–

za španělskou vládu: I. Herranz Elizalde, jako zmocněnec,

–

za Evropskou komisi: L. Hohenecker a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LS a PL ve věci dědictví po osobě, která zemřela v Egyptě.

3

Body 7, 23, 30 a 37 odůvodnění nařízení č. 650/2012 znějí následovně:

[…]

[…]

[…]

4

Kapitola II tohoto nařízení, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje mimo jiné články 4 a 10.

5

Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, stanoví:

„Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.“

6

Článek 10 tohoto nařízení, nadepsaný „Podpůrná příslušnost“, stanoví:

„1.   Nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud:

2.   Pokud žádný soud v členském státě není příslušný podle odstavce 1, jsou k rozhodování o majetku tvořícím pozůstalost přesto příslušné soudy členského státu, v němž se tento majetek nachází.“

7

Zůstavitel se narodil v Egyptě, po mnoho let žil a pracoval v Německu, kde rovněž založil rodinu. Ke dni své smrti v Egyptě dne 18. března 2017 měl dvojí – německou a egyptskou – státní příslušnost.

8

Po ukončení výdělečné činnosti v Německu pobýval zůstavitel převážně v Egyptě. Měl německé zdravotní pojištění a důchodové zabezpečení; dávky z tohoto pojištění a starobní důchod převáděl prostřednictvím trvalého platebního příkazu z účtu u banky v Německu, který si ponechal pouze za tímto účelem, na svůj bankovní účet v Egyptě. Vzhledem k tomu, že svůj starobní důchod pobíral z německého systému sociálního zabezpečení lékařů, byl také osobou povinnou k dani v Německu.

9

LS a PL jsou potomci zesnulého. PL je jediným dědicem ze závěti.

10

LS podala k Landgericht Düsseldorf (Zemský soud v Düsseldorfu, Německo), který je předkládajícím soudem, žalobu, kterou se domáhala, aby jí PL poskytl některé informace, jakož i platby peněžité částky z titulu nároku na povinný dědický podíl. LS má za to, že uvedený soud je mezinárodně příslušný k rozhodnutí o její žalobě. Tvrdí, že zůstavitel měl v Německu v době svého úmrtí majetek tvořící pozůstalost, a sice aktiva u německé banky, mimo jiné v podobě pohledávek vůči finanční správě a soukromé zdravotní pojišťovně.

11

PL popírá mezinárodní příslušnost předkládajícího soudu.

12

Podle názoru předkládajícího soudu měl zůstavitel poslední obvyklý pobyt ve smyslu článku 4 nařízení č. 650/2012 v Egyptě. Jeho soudní příslušnost by však mohla být podle čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 podpůrně založena na přítomnosti majetku tvořícího pozůstalost v Německu. Má však pochybnosti o výkladu tohoto ustanovení.

13

Předkládající soud totiž poznamenává, že německá právní nauka je rozdělena v otázce, k jakému okamžiku je třeba posuzovat podmínku týkající se přítomnosti majetku tvořícího pozůstalost v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012. Někteří autoři zastávají podle předkládajícího soudu názor, že rozhodná je doba smrti, kdežto jiní mají za to, že rozhodná je doba podání žaloby.

14

Podle předkládajícího soudu má odpověď na tuto otázku rozhodující význam, jelikož v projednávaném případě byl v době smrti zůstatek na účtu zůstavitele u německé banky, jakožto pozůstalost nacházející se v Německu, kladný, avšak ke dni podání žaloby v původním řízení již byl tento účet zrušen.

15

Za těchto podmínek se Landgericht Düsseldorf (Zemský soud v Düsseldorfu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba při výkladu článku 10 nařízení [č. 650/2012] za účelem určení, zda se v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, nacházel majetek tvořící pozůstalost, vycházet z okamžiku smrti, nebo z okamžiku podání žaloby?“

16

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že k určení, zda může být pro účely rozhodování o dědictví jako celku vykonána podpůrná příslušnost soudů členského státu, na jehož území se nachází majetek tvořící pozůstalost, je třeba zkoumat, zda se tento majetek nachází na území tohoto členského státu v okamžiku zahájení řízení u těchto soudů, nebo v okamžiku smrti.

17

Podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do kterého je zasazeno, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Sea Watch, C‑14/21 a C‑15/21, EU:C:2022:604, bod 115 a citovaná judikatura).

18

Pokud jde zaprvé o znění čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012, je třeba uvést, že toto ustanovení zavádí pravidlo pro určení příslušnosti, podle kterého v případě, že se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti nenachází na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu, a pokud tomu tak není, pokud měl v tomto členském státě předchozí obvyklý pobyt.

19

I když je pravda, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 neposkytuje žádné upřesnění ohledně okamžiku, který musí být zohledněn při posuzování toho, zda se v členském státě nachází majetek tvořící pozůstalost, čl. 10 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení výslovně stanoví, že „doba smrti“ je datem rozhodným jak pro určení členského státu, v němž se nacházelo místo obvyklého pobytu dotyčné osoby, tak pro posouzení její státní příslušnosti. Pokud jde o čl. 10 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, ten ukládá povinnost zohlednit v případě, že zůstavitel neměl v době smrti státní příslušnost dotyčného členského státu, jeho „předchozí“ obvyklý pobyt.

20

Článek 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 tedy zakládá podpůrnou příslušnost členského státu, kde se nachází majetek tvořící pozůstalost, na podmínkách, které musí být splněny nejpozději v okamžiku smrti.

21

Pokud jde zadruhé o kontext, do něhož je zasazen čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012, jak z článků 4 a 10 tohoto nařízení, tak z jeho bodů 23 a 30 odůvodnění vyplývá, že pro posouzení, zda jsou splněna kritéria pro vykonání obecné příslušnosti nebo některé z podpůrných příslušností, stanoví toto nařízení obecně okamžik smrti.

22

Tato okolnost rovněž hovoří pro to, že není-li stanoveno jinak, musí být tento okamžik použit pro posouzení, zda je splněno jedno z těchto kritérií pro určení příslušnosti, v projednávané věci kritérium týkající se existence majetku tvořícího pozůstalost v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012.

23

Účelem těchto kritérií pro určení příslušnosti je ostatně zjistit vazby zůstavitele k členskému státu, který vykonává příslušnost. Za těchto podmínek je logické zohlednit, kde se majetek nachází v době smrti zůstavitele, který byl jeho vlastníkem.

24

Zatřetí je tento výklad potvrzen cíli sledovanými tímto nařízením, kterými jsou, jak vyplývá z bodů 7 a 37 jeho odůvodnění, zejména zajistit, aby občanům bylo umožněno předem uspořádat své dědictví, a to za plné právní jistoty a předvídatelným způsobem, a účinným způsobem zaručit práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele.

25

Dosažení těchto cílů by totiž bylo ohroženo, kdyby soudní příslušnost mohla záviset na okolnostech, které nastaly po smrti, jako je likvidace nebo převod majetku z pozůstalosti do jiného členského státu po smrti.

26

Z toho plyne, že za účelem určení, zda může být podle čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 vykonána podpůrná příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, ve vztahu k existenci majetku tvořícího pozůstalost v členském státě tohoto soudu, je třeba vycházet nikoli z okamžiku zahájení řízení u tohoto soudu, ale z okamžiku smrti.

27

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že k určení, zda může být pro účely rozhodování o dědictví jako celku vykonána podpůrná příslušnost soudů členského státu, na jehož území se nachází majetek tvořící pozůstalost, je třeba zkoumat, zda se tento majetek nachází na území tohoto členského státu nikoli v okamžiku zahájení řízení u těchto soudů, ale v okamžiku smrti.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

musí být vykládán v tom smyslu, že

k určení, zda může být pro účely rozhodování o dědictví jako celku vykonána podpůrná příslušnost soudů členského státu, na jehož území se nachází majetek tvořící pozůstalost, je třeba zkoumat, zda se tento majetek nachází na území tohoto členského státu nikoli v okamžiku zahájení řízení u těchto soudů, ale v okamžiku smrti.