–

za Società Italiana Lastre SpA (SIL): F. Boucard, avocat,

–

za francouzskou vládu: R. Bénard a B. Dourthe, jako zmocněnci,

–

za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Società Italiana Lastre SpA (SIL) (dále jen „SIL“), společností založenou podle italského práva, a Agora SARL, společností založenou podle francouzského práva, ve věci příslušnosti francouzských soudů rozhodovat o návrhu na záměnu žalovaného účastníka, který vznesla Agora vůči SIL v souvislosti se žalobou znějící na určení odpovědnosti a náhradu škody, jež byla podána vůči oběma uvedeným společnostem.

3

V článku 5 odst. 1 Haagské úmluvy ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu, která byla podepsána dne 1. dubna 2009 a jejíž uzavření bylo jménem Evropské unie schváleno rozhodnutím Rady 2014/887/EU ze dne 4. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 353, s. 5), je stanoveno:

„Soud nebo soudy smluvního státu určené ve výlučné dohodě o volbě soudu jsou příslušné pro rozhodování sporu, na který se dohoda vztahuje, pokud není dohoda podle práva daného státu neplatná.“

4

V článku 1 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007 (dále jen „Luganská úmluva II“), jejíž uzavření jménem Společenství bylo schváleno rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 (Úř. věst. 2009, L 147, s. 1) je stanoveno:

„1.   Tato úmluva se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.

[…]

3.   V této úmluvě se ‚státem vázaným touto úmluvou‘ rozumí kterýkoli stát, který je smluvní stranou této úmluvy nebo členským státem Evropského společenství. Rozumí se jím také Evropské společenství.“

5

V hlavě II uvedené úmluvy, nadepsané „Příslušnost“, je obsažen mimo jiné oddíl 1, v němž jsou uvedena obecná ustanovení o příslušnosti, a oddíl 2, v němž jsou uvedena ustanovení o zvláštní příslušnosti.

6

V článku 23 odst. 1 téže úmluvy je stanoveno:

„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území státu vázaného touto úmluvou, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého státu vázaného úmluvou, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

7

V článku 17 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“), bylo stanoveno:

„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště [nebo sídlo] na území smluvního státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

[…]

Byla-li dohoda o příslušnosti sjednána pouze ve prospěch jedné ze stran, pak si tato strana ponechává právo zahájit řízení u kteréhokoli jiného soudu příslušného podle této dohody.

[…]“ (neoficiální překlad)

8

V článku 23 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení Brusel I“) bylo stanoveno:

„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

9

V bodech 4, 6, 15, 16 a 18 až 20 odůvodnění nařízení Brusel Ia je uvedeno:

[…]

[…]

[…]

10

V článku 1 tohoto nařízení je stanoveno:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).

2.   Toto nařízení se nevztahuje na:

11

V kapitole II uvedeného nařízení, nadepsané „Příslušnost“, je obsažen mimo jiné oddíl 1, nadepsaný „Obecná ustanovení“, oddíl 2, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, oddíl 3, nadepsaný „Příslušnost ve věcech pojištění“, oddíl 4, nadepsaný „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, oddíl 5, nadepsaný „Příslušnost pro individuální pracovní smlouvy“, a oddíl 7, nadepsaný „Ujednání o příslušnosti“.

12

V článku 15 téhož nařízení, který se nachází v jeho kapitole II oddílu 3, je stanoveno:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou:

[…]

[…]“

13

V článku 19 nařízení Brusel Ia, který je obsažen v kapitole II oddíle 4, je stanoveno:

Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou:

[…]

[…]“

14

V článku 23 tohoto nařízení, který se nachází v kapitole II oddíle 5, je stanoveno:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou:

[…]

15

V článku 25 tohoto nařízení, který se nachází v kapitole II oddíle 7, je stanoveno:

„1.   Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

[…]

4.   Dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost.

[…]“

16

Za účelem zhotovení díla, které si jako jeho objednatelé objednaly dvě fyzické osoby, uzavřela Agora se SIL kupní smlouvu na dodání obkladových panelů.

17

Uvedená smlouva obsahovala dohodu o příslušnosti (dále jen „dotčená dohoda o příslušnosti“), v níž bylo stanoveno, že „[p]říslušnost soudu v Brescii [(Itálie)] se vztahuje na všechny spory vzniklé v důsledku této smlouvy nebo v souvislosti s ní, přičemž si [SIL] vyhrazuje možnost žalovat kupujícího u jiného příslušného soudu v Itálii nebo v zahraničí“.

18

Poté, co objednatelé dotčeného díla zjistili nesrovnalosti při jeho zhotovení, podali v listopadu 2019 a lednu 2020 mimo jiné proti společnostem Agora a SIL žalobu na náhradu škody k tribunal de grande instance de Rennes (Soud prvního stupně v Rennes, Francie).

19

Agora podala návrh na záměnu účastníka řízení na straně žalované. Na základě dotčené dohody o příslušnosti podala společnost SIL proti tomuto návrhu námitku mezinárodní nepříslušnosti francouzského soudu.

20

Usnesením ze dne 11. února 2021 tribunal de grande instance de Rennes (Soud prvního stupně v Rennes) tuto námitku nepříslušnosti zamítl. SIL podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek.

21

Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2021 cour d’appel de Rennes (Odvolací soud v Rennes, Francie), aniž zkoumal platnost dotčené doložky o příslušnosti podle italského práva, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil z důvodu, že dotčená dohoda o příslušnosti je protiprávní, neboť skýtá společnosti SIL širší výběr soudů, u nichž může zahájit řízení, než společnosti Agora, aniž by v ní byly upřesněny objektivní kritéria, na nichž se strany dohodly za účelem určení soudu, u něhož může být zahájeno řízení, takže dává SIL možnost volné volby, což je podle uvedeného soudu v rozporu s cílem předvídatelnosti, který musí doložky o soudní příslušnosti splňovat.

22

SIL podala proti tomuto uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem. SIL tvrdí, že cour d’appel de Rennes (Odvolací soud v Rennes) porušil čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, jelikož platnost dohody o příslušnosti musí být posuzována podle práva členského státu, jehož soudy jsou určeny podle této dohody, a tudíž v projednávané věci nikoli podle francouzského, ale podle italského práva.

23

V tomto ohledu si předkládající soud klade otázku ohledně přesného významu čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia, neboť v tomto ustanovení je v podstatě stanoveno, že dohoda o příslušnosti v zásadě vyvolává účinky, pokud není „z hlediska své věcné neplatnosti podle práva [členského státu, jehož soudy byly určeny touto dohodou] neplatná“.

24

V projednávané věci vyvstává nejprve otázka, zda musí být platnost dohody o příslušnosti, jež je zpochybňována z důvodu její údajně neurčitosti nebo nevyváženosti, posuzována podle samostatných kritérií vycházejících z čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia a podle cílů předvídatelnosti a právní jistoty, které toto nařízení sleduje, nebo zda musí být zkoumána na základě kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ takové dohody, což má za následek, že tato platnost musí být v souladu s tímto čl. 25 odst. 1 první větou posuzována podle práva členského státu soudu určeného touto dohodou. V této souvislosti se předkládající soud zejména táže, zda pojem „věcná neplatnost“ musí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že se důvody takové neplatnosti omezují na podvod, omyl, lstivý úmysl, násilí a nezpůsobilost.

25

Dále pro případ, že by platnost dohody o příslušnosti, jež je zpochybňována z důvodu její údajně nepřesnosti nebo nevyváženosti, měla být posuzována podle samostatných kritérií vycházejících z čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia a podle cílů předvídatelnosti a právní jistoty, které toto nařízení sleduje, se předkládající soud táže, zda je toto ustanovení třeba vykládat v tom smyslu, že je platná takové dohoda o příslušnosti, která zavazuje jednu ze stran k tomu, aby podala žalobu pouze k jednomu soudu, který určí, kdežto druhé straně umožňuje, aby se kromě tohoto soudu obrátila na jakýkoli jiný příslušný soud.

26

Nakonec se předkládající soud pro případ, že by platnost dohody o příslušnosti, jež je zpochybňována z důvodu její údajně neurčitosti nebo nevyváženosti, měla být posuzována podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ této dohody ve smyslu uvedeného ustanovení, táže, jaké vnitrostátní právo je rozhodné pro posouzení této platnosti, pokud uvedená dohoda umožňuje jedné ze stran obrátit se na soudy několika států a tato strana ke dni podání žaloby dosud volbu neučinila.

27

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci posuzování platnosti dohody o příslušnosti musí být výtky vycházející z údajné neurčitosti nebo nevyváženosti této dohody zkoumány podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ této dohody, jež jsou vymezeny v právu členských států v souladu s tímto ustanovením, nebo zda musí být tyto výtky posouzeny na základě samostatných kritérií, která vyplývají z tohoto článku.

29

V článku 25 odst. 1 první větě nařízení Brusel Ia je stanoveno, že „[b]ez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná“.

30

V nařízení Brusel Ia není vymezen pojem „věcná neplatnost“, ani se v něm za účelem vymezení tohoto pojmu neodkazuje na právo členských států. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být v celé Unii zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem, který musí odpovídat obvyklému významu tohoto znění v běžném jazyce s přihlédnutím ke kontextu, v němž bylo použito, a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2021, Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (Nevinný prostředník), C‑279/19, EU:C:2021:473, bod 23, a ze dne 4. října 2024, AFAÏA,C‑228/23, EU:C:2024:829, bod 39, jakož i citovaná judikatura].

31

Zaprvé je podle obvyklého významu v běžném jazyce výraz „věcný“ použit v rozsudcích a v procesních úkonech s cílem uvést, že po přezkoumání otázek příslušnosti, formy a přípustnosti se soud zabývá věcí samou, a sice skutkovými nebo právními otázkami, o nichž musí soud rozhodnout na návrh účastníků řízení.

32

Je však třeba uvést, že vzhledem k tomu, že v čl. 25 odst. 1 první větě nařízení Brusel Ia je stanoveno, že dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, „pokud tato dohoda není neplatná“ z hlediska věcné platnosti podle práva členského státu takto určených soudů, omezuje se toto ustanovení na stanovení kolizní normy. Toto ustanovení upřesňuje, jaké vnitrostátní právo se použije na otázku, zda je taková dohoda, přestože splňuje všechny podmínky platnosti, jež jsou stanoveny v tomto článku, neplatná z jiných důvodů, které spadají do působnosti tohoto vnitrostátního práva.

33

Zadruhé, pokud jde o kontext čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia, je třeba konstatovat, že obdobné znění s tímto ustanovením má i bod 20 odůvodnění tohoto nařízení, neboť se v něm uvádí, že „[v]yvstane-li otázka, zda je dohoda o volbě příslušného soudu ve prospěch soudu či soudů členského státu neplatná z hlediska své věcné platnosti, je nutné o tom rozhodnout v souladu s právem členského státu soudu nebo soudů uvedených v této dohodě“.

34

Mimoto je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba ustanovení článku 25 nařízení Brusel Ia ohledně podmínek, jež jsou v něm stanoveny, vykládat striktně, jelikož vylučují jak příslušnost určenou na základě obecné zásady soudní příslušnosti podle bydliště žalovaného upravené v článku 4 tohoto nařízení, tak zvláštní příslušnost stanovenou v jeho článcích 7 až 9 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2018, Saey Home & Garden, C‑64/17, EU:C:2018:173, bod 24).

35

Je přitom třeba uvést, že vedle odkazu na pojem „věcná neplatnost“ jsou v čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia stanoveny i zvláštní podmínky platnosti dohod o příslušnosti, jak pokud jde o obsahové náležitosti, a sice „dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu“, tak pokud jde o formální náležitosti.

36

Proto je třeba konstatovat, že se tento pojem vztahuje na obecné důvody neplatnosti smlouvy, a sice zejména na vady souhlasu, jako je omyl, podvodný úmysl nebo násilí, a smluvní nezpůsobilost, což jsou důvody, které se na rozdíl od zvláštních podmínek platnosti týkajících se dohod o příslušnosti neřídí nařízením Brusel Ia, ale právem členského státu, jehož soudy jsou určeny.

37

Zatřetí výklad pojmu „věcná neplatnost“ dohody o příslušnosti v tom smyslu, že se týká pouze její neplatnosti s ohledem na obecné důvody neplatnosti smluv, které jsou vlastní vnitrostátnímu právu soudu určeného touto dohodou, je v souladu s cíli sledovanými nařízením Brusel Ia.

38

Jak totiž vyplývá zejména z bodů 4, 6, 15 a 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia, cílem tohoto nařízení je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v jednom právním nástroji Unie, který je závazný a přímo použitelný. Z toho rovněž vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel přijmout pravidla pro určení příslušnosti, která jsou vysoce předvídatelná a transparentní, aby posílil právní jistotu a usnadnil řádný výkon spravedlnosti.

39

Soudní dvůr přitom opakovaně rozhodl, že na podporu těchto cílů, zejména cíle právní jistoty, je třeba posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že zároveň umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Cíl právní jistoty v této souvislosti vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci [rozsudek ze dne 29. července 2024, FTI Touristik (Mezinárodní prvek), C‑774/22, EU:C:2024:646, bod 33 a citovaná judikatura].

40

Začtvrté výklad uvedený v bodech 32 a 36 tohoto rozsudku odpovídá historii vzniku čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia. Evropská komise totiž v důvodové zprávě k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [COM(2010) 748 final], z něhož nařízení Brusel Ia vychází, na straně 9 zdůraznila, že změna článku 23 nařízení Brusel I, z něhož se stal článek 25 nařízení Brusel Ia, měla za cíl zavést „harmonizovanou kolizní normu pro určení […] věcné platnosti dohod o volbě soudu, a tudíž zajišťuje podobný výsledek tohoto posouzení bez ohledu na to, který soud řízení zahájil [..., což] odráží řešení vytvořená v [Haagské úmluvě z 30. června 2005] o dohodách o volbě soudu“.

41

V projednávané věci se otázky předkládajícího soudu týkají toho, zda údajná neurčitost nebo nevyváženost dotčené dohody o příslušnosti může zakládat důvod „věcné neplatnosti“ ve smyslu čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia, jejíž existence musí být zkoumána podle vnitrostátního práva soudu určeného touto dohodou, nebo zda tato existence musí být posuzována podle samostatných kritérií, jež vycházejí z tohoto článku.

42

Pokud jde v první řadě o posouzení dostatečné určitosti dohody o příslušnosti pro účely určení soudu nebo soudů členského státu příslušných pro rozhodování již vzniklých nebo budoucích sporů mezi stranami, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora týkající se čl. 17 prvního pododstavce první věty Bruselské úmluvy a čl. 23 odst. 1 první věty nařízení Brusel I vyplývá, že výraz „dohodnou-li se“, který je uveden v těchto ustanoveních, nelze vykládat v tom smyslu, že požaduje, aby takové ustanovení o soudní příslušnosti bylo formulováno tak, že je možné určit příslušný soud pouze na základě jeho znění. Postačí totiž, aby ustanovení určovalo objektivní kritéria, na jejichž základě se strany dohodly na výběru soudu nebo soudů, kterým předloží vzniklé spory. Uvedená kritéria, která musí být dostatečně přesná, aby umožnila soudu určit, zda je příslušný, mohou být případně konkretizována vlastními okolnostmi projednávané věci (rozsudky ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C‑387/98, EU:C:2000:606, bod 15, a ze dne 7. července 2016, Hőszig, C‑222/15, EU:C:2016:525, bod 43).

43

Soudní dvůr navíc v podstatě konstatoval, že za účelem usnadnění vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí je v čl. 17 prvním pododstavci první větě Bruselské úmluvy stanoven požadavek určitosti, který musí dohoda o příslušnosti splňovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C‑387/98, EU:C:2000:606, bod 17).

44

Z toho vyplývá, že podle čl. 17 prvního pododstavce první věty Bruselské úmluvy a čl. 23 odst. 1 první věty nařízení Brusel I obnáší podmínka, že se strany „dohodly“ na soudu nebo soudech některého smluvního státu nebo členského státu, k tomu, aby byla platně splněna, požadavek určitosti.

45

Vzhledem k tomu, že článek 25 nařízení Brusel Ia, který podle tabulky uvedené v příloze III tohoto nařízení odpovídá článku 23 nařízení Brusel I, obsahuje rovněž výraz „dohodnou-li se“, lze tuto judikaturu přenést na čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Maersk a Mapfre España, C‑345/22 až C‑347/22, EU:C:2024:349, bod 52, jakož i citovaná judikatura), takže v souladu s posledně uvedeným ustanovením musí dohoda o příslušnosti k tomu, aby byla platná, zejména s dostatečnou určitostí vymezit objektivní kritéria, na kterých se strany dohodly pro účely určení soudu nebo soudů, kterým předloží spory, jež mezi nimi vznikly či vzniknou.

46

Mimoto uložení požadavku určitosti nutně přispívá k dosažení cílů předvídatelnosti, transparentnosti a právní jistoty uvedených v bodech 15 a 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia.

47

Požadavek určitosti, který podmiňuje platnost dohody o příslušnosti, musí být tudíž zkoumán nikoli podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ ve smyslu čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia, ale podle samostatných kritérií, jež vyplývají z tohoto článku 25, jak jej vykládá Soudní dvůr.

48

Pokud jde ve druhé řadě o posouzení údajné nevyváženosti dohody o příslušnosti, je třeba uvést, že v souladu s čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel Ia nemají dohody o příslušnosti právní účinky mimo jiné tehdy, jsou-li v rozporu s podmínkami platnosti, jež jsou stanoveny v článcích 15, 19 nebo 23 tohoto nařízení. Z posledně uvedených článků přitom vyplývá, že dohoda o příslušnosti umožňuje zranitelnější straně pojistné, spotřebitelské nebo pracovní smlouvy zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou v zásadě příslušné na základě ustanovení oddílů 3 až 5 kapitoly II uvedeného nařízení, jejichž součástí jsou zmíněné články. Podle tohoto čl. 25 odst. 4 je taková dohoda zároveň neplatná, pokud je v ní stanoveno odchýlení se od příslušnosti ve prospěch pojistitele, smluvního partnera spotřebitele nebo zaměstnavatele.

49

Jak v podstatě vyplývá z bodu 18 odůvodnění nařízení Brusel Ia, pojistné, spotřebitelské a pracovní smlouvy se vyznačují určitou nerovnováhou mezi stranami, kterou mají ustanovení článků 15, 19 a 23 uvedeného nařízení napravit tím, že slabší strana je chráněna prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která jsou pro její zájmy příznivější než obecná pravidla [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, FTI Touristik (Mezinárodní prvek), C‑774/22, EU:C:2024:646, bod 44].

50

Pokud jde o tyto smlouvy, čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel Ia ve spojení s jeho články 15, 19 a 23 výslovně upravuje případy, kdy je nevyvážená dohoda o příslušnosti platná, a případy, kdy nikoliv.

51

Je tudíž třeba mít za to, že pokud jde o údajnou nevyváženost dohody o příslušnosti, musí být platnost uvedené dohody zkoumána nikoli podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ ve smyslu čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia, ale podle samostatných kritérií, jež vyplývají z tohoto článku 25, jak jej vykládá Soudní dvůr.

52

Tento výklad není zpochybněn skutečností, že v článku 17 Bruselské úmluvy bylo stanoveno, že „byla-li dohoda o příslušnosti sjednána pouze ve prospěch jedné ze stran, zachovává si tato strana právo obrátit se na jakýkoli jiný soud příslušný podle této dohody“, takže byla implicitně připuštěna platnost dohody o příslušnosti navzdory její nevyváženosti. Je pravda, že v článku 23 nařízení Brusel I ani v článku 25 nařízení Brusel není obsaženo rovnocenné pravidlo, pokud jde o platnost takovéto nevyvážené dohody. Ve shodě s písemným vyjádřením Komise stačí nicméně uvést, že z důvodové zprávy k návrhu nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech předloženému Komisí [COM(1999) 348 final, s. 19], z něhož vychází nařízení Brusel I, vyplývá, že důvodem pro zrušení tohoto pravidla bylo pouze rozhodnutí unijního normotvůrce „potvrdit, že příslušnost založená doložkou o volbě soudu je výlučnou příslušností […], nicméně stranám je umožněno, aby se dohodly na tom, že tato příslušnost není výlučná, [přičemž tato] flexibilita je odůvodněna potřebou respektovat svobodnou vůli stran“.

53

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci posuzování platnosti dohody o příslušnosti musí být výtky vycházející z údajné neurčitosti nebo nevyváženosti této dohody zkoumány nikoli podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ této dohody, jež jsou vymezeny v právu členských států v souladu s tímto ustanovením, ale na základě samostatných kritérií, která vyplývají z tohoto článku.

54

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že je platná taková dohoda o příslušnosti, podle které může jedna ze stran této dohody podat žalobu pouze k jednomu soudu, který určí, kdežto druhé straně uvedená dohoda umožňuje, aby vedle tohoto soudu podala žalobu u jakéhokoli jiného příslušného soudu.

55

Zaprvé vzhledem k tomu, že v projednávané věci dotčená dohoda o příslušnosti podle všeho umožňuje společnosti SIL zahájit řízení u soudů různých států, neboť je v ní stanoveno, že si tato společnost vyhrazuje právo podat žalobu „u jiného příslušného soudu v Itálii nebo v zahraničí“, je třeba uvést, že ač znění čl. 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia odkazuje na soudy „členského státu“, nelze toto ustanovení vykládat v tom smyslu, že strany musí nutně určit soudy jednoho a téhož členského státu.

56

Uložení takového omezení by totiž bylo v rozporu s autonomií vůle stran, která jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění nařízení Brusel Ia, musí být respektována, s výhradou jednak výjimek stanovených v čl. 25 odst. 4 tohoto nařízení ve spojení s články 15, 19 a 23 uvedeného nařízení, pokud jde o pojistné, spotřebitelské a pracovní smlouvy, ve kterých se dohody o příslušnosti mohou odchýlit od pravidel pro určení příslušnosti stanovených uvedeným nařízením pouze v omezené míře, a jednak soudů s výlučnou příslušností v souladu s tímto čl. 25 odst. 4 ve spojení s článkem 24 téhož nařízení.

57

Mimoto ustanovení o soudech příslušných podle kapitoly II nařízení Brusel Ia potvrzují skutečnost, že strany mají v určitých situacích možnost zahájit řízení u soudů několika členských států. Z článku 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení ve spojení s jeho články 7 a 8 totiž vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být žalována nejen u soudů tohoto členského státu, ale i u soudů jiného členského státu, zejména nachází-li se v takovém jiném členském státě místo plnění dotčeného smluvního závazku, místo, kde došlo ke škodné události, nebo bydliště jiného žalovaného.

58

V projednávané věci nelze platnost dotčené dohody o příslušnosti zpochybňovat s ohledem na čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia z důvodu, že tato dohoda umožňuje straně zahájit řízení u soudů různých členských států nebo států, které jsou smluvními stranami Luganské úmluvy II, ve smyslu čl. 23 odst. 1 první věty uvedené úmluvy ve spojení s jejím čl. 1 odst. 3.

59

Zadruhé je třeba uvést, že dohoda o příslušnosti, která dostatečně přesně určuje soudy členských států nebo států, které jsou smluvními stranami Luganské úmluvy II, u nichž lze zahájit řízení, a sice konkrétní soud a dále ostatní soudy příslušné na základě ustanovení kapitoly II oddílů 1 a 2 nařízení Brusel Ia, jakož i na základě hlavy II oddílů 1 a 2 Luganské úmluvy, splňuje požadavek přesnosti vyplývající z čl. 25 odst. 1 tohoto nařízení, jakož i cíle předvídatelnosti, transparentnosti a právní jistoty uvedené v bodech 15 a 16 odůvodnění uvedeného nařízení. Ve skutečnosti se totiž jedná o odkaz na obecná pravidla o příslušnosti stanovená týmž nařízením a Luganskou úmluvou.

60

V této souvislosti je nicméně ve vztahu k ustanovení dotčené dohody o příslušnosti, v němž se uvádí možnost podat žalobu „u jiného příslušného soudu […] v zahraničí“, třeba uvést, že kdyby měla být dotčená dohoda vykládána tak, že určuje rovněž jeden nebo více soudů jednoho nebo více států, které nejsou členy Unie ani smluvními stranami Luganské úmluvy II, byla by dotčená dohoda v takovém případě v rozporu s nařízením Brusel Ia. Taková dohoda o příslušnosti by totiž byla v rozporu s cíli předvídatelnosti, transparentnosti a právní jistoty uvedenými v bodech 15 a 16 odůvodnění tohoto nařízení, neboť kdyby unijní právo samo o sobě neumožňovalo určit příslušné soudy, toto určení by případně záviselo na použití pravidel mezinárodního práva soukromého třetích zemí.

61

Za takových okolností by se zvýšilo riziko vzniku kompetenčních sporů narušujících právní jistotu, jelikož by použití těchto vnitrostátních pravidel mohlo vést k různým výsledkům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. února 2024, Inkreal, C‑566/22, EU:C:2024:123, bod 31).

62

Dotčená dohoda o příslušnosti tedy může splňovat požadavek určitosti s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 42 tohoto rozsudku pouze tehdy, může-li být vykládána v tom smyslu, že k rozhodování sporů mezi stranami určuje soud v Brescii a příslušné soudy členských států nebo států, které jsou smluvními stranami Luganské úmluvy II.

63

Zatřetí, pokud jde o platnost dohody o příslušnosti, která přiznává více práv jedné ze smluvních stran než druhé, je třeba mít za to, že s výjimkou případů výslovně zakázaných nařízením Brusel Ia nemůže nevyváženost takové dohody zpochybnit její platnost na základě požadavků stanovených v článku 25 tohoto nařízení.

64

Článek 25 nařízení Brusel Ia je totiž stejně jako Bruselská úmluva a nařízení Brusel I založen na zásadě autonomie vůle stran (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C‑387/98, EU:C:2000:606, bod 14; ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 26, a ze dne 18. listopadu 2020, DelayFix,C‑519/19, EU:C:2020:933, bod 38). Jak přitom vyplývá z bodu 56 tohoto rozsudku, z bodu 19 odůvodnění nařízení Brusel Ia je třeba dovozovat, že úmyslem unijního normotvůrce bylo upřednostnit dodržování této zásady, takže s výhradou výjimek stanovených v čl. 25 odst. 4 tohoto nařízení ve spojení s jeho články 15, 19, 23 a 24 je třeba respektovat volbu stran. Mimoto, jak vyplývá z bodů 48 až 50 tohoto rozsudku, článek 15 v případě pojištění, článek 19 v případě spotřebitelské smlouvy a článek 23 uvedeného nařízení v případě pracovní smlouvy, na které odkazuje tento čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel Ia, výslovně umožňují uzavření nevyvážené dohody o příslušnosti ve prospěch zranitelnější strany uvedených smluv. Nevyváženost takové dohody nezakládá její protiprávnost, pokud s ní smluvní strany svobodně souhlasily.

65

V projednávané věci s výhradou ověření předkládajícím soudem není podle všeho dotčená dohoda o příslušnosti v rozporu s ustanoveními článků 15, 19 nebo 23 nařízení Brusel Ia, ani se neodchyluje od výlučné příslušnosti na základě článku 24 tohoto nařízení, takže i přes svou nevyváženost není v rozporu s článkem 25 tohoto nařízení.

66

Každopádně, z čl. 25 odst. 1 druhé věty nařízení Brusel Ia vyplývá, že příslušnost soudu určeného dohodou o příslušnosti je výlučná pouze tehdy, nedohodnou-li se strany jinak. Okolnost, že podle dotčené dohody o příslušnosti je nucena respektovat tuto výlučnou příslušnost svěřenou soudu v Brescii pouze společnost Agora, tudíž není podle všeho sama o sobě v rozporu s tímto článkem 25.

67

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že ustanovení čl. 25 odst. 1 a 4 nařízení Brusel Ia musí být vykládána v tom smyslu, že dohoda o příslušnosti, podle které jedna ze stran této dohody může podat žalobu pouze k jednomu soudu, který určí, kdežto druhé straně uvedená dohoda umožňuje, aby vedle tohoto soudu podala žalobu u jakéhokoli jiného příslušného soud, je platná, pokud zaprvé určuje soudy jednoho nebo více států, které jsou členy Unie, nebo smluvními stranami Luganské úmluvy II, zadruhé uvádí objektivní kritéria s dostatečnou přesností k tomu, aby soud, u něhož bylo zahájeno řízení, mohl rozhodnout, zda je příslušný, a zatřetí není v rozporu s ustanoveními článků 15, 19 nebo 23 tohoto nařízení a neodchyluje se od výlučné příslušnosti podle článku 24 tohoto nařízení.

68

Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba odpovídat na třetí otázku.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: