1)

Lze zahrnutí takového ujednání do přepravní smlouvy, o jaké se jedná v projednávané věci, považovat za nepřípustné zproštění odpovědnosti ve smyslu článku 15 nařízení (ES) [č. 261/2004] (1) z toho důvodu, že omezuje odpovědnost dopravce tím, že znemožňuje cestujícím dosáhnout uspokojení práva na náhradu škody za zrušení letu prostřednictvím postoupení pohledávky?

2)

Lze čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 3 nařízení (ES) [č. 261/2004] vykládat v tom smyslu, že zaplacení náhrady škody za zrušení letu provozujícím leteckým dopravcem je povinností uloženou nařízením bez ohledu na existenci přepravní smlouvy s cestujícím a zaviněné porušení smluvních povinností leteckého dopravce?

Podpůrně, v případě, že bude rozhodnuto, že dotčené ujednání nepředstavuje nepřípustné zproštění odpovědnosti ve smyslu článku 15 nařízení (ES) [č. 261/2004], nebo že bude rozhodnuto, že právo na náhradu škody má smluvní povahu, se předkládá následující předběžná otázka:

3)

Musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (2) vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody za zrušení letu podle čl. 7 odst. 1 nařízení (ES) [č. 261/2004], musí z úřední povinnosti přezkoumat případnou zneužívající povahu ujednání obsaženého v přepravní smlouvě, které neumožňuje cestujícímu postoupit svá práva, pokud žalobu podává postupník, který na rozdíl od postupitele nemá postavení spotřebitele a uživatele?

4)

V případě, že je třeba provést přezkum z úřední povinnosti, lze upustit od povinnosti informovat spotřebitele a zjistit, zda tvrdí zneužívající povahu ujednání nebo s ním souhlasí, a to s ohledem na konečný úkon, kterým postoupil svou pohledávku v rozporu s případně zneužívajícím ujednáním, které neumožňovalo postoupení pohledávky?