–

za Bundesrepublik Deutschland: C. Strasser, Rechtsanwalt,

–

za Mutua Madrileña Automovilista: O. Riedmeyer, Rechtsanwalt,

–

za španělskou vládu: A. Gavela Llopis a J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a S. Van den Bogaert, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Bundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo) a španělskou pojišťovnou Mutua Madrileña Automovilista ohledně žaloby o náhradu škody podané tímto členským státem v souvislosti s platem, který vyplácel jedné ze svých státních zaměstnankyň během pracovní neschopnosti v důsledku nehody, jíž se zúčastnilo vozidlo pojištěné u této společnosti.

3

Body 15, 16, 18 a 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 zní takto:

[…]

[…]

4

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“

5

Kapitola II nařízení č. 1215/2012, věnovaná „[p]říslušnosti“, obsahuje oddíl 1, nadepsaný „Obecná ustanovení“, v němž jsou obsaženy články 4 až 6 tohoto nařízení.

6

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

7

Článek 5 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

„Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

8

Oddíl 3 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, nadepsaný „Příslušnost ve věcech pojištění“, obsahuje články 10 až 16 tohoto nařízení.

9

Článek 10 tohoto nařízení zní následovně:

„Ve věcech pojištění se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž je dotčen článek 6 a čl. 7 bod 5.“

10

Článek 11 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován:

[…]“

11

Článek 13 odst. 2 téhož nařízení stanoví:

„Na žalobu, kterou poškozený podává přímo proti pojistiteli, se použijí články 10, 11 a 12, je-li taková přímá žaloba přípustná.“

12

Článek 63 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 zní:

„Pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí ‚bydlištěm‘ místo, kde mají své:

13

Dne 8. března 2020 byla spolková státní zaměstnankyně zaměstnaná v kanceláři Deutsche Patent- und Markenamt (Německý úřad pro patenty a ochranné známky) v Mnichově (Německo) s bydlištěm v tomto městě zraněna při dopravní nehodě, k níž došlo ve Španělsku. Vozidlo zúčastněné na této nehodě bylo pojištěno pro případ občanskoprávní odpovědnosti u španělské společnosti Mutua Madrileña Automovilista.

14

V době, kdy byla tato státní zaměstnankyně v pracovní neschopnosti z důvodu zranění, její zaměstnavatel, Spolková republika Německo, pokračovala ve vyplácení platu. Dopisem ze dne 25. ledna 2021 požadovala Spolková republika Německo náhradu takto vyplacené částky od škodního zástupce jmenovaného v Německu společností Mutua Madrileña Automovilista, který tuto náhradu škody odmítl s tvrzením, že dotyčná státní zaměstnankyně nehodu zavinila.

15

Spolková republika Německo jednající jako zaměstnavatel podala k Amtsgericht München (Okresní soud v Mnichově, Německo) občanskoprávní žalobu, kterou se domáhala, aby byla společnosti Mutua Madrileña Automovilista uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody vyplývající z vyplácení platu zaručeného dotyčné státní zaměstnankyni. Vzhledem k tomu, že tato společnost má sídlo ve Španělsku, namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena. Kromě toho zpochybnila opodstatněnost žaloby.

16

Rozsudkem ze dne 16. února 2022 odmítl tento soud svou mezinárodní příslušnost s odůvodněním, že se na Spolkovou republiku Německo nemohou vztahovat zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění stanovená v čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012. Po vyhodnocení potřeb ochrany podle kategorií právních subjektů měl totiž uvedený soud za to, že zaměstnavatel, jímž je stát, zejména pokud tento stát také plní úlohu orgánu sociálního zabezpečení, se nemůže dovolávat těchto pravidel, která je třeba jakožto odchylky vykládat restriktivně.

17

Spolková republika Německo podala proti tomuto rozsudku odvolání k Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I, Německo), který je předkládajícím soudem a zabývá se otázkou, zda soud, u něhož bylo řízení zahájeno v prvním stupni, se právem prohlásil za nepříslušný s ohledem na tato ustanovení nařízení č. 1215/2012.

18

V tomto ohledu Spolková republika Německo tvrdí, že na základě zákonného postoupení vyplývajícího ze skutečnosti, že během pracovní neschopnosti pokračovala ve vyplácení platu zraněné státní zaměstnankyni, jejíž je zaměstnavatelkou, nabyla nároky na náhradu škody, které měla tato státní zaměstnankyně vůči pojistiteli vozidla zúčastněného na nehodě, jejíž se tato zaměstnankyně stala obětí. V tomto postavení se stejně jako dotyčná zaměstnankyně může dovolávat příslušnosti soudů členského státu, v němž má bydliště poškozený. Z judikatury Soudního dvora v této oblasti vyplývá, že není namístě provádět posouzení případ od případu a uplatnit kritérium týkající se slabšího postavení žalobce. Naopak, aby byla zajištěna předvídatelnost příslušnosti, každý postupník jednající na základě takové zákonné subrogace, a nikoli jako orgán sociálního zabezpečení nebo pojistitel, by měl mít možnost obrátit se na tyto soudy jakožto poškozený.

19

Naproti tomu Mutua Madrileña Automovilista tvrdí, že z cíle ochrany stanoveného v čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že těchto ustanovení může využít pouze žalobce, který se nachází ve slabším postavení vůči žalovanému pojistiteli, aby se vyhnul zásadě, podle které je obecně založena příslušnost soudů členského státu, v němž má bydliště žalovaný. Soudní dvůr tak tuto výhodu již odmítl přiznat orgánu sociálního zabezpečení i podnikatelům v odvětví pojišťovnictví. Totéž by mělo platit v případě, kdy je žadatelem stát, zejména pokud tento stát poskytuje dávky, které se svou povahou rovnají dávkám sociálního zabezpečení, což je případ Spolkové republiky Německo.

20

Podle předkládajícího soudu účastníci původního řízení nezpochybňují, že Spolková republika Německo hodlá v souladu s použitelnými ustanoveními španělského práva podat přímou žalobu proti společnosti Mutua Madrileña Automovilista jako pojistiteli vozidla zúčastněného na nehodě, během níž byla zraněna dotyčná státní zaměstnankyně. Je rovněž nesporné, že tento členský stát se obrátil na soud z důvodu zákonného přechodu nároků, který vyplývá z ustanovení německého práva, podle nichž v případě zranění státního zaměstnance přechází na zaměstnavatele, který mu vyplácel plat během jeho pracovní neschopnosti způsobené tímto zraněním, nárok na náhradu škody, který zákon přiznává tomuto státnímu zaměstnanci vůči třetí osobě.

21

S ohledem na skutečnosti vycházející z judikatury Soudního dvora a německé judikatury si předkládající soud klade otázku, zda se členský stát, který jako zaměstnavatel podá přímou žalobu proti pojistiteli na základě zákonného přechodu nároků na náhradu škody státního zaměstnance zraněného při nehodě, může dovolávat zvláštních pravidel pro určení příslušnosti ve věcech pojištění stanovených ve prospěch „poškozeného“ ustanoveními čl. 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, vykládanými ve světle bodů 15 a 18 odůvodnění tohoto nařízení. Tento soud zdůrazňuje odchylnou povahu těchto zvláštních pravidel o příslušnosti a skutečnost, že takový žalobce je subjektem mezinárodního práva veřejného.

22

Za těchto okolností se Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 13 odst. 2 nařízení [č. 1215/2012] ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) [tohoto] nařízení vykládán v tom smyslu, že členský stát Evropské unie, který coby zaměstnavatel pokračoval ve vyplácení platu státnímu zaměstnanci v (dočasné) pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči společnosti se sídlem v jiném členském státě, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla zúčastněného na této nehodě, může jakožto ‚poškozený‘ ve smyslu [prvního] výše uvedeného ustanovení žalovat tuto pojišťovnu u soudu místa bydliště státního zaměstnance v pracovní neschopnosti, je-li taková přímá žaloba přípustná?“

23

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky státního zaměstnance zraněného při dopravní nehodě, jemuž po dobu jeho pracovní neschopnosti nadále vyplácel plat, může jako „poškozený“ ve smyslu tohoto čl. 13 odst. 2 žalovat společnost, která pojišťuje občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidla zúčastněného na této nehodě, u soudu místa bydliště tohoto státního zaměstnance, je-li taková přímá žaloba přípustná.

24

Úvodem je třeba zdůraznit, že výklad ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001 podaný Soudním dvorem platí rovněž pro ustanovení nařízení č. 1215/2012, jak vyplývá z bodu 34 odůvodnění tohoto nařízení, pokud lze tato ustanovení kvalifikovat jako „rovnocenná“. V projednávané věci je tomu tak zaprvé v případě čl. 8 prvního pododstavce bodu 2 Bruselské úmluvy, čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 a čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 a zadruhé v případě čl. 10 odst. 2 Bruselské úmluvy, čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 36, a ze dne 30. června 2022, Allianz Elementar Versicherung, C‑652/20, EU:C:2022:514, body 20 až 24 a 30).

25

Pokud jde o položenou otázku, je třeba zaprvé připomenout, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s body 15 a 16 odůvodnění tohoto nařízení stanoví obecné pravidlo příslušnosti, podle něhož osoby, které mají bydliště v některém členském státě, musí být žalovány u soudů tohoto státu, s výjimkou několika případů vymezených tímto nařízením.

26

Článek 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 tak odchylně od tohoto obecného pravidla stanoví, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být žalovány u soudů jiného členského státu na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II tohoto nařízení. Konkrétně oddíl 3 této kapitoly II obsahuje zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění, která jsou uvedena v článcích 10 až 16 uvedeného nařízení a představují samostatný systém rozdělení soudní příslušnosti v těchto věcech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Allianz Elementar Versicherung, C‑652/20, EU:C:2022:514, body 44 a 45, jakož i citovaná judikatura).

27

Z bodu 18 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že žaloba ve věcech pojištění se vyznačuje určitou nerovnováhou mezi stranami, kterou mají ustanovení oddílu 3 kapitoly II tohoto nařízení napravit tím, že slabší straně poskytnou výhodu pravidel pro určení příslušnosti, která jsou pro její zájmy příznivější než obecná pravidla Cílem těchto ustanovení je tak zajistit, aby tato strana mohla podat žalobu proti silnější straně u soudu členského státu, který je snadno dostupný [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, A1 a A2 (Pojištění rekreačního plavidla), C‑352/21, EU:C:2023:344, body 48 a 49, jakož i citovaná judikatura].

28

Konkrétně čl. 11 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 stanoví, že pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován u soudů tohoto státu. Článek 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení dodává, že takový pojistitel může být rovněž žalován v jiném členském státě, konkrétně u soudu místa bydliště žalobce, v případech, kdy žalobu podává pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba. Podle čl. 13 odst. 2 uvedeného nařízení se článek 11 tohoto nařízení použije na žalobu, kterou poškozený podává přímo proti pojistiteli, je-li taková žaloba přípustná.

29

Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pravidla pro určení příslušnosti, která se odchylují od obecného pravidla příslušnosti soudu místa bydliště žalovaného, je třeba vykládat striktně, což vylučuje výklad jdoucí nad rámec případů výslovně stanovených v nařízení č. 1215/2012, zejména pokud jde o příslušnost soudu místa bydliště žalobce, jak je stanoveno v čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Allianz Elementar Versicherung, C‑652/20, EU:C:2022:514, body 46 a 47, jakož i citovaná judikatura).

30

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že cíl ochrany sledovaný zvláštními pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v oddíle 3 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, stejně jako dříve pravidly obsaženými v oddíle 3 kapitoly II nařízení č. 44/2001, vyžaduje, aby použití těchto pravidel nebylo rozšířeno na osoby, pro které tato ochrana není odůvodněná [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2009, Vorarlberger Gebietskrankenkasse, C‑347/08, EU:C:2009:561, body 40 a 41, jakož i ze dne 21. října 2021, T. B. a D. (Příslušnost ve věcech pojištění), C‑393/20, EU:C:2021:871, bod 32, jakož i citovaná judikatura].

31

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že jak čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, tak čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění se vztahují na osoby, kterým vznikla újma, aniž je okruh těchto osob omezen na osoby, kterým vznikla újma bezprostředně (v tomto smyslu, pokud jde o první z těchto nařízení, viz rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, bod 33, a pokud jde o druhé, rozsudek ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 37).

32

Některé kategorie osob, na které přešly nároky poškozeného, jemuž vznikla újma bezprostředně, se tak rovněž mohou dovolávat pravidel pro určení příslušnosti stanovených v čl. 13 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, aby žalovaly pojistitele u jiného soudu, než je soud místa bydliště tohoto pojistitele, pokud lze tyto osoby, na které přešla práva, kvalifikovat jako „poškozené“ ve smyslu tohoto čl. 13 odst. 2.

33

Soudní dvůr však upřesnil, že není namístě posuzovat v každém jednotlivém případě otázku, zda lze osobu, která podala žalobu proti dotčenému pojistiteli, považovat za „slabší stranu“, aby mohla spadat pod pojem „poškozený“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012. Jak již totiž Soudní dvůr zdůraznil, takové posouzení by vedlo ke vzniku rizika právní nejistoty a bylo by v rozporu s cílem nařízení č. 1215/2012, uvedeným v bodě 15 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož musí být pravidla pro určení příslušnosti vysoce předvídatelná [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, bod 34, jakož i ze dne 21. října 2021, T. B. a D. (Příslušnost ve věcech pojištění), C‑393/20, EU:C:2021:871, bod 40 a citovaná judikatura].

34

V takto vymezeném rámci Soudní dvůr konstatoval, že není odůvodněna žádná zvláštní ochrana, pokud jde o vztahy mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, o nichž nelze mít za to, že se jeden z nich nachází ve slabším postavení vůči druhému a vyloučil použití čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení v případech, kdy postupníkem nároků bezprostředně poškozeného je takový podnikatel (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, body 41 až 43 a 47, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 20. května 2021, CNP, C‑913/19, EU:C:2021:399, body 40 až 43).

35

Stejně tak Soudní dvůr vyloučil použití čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, který odpovídá těmto ustanovením nařízení č. 1215/2012, v případech, kdy postupníkem nároků bezprostředně poškozeného je orgán sociálního zabezpečení, který jedná za účelem dosažení náhrady plnění poskytnutých svému pojištěnci poškozenému při dopravní nehodě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2009, Vorarlberger Gebietskrankenkasse, C‑347/08, EU:C:2009:561, body 33, 42, 43 a 47).

36

Soudní dvůr naproti tomu rozhodl, pokud jde o tato ustanovení nařízení č. 44/2001, že zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance na základě pokračujícího vyplácení platu tomuto zaměstnanci po dobu jeho pracovní neschopnosti a který z téhož důvodu podal žalobu na náhradu škody, již utrpěl zaměstnanec, může být považován za slabší stranu než pojistitel, kterého žaloval před soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, bod 36).

37

Měl tedy za to, že na základě čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 se mohou zaměstnavatelé, na které přešly nároky jejich zaměstnanců na náhradu škody, jakožto osoby, kterým byla způsobena škoda, dovolávat zvláštních pravidel příslušnosti stanovených v článcích 8 až 10 tohoto nařízení bez ohledu na svoji velikost a právní formu (rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, bod 35).

38

V projednávané věci se předkládající soud táže, zda z této judikatury vyplývá, že členskému státu jednajícímu jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky bezprostředně poškozeného státního zaměstnance na náhradu škody za zranění při nehodě, jíž se zúčastnilo pojištěné vozidlo, musí být samotnému přiznáno postavení „poškozeného“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, kvůli skutečnosti, že po dobu pracovní neschopnosti tohoto státního zaměstnance mu nadále vyplácel plat, takže takovému státu coby zaměstnavateli je poskytnuta možnost žalovat dotyčného pojistitele u soudu místa bydliště žalobce podle čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, je-li taková přímá žaloba přípustná.

39

Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 50 až 55 svého stanoviska, situace posuzovaná Soudním dvorem ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD (C‑340/16, EU:C:2017:576), je obdobná situaci dotčené ve věci v původním řízení. Tento rozsudek byl totiž vydán v kontextu žaloby podané veřejnoprávním subjektem, který jednal jako zaměstnavatel, stejně jako členský stát, který je žalobcem v projednávaném sporu v původním řízení. Kromě toho na tento subjekt přešly nároky na náhradu škody jednoho z jeho zaměstnanců za skutkových okolností podobných těm, které vedly k tomuto sporu, jelikož se rovněž jednalo o žalobu na náhradu škody ohledně platu, který byl nadále vyplácen zaměstnanci, v tomto případě státnímu zaměstnanci, zraněnému při dopravní nehodě. Způsob uvažování zvolený Soudním dvorem v tomto rozsudku lze tedy přenést i na projednávanou věc.

40

Tato analogie platí tím spíše, že členský stát, který jedná za účelem náhrady škody nikoli jako subjekt mezinárodního práva veřejného, ale pouze jako zaměstnavatel, na kterého přešla práva jednoho z jeho zaměstnanců, ať již státního zaměstnance, či nikoli, podléhá stejným hmotněprávním a procesním pravidlům jako subjekt soukromého práva.

41

S ohledem na věcnou působnost nařízení č. 1215/2012, jak je definována v čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, se k tomu, aby se členský stát mohl dovolávat pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením, musí spor již z povahy věci týkat „věcí občanských a obchodních“ ve smyslu tohoto ustanovení, což vylučuje zejména uplatnění výsad veřejné moci, a tedy výkon pravomocí, které jdou nad rámec obecných právních pravidel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Mahá, C‑494/23, EU:C:2024:848, body 30 až 32).

42

Článek 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení je tudíž třeba vykládat v tom smyslu, že zaměstnavatel, který nadále vyplácel plat svému zaměstnanci nepřítomnému v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči pojistiteli vozidla zúčastněného na této nehodě, musí být považován za „poškozeného“ ve smyslu tohoto čl. 13 odst. 2, a to i v případě, kdy je stejně jako v projednávané věci žalobce členským státem, který jedná jako zaměstnavatel.

43

V tomto kontextu je irelevantní okolnost, kterou uvádí žalovaná v původním řízení, že takový členský stát kromě toho plní funkce orgánu sociálního zabezpečení, jelikož výklad požadovaný předkládajícím soudem se výslovně týká pouze případu, kdy dotyčný členský stát podá žalobu na náhradu škody pouze jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance na náhradu škody, a nikoli jako orgán sociálního zabezpečení.

44

Zatřetí je třeba uvést, že s ohledem na znění položené otázky má předkládající soud podle všeho za to, že podle ustanovení čl. 13 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 v případě, kdy je žalobcem, který podal žalobu proti pojistiteli, členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešla práva jeho bezprostředně poškozeného zaměstnance, je místně příslušným soudem soud místa bydliště tohoto zaměstnance.

45

Tento názor přitom nelze přijmout. Zaprvé je třeba připomenout, že čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 tím, že označuje „soud místa bydliště žalobce“, přímo určuje konkrétní soud v rámci členského státu bez odkazu na úpravu místní příslušnosti platnou v posledně uvedeném státě, takže v případě, kdy je toto ustanovení použitelné, určuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost takto určeného soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Allianz Elementar Versicherung, C‑652/20, EU:C:2022:514, body 38 a 57).

46

Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance z důvodu, že mu vyplácel plat, utrpěl vlastní škodu, a je tedy sám „poškozeným“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, takže takový zaměstnavatel může využít možnosti stanovené v čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení podat žalobu proti pojistiteli u soudu místa svého bydliště (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. prosince 2007, FBTO Schadeverzekeringen, C‑463/06, EU:C:2007:792, bod 31, jakož i ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, body 35 až 37 a 39).

47

Ostatně vzhledem k tomu, že tento zaměstnavatel, na něhož přešly nároky, je jediným, kdo může uplatnit nároky na náhradu škody vyplývající z přechodu nároků, není nutné mu ukládat, aby se obrátil na soud místa bydliště svého zaměstnance s cílem zabránit riziku znásobení jurisdikcí. V souladu se zjištěním učiněným v bodě 42 tohoto rozsudku platí tyto úvahy rovněž v případě, kdy je stejně jako v projednávané věci uvedeným zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky, členský stát.

48

Zatřetí, pokud jde konkrétně o určení místa, kde má takový zaměstnavatel, na něhož přešly nároky, bydliště, je-li tímto zaměstnavatelem členský stát, je třeba připomenout, že z čl. 63 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že pro účely tohoto nařízení mají právnické osoby bydliště v místě, kde se nachází jejich sídlo, ústředí nebo hlavní provozovna. V takové situaci by mělo být místo, kde má takový členský stát coby zaměstnavatel bydliště, definováno jako místo sídla správního subjektu, který dotyčného státního zaměstnance zaměstnává a fakticky utrpěl újmu spojenou s jeho nepřítomností během pracovní neschopnosti. Tento výklad je v souladu s cíli předvídatelnosti pravidel o příslušnosti, řádného výkonu spravedlnosti a právní jistoty, které vyplývají z bodů 15 a 16 odůvodnění uvedeného nařízení vzhledem k tomu, že zajišťuje úzkou vazbu mezi příslušným soudem a sporem.

49

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky státního zaměstnance zraněného při dopravní nehodě, jemuž po dobu jeho pracovní neschopnosti nadále vyplácel plat, může jako „poškozený“ ve smyslu tohoto čl. 13 odst. 2 žalovat společnost, která pojišťuje občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidla zúčastněného na této nehodě, a to nikoli u soudu místa bydliště tohoto státního zaměstnance, ale u soudu místa sídla správního orgánu, který uvedeného státního zaměstnance zaměstnává, je-li taková přímá žaloba přípustná.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 13 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení

musí být vykládán v tom smyslu, že

členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky státního zaměstnance zraněného při dopravní nehodě, jemuž po dobu jeho pracovní neschopnosti nadále vyplácel plat, může jako „poškozený“ ve smyslu tohoto čl. 13 odst. 2 žalovat společnost, která pojišťuje občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidla zúčastněného na této nehodě, a to nikoli u soudu místa bydliště tohoto státního zaměstnance, ale u soudu místa sídla správního orgánu, který uvedeného státního zaměstnance zaměstnává, je-li taková přímá žaloba přípustná.