Věc C‑196/23

C. L. a další

DB, jako univerzální dědička FC

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunal Superior de Justicia de Cataluña)

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 11. července 2024

„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 98/59/ES – Hromadné propouštění – Článek 1 odst. 1 písm. a) a článek 2 – Informování zástupců zaměstnanců a projednávání s nimi – Působnost – Skončení pracovních poměrů z důvodu odchodu zaměstnavatele do důchodu – Články 27 a 30 Listiny základních práv Evropské unie“

Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Hromadné propouštění – Směrnice 98/59 – Povinnosti informování zaměstnanců a projednávání s nimi – Skončení pracovních poměrů z důvodu odchodu zaměstnavatele do důchodu – Vnitrostátní právní úprava, která nekvalifikuje taková skončení jako hromadné propouštění – Nepřípustnost

(Směrnice Rady 98/59, bod 2 odůvodnění a čl. 1 odst. 1 a článek 2)

(viz body 24–26, 28–39, výrok 1)
Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Hromadné propouštění – Směrnice 98/59 – Povinnosti informování zaměstnanců a projednávání s nimi – Skončení pracovních poměrů z důvodu odchodu zaměstnavatele do důchodu – Vnitrostátní právní úprava, která nekvalifikuje taková skončení jako hromadné propouštění – Povinnost konformního výkladu – Meze – Vnitrostátní právní úprava neslučitelná s unijním právem – Spor mezi jednotlivci – Povinnost vnitrostátního soudu nepoužít dotčenou právní úpravu – Neexistence

(Směrnice Rady 98/59, čl. 1 odst. 1 a článek 2)

(viz body 41–43, 46, 47, 57, výrok 2)
Základní práva – Listina základních práv – Právo pracovníků na informování a na projednávání v podniku – Ochrana v případě neoprávněného propuštění – Možnost dovolávat se unijního práva ve sporu mezi jednotlivci s cílem vyloučit použití vnitrostátního ustanovení, které je v rozporu se směrnicí 98/59 – Vyloučení

(Listina základních práv Evropské unie, články 27 a 30; směrnice Rady 98/59, čl. 1 odst. 1 a článek 2)

(viz body 49–56)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (Vrchní soud Katalánska, Španělsko) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, rozvinul svou judikaturu týkající se hromadného propouštění, přičemž upřesnil, že zaměstnavatel, který odchází do důchodu, musí dodržovat ustanovení směrnice 98/59 ( 1 ) a splnit povinnosti informování zaměstnanců a projednávání s nimi s cílem vyhnout se skončením pracovních poměrů, omezit jejich počet nebo alespoň zmírnit jejich následky.

V projednávaném případě byly žalobkyně zaměstnány v jedné z provozoven podniku FC. Dne 17. června 2020 byly informovány FC o ukončení jejich pracovních poměrů s účinností k 17. červenci 2020 z důvodu odchodu FC do důchodu. Tento odchod do důchodu vedl k ukončení 54 platných pracovních poměrů, včetně 8 poměrů žalobkyň v původním řízení.

Žalobkyně v původním řízení podaly proti FC žalobu, aby napadly propuštění, které považují za nezákonné. Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (Vrchní soud Katalánska, Španělsko), ke kterému bylo podáno odvolání v návaznosti na zamítnutí této žaloby, má zejména rozhodnout o tom, zda skončení pracovních poměrů žalobkyň v původním řízení musí být považována za neplatná a neúčinná propuštění z důvodu nedodržení postupu projednání se zástupci zaměstnanců, stanoveného v zákoníku práce ( 2 ), přestože důvodem těchto skončení byl odchod FC do důchodu.

Uvedený soud si klade otázku, zda je vyloučení případů skončení pracovních poměrů vyššího počtu zaměstnanců, než je počet stanovený v článku 1 směrnice 98/59, prostřednictvím uvedeného zákoníku, z působnosti dotčeného postupu projednání, jestliže toto ukončení vyplývá z odchodu zaměstnavatele do důchodu, v souladu s touto směrnicí, a pokud tomu tak není, zda se dotyční zaměstnanci mohou dovolávat této směrnice vůči svému zaměstnavateli, který je fyzickou osobou, ačkoli uvedená směrnice nebyla správně provedena do vnitrostátního práva.

Závěry Soudního dvora

Zaprvé, pokud jde o otázku, zda se postup projednání a informování stanovený směrnicí 98/59 musí použít v případě, kdy je dotčené skončení pracovních poměrů způsobeno odchodem zaměstnavatele do důchodu, Soudní dvůr nejprve připomněl, že pojem „propouštění“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) této směrnice zejména nevyžaduje, aby příčiny skončení pracovního poměru odpovídaly vůli zaměstnavatele, a dále že skončení pracovního poměru není vyloučeno z působnosti této směrnice pouze z toho důvodu, že je závislé na okolnostech, které nezávisí na vůli zaměstnavatele.

I v případech, kdy definitivní skončení činnosti podniku nezávisí na vůli zaměstnavatele a kdy se ukáže, že směrnici 98/59 nelze použít v plném rozsahu, nic to nemění na tom, že použití této směrnice nelze vyloučit jako celek. Zejména podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce uvedené směrnice nemají projednání se zástupci zaměstnanců za cíl pouze omezit nebo vyhnout se hromadnému propouštění, ale týkají se mimo jiné možností zmírnit následky takového propouštění využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců. Tato projednání jsou tedy i v případě, kdy zamýšlená skončení pracovních poměrů souvisejí s odchodem zaměstnavatele do důchodu nadále relevantní.

Soudní dvůr v tomto ohledu dále uvedl, že zvláštnosti situace, kdy zaměstnavatel, který je fyzickou osobou, zemřel ( 3 ), neexistuje-li ani rozhodnutí o rozvázání pracovních poměrů, ani předchozí úmysl přistoupit k takovému rozvázání, ani možnost dotyčného zaměstnavatele provést projednání a informování podle směrnice 98/59, nejsou dány v případě, kdy je skončení pracovních poměrů důsledkem odchodu takového zaměstnavatele do důchodu. V této posledně uvedené situaci je totiž zaměstnavatel, který taková skončení pracovních poměrů s ohledem na svůj odchod do důchodu zamýšlí, v zásadě schopen vést projednání, jejichž cílem je zejména vyhnout se těmto skončením nebo omezit jejich počet nebo v každém případě zmírnit jejich následky.

Skončení pracovních poměrů vyššího počtu zaměstnanců, než je počet stanovený v čl. 1 odst. 1 směrnice 98/59, z důvodu odchodu zaměstnavatele do důchodu spadá v důsledku toho pod pojem „hromadné propouštění“ ve smyslu této směrnice a musí vést k projednání a informování stanovenému v článku 2 této směrnice.

Zadruhé, pokud jde o otázku, zda je vnitrostátní soud, jemuž byl předložen spor mezi jednotlivci, povinen nepoužít takovou vnitrostátní právní úpravu z důvodu rozporu této právní úpravy s uvedenými ustanoveními směrnice 98/59, Soudní dvůr na ni odpověděl záporně.

V tomto ohledu připomněl, že neprovedená nebo nesprávně provedená směrnice nemůže sama o sobě zakládat povinnosti pro jednotlivce, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat.

Totéž platí pro články 27 ( 4 ) a 30 ( 5 ) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), které uvádí předkládající soud. Ze znění těchto ustanovení totiž jasně vyplývá, že k tomu, aby měla plný účinek, musí být upřesněna ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva. Taková pravidla, jako jsou pravidla obsažená v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a článku 2 směrnice 98/59, určená členským státům a stanovící případy, ve kterých musí být postup informování a projednání se zástupci zaměstnanců proveden v případě jejich hromadného propouštění, jakož i hmotněprávní a procesní podmínky, které musí toto informování a projednání splňovat, nelze přitom dovodit jakožto přímo použitelná právní pravidla ze znění článku 27 nebo 30 Listiny. Vzhledem k tomu, že tyto články samy o sobě nestačí k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové, nemůže tomu být jinak v případě spojení s dotyčnými články směrnice 98/59.

Článků 27 a 30 Listiny se tedy nelze dovolávat jako takových nebo ve spojení s čl. 1 odst. 1 a článkem 2 směrnice 98/59 v takovém sporu mezi jednotlivci, jako je spor, o který se jedná ve věci v původním řízení, aby bylo možné učinit závěr, že vnitrostátní ustanovení, která nejsou v souladu s uvedenými ustanoveními této směrnice, nesmí být použita.

( 1 ) – Směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. 1998, L 225, s. 16; Zvl. vyd. 05/03, s. 327).

( 2 ) – Článek 51 Estatuto de los Trabajadores (zákoník práce), ve znění vyplývajícím z Real Decreto Legislativo 2/2015 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224) (dále jen „zákoník práce“).

( 3 ) – Případ dotčený v rozsudku ze dne 10. prosince 2009, Rodríguez Mayor a další (C‑323/08, EU:C:2009:770), který se rovněž týkal ustanovení zákoníku práce.

( 4 ) – Nadepsaný „Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku“, který stanoví, že pracovníci musí mít na jednotlivých úrovních zaručeno právo na informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti.

( 5 ) – Nadepsaný „Ochrana v případě neoprávněného propuštění“, který stanoví, že každý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním.