1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce poskytuje opět Soudnímu dvoru možnost rozhodnout o rozsahu důsledků diferencované účasti Dánského království na pravidlech tvořících společný evropský azylový systém (SEAS) ( 2 ).

2.

Tento členský stát má totiž, pokud jde o část třetí hlavy V Smlouvy o FEU, do níž spadají zejména politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, zvláštní status na základě Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU, který jej odlišuje od ostatních členských států. Ačkoli se tento členský stát na základě mezinárodní dohody, která byla podepsána s Evropskou unií ( 3 ), zavázal uplatňovat nařízení (EU) č. 604/2013 ( 4 ), není naproti tomu vázán směrnicemi 2011/95/EU ( 5 ) a 2013/32/EU ( 6 ), které jsou s ním spojeny. Rozhodnutí přijatá tímto členským státem v rámci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, které mu byly předloženy v souladu s ustanoveními jeho vnitrostátního práva, jsou tedy přijímána s ohledem na hmotněprávní podmínky a v souladu s procesními postupy specifickými pro tento členský stát.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi syrskou státní příslušnicí a Maahanmuuttovirasto (imigrační úřad, Finsko) (dále jen „finský imigrační úřad“), u něhož podala žádost o mezinárodní ochranu, když jí měla být odňata dočasná ochrana, přiznaná Dánským královstvím. Finský imigrační úřad její žádost odmítl jako nepřípustnou z důvodu, že členským státem příslušným k posouzení této žádosti je Dánské království, které navíc souhlasilo s jejím přijetím zpět podle článku 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko), který je předkládajícím soudem, zpochybňuje právní základ tohoto přijetí zpět z důvodu, že se toto ustanovení použije na státního příslušníka třetí země, „[jehož] žádost [členský stát] zamítl a kter[ý] [učinil] žádost v jiném členském státě“, což neodpovídá její situaci.

4.

Soudní dvůr již rozhodl, že členský stát, v němž osoba podala novou žádost o mezinárodní ochranu, může požádat Dánské království o přijetí této osoby zpět, pokud jsou splněny podmínky uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III ( 7 ). V projednávané věci má Soudní dvůr určit, zda jsou tyto podmínky skutečně splněny v situaci, kdy Dánské království nezamítlo předchozí žádost navrhovatelky o mezinárodní ochranu v pravém slova smyslu, ale odňalo jí dočasnou ochranu, kterou jí předtím poskytlo podle svého vnitrostátního práva.

5.

Z důvodů, které nyní uvedu, se domnívám, že Dánské království nelze považovat za příslušný členský stát, který má povinnost přijetí zpět stanovenou v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. Je sice pravda, že účinné uplatňování tohoto nařízení na Dánské království svědčí ve prospěch širokého výkladu podmínek použití tohoto ustanovení. Jak však vysvětlím, tento výklad podle mého názoru naráží na smysl a rozsah pravidel a pojmů, které unijní normotvůrce harmonizoval ve směrnicích 2011/95 a 2013/32, na nichž je založeno nařízení Dublin III a v širším smyslu i SEAS.

6.

Na základě dohody mezi Unií a Dánskem, která byla schválena jménem Unie rozhodnutím 2006/188/ES ( 8 ), se Unie a Dánské království dohodly mimo jiné na rozšíření působnosti nařízení (ES) č. 343/2003 ( 9 )„podle mezinárodního práva“ na vztahy mezi nimi. Následně tento členský stát v souladu s čl. 3 odst. 2 této dohody oznámil Evropské komisi rozhodnutí uplatňovat „změnu“ tohoto nařízení, kterou představuje nařízení Dublin III.

7.

V jedenáctém bodě preambule dohody mezi Unií a Dánskem se uvádí, že „Soudní dvůr [Evropské unie] by měl mít pravomoc zajišťovat jednotný výklad a uplatňování této dohody, včetně nařízení a veškerých prováděcích pravidel [Unie], které tvoří součást [uvedené] dohody“.

8.

Článek 1 této dohody, nadepsaný „Cíl“, stanoví:

„1.   Cílem této dohody je uplatňovat [nařízení Dublin III] a prováděcí pravidla k [němu] na vztah mezi [Unií] a Dánskem v souladu s čl. 2 odst. 1 a 2.

2.   Cílem smluvních stran je dosáhnout jednotného uplatňování a výkladu [uvedeného] nařízení a prováděcích pravidel k [němu] ve všech členských státech.

[…]“

9.

Článek 2 odst. 1 uvedené dohody stanoví:

„Nařízení [Dublin III], […] se vztahuj[e] podle mezinárodního práva na vztahy mezi [Unií] a Dánskem.“

10.

Článek 2 písm. b) a d) nařízení Dublin III stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]

11.

Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu“, stanoví:

„1.   Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.   Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

[…]“

12.

Článek 18 uvedeného nařízení stanoví „[p]ovinnosti příslušného členského státu“ takto:

„1.   Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:

[…]

2.   […]

V případech uvedených v odst. 1 písm. d), kdy je žádost zamítnuta již v první instanci, příslušný členský stát zajistí, aby dotčená osoba mohla uplatnit účinný opravný prostředek […]“

13.

Podle § 103 odst. 2 ulkomaalaislaki (301/2004) [zákon o cizincích (301/2004)] ze dne 30. dubna 2004 lze žádost o mezinárodní ochranu zamítnout jako nepřípustnou, pokud je možné přemístit žadatele do jiného státu, který je podle nařízení Dublin III příslušný k posouzení žádosti o azyl.

14.

Ustanovení § 7 odst. 1 až 3 udlændingeloven (zákon o cizincích), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení ( 11 ), stanoví:

„1.   Cizinci je na žádost vydáno dočasné povolení k pobytu, spadá-li pod Úmluvu o uprchlících [ ( 12 )].

2.   Cizinci se na žádost vydá dočasné povolení k pobytu, pokud mu při návratu do země jeho původu hrozí trest smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žádost podle první věty se považuje rovněž za žádost o dočasné povolení k pobytu podle odstavce 1.

3.   V případech odstavce 2, ve kterých se nebezpečí trestu smrti nebo mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu zakládá na obzvláště závažné situaci v zemi původu vyznačující se svévolným násilím a útoky na civilní obyvatelstvo, bude na žádost vydáno dočasné povolení k pobytu. Žádost podle první věty se považuje rovněž za žádost o povolení k pobytu podle odstavce 1 a 2.“

15.

Ustanovení § 11 odst. 2 dánského zákona o cizincích stanoví:

„Povolení k pobytu na dobu určitou, které bylo vydáno s možností trvalého pobytu, se na žádost prodlouží, ledaže existují důvody pro odnětí povolení pobytu podle […]. Udlændingestyrelse [cizinecký úřad, Dánsko ( 13 )] rozhodne z úřední povinnosti o prodloužení dočasného povolení k pobytu vydaného podle § 7 […], pokud i nadále existují důvody k jeho vydání. […]“

16.

Navrhovatelka, syrská státní příslušnice, požádala dne 1. července 2016 u dánských orgánů žádost o mezinárodní ochranu.

17.

Dne 29. srpna 2016 jí bylo vydáno povolení k pobytu na základě poskytnutí dočasné ochrany stanovené v § 7 odst. 3 dánského zákona o cizincích. Toto povolení k pobytu, které nabylo účinnosti dnem vydání, bylo původně platné po dobu jednoho roku. Následně bylo z úřední povinnosti dánským cizineckým úřadem několikrát prodlouženo na stejnou dobu. Dne 17. listopadu 2020 však tento úřad rozhodl, opět z úřední povinnosti, že na základě § 11 odst. 2 tohoto zákona platnost uvedeného povolení prodlouží, protože již pominuly důvody pro jeho vydání. Flygtningenævnet (Komise pro uprchlíky, Dánsko) toto rozhodnutí potvrdila dne 2. července 2021 a nařídila navrhovatelce opustit Dánsko ve lhůtě jednoho měsíce.

18.

Dne 27. července 2021 podala navrhovatelka ve Finsku žádost o mezinárodní ochranu.

19.

Dne 29. července 2021 předložil finský imigrační úřad, který je finským orgánem příslušným k posouzení této žádosti, Dánskému království žádost o přijetí žalobkyně zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. Dne 5. srpna 2021 Dánsko této žádosti vyhovělo.

20.

Dne 12. listopadu 2021 finský imigrační úřad zamítl žádost navrhovatelky o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že k posouzení této žádosti je příslušné Dánské království, a stanovil, že má být předána do tohoto členského státu, a uložil jí dvouletý zákaz vstupu do Finska.

21.

Navrhovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách, Finsko), který ji zamítl. Následně požádala, aby jí bylo povoleno podat kasační opravný prostředek ke Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud).

22.

Na podporu tohoto návrhu zejména tvrdí, že rozhodnutí, kterým finský imigrační úřad zamítl její žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou, je v rozporu s unijním právem.

23.

Předkládající soud si v podstatě klade otázku, zda jsou splněny podmínky pro vznik povinnosti přijetí zpět stanovené v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, a konkrétně zda lze mít za to, že první žádost o mezinárodní ochranu podaná žalobkyní v Dánsku představuje „[žádost o mezinárodní ochranu, kterou zamítl]“ příslušný dánský orgán ve smyslu tohoto ustanovení.

24.

V tomto ohledu předkládající soud zaprvé uvádí, že dotčené žádosti bylo řadou rozhodnutí částečně vyhověno, jelikož dánský cizinecký úřad vydal navrhovatelce dočasné povolení k pobytu, které následně několikrát prodloužil. Předkládající soud dodává, že rozhodnutí neprodloužit toto dočasné povolení k pobytu bylo přijato až později a z úřední povinnosti tohoto orgánu. Uvedený soud si klade otázku, zda se v takové situaci může jednat o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

25.

Zadruhé má předkládající soud s ohledem na zvláštní právní postavení Dánského království za to, že vnitrostátní postupy uplatňované v tomto členském státě k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu se liší od postupů uplatňovaných v jiných členských státech, a klade si proto otázku, co je třeba rozumět pojmem „žádost“.

26.

Za těchto podmínek se Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 18 odst. 1 písm. d) [nařízení Dublin III] vykládán v tom smyslu, že zamítnutí žádosti ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje případ, kdy nebylo prodlouženo dočasné povolení k pobytu, které bylo dotčené osobě předtím vydáno na její žádost v Dánsku a zakládalo se na zranitelnosti, pokud rozhodnutí o neprodloužení nebylo přijato na žádost této osoby, nýbrž příslušným orgánem z úřední povinnosti?“

27.

Písemná vyjádření předložily finský imigrační úřad, finská, dánská, německá, nizozemská a švýcarská vláda, jakož i Komise. Tito účastníci řízení a zúčastnění (s výjimkou nizozemské a švýcarské vlády) se spolu s navrhovatelkou zúčastnili jednání konaného dne 29. ledna 2025, na kterém rovněž odpověděli na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

28.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, kdy byla státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti odňata dočasná ochrana, kterou mu poskytlo Dánské království v návaznosti na podání žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s vnitrostátními předpisy tohoto členského státu, a který po tomto odnětí podal žádost v jiném členském státě.

29.

Úvodem je třeba upřesnit povahu ochrany, kterou Dánské království poskytlo navrhovatelce po dobu delší než čtyři roky na základě § 7 odst. 3 dánského zákona o cizincích. Finská vláda totiž zakládá své vyjádření na předpokladu, že poskytnutí takové ochrany musí být považováno za rovnocenné poskytnutí mezinárodní ochrany.

30.

Podle mého názoru je třeba tento předpoklad odmítnout, neboť dočasnou ochranu, které požívala navrhovatelka, nelze považovat za „mezinárodní ochranu“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2011/95. Je zřejmé, že jí nebylo přiznáno postavení uprchlíka ve smyslu čl. 2 písm. e) této směrnice ani status doplňkové ochrany ve smyslu čl. 2 písm. g) této směrnice.

31.

Je pravda, že tato dočasná ochrana je poskytována na základě podmínek, které se ve značné míře podobají podmínkám, jimiž se řídí poskytnutí doplňkové ochrany stanovené v článku 15 uvedené směrnice. Ochrana stanovená v § 7 odst. 3 dánského zákona o cizincích je určena státním příslušníkům třetích zemí, kteří mohou být vystaveni trestu smrti nebo mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu z důvodu celkové situace panující v zemi původu, například v důsledku války ( 14 ).

32.

Odlišuje se však ve dvou ohledech. Zaprvé je dočasná ochrana stanovená v § 7 odst. 3 dánského zákona o cizincích poskytována s ohledem na hmotněprávní podmínky a v souladu s procesními pravidly, které jsou specifické pro dánské právo. Zadruhé práva přiznaná osobě požívající této dočasné ochrany se svou povahou i rozsahem liší od práv spojených se statusem doplňkové ochrany stanovených v kapitole VII směrnice 2011/95.

33.

Posoudím tedy otázku položenou předkládajícím soudem na základě toho, že dočasná ochrana stanovená v § 7 odst. 3 dánského zákona o cizincích představuje jiný druh ochrany, který nespadá do působnosti směrnic 2011/95 a 2013/32 a je stanoven a poskytován výhradně na základě ustanovení dánského práva.

34.

Článek 18 nařízení Dublin III stanoví obecné a zvláštní povinnosti členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, který je žádán o převzetí nebo přijetí zpět žadatele o takovou ochranu.

35.

Povinnosti týkající se jak převzetí nebo přijetí tohoto žadatele zpět, tak vyřízení jeho žádosti o mezinárodní ochranu se určují v závislosti na stavu, v jakém se řízení o posouzení této žádosti v tomto členském státě nachází. Článek 18 odst. 1 nařízení Dublin III obsahuje taxativní výčet čtyř případů. Zaprvé převzetí žadatele, který podal žádost v jiném členském státě [písmeno a)]. Zadruhé přijetí zpět žadatele, jehož žádost se posuzuje v příslušném členském státě a který učinil žádost v jiném členském státě [písmeno b)]. Zatřetí přijetí zpět státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje v příslušném členském státě a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě [písmeno c)]. Začtvrté přijetí zpět státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, jejíž „žádost [o mezinárodní ochranu členský stát] zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě“ [písmeno d)]. Výklad je požadován právě ve vztahu k tomuto čtvrtému případu. Podle Soudního dvora se čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III vztahuje zejména na případy, kdy byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta rozhodnutím příslušného orgánu, které dosud nenabylo právní moci ( 15 ).

36.

Cílem otázky položené předkládajícím soudem je určit, do jaké míry lze mít za to, že Dánské království zamítlo žádost navrhovatelky o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III tím, že jí odňalo dočasnou ochranu, kterou jí přiznalo podle svého vnitrostátního práva.

37.

Vnímám argumenty některých členských států, které s ohledem na specifickou právní situaci Dánského království navrhují, aby bylo toto ustanovení vykládáno dostatečně široce, aby byla zajištěna účinná účast tohoto členského státu na nařízení Dublin III, a byla tak zaručena účinnost článku 2 dohody mezi Unií a Dánskem. Německá vláda tak tvrdí, že restriktivní výklad ustanovení uvedených v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III by znemožnil jejich uplatnění vůči Dánskému království, a to v rozporu s možností přiznanou tomuto členskému státu účastnit se dobrovolně a selektivně prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

38.

Takové argumenty však podle mého názoru překračují rámec širokého výkladu znění čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. I kdyby byl tento výklad omezen jen na povinnosti Dánského království převzetí nebo přijetí zpět, zaváděl by nicméně nebezpečí záměny pojmů, které byly harmonizovány směrnicemi 2011/95 a 2013/32, s pojmy, z nichž vychází nařízení Dublin III.

39.

Dánská a švýcarská vláda tedy v podstatě tvrdí, že žádost navrhovatelky o mezinárodní ochranu podanou dne 1. července 2016 Dánské království „dočasně“ zamítlo, když udělilo a prodloužilo dočasnou ochranu stanovenou svým vnitrostátním právem, a poté ji „pravomocně“ zamítlo ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, když dne 2. července 2021 potvrdilo odnětí této ochrany. Podle tohoto výkladu bylo tedy řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, na jejímž základě byla postupně přijata rozhodnutí o prodloužení platnosti a poté o neprodloužení platnosti dočasného povolení k pobytu, přerušeno od 29. srpna 2016 do 2. července 2021, kdy byla pravomocně zamítnuta. Takový názor zastává i německá vláda, která se opírá o definici pojmu „zpětvzetí žádosti o mezinárodní ochranu“ uvedenou v čl. 2 písm. e) nařízení Dublin III. Podle jejího názoru lze mít za to, že v případě, kdy navrhovatelka nevzala svou žádost zpět, tato žádost skutečně nadále existovala, dokud o ní nebylo pravomocně rozhodnuto, například proto, že vedla pouze k řadě rozhodnutí o vydání či prodloužení dočasného povolení k pobytu. Dánská vláda navíc dodává, že v tomto kontextu mají rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu a rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany stejné právní účinky.

40.

Finský imigrační úřad s tímto výkladem nesouhlasí, a tvrdí zejména, že pouze rozhodnutí ze dne 29. srpna 2016, kterým bylo navrhovatelce vydáno dočasné povolení k pobytu, lze považovat za rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, neboť tímto rozhodnutím nebyla navrhovatelce udělena mezinárodní ochrana. Podle jeho názoru nemá rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany právní význam pro účely použití článku 18 nařízení Dublin III.

41.

Nizozemská vláda zase tvrdí, že pojem „[žádost, která byla zamítnuta]“ je obecným výrazem, který zahrnuje různé případy, kdy žadatel nemá nárok na mezinárodní ochranu nebo již tohoto nároku pozbyl.

42.

Domnívám se, že takové výklady mohou vyvolat větší obtíže než řešit, a to z důvodu právních překroucení, která s sebou nesou.

43.

Zaprvé mají za následek rozšíření působnosti čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III na případ, který unijní normotvůrce v tomto ustanovení neuvedl, ale který je výslovně upraven v článku 12 tohoto nařízení. Článek 12 odst. 4 nařízení Dublin III, který je součástí kapitoly III uvedeného nařízení, totiž výslovně upřesňuje podmínky, za kterých může být členský stát, který vydal žadateli o mezinárodní ochranu povolení k pobytu, považován za příslušný k posouzení jeho žádosti.

44.

Zadruhé tyto výklady nezohledňují „souběžné použití“ směrnic 2011/95 a 2013/32 a nařízení Dublin III, na které Soudní dvůr odkázal v rozsudku ze dne 10. prosince 2020, Minister for Justice and Equality (Žádost o mezinárodní ochranu v Irsku) ( 16 ). Tím, že jdou daleko nad rámec smyslu a rozsahu základních pojmů vymezených v těchto směrnicích, s sebou nesou riziko zavedení podmínky proměnné geometrie („žádost, která byla zamítnuta“) právě tam, kde unijní normotvůrce zamýšlel stanovit jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ( 17 ), která je založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby v souladu s body odůvodnění 4 a 5 uvedeného nařízení.

45.

Je pravda, že dohoda mezi Unií a Dánskem ve svém článku 2 stanoví, že se na tento členský stát vztahují ustanovení nařízení Dublin III. Z jejího čl. 1 odst. 2 však také vyplývá, že smluvní strany usilují o jednotné uplatňování a výklad ustanovení nařízení Dublin III a prováděcích pravidel k nim ve všech členských státech. Podle jedenáctého bodu preambule této dohody musí mít Soudní dvůr pravomoc k zajištění takové jednotnosti.

46.

Vzhledem k tomu, že podmínky pro použití čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III jsou založeny na pravidlech, která byla harmonizována směrnicemi 2011/95 a 2013/32, by připuštění skutečnosti, že Dánské království za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v projednávané věci, zamítlo žádost o mezinárodní ochranu, ačkoli pouze ukončilo vnitrostátní ochranu, kterou poskytlo podle svého vnitrostátního práva, bylo podle mého názoru v rozporu s tímto cílem.

47.

Pojem „žádost o mezinárodní ochranu“ nebo „žádost“ uvedený v čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení je totiž definován v čl. 2 písm. b) uvedeného nařízení, který odkazuje na čl. 2 písm. h) směrnice 2011/95. Soudní dvůr sice zdůraznil, že žádost o mezinárodní ochranu podaná příslušným orgánům Dánského království v souladu s vnitrostátními předpisy tohoto členského státu je nesporně „žádostí“ podanou členskému státu, nicméně rozhodl, že taková žádost nepředstavuje „žádost o mezinárodní ochranu“ ve smyslu uvedené směrnice, tedy žádost, kterou se „usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany“, neboť v souladu s Protokolem č. 22 o postavení Dánska, připojeným ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU, se tato směrnice na Dánské království nevztahuje, jak je připomenuto v bodě 51 jejího odůvodnění ( 18 ).

48.

Z toho vyvozuji, že jelikož v Dánsku nebyla podána „žádost o mezinárodní ochranu“ ve smyslu směrnice 2011/95, nemohlo být přijato rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

49.

Dodávám, že nesdílím názor nizozemské vlády, podle kterého toto nařízení neupřesňuje, co se rozumí výrazem „[zamítnutá žádost]“. Podle čl. 2 písm. d) uvedeného nařízení se „posouzením žádosti o mezinárodní ochranu“ rozumí „posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nebo rozhodnutí či soudní rozhodnutí o takové žádosti, provedené nebo vydané příslušnými orgány v souladu se směrnicí [2013/32] a se směrnicí [2011/95], s výjimkou řízení o určení členského státu příslušného podle tohoto nařízení“ ( 19 ). Pokud je tedy rozhodnutím týkajícím se postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany zamítnuta žádost ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) téhož nařízení, musí být toto rozhodnutí přijato v souladu s procesními pravidly a postupy stanovenými ve směrnici 2013/32, zejména v jejím čl. 11 odst. 2 ( 20 ).

50.

V této souvislosti se nedomnívám, že by ve věci v původním řízení bylo možné připustit, že by žádost o mezinárodní ochranu byla projednávána po dobu čtyř po sobě jdoucích let, během nichž byla dočasně a poté pravomocně zamítnuta.

51.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí dánských orgánů odejmout navrhovatelce dočasnou ochranu a povolení k pobytu, které jí byly uděleny dne 29. srpna 2016 v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva, nelze kvalifikovat jako „zamítavé rozhodnutí“ ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, jelikož z tohoto rozhodnutí jednak nevyplývá, že navrhovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 nebo statusu doplňkové ochrany ve smyslu čl. 2 písm. f) uvedené směrnice, a jednak uvedené rozhodnutí nebylo přijato na základě procesních ustanovení stanovených směrnicí 2013/32.

52.

Za těchto okolností nesdílím argument nizozemské vlády, že účel nařízení Dublin III by byl narušen, pokud by se druhý členský stát (v projednávané věci Finská republika) stal příslušným k posouzení této žádosti, když první členský stát (tedy Dánské království) údajně již posoudil, zda žadatel má (nebo již nemá) nárok na mezinárodní ochranu. V takovém případě by totiž finské orgány nebyly povinny znovu přezkoumávat závěr, ke kterému dospěly dánské orgány, jelikož se přezkumný postup řídí odlišnými pravidly definovanými směrnicemi 2011/95 a 2013/32, jak jsou vykládány judikaturou Soudního dvora, kterými Dánské království není vázáno.

53.

Na základě těchto úvah se domnívám, že nelze mít za to, že Dánské království zamítlo žádost navrhovatelky o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

54.

Tento závěr je v souladu se závěrem, k němuž dospěl Soudní dvůr v rozsudku Bundesrepublik Deutschland (Žádost o azyl zamítnutá Dánskem), který se týkal provádění směrnice 2013/32.

55.

Soudní dvůr totiž rozhodl, že rozhodnutí Dánského království o žádosti o mezinárodní ochranu nelze považovat za „pravomocné rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 2013/32 ( 21 ), tj. rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana na základě směrnice 2011/95, které již nepodléhá opravnému prostředku podle kapitoly V směrnice 2013/32.

56.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že existence předchozího rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu předložená tomuto členskému státu, neumožňuje kvalifikovat žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2011/95 předloženou dotčenou osobou v jiném členském státě po přijetí tohoto předchozího rozhodnutí jako „následnou žádost“ ve smyslu čl. 2 písm. q) a čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 ( 22 ). V tomto ohledu Soudní dvůr dodal, že dohoda mezi Unií a Dánskem ani případně to, že dánská právní úprava stanoví pro přiznání mezinárodní ochrany stejné nebo podobné podmínky jako směrnice 2011/95, nemohou vést k odlišnému závěru ( 23 ).

57.

S ohledem na tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na situaci, kdy byla státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti odňata vnitrostátní ochrana, kterou mu poskytlo Dánské království v návaznosti na podání žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s vnitrostátními předpisy tohoto členského státu, a který po tomto odnětí podal žádost v jiném členském státě.

58.

Bude proto na příslušných finských orgánech, aby určily, který členský stát je podle kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III příslušný k posouzení žádosti navrhovatelky o mezinárodní ochranu ( 24 ). Tento orgán musí podle mého názoru zejména posoudit, zda Dánské království může být příslušné na základě čl. 12 odst. 4 uvedeného nařízení z toho důvodu, že tento členský stát v minulosti vydal navrhovatelce povolení k pobytu, anebo zda naopak existují důvody vycházející z osobní nebo rodinné situace navrhovatelky, které odůvodňují, aby se Finská republika prohlásila za příslušnou pro posouzení této žádosti.

59.

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) následovně:

„Článek 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,

musí být vykládán v tom smyslu, že

se nevztahuje na situaci, kdy byla státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti odňata vnitrostátní ochrana, kterou mu poskytlo Dánské království v návaznosti na podání žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s vnitrostátními předpisy tohoto členského státu, a který po tomto odnětí podal žádost v jiném členském státě.“