–

za GR REAL s. r. o.: M. Krutek, advokát,

–

za PO a RT: Z. Pitoňáková, advokátka,

–

za slovenskou vládu: E. V. Larišová a A. Lukáčik, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: R. Lindenthal, P. Ondrůšek a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/12, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), jakož i článků 5, 8 a 9 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností GR REAL s. r. o. na jedné straně a PO a RT na straně druhé, který se týká zaprvé vystěhování posledně uvedených z jejich rodinného obydlí poté, co jej jmenovaná společnost nabyla v mimosoudní dražbě, a zadruhé vzájemné žaloby, kterou PO a RT zpochybňují legalitu přechodu vlastnického práva k této nemovitosti.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 zní:

„vzhledem k tomu, že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6

Článek 5 směrnice 2005/29 stanoví:

„1.   Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.

2.   Obchodní praktika je nekalá, pokud

[…]

4.   Obchodní praktiky jsou nekalé zejména tehdy, jsou-li

[…]

[…]“

7

Článek 8 této směrnice stanoví:

„Obchodní praktika je považována za agresivní, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.“

8

Článek 9 uvedené směrnice stanoví:

„Při určení, zda obchodní praktika používá obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly nebo nepatřičné ovlivňování, se bere v úvahu:

9

Ustanovení § 53 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník (zákon č. 40/1964, občanský zákoník) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský zákoník“) v odstavci 9 stanovil:

„Jde-li o plnění ze spotřebitelské smlouvy ve formě splátek, může poskytovatel uplatnit právo podle § 565 nejdříve po uplynutí tří měsíců od prodlení se zaplacením splátky, pokud o tom současně informoval spotřebitele alespoň 15 dnů předem.“

10

Ustanovení § 151j odst. 1 občanského zákoníku stanoví:

„Pokud není pohledávka zajištěná zástavním právem řádně a včas splněna, může zástavní věřitel zahájit výkon zástavního práva. V rámci výkonu zástavního práva může zástavní věřitel uspokojit svoji pohledávku způsobem určeným ve smlouvě nebo prodejem zástavy v dražbě podle zvláštního zákona […] nebo se domáhat uspokojení pohledávky prostřednictvím prodeje zástavy podle zvláštních zákonů […] pokud tento či zvláštní zákon nestanoví jinak.“

11

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že toto ustanovení obsahuje první poznámku pod čarou, která je vložena za slovní spojení „podle zvláštního zákona“ a odkazuje na zákon č. 527/2002 Z. z. o dobrovoľných dražbách a o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok) v znení neskorších predpisov [zákon č. 527/2002 o dobrovolných dražbách a o doplnění zákona Slovenské národní rady č. 323/1992 o notářích a notářské činnosti (Notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dobrovolných dražbách“)], a druhou poznámku pod čarou, uvedenou po slovním spojení „podle zvláštních zákonů“, která odkazovala na zákon č. 99/1963 Zb., Občiansky súdny poriadok (zákon č. 99/1963, občanský soudní řád), který byl s účinností od 1. července 2016 nahrazen zákonem č. 160/2015 Z. z. Civilný sporový poriadok (zákon č. 160/2015, občanský soudní řád, dále jen „občanský soudní řád“), a na zákon č. 233/1995 Z. z., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení ďalších zákonov [zákon č. 233/1995 o soudních exekutorech a exekučních řízeních (exekuční řád), kterým se mění a doplňují další zákony]

12

Ustanovení § 565 občanského zákoníku stanoví:

„Jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky pouze tehdy, bylo-li to dohodnuto nebo stanoveno v rozhodnutí. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do data splatnosti následující splátky.“

13

Ustanovení § 325 odst. 1 a 2 písm. d) občanského soudního řádu stanoví:

„1.   Soud může předběžné opatření nařídit, je-li nutné neprodleně upravit poměry účastníků, nebo je-li obava, že výkon soudního rozhodnutí bude ohrožen.

2.   Soud může prostřednictvím předběžného opatření straně sporu zejména

[…]

14

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o dobrovolných dražbách stanoví:

„Dražebníkem je osoba, která organizuje dražbu a splňuje podmínky stanovené tímto a zvláštním zákonem a které vzniklo oprávnění k provozování příslušné živnosti. […]“

15

Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona stanoví:

„Dražebník je povinen upustit od dražby nejpozději do jejího zahájení

16

Ustanovení § 21 odst. 2 uvedeného zákona stanoví:

„V případě, že se zpochybňuje platnost smlouvy o zřízení zástavního práva, nebo byla-li porušena ustanovení tohoto zákona, může osoba, která tvrdí, že tím byla dotčena na svých právech, navrhnout soudu, aby prohlásil neplatnost dražby. Právo domáhat se určení neplatnosti dražby zaniká, není-li uplatněno do tří měsíců ode dne příklepu, s výjimkou případu, kdy důvody neplatnosti dražby souvisí se spácháním trestného činu a jedná se o dražbu domu nebo bytu, ve kterém má předchozí vlastník předmětu dražby v době příklepu trvalý pobyt podle zvláštního zákona; […] v tomto případě se lze neplatnosti dražby domáhat i po uplynutí této lhůty. […]“

17

Dne 7. dubna 2011 uzavřela Slovenská sporiteľňa, a.s. (dále jen „banka“) s žalovanými v původním řízení smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 63000 eur. Žalovaní se zavázali splácet tuto částku v měsíčních splátkách ve výši 424,41 eura od 20. června 2011 s datem konečné splatnosti úvěru 20. ledna 2030. V případě prodlení s platbou stanovilo ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách uplatňovaných bankou zesplatnění tohoto úvěru před původně sjednaným datem (dále jen „zesplatnění úvěru“). Uvedená částka byla zajištěna zřízením hypotečního zástavního práva k nemovitosti, a sice rodinnému domu těchto žalovaných.

18

Z důvodu prodlení žalovaných v původním řízení s úhradou těchto měsíčních splátek prohlásila banka dopisem ze dne 3. listopadu 2016, že tento dluh je s okamžitou účinností splatný a vyzvala je, aby uhradili celou zbývající částku dlužnou na základě této smlouvy, která činila 56888,08 eura. Banka podala rovněž návrh na nucený výkon dotyčného hypotečního zástavního práva prodejem prostřednictvím „dobrovolné“ dražby, tedy mimosoudní dražby této nemovitosti.

19

Dne 21. dubna 2017 podali žalovaní v původním řízení k Okresnímu soudu v Prešově (Okresný súd Prešov, Slovensko) žalobu, kterou se domáhali, aby bylo bance nařízeno zdržet se výkonu tohoto zástavního práva prostřednictvím mimosoudní dražby a aby byl na základě předběžného opatření přerušen výkon uvedeného zástavního práva do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení ve věci samé. Na podporu žaloby tito žalovaní tvrdili, že banka nemá právo prohlásit zesplatnění celého úvěru, jelikož se na tom strany nedohodly, a i přes jejich žádost o restrukturalizaci úvěru banka přikročila k tomuto vymáhání na základě zákona o dobrovolných dražbách.

20

Dne 25. dubna 2017 se konalo první kolo dražby, ve kterém nikdo neučinil nabídku. V průběhu tohoto prvního kola vznesl PO námitku proti konání této dražby z důvodu, že probíhá soudní řízení za účelem zabránění uvedenému výkonu.

21

Usnesením ze dne 26. května 2017 Okresní soud v Prešově (Okresný súd Prešov) návrh na nařízení předběžného opatření podaný žalovanými v původním řízení zamítl, aniž se zabýval jejich námitkou, že banka porušila jejich práva tím, že použila ujednání o zesplatnění celého úvěru. Tito žalovaní podali proti tomuto usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Prešově (Krajský súd v Prešove, Slovensko).

22

Druhé kolo dražby se konalo dne 18. července 2017 ještě před tím, než posledně uvedený soud rozhodl o tomto odvolání. Během tohoto kola dražby PO opětovně upozorňoval na skutečnost, že probíhá soudní řízení s cílem zabránit výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva. Předmětnou nemovitost však nabyla žalobkyně v původním řízení, která je společností působící mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů, jakož i správy a údržby nemovitostí, a jež byla následně zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník této nemovitosti.

23

Usnesením ze dne 9. srpna 2017 Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove) zrušil usnesení Okresního soudu Prešov (Okresní súd Prešov), jímž byl zamítnut návrh na předběžné opatření podaný žalovanými v původním řízení, a nařídil nové projednání tohoto návrhu mimo jiné z toho důvodu, že uvedený soud měl zkoumat námitky těchto žalovaných, které Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove) považoval za důvodné a jež se týkaly neexistence shody ohledně ujednání o předčasné splatnosti úvěru. Posledně uvedený soud rovněž konstatoval, že se okresní soud v rámci návrhu na výkon hypotečního zástavního práva nezabýval dodržením zásady proporcionality v tom smyslu, že nezohlednil výši požadované pohledávky ve vztahu k hodnotě dotyčné nemovitosti, a sice rodinného domu uvedených žalovaných, osobní situaci těchto žalovaných, ani možnost uspokojit tuto pohledávku jinými prostředky.

24

Dne 19. prosince 2017 vzali žalovaní v původním řízení zpět žalobu uvedenou v bodě 19 tohoto rozsudku, kterou se domáhali toho, aby bylo bance nařízeno zdržet se výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva prostřednictvím mimosoudní dražby, a to z důvodu, že se dražba již uskutečnila, takže tato žaloba se stala bezpředmětnou.

25

Usnesením ze dne 11. ledna 2018 proto Okresní soud v Prešově (Okresný súd Prešov) řízení zastavil a uložil žalovaným v původním řízení povinnost k náhradě nákladů řízení v souvislosti s uvedenou žalobou.

26

Tito žalovaní odmítli dotyčnou nemovitost opustit. Tato nemovitost je jediným obydlím, které mají k dispozici, a obývají je společně se svými dětmi, z nichž dvě jsou nezletilé a trpí vážnou duševní poruchou. Žalobkyně v původním řízení proto podala k Okresnímu soudu v Prešově (Okresný súd Prešov) žalobu na vyklizení nemovitosti.

27

V první fázi uvedený soud tuto žalobu zamítl rozsudkem potvrzeným v odvolacím řízení Krajským soudem v Prešově (Krajský súd v Prešove). Usnesením ze dne 8. dubna 2021 Nejvyšší soud Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) rozhodnutí obou těchto soudů zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Prešově (Okresný súd Prešov), aby se zabýval vlastnickým právem žalobkyně v původním řízení.

28

Ve druhé fázi Okresní soud v Prešově (Okresný súd Prešov) uvedené žalobě vyhověl a nařídil žalovaným v původním řízení, aby se z dotčené nemovitosti vystěhovali. Uvedený soud zamítl jejich vzájemnou žalobu, kterou zpochybňovali legalitu přechodu vlastnického práva k této nemovitosti z důvodu, že byla nabyta v mimosoudní dražbě a nemá pravomoc rozhodovat o platnosti této dražby.

29

Jak žalobkyně, tak i žalovaní v původním řízení podali proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Prešově (Krajský súd v Prešove), přičemž prvně uvedená tak učinila z důvodu, že posledně uvedeným nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a uvedení žalovaní podali odvolání proti zamítnutí jejich vzájemné žaloby.

30

Žalovaní v původním řízení tvrdí před uvedeným soudem, který je předkládajícím soudem, že byla porušena jejich práva jakožto spotřebitelů a právo na bydlení.

31

Uvedený soud připouští, že neplacení měsíčních splátek stanovených ve smlouvě o úvěru představuje závažné porušení smluvní povinnosti, kterou mají spotřebitelé na základě takové smlouvy. Má však za to, že ochrana přiznaná spotřebitelům unijním právem je porušena, pokud existuje výrazný nepoměr mezi porušením této povinnosti a důsledky zesplatnění úvěru.

32

Předkládající soud uvádí, že se věc, kterou projednává, odlišuje od jiných věcí, ve kterých byly vydány rozsudky Soudního dvora v oblasti ochrany spotřebitele, zvláštními okolnostmi.

33

V první řadě má uvedený soud pochybnosti o tom, zda je ujednání o předčasném zesplatnění úvěru, které vedlo k prodeji v mimosoudní dražbě dotčenému ve věci v původním řízení, v souladu s požadavkem transparentnosti, jak jej upřesnil Soudní dvůr mimo jiné v rozsudku ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb (C‑92/11, EU:C:2013:180). V této souvislosti předkládající soud uvádí, že toto ujednání bylo obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách banky, ale banka na ně žalované v původním řízení neupozornila, ačkoli zesplatnění úvěru se použije pouze tehdy, je-li výslovně dohodnuto mezi smluvními stranami.

34

Ve druhé řadě uvedený soud poznamenává, že se žalovaní v původním řízení bránili mimosoudní dražbě svého rodinného domu prostřednictvím žaloby, kterou se domáhali toho, aby byla bance uložena povinnost zdržet se výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva. V rámci tohoto řízení podali rovněž návrh na předběžné opatření za účelem přerušení výkonu tohoto zástavního práva, což byl podle předkládajícího soudu jediný procesní prostředek umožňující dosáhnout tohoto přerušení. Předkládající soud rovněž podotýká, že usnesení soudu prvního stupně, kterým se zamítá navrhované předběžné opatření, bylo odvolacím soudem zrušeno mimo jiné z důvodu, že nebyla zkoumána výtka, jíž bylo poukazováno na neplatnost ujednání o zesplatnění úvěru z hlediska směrnice 93/13. Tato dražba se však uskutečnila před tímto zrušením, a tedy před tím, než se soud prvního stupně mohl tímto návrhem na předběžné opatření znovu zabývat.

35

Ve třetí řadě poukazuje předkládající soud na význam, který je ve slovenské judikatuře přikládán ochraně třetí osoby, jež je nabyvatelem jednajícím v dobré víře. Uvedený soud však poznamenává, že dobrá víra nemůže být uznána, pokud se situace třetí osoby pojí s „povážlivými okolnostmi“. Za „velmi povážlivou okolnost“ považuje uvedený soud tu skutečnost, že v době nabytí nemovitosti v mimosoudní dražbě byla společnost, která nemovitost vydražila, informována o probíhajícím soudním řízení týkajícím se platnosti ujednání, na němž je tato dražba založena.

36

Podle předkládajícího soudu proto vyvstává otázka výkladu směrnice 93/13 za účelem zjištění, zda taková společnost, která nemovitost vydražila, požívá absolutní ochrany, nebo zda tato ochrana může být omezena zejména s ohledem na aktivní jednání dotčených spotřebitelů a pochybnosti o dobré víře této společnosti. Tato otázka je o to důležitější, pokud se nucený výkon zástavního práva týká obydlí spotřebitele, jelikož právo na bydlení je základním právem zaručeným v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

37

Ve čtvrté řadě předkládající soud tvrdí, že existují podstatné rozdíly mezi situací dotčenou ve věci v původním řízení a situací, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945). Zaprvé v této posledně uvedené věci byla dotčená nemovitost prodána v dražbě a došlo k přechodu věcných práv s ní spojených, aniž spotřebitel využil opravné prostředky, které měl k dispozici. Naproti tomu v projednávané věci byli žalovaní v původním řízení aktivní a využili jediného prostředku nápravy dostupného ex ante, aby zabránili mimosoudní dražbě jejich rodinného domu. Tuto žalobu vzali sice následně zpět, ale učinili tak až poté, co byl tento výkon završen přechodem vlastnického práva k této nemovitosti na žalobkyni v původním řízení v rámci mimosoudní dražby. Zadruhé na rozdíl od procesního kontextu věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, v projednávané věci podali žalovaní v původním řízení proti žalobě na vyklizení nemovitosti vzájemnou žalobu, kterou zpochybňovali legalitu tohoto přechodu vlastnictví, a žalobkyně v původním řízení je podle slovenského práva v rámci této vzájemné žaloby pasivně legitimována.

38

V páté řadě a na posledním místě předkládající soud zdůrazňuje, že takoví spotřebitelé, jako jsou žalovaní v původním řízení, se mohou pouze velmi obtížně dovolávat svých práv v rámci žaloby podané ex post na prohlášení neplatnosti dražby, jelikož § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách stanoví pouze tři důvody neplatnosti, a sice porušení tohoto zákona, neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva a spáchání trestného činu, takže mezi tyto důvody nepatří ochrana spotřebitele před protiprávními ujednáními úvěrové smlouvy.

39

Za těchto podmínek se Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

40

Vzhledem k informacím poskytnutým Soudnímu dvoru slovenskou vládou, které se týkají judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), podle níž ochrana proti zneužívajícím ujednáním ve spotřebitelských smlouvách spadá pod důvody neplatnosti mimosoudní dražby stanovené v § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách, zaslal Soudní dvůr dne 9. dubna 2024 předkládajícímu soudu žádost o vysvětlení podle článku 101 jednacího řádu Soudního dvora.

41

Dopisem došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. května 2024 předkládající soud upřesnil, že ke dni konání dražby dotčené ve věci v původním řízení neexistovala ustálená judikatura slovenských soudů, která by umožňovala prohlásit dobrovolnou dražbu za neplatnou z důvodu porušení směrnice 93/13, a dosud neexistuje žádné soudní rozhodnutí, kterým by byla z takového důvodu dražba prohlášena za neplatnou.

42

Podle informací uvedeného soudu zůstává judikatura uvedená slovenskou vládou, která sestává ze dvou usnesení vydaných v roce 2022, tedy pět let po dražbě dotčené ve věci v původním řízení, ojedinělá, a to i v soudní praxi Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky, takže žalovaným v původním řízení nelze vytýkat, že nepodali návrh na prohlášení neplatnosti této dražby, aby se domohli svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13, a rozhodli se zpochybnit na základě vzájemné žaloby vlastnické právo žalobkyně v původním řízení.

43

Žalobkyně v původním řízení tvrdí, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti první a druhé otázky, že v projednávané věci se na ni nevztahuje směrnice 93/13, jejíž výklad je požadován v rámci těchto otázek, neboť nebyla účastnicí soudního řízení zahájeného proti bance žalovanými v původním řízení, a má za to, že Soudní dvůr by na tyto otázky neměl odpovídat.

44

Kromě toho slovenská vláda vyjadřuje pochybnosti o přípustnosti druhé otázky v rozsahu, v němž se týká toho, zda směrnice 93/13 brání vnitrostátní právní úpravě, která vylučuje, aby mezi důvody neplatnosti prodeje nemovitosti v mimosoudní dražbě patřila existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na níž je založen nucený výkon hypotečního zástavního práva k této nemovitosti. Tato vláda zdůrazňuje, že žalovaní v původním řízení nepodali žalobu na prohlášení neplatnosti dražby dotčené ve věci v původním řízení, takže není zřejmé, z jakého důvodu by odpověď Soudního dvora mohla být nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout ve věci v původním řízení.

45

V tomto ohledu je nutno připomenout, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může zamítnout žádost podanou vnitrostátním soudem jen tehdy, když je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 29. července 2024, LivaNova, C‑713/22, EU:C:2024:642, bod 53 a citovaná judikatura).

46

Zaprvé je třeba poznamenat, že předmětem sporu v původním řízení je žaloba na vyklizení nemovitosti podaná žalobkyní proti žalovaným a vzájemná žaloba, kterou tito žalovaní zpochybňují legalitu přechodu vlastnického práva k nemovitosti, kterou představuje jejich rodinný dům, na tuto žalobkyni. K tomuto přechodu došlo po mimosoudní dražbě, která byla zorganizována za účelem výkonu hypotečního zástavního práva sjednaného ve smlouvě o úvěru uzavřené těmito žalovanými s bankou, a na základě vnitrostátní právní úpravy, u níž má předkládající soud pochybnosti, že splňuje požadavek účinné ochrany spotřebitelů před zneužívajícími ujednáními, který vyplývá ze směrnice 93/13. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, žalobkyně v původním řízení je podle slovenského práva v rámci takové vzájemné žaloby pasivně legitimována. Skutečnost, že tato žalobkyně nebyla účastnicí soudního řízení zahájeného žalovanými v původním řízení proti bance, proto nijak nevylučuje, aby byl výklad této směrnice, o který tento soud žádá, nezbytný k tomu, aby mohl vydat rozhodnutí ve věci v původním řízení ve smyslu judikatury citované v předchozím bodě tohoto rozsudku.

47

Zadruhé, jak bylo uvedeno v bodě 42 tohoto rozsudku, předkládající soud v odpovědi na žádost o vysvětlení, kterou mu zaslal Soudní dvůr, uvedl, že žalovaným v původním řízení nelze za současného stavu slovenského práva vytýkat, že nepodali návrh na prohlášení neplatnosti dražby dotčené ve věci v původním řízení, v němž by namítali, že smlouva o úvěru uzavřená s bankou obsahuje zneužívající ujednání. Prostřednictvím třetí části druhé otázky, na které předkládající soud v této odpovědi výslovně trval, má být právě vyjasněno, zda je skutečnost, že tito žalovaní nemohou podat takový návrh, v rozporu s ustanoveními směrnice 93/13. Tato otázka tedy úzce souvisí s předmětem sporu v původním řízení, který se týká mimo jiné platnosti této dražby.

48

Z výše uvedeného vyplývá, že první a druhá otázka jsou přípustné.

49

V první řadě je nutno připomenout, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti (rozsudek ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 35 a citovaná judikatura).

50

V tomto kontextu a za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele uvedené v článku 38 Listiny má vnitrostátní soud povinnost posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58, jakož i ze dne 9. listopadu 2023, Všeobecná úverová banka, C‑598/21, EU:C:2023:845, bod 74 a citovaná judikatura).

51

Vzhledem k tomu, že čl. 6 odst. 1 této směrnice stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná, jsou vnitrostátní soudy rovněž povinny nepoužít tato ujednání, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. března 2019, Abanca Corporación Bancaria a Bankia, C‑70/17 a C‑179/17, EU:C:2019:250, bod 52, jakož i ze dne 15. června 2023, Getin Noble Bank (Pozastavení plnění smlouvy o úvěru),C‑287/22, EU:C:2023:491, bod 37].

52

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení s dvacátým čtvrtým bodem jejího odůvodnění, ukládá členským státům povinnost zajistit přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 68, a ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 38, jakož i citovaná judikatura).

53

Povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany, potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny, který se použije mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech (rozsudky ze dne 17. května 2022, SPV Project 1503 a další, C‑693/19 a C‑831/19, EU:C:2022:395, bod 61, jakož i citovaná judikatura; ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România, C‑725/19, EU:C:2022:396, bod 46 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 17. května 2022, Unicaja Banco, C‑869/19, EU:C:2022:397, bod 29 a citovaná judikatura).

54

Je třeba rovněž připomenout, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, na němž spočívá ochrana, kterou směrnice 93/13 zajišťuje spotřebitelům, je třeba její čl. 6 odst. 1 považovat za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem (rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 52, a ze dne 17. května 2022, Unicaja Banco, C‑869/19, EU:C:2022:397, bod 24). S tímto veřejným zájmem přímo souvisí i čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 56).

55

Pokud jde konkrétně o postupy nuceného výkonu, Soudní dvůr několikrát a s ohledem na požadavky čl. 6 odst. 1, jakož i čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 upřesnil způsob, jakým musí vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům v rámci těchto postupů vyplývají z této směrnice.

56

Při neexistenci harmonizace uvedených postupů je tedy na základě zásady procesní autonomie členských států úkolem jejich vnitrostátního práva, aby určilo podmínky jejich provádění. Tyto podmínky musí kumulativně splňovat dva předpoklady, a sice nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 46 a citovaná judikatura).

57

Pokud jde o zásadu efektivity, na kterou jako jedinou předkládající soud poukazuje, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a zvláštnostem, jakož i případně se zohledněním základních zásad vnitrostátního právního systému, jako například ochrany práva na obhajobu, zásady právní jistoty a řádného průběhu řízení. Zvláštnosti řízení však nesmějí představovat okolnost, která může mít dopad na právní ochranu, které se musí spotřebitelům dostat na základě ustanovení směrnice 93/13 (rozsudek ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România, C‑725/19, EU:C:2022:396, bod 45 a citovaná judikatura).

58

Dále Soudního dvůr judikoval, že dodržování zásady efektivity nemůže nicméně zajít až tak daleko, že zcela nahradí úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele (rozsudek ze dne 17. května 2022, Unicaja Banco, C‑869/19, EU:C:2022:397, bod 28 a citovaná judikatura).

59

Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že je důležité stanovit ve vnitrostátním právu možnost podat k soudu návrh na posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání před ukončením postupu nuceného výkonu založeného na smlouvě obsahující takové ujednání. V této souvislosti rozhodl, že v případě, že je takový postup ukončen před vydáním rozhodnutí soudu rozhodujícího ve věci samé, kterým se konstatuje zneužívající povaha smluvního ujednání, na jehož základě byl tento nucený výkon nařízen, a proto neplatnost tohoto postupu, by toto rozhodnutí umožňovalo zaručit uvedenému spotřebiteli pouze ochranu a posteriori spočívající v náhradě škody, která by se v zásadě jevila jako neúplná a nedostatečná a nepředstavovala by přiměřený ani účinný prostředek k ukončení používání tohoto ujednání, a to na rozdíl od toho, co stanoví čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 60, a ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România, C‑725/19, EU:C:2022:396, bod 55, jakož i citovaná judikatura).

60

Podle Soudního dvora je pro zajištění účinnosti ochrany zamýšlené směrnicí 93/13 důležité, aby měl vnitrostátní soud, který věc projednává, pravomoc přijmout předběžná opatření umožňující přerušení protiprávního postupu nuceného výkonu nebo takovému postupu zabránit, a to tím spíše v případě řízení o nuceném výkonu hypotečního zástavního práva, které by mohlo vést k vystěhování spotřebitele a jeho rodiny z obydlí, které představuje jejich rodinné obydlí, když právo na bydlení je základním právem zaručeným článkem 7 Listiny, které musí tento soud zohlednit při provádění této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Všeobecná úverová banka, C‑598/21, EU:C:2023:845, bod 85 a citovaná judikatura).

61

Ve druhé řadě je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit. Soudní dvůr může rovněž za účelem poskytnutí užitečné odpovědi soudu, který mu položil předběžnou otázku, zohlednit normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal (rozsudky ze dne 20. března 1986, Tissier, 35/85, EU:C:1986:143, bod 9, jakož i ze dne 6. března 2025, ONB a další, C‑575/23, EU:C:2025:141, bod 57).

62

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s články 7 a 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že do jejich působnosti spadá soudní řízení, v jehož rámci se zaprvé společnost, která vydražila nemovitost představující rodinné obydlí spotřebitele, jež byla prodána v rámci mimosoudního nuceného výkonu hypotečního zástavního práva k této nemovitosti, které tento spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru, domáhá vystěhování uvedeného spotřebitele, a zadruhé tento spotřebitel prostřednictvím vzájemné žaloby zpochybňuje legalitu přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na tuto společnost, která ji vydražila, k němuž došlo navzdory soudnímu řízení, které v okamžiku tohoto přechodu stále probíhalo a jehož cílem bylo přerušení výkonu tohoto zástavního práva z důvodu existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které byl založen uvedený výkon, a o němž byla uvedená společnost, která nemovitost vydražila, týmž spotřebitelem předem informována.

63

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za účelem určení, zda lze v řízení před vnitrostátním soudem s úspěchem uplatňovat směrnici 93/13, je třeba zkoumat předmět tohoto řízení a zvláštnosti sporu, jehož se řízení týká (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, body 39, 42 a 49).

64

Z této judikatury rovněž vyplývá, že ustanovení směrnice 93/13 se nelze s úspěchem dovolávat při neexistenci shodujících se indicií ohledně případného výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru, která byla předmětem řízení o mimosoudním výkonu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 48).

65

Pokud jde v první řadě o předmět řízení, Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 v zásadě nelze s úspěchem uplatňovat ve sporu, který se netýká nuceného výkonu hypotečního zástavního práva stanoveného ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, ale ochrany věcných práv spojených s vlastnictvím zákonně nabytým tímto prodávajícím nebo poskytovatelem na základě dražebního prodeje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, body 44 a 47).

66

Za takových okolností by totiž mohla být ohrožena právní jistota plynoucí z existujících vlastnických vztahů, pokud by dlužník, který zřídil hypoteční zástavní právo k nemovitosti, mohl vůči jejímu nabyvateli uplatnit námitky založené na smlouvě o hypotečním úvěru, vůči níž by se však tento nabyvatel mohl nacházet v postavení třetí osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 45).

67

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v situaci, kdy bylo řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou ukončeno a vlastnické právo k nemovitosti bylo převedeno na třetí osobu, soud jednající bez návrhu nebo na návrh spotřebitele již nemůže provést posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání, které by vedlo ke zrušení aktů o převodu vlastnictví a tedy ke zpochybnění právní jistoty tohoto převodu vlastnictví, jehož legalita nebyla zpochybněna (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 57).

68

V projednávané věci však z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se spor v původním řízení týká dvou žalob, jejichž jednotlivé právní předměty se liší od žalob dotčených ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky uvedené v bodech 65 až 67 tohoto rozsudku. Zaprvé byla k předkládajícímu soudu podána žaloba na vyklizení rodinného domu žalovanými v původním řízení, kterou podala žalobkyně v původním řízení v rámci výkonu oprávnění, která jí plynou z vlastnického práva, které nabyla v návaznosti na prodej tohoto domu v mimosoudní dražbě.

69

Zadruhé se uvedený spor týká vzájemné žaloby, kterou žalovaní v původním řízení zpochybňují legalitu přechodu vlastnického práva k tomuto domu na žalobkyni v původním řízení z důvodu, že zákon o dobrovolných dražbách nesplňuje požadavek účinné soudní ochrany, potvrzený v čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny. Tito žalovaní tvrdí, že tento zákon umožnil, aby bylo pokračováno v nuceném výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva, přestože byl u soudu podán návrh na předběžné opatření s cílem dosáhnout přerušení tohoto nuceného výkonu. Jak bylo uvedeno v bodech 37 a 46 tohoto rozsudku, předkládající soud je toho názoru, že žalobkyně v původním řízení je podle slovenského práva v rámci takové žaloby pasivně legitimována.

70

Na rozdíl od sporu, o který se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945), se tedy spor v původním řízení týká nejen ochrany věcných majetkových práv nabytých prodejem nemovitosti v dražbě, ale i podmínek, za kterých mohl postup nuceného výkonu hypotečního zástavního práva zřízeného k této nemovitosti vést k přechodu těchto práv na společnost, která ji vydražila.

71

Žalovaní v původním řízení totiž v rámci vzájemné žaloby nenamítají vůči nabyvateli nemovitosti, který se ve vztahu ke smlouvě o hypotečním úvěru týkající se této nemovitosti nachází v postavení třetí osoby, důvody neplatnosti této smlouvy nebo některých jejích ujednání, ale zpochybňují samotnou legalitu přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na tohoto nabyvatele.

72

Pokud jde ve druhé řadě o zvláštnosti sporu, jehož se řízení týká, z judikatury vyplývá, že ze strany Soudního dvora již byla zohledněna skutečnost, že dotčený spotřebitel měl během řízení o nuceném výkonu hypotečního zástavního práva příležitost podat námitku proti tomuto řízení nebo navrhnout jeho přerušení z důvodu zneužívajícího ujednání ve smlouvě o úvěru, k níž se toto zajištění vztahuje, jakož i to, zda tento spotřebitel takové právem stanovené možnosti využil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 49).

73

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 se nepoužijí na spor, jehož předmětem je ochrana věcných práv zákonně nabytých vydražitelem nemovitosti, pokud k tomuto přechodu došlo, aniž spotřebitel využil v tomto ohledu právem stanovených možností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 50).

74

Naproti tomu v takové situaci, jako je situace ve sporu v původním řízení, nelze jednání spotřebitelů ve vztahu k postupu mimosoudního nuceného výkonu označit za zcela pasivní. Zaprvé žalovaní v původním řízení podali žalobu, kterou mělo být zabráněno v pokračování tohoto postupu, a k této žalobě připojili návrh na předběžné opatření, kterým se domáhali přerušení uvedeného postupu. Podle předkládajícího soudu byl přitom tento právní prostředek jedinou možností, jak mimosoudní dražbě zabránit.

75

Skutečnost, že žalovaní v původním řízení vzali tuto žalobu zpět poté, co se dotčená dražba uskutečnila, nemůže s výhradou posouzení, které musí provést předkládající soud, zpochybnit konstatování, že tito žalovaní nezůstali pasivní. Jak totiž vyplývá z předkládacího rozhodnutí, uvedená žaloba směřovala k tomu, aby bylo bance uloženo zdržet se výkonu dotčeného hypotečního zástavního práva prostřednictvím mimosoudní dražby, a zahrnovala rovněž návrh na přerušení tohoto výkonu. Uvedení žalovaní se proto mohli důvodně domnívat, že se žaloba stala po uskutečnění dražby bezpředmětnou, jelikož v tomto okamžiku již soud nemůže vydat rozsudek za účelem zabránění nebo přerušení výkonu tohoto zástavního práva.

76

Jak navíc tvrdí žalobkyně v původním řízení a slovenská vláda, je pravda, že žalovaní v původním řízení nepodali návrh na prohlášení neplatnosti uvedené dražby podle § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách. V této souvislosti je nutno uvést, že na jedné straně podle vysvětlení předkládajícího soudu toto ustanovení umožňuje domáhat se neplatnosti prodeje v dobrovolné dražbě pouze ze tří důvodů, které nezahrnují protiprávnost ujednání úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem. Na straně druhé slovenská vláda odkázala na dvě usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) vydaná v roce 2022, z nichž údajně vyplývá, že pod důvody neplatnosti mimosoudní dražby, které jsou upraveny v uvedeném ustanovení, spadá ochrana proti zneužívajícím ujednáním ve spotřebitelských smlouvách. Vzhledem k odpovědi předkládajícího soudu na žádost o vysvětlení, která mu byla v této souvislosti zaslána a je popsána v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku, však nelze od průměrného spotřebitele, který je definován jako běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, očekávat [rozsudek ze dne 4. července 2024, Caixabank a další (Přezkum transparentnosti v hromadné žalobě), C‑450/22, EU:C:2024:577, bod 48, jakož i citovaná judikatura], že bude předjímat výklad § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách, k němuž dospěje Nejvyšší soud Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) pět let po uskutečnění dražby dotčené ve věci v původním řízení. Nezbytná ověření v tomto ohledu však musí provést předkládající soud.

77

Zadruhé předkládající soud uvádí, že žalovaní v původním řízení informovali ve druhém kole dražby dotčené nemovitosti žalobkyni v původním řízení a dražebníka o tom, že podali návrh na předběžné opatření spočívající v přerušení výkonu dotyčného hypotečního zástavního práva. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření sice zpochybňuje, že byla o existenci tohoto návrhu informována, avšak je třeba připomenout, že posouzení skutkových okolností věci v rámci postupu uvedeného v článku 267 SFEU a založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem spadá do pravomoci vnitrostátního soudu (rozsudek ze dne 19. prosince 2024, Rustrans, C‑392/23, EU:C:2024:1052, bod 38 a citovaná judikatura), takže Soudní dvůr je tímto posouzením vázán.

78

Stejně tak je výlučně na předkládajícím soudu, aby při rozhodování o meritu sporu v původním řízení určil, zda lze z okolností, za kterých byla uskutečněna dražba dotčená ve věci v původním řízení, které kvalifikuje jako „povážlivé“, a především ze skutečnosti, že společnost, která nemovitost vydražila a jež působí v oblasti úvěrů, správy a údržby nemovitostí, byla informována o probíhajícím soudním řízení o určení zneužívající povahy ujednání o zesplatnění úvěru, na němž je tato dražba založena, vyvodit, že tato společnost při uvedené dražbě nejednala v dobré víře, a pokud tomu tak bylo, aby vyvodil důsledky, které vnitrostátní právo spojuje s neexistencí dobré víry, pokud jde o legalitu této dražby.

79

Ve třetí a poslední řadě je třeba v souladu s judikaturou citovanou v bodě 64 tohoto rozsudku uvést, že podle předkládajícího soudu existovaly ke dni dražby dotčené ve věci v původním řízení shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž byl založen nucený výkon hypotečního zástavního práva. Jak totiž vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, uvedený soud vyjadřuje pochybnosti o souladu ujednání o zesplatnění úvěru, které vedlo k tomuto nucenému výkonu, s požadavkem transparentnosti.

80

Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945), nezůstali žalovaní v původním řízení v rámci mimosoudního postupu nuceného výkonu nečinní, ale využili naopak právních možností stanovených slovenskou právní úpravou, aby tomuto výkonu zabránili, a zároveň o svých krocích informovali osoby dotčené uvedeným výkonem. Tento postup však pokračoval a vedl k dražbě jejich rodinného domu bez jakéhokoliv soudního přezkumu opodstatněnosti pohledávky, jejíž úhrady se banka domáhala, přestože existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze ujednání o zesplatnění úvěru, na němž byl tento výkon založen.

81

V rámci sporu, který se vyznačuje všemi těmito okolnostmi, vyžaduje plná účinnost ochrany spotřebitele přiznané směrnicí 93/13 a požadavek účinné soudní ochrany stanovený v článku 47 Listiny, aby se dotyční spotřebitelé mohli v rámci takové vzájemné žaloby, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, opřít o čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice za účelem zpochybnění legality přechodu vlastnického práva k dotčené nemovitosti na společnost, která ji vydražila.

82

Z výše uvedeného totiž vyplývá, že za takových okolností nelze ochranu právní jistoty již uskutečněného přechodu vlastnictví na třetí osobu, na kterou Soudní dvůr poukázal v kontextu věcí, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander (C‑598/15, EU:C:2017:945), a ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco (C‑600/19, EU:C:2022:394), považovat za absolutní.

83

Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s články 7 a 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že do jejich působnosti spadá soudní řízení, v jehož rámci se zaprvé společnost, která vydražila nemovitost představující rodinné obydlí spotřebitele, jež byla prodána v rámci mimosoudního nuceného výkonu hypotečního zástavního práva k této nemovitosti, které tento spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru, domáhá vystěhování uvedeného spotřebitele, a zadruhé tento spotřebitel prostřednictvím vzájemné žaloby zpochybňuje legalitu přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na tuto společnost, která ji vydražila, k němuž došlo navzdory soudnímu řízení, které v okamžiku tohoto přechodu stále probíhalo a jehož cílem bylo přerušení výkonu tohoto zástavního práva z důvodu existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které byl založen uvedený výkon, a o němž byla uvedená společnost, která nemovitost vydražila, týmž spotřebitelem předem informována. Je tomu tak za předpokladu, že v době dotyčného prodeje existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze těchto ujednání a spotřebitel využil právních možností, jejichž uplatnění lze rozumně očekávat od průměrného spotřebitele k tomu, aby dosáhl soudního přezkumu těchto ujednání.

84

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s články 7 a 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby pokračoval mimosoudní nucený výkon hypotečního zástavního práva k nemovitosti představující rodinné obydlí spotřebitele, které tento spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru, přestože probíhá řízení o návrhu na předběžné opatření za účelem přerušení tohoto výkonu, a která ani nestanoví žádnou možnost domáhat se prohlášení neplatnosti uvedeného výkonu z důvodu existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které je tento výkon založen.

85

Jak bylo v této souvislosti připomenuto v bodě 57 tohoto rozsudku, každý případ, v němž vyvstane otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, k průběhu řízení a jeho zvláštnostem.

86

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, zákon o dobrovolných dražbách, o jehož slučitelnosti se směrnicí 93/13 předkládající soud pochybuje, umožňuje poskytovateli úvěru uplatnit zástavní právo na základě úvěrové smlouvy bez předchozího zásahu soudu k přezkoumání základu dotyčné pohledávky, a to i v případě, že se jedná o hypoteční zástavní právo k rodinnému obydlí spotřebitele.

87

Ačkoli směrnice 93/13 sama o sobě nebrání mimosoudním řízením o nuceném výkonu, která vedou jiné instituce než soudy a během nichž nemohou spotřebitelé poukazovat na existenci zneužívajících ujednání ve smlouvě, na níž je založeno dotyčné vykonávací řízení (viz obdobně, pokud jde o úlohu, která může být svěřena notáři při přezkumu zneužívajících smluvních ujednání, rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, C‑32/14, EU:C:2015:637, body 47,48 a 65), nic to nemění na tom, že členské státy musí spotřebitelům poskytnout přiměřené a účinné právní prostředky, které jsou vhodné k zajištění toho, aby nebyli takovými ujednáními vázáni.

88

Je však třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr v souvislosti se zákonem o dobrovolných dražbách rozhodl, že směrnice 93/13 brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může prodávající nebo poskytovatel při uplatnění ujednání o zesplatnění úvěru obsaženého ve smlouvě o spotřebitelském úvěru vymáhat částky dlužné na základě tohoto ujednání prodejem rodinného obydlí spotřebitele mimo jakékoli soudní řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Všeobecná úverová banka, C‑598/21, EU:C:2023:845, body 84 a 90).

89

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k tomu, aby se spotřebitel mohl bránit mimosoudní dražbě a namítnout existenci potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je tato dražba založena, musí zahájit soudní řízení, v jehož rámci může jakožto předběžné opatření rovněž navrhnout přerušení uvedené dražby do doby, než bude rozhodnuto o žalobě ve věci samé. Z ustanovení § 19 odst. 1 písm. b) druhé věty zákona o dobrovolných dražbách však vyplývá, že dražebník je povinen upustit od dražby pouze v případě, že bylo za tímto účelem nařízeno soudem předběžné opatření.

90

Toto ustanovení umožňuje, jak o tom svědčí situace dotčená ve věci v původním řízení, pokračovat v nuceném výkonu i tehdy, pokud před soudem probíhá řízení o návrhu na předběžné opatření týkající se přerušení tohoto výkonu, a završit jej před tím, než uvedený soud o tomto návrhu rozhodne, přechodem vlastnického práva k nemovitosti, a to i v případě, že se jedná o rodinné obydlí spotřebitele a přestože existují shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je tento výkon založen.

91

Ustanovení § 325 občanského soudního řádu tedy sice umožňuje soudu nařídit takové předběžné opatření, jako je přerušení mimosoudní dražby, je však nutno konstatovat, že tento právní prostředek zjevně neposkytuje spotřebiteli účinnou možnost domoci se před uskutečněním uvedené dražby soudního přezkumu potenciálně zneužívajících ujednání smlouvy, na níž je dotyčný výkon založen, nebo alespoň přezkumu prima facie v rámci návrhu na předběžné opatření, přestože je nařízení takového opatření nezbytné k zajištění účinnosti rozhodnutí o žalobě ve věci samé.

92

V této souvislosti vyplývá z judikatury citované v bodě 59 tohoto rozsudku, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vyžaduje, aby spotřebitel nebyl zbaven účinné možnosti dosáhnout přerušení postupu nuceného výkonu zahájeného na základě exekučního titulu založeného na smluvním ujednání, jehož platnost je napadena u soudu z důvodu jeho zneužívající povahy, jelikož bez tohoto přerušení by rozhodnutí o žalobě ve věci samé, kterým se konstatuje zneužívající povaha tohoto ujednání, poskytovalo tomuto spotřebiteli pouze následnou ochranu čistě kompenzační povahy, která by byla neúplná a nedostatečná a nepředstavovala by proto přiměřený ani účinný prostředek zabraňující dalšímu používání uvedeného ujednání.

93

Jak vyplývá z judikatury citované v bodě 60 tohoto rozsudku, tento požadavek je odůvodněný zvláště když se postup nuceného výkonu rozhodnutí, tak jako je tomu v případě věci v původním řízení, týká obydlí spotřebitele a jeho rodiny, jehož ochrana spadá pod základní právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené v článku 7 Listiny.

94

Pokud jde o možnost spotřebitelů zhojit důsledky mimosoudní dražby a posteriori, § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách stanoví právo domáhat se neplatnosti dražby ve lhůtě tří měsíců ode dne příklepu, a to v případě zpochybnění platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva nebo porušení ustanovení tohoto zákona.

95

Předkládající soud upřesnil, že toto ustanovení neumožňuje spotřebitelům domáhat se prohlášení neplatnosti mimosoudní dražby z důvodu, že smlouva, na níž je dotyčný výkon založen, obsahuje zneužívající ujednání, a v projednávané věci nebyl ke dni uskutečnění dražby dotčené ve věci v původním řízení na Slovensku vydán žádný rozsudek, v němž by byla z takového důvodu konstatována neplatnost této dražby. Jak bylo uvedeno v bodě 41 tohoto rozsudku, uvedený soud poznamenal, že v současné době stále neexistuje v tomto směru dostatečně ustálená judikatura.

96

Naproti tomu slovenská vláda v písemném vyjádření uvedla, že výklad § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách podaný předkládajícím soudem není správný. V této souvislosti zmínila judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), kterou představují dvě usnesení vydaná uvedeným soudem v roce 2022, v nichž bylo toto ustanovení vyloženo v tom smyslu, že existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na které byl založen mimosoudní nucený výkon, představuje důvod umožňující prohlásit dražbu uskutečněnou v rámci tohoto výkonu za neplatnou. Takový výklad se údajně jeví jako nezbytný, jelikož dražbě nemusí nutně předcházet soudní přezkum uplatňované pohledávky.

97

Uvedená vláda v odpovědi na otázky, které jí byly položeny podle článku 62 jednacího řádu, dodala, že tato judikatura byla potvrzena Nejvyšším soudem Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) v novém rozsudku vyhlášeném dne 27. listopadu 2023, v němž bylo rozhodnuto, že v řízeních o prohlášení neplatnosti mimosoudní dražby jsou soudci povinni pro účely zajištění přiměřené právní ochrany spotřebitelů zkoumat i bez návrhu, zda smlouva o zástavním právu uzavřená se spotřebitelem neobsahuje zneužívající ujednání.

98

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení zahájeného podle článku 267 SFEU Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval k výkladu vnitrostátních předpisů, jelikož takový výklad přísluší výlučně vnitrostátním soudům (rozsudek ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana, C‑579/17, EU:C:2019:162, bod 59 a citovaná judikatura).

99

Pokud by byl § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách nyní vykládán Nejvyšším soudem Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) způsobem popsaným v bodech 96 a 97 tohoto rozsudku, což musí určit předkládající soud, neměla by tato okolnost, jak uvedla generální advokátka v bodě 79 svého stanoviska, vliv na otázku, zda žalovaní v původním řízení mohli s ohledem na datum dražby dotčené ve věci v původním řízení rozumně předpokládat, že dosáhnou prohlášení neplatnosti této dražby prostřednictvím žaloby podané na základě tohoto ustanovení do tří měsíců ode dne příklepu nemovitosti, která byla předmětem uvedené dražby. S výhradou ověření, která musí provést uvedený soud, byl výklad uvedeného ustanovení, k němuž dospěl Nejvyšší soud Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), odůvodněn podle všeho právě nutností zhojit absenci jakékoli zmínky v daném ustanovení o možnosti domáhat se neplatnosti dražby z důvodu existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na níž je tato dražba založena.

100

Z výše uvedeného vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, právní prostředky, které měli žalovaní v původním řízení k dispozici ke dni uskutečnění dražby dotčené ve věci v původním řízení, nesplňovaly požadavek účinné soudní ochrany, neboť neposkytovaly ani účinnou možnost dosáhnout přerušení této dražby v rámci nuceného výkonu, aby bylo možné soudně přezkoumat potenciálně zneužívající ujednání ve smlouvě, na níž byl tento výkon založen, ačkoli probíhalo soudní řízení o návrhu na jeho přerušení, ani možnost domáhat se neplatnosti uvedené dražby z důvodu existence tohoto ujednání, a to přesto, že existovaly shodující se indicie o potenciálně zneužívající povaze tohoto ujednání.

101

Aspekty zdůrazněné předkládajícím soudem v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a připomenuté zejména v bodě 95 tohoto rozsudku, tak prokazují, že přinejmenším ke dni konání dražby dotčené ve věci v původním řízení ustanovení zákona o dobrovolných dražbách v praxi nadměrně ztěžovala, či dokonce znemožňovala ochranu těchto práv.

102

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu ohledně možnosti výkladu § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách, který by byl v souladu s ustanoveními směrnice 93/13, je nutno poznamenat, že vzhledem k nedávné judikatuře Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) uvedené v bodech 96 a 97 tohoto rozsudku, jak ji popsala slovenská vláda, není zjevně takový výklad vyloučen.

103

Pokud předkládající soud dospěje k závěru, že je oprávněn vyložit § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách v souladu s ustanoveními směrnice 93/13, pokud jde o důvody neplatnosti, které stanoví, je třeba poukázat na to, že tento § 21 odst. 2 rovněž stanoví, že návrh na prohlášení neplatnosti musí být podán do tří měsíců ode dne příklepu. Jak vyplývá v této souvislosti z bodů 76 a 99 tohoto rozsudku, od žalovaných v původním řízení nebylo možné, s výhradou ověření předkládajícím soudem, rozumně očekávat, že podají návrh na prohlášení neplatnosti dotyčné dražby na základě tohoto ustanovení. Význam veřejného zájmu, který je základem ochrany, kterou tato směrnice přiznává spotřebitelům, a nezbytnost zajistit účinnost práv, jež jednotlivcům vyplývají z uvedené směrnice, která s sebou nese zejména požadavek účinné soudní ochrany, však odůvodňují, aby v případě, že neexistují účinné procesní prostředky, které by žalovaným v původním řízení umožnily uplatnit svá práva vyplývající z téže směrnice přede dnem příklepu, jim ve sporu v původním řízení nezaniklo právo napadnout nucený výkon, který vedl k tomuto příklepu (obdobně viz rozsudek ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, body 45, 49 a 50).

104

Vzhledem k tomu, že ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že předkládající soud by mohl konstatovat neplatnost dražby dotčené ve věci v původním řízení a proto obnovit právní vztahy existující mezi žalovanými v původním řízení a bankou před uskutečněním této dražby, měl by posoudit z hlediska použitelného vnitrostátního práva, zda by této bance mělo být umožněno zúčastnit se jakýmkoli vhodným procesním způsobem řízení, a to zejména buď prostřednictvím vstupu do řízení jako vedlejší účastník z vlastního rozhodnutí, nebo případně prostřednictvím nuceného přistoupení do řízení.

105

S ohledem na tyto důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s články 7 a 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby pokračoval mimosoudní nucený výkon hypotečního zástavního práva, které spotřebitel zřídil ve prospěch poskytovatele úvěru k nemovitosti představující rodinné obydlí tohoto spotřebitele, přestože probíhá soudní řízení o návrhu na předběžné opatření za účelem přerušení tohoto výkonu a existují shodující se indicie o případném výskytu potenciálně zneužívajícího ujednání ve smlouvě, na níž je uvedený výkon založen, a která nestanoví ani žádnou možnost domáhat se soudní cestou neplatnosti tohoto výkonu z důvodu existence zneužívajících ujednání v této smlouvě.

106

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2005/29 vykládána v tom smyslu, že vymáhání zástavního práva na základě protiprávního smluvního ujednání, které stanoví zesplatnění pohledávky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, představuje nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 této směrnice, a sice zejména agresivní obchodní praktiku ve smyslu článků 8 a 9 uvedené směrnice, jež může založit odpovědnost jak poskytovatele úvěru, tak společnosti, která nemovitost vydražila a která toto zástavní právo uplatňuje.

107

Žalobkyně v původním řízení, slovenská vláda a Evropská komise navrhují, aby byla tato otázka prohlášena za nepřípustnou.

108

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že předkládající soud neupřesňuje důvody, proč je odpověď na uvedenou otázku nezbytná k tomu, aby mohl vydat rozhodnutí ve sporu, který projednává, ve smyslu judikatury citované v bodě 45 tohoto rozsudku.

109

Jak navíc uvádí Komise v písemném vyjádření, cílem obchodní praktiky je již ze své povahy přimět spotřebitele k tomu, aby učinil rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. V předkládacím rozhodnutí však není jasně uvedeno, jaký druh obchodního rozhodnutí žalovaných v původním řízení měla banka, či dokonce dražebník, ovlivnit.

110

Vzhledem k tomu, že odpověď na třetí otázku přesahuje rámec soudní úlohy, která Soudnímu dvoru přísluší na základě článku 267 SFEU, je tato otázka nepřípustná.

111

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: