo dotčeno právo na svobodu, zatímco u konfiskace, kde se o takové právo nejedná, takový test chybí.

76.      Je však nutno konstatovat, že tento paradox je výsledkem volby unijního normotvůrce formulovat ustanovení týkající se dodržování základních práv odlišně podle posuzovaného nástroje vzájemného uznávání v trestních věcech.

77.      V tomto ohledu připomínám, že rámcové rozhodnutí 2002/584 neobsahuje zvláštní důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, jehož znění by bylo totožné se zněním čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805.

78.      Tato upřesnění nic nemění na tom, že unijní normotvůrce tím, že omezil možnost vykonávajícího orgánu dovolávat se důvodu k odmítnutí uznání a výkonu stanoveného v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 na „výjimečné okolnosti“ a „zjevné porušení“ základního práva chráněného Listinou, zamýšlel uložit vykonávajícímu orgánu povinnost dodržovat mimořádně vysokou prahovou hodnotu závažnosti takového porušení, a to v souladu s tím, co Soudní dvůr konstatoval v bodě 192 posudku 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014(50).

79.      Ačkoli takové posouzení v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, mám s ohledem na prvky předložené Soudnímu dvoru za to, že nic nenasvědčuje tomu, že by taková prahová hodnota byla v rámci projednávané věci překročena.

80.      V tomto ohledu připomínám, že předkládající soud si klade otázku, zda jsou ve vystavujícím členském státě dodržována základní práva právnické osoby, na kterou se vztahuje příkaz ke konfiskaci, a to z několika hledisek, a sice zaprvé v souvislosti s údajnou neúčastí ve všech fázích trestního řízení, které vedly k vydání tohoto příkazu, zadruhé v souvislosti s údajným nepoučením o právu na obhájce a zatřetí v souvislosti s údajným nedoručením úplného znění rozsudku obsahujícího příkaz ke konfiskaci v jazyce, kterému tato osoba rozumí, a to přesto, že tato osoba nepodala opravný prostředek proti příkazu ke konfiskaci. Jedná se tedy o právo na účinnou právní ochranu a právo na obhajobu, která jsou výslovně uvedena v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805.

81.      Pokud jde o tato základní práva, zaprvé uvádím, že směrnice 2014/42 a rámcové rozhodnutí 2005/214, které tato směrnice částečně nahradila, ukládají členským státům povinnost zavést minimální společná pravidla pro konfiskaci nástrojů a výnosů v souvislosti s trestnými činy zejména za účelem usnadnění vzájemného uznávání soudních příkazů ke konfiskaci vydaných v rámci trestních řízení(51).

82.      Článek 8 odst. 1 směrnice 2014/42 ukládá členským státům povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, aby osoby dotčené opatřeními podle této směrnice měly právo na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby mohly hájit svá práva(52). Zejména podle čl. 8 odst. 6 uvedené směrnice musí členské státy přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, aby byl každý příkaz ke konfiskaci majetku řádně odůvodněn a sdělen dotčené osobě. Musí rovněž poskytnout osobě, proti níž je konfiskace nařízena, možnost účinně napadnout příkaz ke konfiskaci u soudu. Kromě toho čl. 8 odst. 7 téže směrnice stanoví, že aniž je dotčena směrnice 2012/13/EU(53) a směrnice 2013/48/EU(54), mají osoby, jejichž majetek je dotčen příkazem ke konfiskaci, právo na přístup k obhájci v celém řízení o konfiskaci majetku v souvislosti s určením výnosů a nástrojů, aby mohly hájit svá práva, a dotčené osoby musí být o tomto svém právu poučeny.

83.      Pokud příkaz ke konfiskaci spadá do působnosti směrnice 2014/42(55), osoba, na kterou se tento příkaz vztahuje, se může domáhat ochrany procesních práv, která jí tato směrnice přiznává(56).

84.      Zadruhé bod 18 odůvodnění nařízení 2018/1805 uvádí, že procesní práva stanovená v několika směrnicích(57) by se měla uplatnit, v rámci oblasti působnosti daných směrnic, v trestních řízeních, na něž se vztahuje toto nařízení, v členských státech, které jsou uvedenými směrnicemi vázány.

85.      Z toho vyplývá, že pokud příkaz ke konfiskaci spadá do působnosti některé ze směrnic uvedených v bodě 18 odůvodnění uvedeného nařízení, může se osoba, na kterou se tento příkaz vztahuje, dovolávat procesních práv, která jí tyto směrnice přiznávají.

86.      Zatřetí bod 18 odůvodnění nařízení 2018/1805 upřesňuje, že v každém případě by se na všechna řízení, na něž se vztahuje toto nařízení, měly uplatnit záruky podle Listiny. V tomto bodě odůvodnění se zejména uvádí, že základní záruky trestního řízení stanovené v Listině by se měly uplatnit na řízení v trestních věcech, jež nejsou trestními řízeními, ale vztahuje se na ně uvedené nařízení.

87.      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny má každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem, a mimo jiné na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána(58). Zásada účinné soudní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva a je potvrzena v článku 47 Listiny, je tvořena různými prvky, mezi něž patří zejména právo na obhajobu, zásada rovnosti zbraní, právo na přístup k soudům a právo poradit se, být obhajován a být zastupován(59). Je rovněž třeba zmínit čl. 48 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.

88.      Z výše uvedeného vyplývá, že přinejmenším, i kdyby její situace nespadala do oblasti působnosti různých směrnic týkajících se procesních práv v trestních řízeních, které jsem dříve zmínil, osoba, vůči níž byl v jednom členském státě vydán příkaz ke konfiskaci, jehož uznání a výkon je požadován v jiném členském státě na základě nařízení 2018/1805, musí mít možnost využít v členském státě, v němž byl tento příkaz vydán, základních záruk v oblasti trestního řízení, které jsou zakotveny v Listině.

89.      Zejména je nezbytné, aby měla osoba, vůči níž byla konfiskace nařízena, k dispozici účinný prostředek právní nápravy, který jí umožní, aby soud přezkoumal dodržení těchto základních záruk.

90.      V tomto ohledu uvádím, že takové záruky jsou zřejmě zakotveny v ZKP. Článek 500 ZKP totiž stanoví, že v případě konfiskace mají právnické osoby právo být vyslechnuty prostřednictvím svého zástupce jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení(60), jakož i právo předkládat důkazy a klást otázky(61). Dále článek 498a odst. 4 ZKP stanoví, že vlastník zabaveného majetku má právo podat odvolání proti jakémukoli příkazu ke konfiskaci(62).

91.      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že osoba, na kterou se vztahuje příkaz ke konfiskaci, jehož uznání a výkon jsou požadovány, nepodala odvolání proti rozsudku ze dne 27. května 2020, který obsahuje tento příkaz, přestože měla ve vydávajícím členském státě k dispozici účinný prostředek právní nápravy.

92.      Za těchto okolností se tato osoba nemůže ve fázi uznání a výkonu dotčeného příkazu ke konfiskaci dovolávat před soudem členského státu, který je příslušný k uznání a výkonu tohoto příkazu, porušení svých základních práv v řízení, které vedlo k vydání uvedeného příkazu, s odvoláním na důvod k odmítnutí uznání a výkonu uvedený v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805.

93.      Situace, kdy se osoba, proti níž byl vydán příkaz ke konfiskaci, domáhá, aby soud ve vykonávajícím členském státě prohlásil, že tato práva byla porušena, ačkoli měla k dispozici účinný prostředek právní nápravy v tomto smyslu ve vydávajícím členském státě, nemůže podle mého názoru splňovat mimořádně vysokou prahovou hodnotu závažnosti požadovanou tímto ustanovením. Jinými slovy, nespatřuji žádnou skutečnost, která by mohla prokázat existenci „výjimečných okolností“ charakterizovaných existencí „konkrétních a objektivních důkazů“, které by mohly představovat „závažné důvody“ se domnívat, že by výkon dotčeného příkazu ke konfiskaci vedl „za konkrétních okolností daného případu“ ke „zjevnému porušení“ základního práva, jak je uvedeno v Listině, ve smyslu čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/185.

94.      Opačný výklad by podle mého názoru byl v rozporu s logikou, na níž je založen systém justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy, který je založen na zásadách vzájemné důvěry a vzájemného uznávání(63), jejichž zásadní význam pro vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic Soudní dvůr zdůraznil(64).

95.      Soudní dvůr rozhodl, že zásada vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí předpokládá vzájemnou důvěru v to, že každý členský stát akceptuje použití trestního práva platného v ostatních členských státech, i kdyby použití vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení(65). Tato zásada je uplatňována prostřednictvím různých nástrojů v rámci justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy, jako je rámcové rozhodnutí 2002/584 a směrnice 2014/41. Systém justiční spolupráce stanovený těmito nástroji je založen na rozdělení pravomocí mezi vydávajícím justičním orgánem a vykonávajícím justičním orgánem, v jehož rámci přísluší vydávajícímu justičnímu orgánu, aby přezkoumal splnění podmínek pro vydání příkazu, jehož uznání je požadováno, aniž by toto posouzení mohlo být v souladu se zásadou vzájemného uznávání následně přezkoumáno vykonávajícím justičním orgánem(66).

96.      V rámci justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy založené na zásadách vzájemné důvěry a vzájemného uznávání nemá vykonávající orgán přezkoumávat, zda vydávající orgán dodržel podmínky pro vydání soudního rozhodnutí, které má vykonat(67).

97.      Jak vyplývá zejména z jeho čl. 18 odst. 1(68), čl. 23 odst. 1(69) a čl. 33 odst. 2(70), systém justiční spolupráce zavedený nařízením 2018/1805 rovněž vychází z rozlišení mezi povinnostmi souvisejícími s odůvodněním a vydáním příkazu ke konfiskaci, které spadají do pravomoci vydávajícího orgánu, a povinnostmi souvisejícími s výkonem tohoto příkazu, které spadají do pravomoci vykonávajícího orgánu. V této souvislosti je v první řadě na vydávajícím členském státě, aby zajistil, že příkaz ke konfiskaci dodržuje práva, která z unijního práva vyplývají osobě, proti níž je tento příkaz namířen, včetně základních práv chráněných Listinou(71). Proto může vykonávající orgán pouze za výjimečných okolností podle čl. 19 odst. 1 písm. h) tohoto nařízení upustit od uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci, který mu byl předán. Pouze takové rozdělení pravomocí může zajistit účinnost přeshraniční spolupráce pro zajištění a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti(72).

98.      V souladu s primární odpovědností za zaručení základních práv v řízeních vedoucích k vydání příkazu ke konfiskaci musí vydávající členský stát zaručit účinnou právní ochranu osobě, na kterou se takový příkaz vztahuje, zejména zavedením opravných prostředků umožňujících kontrolu dodržování těchto práv. Vzhledem k tomu, že je nesporné, že tato osoba měla v tomto členském státě k dispozici opravný prostředek, který nevyužila, ačkoli mohla tímto prostředkem dosáhnout toho, aby soud tohoto členského státu shledal porušení jejích základních práv, jako jsou práva zaručená článkem 47 Listiny, a případně toto porušení napravil nebo sankcionoval, není důvod, aby vykonávající orgán zpochybňoval domněnku, že příkaz ke konfiskaci, které se na tuto osobu vztahuje, byl vydán v souladu s těmito základními právy(73). Toto řešení má za následek, že v souladu se zásadou vzájemné důvěry je soud vykonávajícího členského státu vyloučen z přezkumu toho, jak soud vydávajícího členského státu uplatnil v konkrétní věci své procesní trestní předpisy, jakmile mu jsou předložena taková tvrzení, jako jsou tvrzení v původním řízení.

99.      Stručně řečeno, zdá se mi, že je zásadní zabránit tomu, aby osoba, která ve vydávajícím členském státě nevyužije práva podat opravný prostředek proti příkazu ke konfiskaci, který je proti ní vydán, mohla ve fázi řízení o uznání a výkonu tohoto příkazu ve vykonávajícím členském státě napadnout porušení svých procesních práv, k nimž údajně došlo ve vydávajícím členském státě.

100. V tomto ohledu, i když oblasti týkající se justiční spolupráce v trestních věcech a justiční spolupráce v občanských věcech mají všechny charakteristiky a cíle, které jsou jim vlastní, považuji za zajímavé zmínit k obohacení úvahy judikaturu Soudního dvora týkající se porušení veřejného pořádku státu, v němž se o uznání žádá, v této druhé oblasti. Ustanovení o veřejném pořádku obsažené v čl. 34 bodě 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(74) musí být totiž vykládáno restriktivně a může být uplatněno pouze ve výjimečných případech(75).

101. V tomto ohledu z této judikatury vyplývá, že použití tohoto ustanovení o veřejném pořádku předpokládá zjevný a nepřiměřený zásah do práva žalovaného na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny(76). Zejména pokud jde o otázku, za jakých okolností může skutečnost, že rozhodnutí soudu členského státu bylo vydáno v rozporu s procesními zárukami, představovat důvod pro odmítnutí uznání podle čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001, Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení o veřejném pořádku by se uplatnilo pouze tehdy, kdyby takové porušení znamenalo, že by uznání dotyčného rozhodnutí ve státě, v němž se o uznání žádá, vedlo ke zjevnému porušení zásadního právního pravidla v unijním právním řádu, a tedy v právním řádu uvedeného členského státu(77). Rovněž zdůrazňuji, že podle Soudního dvora právě vzájemná důvěra, kterou členské státy navzájem přiznávají svým právním systémům a soudním institucím, umožňuje mít za to, že systém opravných prostředků zavedený v každém členském státě, který je doplněn mechanismem řízení o předběžné otázce stanoveným v článku 267 SFEU, poskytuje při nesprávném použití vnitrostátního nebo unijního práva právním subjektům dostatečnou záruku(78). Z toho plyne, že nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že vychází ze základní myšlenky, že právní subjekty jsou v zásadě povinny využít všech opravných prostředků poskytnutých právem členského státu původu. S výhradou zvláštních okolností, jež by využití opravných prostředků v členském státě původu příliš ztížily nebo znemožnily, jsou právní subjekty povinny využít v tomto členském státě všechny dostupné opravné prostředky, aby předem zabránily porušení veřejného pořádku(79). Při ověřování, zda došlo k zjevnému porušení veřejného pořádku členského státu, v němž se o uznání žádá, musí soud tohoto členského státu zohlednit i tento poslední prvek(80).

102. V rámci projednávané věci by tedy příslušný soud vykonávajícího členského státu měl za účelem ověření případného zjevného porušení základního práva zakotveného v Listině na základě čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 zohlednit skutečnost, že společnost D. nevyužila opravné prostředky dostupné ve vydávajícím členském státě, aby předem zabránila porušení svých základních práv, jako jsou práva zaručená článkem 47 Listiny. Pokud se společnost D. dovolává zvláštních okolností, které mohly uplatnění opravných prostředků v tomto členském státě nadměrně ztížit nebo znemožnit, měl by je tento soud zohlednit.

103. V tomto ohledu je třeba připomenout, že dodržování práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje zejména záruku skutečného a účinného přijetí rozhodnutí, tedy jejich doručení adresátům(81).

104. Uvádím přitom, že společnost D. podle všeho před předkládajícím soudem zpochybňuje doručení příkazu ke konfiskaci. Tato společnost totiž tvrdí, že neobdržela výňatky z rozsudku obsahujícího tento příkaz, jakož ani poučení o opravných prostředcích. Uvedená společnost navrhuje tuto skutečnost prokázat znaleckým posudkem osvědčení o doručení z oboru písmoznalectví. Uvádím však, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že osvědčení o příkazu ke konfiskaci obsahuje zmínku, že výňatky z rozsudku ze dne 27. května 2020 obsahujícího příkaz ke konfiskaci (tj. záhlaví, výroková část a vysvětlení týkající se konfiskovaných výnosů a odvolání) spolu s překladem do chorvatského jazyka byly doručeny společnosti D., která tyto výňatky z rozsudku převzala dne 13. října 2020, ale odvolání proti němu nepodala. Vzhledem k tomu, že cílem takové osvědčení je usnadnit vzájemné uznávání příkazů ke konfiskaci, a s ohledem na vzájemnou důvěru, která musí panovat mezi soudy členských států(82), se domnívám, že vykonávající orgán by se měl opírat o údaje uvedené v tomto osvědčení.

105. Vykonávající orgán by tedy měl mít možnost odmítnout zjištění učiněná příslušným slovinským soudem jakožto vydávajícím orgánem v osvědčení o příkazu ke konfiskaci pouze tehdy, existují-li dostatečně konkrétní a objektivní skutečnosti, které mohou zpochybnit jejich věrohodnost. Pokud tvrzení společnosti D. vedou tento orgán k pochybnostem o existenci nebo řádnosti doručení příkazu ke konfiskaci, měl by tento orgán tuto otázku konzultovat s vydávajícím orgánem. V tomto ohledu připomínám, že v souladu s tím, co je stanoveno v čl. 19 odst. 2 nařízení 2018/1805, pokud jde o důvody k odmítnutí uznání a výkonu uvedené v čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení, musí vykonávající orgán před tím, než se rozhodne zcela či částečně odmítnout uznání nebo výkon příkazu ke konfiskaci, konzultovat vhodným způsobem vydávající orgán a případně ho požádat o neprodlené poskytnutí potřebných informací.

106. Rovněž upřesňuji, že ověřením, která by měl vykonávající orgán případně provést při uplatňování čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805, není dotčeno případné uplatnění jiného důvodu k odmítnutí uznání a výkonu podle odstavce 1 tohoto článku.

107. Článek 19 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení stanoví, že vykonávající orgán může odmítnout uznat či vykonat příkaz ke konfiskaci, pokud je osvědčení o příkazu ke konfiskaci neúplné, nebo zjevně nesprávné a nebylo vyplněno po konzultaci podle čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení.

108. Na jednání Komise uvedla, že po nahlédnutí do vnitrostátního spisu konstatovala, že některé části předaného rozsudku jsou nečitelné.

109. Podle čl. 14 odst. 1 první věty nařízení 2018/1805 se příkaz ke konfiskaci předá prostřednictvím osvědčení o příkazu ke konfiskaci, jehož vzor je uveden v příloze II uvedeného nařízení.

110. Podle čl. 14 odst. 2 uvedeného nařízení mohou členské státy učinit prohlášení uvádějící, že pokud je jim předáno osvědčení o příkazu ke konfiskaci za účelem uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci, má vydávající orgán povinnost předat originál nebo ověřenou kopii příkazu ke konfiskaci spolu s osvědčením o příkazu ke konfiskaci(83).

111. V tomto ohledu uvádím, že Chorvatská republika učinila takové prohlášení dne 8. prosince 2020(84).

112. Podle mého názoru je zřejmé, že předání původního příkazu ke konfiskaci nebo jeho ověřené kopie předpokládá, že předávaný dokument je čitelný.

113. Pokud tomu tak není, může vykonávající orgán odmítnout uznat a vykonat příkaz ke konfiskaci, který mu byl předán. V tomto ohledu připomínám, že čl. 18 odst. 1 nařízení 2018/1805 stanoví, že vykonávající orgán uzná příkaz ke konfiskaci předaný v souladu s článkem 14 tohoto nařízení.

114. Ukáže-li se však, že příkaz ke konfiskaci, který byl předán spolu s osvědčením, je skutečně zcela nebo zčásti nečitelný, a vykonávající orgán se proto podle čl. 19 odst. 1 písm. c) nařízení 2018/1805 dovolává neúplnosti tohoto osvědčení, měl by tento orgán podle čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení konzultovat vydávající orgán za účelem toho, aby mu tento orgán předal čitelné znění tohoto příkazu.

115. Vykonávající orgán by mohl případně odmítnout uznat a vykonat příkaz ke konfiskaci pouze v případě, že by k takovému předání nedošlo.

116. S ohledem na všechny tyto skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 musí být vykládán v tom smyslu, že vykonávající orgán nemůže odmítnout uznat a vykonat příkaz ke konfiskaci na základě tohoto ustanovení v situaci, kdy osoba, na kterou se vztahuje tento příkaz, který jí byl řádně doručen, měla ve vydávajícím členském státě k dispozici účinný prostředek právní nápravy, který nevyužila, ačkoli tímto způsobem měla možnost, aby soud tohoto členského státu ověřil dodržování jejích základních práv, zejména práv zaručených článkem 47 Listiny, přičemž mohla před tímto soudem uplatnit zaprvé údajnou neúčast ve všech fázích trestního řízení, které vedlo k vydání uvedeného příkazu, zadruhé údajné chybějící poučení o právu na obhájce a zatřetí údajné nedoručení úplného znění rozsudku obsahujícího příkaz ke konfiskaci v jazyce, kterému dotyčná osoba rozumí.

IV.    Závěry

117. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Vrchním trestním soudem (Visoki kazneni sud, Chorvatsko) následovně:

„1)      Článek 1 odst. 1 a 4, jakož i čl. 2 bod 2 a bod 3 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci ve spojení s bodem 13 odůvodnění tohoto nařízení

musí být vykládány v tom smyslu, že

se toto nařízení vztahuje na příkaz ke konfiskaci vydaný v rámci trestního řízení, které skončilo osvobozujícím rozsudkem, v souvislosti s jiným trestným činem, než který vedl k tomuto osvobozujícímu rozsudku a na jehož spáchání se nepodíleli obžalovaní, kteří byli obžaloby zproštěni, ale osoba, proti níž nebyla podána obžaloba.

2)      Článek 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805

musí být vykládán v tom smyslu, že

vykonávající orgán nemůže odmítnout uznat a vykonat příkaz ke konfiskaci na základě tohoto ustanovení v situaci, kdy osoba, na kterou se vztahuje tento příkaz, který jí byl řádně doručen, měla ve vydávajícím členském státě k dispozici účinný prostředek právní nápravy, který nevyužila, ačkoli tímto způsobem měla možnost, aby soud tohoto členského státu ověřil dodržování jejích základních práv, zejména práv zaručených článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, přičemž mohla před tímto soudem uplatnit zaprvé údajnou neúčast ve všech fázích trestního řízení, které vedlo k vydání uvedeného příkazu, zadruhé údajné chybějící poučení o právu na obhájce a zatřetí údajné nedoručení úplného znění rozsudku obsahujícího příkaz ke konfiskaci v jazyce, kterému dotyčná osoba rozumí.“

1      Původní jazyk: francouzština.

2      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34).

3      Viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, body 38 a 77 až 79 a citovaná judikatura).

4      Úř. věst. 2018, L 303, s. 1.

5      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27).

6      Z vyjádření slovinské vlády vyplývá, že tento příkaz k zajištění, vydaný dne 16. června 2014 na dobu tří měsíců, zakazoval držiteli akcií společnosti L. Z., společnosti D., aby s nimi nakládala. Tato společnost proti uvedenému příkazu nepodala opravný prostředek. Z tohoto vyjádření rovněž vyplývá, že tento příkaz byl mezi 9. zářím 2014 a 28. listopadem 2019 několikrát prodloužen. Společnost D. podala proti dvěma těmto prodloužením žaloby. Tyto žaloby byly zamítnuty.

7      Podle tohoto ustanovení kromě případů, kdy trestní řízení skončí rozsudkem, kterým je podezřelý uznán vinným, budou zabaveny také peníze nebo majetek nezákonného původu podle článku 245 trestního zákoníku (Kazenski zakonik) a nezákonně poskytnuté nebo přijaté úplatky podle článků 151, 157, 241, 242, 261, 262, 263 a 264 tohoto zákoníku, pokud jsou prokázány zákonné znaky trestného činu podle článku 245 uvedeného zákoníku, což znamená, že peníze nebo majetek podle výše uvedeného článku pocházejí z trestné činnosti.

8      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (Úř. věst. 2014, L 127, 2014, s. 39, a oprava 2014, L 138, S. 114).

9      Předkládající soud v tomto ohledu odkazuje na čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 1).

10      Viz body 1 a 2 odůvodnění nařízení 2018/1805.

11      Viz bod 3 odůvodnění nařízení 2018/1805.

12      Viz bod 4 odůvodnění nařízení 2018/1805.

13      Viz bod 12 odůvodnění nařízení 2018/1805.

14      Viz rovněž bod 13 odůvodnění nařízení 2018/1805.

15      Viz podrobná studie Maugeri, A. M., „Regulation (EU) 2018/1805: Mutual recognition of freezing and confiscation orders between efficiency and safeguards. ‚Proceedings in criminal matters‘ and non-conviction based confiscation“, New Journal of European Criminal Law, sv. 15, č. 2, Intersentia, Mortsel, 2024, s. 164 až 208. Viz rovněž Oliveira a Silva, S., „Regulation (EU) 2018/1805 on the mutual recognition of freezing and confiscation orders: A headlong rush into Europe-wide harmonization?“, New Journal of European Criminal Law, sv. 13, č. 2, Intersentia, Mortsel, 2022, s. 198 až 215.

16      Zásada vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí předpokládá vzájemnou důvěru v to, že každý členský stát akceptuje použití trestního práva platného v ostatních členských státech, i kdyby použití vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení: viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 57 a citovaná judikatura).

17      Podle mého názoru by námitky slovinské vlády týkající se přípustnosti třetí otázky, které vycházejí z údajně nesprávného vylíčení skutkového stavu předkládajícím soudem, měly být zamítnuty s ohledem na domněnku relevance otázek předložených tímto soudem, který je povinen zejména vymezit skutkový rámec [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Sozialministeriumservice (C‑116/23, EU:C:2024:292, bod 29 a citovaná judikatura)].

18      Obdobně viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Alchaster (C‑202/24, dále jen „rozsudek Alchaster“, EU:C:2024:649, bod 49).

19      V souvislosti s tímto obecným ustanovením viz body 16 a 17 odůvodnění nařízení 2018/1805.

20      Viz rovněž bod 34 odůvodnění nařízení 2018/1805.

21      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 51 a citovaná judikatura).

22      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 52 a citovaná judikatura).

23      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 53 a citovaná judikatura).

24      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 54 a citovaná judikatura).

25      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 56 a citovaná judikatura).

26      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 57 a citovaná judikatura).

27      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 58 a citovaná judikatura).

28      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 59 a citovaná judikatura).

29      Viz zejména rozsudek Alchaster (bod 60 a citovaná judikatura).

30      Pokud jde o odlišný cíl sledovaný evropským zatýkacím rozkazem ve srovnání s cílem sledovaným jinými nástroji justiční spolupráce v trestních věcech, v dané věci evropským vyšetřovacím příkazem, viz rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Staatsanwaltschaft Wien (Padělané příkazy k bankovnímu převodu) (C‑584/19, EU:C:2020:1002, body 72 a 73).

31      EU:C:2014:2454.

32      Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, body 24, 27 až 30 a 42).

33      Viz zejména Ouwerkerk, J., „The Missing Link in CJUE Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21) and the Argument for Humanitarian Considerations in Prison Transfer Proceedings“, European Journal of Crime, Criminal Law and Criminal Justice, sv. 32, č. 3, Wolters Kluwer, Haag, 2024, s. 181 až 195; Romero Candau, S., „Deficiencias sistémicas y reconocimiento de sentencias privativas de libertad. A propósito de la sentencia de 9 de noviembre de 2023, Staatsanwaltschaft Aachen“, Revista de Derecho Comunitario Europeo, sv. 78, Centro de Estudios Políticos y Constitucionales, Madrid, 2024, s. 217 až 235, jakož i Montaldo, S., „Intersections among EU judicial cooperation instruments and the quest for an advanced and consistent European judicial space: The case of the transfer and surrender of convicts in the EU“, New Journal of European Criminal Law, sv. 13, č. 3, Intersentia, Mortsel, 2022, s. 252 až 269, zejména s. 264 až 268.

34      Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, body 25 a 26).

35      Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 19).

36      Totéž platí pro bod 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/909, který odpovídá bodu 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584.

37      Tento důvod k odmítnutí uznání a výkonu byl přidán v průběhu legislativního postupu z podnětu Evropského parlamentu [viz zpráva ze dne 12. ledna 2018 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a ke konfiskaci (dokument A8-0001/2018) a informativní poznámky Generálního sekretariátu Rady Stálému výboru stálých zástupců / Radě ze dne 9. října 2018 k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a ke konfiskaci – Výsledek prvního čtení v Evropském parlamentu (Štrasburk, 1. až 4. října 2018) (dokument 12697/18)] a na základě prohlášení Spolkové republiky Německo o nutnosti jasného a transparentního uvedení, že rozhodnutí o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci musí respektovat základní práva, s přihlédnutím k nejnovější judikatuře Soudního dvora v oblasti dodržování základních práv [viz poznámka Generálního sekretariátu Rady ze dne 15. prosince 2017 pro delegace k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a ke konfiskaci – Výsledek jednání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci dne 8. prosince 2017 (dokument 15451/17)].

38      Viz Montaldo, S., „The European Arrest Warrant and the protection of the best interests of the child: The Court’s last word on the limits of mutual recognition and the evolving obligations of national judicial authorities in Case C‑261/22 GN“, Maastricht journal of European and Comparative Law, sv. 31, č. 1, Sage Publications, Londýn, 2024, s. 106 až 123, zejména s. 115 a 117.

39      Soudní dvůr proto nemůže dospět ke stejnému závěru, jaký učinil ve vztahu k čl. 3 odst. 2 druhému pododstavci nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31), totiž že z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že pouze „systémové nedostatky“, „které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny]“, znemožňují přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu. Uvedené ustanovení stanoví dvě kumulativní podmínky: viz zejména rozsudek ze dne 19. prosince 2024, Tudmur (C‑185/24 a C‑189/24, EU:C:2024:1036, bod 35 a citovaná judikatura). Takový závěr nelze učinit ve vztahu k nařízení 2018/1805, z něhož v žádném případě nevyplývá, že by pouze existence celoplošných nebo systémových nedostatků umožnila vykonávajícímu orgánu uplatnit důvod k odmítnutí uznání a výkonu uvedený v čl. 19 odst. 1 písm. h) tohoto nařízení.

40      Viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru (C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198).

41      Viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586).

42      Úř. věst. 2023, L 191, s. 118.

43      Jedná se o důvod k odmítnutí evropských předávacích příkazů, pokud ve výjimečných situacích existují na základě konkrétních a objektivních skutečností vážné důvody se domnívat, že výkon příkazu by za daných okolností vedl k zjevnému porušení příslušného základního práva zakotveného v článku 6 SEU a v Listině.

44      Tento bod odůvodnění totiž uvádí, že zejména při posuzování důvodu pro odmítnutí uvedeného v čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení 2023/1543, pokud má vykonávající orgán k dispozici takové důkazy nebo materiály, jako jsou například důvody uvedené v odůvodněném návrhu jedné třetiny členských států, Evropského parlamentu nebo Komise přijatém podle čl. 7 odst. 1 SEU, který uvádí, že v případě vykonání příkazu existuje zřejmé nebezpečí závažného porušení základního práva na účinné prostředky nápravy a spravedlivý proces podle článku 47 Listiny, a to z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků týkajících se nezávislosti soudní moci vystavujícího státu, měl by vykonávající orgán při posuzování tohoto důvodu pro odmítnutí konkrétně a přesně určit, zda s ohledem na osobní situaci dotčené osoby, jakož i na povahu trestného činu, pro který je trestní řízení vedeno, skutkové okolnosti, na nichž je příkaz založen, a na informace poskytnuté vydávajícím orgánem existují závažné důvody se domnívat, že hrozí porušení práva osoby na spravedlivý proces.

45      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16).

46      Viz zejména rozsudky ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznávání a výkon peněžitých trestů a pokut) (C‑671/18, EU:C:2019:1054), jakož i ze dne 6. října 2021, Prokuratura Rejonowa Łódź-Bałuty (C‑338/20, EU:C:2021:805).

47      Viz zejména rozsudky ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut) (C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 31 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 6. října 2021, Prokuratura Rejonowa Łódź-Bałuty (C‑338/20, EU:C:2021:805, bod 24 a citovaná judikatura).

48      Úř. věst. 2014, L 130, s. 1.

49      Viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Gavanozov II (C‑852/19, EU:C:2021:902). K neexistenci požadavku dvoufázového přezkumu v této oblasti viz Mancano, L., „The Systemic and the Particular in European Law – Judicial Cooperation in Criminal Matters“, German Law Journal, sv. 24, č. 6, Cambridge University Press, Cambridge, 2023, s. 962 až 981, zejména s. 976. Viz také Hernandez Weiss, A., „Effective protection of rights as a precondition to mutual recognition: Some thoughts on the CJEU’s Gavanozov II decision“, New Journal of European Criminal Law, sv. 13, č. 2, Intersentia, Mortsel, 2022, s. 180 až 197, zejména s. 190 a 191.

50      EU:C:2014:2454. Rovněž upřesňuji, že stejně jako všechny důvody k odmítnutí uznání a výkonu musí být i důvod uvedený v čl. 19 odst. 1 písm. h) nařízení 2018/1805 vykládán restriktivně: obdobně viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem) (C‑665/20 PPU, EU:C: 2021:339, bod 39); rozsudek ze dne 14. července 2022, Procureur général près la cour d’appel d’Angers (C‑168/21, EU:C:2022:558, bod 40), a rozsudek ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země) (C‑700/21, EU:C:2023:444, bod 33).

51      Viz zejména rozsudek ze dne 4. října 2024, 1Dream a další (C‑767/22, C‑49/23 a C‑161/23, EU:C:2024:823, bod 73 a citovaná judikatura).

52      Viz zejména rozsudek ze dne 21. října 2021, Okražna prokuratura – Varna (C‑845/19 a C‑863/19, EU:C:2021:864, body 75 až 82), v němž Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu obecné povahy znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2014/42 osobami, jimž musí členské státy zajistit účinné prostředky nápravy a spravedlivý proces, jsou nejen osoby odsouzené za trestný čin, ale i třetí osoby, jejichž majetku se týká rozhodnutí o konfiskaci (bod 76 a citovaná judikatura). Viz rovněž rozsudek ze dne 12. května 2022, RR a JG (Zajištění majetku třetích osob) (C‑505/20, EU:C:2022:376, body 24 a 33 až 38).

53      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1).

54      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. 2013, L 294, s. 1).

55      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, 1Dream a další (C‑767/22, C‑49/23 a C‑161/23, EU:C:2024:823). Podotýkám, že směrnice 2014/42 byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1260 ze dne 24. dubna 2024 o vymáhání a konfiskaci majetku (Úř. věst. L, 2024/1260). Článek 15 této směrnice je věnován konfiskaci, která není založena na odsuzujícím rozsudku.

56      K právu na obhajobu v souvislosti s uplatňováním nařízení 2018/1805 viz Brandão, N., „The right of defence under Regulation (EU) 2018/1805 on the mutual recognition of freezing orders and confiscation orders“, New Journal of European Criminal Law, sv. 13, č. 1, Intersentia, Mortsel, 2022, s. 28 až 41.

57      Jedná se o směrnice 2010/64, 2012/13 a 2013/48, jakož i směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1), směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení (Úř. věst. 2016, L 132, s. 1), a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 ze dne 26. října 2016 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu (Úř. věst. 2016, L 297, s. 1).

58      Viz rozsudek ze dne 21. října 2021, Okražna prokuratura – Varna (C‑845/19 a C‑863/19, EU:C:2021:864, bod 75).

59      Viz zejména rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko (C‑348/16, EU:C:2017:591, bod 32 a citovaná judikatura).

60      Podle čl. 500 odst. 1 ZKP platí, že pokud je možné zkonfiskovat výnosy z trestné činnosti jiného příjemce, musí být tento příjemce vyzván, aby se vyjádřil v rámci přípravného řízení a při hlavním líčení. Jedná-li se o právnickou osobu, je třeba vyzvat jejího zástupce. Ve výzvě je třeba uvést, že řízení bude vedeno i v případě nepřítomnosti. V souladu s čl. 500 odst. 2 ZKP je zástupce právnické osoby vyslechnut v hlavním líčení po obviněné osobě. Totéž platí pro jiného příjemce, pokud nebyl předvolán jako svědek. Článek 500 odst. 5 ZKP dále stanoví, že pokud soud až v hlavním líčení zjistí, že je možné zkonfiskovat výnosy z trestné činnosti, musí hlavní líčení přerušit a předvolat příjemce nebo zástupce právnické osoby.

61      V souladu s čl. 500 odst. 3 ZKP má příjemce a zástupce právnické osoby právo, pokud jde o určení výnosů z trestné činnosti, předložit důkazy a se souhlasem předsedy senátu klást otázky obviněné osobě, svědkům a znalcům.

62      Toto ustanovení tedy stanoví, že vlastník zabavených peněz nebo majetku nebo úplatku má právo podat odvolání proti příkazu ke konfiskaci uvedenému v čl. 498a odst. 2 ZKP, pokud se domnívá, že konfiskace není důvodná.

63      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 55).

64      Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 56 a citovaná judikatura).

65      Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 57 a citovaná judikatura).

66      Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, body 61 a 63 a citovaná judikatura).

67      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce) (C‑281/22, EU:C:2023:1018, bod 64).

68      Viz bod 39 tohoto stanoviska.

69      Toto ustanovení stanoví, že výkon příkazu k zajištění nebo příkazu ke konfiskaci se řídí právem vykonávajícího státu a pouze jeho orgány mají pravomoc rozhodnout o postupech jeho výkonu a stanovit všechna s tím související opatření.

70      Podle tohoto ustanovení věcné důvody pro vydání příkazu k zajištění nebo příkazu ke konfiskaci nelze napadnout u soudu ve vykonávajícím státě.

71      Pokud jde o rámcové rozhodnutí 2002/584, viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 32 a citovaná judikatura). Pokud jde o směrnici 2014/41, viz rovněž rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Gavanozov II (C‑852/19, EU:C:2021:902, bod 55 a citovaná judikatura).

72      Viz bod 4 odůvodnění nařízení 2018/1805.

73      A contrario Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. listopadu 2021, Gavanozov II (C‑852/19, EU:C:2021:902), zdůraznil, že nemožnost napadnout ve vydávajícím členském státě nezbytnost a řádné provedení evropského vyšetřovacího příkazu k prohlídkám a zajištění věci, jakož i provedení výslechu svědka prostřednictvím videokonference, představuje porušení práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny, jež může vyloučit použití vzájemného uznávání, které může být ku prospěchu tomuto členskému státu (bod 56). Zejména s ohledem na podstatnou úlohu zásady vzájemného uznávání v systému zavedeném směrnicí 2014/41 je totiž na vydávajícím členském státu, aby vytvořil podmínky, za kterých bude moci vykonávající orgán užitečně poskytnout pomoc v souladu s unijním právem (bod 58). Kromě toho Soudní dvůr zohlednil čl. 11 odst. 1 písm. f) této směrnice, který podle něj umožňuje vykonávajícím orgánům odchýlit se výjimečně od této zásady na základě individuálního posouzení každého případu, existují-li závažné důvody se domnívat, že výkon evropského vyšetřovacího příkazu je neslučitelný se základními právy zaručenými zejména Listinou. Uvedl, že v případě neexistence jakéhokoli opravného prostředku ve vydávajícím státě by se však použití tohoto ustanovení stalo systematickým, přičemž to by bylo v rozporu jak s obecnou systematikou uvedené směrnice, tak se zásadou vzájemné důvěry (bod 59). Soudní dvůr z toho vyvodil, že článek 6 této směrnice ve spojení s článkem 47 Listiny a čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný orgán členského státu vydal evropský vyšetřovací příkaz k prohlídkám a zajištění věci, jakož i provedení výslechu svědka prostřednictvím videokonference, pokud právní úprava tohoto členského státu nestanoví žádný opravný prostředek proti vydání takového evropského vyšetřovacího příkazu (bod 62).

74      Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.

75      Viz zejména rozsudky ze dne 7. září 2023, Charles Taylor Adjusting (C‑590/21, EU:C:2023:633, bod 32 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 4. října 2024, Real Madrid Club de Fútbol (C‑633/22, EU:C:2024:843, bod 34 a citovaná judikatura). V tomto ohledu viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Real Madrid Club de Fútbol (C‑633/22, EU:C:2024:127, bod 44).

76      Viz zejména rozsudek ze dne 6. září 2012, Trade Agency (C‑619/10, EU:C:2012:531, bod 62). V tomto ohledu viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Real Madrid Club de Fútbol (C‑633/22, EU:C:2024:127, bod 75).

77      Viz rozsudky ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 50), a ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 46). Obecně k požadavku zjevného porušení právního pravidla považovaného v právním řádu dožádaného členského státu za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní, viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Real Madrid Club de Fútbol (C‑633/22, EU:C:2024:843, bod 37). V posledně uvedeném rozsudku Soudní dvůr uvedl, že pouze v případě, že by výkon rozhodnutí v dožádaném členském státě vedl ke zjevnému porušení základního práva zakotveného v Listině, je soud tohoto členského státu povinen podle čl. 34 bodu 1 a článku 45 nařízení č. 44/2001 odmítnout výkon tohoto rozhodnutí, případně zrušit prohlášení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí (bod 44).

78      Viz rozsudky ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13, EU:C:2015:471, body 49 a 63); ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 47), jakož i ze dne 4. října 2024, Real Madrid Club de Fútbol (C‑633/22, EU:C:2024:843, bod 38).

79      Viz rozsudky ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 64), a ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 48). Pokud jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), kterým bylo zrušeno nařízení č. 44/2001, viz rovněž rozsudek ze dne 7. dubna 2022, H Limited (C‑568/20, EU:C:2022:264, body 44 až 46). V posledně uvedeném rozsudku Soudní dvůr uvedl, že zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu dožádaného státu za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní, může spočívat mimo jiné i v tom, že povinný z exekučního titulu se před soudem původu nemohl účinně hájit a v členském státě původu nemohl napadnout rozhodnutí, jehož výkon je požadován (bod 45 a citovaná judikatura).

80      Viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 68).

81      Viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2021, Prokuratura Rejonowa Łódź-Bałuty (C‑338/20, EU:C:2021:805, bod 34 a citovaná judikatura). V tomto bodě Soudní dvůr rovněž uvedl, že takové doručení musí umožnit dotyčné osobě přesně se seznámit s důvody, na nichž je založeno rozhodnutí přijaté vůči ní, jakož i s opravnými prostředky proti takovému rozhodnutí a lhůtou stanovenou za tímto účelem, aby byla schopna účinně hájit svá práva a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je užitečné napadnout toto rozhodnutí u soudu.

82      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 115).

83      Toto ustanovení rovněž upřesňuje, že v souladu s čl. 17 odst. 2 nařízení 2018/1805 musí být přeloženo pouze osvědčení o příkazu ke konfiskaci.

84      Viz prohlášení dostupné na internetové adrese: https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libdocumentproperties/cs/3304.