–

za KV: F. Americo, avvocato,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: L. Fiandaca a M. T. Lubrano Lobianco, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: D. Recchia a F. van Schaik, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi KV a Consiglio Nazionale delle Ricerche (Národní rada pro výzkum, Itálie) (dále jen „CNR“), jehož předmětem je výpočet počtu odpracovaných let KV v okamžiku uzavření pracovní smlouvy na dobu neurčitou s CNR.

3

Z bodu 14 odůvodnění směrnice 1999/70, spočívající na čl. 139 odst. 2 ES, vyplývá, že strany rámcové dohody si zavřením takové rámcové dohody přály zlepšit kvalitu pracovních poměrů na dobu určitou tím, že se zaručily uplatňovat zásadu zákazu diskriminace a vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních poměrů nebo pracovních smluv na dobu určitou.

4

Podle článku 1 směrnice 1999/70 je jejím účelem „provedení [rámcové dohody] uzavřené […] mezi obecnými mezioborovými organizacemi (UNICE, EKOS a CEEP), která je obsažena v příloze“.

5

Článek 2 první a třetí pododstavec této směrnice stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 10. července 2001 nebo zajistí, aby se nejpozději k uvedenému dni sociální partneři zavedli nezbytná opatření dohodou; členské státy musí přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí. Neprodleně o nich uvědomí [Evropskou] [k]omisi.

[…]

Opatření podle odstavce 1 přijatá členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.“

6

Podle článku 3 směrnice 1999/70 vstoupila tato směrnice v platnost dne 10. července 1999, tedy dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství.

7

Podle ustanovení 1 rámcové dohody je jejím účelem:

8

Ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody zní takto:

„Tato dohoda se vztahuje na zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě.“

9

Ustanovení 4 rámcové dohody stanoví:

„1. Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.

[…]

4. Pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou platí stejná kritéria počtu odpracovaných let týkající se určitých pracovních podmínek jako pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou, ledaže je možné rozdílná kritéria počtu odpracovaných let ospravedlnit objektivními důvody.“

10

Článek 6 odst. 1 decreto legislativo n. 368 – Attuazione della direttiva 1999/70/CE relativa all’accordo quadro sul lavoro a tempo determinato concluso dall’UNICE, dal CEEP e dal CES (legislativní nařízení č. 368, kterým se provádí směrnice [1999/70]), ze dne 6. září 2001 (GURI č. 235, ze dne 9. října 2001, s. 4), kterým byla provedena směrnice 1999/70 do italského právního řádu, stanoví:

„Zaměstnanec s pracovní smlouvou na dobu určitou má nárok v poměru k odpracované době na placenou dovolenou a vánoční prémii nebo třináctý plat, jakož i na odstupné při ukončení smlouvy a na všechny ostatní výhody poskytované v podniku srovnatelným zaměstnancům se smlouvou na dobu neurčitou, tj. zaměstnancům, kteří jsou podle klasifikačních kritérií stanovených kolektivní smlouvou zařazeni na stejnou úroveň, není-li to objektivně neslučitelné s povahou smlouvy na dobu určitou.“

11

Článek 36 legge n. 70 – Disposizioni sul riordinamento degli enti pubblici e del rapporto di lavoro del personale dipendente (zákon č. 70 o reorganizaci veřejnoprávních subjektů a pracovním poměru zaměstnanců) ze dne 20. března 1975 (GURI č. 87 ze dne 2. dubna 1975), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Za účelem uspokojení zvláštních potřeb vědeckého výzkumu [má] [CNR] možnost zaměstnávat pracovníky pro pokročilý výzkum, včetně cizích státních příslušníků, na základě smlouvy na dobu určitou v délce, která nepřesáhne pět let. V rámci individuálních výzkumných programů a po celou dobu trvání programu je rovněž povoleno přijímání výzkumných pracovníků a vysoce specializovaných technických pracovníků na základě smlouvy.“

12

Žalobce v původním řízení, KV, byl zaměstnán CNR, která je právnickou osobou veřejného práva, na základě tří pracovních smluv na dobu určitou v obdobích od 2. listopadu 1993 do 31. března 1995, od 1. srpna 1995 do 1. srpna 2000 a od 4. září 2000 do 30. září 2001 za účelem plnění úkolů technologa a výzkumného pracovníka.

13

Vzhledem k tomu, že tento žalobce uspěl v otevřeném výběrovém řízení, byl od 1. října 2001 CNR zaměstnán za účelem plnění totožných úkolů na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou. V souvislosti s tímto přijetím do zaměstnání CNR neuznala pro účely stanovení počtu odpracovaných let a odměny žalobce v původním řízení žádné odpracované roky z titulu závislé činnosti, jež žalobce v původním řízení vykonával v rámci pracovních smluv na dobu určitou, které byly uzavřeny před uplynutím lhůty stanovené členským státům k provedení směrnice 1999/70, a to v souladu s jejím čl. 2 prvním pododstavcem dne 10. července 2001.

14

Dne 8. února 2022 podal žalobce v původním řízení k Tribunale civile di Padova (Soud prvního stupně v Padově, Itálie), který je předkládajícím soudem, žalobu znějící zejména na určení na základě ustanovení 4 rámcové dohody existence jeho práva na uznání počtu odpracovaných let, které získal z titulu této závislé činnosti, a v důsledku toho dosažených zvýšení jeho platu.

15

CNR před tímto soudem navrhovala zamítnutí uvedené žaloby, přičemž namítala zejména neexistenci zpětné účinnosti směrnice 1999/70.

16

Podle předkládajícího soudu je pro účely projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce relevantní pouze otázka časové působnosti této směrnice.

17

V tomto ohledu uvedený soud poznamenává, zaprvé že pracovní poměr žalobce v původním řízení, který trval od 2. listopadu 1993 do 31. března 1995, byl zcela realizován před vstupem uvedené směrnice v platnost, zadruhé že jeho pracovní poměr, který trval od 1. srpna 1995 do 1. srpna 2000, vznikl před vstupem téže směrnice v platnost a skončil po jejím vstupu v platnost, avšak před uplynutím lhůty stanovené k jejímu provedení a zatřetí že pracovní poměr žalobce v původním řízení, který začal dne 4. září 2000 a předčasně skončil dne 30. září 2001 z důvodu, že žalobce uspěl ve veřejném výběrovém řízení, vznikl a byl téměř zcela realizován v období mezi vstupem směrnice 1999/70 v platnost a uplynutím této lhůty. Italská republika provedla tuto směrnici do svého vnitrostátního právního řádu několik měsíců po uplynutí uvedené lhůty, a sice dne 24. října 2001, tedy data nabytí účinnosti legislativního nařízení č. 368 ze dne 6. září 2001.

18

Pracovní smlouvy na dobu určitou, o které se jedná ve věci v původním řízení, nepředstavují prodloužení původního pracovního poměru na dobu určitou, ale jsou akty, které zakládají ex novo po sobě jdoucí a nezávislé pracovní poměry na dobu určitou.

19

Předkládající soud upřesňuje, že v případě, že by dotčené doby zaměstnání byly odpracovány na základě pracovních smluv na dobu neurčitou, byly by zohledněny při výpočtu celkového počtu let odpracovaných žalobcem v původním řízení.

20

Tento soud poukazuje na existenci dvou rozdílných směrů judikatury v italském právním řádu, co se týče rozsahu působnosti ratione temporis ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody. Podle prvního směru zásada zákazu zpětné účinnosti unijního práva, podle níž se hmotněprávní pravidla použijí pouze na situace, které vznikly po jejich vstupu v platnost, vylučuje použití tohoto ustanovení na pracovní poměry na dobu určitou, které byly v plném rozsahu realizovány před uplynutím lhůty k provedení směrnice 1999/70. Podle druhého směru judikatury zásada, podle které se nové pravidlo použije, není-li stanoveno jinak, okamžitě na budoucí účinky situací, které vznikly za platnosti dřívějšího práva, umožňuje zohlednit pro účely výpočtu celkového počtu odpracovaných let zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou také doby zaměstnání na dobu určitou, které byly zcela odpracovány před vstupem této směrnice v platnost.

21

Předkládající soud má za to, že tato posledně uvedená zásada musí být vykládána ve smyslu prvního směru judikatury. Uvedená zásada se totiž vztahuje na situace, které vznikly před vstupem nového pravidla v platnost a které s podstatnou kontinuitou nadále trvají v následujícím období, a nikoli na situace, které zcela vznikly a byly završeny před vstupem tohoto nového pravidla v platnost.

22

Tento výklad je v souladu se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, které vylučují, aby se hmotněprávní pravidla unijního práva použila se zpětnou účinností na právní vztahy vymezené před jejich vstupem v platnost, ledaže z jejich znění, cílů nebo systematiky jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek.

23

Předkládající soud, který shledal, že uvedený výklad je podpořen také judikaturou Soudního dvora, má za to, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody, vykládané ve světle této judikatury, musí být chápáno tak, že se nevztahuje na takové pracovní poměry na dobu určitou, jako jsou poměry, které mezi účastníky původního řízení existovaly od 2. listopadu 1993 do 31. března 1995 a od 1. srpna 1995 do 1. srpna 2000, neboť tyto poměry přestaly zcela vyvolávat své účinky před uplynutím lhůty k provedení směrnice 1999/70.

24

Naproti tomu by se toto ustanovení mohlo vztahovat na pracovní poměr na dobu určitou, který trval od 4. září 2000 do 30. září 2001, neboť tento pracovní poměr trval ke dni uplynutí této lhůty.

25

Za těchto podmínek se Tribunale di Padova (Soud prvního stupně v Padově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí se ustanovení 4 bod 1 [rámcové dohody]

26

Italská vláda tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná z důvodu, že výklad ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody není pro odpověď na tuto otázku nijak užitečný. Uvedená otázka se totiž netýká zacházení se žalobcem v původním řízení během jeho pracovních poměrů na dobu určitou, ale uznání služby, kterou v rámci těchto pracovních poměrů vykonával, pro účely stanovení jeho odměny pro období po přeměně jeho pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou. Tato problematika je přitom upravena v ustanovení 4 bodu 4 rámcové dohody, a nikoliv v jejím ustanovení 4 bodu 1.

27

Vzhledem k tomu, že tento argument se týká určení ustanovení unijního práva použitelného na spor v původním řízení, vztahuje se k meritorní stránce položené předběžné otázky, a nikoli k její přípustnosti, takže tento argument je třeba zkoumat v rámci meritorního posouzení této otázky (obdobně viz rozsudek ze dne 18. ledna 2024, Lietuvos notarų rūmai a další, C‑128/21, EU:C:2024:49, bod 43 a citovaná judikatura).

28

Předběžnou otázku je tedy třeba prohlásit za přípustnou.

29

Podstatou otázky vnitrostátního soudu je, zda musí být ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby počet let odpracovaných zaměstnancem na základě pracovních smluv na dobu určitou, které byly zcela nebo zčásti splněny před datem uplynutí lhůty k provedení směrnice 1999/70, nebyl zohledněn pro účely stanovení odměny tohoto zaměstnance při jeho přijetí do zaměstnání na dobu neurčitou po tomto datu.

30

V rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i když tato ustanovení nejsou výslovně zmíněna v otázkách položených mu těmito soudy [rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Skarb Państwa (Krytí z pojištění motorových vozidel), C‑428/20, EU:C:2021:1043, bod 24].

31

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody stanoví zákaz zacházet se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, pokud jde o pracovní podmínky, méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody. Bod 4 tohoto ustanovení stanoví tentýž zákaz, pokud jde o kritéria počtu odpracovaných let týkající se určitých pracovních podmínek (rozsudky ze dne 18. října 2012, Valenza a další, C‑302/11 až C‑305/11, EU:C:2012:646, bod 39 a citovaná judikatura; ze dne 20. září 2018, Motter, C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 26, jakož i ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Istruzione a INPS, C‑270/22, EU:C:2023:933, body 52 a 53).

32

Je nesporné, že se spor v původním řízení, jehož předmětem je výpočet počtu odpracovaných let žalobce v původním řízení v okamžiku uzavření jeho pracovní smlouvy na dobu neurčitou, týká takových kritérií.

33

Za těchto podmínek je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu provést výklad také ustanovení 4 bodu 4 rámcové dohody.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že ustanovení 4 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která zcela vylučuje zohlednění období služby zaměstnance orgánu veřejné správy v pracovním poměru na dobu určitou pro účely stanovení počtu odpracovaných let posledně uvedeného v okamžiku, kdy je tímtéž orgánem přijímán do pracovního poměru na dobu neurčitou, ledaže by toto vyloučení bylo odůvodněno „objektivními důvody“ ve smyslu bodu 1 a/nebo bodu 4 tohoto ustanovení. Pouhá skutečnost, že zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou v těchto obdobích služby pracoval na základě pracovní smlouvy nebo pracovního poměru na dobu určitou, takový objektivní důvod nepředstavuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2012, Valenza a další, C‑302/11 až C‑305/11, EU:C:2012:646, bod 71).

35

V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že žalobce v původním řízení se v době výkonu svých funkcí v CNR v rámci pracovních smluv uzavřených na dobu určitou nacházel v situaci srovnatelné se situací zaměstnanců zaměstnaných touto organizací na dobu neurčitou, jelikož plnil úkoly, které mohli plnit zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou.

36

Pokud jde o méně příznivé zacházení se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, o které se jedná ve věci v původním řízení, tento soud upřesňuje, že pokud by byla pracovní činnost, kterou žalobce v původním řízení vykonával na základě pracovních smluv na dobu určitou, vykonávána v rámci pracovní smlouvy na dobu neurčitou, byla by zohledněna při výpočtu jeho celkového počtu odpracovaných let.

37

Soudní dvůr již přitom rozhodl, že taková pravidla, jež upravují doby služby, které je třeba odpracovat pro zařazení do určité platové třídy, jako jsou pravidla, o která se jedná ve věci v původním řízení, patří pod pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu téhož ustanovení 4 (rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Istruzione a INPS, C‑270/22, EU:C:2023:933, bod 55 a citovaná judikatura).

38

Samotná skutečnost, že zaměstnanec získal postavení zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou, nevylučuje možnost, že se za určitých okolností bude dovolávat zásady zákazu diskriminace uvedené v tomto ustanovení 4 (rozsudek ze dne 18. října 2012, Valenza a další, C‑302/11 až C‑305/11, EU:C:2012:646, bod 34 a citovaná judikatura).

39

Pokud jde o časovou použitelnost uvedeného ustanovení 4, je třeba připomenout, že nová právní úprava se v zásadě použije od okamžiku, kdy nabude účinnosti akt, kterým byla zavedena. Nepoužije se sice na právní situace vzniklé a s konečnou platností završené za působnosti staré právní úpravy, avšak použije se na budoucí účinky situace vzniklé za působnosti starého pravidla, jakož i na nové právní situace. S výhradou zásady zákazu zpětné účinnosti právních aktů je tomu jinak pouze tehdy, když je nové pravidlo spojeno se zvláštními ustanoveními, která zvláštním způsobem určují jeho podmínky použití v čase (rozsudek ze dne 22. června 2022, Volvo a DAF Trucks, C‑267/20, EU:C:2022:494, bod 32 a citovaná judikatura).

40

Akty přijaté k provedení směrnice se tak musí od okamžiku uplynutí lhůty k provedení vztahovat na budoucí účinky situací, které vznikly za působnosti staré právní úpravy, ledaže tato směrnice stanoví jinak [rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Skarb Państwa (Krytí z pojištění motorových vozidel), C‑428/20, EU:C:2021:1043, bod 32].

41

Je nutné konstatovat, že ani směrnice 1999/70, ani rámcová dohoda neobsahují zvláštní ustanovení, která by konkrétně určovala podmínky jejich časové působnosti.

42

Je tedy třeba určit, zda právní situace, o niž se jedná ve věci v původním řízení, představuje situaci, která nastala před datem uplynutí lhůty k provedení směrnice 1999/70.

43

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že tato situace se týká uznání počtu odpracovaných let žalobce v původním řízení, které získal na základě splnění pracovních smluv na dobu určitou do 1. října 2001, pro účely stanovení jeho odměny od tohoto data.

44

I když byly tyto roky odpracovány hlavně před uplynutím lhůty k provedení směrnice 1999/70, týká se uvedená situace určení důsledků těchto odpracovaných let pro odměnu, jež tento žalobce pobírá na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou, která byla uzavřena po uvedeném datu, a tedy použití ustanovení 4 rámcové dohody po témže datu.

45

Jak v podstatě uvedla Komise, právní situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je obdobná situaci výpočtu odpracovaných let požadovaných pro získání nároku na starobní důchod, o kterou se jednalo ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 10. června 2010, Bruno a další (C‑395/08 a C‑396/08, EU:C:2010:329), a ze dne 7. listopadu 2018, O’Brien (C‑432/17, EU:C:2018:879), které se týkaly otázky zohlednění období předcházejících uplynutí lhůty pro provedení směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267).

46

V bodě 35 posledně uvedeného rozsudku Soudní dvůr totiž uvedl, že okolnost, že nárok na důchod se definitivně nabude na konci příslušného odpracovaného období, neumožňuje dospět k závěru, že právní situace dotyčného pracovníka musí být považována za definitivně dovršenou, protože tento pracovník může účinně uplatnit tento nárok za účelem výplaty jeho starobního důchodu až následně a po zohlednění všech relevantních odpracovaných let. Soudní dvůr dospěl v bodě 36 posledně uvedeného rozsudku k závěru, že pokud vznik nároku na důchod souvisí s obdobími jak před uplynutím lhůty pro provedení směrnice 97/81, tak po jejím uplynutí, je třeba mít za to, že stanovení těchto nároků je upraveno ustanoveními této směrnice, včetně těch týkajících se dob odpracovaných před tím, než vstoupila v platnost.

47

Tyto úvahy platí rovněž mutatis mutandis i ve vztahu ke směrnici 1999/70 a nároku na odměnu požadovanou žalobcem v původním řízení z titulu počtu let odpracovaných v rámci jeho pracovních smluv na dobu určitou, jelikož tento žalobce může účinně uplatnit tento nárok až následně a po zohlednění všech relevantních odpracovaných let.

48

Skutečnost, kterou zdůraznil předkládající soud a italská vláda, že počet let uvedeného žalobce, které byly odpracovány zejména na základě pracovních smluv na dobu určitou, jejichž platnost skončila před uplynutím lhůty k provedení směrnice 1999/70, nemůže vést k odlišnému závěru.

49

Počet odpracovaných let získává totiž zaměstnanec prací postupně, ačkoli k tomu dochází na základě pracovních smluv, které skončily, a nadále charakterizuje jeho situaci po tomto skončení. Délka trvání každého pracovního poměru a datum jeho skončení jsou tedy irelevantní, pokud jde o výpočet počtu let zaměstnance odpracovaných ve službě, který v zásadě předpokládá určení celkové délky období jeho zaměstnání.

50

Mimoto se spor v původním řízení týká použitelnosti ustanovení 4 rámcové dohody po datu uplynutí lhůty k provedení směrnice 1999/70 v rámci zohlednění počtu odpracovaných let vyplývajících z těchto smluv na dobu určitou, a nikoli použitelnosti tohoto ustanovení na samotné uvedené pracovní smlouvy před tímto datem. Jak v podstatě zdůrazňuje Komise, jelikož cílem žaloby žalobce v původním řízení není zpochybnit podmínky, za kterých byly tytéž pracovní smlouvy plněny, není jejím předmětem použití tohoto ustanovení se zpětnou účinností.

51

Za těchto podmínek nelze mít za to, že právní situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, byla ke dni uplynutí lhůty k provedení směrnice 1999/70 definitivně završena.

52

Tento závěr není zpochybněn body 99 až 104 rozsudku ze dne 22. června 2022, Volvo a DAF Trucks (C‑267/20, EU:C:2022:494), který citoval předkládající soud a italská vláda, a v nichž Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že je třeba mít za to, že vyvratitelná domněnka, která je stanovena v čl. 17 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, s. 1) a podle níž dochází ke škodě porušením právních předpisů v rámci kartelu, nemůže být ratione temporis použitelná na žalobu o náhradu škody, která byla sice podána po nabytí účinnosti vnitrostátních ustanovení, jimiž byla uvedená směrnice opožděně provedena do vnitrostátního práva, avšak týká se porušení práva hospodářské soutěže ukončeného před uplynutím lhůty k jejímu provedení.

53

Jak totiž vyplývá z bodů 100 až 102 tohoto rozsudku, toto řešení bylo odůvodněno zvláštní povahou a mechanismem fungování tohoto ustanovení směrnice 2014/104, jehož časová působnost vyžaduje existenci probíhajícího kartelu.

54

Tato situace přitom nemá obdobu, pokud jde o ustanovení 4 rámcové dohody.

55

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že ustanovení 4 body 1 a 4 rámcové dohody musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby počet let odpracovaných zaměstnancem na základě pracovních smluv na dobu určitou, které byly zcela nebo zčásti splněny před datem uplynutí lhůty k provedení směrnice 1999/70, nebyl zohledněn pro účely stanovení odměny tohoto zaměstnance při jeho přijetí do zaměstnání na dobu neurčitou po tomto datu, ledaže by toto vyloučení bylo ospravedlněno objektivními důvody.

56

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Ustanovení 4 body 1 a 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS,

musí být vykládány v tom smyslu, že

brání tomu, aby počet let odpracovaných zaměstnancem na základě pracovních smluv na dobu určitou, které byly zcela nebo zčásti splněny před uplynutím lhůty k provedení této směrnice, nebyl zohledněn pro účely stanovení odměny tohoto zaměstnance při jeho přijetí do zaměstnání na dobu neurčitou po tomto datu, ledaže by toto vyloučení bylo ospravedlněno objektivními důvody.