Věc T‑350/23

(zveřejnění formou výňatků)

Rems Kargins

v.

Evropská komise

Rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ze dne 19. března 2025

„Mimosmluvní odpovědnost – Státní podpory – Účastenství Komise jako amicus curiae v řízení před vnitrostátním soudem – Protiprávnost jednání vytýkaného unijnímu orgánu – Námitka protiprávnosti – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Článek 29 odst. 2 nařízení (EU) 2015/1589 – Zásady dělby moci, nezávislosti vnitrostátních soudů a práva na účinnou právní ochranu, nestrannosti a neutrality“

Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Protiprávnost – Dostatečně závažné porušení unijního práva – Účastenství Komise jako amicus curiae v řízení před vnitrostátním soudem příslušným pro uplatňování pravidel v oblasti státních podpor – Porušení zásad dělby moci, nezávislosti vnitrostátních soudů a práva na účinnou právní ochranu, nestrannosti a neutrality – Neexistence dostatečně závažného porušení – Neexistence protiprávního jednání – Nezaložení odpovědnosti Unie

(Články 107 až 109, 267, 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU; Listina základních práv Evropské unie, články 41 a 47; nařízení Rady 2015/1589, body 37 a 38 odůvodnění a čl. 29 odst. 2)

(viz body 21, 22, 29–39, 41, 42, 44–46, 48–51, 53–55, 58–61, 63–66, 68–72, 74–78, 80, 81, 83–91)

Shrnutí

Tribunál svým rozsudkem zamítl žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie ( 1 ) směřující k náhradě škody, která žalobci vznikla v důsledku údajně protiprávního vstupu Evropské komise do řízení jakožto amicus curiae v rámci vnitrostátního sporu probíhajícího před Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko). Tribunál se tak vyjádřil k legalitě mechanismu spolupráce mezi Evropskou komisí a vnitrostátními soudy stanoveného v čl. 29 odst. 2 nařízení 2015/1589 ( 2 ) v rámci uplatňování pravidel v oblasti státních podpor.

V projednávané věci provedl bývalý akcionář společnosti AS Parex banka u této banky vklad, jehož vlastnictví bylo převedeno na žalobce R. Karginse. V souvislosti s bankovní krizí v roce 2008 byla společnost Parex banka příjemcem opatření podpory, na která se vztahovala dvě rozhodnutí Komise přijatá v letech 2010 a 2014 ( 3 ). V souladu s plánem restrukturalizace schváleným Komisí byl vklad žalobce přidělen novému subjektu.

V roce 2012 žalobce proti tomuto subjektu zahájil občanskoprávní řízení, v jehož rámci se domáhal vrácení uvedeného vkladu. První rozhodnutí ve prospěch žalobce bylo vydáno v roce 2013 a potvrzeno v roce 2016 rozsudkem Augstākās tiesas Civillietu tiesu palāta (Nejvyšší soud, soudní senát pro občanskoprávní věci, Lotyšsko).

Lotyšské orgány informovaly Komisi o posledně uvedeném rozsudku, jelikož mohl být v rozporu s jejími rozhodnutími přijatými v letech 2010 a 2014. Následně Komise předložila vnitrostátnímu soudu jakožto amicus curiae připomínky na základě čl. 29 odst. 2 nařízení 2015/1589.

Rozsudkem vydaným v roce 2018 Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) rozsudek z roku 2016 zrušil. Za těchto okolností se žalobce obrátil na Tribunál s cílem získat náhradu škody, která mu údajně byla způsobena vstupem Komise do vnitrostátního soudního řízení.

Závěry Tribunálu

V tomto rámci Tribunál zkoumal zejména námitku protiprávnosti podanou žalobcem proti čl. 29 odst. 2 nařízení 2015/1589.

Tribunál zaprvé konstatoval, že nařízení 2015/1589 bylo přijato na základě článku 109 SFEU, který přiznává Radě širokou pravomoc v rozsahu, v němž tento článek stanoví, že Rada může přijímat veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 107 a 108 SFEU.

Vzhledem k tomu, že jak Komise, tak i vnitrostátní soudy ( 4 ) mají uplatňovat články 107 a 108 SFEU, musí být takové mechanismy spolupráce, jako jsou mechanismy stanovené v článku 29 nařízení 2015/1589, které umožňují soudům obracet se na Komisi za účelem získání informací nebo stanovisek ve věci uplatňování těchto pravidel a dále Komisi předkládat písemné nebo ústní připomínky před těmito soudy, považovány za užitečné pro účely použití uvedených článků Smlouvy o FEU.

Zadruhé má Tribunál za to, že mechanismus stanovený v článku 29 nařízení 2015/1589 není v rozporu s článkem 267 SFEU. V tomto smyslu uvádí, že z tohoto ustanovení nevyplývá, že by vstup Komise do řízení, ať už na návrh vnitrostátních soudů, nebo z vlastního podnětu, zasahoval do možnosti nebo předjímal možnost či povinnost vnitrostátních soudů položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU ( 5 ).

Mechanismus stanovený v článku 29 nařízení 2015/1589 je totiž v duchu loajální spolupráce ( 6 ) a poskytuje podporu vnitrostátním soudům, přičemž vyjádření Komise nejsou pro tyto soudy závazná.

Dále možnost nebo povinnost vnitrostátních soudů předložit předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU vychází ze zásad jednotného uplatňování a přednosti unijního práva. Vnitrostátní soudy tak mají možnost a případně povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jakmile buď na návrh účastníků řízení, nebo i bez návrhu dospějí k závěru, že základ sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit a která spadá pod první pododstavec tohoto článku. Je totiž možné, že vnitrostátní soud poté, co obdrží připomínky Komise podle článku 29 nařízení 2015/1589 k otázce týkající se použití článků 107 a 108 SFEU, předloží následně na základě článku 267 SFEU Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se téže otázky.

Mechanismy stanovené článkem 267 SFEU a článkem 29 nařízení 2015/1589 se tudíž vzájemně doplňují a nevylučují se.

Zatřetí má Tribunál za to, že mechanismus stanovený v článku 29 nařízení 2015/1589 není v rozporu s článkem 108 SFEU. Podle čl. 108 odst. 2 SFEU Komise totiž může předložit věc přímo Soudnímu dvoru v rámci řízení o nesplnění povinnosti, nepodrobí-li se členský stát rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje, že státní podpora není slučitelná s vnitřním trhem. Naproti tomu z článku 108 SFEU nevyplývá, že by Komisi bránila v možnosti předložit věc přímo Soudnímu dvoru skutečnost, že vstoupila do vnitrostátního řízení jako amicus curiae podle článku 29 nařízení 2015/1589. Stejně tak z posledně uvedeného ustanovení nevyplývá, že možnost vstoupit do řízení jako amicus curiae je podmíněna možností Komise obrátit se na Soudní dvůr na základě čl. 108 odst. 2 druhého pododstavce SFEU, či nikoli. Účastenství Komise na základě článku 29 nařízení 2015/1589 se tudíž nijak nedotýká řízení, které může Komise zahájit na základě čl. 108 odst. 2 SFEU.

Konečně má Tribunál za to, že mechanismus stanovený v článku 29 nařízení 2015/1589 stanoví dostatečné procesní záruky. Připomínky Komise jsou tak předkládány v souladu s vnitrostátními procesními pravidly, včetně pravidel pro ochranu práv účastníků řízení, a zohledňují nezávislost vnitrostátních soudů. V souladu s tím jsou v daném vnitrostátním řízení použitelné procesní záruky stanovené vnitrostátním právem, které má být v souladu s článkem 19 SEU a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie.

( 1 ) – Podle článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU.

( 2 ) – Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9). Článek 29 odst. 2 nařízení 2015/1589 stanoví, že „[v] případech, kdy to vyžaduje jednotné používání čl. 107 odst. 1 nebo článku 108 Smlouvy o fungování EU, může Komise z vlastního podnětu předkládat soudům členských států, které jsou příslušné pro uplatňování pravidel státní podpory, písemné připomínky“.

( 3 ) – Rozhodnutí Komise 2011/364/EU ze dne 15. září 2010 o státní podpoře C 26/09 (ex N 289/09), kterou zamýšlí poskytnout Lotyšsko na restrukturalizaci podniku AS Parex banka (Úř. věst. 2011, L 163, s. 28) a rozhodnutí Komise (EU) 2015/162 ze dne 9. července 2014 o státní podpoře SA.36612 (2014/C) (ex 2013/NN), kterou poskytlo Lotyšsko společnosti Parex (Úř. věst. 2015, L 27, s. 12).

( 4 ) – Podle čl. 108 odst. 3 SFEU.

( 5 ) – Bod 38 odůvodnění nařízení 2015/1589.

( 6 ) – Podle článku 4 SEU.