1

Svým kasačním opravným prostředkem se Westfälische Drahtindustrie GmbH (dále jen „WDI“), Westfälische Drahtindustrie Verwaltungsgesellschaft mbH & Co. KG a Pampus Industriebeteiligungen GmbH & Co. KG domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 23. listopadu 2022, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑275/20, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:723), jímž uvedený soud zamítl jejich žalobu, kterou se domáhaly zaprvé toho, aby zrušen dopis Evropské komise ze dne 2. března 2020 (dále jen „sporný akt“), jímž byly Komisí vyzvány, aby jí zaplatily částku 12236931,69 eura, jež dle názoru Komise odpovídá neuhrazené části pokuty, která jim byla uložena dne 30. září 2010, zadruhé toho, aby bylo určeno, že pokuta byla v plné výši zaplacena dne 17. října 2019, a to prostřednictvím úhrady částky 18149636,24 eura, a zatřetí toho, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit společnosti WDI částku 1633085,17 eura s úroky od posledně uvedeného data, a to z titulu bezdůvodného obohacení tohoto orgánu, a podpůrně, aby byla na základě článku 268 SFEU Komisi uložena povinnost zaplatit jim částku 12236931,69 eura, kterou Komise požaduje od společnosti WDI, a částku odpovídající přeplatku, který obdržel tento orgán, ve výši 1633085,17 eura s úroky od 17. října 2019 do okamžiku vrácení dlužné částky v plné výši.

2

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) v čl. 23 odst. 2 stanoví:

„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[…]“

3

Článek 31 tohoto nařízení stanoví:

„Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí, kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit.“

4

Bod 35 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“) obsažený pod nadpisem „Platební schopnost“, stanoví:

„Za výjimečných okolností může Komise na žádost přihlédnout k platební neschopnosti podniku, který se nachází ve zvláštní hospodářsko společenské situaci. Ke snížení pokuty z tohoto důvodu nebude Komisi stačit pouhé zjištění, že se daný podnik nachází v nepříznivé nebo ztrátové finanční situaci. Snížení bude povoleno pouze na základě objektivních důkazů prokazujících, že uložení pokuty podle podmínek stanovených v těchto pokynech by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku.“

5

Skutečnosti předcházející sporu jsou obsaženy v bodech 2 až 26 napadeného rozsudku a lze je shrnout následovně.

6

Rozhodnutím Komise C(2010) 4387 final ze dne 30. června 2010 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38344 – Předpínací ocel), ve znění rozhodnutí C(2010) 6676 final ze dne 30. září 2010 (dále jen „sporné rozhodnutí“) uložila Komise několika podnikům, včetně navrhovatelek, které jsou dodavatelkami předpínací oceli, sankce za jejich účast na kartelové dohodě na trhu s předpínací ocelí. Komise uložila pokutu ve výši 46550000 společnosti WDI, zatímco Westfälische Drahtindustrie Verwaltungsgesellschaft a Pampus měly pokutu uhradit společně a nerozdílně ve výši 38855000 eur a 15485000 eur.

7

Pokuta měla být podle sporného rozhodnutí zaplacena ve lhůtě tří měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Po uplynutí této lhůty začaly automaticky nabíhat úroky ve výši sazby, kterou uplatňuje Evropská centrální banka na své hlavní refinanční operace a která je zvýšena o 3,5 procentního bodu. Ve sporném rozhodnutí bylo rovněž stanoveno, že pokud podá některý ze sankcionovaných podniků žalobu, může pokutu uhradit ke dni splatnosti složením bankovní záruky nebo předběžnou platbou této pokuty.

8

Poté, co navrhovatelky podaly žalobu, na jejímž základě žádaly nejen zrušení sporného rozhodnutí, ale i snížení uložené pokuty, předložily návrh na vydání předběžného opatření, kterým se v podstatě domáhaly odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí až do vyhlášení rozsudku, kterým bude rozhodnuto o této žalobě.

9

Usnesením ze dne 13. dubna 2011, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑393/10 R, EU:T:2011:178) předseda Tribunálu návrhu na vydání předběžného opatření částečně vyhověl a nařídil odklad povinnosti navrhovatelek zřídit ve prospěch Komise bankovní záruku za účelem zamezení okamžitému vymáhání pokuty, a to pod podmínkou, že navrhovatelky tomuto orgánu předběžně zaplatí částku 2000000 eur a budou hradit měsíční splátky ve výši 300000 eur, a to až do vyhlášení rozsudku o žalobě na neplatnost.

10

Rozsudkem ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑393/10, dále jen rozsudek ze dne 15. července 2015, EU:T:2015:515), Tribunál zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž uložilo navrhovatelkám pokutu. Následně uložil navrhovatelkám zaplacení pokuty ve stejné výši, jaká byla stanovena ve sporném rozhodnutí. K dosažení tohoto řešení Tribunál nejprve konstatoval, že Komise nesprávně posoudila platební schopnost navrhovatelek. Následně měl Tribunál v rámci pravomoci přezkumu v plné jurisdikci za to, že z různých indicií, mezi něž patří zejména restrukturalizace, kterou navrhovatelky samy uskutečnily po datu přijetí tohoto rozhodnutí, vyplývá, že navrhovatelky nebyly oprávněny požadovat snížení pokuty z důvodu jejich platební neschopnosti.

11

Navrhovatelky podaly proti rozsudku ze dne 15. července 2015 kasační opravný prostředek, v němž zpochybnily zejména to, že Tribunál při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci vzal v úvahu jejich platební schopnost v roce 2015, a nikoli v roce 2010. Tento kasační opravný prostředek byl zamítnut usnesením ze dne 7. července 2016, Westfälische Drahtindustrie a Pampus Industriebeteiligungen v. Komise (C‑523/15 P, EU:C:2016:541).

12

Po vyhlášení rozsudku ze dne 15. července 2015 se mezi Komisí a právními zástupci navrhovatelek objevily rozdílné názory ohledně toho, od kterého data měly začít nabíhat úroky z pokuty. Zatímco navrhovatelky se domnívaly, že pokuta je splatná až ode dne vydání rozsudku, Komise měla za to, že se úroky mají hradit ode dne stanoveného ve sporném rozhodnutí.

13

V tomto kontextu navrhovatelky, po zamítnutí jejich kasačního opravného prostředku, požádaly Tribunál, aby vyložil rozsudek ze dne 15. července 2015 v tom smyslu, že úroky z pokuty uložené v tomto rozsudku jsou splatné ode dne jeho vyhlášení. Podpůrně navrhovatelky navrhly, aby Tribunál zmíněný rozsudek opravil nebo doplnil v tom smyslu, že upřesní, od jakého data úroky začaly nabíhat.

14

Usnesením ze dne 17. května 2018, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑393/10 INTP, EU:T:2018:293), prohlásil Tribunál, že tyto žádosti jsou nepřípustné. Pokud jde o žádost o výklad, Tribunál připomněl, že taková žádost je přípustná pouze tehdy, když se týká otázky řešené v rozsudku, který má být vyložen. Otázka, od kdy jsou splatné úroky z prodlení v případě odložení platby pokut uložených navrhovatelkám, ovšem v rozsudku ze dne 15. července 2015 řešena nebyla. Žalobkyně se podle Tribunálu dotčenou žádostí domáhaly toho, aby bylo zaujato stanovisko k důsledkům rozsudku ze dne 15. července 2015, což však není předmětem žádosti o výklad podané na základě čl. 168 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu. Pokud jde o další dvě žádosti, bylo konstatováno, že jsou opožděné. Tribunál konečně rozhodl, že s ohledem na lhůty stanovené pro tento účel v čl. 164 odst. 2 a čl. 165 odst. 2 jeho jednacího řádu je třeba podpůrně podané návrhy na opravu nebo doplnění rozsudku ze dne 15. července 2015 považovat za opožděné.

15

Na základě usnesení ze dne 13. dubna 2011, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑393/10 R, EU:T:2011:178), WDI předběžně zaplatila Komisi v období od 29. června 2011 do 16. června 2015 celkem 16400000 eur.

16

Dne 16. října 2019 WDI sdělila Komisi, že již zaplatila 31700000 eur a nyní hodlá uhradit zbývající část dlužné pokuty, ve formě jistiny a úroků, kterou vyčíslila na částku 18149636,24 eura. Pro účely tohoto výpočtu vzala společnost WDI v úvahu úroky splatné od 15. října 2015, a sice ode dne, kdy uplynuly tři měsíce od vyhlášení rozsudku ze dne 15. července 2015, a použila úrokovou sazbu ve výši 3,48 %.

