Věc C‑395/23 [Anikovi] ( i )

E. M. A. a další

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sofijski rajonen sad)

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 6. března 2025

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) 2019/1111 – Působnost – Článek 1 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) – Opatření spojené s nakládáním se jměním dítěte – Článek 7 – Příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti – Článek 10 – Volba soudu – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Působnost – Článek 1 odst. 2 písm. a) – Vyloučení věcí osobního stavu nebo způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům – Pravidla pro určení soudní příslušnosti stanovená ve dvoustranné smlouvě mezi Bulharskou republikou a Ruskou federací uzavřené před přistoupením Bulharské republiky k Evropské unii – Rozdíl mezi těmito pravidly a pravidly stanovenými nařízením 2019/1111 – Článek 351 SFEU – Pojem ‚neslučitelnost‘ “

  1. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení 2019/1111 – Působnost – Opatření spojené s nakládáním se jměním dítěte – Souhlas soudu s prodejem nemovitosti patřící dítěti a nacházející se v jiném členském státě než členském státě obvyklého pobytu dítěte – Zahrnutí do oblasti působnosti nařízení

    [Nařízení Rady 2019/1111, čl. 1 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) a čl. 7 odst. 1]

    (viz body 25, 26, 28, výrok 1)

  2. Mezinárodní smlouvy – Smlouvy členských států – Smlouvy uzavřené před přistoupením členského státu k Unii – Článek 351 SFEU – Působnost – Vztahy mezi nařízením 2019/1111 a takovou smlouvou – Chybějící zmínka o smlouvě v nařízení – Zahrnutí do oblasti působnosti článku 351 SFEU – Podmínka – Smlouva přiznávající práva třetímu státu, která musí členský stát dodržovat – Neslučitelnost smlouvy s dotyčným nařízením – Určení této neslučitelnosti – Použití pravidel smlouvy soudem členského státu na úkor nařízení – Přípustnost – Meze

    (Článek 351 SFEU)

    (viz body 45–49, 57–61, výrok 2)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se vyjádřil zejména ke vztahům mezi nařízením 2019/1111 (nařízení Brusel IIb) ( 1 ) a dvoustrannou smlouvou uzavřenou mezi členským státem před jeho přistoupením k Evropské unii a třetím státem.

V roce 2023 byl Obvodní soud v Sofii (Sofijski rajonen sad, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, požádán, aby v nesporném řízení rozhodl, zda lze v souladu s bulharským právem povolit prodej nemovitostí, jejichž podíly patří dvěma nezletilým dětem ruské státní příslušnosti, které mají obvyklé bydliště v Německu, a to s ohledem na zájem těchto dětí.

Předkládající soud se zabývá otázkou, zda jsou bulharské soudy v takové situaci mezinárodně příslušné. Za tímto účelem se táže, zda souhlas soudu s dotčeným prodejem spadá do působnosti nařízení č. 1215/2012 ( 2 ) (nařízení Brusel Ia) nebo do působnosti nařízení Brusel IIb. V posledně uvedeném případě se předkládající soud táže, zda s ohledem na existenci dvoustranné smlouvy uzavřené mezi Bulharskem a Sovětským svazem (jehož nástupnickým státem je Ruská federace) před přistoupením tohoto členského státu k Evropské unii ( 3 ) (dále jen „rusko-bulharská smlouva“) upravuje článek 351 SFEU vztahy takové smlouvy s nařízením Brusel IIb, když tato smlouva není uvedena v kapitole VIII tohoto nařízení, a pokud ano, za jakých okolností se tato smlouva smí od nařízení odchýlit.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že souhlas soudu požadovaný ve věci v původním řízení spadá do působnosti nařízení Brusel IIb, jelikož takový souhlas představuje opatření k ochraně dítěte spojené se správou, zachováním nebo nakládáním se jměním dítěte v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti ve smyslu tohoto nařízení. V důsledku toho jsou k vydání takového souhlasu v zásadě příslušné soudy členského státu, v němž má dítě v době zahájení řízení obvyklý pobyt (v projednávané věci německé soudy).

Poté se Soudní dvůr zabýval otázkou vztahu mezi nařízením Brusel IIb a rusko-bulharskou smlouvou s ohledem na skutečnost, že tato smlouva podle všeho zakládá příslušnost bulharských nebo ruských soudů.

Uvedl, že jelikož taková dvoustranná smlouva, jako je bulharská smlouva, není v nařízení Brusel IIb uvedena, má vztahy mezi touto smlouvou a tímto nařízením upravovat článek 351 SFEU ( 4 ).

Soudní dvůr připomněl, že podle čl. 351 prvního pododstavce SFEU ustanovení smlouvy uzavřené mezi členským státem a třetím státem derogují jakékoli ustanovení unijního práva, ať už primárního nebo sekundárního, avšak za podmínky, že tato smlouva byla uzavřena před přistoupením členského státu k Evropské unii a dotyčný třetí stát z toho vyvozuje práva, jejichž dodržování může od tohoto členského státu požadovat.

Soudní dvůr upřesnil, že v projednávané věci bude zaprvé na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda rusko-bulharská smlouva obsahuje pravidla, jejichž dodržování může Ruská federace od Bulharska požadovat. V případě kladné odpovědi mu bude zadruhé příslušet, aby ověřil, zda je rusko-bulharská smlouva neslučitelná s nařízením Brusel IIb v části, v níž tyto dva právní nástroje nestanoví za okolností sporu v původním řízení příslušnost stejného soudu. Při tomto ověření bude třeba zohlednit vůli unijního normotvůrce, která se odráží v tomto nařízení, stanovit v určitých situacích příslušnost jiných soudů než soudů místa obvyklého pobytu dítěte, přičemž předkládající soud nesmí využít možnosti prohlásit se za příslušný na základě pravidel uvedeného nařízení s cílem konstatovat, že je s ním rusko-bulharská smlouva slučitelná. V případě, že předkládající soud konstatuje neslučitelnost, bude muset zatřetí přezkoumat, zda lze tuto neslučitelnost odstranit prostřednictvím výkladu rusko-bulharské smlouvy v souladu s nařízením Brusel IIb. V případě záporné odpovědi bude předkládající soud moci začtvrté použít pravidla této smlouvy a nepřihlížet k pravidlům nařízení Brusel IIb, přičemž Bulharsko bude povinno přijmout nezbytná opatření za účelem odstranění takové neslučitelnosti, jak to vyžaduje čl. 351 druhý pododstavec SFEU.

( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.

( 1 ) – Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (Úř. věst. 2019, L 178, s. 1, a oprava Úř. věst. 2020, L 347, s. 52, dále jen „nařízení Brusel IIb“).

( 2 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“).

( 3 ) – Smlouva mezi Svazem sovětských socialistických republik a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsaná v Moskvě dne 19. února 1975 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 1015, č. 14855, s. 41, dále jen „rusko-bulharská smlouva“).

( 4 ) – Podle tohoto ustanovení nejsou práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených přede dnem přistoupení členského státu k Evropské unii mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé Smlouvami dotčeny. Pokud by nebylo možné provést výklad mezinárodní smlouvy, který by byl v souladu s unijním právem, příslušné členské státy použijí všech vhodných prostředků k odstranění případných neslučitelností mezi takovými smlouvami a Smlouvami a případně si poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a v případě potřeby zaujmou společný postoj.