Věc C‑610/23 [Al Nasiria] ( i )

Ypourgos Metanastefsis kai Asylou

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis)

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. července 2025

„Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Mezinárodní ochrana – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 46 – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Právo na účinný opravný prostředek – Požadavek úplného a ex nunc posouzení opravného prostředku – Povinnost dostavit se osobně k orgánu pověřenému přezkumem opravného prostředku – Domněnka zneužívajícího podání opravného prostředku – Zamítnutí opravného prostředku jako zjevně neopodstatněného bez meritorního přezkumu – Zásada proporcionality“

Předběžné otázky – Předložení otázek Soudnímu dvoru – Vnitrostátní soud ve smyslu článku 267 SFEU – Pojem – Nezávislé řecké komise pro opravné prostředky – Zahrnutí

(Článek 267 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, článek 46; směrnice Rady 2005/85)

(viz body 39–44)
Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Právo na účinnou soudní ochranu – Opravný prostředek proti rozhodnutí týkajícímu se žádosti o mezinárodní ochranu – Nesplnění procesní povinnosti žadatelem o mezinárodní ochranu dostavit se osobně k soudu příslušnému rozhodnout o jeho opravném prostředku – Vnitrostátní právní úprava, která zavádí domněnku zneužívajícího podání tohoto opravného prostředku a stanoví, že musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný – Právní úprava, jejímž cílem je ověřit přítomnost žadatele na státním území, a nikoli jeho právo být vyslechnut – Nepřípustnost

(Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, článek 46)

(viz body 47–69, výrok)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v rámci sporu týkajícího se zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, poskytl upřesnění k právu na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o tomto zamítnutí, které je zakotveno v článku 46 směrnice 2013/32 ( 1 ). Konkrétněji se vyjádřil ke slučitelnosti tohoto ustanovení s vnitrostátní právní úpravou, která zavádí domněnku zneužívajícího podání tohoto opravného prostředku, pokud se žadatel o mezinárodní ochranu nedostaví osobně k soudu rozhodujícímu o jeho opravném prostředku.

V únoru 2019 podal FO, irácký státní příslušník, u řeckého úřadu žádost o mezinárodní ochranu, přičemž jako důvod uvedl, že je ve své zemi původu ohrožen na životě. Během pohovoru před regionálním azylovým úřadem, který se konal v únoru 2020, upřesnil podmínky, za kterých byl postřelen rodinným příslušníkem mladé ženy, s níž měl milostný vztah, a uvedl, že vůči němu bylo vydáno kmenové rozhodnutí požadující jeho smrt. Rozhodnutím přijatým v květnu 2020 tento regionální azylový úřad žádost FO o mezinárodní ochranu zamítl, jelikož měl za to, že jeho tvrzení nejsou důvěryhodná.

V srpnu 2021 podal FO proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k nezávislé odvolací komisi. Poté byl informován, že datum posouzení jeho opravného prostředku bylo stanoveno na 11. října 2021. Kromě toho mu bylo sděleno, že se na jednání bude muset osobně dostavit, i kdyby na něj nebyl předvolán, ledaže bude legálně pobývat v přijímacím nebo pobytovém středisku nebo se na něj bude vztahovat omezení svobody pohybu či povinnost zdržovat se na určitém místě mimo region Attiky (Řecko). Vzhledem k tomu, že se FO k této komisi osobně nedostavil, komise poté, co ověřila, že se na něj nevztahuje žádná z výjimek umožňujících odchýlit se od pravidla dostavit se před ni osobně, zamítla opravný prostředek jako zjevně neopodstatněný, aniž jej meritorně přezkoumala.

Předkládající soud, k němuž FO podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, se rozhodl položit Soudnímu dvoru zejména otázku, zda procesní povinnost dostavit se k uvedeným komisím osobně, a zejména právní důsledky nesplnění této povinnosti stanovené dotčenými vnitrostátními právními předpisy, jsou slučitelné s článkem 46 směrnice 2013/32.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr konstatoval, že s výhradou ověření předkládajícím soudem nezávislé komise pro opravné prostředky zřízené vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení k projednání opravných prostředků podaných žadateli o mezinárodní ochranu proti rozhodnutím, která se jich týkají, splňují podmínky nezbytné k tomu, aby byly považovány za „soudy“ ve smyslu článku 46 směrnice 2013/32. Soudní dvůr totiž tím, že v tomto ohledu odkázal na stejná kritéria, jako jsou kritéria stanovená pro posouzení, zda má předkládající orgán povahu „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU, dospěl k závěru, že ani informace poskytnuté předkládajícím soudem, ani argumenty předložené řeckou vládou a Evropskou komisí neobsahují skutečnosti, které by mohly toto posouzení zpochybnit.

K věci samé Soudní dvůr rozhodl, že článek 46 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 2 ) brání právní úpravě členského státu, která v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu nesplní procesní povinnost dostavit se osobně k soudu příslušnému rozhodnout o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti, jejímž jediným cílem je ověřit jeho přítomnost na státním území, a nikoli vyslechnout jej, zavádí domněnku zneužívajícího podání tohoto opravného prostředku a stanoví, že tento opravný prostředek musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

K tomuto závěru Soudní dvůr uvedl, že čl. 46 odst. 1 směrnice 2013/32 ukládá členským státům povinnost zaručit žadatelům o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutím o jejich žádostech, mimo jiné včetně rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako nedůvodné, avšak nestanoví vyčerpávajícím způsobem procesní pravidla upravující tento opravný prostředek. Při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti sice přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu, aby na základě zásady procesní autonomie členských států a s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany individuálních práv vyplývajících z unijního právního řádu, avšak členské státy jsou odpovědné za to, aby v každém případě zajistily dodržování práva na účinnou soudní ochranu uvedených práv, jak jej zakotvuje článek 47 Listiny. Vlastnosti opravného prostředku podle článku 46 směrnice 2013/32 tedy musí být definovány v souladu s tímto článkem 47.

V projednávané věci dotčená vnitrostátní právní úprava, která provádí článek 46 směrnice 2013/32, stanoví, že žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří podali opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti, jsou povinni se bez ohledu na místo svého pobytu v Řecku dostavit do sídla nezávislých komisí pro opravné prostředky, ledaže se na ně vztahuje některá z výjimek stanovených touto právní úpravou. Tyto komise mají přitom všechny sídlo v Aténách. Kromě toho uvedená právní úprava stanoví jako právní důsledek nedodržení této povinnosti týkající se osobního dostavení, že se má za to, že žadatel podal opravný prostředek pouze proto, aby mařil nebo zdržel výkon dřívějšího anebo bezprostředně hrozícího rozhodnutí o vyhoštění nebo ukončení pobytu jakýmkoliv jiným způsobem, a jeho opravný prostředek se zamítá jako zjevně neopodstatněný.

V tomto ohledu čl. 46 odst. 11 směrnice 2013/32 umožňuje členským státům stanovit podmínky, za nichž je možno uplatnit domněnku, že žadatel vzal konkludentně opravný prostředek zpět nebo od něj odstoupil, společně s pravidly pro následný postup. V projednávaném případě cíle urychleného vyřízení takových opravných prostředků a zachování účinnosti soudního systému, které sleduje dotčená vnitrostátní právní úprava, představují legitimní cíle, jelikož přispívají k tomu, aby se soudy rozhodující o těchto opravných prostředcích soustředily na ty, kteří mají na výsledku řízení skutečný zájem. Představují tak legitimní cíle a odůvodňují zavedení takové domněnky, jako je domněnka dotčená ve věci v původním řízení, která odpovídá zároveň zájmům členských států i žadatelů.

V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví povinnost dostavit se k soudu příslušnému k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, a v případě nesplnění této povinnosti domněnka podobná domněnce konkludentního zpětvzetí nebo odstoupení od takové žádosti, tak může být v zásadě odůvodněna s ohledem na cíl urychleného vyřízení, o který směrnice 2013/32 usiluje, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení o posouzení žádostí o mezinárodní ochranu.

Právní předpisy členského státu, jejichž cílem je provedení práva na účinný opravný prostředek stanoveného v čl. 46 odst. 1 směrnice 2013/32, však musí dodržovat zásadu proporcionality, což zejména předpokládá, že musí být způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle, nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, a musí být přiměřené.

V tomto ohledu Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že procesní povinnost stanovená dotčenými vnitrostátními právními předpisy, jež ukládá žadatelům, kteří podali opravný prostředek, aby se osobně dostavili k nezávislým komisím pro opravné prostředky, podle všeho přispívá k dosažení výše uvedených sledovaných cílů. Tím, že umožňuje účinnější vyřizování žádostí podaných žadateli, kteří mají nadále zájem na výsledku opravného prostředku, a zároveň zamezuje posouzení žádostí, které se staly bezpředmětnými, totiž přispívá k řádnému průběhu řízení o posouzení žádostí o mezinárodní ochranu.

Pokud jde zadruhé o otázku, zda tato vnitrostátní právní úprava nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaných cílů, jeví se, že by mohla přicházet v úvahu méně omezující opatření, jako je možnost žadatelů, kteří podali opravný prostředek, nechat se zastoupit advokátem nebo jinou osobou k tomu oprávněnou a za účelem prokázání své přítomnosti na řeckém území se dostavit na policejní stanici nebo k jinému orgánu veřejné moci či justičnímu orgánu nacházejícímu se v blízkosti místa jejich bydliště.

Zatřetí, pokud jde o přiměřenou povahu dotčené vnitrostátní právní úpravy, uvedl Soudní dvůr, že povinnost žadatele osobně se dostavit k soudu příslušnému rozhodnout o jeho opravném prostředku, jehož jediným cílem je ověřit jeho přítomnost na státním území, a nikoli vyslechnout jej, představuje nepřiměřenou a nadměrnou zátěž pro žadatele o mezinárodní ochranu, kteří nepobývají v regionu Atény, jako v případě žalobce v původním řízení, který má bydliště několik set kilometrů od toho regionu, jelikož se vzhledem k tomu, že se nenacházejí v situaci, která představuje jednu z výjimek touto právní úpravou, musí dostavit do Atén pouze za účelem ověření jejich přítomnosti, aniž nutně byli vyslechnuti. Nepřiměřená povaha uvedené právní úpravy totiž vyplývá zejména z právního následku, který tato úprava stanoví v případě nedodržení povinnosti dostavit se osobně tím, že stanoví nevyvratitelnou domněnku zneužívajícího podání opravného prostředku, takže tento opravný prostředek musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný bez jakéhokoli meritorního přezkumu. Nedostavení se osobně k soudu příslušnému rozhodnout o opravném prostředku může být přitom způsobeno důvody, které nesouvisejí se záměrem mařit nebo zdržet výkon dřívějšího anebo bezprostředně hrozícího rozhodnutí nařizujícího vyhoštění žadatele nebo ukončení jeho pobytu jakýmkoli jiným způsobem.

( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

( 2 ) – Podle článku 47 Listiny má každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, právo na účinné prostředky nápravy před soudem.