17

Dne 17. října 2019 převedla WDI uvedenou částku 18149636,24 eura na bankovní účet Komise, čímž tedy celkově od 29. června 2011 zaplatila za účelem úhrady pokuty částku 49849636,24 eura.

18

Sporným aktem vyjádřila Komise nesouhlas s tím, jaký postoj vyjádřila WDI v dopise ze dne 16. října 2019. Komise uvedla, že v souladu s kritérii stanovenými v rozsudku ze dne 14. července 1995, CB v. Komise (T‑275/94, EU:T:1995:141), nezačaly úroky nabíhat od vyhlášení rozsudku ze dne 15. července 2015, ale od data stanoveného ve sporném rozhodnutí, tedy od 4. ledna 2011, a to ve výši 4,5 %. Komise proto společnost WDI vyzvala, aby jí zaplatila částku ve výši 12236931,69 eura odpovídající neuhrazenému zůstatku ke dni 31. března 2020.

19

Žalobou podanou kanceláři Tribunálu dne 11. května 2020 se navrhovatelky u Tribunálu domáhaly zaprvé zrušení napadeného rozhodnutí, zadruhé v důsledku toho určení, že Komise měla započíst platby, které provedla WDI v období od 29. června 2011 do 16. června 2015 (16400000 eur), spolu s úroky z této částky za toto období (1420610 eur), tedy celkem částku 17820610 eur, do pokuty, o níž Tribunál rozhodl v rámci pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci v rozsudku ze dne 15. července 2015, s účinností k tomuto datu, a že tato pokuta již tedy byla plně uhrazena platbou ve výši 18149636,24 eura, kterou provedla společnost WDI dne 17. října 2019, a zatřetí aby Komisi uložil, aby společnosti WDI zaplatila částku 1633085,17 eura spolu s úroky od 17. října 2019 do okamžiku úhrady dlužné částky v plné výši. Podpůrně navrhovatelky žádaly, aby bylo Evropské unii zastoupené Komisí uloženo, aby navrhovatelkám vyplatila náhradu škody ve výši rovnající se částce požadované ve sporném aktu, tedy 12236931,69 eura, a dále aby společnosti WDI zaplatila částku 1633085,17 eura spolu s úroky od 17. října 2019 do okamžiku úhrady dlužné částky v plné výši.

20

V napadeném rozsudku Tribunál v rámci posouzení opodstatněnosti návrhů navrhovatelek uvedených v bodě 19 tohoto rozsudku nejprve přezkoumal návrh navrhovatelek na náhradu škody založený na několika porušeních čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Tribunál v tomto ohledu usoudil, že všechna namítaná protiprávní jednání vycházejí z předpokladu, že pokuta uložená sporným rozhodnutím nebyla Tribunálem v rozsudku ze dne 15. července 2015„ponechána v platnosti“ nebo „potvrzena“, ale byla zrušena a nahrazena novou pokutou, kterou navrhovatelky nazývají „soudní pokutou“.

21

Poté, co Tribunál prohlásil, že je návrh na náhradu škody přípustný, připomněl, v bodě 98 napadeného rozsudku, že v souladu s judikaturou vycházející z jeho rozsudku ze dne 14. července 1995, CB v. Komise (T‑275/94, EU:T:1995:141), pokuta, kterou stanoví unijní soud při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, nepředstavuje novou pokutu, která by se z právního hlediska lišila od pokuty uložené Komisí. Pouhá okolnost, že Tribunál nakonec považoval za vhodné ponechat v rozsudku ze dne 15. července 2015 stejnou výši pokuty, jako je výše určená ve sporném rozhodnutí, nebrání v projednávané věci použití této judikatury.

22

Tento závěr nezpochybňují ani argumenty navrhovatelek vycházející zejména ze skutečnosti, že Tribunál před tím, než stanovil novou výši pokuty na základě skutečností, které nastaly po přijetí sporného rozhodnutí, původně uloženou pokutu zrušil a že předseda Tribunálu usnesením ze dne 13. dubna 2011, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise (T‑393/10 R, EU:T:2011:178) nařídil odklad povinnosti zřídit bankovní záruku.

23

Kromě toho Tribunál zdůraznil, že potvrdí-li unijní soud v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci část či celou výši pokuty, povinnost hradit úroky z prodlení ab initio není sankcí, která by doplňovala pokutu původně uloženou Komisí.

24

S ohledem na tyto úvahy Tribunál dospěl k závěru, že ze strany Komise nedošlo k dostatečně závažnému porušení povinností na základě článku 266 SFEU, a návrh navrhovatelek na náhradu škody zamítl. Vzhledem k tomu, že ostatní návrhová žádání uplatněná navrhovatelkami v podstatě rovněž vycházela z předpokladu, že Komise porušila toto ustanovení, Tribunál žalobu zamítl v plném rozsahu, aniž zkoumal námitku nepřípustnosti vůči návrhu na zrušení sporného aktu, kterou vznesla Komise.

25

Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

26

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

27

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelky uplatňují tři důvody.

28

Navrhovatelky ve svém prvním důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když nerespektoval rozsudek ze dne 15. července 2015, jakož i tím, že napadený rozsudek ve vztahu k uvedenému rozsudku nesprávně a rozporuplně odůvodnil. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z údajného porušení článku 266 SFEU z důvodu nedodržení právního pravidla, které vyplývá z kombinace zrušujícího účinku obsaženého v rozsudku ze dne 15. července 2015 a substituční právní povahy rozhodnutí přijatého v uvedeném rozsudku.

29

Z písemných vyjádření navrhovatelek vyplývá, že těmito dvěma důvody kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že výkon pravomoci Tribunálu v plné jurisdikci v rámci rozsudku ze dne 15. července 2015 vedl ke stanovení pokuty, kterou je třeba označit za novou a právně odlišnou ve vztahu k pokutě, kterou jim uložila Komise sporným rozhodnutím. Konkrétně, ačkoli navrhovatelky formulují první důvod kasačního opravného prostředku tak, že se částečně zakládá na rozporuplnosti a nesprávnosti odůvodnění, z výkladu jednotlivých tvrzení uvedených na podporu tohoto důvodu vyplývá, že tímto důvodem ve skutečnosti zamýšlejí napadnout nikoli dostatečnost odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž právní důsledky, které Tribunál vyvodil z toho, že v rozsudku ze dne 15. července 2015 uplatnil pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci. Proto je třeba zabývat se těmito dvěma důvody společně a nejprve přezkoumat opodstatněnost tohoto předpokladu.

30

Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál rozsudkem ze dne 15. července 2015 zrušil ex tunc pokutu uloženou Komisí, přičemž toto zrušení vedlo ke vzniku pohledávky v jejich prospěch odpovídající částce, kterou navrhovatelky předběžně zaplatily v rámci výkonu usnesení o předběžném opatření, navýšené o úroky, a dále stanovil novou odlišnou pokutu s účinností ode dne vyhlášení rozsudku ze dne 15. července 2015, kterou navrhovatelky označují jako „soudní pokutu“, v protikladu ke „zrušené pokutě“ uložené Komisí v roce 2010.

31

Za tímto účelem poukazují zejména na okolnost, že Tribunál ve výroku rozsudku ze dne 15. července 2015 zrušil čl. 2 bod 8 sporného rozhodnutí v celém rozsahu, v důsledku čehož byla pokuta uložená Komisí na základě účinku zrušení obsaženého v uvedeném rozsudku zcela zrušena se zpětnou účinností.

32

Kromě toho vzhledem k závažnosti chyb, které Tribunál konstatoval v uvedeném rozsudku, a vzhledem k tomu, že se nejevilo možné zpětně stanovit výši snížené pokuty z důvodu nesprávné povahy posouzení platební schopnosti, které bylo provedeno ve sporném rozhodnutí, se Tribunál odchýlil od své předchozí soudní praxe. Namísto toho, aby přímo stanovil, jako v jiných rozsudcích, výši zrušené pokuty ve snížené výši se zpětnou účinností, rozhodl se v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci zkombinovat zrušení tohoto rozhodnutí s výrokem, kterým byla navrhovatelkám uložena sankce. Taková kombinace umožnila Tribunálu zaprvé zrušit uvedené rozhodnutí v celém rozsahu a zadruhé nahradit je vlastním posouzením.

33

Stejně tak je zřejmé, že se Tribunál v rozsudku ze dne 15. července 2015 považoval za oprávněný zohlednit platby, které navrhovatelky již provedly za dobu téměř pěti let, a zlepšení jejich platební schopnosti ke dni vyhlášení tohoto rozsudku.

34

Proto je odůvodnění napadeného rozsudku rozporuplné, jelikož nezohledňuje novou a odlišnou povahu pokuty uložené v rozsudku ze dne 15. července 2015. Konkrétně v bodě 99 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že se má za to, že sporné rozhodnutí bylo vzhledem k nahrazujícímu účinku rozsudku ze dne 15. července 2015 vždy rozhodnutím, které vyplývá z posouzení uvedeného v tomto rozsudku. Podle navrhovatelek měl Tribunál určit rozsah tohoto nahrazujícího účinku vyplývajícího z výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci s ohledem na výrok a odůvodnění rozsudku, ze kterého takový účinek vyplývá. V projednávané věci však z dvojího účinku zrušení sporného rozhodnutí a uložení pokuty navrhovatelkám vyplývalo, že byla přijata nová pokuta, právně odlišná od pokuty, která jim byla původně uložena. Kromě toho z hlediska znění by uvedený nahrazující účinek nutně znamenal přinejmenším změnu původní pokuty, a tedy v podstatě přijetí nové, právně odlišné pokuty.

35

Konečně z výroku rozsudku ze dne 15. července 2015 a z celkového posouzení, které v něm Tribunál provedl, vyplývá, že sporné rozhodnutí bylo jako celek změněno. Nahrazující účinek se týkal jak odůvodnění, tak nadhodnocené výše pokuty. To způsobilo změnu, která vyžaduje jasné rozlišení mezi původní pokutou, která byla zrušena, a soudní pokutou, která ji nahrazuje, jakož i související právní důsledky.

36

Komise tvrdí, že první a druhý důvod kasačního opravného prostředku jsou neopodstatněné.

37

Nejprve je třeba připomenout, že systém soudního přezkumu rozhodnutí Komise přijatých v řízení podle článků 101 a 102 SFEU spočívá v přezkumu legality aktů orgánů stanoveném v článku 263 SFEU, který může být na základě článku 261 SFEU a na základě návrhu navrhovatelů doplněn přezkumem Tribunálu v plné jurisdikci, pokud jde o sankce uložené Komisí v této oblasti (viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Orange Polska v. Komise,C‑123/16 P, EU:C:2018:590, bod 104 a citovaná judikatura).

38

Rozsah přezkumu legality stanoveného v článku 263 SFEU zahrnuje všechny prvky rozhodnutí Komise přijatých v řízení podle článků 101 a 102 SFEU, jejichž důkladný přezkum Tribunál provádí po právní i skutkové stránce ve světle důvodů vznesených žalobcem a s ohledem na všechny skutečnosti předložené žalobcem. Nicméně v rámci tohoto přezkumu unijní soudy každopádně nikdy nesmí nahradit odůvodnění autora napadeného aktu svým odůvodněním (rozsudek ze dne 25. července 2018, Orange Polska v. Komise,C‑123/16 P, EU:C:2018:590, bod 105 a citovaná judikatura).

39

Naproti tomu při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci stanovené v článku 261 SFEU a článku 31 nařízení č. 1/2003 je unijní soud oprávněn k tomu, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise, tj. autora aktu, v němž tato částka byla původně stanovena, svým posouzením pro účely stanovení výše sankce. Unijní soud tedy může napadený akt změnit, aniž jej zruší, s cílem zrušit, snížit nebo zvýšit uloženou pokutu, přičemž tuto pravomoc vykonává s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem (viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Orange Polska v. Komise,C‑123/16 P, EU:C:2018:590, bod 106 a citovaná judikatura).

40

Z judikatury Soudního dvora tedy vyplývá, že pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou disponuje Tribunál na základě článku 31 nařízení č. 1/2003, která mu umožňuje zrušit, snížit nebo zvýšit pokutu uloženou Komisí, se týká a je omezena výší pokuty původně uložené Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2022, Sony Optiarc a Sony Optiarc America v. Komise, C‑698/19 P, EU:C:2022:480, bod 92).

41

Kromě toho na rozdíl od toho, co vyplývá z článku 23 nařízení č. 1004/2000, který Komisi přiznává pravomoc ukládat pokuty za porušení pravidel hospodářské soutěže, článek 31 tohoto nařízení přiznává Tribunálu pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, která tvoří nedílnou součást jeho pravomoci rozhodovat o žalobách proti rozhodnutím, kterými Komise uložila takovou pokutu. Účelem tohoto posledně uvedeného článku tedy není zmocnit Tribunál k uložení nové pokuty, která je právně odlišná od pokuty stanovené Komisí, ale doplňuje soudní kontrolu tím, že umožňuje Tribunálu změnit výši původně uložené pokuty.

42

Proto je třeba zdůraznit, jak to učinil Tribunál v bodě 99 napadeného rozsudku, že pokud unijní soud nahrazuje posouzení Komise vlastním posouzením, nahrazuje v rámci rozhodnutí Komise částku původně stanovenou v tomto rozhodnutí částkou vyplývající z jeho vlastního posouzení. Má se tedy za to, že rozhodnutí Komise bylo vzhledem k nahrazujícímu účinku rozsudku unijního soudu vždy rozhodnutím, které vyplývá z posouzení unijního soudu.

43

V projednávané věci měl Tribunál v rozsudku ze dne 15. července 2015 nejprve za to, že se Komise dopustila nesprávných posouzení platební schopnosti navrhovatelek ve smyslu bodu 35 pokynů z roku 2006. Následně Tribunál v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, jak to požadovaly navrhovatelky, jelikož Tribunál žádaly nejen o zrušení sporného rozhodnutí, ale také o snížení uložené pokuty, na základě důkazů předložených účastníky řízení v souvislosti s finanční situací navrhovatelek, jak se vyvinula po přijetí sporného rozhodnutí, konstatoval, že navrhovatelky nejsou oprávněny tvrdit, že jim musí být přiznáno snížení pokuty z důvodu jejich platební neschopnosti, a to z důvodů obdobných důvodům uvedeným v bodě 35 uvedených pokynů z roku 2006.

44

Jelikož Tribunál v rozsudku ze dne 15. července 2015 takto uplatnil pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, je správné, že se v bodě 98 napadeného rozsudku odvolal na svůj rozsudek ze dne 14. července 1995, CB v. Komise (T‑275/94, EU:T:1995:141, body 58 a 60), ze kterého vyplývá, že unijní soud nemůže v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci nahradit pokutu uloženou Komisí novou pokutou, která je od ní právně odlišná, a že z něj v bodě 102 napadeného rozsudku vyvodil, že v projednávané věci, jelikož pokuta změněná rozsudkem Tribunálu ze dne 15. července 2015 nebyla nová, byla splatná od 4. ledna 2011.

45

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ani způsob, jakým Tribunál stanovil výši pokuty, ani povaha skutečností, které zohlednil, když v rozsudku ze dne 15. července 2015 nahradil posouzení Komise vlastním posouzením, nemohou vést k závěru, že takto změněná pokuta představuje novou pokutu, která je právně odlišná od pokuty uložené Komisí ve sporném rozhodnutí.

46

Je pravda, že Tribunál v bodě 2 výroku rozsudku ze dne 15. července 2015 zrušil čl. 2 bod 8 sporného rozhodnutí, kterým byla navrhovatelkám uložena pokuta, a v bodech 4 až 6 tohoto výroku stanovil jednotlivé částky představující změněnou pokutu, které odpovídaly částkám pokuty uložené ve sporném rozhodnutí. Jak však generální advokát zdůraznil v bodě 55 svého stanoviska, tuto okolnost nelze chápat tak, že vyjadřuje úmysl Tribunálu uložit novou pokutu, která je právně odlišná od pokuty stanovené Komisí.

47

Pokud totiž unijní soud v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci nahradí posouzení Komise při určování výše pokuty vlastním posouzením a uloží novou výši pokuty, má toto nahrazení nutně za následek zrušení původní výše pokuty stanovené Komisí bez ohledu na to, zda je toto zrušení výslovně uvedeno v rozsudku.

48

V důsledku toho, i když by bylo určitě vhodnější, aby Tribunál v co největší míře dodržoval jednotnou redakční praxi, nic to nemění na tom, že nelze vyvodit žádné zvláštní právní důsledky z toho, že se Tribunál na základě výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci rozhodl ve výroku uvést nikoli to, že nová částka pokuty, případně v totožné výši, nahradila dříve stanovenou částku pokuty, ale především to, že výše pokuty uložená Komisí byla zrušena a navrhovatelkám byla uložena pokuta ve stejné výši.

49

Z předcházejících úvah vyplývá, že vzhledem k nesprávnosti předpokladu, ze kterého vycházejí první a druhý důvod kasačního opravného prostředku, je třeba tyto důvody zamítnout jako neopodstatněné, aniž by bylo třeba podrobněji zkoumat jednotlivé výtky vznesené navrhovatelkami v rámci uvedených důvodů.

50

Třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že porušil jejich právo na spravedlivý proces.

51

Podle navrhovatelek Tribunál zamítl všechny žalobní důvody, které mu byly předloženy, na základě jediného důvodu, a to že pokuta vyplývající z rozsudku ze dne 15. července 2015 není „novou“ pokutou.

52

Navrhovatelky uznávají, že mezi těmito důvody existuje souvislost, avšak tvrdí, že tato okolnost neměla být dostatečná k tomu, aby Tribunál takto zamítl všechny uvedené žalobní důvody. Za účelem zajištění účinné soudní ochrany měl Tribunál podrobit všechny uváděné žalobní důvody individuálnímu a důkladnému přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nevyplývá, že by Tribunál takový přezkum provedl.

53

Komise tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je rovněž zcela neopodstatněný.

54

V bodech 129 a 130 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že druhý až čtvrtý žalobní důvod, které mu byly předloženy, vycházely z předpokladu uvedeného v prvním předloženém žalobním důvodu, že pokuta uložená Komisí byla zrušena a nahrazena „soudní pokutou“. Vzhledem k tomu, že tento předpoklad byl v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu vyvrácen, Tribunál zamítl druhý až čtvrtý žalobní důvod jako neopodstatněné, aniž zkoumal argumenty na jejich podporu.

55

Tribunál přitom nijak neporušil právo na spravedlivý proces ani, v rozsahu, v němž navrhovatelky zamýšlely vznést takovou výtku, neodůvodnil nedostatečně závěr, k němuž dospěl.

56

Stejně jako v tomto kasačním opravném prostředku totiž všechna tvrzení navrhovatelek týkající se druhého až pátého žalobního důvodu před Tribunálem vycházela z předpokladu, že pokuta uložená Komisí měla být zrušena a nahrazena „soudní pokutou“. Vzhledem k tomu, že tento předpoklad byl nesprávný, což bylo potvrzeno i v rámci přezkumu prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku předložených v projednávaném kasačním opravném prostředku, nebylo nijak nutné, aby Tribunál podrobně uvedl důvody k zamítnutí druhého až čtvrtého žalobního důvodu, které mu byly předloženy.

57

Mimoto je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora neznamená povinnost odůvodnit rozsudky, kterou má Tribunál na základě článku 36 a čl. 53 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, že Tribunál musí podat vyčerpávající vysvětlení ke každé jednotlivé úvaze uvedené stranami sporu. Odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, ze kterých vychází rozsudek, jehož zrušení je žádáno, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat soudní přezkum v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 7. března 2024, Nevinnomysskiy Azot a NAK Azot v. Komise, C‑725/22 P, EU:C:2024:217, bod 131 a citovaná judikatura).

58

Argumentací shrnutou v bodě 52 tohoto rozsudku však navrhovatelky neprokazují a ani netvrdí, že nemohly znát odůvodnění napadeného rozsudku. Naopak z této argumentace vyplývá, že odůvodnění napadeného rozsudku umožnilo navrhovatelkám znát důvody, z nichž Tribunál vycházel. Současně poskytuje Soudnímu dvoru dostatečné informace k provedení přezkumu v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku.

59

Třetí důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

60

Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů předložených navrhovatelkami na podporu jejich kasačního opravného prostředku nebylo vyhověno, musí být kasační opravný prostředek zamítnut v plném rozsahu.

61

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.

62

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

63

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: