–

za Falconeri Srl: R. Cinti, avvocato,

–

za španělskou vládu: A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: A. Armenia, M. Björkland a F. Moro, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Hera Comm SpA, která je dodavatelem elektřiny, a společností Falconeri Srl, která je odběratelem, ve věci vrácení další daně ke spotřební dani z elektřiny stanovené italskou právní úpravou.

3

Směrnice 2008/118 byla zrušena směrnicí Rady (EU) 2020/262 ze dne 19. prosince 2019, kterou se stanoví obecná úprava spotřebních daní (Úř. věst. 2020, L 58, s. 4). Směrnice 2008/118 je však i nadále použitelná ratione temporis na skutkové okolnosti sporu v původním řízení.

4

Bod 2 odůvodnění této směrnice uváděl:

„Je třeba, aby podmínky pro výběr spotřební daně ze zboží, na něž se vztahuje směrnice [Rady] 92/12/EHS [ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. 1992, L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179)] (dále jen ‚zboží podléhající spotřební dani‘), zůstaly harmonizovány, aby bylo zajištěno řádné fungování vnitřního trhu.“

5

Článek 1 uvedené směrnice stanovil:

„1.   Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží (dále jen ,zboží podléhající spotřební dani‘):

[…]

2.   Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.

[…]“

6

Článek 9 druhý pododstavec téže směrnice stanovil:

„Spotřební daň se vyměří a vybere a popřípadě vrátí nebo promine postupem stanoveným každým členským státem. Členské státy použijí stejné postupy na tuzemské zboží i na zboží pocházející z ostatních členských států.“

7

Článek 48 odst. 1 směrnice 2008/118 stanovil:

„Členské státy do 1. ledna 2010 přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí s účinkem od 1. dubna 2010. […]“

8

Článek 1 směrnice 2003/96 stanoví:

„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“

9

Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví seznam výrobků, které spadají pod pojem „energetické produkty“ ve smyslu uvedené směrnice. Článek 2 odst. 2 téže směrnice upřesňuje, že se směrnice vztahuje rovněž na elektřinu kódu KN 2716.

10

Článek 15 odst. 1 směrnice 2003/96 stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny ostatní předpisy Společenství, mohou členské státy uplatňovat pod finanční kontrolou plné nebo částečné osvobození od daně nebo sníženou úroveň zdanění na:

[…]

[…]“

11

Článek 2033 Codice civile (občanský zákoník) stanoví:

„Každá osoba, která poskytla bezdůvodné peněžité plnění, má právo požadovat vrácení částky, kterou zaplatila. Má rovněž právo na užitky a úroky ode dne poskytnutí peněžitého plnění, pokud osoba, která jej přijala, nejednala v dobré víře, nebo pokud jednala v dobré víře, ode dne podání návrhu k soudu.“

12

Decreto-legge n. 511 – Disposizioni urgenti in materia di finanza regionale e locale (nařízení s mocí zákona č. 511 o naléhavých ustanoveních v oblasti regionálních a místních financí) ze dne 28. listopadu 1988 (GURI č. 280 ze dne 29. listopadu 1988) ve znění článku 5 decreto legislativo n. 26 – Attuazione della direttiva 2003/96/CE che ristruttura il quadro comunitario per la tassazione dei prodotti energetici e dell’elettricita (legislativní nařízení č. 26, kterým se provádí směrnice 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny), ze dne 2. února 2007 (GURI no 68, ze dne 22. března 2007, běžný doplněk č. 77) (dále jen ,nařízení s mocí zákona č. 511/1988‘) ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporu v původním řízení v preambuli uváděl „mimořádnou a naléhavou potřebu zajistit zdroje nezbytné pro financování regionálních a místních orgánů veřejné správy s cílem zajistit plnění institucionálních úloh“.

13

Článek 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988, který byl zrušen s účinností od 1. dubna 2012, zněl takto:

„1.   Zavádí se další daň ke spotřební dani z elektřiny uvedené v článku 52 a následujících konsolidovaného znění právních předpisů o daních z výroby a spotřeby, jakož i trestních a správních sankcích, schváleného [decreto legislativo n. 504 – Testo unico delle disposizioni legislative concernenti le imposte sulla produzione e sui consumi e relative sanzioni penali e amministrative (legislativní nařízení č. 504 o konsolidovaném znění právních předpisů o daních z výroby a spotřeby, jakož i trestních a správních sankcích) ze dne 26. října 1995 (GURI č. 279, ze dne 29. listopadu 1995, běžný doplněk č. 143) (dále jen ,legislativní nařízení č. 504/1995‘)], ve výši:

[…]

3.   Další daně uvedené v odstavci 1 platí osoby povinné k dani uvedené v článku 53 [legislativního nařízení č. 504/1995] při dodání elektřiny konečným spotřebitelům nebo, v případě elektřiny vyrobené nebo zakoupené pro vlastní spotřebu, v okamžiku její spotřeby. Další daně se vybírají a vymáhají stejným způsobem jako spotřební daň z elektřiny.

4.   Další daně uvedené v odstavci 1 za dodávky elektřiny s disponibilním výkonem nepřesahujícím 200 kW se platí přímo obcím a provinciím, na jejichž území se uživatelé nacházejí. Další daně za dodávky elektřiny s disponibilním výkonem vyšším než 200 kW a za spotřebu elektřiny vyrobené nebo zakoupené pro vlastní spotřebu jsou odváděny do státního rozpočtu, s výjimkou daní vybíraných na území regionu Valle d’Aosta [Itálie] a autonomních provincií Trento [Itálie] a Bolzano [Itálie], které se odvádí přímo obcím a provinciím.

5.   Ustanovení čl. 52 odst. 3 [legislativního nařízení č. 504/1995] se nepoužijí na další daně uvedené v odstavci 1; spotřeba související s veřejným osvětlením a vykonáváním činností výroby, přenosu a distribuce elektřiny je však od dalších daní osvobozena.

[…]“

14

Řízení týkající se žádosti o vrácení spotřební daně zaplacené bezdůvodně je upraveno legislativním nařízením č. 504/1995.

15

Článek 14 tohoto legislativního nařízení, nadepsaný „Vrácení spotřební daně“, v odstavci 1 stanoví:

„Spotřební daň se vrátí, pokud vyjde najevo, že byla zaplacena bezdůvodně; pravidla pro vrácení daně uvedená v tomto článku se použijí rovněž na žádosti týkající se úlev, které byly přiznány prostřednictvím úplného nebo částečného vrácení zaplacené spotřební daně nebo jinými způsoby stanovenými v pravidlech, jimiž se řídí jednotlivé úlevy.“

16

Článek 16 uvedeného legislativního nařízení, nadepsaný „Výsada“, v odstavci 3 stanoví:

„Pohledávky, které mají osoby povinné k dani po zaplacení daně vůči odběratelům výrobků, za něž tuto daň zaplatili, mohou být přeneseny do fakturace […]“

17

Článek 52 téhož legislativního nařízení zní následovně:

„1.   Elektrická energie (kód KN 2716) podléhá spotřební dani podle sazeb, které jsou v době dodání elektřiny konečným spotřebitelům nebo v době spotřeby elektřiny vyrobené výrobcem pro vlastní spotřebu stanoveny v příloze I.

[…]

3.   Od spotřební daně je osvobozena elektřina:

[…]“

18

Článek 53 legislativního nařízení č. 504/1995 stanoví:

„1.   Povinnost zaplatit spotřební daň z elektřiny mají:

[…]“

19

Článek 60 tohoto legislativního nařízení stanoví:

„Ustanovení této hlavy, s výjimkou čl. 52 [třetího pododstavce], se použijí i na další daně ke spotřební dani z elektřiny, pokud se na ně vztahují stejná pravidla jako pro spotřební daň.“

20

Článek 2 odst. 6 decreto legislativo no 23 – Disposizioni in materia di federalismo Fiscale Municipale (legislativní nařízení č. 23 o ustanoveních týkajících se federálního systému obecních daní), ze dne 14. března 2011 (GURI č. 67, ze dne 23. března 2011), stanoví, že od roku 2012 se v regionech s běžným statutem přestává uplatňovat další daň ke spotřební dani z elektřiny stanovená v čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) nařízení s mocí zákona č. 511/1988. Další daň byla zcela zrušena od 1. dubna 2012.

21

Na základě smlouvy uzavřené dne 1. října 2009 společnost Hera Comm pravidelně dodávala elektřinu společnosti Falconeri.

22

Až do 1. dubna 2012, kdy byl zrušen článek 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988, platila Hera Comm italské státní pokladně další daň ke spotřební dani z elektřiny stanovenou tímto ustanovením (dále jen „další daň“). Takto zaplacenou daň přenesla na společnost Falconeri, čímž se jí vrátila celá protihodnota této daně.

23

Vzhledem k tomu, že společnost Falconeri měla za to, že uvedená daň je v rozporu s unijním právem, podala k Tribunale di Bologna (soud v Boloni, Itálie) žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, kterou se domáhala, aby byla společnosti Hera Comm uložena povinnost vrátit částky zaplacené z tohoto titulu.

24

Usnesením ze dne 19. dubna 2021 Tribunale di Bologna (soud v Boloni) této žalobě vyhověl, jelikož shledal, že článek 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988 je v rozporu s čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118, jak je vykládán ustálenou judikaturou Soudního dvora, a je proto třeba jej nepoužít. Vzhledem k tomu, že platby, které společnost Falconeri uskutečnila v souvislosti s další daní, neměly právní základ, uložil tento soud společnosti Hera Comm povinnost vrátit odpovídající částky, a to od uplynutí lhůty k provedení směrnice 2008/118 až do zrušení čl. 6 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 511/1988.

25

Společnost Hera Comm proto vrátila bezdůvodná peněžitá plnění. Dne 19. května 2021 však podala proti tomuto usnesení odvolání ke Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni, Itálie), který je předkládajícím soudem, přičemž tvrdila, že další daň je jen zvýšením sazby spotřební daně z elektřiny, a nepředstavuje tedy „další nepřímou daň“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118.

26

Předkládající soud si zaprvé klade otázku, zda musí být další daň považována za daň odlišnou od spotřební daně z elektřiny, neboť je pouze zlomkem nebo násobkem této daně. Upřesňuje, že tato spotřební daň a tato další daň mají podobnou strukturu a režimy, které se částečně překrývají. Konkrétně uvedená daň zvyšuje sazbu spotřební daně z elektřiny a je stanovována, vyměřována a vybírána stejným způsobem jako spotřební daň. Za těchto podmínek lze další daň chápat jen jako zvýšení sazby spotřební daně, a nepředstavuje tedy „další nepřímou daň“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 této směrnice a nepodléhá povinnosti vázat ji na zvláštní důvody stanovené v tomto ustanovení.

27

Naproti tomu, kdyby se jednalo o odlišné daně, mohl by existovat rozpor mezi pravidlem vnitrostátního práva, kterým byla zavedena další daň, aniž byla vázána na zvláštní důvody, a článkem 1 odst. 2 směrnice 2008/118, který takovou vazbu vyžaduje. Možnost přenést platbu této daně na konečného odběratele závisí na vyřešení tohoto rozporu.

28

Podle předkládajícího soudu doslovný, celkový a teleologický výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 brání tomu, aby spotřební daň z elektřiny a další daň byly považovány za jednu a tutéž nepřímou daň. Tato směrnice neomezuje daňovou pravomoc členských států, pokud jde o formy, ve kterých může být vykonávána, ale omezuje ji z hlediska sledovaných cílů a důsledků, které z ní vyplývající daně mají na trh.

29

Zadruhé se předkládající soud táže, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 může mít přímé horizontální účinky v rámci takového sporu mezi jednotlivci, jako je spor, který mu byl předložen. Konkrétně odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora týkající se zákazu horizontálního přímého účinku směrnic, která však neumožňuje výslovně určit, zda se tento zákaz vztahuje či nevztahuje na „vylučovací účinek“, jehož cílem je nepoužít pravidlo vnitrostátního práva, které je v rozporu se směrnicí.

30

Tento soud má za to, že podle prvního směru vnitrostátní judikatury je třeba nepoužít čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení s mocí zákona č. 511/1988 bez ohledu na přímý horizontální nebo vertikální účinek článku 1 odst. 2 směrnice 2008/118 z důvodu zásady bezprostřední použitelnosti výkladu unijního práva podaného Soudním dvorem na základě článku 267 SFEU. Naproti tomu podle druhého směru judikatury brání neúčinnost „samovykonatelných“ směrnic v horizontálních vztazích tomu, aby se konečný spotřebitel dovolával směrnice 2008/118 vůči dodavateli a ponechává mu pouze možnost podat žalobu na náhradu škody.

31

V projednávané věci je usnesení vydané v prvním stupni v souladu s ustálenou judikaturou Corte di cassazione (Kasační soud, Itálie), podle níž jsou pravidla upravující vrácení další daně slučitelná s unijním právem, jelikož při neexistenci společných pravidel v této oblasti přísluší členským státům, aby takové vrácení upravily v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity. Podle této vnitrostátní judikatury představují spotřební daň a další daň dvě odlišné daně. Je však vyloučeno, aby tato daň splňovala podmínku sledování zvláštních důvodů požadovanou v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118, neboť jediným cílem, který sleduje, je „zajistit zdroje nezbytné pro financování regionálních a místních orgánů veřejné správy s cílem zajistit plnění institucionálních úloh“.

32

Předkládající soud dále upřesňuje, že společnost Hera Comm není podnikem s veřejnou účastí ani není pověřena veřejnou službou. Právní vztah mezi touto společností a jejím zákazníkem má tudíž pro účely přenesení další daně horizontální povahu. Podle tohoto soudu by potvrzení přímého účinku článku 1 odst. 2 směrnice 2008/118 v tomto horizontálním vztahu plně zajistilo provedení zásad rovnocennosti a efektivity a zabránilo by nepřiměřené diskriminaci odběratele, který nemůže vůči svému smluvnímu partnerovi namítat protiprávnost další daně, jejíž hospodářské zatížení nesl, z důvodu, že tato daň je v rozporu s unijním právem.

33

Za těchto podmínek se Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 musí být vykládán v tom smyslu, že další daň ke spotřební dani z výrobku, která představuje pouze zlomek nebo násobek spotřební daně, jíž tento výrobek již podléhá, ale příjmy z níž jsou určeny jiným orgánům veřejné správy, než kterým jsou určeny příjmy ze spotřební daně, a která se neřídí pravidly pro osvobození použitelnými na tuto spotřební daň, je možné považovat za daň odlišnou od této spotřební daně, a může proto spadat pod pojem „další nepřímé daně“ ve smyslu tohoto ustanovení, kterou členské státy mohou vybírat, pokud sleduje zvláštní důvod, jenž je odlišný od spotřební daně.

35

V projednávané věci, jak vyplývá z informací poskytnutých předkládajícím soudem, se struktura a režim spotřební daně z elektřiny a další daně částečně překrývají, jelikož další daň zvyšuje sazbu spotřební daně a je stanovována, vyměřována a vybírána stejným způsobem jako spotřební daň. Podle společnosti Hera Comm představuje další daň pouze zvýšení spotřební daně z elektřiny, a nikoli odlišnou daň. Podle upřesnění poskytnutých předkládajícím soudem je přitom usnesení vydané v prvním stupni v rámci sporu v původním řízení v souladu s vnitrostátní judikaturou, podle níž se spotřební daň a další daň považují za dvě odlišné daně.

36

Úvodem je třeba poznamenat, že kvalifikace zdanění, daně, cla nebo poplatku z pohledu unijního práva musí být určena Soudním dvorem v závislosti na objektivních vlastnostech zdanění nezávisle na jeho kvalifikaci podle vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park,C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 45 a citovaná judikatura).

37

V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že podle čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 mohou členské státy ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.

38

Pokud jde konkrétně o pojem „další nepřímé daně“ ve smyslu tohoto ustanovení, podle ustálené judikatury Soudního dvora tento pojem označuje jiné nepřímé daně ze spotřeby zboží uvedeného v čl. 1 odst. 1 této směrnice, než jsou „spotřební daně“ ve smyslu tohoto ustanovení, které jsou vybírány ze zvláštních důvodů (rozsudky ze dne 4. června 2015, Kernkraftwerke Lippe-Ems,C‑5/14, EU:C:2015:354, bod 59, a ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park,C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 48).

39

V tomto ohledu zaprvé čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118 zakotvuje zásadu, podle které tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu takového zboží, jako je elektřina, tím, že harmonizuje podmínky pro výběr spotřební daně, jak uvádí bod 2 odůvodnění této směrnice.

40

Zadruhé podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2003/96 se na elektřinu vztahuje harmonizovaný režim zdanění zavedený touto směrnicí.

41

Zatřetí Soudní dvůr upřesnil, že cílem možnosti přiznané členským státům v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 je zohledňovat různorodé daňové tradice členských států v této oblasti a časté využívání nepřímých daní pro účely mimorozpočtové politiky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park,C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 48 a citovaná judikatura).

42

Vzhledem k tomu, že podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/118 a čl. 2 odst. 2 směrnice 2003/96 je zdanění elektřiny předmětem harmonizace v rámci Evropské unie, další daň, která je odlišná od spotřební daně z elektřiny, pokud nepředstavuje jen zvýšení její sazby, může být připuštěna pouze tehdy, pokud splňuje podmínky stanovené v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118.

43

Zaprvé, pokud jde o odlišnou povahu další daně dotčené ve věci v původním řízení, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že základ této daně se vypočítával stejným způsobem jako základ spotřební daně z elektřiny a uvedená daň se řídila stejnými pravidly pro stanovení, vyměření a výběr, jako jsou pravidla použitelná na tuto spotřební daň. Kromě toho bylo zdanitelné plnění stejné jako u spotřební daně, a sice dodávka a prodej elektřiny.

44

Konečný příjemce další daně byl však odlišný od konečného příjemce spotřební daně. Jak totiž uvedl předkládající soud, ze stejného množství elektřiny distribuované konečným spotřebitelům musela být spotřební daň odvedena do italské státní pokladny a z další daně měly prospěch místní nebo regionální orgány veřejné správy.

45

Dále článek 6 nařízení s mocí zákona č. 511/1988 umožňoval rozlišovat zdanění elektřiny v závislosti na spotřebě, místu dodání, jakož i na spotřebovaném množství. Taková rozlišovací kritéria se přitom na spotřební daň nevztahují, jelikož nejsou stanovena ve směrnicích 2008/118 a 2003/96.

46

Konečně, zatímco čl. 52 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1995 stanovil v souladu se směrnicí 2003/96 určitá osvobození od spotřební daně, osoby povinné k další dani těchto osvobození nepožívaly.

47

Jak přitom uvedla Komise v písemném vyjádření, kdyby uvedená daň byla pouze zvýšením sazby spotřební daně z elektřiny, musela by být upravena stejně jako tato daň a podléhat stejným osvobozením, jaká vnitrostátní zákonodárce stanovil pro spotřební daň z elektřiny v souladu se směrnicí 2003/96.

48

Z výše uvedeného vyplývá, že dotčená další daň nemůže být považována jen za zvýšení sazby spotřební daně z elektřiny jakožto jejího zlomku nebo násobku, ale může představovat další nepřímou daň, která přímo nebo nepřímo zatěžuje spotřebu elektřiny uvedenou ve směrnici 2003/96.

49

Zadruhé je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 sice v podstatě umožňuje členským státům vybírat ze zboží podléhajícího spotřební dani další nepřímé daně, avšak za dvojí podmínky, že tyto daně sledují jeden nebo více „zvláštních důvodů“ a splňují pravidla Unie platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail, C‑553/13, EU:C:2015:149, bod 35).

50

Obě tyto podmínky, jejichž cílem je zabránit tomu, aby další nepřímé daně neoprávněně bránily obchodu, jsou podle samotného znění čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice kumulativní (rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail, C‑553/13, EU:C:2015:149, bod 36 a citovaná judikatura).

51

Pokud jde o první z těchto podmínek, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že „zvláštní důvod“ ve smyslu tohoto ustanovení nesmí být čistě rozpočtový. Avšak vzhledem k tomu, že všechny daně jsou nevyhnutelně vybírány z rozpočtového důvodu, tato okolnost nemůže sama o sobě vyloučit, že další daň může být rovněž vybírána ze zvláštního důvodu ve smyslu tohoto ustanovení, jinak by toto ustanovení pozbylo veškerého užitečného účinku (rozsudek ze dne 14. března 2024, f6 Cigarettenfabrik,C‑336/22, EU:C:2024:226, bod 37 a citovaná judikatura).

52

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem sledovaným další daní bylo podle preambule nařízení s mocí zákona č. 511/1988 „zajistit zdroje nezbytné pro financování regionálních a místních orgánů veřejné správy s cílem zajistit plnění institucionálních úloh“. Kromě toho předkládající soud uvádí, že existuje jiný, hypotetický cíl, a sice přispět ke službě odstraňování odpadu, který však vnitrostátní právní předpisy prezentují pouze jako potenciální, a neexistuje žádný důkaz, že by tento účel byl skutečně sledován.

53

Existence zvláštního důvodu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 přitom nemůže být prokázána pouhým účelovým určením příjmů z dotyčné daně na financování obecných výdajů, které má v dané oblasti nést veřejnoprávní subjekt. V opačném případě by totiž údajný zvláštní důvod nebylo možné odlišit od čistě rozpočtového důvodu (rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail, C‑553/13, EU:C:2015:149, bod 40).

54

Za těchto podmínek, s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, který je jediný příslušný ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení, ze skutečností obsažených ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že další daň, která podle všeho sleduje pouze obecný účel podpory rozpočtu územních samosprávných celků, splňuje kritéria týkající se zvláštního důvodu uvedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. listopadu 2021, Agenzia delle dogane e dei monopoli– Ufficio delle dogane di Gaeta, C‑255/20, EU:C:2021:926, body 38 a 39).

55

Pokud jde o druhou z podmínek uvedených v bodě 49 tohoto rozsudku, skutečnost, že se další daň řídí stejnými pravidly pro stanovení, vyměření a výběr, jako jsou pravidla použitelná na spotřební daň z elektřiny, umožňuje dospět k závěru, že byla vnitrostátním zákonodárcem od počátku koncipována jako daň, která musí splňovat pravidla Unie platná pro spotřební daně.

56

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 musí být vykládán v tom smyslu, že další daň ke spotřební dani z výrobku, která představuje pouze zlomek nebo násobek spotřební daně, jíž tento výrobek již podléhá, ale příjmy z níž jsou určeny jiným orgánům veřejné správy, než kterým jsou určeny příjmy ze spotřební daně, a která se neřídí pravidly pro osvobození použitelnými na tuto spotřební daň, je možné považovat za daň odlišnou od této spotřební daně, a může proto spadat pod pojem „další nepřímé daně“ ve smyslu tohoto ustanovení, kterou členské státy mohou vybírat, pokud sleduje zvláštní důvod, jenž je odlišný od spotřební daně.

57

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda se lze dovolávat čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 ve sporu mezi jednotlivci ohledně vrácení bezdůvodně zaplacené daně z důvodu, že vnitrostátní ustanovení, které tuto daň zavedlo, je v rozporu s tímto čl. 1 odst. 2, takže vnitrostátní soud, kterému byl takový spor předložen, je povinen pouze na základě unijního práva toto vnitrostátní ustanovení nepoužít.

58

Úvodem je třeba poznamenat, že Soudní dvůr již rozhodl o podobných otázkách vznesených v totožném právním rámci ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi (C‑316/22, EU:C:2024:301).

59

V tomto ohledu Soudní dvůr poukázal na to, že podle čl. 288 třetího pododstavce SFEU platí, že závaznost směrnice, na které je založena možnost se jí dovolávat, se vztahuje pouze na „každý stát, kterému je určena“. Z toho podle ustálené judikatury plyne, že směrnice nemůže sama o sobě ukládat povinnosti jednotlivci, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat před vnitrostátním soudem (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 22, jakož i citovaná judikatura).

60

Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud není povinen pouze na základě unijního práva upustit od použití ustanovení svého vnitrostátního práva, které je v rozporu s ustanovením unijního práva, pokud posledně uvedené ustanovení nemá přímý účinek, avšak není dotčena možnost tohoto soudu, jakož i jakéhokoli příslušného vnitrostátního správního orgánu neuplatnit na základě vnitrostátního práva jakékoli ustanovení tohoto vnitrostátního práva, které je v rozporu s ustanovením unijního práva a akový účinek nemá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin,C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 33).

61

Vnitrostátní soud může bez ohledu na neexistenci horizontálního účinku směrnice jednotlivci umožnit, aby se vzhledem k jasnému, přesnému a bezpodmínečnému ustanovení směrnice dovolával protiprávnosti daně, která na něj byla bezdůvodně přenesena prodávajícím, je-li mu taková možnost přiznána vnitrostátními právními předpisy, za účelem dosažení neutralizace dodatečné hospodářské zátěže, kterou v konečném důsledku musel nést, což ve věci dotčené v původním řízení musí určit předkládající soud (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 25).

62

Soudní dvůr kromě toho připustil, že se jednotlivci mohou dovolávat bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení směrnice nejen vůči členskému státu a všem jeho správním orgánům, ale rovněž vůči subjektům nebo entitám, které podléhají autoritě nebo dohledu státu nebo jsou nadány výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

63

Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že čl. 288 třetí pododstavec SFEU brání tomu, aby vnitrostátní soud neaplikoval ve sporu mezi jednotlivci vnitrostátní právní normu zavádějící nepřímou daň, která je v rozporu s jasným, přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice, jež nebyla do vnitrostátního právního řádu provedena nebo byla provedena nesprávně, ledaže vnitrostátní právo stanoví jinak nebo subjekt, vůči němuž je rozpor uvedené daně uplatňován, podléhá autoritě nebo dohledu státu nebo je nadán výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 27). V projednávané věci bude muset předkládající soud provést nezbytná ověření za účelem určení, zda dodavatel dotčený v původním řízení spadá do některé z těchto kategorií.

64

V každém případě je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou členské státy v zásadě povinny vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem, přičemž nárok na vrácení těchto daní a poplatků je důsledkem a doplňkem práv přiznaných jednotlivcům ustanoveními unijního práva, která takové daně zakazují (rozsudek ze dne 20. října 2011, Danfoss a Sauer-Danfoss, C‑94/10, EU:C:2011:674, bod 20, jakož i citovaná judikatura).

65

V této souvislosti je třeba připomenout, že pokud neexistuje unijní právní úprava v dané oblasti, musí každý členský stát ve vnitrostátním právním řádu stanovit přesné procesní podmínky, za kterých musí být nárok na vrácení uvedené hospodářské zátěže uplatněn, přičemž tyto podmínky musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 33, jakož i citovaná judikatura).

66

Pokud by se ukázalo, že je takové vrácení nemožné nebo že je nadměrně obtížné jej získat od dotyčných dodavatelů, zásada efektivity by konkrétně vyžadovala, aby měl konečný spotřebitel možnost obrátit se se žádostí o vrácení daně přímo na dotyčný členský stát (rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi, C‑316/22, EU:C:2024:301, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

67

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o sporu mezi jednotlivci týkajícím se vrácení bezdůvodně zaplacené daně z důvodu, že ustanovení vnitrostátního práva, která zavedla tuto daň, jsou v rozporu s čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118, a který konstatuje nemožnost vykládat tato ustanovení vnitrostátního práva v souladu s unijním právem, není povinen pouze na základě unijního práva nepoužít uvedená ustanovení vnitrostátního práva. Unijní právo však vyžaduje, aby v případě, že je nemožné nebo nadměrně obtížné získat od dodavatele vrácení bezdůvodně zaplacené daně, měl konečný spotřebitel možnost obrátit se se žádostí o vrácení daně přímo na dotyčný členský stát.

68

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: