Věc C‑351/23

GR REAL s. r. o.

PO
a
RT

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove (Slovensko)]

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 24. června 2025

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Článek 6 odst. 1 – Článek 7 odst. 1 – Smlouva o spotřebitelském úvěru – Smlouva zajištěná zástavním právem k nemovitosti, která je rodinným obydlím spotřebitele – Zesplatnění úvěru před původně sjednaným datem – Prodej této nemovitosti v mimosoudní dražbě – Vnitrostátní právní úprava umožňující uskutečnění této dražby bez předchozího soudního přezkumu dotčené pohledávky – Důvody neplatnosti uvedené dražby, mezi které nepatří existence zneužívajících ujednání – Účinnost ochrany přiznané spotřebitelům – Články 7 a 47 Listiny základních práv Evropské unie“

Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Oblast působnosti – Soudní řízení zahájené společností, která vydražila rodinné obydlí spotřebitele prodaný v rámci mimosoudního výkonu hypotečního zástavního práva zřízeného k této nemovitosti tímto spotřebitelem, a jehož předmětem je jeho vystěhování – Vzájemná žaloba podaná spotřebitelem v rámci tohoto řízení, která směřuje ke zpochybnění legality přechodu vlastnického práva k uvedenému rodinnému obydlí – Zahrnutí – Podmínky

(Směrnice Rady 93/13, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1)

(viz body 63–74, 77, 79–83, výrok 1)
Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Prostředky určené k zabránění používání zneužívajících ujednání – Vnitrostátní právní úprava, která umožňuje, aby pokračoval mimosoudní nucený výkon hypotečního zástavního práva, které spotřebitel zřídil ke svému rodinnému obydlí, přestože byl podán návrh na předběžné opatření a existují shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je tento výkon založen – Právní úprava, která nestanoví možnost domáhat se soudní cestou neplatnosti tohoto výkonu z důvodu existence takového ujednání v této smlouvě – Nepřípustnost

(Směrnice Rady 93/13, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1)

(viz body 88–105, výrok 2)

Shrnutí

Velký senát Soudního dvora, kterému Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove, Slovensko) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se vyjádřil k ochraně poskytované spotřebitelům směrnicí 93/13 ( 1 ), vykládané ve světle základních práv na bydlení a na účinnou soudní ochranu ( 2 ), a to v rámci sporu mezi dvěma spotřebiteli na jedné straně a vydražitelem jejich rodinného obydlí na straně druhé, který se týkal jednak vystěhování těchto spotřebitelů z tohoto obydlí poté, co jej vydražitel nabyl, a jednak vzájemné žaloby, kterou tito spotřebitelé napadli legalitu přechodu vlastnického práva k této nemovitosti. Soudní dvůr zkoumal rovněž podmínky, za kterých by měl pokračovat, poté co byl zahájen, mimosoudní výkon hypotečního zástavního práva k nemovitosti, aby byla dodržena tato základní práva, jakož i požadavky stanovené směrnicí 93/13.

Dne 7. dubna 2011 uzavřeli žalovaní, PO a RT, se slovenskou úvěrovou institucí (dále jen „banka“) smlouvu o úvěru ve výši 63000 eur splatném v měsíčních splátkách. Splatnost úvěru byla stanovena na 20. ledna 2030. Ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách uplatňovaných bankou stanovilo pro případ prodlení s platbou zesplatnění tohoto úvěru před původně sjednaným datem (dále jen „zesplatnění úvěru“). Smlouva o úvěru upravovala hypoteční zástavní právo k rodinnému domu žalovaných.

Z důvodu prodlení žalovaných s úhradou měsíčních splátek prohlásila banka dne 3. listopadu 2016, že tento dluh je s okamžitou účinností splatný a vyzvala je, aby uhradili celou zbývající částku dlužnou na základě této smlouvy o úvěru. Banka podala rovněž návrh na nucený výkon hypotečního zástavního práva prodejem prostřednictvím mimosoudní dražby dotyčné nemovitosti.

Dne 21. dubna 2017 podali žalovaní v původním řízení k Okresnímu soudu v Prešově (Okresný súd Prešov, Slovensko) žalobu, kterou se domáhali toho, aby bylo bance nařízeno zdržet se výkonu tohoto zástavního práva a aby byl na základě předběžného opatření jeho výkon přerušen do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení ve věci samé.

Dne 25. dubna 2017 se konalo první kolo dražby, ve kterém nikdo neučinil nabídku.

Usnesením ze dne 26. května 2017 Okresní soud v Prešově návrh na nařízení předběžného opatření podaný žalovanými zamítl. Tito žalovaní podali proti tomuto usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Prešově. Ještě předtím, než uvedený soud vydal rozhodnutí, nabyla v rámci druhého kola dražby dne 18. července 2017 dotyčnou nemovitost žalobkyně, společnost GR REAL, která působí mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů, jakož i správy a údržby nemovitostí. K tomuto prodeji došlo, přestože PO podal proti výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva námitky z důvodu, že probíhalo soudní řízení, jehož cílem bylo tomuto výkonu zabránit, a že jak dražebník, tak vydražitel byli informováni o probíhajícím soudním řízení ohledně nuceného výkonu.

Krajský soud v Prešově zrušil dne 9. srpna 2017 usnesení ze dne 26. května 2017 a nařídil nové projednání návrhu žalovaných na vydání předběžného opatření mimo jiné z toho důvodu, že okresní soud v Prešově měl zkoumat námitky těchto žalovaných, jež se týkaly neexistence shody ohledně ujednání o předčasné splatnosti úvěru.

Dne 19. prosince 2017 vzali žalovaní žalobu podanou dne 21. dubna 2017 zpět, jelikož dotyčná nemovitost byla prodána. Okresní soud v Prešově proto dne 11. ledna 2018 řízení zastavil.

Poté, co žalovaní odmítli dotyčnou nemovitost opustit, jelikož byla jediným obydlím, které měli k dispozici, a obývali je společně se svými dětmi, z nichž dvě byly nezletilé, podala žalobkyně k Okresnímu soudu v Prešově žalobu na vyklizení nemovitosti. Zamítnutí této žaloby uvedeným soudem bylo potvrzeno Krajským soudem v Prešově v odvolacím řízení.

Usnesením ze dne 8. dubna 2021 Nejvyšší soud Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) rozhodnutí obou těchto soudů zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Prešově, aby se zabýval vlastnickým právem žalobkyně. Posledně uvedený soud žalobě podané žalobkyní vyhověl a nařídil žalovaným, aby dotyčnou nemovitost opustili, přičemž zamítl jejich návrh směřující ke zpochybnění legality prodeje této nemovitosti.

Jak žalobkyně, tak i žalovaní podali proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Prešově, který je předkládajícím soudem. U uvedeného soudu žalovaní tvrdí, že byla porušena jejich práva jakožto spotřebitelů a právo na bydlení.

Předkládající soud má zaprvé pochybnosti o souladu dotčeného ujednání o zesplatnění úvěru obsaženého ve smlouvě o úvěru s požadavkem transparentnosti, jelikož toto ujednání bylo obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách banky, ale nebylo žalovaným oznámeno. Zadruhé si uvedený soud klade otázku, zda společnost, která vydražila nemovitost v rámci mimosoudní dražby a je informována o probíhajícím soudním řízení ohledně platnosti ujednání, na němž je tato dražba založena, požívá podle směrnice 93/13 absolutní ochrany, nebo zda by tato ochrana mohla být omezena, zejména z důvodu aktivního jednání dotyčných spotřebitelů za účelem ochrany proti tomuto nucenému výkonu, kteří poukazovali na zneužívající povahu uvedeného ujednání a na pochybnosti o dobré víře této společnosti.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr v první řadě zkoumal, zda soudní řízení dotčené ve věci v původním řízení spadá do působnosti směrnice 93/13 ( 3 ).

Soudní dvůr připomíná, že za účelem určení, zda lze v takovém řízení s úspěchem uplatňovat směrnici 93/13, je třeba zkoumat předmět tohoto řízení a zvláštnosti sporu, jehož se řízení týká, jakož i existenci shodujících se indicií ohledně případného výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru, která byla předmětem takového řízení.

Pokud jde zaprvé o předmět řízení, Soudní dvůr připomíná svoji judikaturu, podle níž nelze směrnici 93/13 v zásadě s úspěchem uplatňovat ve sporu, který se týká ochrany věcných práv spojených s vlastnictvím zákonně nabytým prodávajícím nebo poskytovatelem na základě dražebního prodeje ( 4 ). Připomíná rovněž, že v situaci, kdy bylo řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou ukončeno a vlastnické právo k nemovitosti převedeno na třetí osobu, aniž byla zpochybněna legalita tohoto převodu, nemůže již soud provést posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání, které by vedlo ke zrušení aktů o převodu vlastnictví k nemovitosti ( 5 ). V této souvislosti Soudní dvůr upřesňuje, že předměty žalob dotčených ve věci v původním řízení se liší od žalob, jichž se týkala jeho výše uvedená judikatura. Spor v původním řízení má totiž tu zvláštnost, že předkládajícímu soudu byla předložena jednak žaloba na vyklizení rodinného domu žalovanými, kterou podala žalobkyně v rámci výkonu jejího vlastnického práva, které nabyla v návaznosti na prodej tohoto domu v mimosoudní dražbě, a jednak vzájemná žaloba, kterou žalovaní zpochybňují legalitu přechodu vlastnického práva k tomuto domu na žalobkyni, jelikož podmínky, za nichž k tomuto přechodu došlo, nejsou v souladu s požadavkem účinné soudní ochrany ( 6 ).

Na rozdíl od sporu, o který se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Banco Santander ( 7 ), se tedy spor v původním řízení týká nejen ochrany věcných majetkových práv nabytých prodejem nemovitosti v dražbě, ale i podmínek, za kterých mohl postup nuceného výkonu hypotečního zástavního práva zřízeného k této nemovitosti vést k přechodu těchto práv na společnost, která ji vydražila. V projednávané věci nenamítají žalovaní v rámci vzájemné žaloby vůči nabyvateli nemovitosti, který se ve vztahu ke smlouvě o hypotečním úvěru týkající se této nemovitosti nachází v postavení třetí osoby, důvody neplatnosti této smlouvy nebo některých jejích ujednání, ale zpochybňují samotnou legalitu přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na tohoto nabyvatele.

Pokud jde zadruhé o zvláštnosti sporu, jehož se řízení týká, a konkrétně jednání spotřebitelů ve vztahu k dotčenému postupu mimosoudního nuceného výkonu, Soudní dvůr zdůrazňuje, že je nelze označit za zcela pasivní.

Žalovaní totiž podali žalobu, kterou mělo být zabráněno v pokračování tohoto postupu, k níž připojili návrh na předběžné opatření, kterým se domáhali jeho přerušení. Podle předkládajícího soudu byl přitom tento právní prostředek jedinou možností, jak mimosoudní dražbě zabránit. Skutečnost, že žalovaní vzali tuto žalobu zpět poté, co se dražba uskutečnila, nemůže s výhradou posouzení, které musí provést předkládající soud, zpochybnit konstatování, že tito žalovaní nezůstali pasivní, neboť se mohli důvodně domnívat, že se uvedená žaloba stala bezpředmětnou.

Dále předkládající soud uvádí, že žalovaní informovali ve druhém kole dražby žalobkyni o tom, že podali návrh na předběžné opatření spočívající v přerušení výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva. Toto posouzení skutkového stavu spadá do pravomoci předkládajícího soudu a je pro Soudní dvůr závazné, i když žalobkyně popírá, že byla o existenci takového návrhu informována.

Zatřetí má předkládající soud za to, že ke dni dražby existovaly shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž byl založen nucený výkon hypotečního zástavního práva. Uvedený soud totiž vyjadřuje pochybnosti o souladu ujednání o zesplatnění úvěru, které vedlo k tomuto nucenému výkonu, s požadavkem transparentnosti.

S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr konstatoval, že na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek Banco Santander ( 8 ), nezůstali žalovaní v rámci mimosoudního postupu nuceného výkonu nečinní. Využili naopak právních možností stanovených vnitrostátní právní úpravou, aby tomuto výkonu zabránili, a informovali o svých krocích osoby dotčené uvedeným výkonem. Nucený výkon zástavního práva však pokračoval a vedl k dražbě jejich rodinného domu bez jakéhokoliv soudního přezkumu opodstatněnosti pohledávky, jejíž úhrady se banka domáhala, přestože existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze ujednání o zesplatnění úvěru, na němž byl tento výkon založen. Za takových okolností nelze ochranu právní jistoty již uskutečněného přechodu vlastnictví na třetí osobu ( 9 ) považovat za absolutní.

Soudní dvůr tedy rozhodl, že do působnosti směrnice 93/13 ( 10 ), ve spojení s právem na bydlení a účinnou soudní ochranou ( 11 ), spadá soudní řízení, v jehož rámci se jednak společnost, která vydražila nemovitost představující rodinné obydlí spotřebitele, jež byla prodána v rámci mimosoudního nuceného výkonu hypotečního zástavního práva k této nemovitosti, které tento spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru, domáhá vystěhování uvedeného spotřebitele, a jednak tento spotřebitel prostřednictvím vzájemné žaloby zpochybňuje legalitu přechodu vlastnického práva k této nemovitosti na tuto společnost, která ji vydražila, k němuž došlo navzdory soudnímu řízení, které v okamžiku tohoto přechodu stále probíhalo a jehož cílem bylo přerušení výkonu tohoto zástavního práva z důvodu existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které byl založen uvedený výkon, a o němž byla uvedená společnost, která nemovitost vydražila, týmž spotřebitelem předem informována. Je tomu tak za předpokladu, že v době dotyčného prodeje existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze těchto ujednání a spotřebitel využil právních možností, jejichž uplatnění lze rozumně očekávat od průměrného spotřebitele k tomu, aby dosáhl soudního přezkumu těchto ujednání.

Ve druhé řadě Soudní dvůr konstatuje, že směrnice 93/13, ve spojení s právem na bydlení a účinnou soudní ochranou, brání vnitrostátní právní úpravě ( 12 ), která umožňuje, aby pokračoval mimosoudní nucený výkon hypotečního zástavního práva, které spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru k nemovitosti představující rodinné obydlí tohoto spotřebitele, přestože probíhá soudní řízení o návrhu na předběžné opatření za účelem přerušení tohoto výkonu a existují shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je tento výkon založen. Je tomu tak v případě, že tato právní úprava nestanoví žádnou možnost domáhat se soudní cestou neplatnosti tohoto výkonu z důvodu existence zneužívajících ujednání v této smlouvě.

S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, právní prostředky, které měli v projednávané věci žalovaní k dispozici ke dni uskutečnění dražby, nesplňovaly požadavek účinné soudní ochrany.

Tyto právní prostředky totiž neposkytovaly účinnou možnost dosáhnout přerušení této dražby v rámci nuceného výkonu, aby bylo možné soudně přezkoumat potenciálně zneužívající ujednání ve smlouvě, na níž byl tento výkon založen, ačkoli probíhalo soudní řízení o návrhu na jeho přerušení. Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 přitom vyžaduje, aby spotřebitel nebyl zbaven účinné možnosti dosáhnout přerušení nuceného výkonu zahájeného na základě exekučního titulu založeného na smluvním ujednání, jehož platnost je napadena u soudu z důvodu jeho zneužívající povahy. Bez tohoto přerušení by rozhodnutí, kterým se konstatuje zneužívající povaha tohoto ujednání, poskytovalo tomuto spotřebiteli pouze následnou ochranu čistě kompenzační povahy, která by byla neúplná a nedostatečná. Tento požadavek je odůvodněný zvláště když se postup nuceného výkonu rozhodnutí, tak jako je tomu v projednávané věci, týká obydlí spotřebitele a jeho rodiny, jehož ochrana spadá pod základní právo na respektování soukromého a rodinného života ( 13 ).

Tyto právní prostředky také neposkytovaly žalovaným možnost domáhat se neplatnosti dražby z důvodu existence zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je založena tato dražba ( 14 ), a to přesto, že existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze tohoto ujednání.

Soudní dvůr dodává, že s ohledem na nedávnou judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské republiky týkající se zákona o dobrovolných dražbách ( 15 ) není zjevně vyloučena možnost výkladu tohoto zákona ( 16 ), který by byl v souladu s ustanoveními směrnice 93/13. Ačkoli má předkládající soud v tomto ohledu za to, že je oprávněn takový výklad uvedeného zákona podat, pokud jde o důvody neplatnosti v něm stanovené, tentýž zákon rovněž stanoví, že návrh na prohlášení neplatnosti musí být podán do tří měsíců ode dne příklepu. S výhradou ověření předkládajícím soudem nebylo možné od žalovaných rozumně očekávat, že podají návrh na prohlášení neplatnosti dotyčné dražby na základě zákona o dobrovolných dražbách, jelikož nemohli předjímat výklad tohoto zákona, k němuž dospěje Nejvyšší soud Slovenské republiky pět let po této dražbě.

Význam veřejného zájmu, který je základem ochrany, kterou směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům, a nezbytnost zajistit účinnost práv, jež jednotlivcům vyplývají z uvedené směrnice, která s sebou nese zejména požadavek účinné soudní ochrany, však odůvodňují, aby v případě, že neexistují účinné procesní prostředky, které by žalovaným umožnily uplatnit svá práva vyplývající z téže směrnice přede dnem příklepu, jim ve sporu v původním řízení nezaniklo právo napadnout nucený výkon, který vedl k tomuto příklepu.

Soudní dvůr rovněž upřesňuje, že vzhledem k tomu, že předkládající soud by mohl konstatovat neplatnost dražby, a proto obnovit právní vztahy existující mezi žalovanými a bankou před uskutečněním této dražby, měl by posoudit z hlediska použitelného vnitrostátního práva, zda by této bance mělo být umožněno zúčastnit se jakýmkoli vhodným procesním způsobem řízení.

( 1 ) – Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/12, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

( 2 ) – Článek 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) týkající se respektování soukromého a rodinného života zaručuje právo na bydlení, zatímco článek 47 Listiny stanoví právo na účinnou soudní ochranu.

( 3 ) – Konkrétně do působnosti čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13.

( 4 ) – Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945), body 44 a 47.

( 5 ) – Rozsudek ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco (C‑600/19, EU:C:2022:394), bod 57.

( 6 ) – Která je upravena v článku 47 Listiny a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13.

( 7 ) – Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945).

( 8 ) – Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945).

( 9 ) – Na kterou Soudní dvůr poukázal v rozsudcích ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 45), a ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco (C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 57).

( 10 ) – Konkrétně do působnosti čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13.

( 11 ) – Články 7 a 47 Listiny.

( 12 ) – Zákon č. 527/2002 Z. z. o dobrovoľných dražbách a o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok) v znení neskorších predpisov [zákon č. 527/2002 o dobrovolných dražbách a o doplnění zákona Slovenské národní rady č. 323/1992 o notářích a notářské činnosti (Notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] (dále jen „zákon o dobrovolných dražbách“).

( 13 ) – Článek 7 Listiny.

( 14 ) – Ustanovení § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách stanoví právo domáhat se neplatnosti dražby ve lhůtě tří měsíců ode dne příklepu, a to v případě zpochybnění platnosti smlouvy o zřízení dotyčného zástavního práva nebo porušení ustanovení tohoto zákona.

( 15 ) – Slovenská vláda v písemném vyjádření uvádí, že v judikatuře z roku 2022, potvrzené v roce 2023, Nejvyšší soud Slovenské republiky vyložil § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách v tom smyslu, že existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které byl založen mimosoudní nucený výkon, představuje důvod umožňující prohlásit dražbu uskutečněnou v rámci tohoto výkonu za neplatnou.

( 16 ) – Konkrétně ustanovení § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách.