Spojené věci C‑146/23 a C‑374/23

Sąd Rejonowy w Białymstoku

SR,

Lietuvos Respublika

(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které podaly Sąd Rejonowy w Białymstoku a Vilniaus apygardos administracinis teismas)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. února 2025

„Řízení o předběžné otázce – Zmrazení nebo snižování platů ve vnitrostátní veřejné správě – Opatření týkající se konkrétně soudců – Článek 2 SEU – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Povinnosti členských států stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany – Zásada nezávislosti soudců – Pravomoc zákonodárné a výkonné moci členských států stanovit způsoby určení platu soudců – Možnost odchýlit se od těchto způsobů – Podmínky“

Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou soudní ochranu – Zásada nezávislosti soudců – Rozsah

(Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)

(viz body 43, 46–49)
Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Vnitrostátní pravidla, která objektivně definují způsoby určení platu soudců – Určení výkonnou a zákonodárnou mocí členského státu – Odchylka od uvedených pravidel – Zvýšení platu o menší částku, než je stanoveno, či dokonce snížení jeho výše – Porušení – Neexistence – Podmínky – Ověření předkládajícím soudem

(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU)

(viz body 50–76, 83, 84, 88)

Shrnutí

Velký senát Soudního dvora, který rozhodoval o dvou žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, z nichž jednu podal Okresní soud v Bělostoku (Sąd Rejonowy w Białymstoku, Polsko) (C‑146/23) a druhou Krajský správní soud ve Vilniusu (Vilniaus apygardos administracinis teismas, Litva) (C‑374/23), upřesnil v rámci sporů týkajících se platu soudců v Polsku a Litvě svou judikaturu týkající se zásad nezávislosti soudců a účinné právní ochrany vyplývajících z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

Ve věci C‑146/23 se jedná o polskou právní úpravu, která se v zájmu omezení rozpočtových výdajů odchyluje od mechanismu určování platové základny soudců v daném roce, upraveného v zákoně o organizaci obecných soudů (dále jen „zákon“), a má za následek snižování platu soudců. Soudce XL vykonává svou funkci u Okresního soudu v Bělostoku, který je předkládajícím soudem. Soudce XL podal k uvedenému soudu žalobu, kterou se domáhal, aby mu byla spolu se zákonnými úroky z prodlení vyplacena částka, již by obdržel, kdyby byl jeho plat za období od 1. července 2022 do 31. ledna 2023 vypočten v souladu se zákonem.

Předkládající soud má jakožto zaměstnavatel soudce XL za to, že není oprávněn upustit od použití napadených odchylných opatření. Je však toho názoru, že skutečnost, že valorizace platu soudců je trvale „zmrazena“ a mechanismus určení jejich platu, upravený v zákoně, byl v roce 2023 fakticky opuštěn, je v rozporu se zásadou nezávislosti soudců. V této souvislosti se mu nejeví, že by judikaturu vycházející z rozsudků Associação Sindical dos Juízes Portugueses a Escribano Vindel ( 1 ) bylo možné v projednávaném případě použít, jelikož odchylka od mechanismu určení platu soudců je trvalá, a nikoli dočasná, a týká se především soudců, čemuž tak ve výše uvedených rozsudcích nebylo.

Ve věci C‑374/23 se jedná o litevskou právní úpravu, která zákonodárné a výkonné moci vyhrazuje právo stanovit výši platu soudců. Soudkyně SR a RB, které vykonávají svou funkci u krajského soudu (apygardos teismas, Litva), podaly ke Krajskému správnímu soudu ve Vilniusu, který je předkládajícím soudem, žalobu na náhradu škody proti Litevské republice a domáhaly se zaplacení náhrady škody. Uvedené soudkyně tvrdí, že diskreční pravomoc, kterou údajně disponují zákonodárná a výkonná moc tohoto členského státu při určování platu soudců, je v rozporu se zásadou nezávislosti soudců.

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že z judikatury Soudního dvora ( 2 ) vyplývá, že nezávislost soudců znamená, že plat vnitrostátních soudců není určován svévolně výkonnou a zákonodárnou mocí a výše platu soudců je úměrná významu funkce, kterou vykonávají. Má však pochybnosti o tom, zda jsou způsoby určení platu takových soudců, jako jsou soudkyně SR a RB, v souladu se zásadou nezávislosti soudců, která vyplývá mimo jiné z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Uvedený soud v této souvislosti zdůrazňuje rozdíl mezi výší hodinové odměny advokáta a výší hrubého hodinového platu soudce krajského soudu bez příplatku za odpracované roky; tento rozdíl podle jeho názoru diskriminuje tyto soudce oproti právníkům vykonávajícím srovnatelná povolání.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr upřesnil podmínky, za kterých zásada nezávislosti soudců nebrání tomu, aby zákonodárná a výkonná moc členského státu určovaly plat soudců a odchýlily se od vnitrostátní právní úpravy, která objektivně definuje způsoby určení platu soudců, tím, že se rozhodnou zvýšit tento plat o menší částku, než je stanoveno touto právní úpravou, či dokonce zmrazit nebo snížit výši uvedeného platu.

Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že žádné ustanovení unijního práva neukládá členským státům povinnost zvolit si určitý ústavní model upravující vztahy mezi jednotlivými složkami státní moci, zejména pokud jde o definici a vymezení jejich pravomocí. Na základě čl. 4 odst. 2 SEU ctí Unie národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech. Členské státy jsou však při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět požadavkům, které pro ně vyplývají z unijního práva.

I když totiž organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, jsou tyto státy nicméně při výkonu této pravomoci povinny dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Je tomu tak zejména tehdy, když členské státy stanoví způsoby určení platu soudců.

Článek 19 SEU pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají. Za tímto účelem je ochrana nezávislosti těchto orgánů zásadní. Požadavek nezávislosti soudů je součástí podstaty základního práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces.

Pojem nezávislosti soudů zejména předpokládá, že dotyčný orgán vykonává soudní funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Platové ohodnocení členů dotčeného orgánu úměrné významu funkcí, které vykonávají, přitom představuje významnou záruku nezávislosti soudců ( 3 ).

Konkrétně v souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci ( 4 ).

Samotná skutečnost, že se zákonodárná a výkonná moc členského státu podílejí na určování platu soudců, však nemůže sama o sobě založit závislost soudců na této moci ani vyvolat pochybnosti o jejich nezávislosti či nestrannosti. Široký prostor pro uvážení, který mají členské státy při sestavování rozpočtu a rozhodování mezi jednotlivými položkami veřejných výdajů, zahrnuje určení způsobu výpočtu mimo jiné platu soudců. Vnitrostátní zákonodárná a výkonná moc mají totiž nejlepší předpoklady k tomu, aby zohlednily zvláštní socioekonomický kontext členského státu, ve kterém musí být tento rozpočet sestaven a nezávislost soudců zaručena.

Vnitrostátní pravidla týkající se platu soudců však nesmí u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality ve vztahu ke střetávajícím se zájmům.

Pokud jde na prvním místě o způsoby určení platu soudců, je zaprvé v souladu se zásadou právní jistoty důležité, aby byly tyto způsoby stanoveny zákonem. Kromě toho zásada nezávislosti soudců vyžaduje, aby způsoby určení jejich platu byly objektivní, předvídatelné, stabilní a transparentní, aby byl vyloučen jakýkoli svévolný zásah ze strany zákonodárné nebo výkonné moci dotyčného členského státu.

Zadruhé skutečnost, že soudci pobírají plat úměrný významu funkcí, které vykonávají, představuje významnou záruku nezávislosti soudců.

Plat soudců musí být proto s ohledem na socioekonomický kontext dotyčného členského státu dostatečně vysoký, aby jim poskytoval určitou ekonomickou nezávislost, která je může chránit před rizikem, že by případné vnější zásahy nebo tlaky mohly narušit neutralitu rozhodnutí, jež musí přijmout ( 5 ).

Plat soudců se tedy může lišit v závislosti na počtu odpracovaných let a povaze funkcí, které jsou jim svěřeny, ale musí být vždy úměrný významu funkcí, jež vykonávají.

Posouzení adekvátnosti platu soudců předpokládá, že vedle běžné platové základny se zohlední i různé příplatky a náhrady, které pobírají ( 6 ), případné osvobození od příspěvků na sociální zabezpečení a ekonomická, sociální a finanční situace dotyčného členského státu. Je tudíž vhodné porovnat průměrný plat soudců s průměrnou mzdou v uvedeném státě.

Zatřetí způsoby určení platu soudců musí být možné podrobit účinnému soudnímu přezkumu v souladu s procesními pravidly stanovenými právem dotyčného členského státu.

Pokud jde na druhém místě o možnost zákonodárné a výkonné moci členského státu odchýlit se od vnitrostátní právní úpravy, která objektivně definuje způsoby určení platu soudců, tím, že se rozhodnou zvýšit tento plat o menší částku, než je stanoveno touto právní úpravou, či dokonce zmrazit nebo snížit výši uvedeného platu, přijetí takových odchylných opatření musí splňovat řadu požadavků.

Zaprvé musí být takové odchylné opatření stejně jako obecná pravidla pro určení platu soudců, od nichž se odchyluje, stanoveno zákonem a způsoby určení platu soudců, která stanoví, musí být objektivní, předvídatelná a transparentní.

Zadruhé musí být uvedené odchylné opatření odůvodněno takovým cílem obecného zájmu, jako je požadavek odstranění nadměrného schodku veřejných financí ( 7 ).

Rozpočtové důvody pro přijetí opatření odchylujícího se od obecných pravidel odměňování soudců ( 8 ) musí být jasně zformulovány. Mimoto s výhradou řádně odůvodněných výjimečných okolností nesmí být tato opatření konkrétně zaměřena pouze na členy vnitrostátních soudů a musí být součástí obecnějšího rámce, jehož cílem je zajistit, aby se na rozpočtovém úsilí podílel větší počet osob zaměstnaných ve vnitrostátní veřejné správě.

Pokud tedy členský stát přijme opatření spočívající v omezení rozpočtu, která se týkají jeho úředníků a státních zaměstnanců, může se rozhodnout uplatnit tato opatření i na vnitrostátní soudce.

Zatřetí, i když se odchylné opatření jeví jako způsobilé zaručit dosažení takového cíle obecného zájmu, jako je odstranění nadměrného schodku veřejných financí, musí však zůstat výjimečné a dočasné. Jeho dopad na plat soudců nesmí být navíc nepřiměřený sledovanému cíli.

Začtvrté ochrana nezávislosti soudců vyžaduje, aby navzdory tomu, že vůči nim bylo uplatněno opatření spočívající v rozpočtovém omezení, byť v souvislosti s existencí závažné hospodářské, sociální a finanční krize, byla výše platu soudců vždy úměrná významu funkcí, které vykonávají, aby zůstali chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost rozhodování a ovlivnit jejich rozhodnutí.

Zapáté musí být možné podrobit odchylné opatření účinnému soudnímu přezkumu v souladu s procesními pravidly stanovenými právem dotyčného členského státu.

( 1 ) – Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117), a v rozsudku ze dne 7. února 2019, Escribano Vindel (C‑49/18, EU:C:2019:106), v podstatě rozhodl, že zásada nezávislosti soudců nebrání tomu, aby členské státy za účelem odstranění nadměrného rozpočtového schodku přijaly opatření ke snížení platu všech osob zastávajících veřejnou funkci a osob působících ve veřejném sektoru, včetně osob pracujících v orgánech zákonodárné, výkonné a soudní moci státu. Tato opatření, která nebyla zaměřena na členy soudní moci ani jim nevyhrazovala zvláštní zacházení, byla mimoto dočasná a stanovila omezené snížení výše jejich platu.

( 2 ) – Výše uvedený rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses.

( 3 ) – Výše uvedený rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (body 44 a 45), a výše uvedený rozsudek ze dne 7. února 2019, Escribano Vindel (bod 66).

( 4 ) – Rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 124); rozsudek ze dne 20. dubna 2021, Repubblika (C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 54), a rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu) (C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 42).

( 5 ) – Výše uvedený rozsudek ze dne 7. února 2019, Escribano Vindel (body 70, 71 a 73).

( 6 ) – Zejména na základě odpracovaných let nebo na základě funkcí, které jsou jim svěřeny.

( 7 ) – Ve smyslu čl. 126 odst. 1 SFEU. Viz výše uvedený rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (bod 46), a výše uvedený rozsudek ze dne 7. února 2019, Escribano Vindel (bod 67).

( 8 ) – Dále jen „odchylné opatření“.