–

za polskou vládu: B. Majczyna a S. Żyrek, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: K. Herrmann, P. Stancanelli a P. J. O. Van Nuffel, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 2, čl. 4 odst. 2 a 3, jakož i čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1), článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článku 267 SFEU a zásad přednosti a efektivity unijního práva a dělby moci.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci trestních řízení vedených proti P. B. za krádež pohonných hmot (věc C‑646/23) a proti R. S. pro nesplnění povinnosti zdržovat se u své vojenské jednotky (věc C‑661/23).

3

Článek 175 odst. 1 Ústavy Polské republiky (Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej, dále jen „Ústava“) stanoví:

„V Polské republice je soudnictví vykonáváno [Nejvyšším soudem (Sąd Najwyższy, Polsko)], obecnými soudy, správními soudy a vojenskými soudy. […]“

4

Článek 176 odst. 2 Ústavy zní:

„Organizace a pravomoc soudů, jakož i soudní řízení jsou stanoveny zákonem.“

5

Článek 179 Ústavy stanoví:

„Soudce jmenuje prezident republiky na návrh Národní rada soudnictví [(Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko) (dále jen ‚KRS‘)] na dobu neurčitou.“

6

Článek 180 Ústavy stanoví:

„1.   Soudci jsou neodvolatelní.

2.   Soudce nemůže být odvolán, dočasně zproštěn výkonu funkce, převeden k jinému soudu nebo na jinou funkci proti své vůli, s výjimkou případů, kdy to vyplývá ze soudního rozhodnutí, a pouze v případech stanovených zákonem.

3.   Soudce může být přeložen do výslužby z důvodu nemoci nebo postižení, které jej činí neschopným k výkonu funkce. Postup a způsob soudního přezkumu jsou stanoveny zákonem. […]“

7

Článek 70 odst. 1 a 2 zákona o organizaci obecných soudů (ustawa – Prawo o ustroju sądów powszechnych) ze dne 27. července 2001 (Dz. U. č. 98, položka 1070) ve znění použitelném na spory v původních řízeních (dále jen „zákon o obecných soudech“) stanoví:

„1.   Soudce je přeložen do výslužby na vlastní žádost nebo na žádost příslušného kolegia soudu, jestliže byl v důsledku nemoci nebo postižení uznán […] trvale nezpůsobilým k výkonu funkce soudce.

2.   Žádost o přeložení do výslužby a posouzení neschopnosti soudce vykonávat funkci a vydávat rozhodnutí může podat dotyčný soudce nebo příslušné kolegium soudu. […]“

8

Článek 71 odst. 2 a 3 tohoto zákona stanoví:

„2.   Soudce může být přeložen do výslužby, jestliže se bez závažného důvodu nepodrobil posouzení uvedenému v čl. 70 odst. 2, pokud o posouzení požádalo kolegium soudu nebo ministr spravedlnosti.

3.   Soudce může být přeložen do výslužby rovněž na žádost ministra spravedlnosti v případě změny organizace soudů nebo změny hranic soudních obvodů, pokud nebyl přeložen k jinému soudu.“

9

Článek 73 odst. 1 až 3 uvedeného zákona zní:

„1.   V případech přeložení soudce do výslužby uvedených v článcích 70 a 71 rozhoduje [KRS] na žádost soudce, kolegia příslušného soudu nebo ministra spravedlnosti.

2.   Proti rozhodnutím [KRS] v případech uvedených v článcích 70 a 71 lze podat opravný prostředek k [Nejvyššímu soudu (Sąd Najwyższy)].

3.   Opravný prostředek musí být podán prostřednictvím [KRS] […] Opravný prostředek může podat soudce, předseda příslušného soudu a ministr spravedlnosti […]“

10

Článek 22 odst. 1 zákona o organizaci vojenských soudů (ustawa – Prawo o ustroju sądów wojskowych) ze dne 21. srpna 1997 (Dz. U. č. 117, položka 753) ve znění použitelném na spory v původních řízeních (dále jen „zákon o vojenských soudech“) stanoví:

„Soudcem vojenského soudu […] může být důstojník vykonávající služební poměr vojáka […]“

11

Článek 23 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Soudcem vojenského soudu je osoba jmenovaná do této funkce prezidentem Polské republiky, která před prezidentem Polské republiky složila slib. […]“

12

Článek 35 odst. 1 a 4 uvedeného zákona stanoví:

„1.   Soudce nemůže být propuštěn ze služebního poměru vojáka dříve než před skončením služebního poměru ze zákona nebo před ztrátou funkce či odchodem do výslužby.

[…]

4.   Je-li soudce rozhodnutím vojenské lékařské komise uznán trvale nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka, [KRS] z podnětu dotyčné osoby navrhne prezidentovi Polské republiky – bez konzultace s příslušným shromážděním soudců – jmenování soudce vojenského soudu do funkce soudce obecného soudu.“

13

Článek 70 odst. 1 a 2 téhož zákona stanoví:

„1.   Ustanovení […] článků 70, 71 [a] 73 […] [zákona o obecných soudech] se přiměřeně použijí na vojenské soudy […]

2.   Ve věcech neupravených [tímto] zákonem se práva a povinnosti soudců vojenských soudů řídí ustanoveními o vojenské službě vojáků z povolání.“

14

Podle čl. 226 bodu 3 zákona o obraně vlasti (ustawa o obronie Ojczyzny) ze dne 11. března 2022 (Dz. U., položka 655), ve znění účinném ke dni 23. března 2022 (dále jen „zákon o obraně vlasti“):

„Voják z povolání je propuštěn ze služebního poměru v důsledku: […] zjištění nezpůsobilosti k výkonu služebního poměru vojenskou lékařskou komisí. […]“

15

Článek 229 odst. 2 tohoto zákona stanoví:

„Propuštění ze služebního poměru vojáka v [případě uvedeném] v čl. 226 [bodě 3] je účinné ipso iure dnem, kdy příslušný rozsudek nabyl právní moci nebo se rozhodnutí stalo konečným, nebo dnem, kdy nastaly okolnosti, které vedly k propuštění ze služebního poměru vojáka, s výhradou článku 233. […]“

16

Článek 233 uvedeného zákona zní:

„Je-li soudce vojenského soudu nebo státní zástupce pro vojenské věci, který je vojákem z povolání, propuštěn ze služebního poměru vojáka, setrvává ve funkci vojenského soudce nebo státního zástupce pro vojenské věci u příslušné organizační jednotky soudu nebo státního zastupitelství bez ohledu na stávající počet míst v těchto jednotkách. […]“

17

Článek 10 zákona, kterým se mění občanský zákoník a některé další zákony (ustawa o zmianie ustawy – Kodeks cywilny oraz niektórych innych ustaw) ze dne 28. července 2023 (Dz. U., položka 1615, dále jen „novelizační zákon“), novelizoval článek 233 zákona o obraně vlasti takto:

„Je-li státní zástupce pro vojenské věci, který je vojákem z povolání, propuštěn ze služebního poměru vojáka, setrvává ve funkci státního zástupce u příslušné organizační jednotky státního zastupitelství bez ohledu na stávající počet míst státních zástupců v této jednotce.“

18

Článek 13 tohoto zákona zní:

„Soudce vojenského soudu propuštěný ze služebního poměru vojáka, který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona setrvává ve funkci soudce, je k témuž dni přeložen do výslužby.“

19

Podle článku 14 uvedeného zákona jeho články 10 a 13 nabyly účinnosti dne 15. listopadu 2023.

20

P. B. a R. S., kteří jsou vojáky z povolání, jsou trestně stíháni ve věcech v původních řízeních za to, že P. B. odcizil pohonné hmoty a R. S. nesplnil povinnost zdržovat se u své vojenské jednotky. Vojenský soud prvního stupně ve Varšavě (Wojskowy Sąd Garnizonowy w Warszawie, Polsko) ve dvou samostatných rozsudcích shledal P. B. a R. S. vinnými z těchto trestných činů. P. B. byl odsouzen k peněžitému trestu ve formě denních sazeb, zatímco u R. S. bylo odsouzení podmíněně odloženo na zkušební dobu v délce jednoho roku.

21

P. B. a R. S. proti těmto rozsudkům podali odvolání ke Krajskému vojenskému soudu ve Varšavě (Wojskowy Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko), který je předkládajícím soudem. Obě věci byly přiděleny P. R. rozhodujícímu jako samosoudce tohoto soudu, přičemž dne 25. října 2023 se konalo jednání ve věci týkající se P. B. a dne 9. listopadu 2023 ve věci týkající se R. S.

22

V žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud uvádí, že soudce P. R., který byl jmenován do funkce soudce tohoto soudu dne 29. ledna 2013, byl v červenci 2017 uznán nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka z důvodu zdravotního stavu, nicméně byl uznán způsobilým i nadále vykonávat funkci soudce. Proto v souladu s čl. 35 odst. 4 zákona o vojenských soudech požádal o přeložení na rovnocenné místo soudce u obecného soudu.

23

Dne 25. července 2017 navrhla KRS prezidentovi Polské republiky, aby této žádosti vyhověl. Dne 27. prosince 2021, tedy více než čtyři roky poté, však prezident odmítl soudce P. R. na požadované místo jmenovat.

24

Kromě toho v prosinci 2019 ministr spravedlnosti předložil KRS návrh na přeložení soudce P. R. do výslužby, kterému KRS odmítla vyhovět z důvodu, že P. R. nebyl uznán nezpůsobilým k výkonu funkce soudce. V návaznosti na podobnou žádost předloženou ministrem obrany v lednu 2022 KRS odmítla dne 12. června 2023 takové opatření uložit z důvodu, že dne 24. dubna 2022 nabyl účinnosti článek 233 zákona o obraně vlasti umožňující každému vojenskému soudci, který byl propuštěn ze služebního poměru vojáka, setrvat ve funkci.

25

Ze stejného důvodu předseda Krajského vojenského soudu ve Varšavě (Wojskowy Sąd Okręgowy w Warszawie) propustil soudce P. R. ze služebního poměru vojáka a ponechal jej ve funkci u předkládajícího soudu, kde tento soudce opět zasedal od března 2023.

26

Novelizačním zákonem však Sejm Polské republiky (Sejm Rzeczypospolitej Polskiej) jednak novelizoval článek 233 zákona o obraně vlasti v tom smyslu, že možnost setrvání ve funkci po propuštění ze služebního poměru vojáka se již vztahuje pouze na státní zástupce pro vojenské věci, a jednak stanovil, že každý soudce propuštěný ze služebního poměru vojáka, ale setrvávající ke dni nabytí účinnosti tohoto novelizačního zákona ve funkci soudce, je k tomuto posledně uvedenému dni povinen odejít do výslužby.

27

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda po této novelizaci splňuje kritéria „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“ ve smyslu unijního práva.

28

Tento soud v této souvislosti tvrdí, že ustanovení, které pro soudce vojenského soudu zrušilo možnost setrvat ve funkci, byl-li propuštěn ze služebního poměru vojáka, přičemž tuto možnost zachovalo pro státní zástupce pro vojenské věci, ačkoli se nacházejí v obdobné situaci, bylo přijato bez naléhavého veřejného zájmu, a dokonce bez sebemenšího odůvodnění a v rozporu s čl. 180 odst. 3 Ústavy, který stanoví odchod soudce do výslužby pouze v případě nemoci nebo postižení, které jej činí neschopným k výkonu funkce.

29

Toto opatření spočívající v povinném předčasném odchodu P. R. do výslužby v důsledku novelizačního zákona má dopad na nezávislost a nestrannost předkládajícího soudu, a tudíž na legalitu trestních řízení vedených proti P. B. a R. S., jakož i na dodržení presumpce neviny, kterou má zaručit směrnice 2016/343.

30

Předkládající soud kromě toho uvádí, že ustanovení článků 10 a 13 novelizačního zákona nesouvisí s jeho původním předmětem, kterým nebyla organizace soudnictví.

31

Dodává, že s ohledem na současné složení a judikaturu Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny, Polsko) nelze provést přezkum ústavnosti těchto ustanovení a není možný ani soudní přezkum opatření spočívajícího v povinném odchodu soudce P. R. do výslužby.

32

Konečně uvádí, že články 10 a 13 novelizačního zákona jsou ve skutečnosti ustanoveními ad hominem, která jsou adresována výlučně soudci P. R. Zavedení těchto ustanovení lze vysvětlit vůlí polské vlády zbavit tohoto soudce funkce z důvodu jeho veřejných postojů ve prospěch právního státu a jeho předchozího působení jakožto místopředsedy KRS v jejím dřívějším složení. Soudce P. R. se tak stal obětí šikany jak ze strany veřejných orgánů, tak ze strany sdělovacích prostředků s vazbou na vládu. Byly šířeny nepravdivé informace týkající se jeho soukromého života a bylo proti němu zahájeno nepodložené trestní stíhání. Kromě toho byl P. R. bez udání důvodu odvolán z funkce předsedy Vojenského soudu prvního stupně ve Varšavě (Wojskowy Sąd Garnizonowy w Warszawie, Polsko) a byl na něj vyvíjen nátlak, aby odešel předčasně do výslužby.

33

V této souvislosti si předkládající soud zaprvé klade otázku, zda unijní právo brání opatření spočívajícímu v povinném odchodu do výslužby stanovenému novelizačním zákonem, když se toto opatření týká pouze jediného soudce, a nikoli státních zástupců pro vojenské věci, ačkoli se nacházejí v obdobné situaci jako tento soudce, a když je dotčené ustanovení vloženo do zákona, který se netýká organizace soudů. Uvedené opatření není odůvodněno ani žádným důvodem veřejného zájmu a má naopak povahu sankce vůči dotyčnému soudci, který je z důvodu činnosti na ochranu nezávislosti soudců vystaven represi ze strany výkonné moci. A uvedený soudce nemá k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by mohl přeložení do výslužby napadnout.

34

Zadruhé se tento předkládající soud táže, zda mu unijní právo umožňuje dočasně pozastavit uplatňování článků 10 a 13 novelizačního zákona do doby, než Soudní dvůr odpoví na předběžné otázky. V tomto ohledu má uvedený soud, který uvádí, že polské právo nestanoví mechanismus umožňující pozastavit uplatňování těchto ustanovení, za to, že takové opatření, které by soudci P. R. umožnilo i nadále vykonávat funkci soudce až do vydání rozsudku Soudního dvora, je jediné, které může zajistit plnou účinnost unijního práva.

35

A konečně zatřetí se tentýž soud táže, zda v případě, že by měl Soudní dvůr za to, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání použití článku 13 novelizačního zákona, by byl povinen upustit od použití tohoto ustanovení, a zda by to znamenalo, že soudce P. R. není povinen odejít do výslužby.

36

Za těchto podmínek se Krajský vojenský soud ve Varšavě (Wojskowy Sąd Okręgowy w Warszawie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ve věci C‑646/23 následující předběžné otázky:

37

Ve věci C‑661/23 se tento soud rovněž rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

38

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 6. prosince 2023 byly věci C‑646/23 a C‑661/23 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a rozsudku.

39

Předkládající soud požádal Soudní dvůr, aby o těchto žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodl ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.

40

Na podporu těchto žádostí v podstatě uvedl, že předběžné otázky se týkají základního práva na účinnou soudní ochranu před nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, a tyto zásadní ohledy odůvodňují rychlou odpověď Soudního dvora.

41

Podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu může předseda Soudního dvora k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto jednacího řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

42

Usnesením ze dne 30. ledna 2024, Lita (C‑646/23 a C‑661/23, EU:C:2024:107), předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generální advokátky rozhodl, že žádosti o projednání těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném řízení mají být zamítnuty, a to z důvodu, že zaprvé vnitrostátní právní úprava, která stanoví povinný odchod soudce vojenského soudu, který byl uznán nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka, do výslužby ke dni 15. listopadu 2023, se týká pouze jediného vojenského soudce, a nikoli významnějšího počtu soudců, takže použití této právní úpravy nemůže systémově zpochybnit fungování polského soudnictví, a zadruhé že použití zrychleného řízení by neumožnilo Soudnímu dvoru vydat rozhodnutí v takové lhůtě, aby byl předkládající soud schopen rozhodnout spory v původních řízeních před vstupem uvedené právní úpravy v platnost.

43

V dopise ze dne 19. dubna 2024 předkládající soud uvedl, že soudce P. R. podal k Okresnímu soudu pro Varšavu-střed (Sąd Rejonowy dla Warszawy-Śródmieścia w Warszawie, Polsko) návrh na určení, že jeho pracovní poměr trvá, a na základě předběžných opatření, která byla tímto soudem přijata, byl předsedou Krajského vojenského soudu ve Varšavě (Wojskowy Sąd Okręgowy w Warszawie) dočasně obnoven výkon jeho funkce soudce.

44

V odpovědi na žádost Soudního dvora o informace však předkládající soud upřesnil, že v rámci řízení týkajícího se posouzení trvání pracovního poměru soudce P. R. nemůže Okresní soud pro Varšavu-střed (Sąd Rejonowy dla Warszawy-Śródmieścia w Warszawie) rozhodnout o platnosti článků 10 a 13 novelizačního zákona ani zpochybnit účinky, které již tato ustanovení vyvolala.

45

Dne 29. ledna 2025 zaslal předkládající soud Soudnímu dvoru usnesení ze dne 7. ledna 2025, kterým Okresní soud pro Varšavu-střed (Sąd Rejonowy dla Warszawy-Śródmieścia w Warszawie) přerušil před ním probíhající řízení do doby vydání rozhodnutí Soudního dvora.

46

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury přísluší samotnému Soudnímu dvoru zkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní pravomoci nebo přípustnosti žádosti, která mu byla předložena (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 29, jakož i citovaná judikatura).

47

Předběžné otázky se týkají výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s články 2 a 4 SEU a se směrnicí 2016/343, jakož i výkladu článku 47 Listiny.

48

Pokud jde zaprvé o čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, toto ustanovení se má z věcného hlediska vztahovat na každého soudce nebo vnitrostátní soud způsobilé rozhodovat o otázkách, které se týkají výkladu nebo uplatňování unijního práva, a spadají tudíž do oblastí pokrytých tímto právem ve smyslu uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, body 32 až 40; ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 34, a ze dne 25. února 2025, Sąd Rejonowy w Białymstoku a Adoreikė, C‑146/23 a C‑374/23, EU:C:2025:109, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

49

Z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou potvrzeny vysvětleními polské vlády v písemném vyjádření, přitom vyplývá, že v projednávané věci je to případ předkládajícího soudu, který může jakožto vojenský soud rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva.

50

Pokud jde zadruhé o článek 47 Listiny, z ustálené judikatury vyplývá, že Soudní dvůr může v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny [rozsudek ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 37, jakož i citovaná judikatura].

51

Článek 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena členským státům výhradně, pokud uplatňují právo Unie, přičemž posledně uvedené ustanovení potvrzuje ustálenou judikaturu, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace [rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia), C‑197/23, EU:C:2024:956, bod 37, jakož i citovaná judikatura].

52

Předkládající soud v projednávané věci neposkytl žádné informace, které by nasvědčovaly tomu, že se věci v původních řízeních týkají výkladu nebo použití pravidla unijního práva uplatňovaného na vnitrostátní úrovni. I když první otázka ve věci C‑646/23 zmiňuje směrnici 2016/343, tato otázka není položena v souvislosti s ustanoveními této směrnice a předkládající soud neposkytuje žádné vysvětlení k tomu, jaká souvislost by měla existovat mezi uvedenou směrnicí a projednávanou věcí [obdobně viz rozsudek ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 39].

53

V souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny se tedy její článek 47 jako takový na uvedené věci nepoužije.

54

Avšak vzhledem k tomu, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá všem členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany, ve smyslu zejména článku 47 Listiny, v oblastech pokrytých unijním právem, musí být posledně uvedené ustanovení náležitě zohledněno pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 143, a ze dne 25. února 2025, Sąd Rejonowy w Białymstoku a Adoreikė, C‑146/23 a C‑374/23, EU:C:2025:109, bod 43, jakož i citovaná judikatura].

55

Soudní dvůr má tedy pravomoc zodpovědět otázky položené předkládajícím soudem.

56

Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu ve věci C‑646/23 a první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑661/23, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví povinný předčasný odchod vojenského soudce uznaného nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka do výslužby ke dni nabytí účinnosti této právní úpravy, za okolností, kdy zaprvé uvedená právní úprava nevysvětluje důvody pro přijetí jejích ustanovení, ani neuvádí žádný veřejný zájem, kterému by tato ustanovení odpovídala, zadruhé se tatáž právní úprava nepoužije na státní zástupce pro vojenské věci uznané nezpůsobilými k výkonu služebního poměru vojáka, ačkoli vojenští soudci i státní zástupci pro vojenské věci dříve podléhali stejným pravidlům, a ve skutečnosti se týká pouze jediného soudce, přičemž spadá do řady opatření přijatých vůči tomuto soudci, která mají povahu sankce, a zatřetí uvedený soudce nemá k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by mohl napadnout opatření spočívající v povinném předčasném odchodu do výslužby, jež se ho týká.

57

Pro zodpovězení těchto otázek je třeba v první řadě připomenout, že podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU stanoví členské státy prostředky nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem.

58

Zásada účinné právní ochrany, na kterou odkazuje tento článek, představuje obecnou zásadu unijního práva, která byla zakotvena zejména v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), kterému odpovídá čl. 47 druhý pododstavec Listiny.

59

Dále vzhledem k tomu, že Listina zakotvuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, má čl. 52 odst. 3 Listiny zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž je narušena autonomie unijního práva. Podle vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) odpovídá čl. 47 druhý pododstavec Listiny článku 6 odst. 1 EÚLP. Soudní dvůr musí tudíž usilovat o to, aby jeho výklad v projednávaných věcech zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena čl. 6 odst. 1 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva [obdobně viz rozsudky ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, body 47 a 77; ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21 EU:C:2024:594, bod 46, jakož i ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, body 64 a citovaná judikatura].

60

Ve druhé řadě, jak vyplývá z ustálené judikatury, k zajištění toho, aby soud, který může rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, byl schopen účinnou právní ochranu požadovanou čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU poskytnout, je zásadní ochrana jeho nezávislosti, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny, který mezi požadavky plynoucími ze základního práva na účinný prostředek nápravy uvádí přístup k „nezávislému“ soudu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 41, a ze dne 7. září 2023, Asociaţia Forumul Judecătorilor din România, C‑216/21, EU:C:2023:628, bod 61, jakož i citovaná judikatura).

61

Tento požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou právní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, která mají zásadní význam jakožto záruky ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování společných hodnot členských států uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, body 48 a 63, jakož i ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 66 a citovaná judikatura].

62

Soudní dvůr rozhodl, že tyto záruky vyžadují existenci pravidel, zejména pro složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se rozhodování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a o jeho neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 66, a ze dne 13. ledna 2022, Minister Sprawiedliwości, C‑55/20, EU:C:2022:6, bod 65, jakož i citovaná judikatura].

63

Kromě toho, jak vyplývá z ustálené judikatury, nezbytná svoboda soudců ve vztahu ke všem vnějším zásahům nebo tlakům vyžaduje určité záruky vlastní ochraně těchto osob, jejichž úkolem je rozhodovat, jako je neodvolatelnost [rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 64, a ze dne 13. ledna 2022, Minister Sprawiedliwości, C‑55/20, EU:C:2022:6, bod 66, jakož i citovaná judikatura].

64

Zásada neodvolatelnosti, jejíž zásadní význam Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, zejména vyžaduje, aby soudci mohli zůstat ve funkci až do věku povinného odchodu do důchodu nebo do skončení funkčního období, bylo-li stanoveno na dobu určitou. Ač tato zásada není absolutní, odchýlit se od ní lze pouze za podmínky, že to odůvodňují naléhavé legitimní důvody při dodržení zásady proporcionality. Je tedy obecně uznáváno, že soudci mohou být odvoláni, pokud nejsou schopni výkonu funkce z důvodu nezpůsobilosti nebo vážného provinění, v souladu s příslušnými postupy [rozsudky ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 76; ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů), C‑192/18, EU:C:2019:924, bod 113, a ze dne 17. května 2024, NADA a další, C‑115/22, EU:C:2024:384, bod 43, jakož i citovaná judikatura).

65

Záruka neodvolatelnosti členů soudu tedy vyžaduje, aby případy odvolání jeho členů byly stanoveny zvláštní právní úpravou, prostřednictvím výslovných legislativních ustanovení, jež poskytují záruky, které jdou nad rámec záruk stanovených obecnými pravidly správního a pracovního práva použitelnými v případě neoprávněného odvolání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2024, NADA a další, C‑115/22, EU:C:2024:384, bod 44 a citovaná judikatura).

66

Ve třetí řadě z judikatury vyplývá, že členský stát nemůže změnit své právní předpisy tak, aby to vedlo ke snížení úrovně ochrany hodnoty právního státu vyjádřené zejména v článku 19 SEU. Členské státy jsou tedy povinny dbát na to, aby nedošlo z hlediska této hodnoty ke snížení úrovně jejich právních předpisů v oblasti organizace soudnictví, tím, že se zdrží přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, body 63 a 64, jakož i ze dne 7. září 2023, Asociaţia Forumul Judecătorilor din România, C‑216/21, EU:C:2023:628, bod 69 a citovaná judikatura).

67

V této souvislosti již Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním ustanovením týkajícím se organizace soudnictví, která mohou v daném členském státě představovat snížení úrovně ochrany hodnoty právního státu, zejména záruk nezávislosti soudů (rozsudek ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 65 a citovaná judikatura).

68

V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která upravuje postavení vojenského soudce uznaného nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka, prošla několika postupnými novelizacemi.

69

Původně mohl vojenský soudce, který se v takové situaci nacházel, podle čl. 35 odst. 4 zákona o vojenských soudech požádat KRS, aby navrhla prezidentovi Polské republiky jeho jmenování do rovnocenné funkce u obecného soudu, přičemž prezident měl diskreční pravomoc takové jmenování provést.

70

Následně polský zákonodárce do článku 233 zákona o obraně vlasti ve znění účinném ke dni 23. března 2022 zavedl pravidlo, podle něhož byl vojenský soudce nebo státní zástupce pro vojenské věci propuštěný z výkonu služebního poměru vojáka ze zákona ponechán ve funkci, kterou zastával.

71

Nakonec bylo novelou tohoto článku 233 zákona o obraně vlasti, provedenou článkem 10 novelizačního zákona, toto pravidlo o setrvání ve funkci v případě vojenských soudců zrušeno. Z vysvětlení poskytnutých polskou vládou v písemném vyjádření vyplývá, že tato novela vedla k navrácení do právního stavu před nabytím účinnosti zákona o obraně vlasti, takže vojenští soudci propuštění z výkonu služebního poměru vojáka mohou v zásadě opětovně požádat, aby byli na základě čl. 35 odst. 4 zákona o vojenských soudech jmenováni prezidentem Polské republiky na návrh KRS do rovnocenné funkce u obecného soudu. Podle článku 13 novelizačního zákona jsou však z tohoto pravidla vyňati vojenští soudci, kteří byli propuštěni z výkonu služebního poměru vojáka přede dnem nabytí účinnosti tohoto novelizačního zákona, tj. před 15. listopadem 2023, ale byli ponecháni ve funkci vojenského soudce v souladu s článkem 233 zákona o obraně vlasti. Na základě tohoto článku 13 jsou dotyční soudci ke dni nabytí účinnosti novelizačního zákona přeloženi do výslužby.

72

Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda tato vnitrostátní právní úprava, která za okolností připomenutých v předchozím bodě zavedla opatření spočívající v povinném předčasném odchodu vojenských soudců, propuštěných z výkonu služebního poměru vojáka, do výslužby, porušuje požadavky vyplývající ze zásady nezávislosti soudců, jak vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Je totiž třeba připomenout, že článek 267 SFEU neopravňuje Soudní dvůr k tomu, aby použil pravidla unijního práva na určitý případ, nýbrž pouze k tomu, aby se vyjádřil k výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány. Podle ustálené judikatury však Soudní dvůr může v rámci soudní spolupráce zavedené tímto článkem 267 SFEU na základě okolností uvedených ve spise, který má k dispozici, poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků toho či onoho ustanovení unijního práva (rozsudek ze dne 17. října 2024, NFŠ, C‑28/23, EU:C:2024:893, bod 39 a citovaná judikatura).

73

Zaprvé ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce a z vyjádření polské vlády vyplývá, že zejména v přípravných pracích k novelizačnímu zákonu nelze nalézt žádný důvod, který by odůvodňoval vnitrostátní právní úpravu stanovící povinný předčasný odchod vojenských soudců propuštěných z výkonu služebního poměru vojáka, ale setrvávajících ve funkci vojenského soudce do výslužby ke dni 15. listopadu 2023. Kromě toho se tento zákon podle všeho použije pouze na vojenské soudce, a nikoli na státní zástupce pro vojenské věci, i když se na obě tyto kategorie dříve vztahovala stejná pravidla pro setrvání v činné službě po propuštění z výkonu služebního poměru vojáka. Z toho rovněž vyplývá, že toto rozdílné zacházení nebylo polským zákonodárcem odůvodněno z hlediska existence objektivního rozdílu v postavení uvedených dvou kategorií ve vztahu k předmětu uvedené právní úpravy. Za těchto podmínek a s výhradou ověření, která přísluší provést vnitrostátnímu soudu, se jeví, že vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je v rozporu s požadavkem připomenutým v bodě 64 tohoto rozsudku, podle něhož musí být výjimky ze zásady neodvolatelnosti soudců odůvodněny naléhavými legitimními důvody.

74

Zadruhé podle informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce a potvrzených polskou vládou v písemném vyjádření je novelizační zákon výsledkem parlamentního pozměňovacího návrhu, aniž by bylo možné prokázat jakoukoli spojitost mezi tímto pozměňovacím návrhem týkajícím se vojenských soudů a předmětem původního návrhu zákona. Kromě toho se článek 13 tohoto zákona ve skutečnosti týkal toliko soudce P. R. Pouze tento soudce se totiž nacházel v postavení vojenského soudce, který ke dni 15. listopadu 2023 setrvával ve funkci u vojenského soudu poté, co byl propuštěn ze služebního poměru vojáka. V takovém případě je přitom třeba uvedenou právní úpravu mající formu ustanovení s obecnou působností ve skutečnosti považovat za individuální opatření.

75

Evropský soud pro lidská práva v tomto ohledu v souladu se svou ustálenou judikaturou zejména v bodech 59 a 115 až 117 rozsudku ze dne 23. června 2016, Baka v. Maďarsko (CE:ECHR:2016:0623JUD002026112), v podstatě zdůraznil, že zásah do výkonu práva musí být v zásadě založen na nástroji s obecnou působností.

76

Zatřetí jak ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, tak z písemného vyjádření polské vlády vyplývá, že opatření spočívající v povinném předčasném odchodu soudce P. R. do výslužby nebylo přijato z důvodu neschopnosti tohoto soudce pokračovat ve výkonu funkce v důsledku nezpůsobilosti nebo závažného porušení povinností, nýbrž z důvodu kritiky reformy soudnictví v Polsku, kterou tento soudce veřejně prezentoval. Jak uvádí Komise v písemném vyjádření, služební postup a postavení téhož soudce, shrnuté v bodech 22 až 26 tohoto rozsudku, ostatně spíše potvrzují existenci příčinné souvislosti mezi výkonem jeho svobody projevu v otázkách týkajících se reforem polského soudního systému na jedné straně a opatřením spočívajícím v jeho povinném předčasném odchodu do výslužby na základě článku 13 novelizačního zákona na straně druhé. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, se tedy jeví, že toto opatření zapadá do řady opatření přijatých vůči tomuto soudci, která mají povahu sankce.

77

Začtvrté z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že zatímco čl. 73 odst. 2 a 3 zákona o obecných soudech stanoví, že proti rozhodnutí o povinném předčasném odchodu soudce do výslužby z důvodu jeho nezpůsobilosti k výkonu funkce lze podat opravný prostředek, novelizační zákon žádný opravný prostředek pro soudce, na kterého se vztahuje opatření spočívající v povinném odchodu do výslužby podle článku 13 tohoto zákona, odůvodněné nikoli jeho nezpůsobilostí k výkonu funkce soudce, ale jeho nezpůsobilostí k výkonu služebního poměru vojáka, nestanovil. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, tomuto závěru podle všeho nebrání okolnost, že soudce P. R. mohl podat k Okresnímu soudu pro Varšavu-střed (Sąd Rejonowy dla Warszawy-Śródmieścia w Warszawie) žalobu na určení, že jeho pracovní poměr trvá. Jak totiž vyplývá z bodu 44 tohoto rozsudku, předkládající soud v odpovědi na žádost Soudního dvora o informace upřesnil, že rozhodnutí, kterým by bylo konstatováno, že ke skončení pracovního poměru soudce P. R. nedošlo, by mělo omezený dosah, neboť by nevedlo ani ke zpětnému zrušení účinků vyvolaných opatřením spočívajícím v povinném předčasném odchodu do výslužby podle článku 13 novelizačního zákona, ani k opětovnému přijetí tohoto soudce do funkce k soudu, u něhož funkci soudce vykonával.

78

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že soudci a státní zástupci mají právo na ochranu před svévolí a pouze přezkum legality rozhodnutí o odvolání nezávislým soudním orgánem může zajistit účinnost tohoto práva (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 24. října 2023, Pająk a další v. Polsko, CE:ECHR:2023:1024JUD002522618, bod 194, jakož i citovaná judikatura).

79

Zapáté ustanovení článků 10 a 13 novelizačního zákona tím, že ruší právo vojenského soudce, který byl propuštěn z výkonu služebního poměru vojáka, na setrvání ve funkci soudce u vojenského soudu, do něhož byl jmenován, a ukládají vojenskému soudci, který byl na základě zákona ponechán ve funkci, povinnost odejít předčasně do výslužby, mohou, s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, vést ke snížení úrovně polských právních předpisů v oblasti organizace soudnictví v rozporu se zásadou nesnižování úrovně právní ochrany připomenutou v bodech 66 a 67 tohoto rozsudku.

80

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první dvě otázky ve věci C‑646/23 a na první otázku ve věci C‑661/23 odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví povinný předčasný odchod vojenského soudce uznaného nezpůsobilým k výkonu služebního poměru vojáka do výslužby ke dni nabytí účinnosti této právní úpravy, za okolností, kdy zaprvé uvedená právní úprava nevysvětluje důvody pro přijetí jejích ustanovení, ani neuvádí žádný veřejný zájem, kterému by tato ustanovení odpovídala, zadruhé se tatáž právní úprava nepoužije na státní zástupce pro vojenské věci uznané nezpůsobilými k výkonu služebního poměru vojáka, ačkoli vojenští soudci i státní zástupci pro vojenské věci dříve podléhali stejným pravidlům, a ve skutečnosti se týká pouze jediného soudce, přičemž spadá do řady opatření přijatých vůči tomuto soudci, která mají povahu sankce, a zatřetí uvedený soudce nemá k dispozici žádný opravný prostředek, kterým by mohl napadnout opatření spočívající v povinném odchodu do výslužby, jež se ho týká.

81

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑661/23 a čtvrté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑646/23 je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a zásada přednosti unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby vnitrostátní soud a jakýkoli jiný orgán dotčeného členského státu neuplatňovaly vnitrostátní právní úpravu, která soudci ukládá povinný předčasný odchod do výslužby, byla-li tato právní úprava přijata v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, a zda z toho vyplývá, že soudce, který byl na základě uvedené právní úpravy přeložen do výslužby, musí být opětovně přijat do funkce.

82

Za účelem odpovědi na tyto otázky je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že zásada přednosti unijního práva zakotvuje nadřazenost unijního práva nad právem členských států. Tato zásada tedy ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území uvedených států [rozsudky ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, body 157 a 158, a ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 88, jakož i citovaná judikatura].

83

Uvedená zásada v tomto směru zejména ukládá každému vnitrostátnímu soudu, jenž má v rámci svých pravomocí aplikovat ustanovení unijního práva, aby zajistil plný účinek těchto ustanovení ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, která je v rozporu s ustanovením unijního práva majícím přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o její předchozí odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 24; ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 58, a ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 89, jakož i citovaná judikatura].

84

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, vykládaný ve světle článku 47 Listiny, který ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, jež není vázána na žádnou podmínku, zejména pokud jde o nezávislost a nestrannost soudů, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo, a požadavek, aby se jednalo o soudy předem zřízené zákonem, má přitom přímý účinek, který znamená, že se upustí od použití jakéhokoli ustanovení či vnitrostátní judikatury nebo praxe odporující těmto ustanovením unijního práva, jak jsou vykládána Soudním dvorem [rozsudek ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 90, jakož i citovaná judikatura].

85

Soudní dvůr v souvislosti s opatřením o dočasném zproštění výkonu funkce soudce přijatým kárným orgánem v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU rozhodl, že vnitrostátní soud musí za účelem splnění zejména povinností připomenutých v bodech 82 až 84 tohoto rozsudku upustit od použití tohoto opatření, je-li to s ohledem na dotčenou procesní situaci nezbytné k zaručení přednosti unijního práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, YP a další, (Zbavení soudce jeho imunity a dočasné zproštění výkonu jeho funkce), C‑615/20 a C‑671/20, EU:C:2023:562, bod 65, jakož i citovaná judikatura].

86

Tento výklad se použije rovněž ve srovnatelném kontextu věcí v původních řízeních, který se vyznačuje přijetím právní úpravy ukládající soudci povinnost odejít předčasně do výslužby v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.

87

Vzhledem k tomu, že konečné posouzení skutkového stavu, jakož i aplikace a výklad vnitrostátního práva přísluší v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU pouze předkládajícímu soudu, bude také na něm, aby určil konkrétní důsledky, které pro původní řízení vyplývají ze zásady připomenuté v předchozím bodě. Jak však bylo připomenuto v bodě 72 tohoto rozsudku, Soudní dvůr může na základě okolností uvedených ve spise, který má k dispozici, poskytnout tomuto soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro uvedený soud za tímto účelem užitečné.

88

V tomto ohledu z odpovědi na první dvě otázky ve věci C‑646/23 a na první otázku ve věci C‑661/23 vyplývá, že přednost, jakož i přímý účinek čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU znamenají, že předkládající soud upustí od použití vnitrostátní právní úpravy, která v rozporu s uvedeným ustanovením ukládá samosoudci tohoto soudu povinnost odejít předčasně do výslužby. Tento soud musí mít rovněž možnost ve stejném složení dále vést řízení, která před ním probíhala ke dni přeložení tohoto soudce do výslužby, jenž proto musí být opětovně přijat do funkce, přičemž soudní orgány příslušné k určení a změně složení rozhodovacích formací vnitrostátního soudu jsou povinny jeho opětovné přijetí do funkce zajistit [obdobně viz rozsudky ze dne 13. července 2023, YP a další (Zbavení soudce jeho imunity a dočasné zproštění výkonu jeho funkce), C‑615/20 a C‑671/20, EU:C:2023:562, bod 72, a ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 95, jakož i citovaná judikatura].

89

Na druhou otázku ve věci C‑661/23 a čtvrtou otázku ve věci C‑646/23 je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a zásada přednosti unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby vnitrostátní soud a jakýkoli jiný orgán dotčeného členského státu neuplatňovaly vnitrostátní právní úpravu, která soudci ukládá povinný předčasný odchod do výslužby, byla-li tato právní úprava přijata v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, což znamená, že soudce, který byl na základě uvedené právní úpravy přeložen do výslužby, musí být opětovně přijat do funkce. Soudní orgány příslušné k určení a změně složení rozhodovacích formací jsou povinny opětovné přijetí tohoto soudce do funkce zajistit.

90

Podstatou třetích otázek předkládajícího soudu ve věcech C‑646/23 a C‑661/23 je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který se rozhodne přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, je oprávněn dočasně pozastavit uplatňování vnitrostátní právní úpravy, která stanoví povinný předčasný odchod samosoudce tohoto soudu do výslužby, do doby, než vydá rozhodnutí na základě odpovědi Soudního dvora, i když sám nemá podle vnitrostátního práva pravomoc takové pozastavení nařídit. Předkládající soud se rovněž táže, zda takové pozastavení případně znamená, že uvedenému soudci musí být umožněno dále projednávat ostatní věci, které mu byly ke dni nabytí účinnosti opatření spočívajícího v jeho povinném předčasném odchodu do výslužby přiděleny.

91

Podle ustálené judikatury plná účinnost unijního práva vyžaduje, aby soud, kterému byl předložen spor řídící se tímto právem, mohl nařídit předběžná opatření umožňující zaručit plnou účinnost soudního rozhodnutí o existenci práv dovolávaných na základě tohoto práva, které má být vydáno. Pokud by totiž vnitrostátní soud, který přeruší řízení do doby, než Soudní dvůr odpoví na jeho předběžnou otázku, nemohl nařídit předběžná opatření po dobu, než vydá rozhodnutí na základě odpovědi Soudního dvora, užitečný účinek systému zavedeného článkem 267 SFEU by byl oslaben. Účinnost tohoto systému by byla rovněž ohrožena, pokud by autorita spojená s takovými předběžnými opatřeními mohla být ignorována, a to zejména ze strany orgánu veřejné moci členského státu, ve kterém byla uvedená opatření přijata [rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 142 a citovaná judikatura].

92

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že vnitrostátní soud musí případně upustit od použití pravidel vnitrostátního práva, která by této pravomoci nařídit předběžná opatření bránila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 1990, Factortame a další, C‑213/89, EU:C:1990:257, bod 21, a usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. února 2021, Sea Watch, C‑14/21 a C‑15/21, EU:C:2021:149, bod 32, jakož i citovaná judikatura).

93

Z toho vyplývá, že předkládající soud musí mít do doby, než na základě odpovědi Soudního dvora rozhodne v původních trestních řízeních, možnost pozastavit uplatňování ustanovení novelizačního zákona, která mu ukládají použít opatření spočívající v povinném předčasném odchodu do výslužby. Toto dočasné pozastavení uplatňování této právní úpravy, a tudíž i opatření spočívajícího v povinném předčasném odchodu samosoudce tohoto soudu do výslužby rovněž znamená, že uvedený soud nemůže být z důvodů nabytí účinnosti tohoto opatření zbaven pravomoci k projednávání ostatních věcí probíhajících před ním ke dni nabytí účinnosti uvedeného opatření, takže musí mít možnost tato řízení dále projednávat, přinejmenším po dobu uvedeného dočasného pozastavení.

94

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázky ve věcech C‑646/23 a C‑661/23 odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který se rozhodne přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, je oprávněn dočasně pozastavit uplatňování vnitrostátní právní úpravy, která stanoví povinný předčasný odchod samosoudce tohoto soudu do výslužby, do doby, než vydá rozhodnutí na základě odpovědi Soudního dvora, i když sám nemá podle vnitrostátního práva pravomoc takové pozastavení nařídit. Toto dočasné pozastavení znamená, že soudce, kterého se opatření spočívající v povinném odchodu do výslužby týká, musí mít možnost dále projednávat ostatní věci, které mu byly ke dni nabytí účinnosti tohoto opatření přiděleny.

95

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: