null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NICHOLASE EMILIOUA
přednesené dne 18. září 2025(1)
Věc C-728/23 P
Španělské království
proti
Robertu Stockdalovi,
Radě Evropské unie,
Evropské komisi,
Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ),
Zvláštnímu zástupci Evropské unie v Bosně a Hercegovině
„ Kasační opravný prostředek – Státní příslušník Spojeného království pracující pro zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině – Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou – Vypovězení smlouvy po vystoupení Spojeného království z Unie – Kasační opravný prostředek podaný členským státem, který nevystupoval jako účastník řízení před Tribunálem – Článek 56 třetí pododstavec Statutu Soudního dvora Evropské unie – Přípustnost kasačního opravného prostředku – Pojem „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“
I. Úvod
1. Článek 56 třetí pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Statut“) umožňuje členským státům podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru proti konečným rozhodnutím Tribunálu, i když nevstoupily do řízení před Tribunálem. Toto právo je však spojeno s výhradou: nevztahuje se na spory „mezi Unií a jejími zaměstnanci“. V takových případech tedy může členský stát podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí pouze tehdy, pokud vstoupil do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník.
2. Svým kasačním opravným prostředkem se Španělské království domáhá, aby Soudní dvůr částečně zrušil rozsudek Tribunálu ve věci Stockdale v. Rada a další (dále jen „napadený rozsudek“), který se týká sporu mezi Radou Evropské unie a fyzickou osobou (Robertem Stockdalem), který byl zaměstnán zvláštním zástupcem Evropské unie (dále jen „zvláštní zástupce EU“) v Bosně a Hercegovině na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou(2).
3. Španělské království podalo návrh na vstup do řízení před Tribunálem, v němž byl vydán tento rozsudek, jako vedlejší účastník řízení. Napadený rozsudek byl však vydán dříve, než tento soud rozhodl o připuštění nebo nepřipuštění tohoto členského státu do řízení jako vedlejšího účastníka.
4. Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na procesní otázku, zda kasační opravný prostředek podaný tímto členským státem musí být považován za podaný ve věci týkající se „sporu mezi Unií a jejími zaměstnanci“, a tudíž za nepřípustný podle čl. 56 třetího pododstavce statutu.
II. Právní rámec
A. Statut
5. Článek 56 statutu stanoví:
„Proti konečným rozhodnutím Tribunálu, proti rozhodnutím, která řeší věc pouze
částečně, nebo proti rozhodnutím o otázce týkající se příslušnosti Tribunálu nebo
přípustnosti žaloby lze ve lhůtě dvou měsíců od oznámení napadeného rozhodnutí podat
opravný prostředek k Soudnímu dvoru.
Tento opravný prostředek může podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání
nebylo zcela nebo zčásti vyhověno. [...]
S výjimkou sporů mezi Unií a jejich zaměstnanci mohou tento opravný prostředek podat
rovněž členské státy a orgány Unie, které nevstoupily do řízení před Tribunálem. Tyto členské státy a orgány mají stejné postavení jako členské státy nebo orgány, které vstoupily do řízení v prvním stupni.“
B. Rozhodnutí (SZBP) 2019/1340
6. Článek 1 rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/1340 ze dne 8. srpna 2019 o jmenování zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině stanoví:
„Pan Johann SATTLER je jmenován zvláštním zástupcem Evropské unie pro Bosnu a Hercegovinu na období od 1. září 2019 do 31. srpna 2021. Rada může po posouzení Politickým a bezpečnostním výborem a na návrh vysokého představitele [Evropské u]nie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“) rozhodnout o dřívějším ukončení mandátu zvláštního zástupce EU.“
7. Článek 4 tohoto rozhodnutí stanoví:
„1. Zvláštní zástupce EU provádí svůj mandát pod vedením vysokého představitele.
2. Politický a bezpečnostní výbor udržuje se zvláštním zástupcem EU výsadní spojení a je pro zvláštního zástupce EU hlavním orgánem pro styk s Radou. Politický a bezpečnostní výbor poskytuje zvláštnímu zástupci EU strategické a politické vedení v rámci jeho mandátu, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele.
3. Zvláštní zástupce EU pracuje v úzké koordinaci s Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ) a jejími příslušnými útvary.“
8. Článek 6 uvedeného rozhodnutí, nadepsaný „Sestavení a složení týmu“, stanoví:
„1. V mezích svého mandátu a finančních prostředků, které má k dispozici, odpovídá zvláštní zástupce EU za sestavení týmu. Tento tým zahrnuje odborníky na konkrétní politické otázky podle požadavků mandátu. Zvláštní zástupce EU neprodleně informuje o složení týmu Radu a [Evropskou k]omisi.
2. Členské státy, orgány Unie a ESVČ mohou navrhnout vyslání personálu ke zvláštnímu zástupci EU. Plat takto vyslaného personálu hradí dotyčný členský stát, dotyčný orgán Unie nebo ESVČ. Ke zvláštnímu zástupci EU mohou být rovněž přiděleni odborníci vyslaní členskými státy do orgánů Unie nebo do ESVČ. Mezinárodní smluvní pracovníci musí být státními příslušníky některého členského státu.
3. Veškerý vyslaný personál nadále administrativně podléhá vysílajícímu členskému státu, vysílajícímu orgánu Unie nebo ESVČ a vykonává své povinnosti a jedná v zájmu mandátu zvláštního zástupce EU.“
III. Skutečnosti předcházející sporu
9. Skutečnosti předcházející sporu jsou podrobně vylíčeny v napadeném rozsudku.(3) Skutkové okolnosti, které jsou pro toto stanovisko relevantní, lze shrnout následovně.
10. Robert Stockdale je státním příslušníkem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, který zastával funkci vedoucího financí a správy u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině.
11. Na základě článku 33 SEU přijala Rada dne 11. března 2002 rozhodnutí o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině.(4) Rada následně přijala několik po sobě jdoucích aktů, kterými jmenovala zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině na souvislé funkční období na dobu určitou.
12. Ke dni podání dotčené žaloby, tj. ke dni 29. prosince 2020 byl zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině jmenován na období od 1. září 2019 do 31. srpna 2021.(5)
13. Ode dne 15. února 2006 do 1. března 2007 byl R. Stockdale zaměstnán na základě pracovní smlouvy na dobu určitou, kterou uzavřel se zvláštním zástupcem EU na dobu nepřesahující jeho funkční období.
14. Ode dne 1. března 2007 uzavřel R. Stockdale se zvláštním zástupcem EU šestnáct po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. Poslední smlouvou uzavřenou s R. Stockdalem na dobu určitou (dále jen „dotčená smlouva“) byla v jejím článku 5 upravena doba platnosti na období ode dne 1. září 2019 do 31. srpna 2021.
15. Robert Stockdale rovněž podepsal třináct tripartitních smluv s Komisí a zvláštním zástupcem EU, kterými byl jmenován zastupujícím vedoucím úřadu. V těchto smlouvách bylo sjednáno, že v případě úmrtí nebo odstoupení zvláštního zástupce EU, úrazu nebo nemoci, které by mu bránily ve výkonu funkce, nebo v případě ukončení dohody o financování uzavřené mezi Komisí a tímto zvláštním zástupcem EU, se R. Stockdale stane odpovědným za správu finančních prostředků přidělených uvedenému zvláštnímu zástupci EU. Poslední takovou smlouvu podepsal R. Stockdale dne 7. října 2019.
16. Dne 24. ledna 2020 zástupci Evropské unie a Spojeného království podepsali Dohodu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii(6) (dále jen „Dohoda o vystoupení Spojeného království z Unie“).
17. Na základě svého článku 185 vstoupila dohoda o vystoupení Spojeného království z Unie v platnost dne 1. února 2020. Tato dohoda v článku 126 stanovila přechodné období počínající běžet dnem vstupu uvedené dohody v platnost a končící dnem 31. prosince 2020 (dále jen „přechodné období“), během něhož měl být v souladu s čl. 127 odst. 6 téže dohody odkaz na „členské státy“ v unijním právu chápán tak, že zahrnuje i Spojené království.
18. Dne 24. června 2020 zaslal R. Stockdale zvláštnímu zástupci EU dopis, kterým se ho dotazoval na svá práva a namítal diskriminaci, pokud by jeho místo bylo v případě převedení z úřadu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině do delegace Unie v tomto státě, a tedy pod ESVČ, nakonec považováno za nadbytečné.
19. Dne 7. července 2020 postoupil zvláštní zástupce EU tuto žádost R. Stockdala ředitelce služby Komise pro nástroje zahraniční politiky a uvedl, že posledně uvedený vznáší dotazy týkající se jeho pracovních podmínek, zejména s přihlédnutím k riziku pravděpodobného vypovězení dotčené smlouvy v důsledku vystoupení Spojeného království z Unie. Vedoucí oddělení uvedené služby dne 13. července 2020 odpověděla, že tato služba není pověřena řízením lidských zdrojů v případě zaměstnanců spadajících do SZBP (společná zahraniční a bezpečnostní politika) a poradila zvláštnímu zástupci EU, aby se v této věci obrátil na ESVČ. Kromě toho poukázala na to, že pokud jde o finanční aspekty, které R. Stockdale ve své žádosti namítá, tak ustanovení dotčené smlouvy žádné vyplacení odstupného nebo příspěvku na důchodové pojištění nepřipouští.
20. Dne 15. září 2020 se zvláštní zástupce EU obrátil na ESVČ a předal jí dopis R. Stockdale ze dne 24. června 2020.
21. Dne 28. září 2020 se R. Stockdale obrátil na zvláštního zástupce EU, aby získal více informací o možnostech svého setrvání ve stávající funkci i po skončení přechodného období. Poté, co se zvláštní zástupce EU obrátil na službu Komise pro nástroje zahraniční politiky, ředitelka této služby dne 2. října 2020 odpověděla, že pro státní příslušníky Spojeného království neexistuje žádná výjimka a jejich smlouvy skončí dne 31. prosince 2020.
22. Dne 17. listopadu 2020 přijal zvláštní zástupce EU rozhodnutí o výpovědi, kterým ukončil dotčenou smlouvu uplynutím výpovědní doby, přičemž toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 31. prosince 2020 (dále jen „rozhodnutí o výpovědi“). Jak Tribunál uvedl v bodě 34 napadeného rozsudku, rozhodnutí o výpovědi bylo odůvodněno okolností, že z důvodu vystoupení Spojeného království z Unie žalobce pozbyl státní příslušnost členského státu. Což podle zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině znamenalo, že již nemohl být nadále zaměstnán jako člen jeho týmu.
IV. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
A. Řízení před Tribunálem
23. Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. prosince 2020 podal R. Stockdale žalobu proti Radě, Komisi, ESVČ a zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině, ve které se domáhal, aby zaprvé bylo rozhodnutí o výpovědi prohlášeno za protiprávní, zadruhé byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu částku 10 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu tohoto rozhodnutí, a zatřetí byl opětovně přijat do své předchozí funkce, nebo podpůrně byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu částku 393 850,08 eur jako náhradu majetkové újmy vzniklé z důvodu uvedeného rozhodnutí (dále jen „první bod návrhových žádání“).
24. Robert Stockdale rovněž uplatnil tři další body návrhových žádání, z nichž poslední byl formulován „podpůrně“. Pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je však relevantní pouze první bod návrhových žádání.
25. Samostatnými podáními podanými kanceláři Tribunálu dne 11. května 2021 Komisí a Radou, dne 12. května 2021 ESVČ a dne 30. června 2021 zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině tito účastníci řízení vznesli námitky nepřípustnosti a nepříslušnosti, když zejména tvrdili, že rozhodnutí o výpovědi a údajné nesrovnalosti uplatňované R. Stockdalem jim nelze přičítat.
26. Dne 30. srpna 2021 R. Stockdale předložil vyjádření k námitkám nepřípustnosti a nepříslušnosti a navrhl, aby byly tyto námitky odmítnuty.
27. Tribunál na základě čl. 130 odst. 1 svého jednacího řádu rozhodl, že o otázkách příslušnosti a přípustnosti všech bodů návrhových žádání rozhodne před posouzením merita věci.
B. Napadený rozsudek
28. V napadeném rozsudku Tribunál námitkám nepřípustnosti a nepříslušnosti vzneseným žalovanými částečně vyhověl.
29. Pokud jde konkrétně o první bod návrhových žádání, Tribunál se prohlásil za příslušný k rozhodnutí jak na základě článku 263 SFEU o návrhu na přezkum legality rozhodnutí o výpovědi, které bylo přijato unijním subjektem zřízeným na základě Smluv, a sice zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, tak na základě článku 268 SFEU o návrhu na finanční náhradu nemajetkové újmy, jakož i majetkové újmy údajně utrpěné v důsledku uvedeného rozhodnutí. Poté, co Tribunál identifikoval zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině jako orgán Unie, který přijal rozhodnutí o výpovědi, dospěl k závěru, že tyto návrhy jsou přípustné ve vztahu ke zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině a nepřípustné ve vztahu k Radě, Komisi a ESVČ.
30. Tribunál se naproti tomu prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí o návrhu R. Stockdala, aby nařídil jeho opětovné přijetí do týmu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině. Tribunál vysvětlil, že unijní soudy v zásadě nemohou, a to ani v případě žalob na náhradu škody, vydávat příkazy vůči orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie, aniž by tím zasáhly do pravomocí správního orgánu.
V. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
31. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 27. listopadu 2023 podalo Španělské království projednávaný kasační opravný prostředek.
32. Španělské království ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž se týká pasivní legitimace, pokud jde o první bod návrhových žádání; a
– rozhodl, že první bod návrhových žádání je přípustný, pokud jde o Radu, a nepřípustný, pokud jde o zvláštního zástupce EU.
33. Robert Stockdale v odpovědi na tento kasační opravný prostředek navrhuje, aby Soudní dvůr:
– vyhověl kasačnímu opravnému prostředku podanému Španělským královstvím; a
– uložil odpůrcům náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.
34. Rada ve své odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek; a
– uložil Španělskému království náhradu nákladů řízení vynaložených Radou v rámci tohoto řízení.
35. Komise ve své odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek; a
– uložil Španělskému království náhradu nákladů řízení.
36. ESVČ ve své odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný, nebo jej případně odmítl jako nepřípustný; a
– uložil Španělskému království náhradu nákladů řízení.
37. Zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině ve své odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:
– odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný nebo jej každopádně zamítl jako neopodstatněný; a
– uložil Španělskému království náhradu nákladů řízení.
38. Dne 28. října 2024 podal R. Stockdale vedlejší kasační opravný prostředek. Pro účely tohoto stanoviska se však zabývám toliko kasačním opravným prostředkem podaným Španělským královstvím (dále jen „hlavní kasační opravný prostředek“) a ve své analýze se zaměřím na jeho přípustnost.
VI. Posouzení
39. Španělské království tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 125 až 142 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že první bod návrhových žádání je přípustný ve vztahu ke zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině a nepřípustný zejména ve vztahu k Radě. Podle jeho názoru měla být Rada považována za jedinou žalovanou.
40. Tento členský stát na základě čl. 56 třetího pododstavce statutu podal hlavní kasační opravný prostředek, jelikož ke dni vyhlášení napadeného rozsudku požádal o vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník, ale nebyl ještě jako „vedlejší účastník“ připuštěn.
41. Jak jsem vysvětlil v úvodu, toto ustanovení přiznává členským státům zvláštní (nebo rozšířené) právo na podání opravného prostředku(7), které se odchyluje od obecného pravidla obsaženého v druhém pododstavci tohoto článku, podle něhož jsou pouze účastníci řízení, kteří vstoupili do řízení před Tribunálem, oprávněni podat opravný prostředek proti rozhodnutím tohoto soudu, kterými se ukončují hlavní řízení nebo incidenční řízení o námitce nepříslušnosti nebo nepřípustnosti.
42. Na základě tohoto zvláštního práva na opravný prostředek mohou členské státy napadnout konečná rozhodnutí Tribunálu, i když nevstoupily do řízení před tímto soudem. Cílem je umožnit těmto privilegovaným navrhovatelům jakožto „strážcům práva“ obrátit se na Soudní dvůr za účelem zachování soudržnosti judikatury, a to i v případě, že účastníci řízení před Tribunálem rozsudek vydaný tímto posledně uvedeným soudem akceptují.(8)
43. Ze znění čl. 56 třetího pododstavce statutu však jasně vyplývá, že se toto právo nevztahuje na „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“. Proto stejně jako toto ustanovení zavádí zvláštní nebo rozšířené právo na opravný prostředek pro členské státy, stanoví z tohoto práva rovněž výjimku. V takových pracovněprávních sporech je právo členských států podat opravný prostředek omezeno na právo zakotvené v čl. 56 druhém pododstavci statutu (jinými slovy, použije se obecné pravidlo).(9)
44. V následující části rozvedu důvody, proč se domnívám, že se výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu nevztahuje na spory mezi Unií a mezinárodními smluvními zaměstnanci spadajícími do SZBP, jako je R. Stockdale, takže je hlavní kasační opravný prostředek přípustný (A). Poté se vyjádřím ke skutečnosti, že Španělské království v projednávané věci podalo návrh na vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník. Napadený rozsudek však byl vyhlášen dříve, než bylo rozhodnuto o připuštění nebo nepřipuštění tohoto členského státu do řízení jako vedlejšího účastníka. Vysvětlím, proč podle mého názoru tato zvláštnost představuje další důvod pro to, aby byl hlavní kasační opravný prostředek považován za přípustný (B).
A. Proč se výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ nevztahuje na mezinárodní smluvní zaměstnance spadající do SZBP
45. Španělské království, Rada, Komise, ESVČ a zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině ve svých odpovědích na otázku Soudního dvora, aby se písemně vyjádřili k přípustnosti hlavního kasačního opravného prostředku, vysvětlili, že výjimka ze zvláštního práva členských států podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí Tribunálu, i když nevstoupily do řízení před tímto soudem, se vztahuje na všechna rozhodnutí vydaná na základě článku 270 SFEU a na žádná jiná.
46. Článek 270 svěřuje Soudnímu dvoru Evropské unie pravomoc rozhodovat „všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu úředníků Unie a pracovním řádu ostatních zaměstnanců Unie“ (dále jen „služební řád“)(10). Toto ustanovení jako takové zaručuje úředníkům Unie a ostatním osobám, na které se služební řád vztahuje, právo na soudní přezkum. Uvedené ustanovení bylo vyloženo extenzivně, neboť Soudní dvůr konstatoval, že se vztahuje na spory týkající se nejen osob, které pod služební řád spadají jakožto úředníci nebo „ostatní zaměstnanci Unie“, ale též osob, které nemají postavení úředníka ani „ostatního zaměstnance Unie“ a pouze si toto postavení nárokují.(11)
47. Ne všechny spory vyplývající z pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a Unií však spadají do působnosti článku 270 SFEU. Služební řád totiž nepředstavuje vyčerpávající právní úpravu, který by zakazovala zaměstnávání osob mimo tento právní rámec.(12)
48. Konkrétně se služební řád nevztahuje na smluvní zaměstnance spadající do SZBP, kteří jsou proto z působnosti tohoto ustanovení vyloučeni.(13) Jasným příkladem v rámci této kategorie jsou smluvní zaměstnanci pracující v rámci misí společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP)(14) ve třetích státech. Na tyto zaměstnance, kteří (stejně jako ostatní smluvní zaměstnanci spadající do SZBP obecně) mohou být přijímáni buď na místní, nebo na mezinárodní úrovni,(15) se služební řád nevztahuje, i když se má za to, že jejich mise, pro účely použití článku 263 SFEU, spadá pod pojem „instituce a jiné subjekty Unie“.(16) Žaloby podané těmito osobami k unijnímu soudu na základě článku 270 SFEU by proto byly považovány za nepřípustné.(17)
49. Unijní soudy mohou mít pravomoc rozhodovat takové pracovněprávní spory pouze v případě, že byly předloženy na základě článku 272 SFEU nebo článku 263 SFEU. První z těchto ustanovení však soudům umožňuje provést soudní přezkum pouze tehdy, je-li v dotčené pracovní smlouvě obsažena rozhodčí doložka, která určuje unijní soudy jako soudy, ke kterým mají být předkládány spory týkající se této smlouvy. Druhé z těchto ustanovení opravňuje unijní soudy k přezkumu „legality aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám“ (to předpokládá, že napadený akt lze považovat za přijatý Unií).
50. Stejné právní prostředky má k dispozici i osoba, jakou je R. Stockdale, který je mezinárodním smluvním zaměstnancem pracujícím pro zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (v rámci SZBP). V napadeném rozsudku se Tribunál prohlásil za příslušný k rozhodnutí na základě článku 263 SFEU o prvním bodu návrhových žádání v rozsahu, v němž obsahuje návrh na přezkum legality rozhodnutí o výpovědi, které bylo přijato subjektem Unie zřízeným na základě Smluv, a sice zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině. Ani samotný R. Stockdale totiž o článku 270 SFEU nikdy neuvažoval jako o možném „prostředku“ pro předložení sporu k Tribunálu.
51. Pokud je mi známo, pouze dva další pracovněprávní spory týkající se osob přijatých jako mezinárodní smluvní zaměstnanci v rámci SZBP [v projednávané věci misí Evropské unie zaměřenou na budování kapacit v Somálsku (EUCAP Somálsko)] byly v posledních pěti letech předloženy unijním soudům.(18) V těchto věcech žalobci opět založili svou žalobu na článku 263 SFEU a (podpůrně) na článku 272 SFEU, nikoli na článku 270 SFEU.
52. Za těchto podmínek považuji za zřejmé, že R. Stockdale ve své funkci mezinárodního smluvního zaměstnance pracujícího pro zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (v rámci SZBP) nespadá do působnosti článku 270 SFEU.
53. Po tomto upřesnění vysvětlím, proč sdílím názor Španělského království, Rady, Komise, ESVČ a zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, že výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu má stejný rozsah jako článek 270 SFEU, takže hlavní kasační opravný prostředek nespadá do působnosti této výjimky, a je tudíž přípustný. V tomto ohledu budu vycházet z textové a kontextuální analýzy těchto ustanovení (1), jakož i z teleologických úvah (2).
1. Textová a kontextuální analýza
54. Nejprve uvádím, že znění článku 270 SFEU a výjimka uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu jsou naprosto shodné, a to nejen v anglickém jazykovém znění, ale například i ve francouzském(19) a španělském(20) jazykovém znění. Jejich znění je prakticky shodné též v jiných jazykových verzích.(21)
55. Toto shodné znění podle mého názoru představuje první skutečnost podporující závěr, že se působnost článku 270 SFEU a působnost výjimky uvedené v čl. 56 třetím pododstavci statutu shodují.
56. Tento závěr je dále podpořen skutečností, že statut Soudního dvora Evropské unie byl vložen jako protokol č. 3 ke Smlouvě o FEU. Pokud jsou tedy v ustanoveních Smlouvy a tohoto statutu použity shodné výrazy, mám za to, že není-li uvedeno jinak, musí být tyto výrazy chápány stejným způsobem.
57. V této souvislosti bych dodal, že existuje přirozená logika, že způsob, jakým je určitá kategorie případů definována podle Smlouvy o FEU (v projednávané věci kategorie uvedená v článku 270 SFEU jako „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“), určuje, jak má být tatáž kategorie chápána podle statutu.
58. Ve svém stanovisku ve věci Parlament v. Axa Assurances Luxembourg a další(22) jsem vysvětlil, že „[p]rávní předpisy upravující řízení před soudy Evropské unie se podobají železničnímu systému. Každá kolej představuje procesní postup, přičemž vlaky jezdící po těchto kolejích symbolizují případy, které jsou předkládány tomuto soudnímu orgánu. Jak se případ postupně vyvíjí, procesní pravidla slouží jako železniční signalizace, která zajišťuje, aby případ zůstal na správné koleji vedoucí ke konečnému cíli.“
59. Podle mého názoru je zřejmé, že železniční koleje jsou před unijními soudy položené na základě Smlouvy o FEU. Výchozím bodem železniční trati pro „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“ je článek 270 SFEU, který, jak jsem vysvětlil, přiznává unijním soudům pravomoc o takových sporech rozhodovat. Výjimka uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu je „železniční signalizací“, neboť uvádí, že proti rozhodnutím Tribunálu týkajícím se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ nemohou členské státy, které se řízení před tímto soudem neúčastnily, podat opravný prostředek.
60. Ve světle těchto skutečností mám na základě doslovné a kontextuální analýzy za to, že se tato výjimka a článek 270 SFEU vztahují na stejnou kategorii věci. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc nespadá do působnosti tohoto ustanovení, nevztahuje se na ni výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu, a je tedy přípustná.
61. Chtěl bych uvést ještě jednu poznámku.
62. Jak jsem vysvětlil v bodě 46 výše, Soudní dvůr vyložil článek 270 SFEU tak, že se vztahuje nejen na osoby definované služebním řádem jako úředníci nebo „ostatní zaměstnanci Unie“, ale též na osoby, které nemají postavení úředníka ani „ostatního zaměstnance Unie“ a pouze si toto postavení nárokují.
63. To však podle mého názoru neznamená, že by na projednávanou věc mělo být nahlíženo tak, že mohla být podána na základě článku 270 SFEU. R. Stockdale totiž před Tribunálem netvrdil, že by na něj mělo být nahlíženo jako na osobu spadající do působnosti služebního řádu (tj. že se na něj služební řád má vztahovat). Spíše tvrdil, že má nárok na zvláštní výhodu, a sice zůstat ve funkci i po skončení přechodného období, bez ohledu na to, zda je podobná výhoda vůbec dostupná státním příslušníkům Spojeného království, na které se služební řád vztahuje.
64. Nyní se budu zabývat teleologickými úvahami, které podporují závěr, že se výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu a v článku 270 SFEU vztahuje na stejnou kategorii věci.
2. Teleologická analýza
65. Ve věci Rada v. Busacca a další(23)Rada podporovaná Španělským královstvím tvrdila, že výraz „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedený v čl. 56 třetím pododstavci statutu(24) se netýká sporů zpochybňujících legalitu aktu s obecnou působností (jako je nařízení), nýbrž pouze sporů týkajících se otázek individuální povahy, u nichž se nejeví jako odůvodněné přiznat „zvláštní právo na opravný prostředek“ k Soudnímu dvoru orgánům nebo členským státům, které nevstoupily do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastníci.(25) Za účelem určení, zda pracovněprávní spor spadá pod tuto výjimku, by tedy bylo třeba posoudit podstatu uplatňovaných nároků nebo argumentů (tj. zda vyvolávají otázky týkající se legality aktu s obecnou působností nebo toliko aktu individuální povahy).
66. Soudní dvůr však tento argument odmítl. Soudní dvůr upřesnil, že procesní pravidla použitelná na věci týkající se veřejné služby nemohou záviset na otázce, zda účastníci řízení namítají výklad nebo platnost normativních nebo obecných ustanovení, která lze v projednávané věci použít.(26) Namísto toho je třeba se zaměřit na předmět žaloby. Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že žaloba může vést (pokud jí bylo vyhověno) toliko ke zrušení individuálních rozhodnutí, které se týkají žalobců. V důsledku toho kasační opravný prostředek podaný Radou, která nevstoupila do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastnice, souvisel s věcí týkající se „sporu mezi Unií a jejími zaměstnanci“ ve smyslu výjimky uvedené v čl. 56 třetím pododstavci statutu, a byl tedy nepřípustný.
67. Z těchto zjištění zaprvé vyvozuji, že podstata otázek unijního práva vznesených účastníky řízení před Tribunálem není relevantní pro otázku, zda se členský stát (nebo orgán Unie), který nevstoupil do řízení před tímto soudem jako vedlejší účastník, může dovolávat „zvláštního práva na opravný prostředek“ stanoveného v čl. 56 třetím pododstavci statutu.(27) Existence tohoto práva nezávisí na tom, zda věc vyvolává důležité nebo průřezové otázky práva Unie. Naproti tomu ne všechny případy, ve kterých mají členské státy zvláštní právo podat opravný prostředek, mohou vyvolávat takové otázky.
68. V projednávané věci to znamená, že skutečnost, že se Španělské království na podporu hlavního kasačního opravného prostředku dovolává širších úvah(28) souvisejících s otázkou, zda je třeba rozlišovat mezi rozhodnutími o „řízení“ zaměstnanců v rámci SZBP a rozhodnutími strategické nebo politické povahy přijatými v rámci SZBP, není pro přípustnost tohoto kasačního opravného prostředku relevantní.
69. Zadruhé z rozsudku Rada v. Busacca a další(29) vyplývá, že důvod, proč členské státy nebo orgány Unie nemají podle čl. 56 třetího pododstavce statutu „zvláštní právo na opravný prostředek“, pokud jde o „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“, souvisí se skutečností, že v takových případech je předmětem žaloby obvykle zrušení individuálního rozhodnutí.(30)
70. Vzhledem k tomu, že se spor v projednávané věci týká rovněž fyzické osoby (R. Stockdala), která se domáhá zrušení individuálního rozhodnutí týkajícího se jeho pracovních podmínek (v projednávané věci rozhodnutí o výpovědi), lze tvrdit, že stejně jako by Španělské království nemělo „zvláštní právo na opravný prostředek“, pokud by věc spadala do působnosti článku 270 SFEU, nemůže mít toto právo ani v případě, pokud by tatáž věc nespadala do působnosti tohoto ustanovení (v projednávané věci protože je R. Stockdale zaměstnán u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině).
71. Na podporu tohoto tvrzení lze uvést, že pouhá skutečnost, že výraz „spory mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedený v čl. 56 třetím pododstavci statutu odpovídá výjimce, neznamená, že musí být vykládán restriktivně. Jak vysvětlil generální advokát Alber ve svém stanovisku ve věci Rada v. Busacca a další(31)zvláštní právo na opravný prostředek stanovené v tomto ustanovení je již samo o sobě výjimkou, neboť podle čl. 56 druhého pododstavce statutu mohou opravný prostředek podat pouze účastníci řízení a vedlejší účastníci, jichž se rozhodnutí přímo týká. Za těchto okolností to, co jsem doposud nazýval „výjimkou“, ve skutečnosti představuje výjimku z výjimky nebo odchylku od výjimky. Není jisté, zda lze na takovou situaci použít obecnou zásadu restriktivního výkladu výjimek.
72. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že pracovněprávní spory předložené na základě článku 263 SFEU a článku 270 SFEU by neměly být považovány za spory tvořící jednu a tutéž kategorii věci týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“, a tudíž oba dva za spory, na které se vztahuje výjimka stanovená v čl. 56 třetím pododstavci statutu.
73. V tomto ohledu bych rád uvedl několik slov k rozsudku Soudního dvora ve věci H v. Rada a další(32). Tato věc se netýkala smluvního zaměstnance spadajícího do SZBP, kterým je R. Stockdale, ale italské soudkyně, která byla italským ministrem spravedlnosti vyslána k policejní misi Evropské unie (EUPM) v Sarajevu (Bosna a Hercegovina) a která byla vedoucím personálu EUPM informována, že bude z operativních důvodů přeřazena do regionálního úřadu v Banja Luce. Soudní dvůr rozhodl, že pro vyslaný personál Unie a vyslaný vnitrostátní personál platí v rámci misí SBOP v některých ohledech tatáž pravidla. Dodal, že sporná rozhodnutí „jsou ze své podstaty [...] akty personálního řízení stejně jako jakékoli jiné podobné rozhodnutí přijaté unijními orgány při výkonu jejich pravomocí“.(33) S ohledem na tyto skutečnosti Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k tomu, že unijní soudy mají na základě článku 270 SFEU pravomoc přezkoumávat akty, jimiž je řízen personál, pokud se týkají personálu vyslaného orgány Unie, musí mít na základě článku 263 SFEU rovněž pravomoc takové akty přezkoumávat, pokud se týkají personálu vyslaného členskými státy pro účely potřeb této mise.
74. Chápu, že se lze domnívat, že z tohoto rozsudku vyplývá, že pracovněprávní spory musí být postaveny na roveň bez ohledu na to, zda spadají do působnosti článku 270 SFEU nebo mohou být předloženy unijním soudům pouze na základě článku 263 SFEU v tom smyslu, že rozsah soudního přezkumu musí být v obou případech stejný. Jeví se mi však, že rozsudek ve věci H v. Rada a další rovněž ilustruje, že Soudní dvůr tyto dvě kategorie věcí nepovažoval za jedno a totéž, ale nadále považoval tyto dva odkazy (článek 270 SFEU a článek 263 SFEU) za odlišné procesní prostředky.
75. V tomto ohledu rovněž připomínám, že podle čl. 24 odst. 1 SEU a článku 275 SFEU Soudní dvůr Evropské unie nemá obecnou pravomoc „ve vztahu k ustanovením o [SZBP] ani k aktům přijatým na jejich základě“. Existují pouze dvě výjimky, které se týkají dodržování doložky o nezasahování stanovené v článku 40 SEU a legality rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU. Rozsah, v jakém by měly mít unijní soudy pravomoc rozhodovat pracovněprávní spory v rámci SZBP, je citlivou otázkou, která každopádně není zcela vyřešena ani po vydání rozsudku ve věci H v. Rada a další(34), neboť jak vyplývá z popisu, který jsem uvedl výše, tento rozsudek se netýkal mezinárodních nebo místních smluvních zaměstnanců spadajících do SZBP.
76. Za těchto podmínek se mi těžko obhajuje názor, že unijní normotvůrce zamýšlel, aby se výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci statutu vztahovala na spory týkající se těchto zaměstnanců – tím spíše, že tyto výrazy jsou shodné nebo téměř shodné s výrazy použitými v článku 270 SFEU a že mezinárodní nebo místní smluvní zaměstnanci v rámci SZBP nespadají do působnosti tohoto ustanovení.
77. Závěrem mám za to, že hlavní kasační opravný prostředek nespadá do působnosti výjimky týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedené v čl. 56 třetím pododstavci statutu, a je tedy přípustný.
B. Postskriptum
78. Jak jsem vysvětlil v bodě 44 výše, Španělské království v projednávané věci podalo návrh na vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník. Návrh tohoto členského státu na vstup do řízení jako vedlejší účastník byl ve skutečnosti ze dne 6. května 2021, což je více než dva roky před vyhlášením napadeného rozsudku. Tribunál se však rozhodl vydat tento rozsudek před tím, než rozhodl o připuštění nebo nepřipuštění Španělského království do řízení jako vedlejšího účastníka (a tedy před tím, než tento členský stát předložil své písemné vyjádření).(35)
79. Důvodem, proč Tribunál vydal napadený rozsudek, aniž se nejprve vyjádřil k této otázce, je, jak jsem vysvětlil v bodě 27 výše, že podle čl. 130 odst. 1 svého jednacího řádu tento soud může, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nedostatku pravomoci, nepříslušnosti nebo nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou.
80. Podle mého názoru tato zvláštnost představuje další důvod pro to, aby byl hlavní kasační opravný prostředek považován za přípustný – i kdyby se mělo mít za to, že se na věc vztahuje výjimka týkající se „sporů mezi Unií a jejími zaměstnanci“ uvedená v čl. 56 třetím pododstavci služebního řádu.
81. Domnívám se totiž, že se za takových okolností dotčený členský stát nachází v jiném postavení, než členský stát, který o vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník nikterak nežádal. Dotčený členský stát se snažil zabezpečit své právo na opravný prostředek vstupem do řízení v prvním stupni jako vedlejší účastník a prokázal, že si je vědom projednávání věci před Tribunálem a je připraven zaujmout stanovisko k právním otázkám vzneseným tímto soudem.(36) Kromě toho se nedomnívám, že by čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu mohl sloužit k „obcházení“ zvláštního práva na opravný prostředek, které by jinak měly členské státy a orgány Unie (tedy pokud by Tribunál nerozhodl o nepříslušnosti nebo přípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou).
VII. Návrh
82. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že kasační opravný prostředek Španělského království je přípustný.
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Rozsudek ze dne 26. července 2023 (T-776/20, EU:T:2023:422).
3 Viz zejména body 2 až 18 uvedeného rozsudku.
4 Společná akce Rady 2002/211/SZBP o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2002, L 70, s. 7).
5 Rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/1340 ze dne 8. srpna 2019 o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2019, L 209, s. 10).
6 Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7), která byla přijata dne 17. října 2019 a vstoupila v platnost dne 1. února 2020, a která byla schválena jménem Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (ESAE) rozhodnutím Rady (EU) 2020/135 ze dne 30. ledna 2020 (Úř. věst. 2020, L 29, s. 1).
7 Stejným zvláštním právem na opravný prostředek rovněž disponují orgány Unie.
8 Viz stanovisko generálního advokáta Albera ve věci Rada v. Busacca a další (C-434/98 P, EU:C:2000:298, body 24 a 25).
9 Tak je tomu i v případě opravných prostředků podaných orgány Unie.
10 Nařízení (EHS) č. 31, (ESAE) č. 11, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 1962, P 045, s. 1385).
11 Viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T-45/01, EU:T:2004:289, bod 45 a citovaná judikatura). Rovněž podotýkám, že článek 270 SFEU byl rozšířen na osoby pracující pro orgány nebo instituce, které neuplatňují služební řád, zejména na Evropskou centrální banku (ECB) a Evropskou investiční banku (EIB), jelikož toto ustanovení bylo uvedeno do souladu s článkem 50a statutu.
12 Viz rozsudek ze dne 6. prosince 1989, Mulfinger a další v. Komise (C-249/87, EU:C:1989:614, bod 10).
13 Pro upřesnění, použitím výrazu „smluvní zaměstnanci spadající do SZBP, pro které nebyl přijat služební řád“, nemám na mysli vyslané úředníky nebo jiné zaměstnance Unie, na které se služební řád vztahuje. Takové osoby se totiž mohou článku 270 SFEU dovolávat, i když jsou zaměstnány v rámci SZBP, neboť jejich pracovní podmínky jsou i nadále vázány na pravidla místa jejich obvyklého zaměstnání.
14 SBOP je nedílnou součástí SZBP a je hlavním politickým rámcem, jehož prostřednictvím mohou členské státy rozvíjet evropskou strategickou kulturu bezpečnosti a obrany, společně řešit konflikty a krize, chránit Evropskou unii a její občany a posilovat mezinárodní mír a bezpečnost (viz https://www.europarl.europa.eu/factsheets/cs/sheet/159/common-security-and-defence-policy).
15 Pro přehled o různých kategoriích zaměstnanců v rámci misí SBOP viz Moser, C., „Administrative accountability: Separate but complementary fora“ (kapitola 7). In: Accountability in EU Security and Defence – The Law and Practice of Peacebuilding. Oxford University Press, 2020, s. 240 až 245.
16 Viz například rozsudek ze dne 24. února 2022, Eulex Kosovo (C-283/20, EU:C:2022:126), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že „Eulex Kosovo“ bude žalovanou v rámci všech žalob podaných k unijním soudům, které se týkají důsledků plnění mise, která jí byla svěřena.
17 Pro podrobnější vysvětlení viz Butler G., „Contracted EU civil servants in EU common security and defence policy missions: Procedural routes to judicial remedies“. In: European Labour Law Journal. Svazek 14, vydání 3, 2023, s. 355.
18 Viz rozsudky ze dne 13. července 2022, JF v. EUCAP Somalia (T-194/20, EU:T:2022:454) a JC v. EUCAP Somalia (T-165/20, EU:T:2022:453).
19 Například ve francouzském jazykovém znění statutu je v jeho čl. 56 třetím pododstavci použit výraz „litiges opposant l’Union à ses agents“. Článek 270 SFEU používá stejný výraz („litige entre l’Union et ses agents“).
20 Výraz „litigios entre la Unión y sus agentes“ je použit jak v čl. 56 třetím pododstavci statutu, tak v článku 270 SFEU.
21 Například v italském jazykovém znění článku 270 SFEU je použit výraz „qualsiasi controversia tra l’Unione e gli agenti di questa“, zatímco čl. 56 třetí pododstavec statutu v italském jazykovém znění odkazuje na „controversie tra l’Unione e i loro agenti“. V německém jazykovém znění těchto ustanovení rovněž existuje drobný rozdíl („Streitsachen zwischen der Union und ihren Bediensteten“ a „Streitsachen zwischen der Union und deren Bediensteten“). V řeckém jazykovém znění je výraz uvedený jak v článku 270 SFEU, tak v článku 56 statutu taktéž téměř totožný.
22 (C-766/21 P, EU:C:2024:63, bod 1).
23 Viz rozsudek ze dne 5. října 2000 (C-494/98 P, EU:C:2000:546).
24 Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byl odpovídajícím ustanovením článek 49 Statutu Soudního dvora.
25 Viz rozsudek ze dne 5. října 2000, Rada v. Busacca a další(C-434/98 P, EU:C:2000:546, bod 19).
26 Tamtéž, body 22 až 25.
27 Viz též stanovisko generálního advokáta Albera ve věci Rada v. Busacca a další (C-434/98 P, EU:C:2000:298).
28 Podle tohoto členského státu se v napadeném rozsudku rozlišuje mezi činnostmi zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, které vykonává pod vedením vysokého představitele Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (při výkonu mandátu, který mu byl svěřen), a činnostmi, které vykonává vlastním jménem a na svou výhradní odpovědnost, pokud vykonává administrativní správu spojenou s mandátem (jako jsou personální záležitosti). Španělské království má za to, že toto rozlišení je nesprávné. Tvrdí, že Smlouva o FEU nerozlišuje podle povahy činností, které může zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině vykonávat, ať už mají strategickou nebo politickou povahu, nebo se týkají personálního řízení.
29 Viz poznámka pod čarou 23 výše.
30 Podotýkám, že spory, které se týkají aktů s obecnou působností, mohou být předloženy unijním soudům na základě článku 270 SFEU. Z judikatury však vyplývá, že v takové situaci musí akt s obecnou působností vydat příslušný orgán oprávněný ke jmenování a tento akt musí přinejmenším obsahovat konečné stanovisko administrativy k individuální situaci žalobce (viz rozsudek ze dne 12. září 2018, De Geoffroy a další v. Parlament, T-788/16, nezveřejněný, EU:T:2018:534, body 24 a 25).
31 Viz poznámka pod čarou 27 výše (bod 23 tohoto stanoviska).
32 Rozsudek ze dne 19. července 2016 (C-455/14 P, EU:C:2016:569). Pokud jde o komentář k projednávané věci viz Prete, L., „The scope of the Court’s jurisdiction in the CFSP: H v Council and Others“. In: Butler, G. a Wessel, R.A. (eds), „EU External Relations Law“. Hart Publishing, 2022, s. 831 až 840.
33 Viz bod 54 tohoto rozsudku.
34 Pro kritickou analýzu tohoto rozsudku viz Prete, L., „The scope of the Court’s jurisdiction in the CFSP: H v Council and Others“. In: Butler, G. a Wessel, R.A., „EU External Relations Law“. Hart Publishing, 2022, s. 831 až 840.
35 Španělské království ve svém návrhu na vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastník pouze uvedlo, že si přeje vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na podporu žaloby R. Stockdala.
36 Naproti tomu viz stanovisko generálního advokáta Albera ve věci Rada v. Busacca a další, bod 27 (poznámka pod čarou 27 výše), kde vysvětluje, že v dané věci Rada o vstup do řízení před Tribunálem jako vedlejší účastnice nikterak nepožádala.