null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ATHANASIA RANTOSE
přednesené dne 10. července 2025(1)
Spojené věci C‑722/23 [Rugu] a C‑91/24 [Aucroix](i)
AR
za účasti
Procureur général (C‑722/23)
a
Procureur général de Mons
proti
HL (C‑91/24)
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour de cassation (Kasační soud, Belgie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 1 odst. 3 – Postupy předávání mezi členskými státy – Důvody pro odmítnutí výkonu – Dodržování základních práv – Podmínky zbavení svobody ve vystavujícím členském státě – Článek 4 odst. 6 – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon – Cíl společenské rehabilitace – Státní příslušník členského státu, který má trvalé bydliště na území vykonávajícího státu – Boj proti beztrestnosti – Uznání rozsudků, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v jiném členském státě – Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV – Článek 25 – Výkon trestu v rámci čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 – Souhlas vystavujícího členského státu“
I. Úvod
1. Na AR, rumunského státního příslušníka, a HL, belgického státního příslušníka, kteří mají oba trvalé bydliště v Belgii, byl vydán rumunskými, resp. řeckými justičními orgány evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) za účelem výkonu trestů odnětí svobody. Belgické odvolací soudy, kterým byla věc předložena, odmítly vykonat tyto EZR z důvodu, že v případě předání by podmínky zbavení svobody ve vystavujícím členském státě vystavily AR a HL nebezpečí, že budou porušena jejich základní práva.
2. V této souvislosti se Cour de cassation (Kasační soud, Belgie) táže Soudního dvora, zda v situaci, kdy soudy vykonávajícího členského státu odmítnou vykonat EZR na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV(2), tyto soudy mohou nebo dokonce musí uplatnit důvod, pro který je možné odmítnout výkon, stanovený v čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí, za účelem výkonu uloženého trestu ve vykonávajícím členském státě, pokud jsou dotyčné osoby státními příslušníky tohoto členského státu nebo v něm mají trvalé bydliště.
3. Projednávané spojené věci spadají do kontextu judikatury navazující na rozsudek Aranyosi a Căldăraru(3), v němž Soudní dvůr poprvé v podstatě uvedl, že pokud za výjimečných okolností dospěje vykonávající justiční orgán k závěru, že zaprvé existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě předání vystavujícímu členskému státu hrozí vyžádané osobě porušení jejích základních práv, a zadruhé toto nebezpečí nelze v přiměřené lhůtě vyloučit, nemůže tento vykonávající justiční orgán podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, vykládaného ve světle článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), tento EZR vykonat. V těchto věcech tak vyvstává dosud neřešená otázka, jaké důsledky má odmítnutí vykonat EZR z důvodu podmínek zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, pokud jde o situaci dotyčných osob, tj. zda je vykonávající justiční orgán povinen je propustit na svobodu, nebo zda k tomu, aby se zabránilo jejich beztrestnosti, může nebo je povinen zajistit výkon jejich trestu na území vykonávajícího členského státu na základě čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Rámcové rozhodnutí 2002/584
4. Body 5, 6 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 uvádějí:
„(5) Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. Dále zavedení zjednodušeného systému předávání odsouzených nebo podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních umožňuje odstranit složitost a možné prodlení spojené se stávajícími postupy vydávání. Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
(6) [EZR] stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.
[...]
(12) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 [SEU], které jsou vyjádřeny i v [Listině], zejména v kapitole IV uvedené listiny. [...]“
5. Článek 1 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice [EZR] a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. [EZR] je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
6. Článek 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody pro povinné odmítnutí výkonu [EZR]“, stanoví:
„Justiční orgán členského státu, který má vykonat zatýkací rozkaz (dále jen ‚vykonávající justiční orgán‘), odmítne vykonat [EZR] v těchto případech:
1) pokud se na trestný čin, pro který je zatýkací rozkaz vydán, vztahuje ve vykonávajícím členském státě amnestie, pokud byl tento stát příslušný ke stíhání tohoto trestného činu podle svého vlastního trestního práva;
2) pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzená za stejný čin členským státem za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen rozsudek, ho již nelze vykonat;
3) pokud osoba, na niž byl [EZR] vydán, není podle práva vykonávajícího státu vzhledem ke svému věku trestně odpovědná za jednání, pro které je zatýkací rozkaz vydán.“
7. Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon [EZR]“, v odstavci 6 stanoví:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon [EZR]:
[...]
6) byl-li [EZR] vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.“
8. Článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 se týká rozhodnutí vydaných v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně.
2. Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV
9. Body odůvodnění 9 a 12 rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV(4) znějí takto:
(9) Výkon trestu ve vykonávajícím státě by měl zvýšit možnost společenské rehabilitace odsouzené osoby. V souvislosti s ujištěním se o tom, že výkon trestu vykonávajícím státem poslouží účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, by měl příslušný orgán vydávajícího státu vzít v úvahu takové okolnosti jako například spojení dané osoby s vykonávajícím státem, skutečnost, zda jej považuje za místo, kde má rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo ekonomické a jiné vazby na vykonávající stát.
[...]
(12) Toto rámcové rozhodnutí by se rovněž mělo obdobně vztahovat na výkon trestů v případech podle čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí [2002/584]. To mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 odst. 6 [...] rámcového rozhodnutí [2002/584] předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání rozsudku a výkon trestu ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně ověření oboustranné trestnosti, pokud vykonávající členský stát učinil prohlášení podle čl. 7 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí.“
10. Článek 3 rámcového rozhodnutí 2008/909, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.
2. Toto rámcové rozhodnutí se použije, nachází-li se odsouzená osoba ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě.“
11. Článek 4 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Kritéria pro postoupení rozsudku a osvědčení jinému členskému státu“, stanoví:
„1. Pokud se odsouzená osoba nachází ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě a dala souhlas v těch případech, kdy je to podle článku 6 nutné, lze rozsudek a osvědčení, jehož jednotný formulář je obsažen v příloze I, postoupit jednomu z těchto členských států:
a) členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije, nebo
b) členskému státu státní příslušnosti, který není členským státem, v němž odsouzená osoba žije, ale do kterého bude vypovězena, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu [...], nebo
c) kterémukoli jinému členskému státu, než je členský stát uvedený v písmenu a) či b), jehož příslušný orgán souhlasí s tím, aby byly tomuto členskému státu rozsudek a osvědčení postoupeny.
2. Rozsudek a osvědčení je možné postoupit, pokud se příslušný orgán vydávajícího státu přesvědčí, po případné konzultaci mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu, že výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby.
3. Před postoupením rozsudku a osvědčení může příslušný orgán vydávajícího státu jakýmkoli vhodným způsobem konzultovat příslušný orgán vykonávajícího státu. Konzultace je povinná v případech podle odst. 1 písm. c). V takových případech příslušný orgán vykonávajícího státu okamžitě uvědomí vydávající stát o svém rozhodnutí ohledně souhlasu s postoupením rozsudku.
[...]
5. Vykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením. [...] Vydávající stát není povinen postoupit rozsudek společně s osvědčením na základě žádosti podané podle tohoto odstavce.
6. Při provedení tohoto rámcového rozhodnutí přijmou členské státy opatření, která zejména zohlední účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, a která budou základem pro rozhodování jejich příslušných orgánů o souhlasu s postoupením rozsudku a osvědčení v případech podle odst. 1 písm. c).
[...]“
12. Článek 8 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Uznání rozsudku a výkon trestu“, stanoví:
„1. Příslušný orgán vykonávajícího státu uzná rozsudek postoupený v souladu s článkem 4 a postupem podle článku 5 a neprodleně přijme veškerá opatření nezbytná pro výkon trestu, nerozhodne-li se uplatnit některý z důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu stanovených v článku 9.
2. Je-li délka trestu neslučitelná s právem vykonávajícího státu, může příslušný orgán vykonávajícího státu rozhodnout o přeměně trestu, pouze pokud uvedený trest překračuje horní hranici trestu stanovenou za obdobné trestné činy jeho vnitrostátním právem. Přeměněný trest nesmí být nižší než horní hranice trestu stanoveného za obdobné trestné činy právem vykonávajícího státu.
3. Je-li druh dotyčného trestu neslučitelný s právem vykonávajícího státu, může jej příslušný orgán vykonávajícího státu přeměnit na trest nebo opatření stanovené pro obdobné trestné činy v jeho vlastním právu. Takový trest nebo opatření musí co nejvíce odpovídat trestu uloženému ve vydávajícím státě, a trest proto nelze přeměnit na peněžitý trest.
4. Přeměněný trest nezhorší trest uložený ve vydávajícím státě co do druhu nebo délky.“
13. Článek 25 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Výkon trestů v návaznosti na [EZR]“, zní takto:
„Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“
B. Belgické právo
14. Zákon o evropském zatýkacím rozkazu ze dne 19. prosince 2003 (dále jen „zákon ze dne 19. prosince 2003“)(5) v článku 4 stanoví:
„Výkon [EZR] se odmítne v následujících případech:
[...]
5° existují-li závažné důvody se domnívat, že výkon [EZR] by měl za následek porušení základních práv dotčené osoby, která jsou zakotvena v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“
15. Článek 6 bod 4 tohoto zákona stanoví:
„Výkon lze odmítnout v těchto případech:
[...]
4° byl-li [EZR] vydán za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření, má-li dotyčná osoba belgickou státní příslušnost nebo má trvalé bydliště v Belgii a příslušné belgické orgány se zavážou provést výkon tohoto trestu nebo ochranného opatření v souladu s belgickým právem.“
III. Spory v původních řízeních, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
A. Věc C‑722/23
16. Dne 1. srpna 2023 vydal rumunský justiční orgán na AR, rumunského státního příslušníka s bydlištěm v Belgii, EZR za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce čtyř let. Poradní senát tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) usnesením odmítl vykonat tento EZR na základě čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003 s odůvodněním, že podmínky zbavení svobody v Rumunsku by vystavily AR nebezpečí porušení jeho základních práv, v projednávané věci práv uvedených v článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“)(6).
17. Rozsudkem ze dne 30. října 2023 trestní senát cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie) na základě odvolání státního zastupitelství toto usnesení potvrdil, ale kromě toho rozhodl, že tento čtyřletý trest odnětí svobody „může být vykonán v Belgii“ v souladu s čl. 6 bodem 4 zákona ze dne 19. prosince 2003, jelikož se nebezpečí porušení základních práv AR netýká řízení, které vedlo k odsouzení AR, nebo samotného odsouzení, ale způsobu výkonu trestu uloženého v Rumunsku.
18. AR podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Cour de cassation (Kasační soud), který je předkládajícím soudem, a to z důvodu porušení článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909, čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003 a čl. 38 odst. 1 zákona ze dne 15. května 2012 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na tresty odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody uložené v členském státě Evropské unie(7). V této souvislosti AR tvrdil, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že je dán důvod pro povinné odmítnutí výkonu EZR podle čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003, nemohl uplatnit účinky důvodu pro nepovinné odmítnutí výkonu podle čl. 6 bodu 4 tohoto zákona, ani jelikož měl AR trvalé bydliště v Belgii, nařídit výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v Rumunsku, v tomto členském státě.
19. Za těchto okolností předkládající soud uvádí, že z rozsudku Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu)(8) vyplývá, že účelem mechanismu EZR je zejména boj proti nepotrestání vyžádané osoby, která se nachází na jiném území, než na kterém údajně spáchala trestný čin. Tento soud rovněž odkazuje na rozsudek Popławski I(9), v němž Soudní dvůr uvedl, že v případě odmítnutí vykonat EZR vydaný za účelem předání osoby, které byl ve vystavujícím členském státě pravomocným rozsudkem uložen trest odnětí svobody, má vykonávající justiční orgán povinnost sám zajistit skutečný výkon trestu uloženého této osobě.
20. Podle předkládajícího soudu vyvolává důvod kasačního opravného prostředku vznesený AR otázku, zda v případě, že soudy členského státu vykonávajícího EZR konstatovaly, že v případě předání vyžádané osoby do vystavujícího členského státu existuje nebezpečí porušení jejích základních práv a toto nebezpečí nelze v přiměřené lhůtě vyloučit, takže jsou povinny odmítnout výkon tohoto EZR, však tyto soudy mohou v zájmu zabránění nepotrestání uvedené osoby, pokud má trvalé bydliště na jiném území, než na kterém je podezřelá ze spáchání trestného činu, rozhodnout, že v souladu s vnitrostátním ustanovením, kterým se do vnitrostátního právního řádu provádí čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, nařídí ve vykonávajícím členském státě výkon trestu odnětí svobody, na který se vztahuje uvedený EZR, uloženého téže osobě ve vystavujícím členském státě. Předkládající soud si tedy klade otázku, zda zjištění, že existuje důvod pro povinné odmítnutí výkonu EZR, brání tomu, aby se uplatnily účinky důvodu pro nepovinné odmítnutí výkonu uvedeného v čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí. Předkládající soud upřesňuje, že na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek Popławski I, se projednávaná věc vyznačuje tím, že dotyčná osoba má trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě a je třeba uplatnit důvod pro povinné odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003.
21. Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Pokud soudy státu vykonávajícího [EZR] dospěly k závěru, že v případě předání vyžádané osoby do vydávajícího státu hrozí riziko porušení jejích základních práv v souvislosti s výkonem trestu uloženého cizím soudem, a tudíž je nutné výkon [EZR] odmítnout, umožňuje čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí [2002/584], aby tyto soudy vykonávajícího členského státu, které konstatovaly, že má vyžádaná osoba trvalé bydliště na jeho území, následně rozhodly, že je namístě uplatnit ustanovení, kterým se do vnitrostátního práva provádí čl. 4 odst. 6 [tohoto] rámcového rozhodnutí, a nařídit, aby byl trest odnětí svobody uvedený v [EZR], uložený dotyčné osobě ve vydávajícím členském státě, vykonán ve vykonávajícím členském státě?“
22. Předkládající soud požádal, aby byla věc C‑722/23 projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Rozhodnutím ze dne 6. prosince 2023 první senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že této žádosti nevyhoví.
B. Věc C‑91/24
23. Dne 9. března 2016 vydal řecký justiční orgán na HL, belgického státního příslušníka s trvalým bydlištěm v Belgii, EZR za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce pěti let.
24. Rozsudkem ze dne 18. ledna 2024 odmítl trestní senát cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons, Belgie) vykonat tento EZR na základě čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003 z důvodu, že duševní porucha, kterou trpí HL, spolu s podmínkami zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, neumožňují dodržet záruky stanovené v článcích 3 a 5 EÚLP(10), jelikož HL bude vystaven nebezpečí, že bude uvězněn v přeplněné věznici, kde mu nemůže být poskytnuta péče odpovídající jeho zdravotnímu stavu.
25. Procureur général près la cour d’appel de Mons (Státní zástupce při odvolacím soudu v Mons, Belgie) podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud), předkládajícímu soudu, v němž tvrdil, že tento senát měl poté, co odmítl vykonat uvedený EZR z důvodu podmínek výkonu trestu odnětí svobody ve vystavujícím členském státě, uvážit použití důvodu, pro který je možné výkon odmítnout a který je uveden v čl. 6 bodě 4 zákona ze dne 19. prosince 2003. V tomto ohledu tvrdil, že cílem tohoto ustanovení je zabránit beztrestnosti osoby, jejíž předání je odmítnuto.
26. Předkládající soud si ze stejných důvodů, jaké byly v podstatě uvedeny v předkládacím rozhodnutí ve věci C‑722/23, klade otázku, zda v případě, že soudy členského státu vykonávajícího EZR konstatovaly, že existuje nebezpečí porušení základních práv vyžádané osoby v případě jejího předání vystavujícímu členskému státu, čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 těmto soudům ukládá zkoumat, zda je za účelem zabránění beztrestnosti vyžádané osoby, která má státní příslušnost vykonávajícího členského státu nebo v něm má trvalé bydliště, třeba nařídit v souladu s tímto ustanovením výkon trestu odnětí svobody, který byl uvedené osobě uložen ve vystavujícím členském státě a na který byl tento EZR vydán, v tomto členském státě.
27. Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Pokud soudy členského státu vykonávajícího [EZR] konstatovaly, že v případě předání vyžádané osoby do vystavujícího členského státu existuje nebezpečí porušení základních práv této osoby souvisejícího s výkonem cizozemského trestu, takže výkon [EZR] je třeba odmítnout, musí být čl. 4 [odst.] 6 rámcového rozhodnutí [2002/584] vykládán tak, že těmto soudům vykonávajícího státu ukládá povinnost zkoumat, zda je za účelem zabránění nepotrestání vyžádané osoby, která má státní příslušnost tohoto státu nebo v něm má trvalé bydliště, třeba v souladu s ustanovením, které do vnitrostátního právního řádu provádí výše uvedený čl. 4 [odst.] 6, ve vykonávajícím členském státě nařídit výkon trestu odnětí svobody, který byl dotčené osobě uložen v členském státě vystavujícím [EZR], tedy trestu, který je v tomto aktu uveden?“
28. Rozhodnutím Soudního dvora ze dne 28. ledna 2025 byly věci C‑722/23 a C‑91/24 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.
29. Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru belgická, francouzská a rumunská vláda, jakož i Evropská komise v obou věcech. Nizozemská vláda předložila písemné vyjádření pouze ve věci C‑91/24 a polská vláda pouze ve věci C‑722/23. S výjimkou polské vlády tyto zúčastněné strany, jakož i AR rovněž přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 18. března 2025.
IV. Analýza
30. Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud vykonávající justiční orgán odmítne vykonat EZR na základě důvodu pro odmítnutí výkonu vycházejícího z čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí z důvodu existence nebezpečí, že dotyčná osoba bude vystavena, v případě předání vystavujícímu justičnímu orgánu, porušení svých základních práv týkajících se podmínek zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, má možnost nebo povinnost – za účelem zabránění beztrestnosti této osoby – přezkoumat, zda je třeba nařídit výkon tohoto trestu na území vykonávajícího členského státu, pokud zjistí, že tato osoba je státním příslušníkem tohoto členského státu nebo zde má trvalé bydliště.
A. Úvodní poznámky
31. Úvodem připomínám, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy. V oblasti působnosti tohoto rámcového rozhodnutí je zásada vzájemného uznávání, která představuje – jak vyplývá zejména z bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí – „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech, vyjádřena v čl. 1 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat EZR na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními téhož rámcového rozhodnutí. Z toho plyne, že vykonávající justiční orgány mohou odmítnout vykonat EZR pouze z důvodů vycházejících z rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vykládá Soudní dvůr. A dále, zatímco výkon EZR představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně(11). Toto rámcové rozhodnutí v článku 3 uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu EZR a v článcích 4 a 4a důvody, z nichž je možné odmítnout výkon EZR(12).
32. Kromě toho podle judikatury Soudního dvora zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy i zásada vzájemného uznávání, která je sama založena na vzájemné důvěře mezi členskými státy, mají v unijním právu stěžejní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Konkrétně je nutno uvést, že zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo. Při uplatňování unijního práva jsou tak členské státy povinny předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ani nemohou – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Evropskou unií(13).
33. Nadále podle judikatury Soudního dvora, ačkoliv každému členskému státu v prvé řadě přísluší, aby za účelem zajištění plného uplatňování zásad vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, na nichž je postaveno fungování mechanismu EZR, zajistil s výhradou konečného přezkumu Soudním dvorem zachování požadavků neoddělitelně spjatých se základními právy zaručenými v Listině tím, že se zdrží jakéhokoli opatření, které by je mohlo ohrozit, platí, že existuje-li skutečné nebezpečí, že v případě předání osoby, na kterou byl vydán EZR, vystavujícímu justičnímu orgánu budou tato základní práva této osoby porušena, může vykonávající justiční orgán ve výjimečných případech tomuto EZR nevyhovět na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584(14), podle něhož tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU.
34. Z judikatury Soudního dvora týkající se tohoto rámcového rozhodnutí rovněž vyplývá, že posouzení reálnosti rizika porušení základních práv zaručených v Listině při řízení o výkonu EZR musí být v zásadě prováděno prostřednictvím přezkumu složeného ze dvou odlišných fází, které nelze zaměňovat v rozsahu, v němž zahrnují analýzu na základě rozdílných kritérií, a musí být tedy prováděny postupně. Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán v rámci první fáze určit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které nasvědčují existenci reálného rizika, že ve vystavujícím členském státě dojde k porušení některého z těchto základních práv z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků nebo z důvodu nedostatků, které obzvláště ovlivňují objektivně určitelnou skupinu osob. V rámci druhé fáze musí vykonávající justiční orgán konkrétním a přesným způsobem ověřit, do jaké míry mohou mít nedostatky, které byly zjištěny v první fázi přezkumu uvedeného v předchozím bodě tohoto rozsudku, dopad na osobu, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a zda vzhledem k její osobní situaci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že této osobě hrozí reálné riziko porušení uvedených základních práv v případě předání do vystavujícího členského státu(15). Má-li tedy vykonávající justiční orgán za to, že nemá k dispozici všechny informace nezbytné k přijetí rozhodnutí o předání dotyčné osoby, musí na základě čl. 15 odst. 2(16) rámcového rozhodnutí 2002/584 požádat vystavující justiční orgán o neprodlené poskytnutí veškerých doplňujících informací, které považuje za potřebné, pokud jde o podmínky, za jakých má být tato osoba v tomto členském státě vězněna(17).
35. Jak uvedl generální advokát Manuel Campos Sánchez-Bordona, judikatura uvedená v bodech 32 až 34 tohoto stanoviska, která byla zakotvena v rozsudku Aranyosi a Căldăraru, je příkladem soudní tvorby práva Soudním dvorem, odůvodněné potřebou poskytnout prostředky ochrany základních práv jednotlivce v případech, které normotvůrce ve vztahu k EZR výslovně nestanoví(18). Je tedy třeba konstatovat, že požadavek na zajištění ochrany základních práv dotyčné osoby za podmínek stanovených v této judikatuře představuje nový důvod pro nepovinné odmítnutí výkonu EZR, který se přidává k důvodům již stanoveným v článku 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.
B. K přípustnosti předběžných otázek
36. Francouzská vláda, aniž by formálně vznesla námitku nepřípustnosti, ve svém písemném vyjádření uvádí, že kontext a znění předběžných otázek odkazují pouze na nebezpečí, že v případě předání vyžádaných osob dojde k porušení základních práv v souvislosti s výkonem cizozemského trestu, a to bez dalšího upřesnění či prokázání dvoufázového ověření, jak požaduje judikatura Soudního dvora a jak uvádí bod 34 tohoto stanoviska. Vzniká proto pochybnost, zda tyto otázky odpovídají potřebě, která je vlastní účinnému rozhodnutí sporů v původních řízeních(19).
37. Připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Z ustálené judikatury nicméně rovněž vyplývá, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout. Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu(20). Jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena(21).
38. V tomto ohledu z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že belgické odvolací soudy, které projednávají věci, odmítly vykonat EZR vztahující se na AR a HL na základě čl. 4 bodu 5 zákona ze dne 19. prosince 2003, který stanoví, že výkon EZR musí být odmítnut, existují-li závažné důvody se domnívat, že tento výkon by měl za následek porušení základních práv dotčené osoby, která jsou zakotvena v unijním právu.
39. Jak již Soudní dvůr rozhodl, pokud je však takové ustanovení vykládáno v tom smyslu, že má stejný dosah jako čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, umožňuje odmítnout výkon EZR pouze v rámci uvedeném v bodě 33 tohoto stanoviska, a nelze na něj tedy nahlížet tak, že stanoví důvod pro odmítnutí, který nevyplývá z tohoto rámcového rozhodnutí. Soudní dvůr z toho vyvodil, že uvedené rámcové rozhodnutí musí být vykládáno v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže výkon EZR odmítnout z důvodu pro odmítnutí, který nevyplývá z tohoto rámcového rozhodnutí, ale pouze z práva vykonávajícího členského státu, a tento justiční orgán naproti tomu může vnitrostátní ustanovení, které stanoví, že výkon EZR je odmítnut, pokud by tento výkon vedl k porušení základního práva zakotveného unijním právem, použít za předpokladu, že dosah tohoto ustanovení nepřesahuje dosah čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vykládá Soudní dvůr(22).
40. V projednávané věci z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že belgické soudy měly za to, že existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě předání do vystavujícího členského státu by vyžádané osoby byly vystaveny nebezpečí porušení jejich základních práv, a dále že toto nebezpečí nelze v přiměřené lhůtě vyloučit. V těchto rozhodnutích tedy předkládající soud vychází z předpokladu, který vyplývá z přezkumu okolností původních řízení, že byly splněny podmínky pro uplatnění důvodu pro odmítnutí výkonu založeného na čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tento předpoklad, na jehož opodstatněnost se tento soud Soudního dvora netáže, není předmětem diskuse v rámci těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Podstatou otázek předkládajícího soudu totiž není legalita podmínek, za kterých nebyly EZR vykonány, ale důsledků, které je třeba z této situace vyvodit, pokud jde o výkon trestů uložených těmto osobám, s ohledem na uvedené rámcové rozhodnutí.
41. Je tedy třeba konstatovat, že se položené otázky týkají výkladu unijního práva a odpověď na ně se jeví jako nezbytná a relevantní k tomu, aby předkládající soud mohl vydat svá rozhodnutí. Mám tudíž za to, že předběžné otázky jsou přípustné.
C. K věci samé
1. K rámcovému rozhodnutí 2002/584
42. Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda je vykonávající justiční orgán v situaci, kdy odmítne vykonat EZR na základě důvodu pro odmítnutí výkonu vycházejícího z čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, povinen za účelem zabránění beztrestnosti dotyčné osoby, doplňkově uplatnit důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR, uvedený v čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí, pokud zjistí, že tato osoba je státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, za účelem výkonu trestu, který jí byl uložen ve vystavujícím členském státě, ve vykonávajícím členském státě.
43. Podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je použití důvodu, z něhož je možné odmítnout výkon EZR a který je stanoven v tomto ustanovení, podmíněno splněním dvou podmínek, a to zaprvé že se vyžádaná osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a zadruhé že se tento stát zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, pro které byl EZR vydán, v souladu se svým vnitrostátním právem. Pokud jde o první z těchto podmínek, Soudní dvůr již rozhodl, že vyžádaná osoba „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě, jestliže zřídila své skutečné bydliště v tomto státě a „zdržuje se“ tam, a v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v uvedeném členském státě si vytvořila k tomuto státu pouto, které je obdobné poutu vzniklému v důsledku bydliště(23). Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, ze znění čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí vyplývá, že každé odmítnutí vykonat EZR předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu provést výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě(24).
44. Pokud vykonávající justiční orgán shledá, že obě podmínky jsou splněny, musí dále posoudit, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu. Toto posouzení umožňuje tomuto orgánu zohlednit cíl sledovaný čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, kterým je podle ustálené judikatury zlepšit vyhlídky na společenskou rehabilitaci vyžádané osoby po uplynutí trestu, k němuž byla odsouzena(25).
45. V projednávané věci je třeba uvést, že ve věcech v původních řízeních byl čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 použit s ohledem na podmínky zbavení svobody ve vystavujícím členském státě. Nebylo tvrzeno, že by AR a HL nemohli využít zejména základního práva na spravedlivý proces před soudem předem zřízeným zákonem, které je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny. Za těchto okolností nejsou tresty, které jim byly v Rumunsku a Řecku uloženy, zpochybněny a musí být vykonány v souladu s podmínkami stanovenými v uvedeném rámcovém rozhodnutí. Kromě toho není sporné, že HL je belgický státní příslušník a AR, rumunský státní příslušník, má „trvalé bydliště“ v Belgii ve smyslu čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, takže je ve vztahu k nim splněna první podmínka pro uplatnění důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanovená v tomto ustanovení a připomenutá v bodě 43 tohoto stanoviska.
46. Za těchto okolností se domnívám, že vykonávající justiční orgán, pokud odmítne vykonat EZR na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí doplňkově uplatnit důvod, pro který je možné výkon odmítnout, stanovený v čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí a nařídit výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě na území vykonávajícího členského státu, pokud to odůvodňuje oprávněný zájem.
47. Zaprvé, pokud jde o znění uvedeného rámcového rozhodnutí, žádné jeho ustanovení nestanoví, že lze uplatnit jediný důvod pro odmítnutí výkonu EZR, ani že jeden z těchto důvodů převažuje nad druhým. Pokud se tedy vykonávající justiční orgán při odmítnutí výkonu EZR opírá o čl. 1 odst. 3 téhož rámcového rozhodnutí, je oprávněn souběžně uplatnit i důvod, pro který je možné odmítnout výkon, stanovený v čl. 4 odst. 6 tohoto rozhodnutí, a to za podmínek stanovených v tomto ustanovení.
48. V této souvislosti nizozemská vláda ve svém písemném vyjádření tvrdila, že na úrovni rámcového rozhodnutí 2002/584 existuje „stratifikace“(26). Komise ve svém písemném vyjádření ve věci C‑722/23 tvrdila, že i když tyto dva důvody pro odmítnutí výkonu existují vedle sebe a jejich uplatnitelnost závisí na dodržení jejich příslušných kritérií, neexistuje mezi nimi hierarchie, což znamená, že pokud se vykonávající justiční orgán domnívá, po provedení dvoufázového přezkumu požadovaného judikaturou Soudního dvora, že existuje nebezpečí porušení základních práv dotyčné osoby, musí odmítnout předání na základě čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí a kromě toho se může, jsou-li splněny podmínky pro použití čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí, zavázat k výkonu trestu v souladu se svým vnitrostátním právem a předání odmítnout na základě posledně uvedeného ustanovení. Podle mého názoru existuje hierarchie mezi těmito dvěma důvody pro odmítnutí výkonu, která vyplývá z jejich samotné povahy, přičemž jeden je povinný a druhý fakultativní, aniž tato hierarchie vyžaduje, aby vykonávající justiční orgán stanovil přesné pořadí, v němž lze tyto důvody uplatnit.
49. Zadruhé za okolností věcí v původních řízeních umožňuje z různých důvodů, pro které je možné odmítnout výkon EZR a které jsou uvedeny v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, pouze důvod uvedený v jeho odstavci 6 vykonat ve vykonávajícím členském státě trest uložený osobě, na kterou se vztahuje EZR. V případě neuplatnění tohoto ustanovení by tato osoba musela být propuštěna, přestože byla pravomocně odsouzena a v závislosti na spáchaném trestném činu by mohla představovat vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, a to i ve vykonávajícím členském státě.
50. Jak však uvedl předkládající soud, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že účelem mechanismu EZR je boj proti nepotrestání vyžádané osoby, která se nachází na jiném území, než na kterém je podezřelá ze spáchání trestného činu(27). Připustit takovou beztrestnost, která porušuje práva obětí spáchaných trestných činů, by bylo neslučitelné s cílem, který sleduje jak rámcové rozhodnutí 2002/584, tak článek 3 odst. 2 SEU, podle kterého Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se mimo jiné ochrany vnějších hranic a předcházení a potírání zločinnosti(28). Soudní dvůr tedy uvedl, že ačkoli ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 nemají přímý účinek, je příslušný vnitrostátní soud nicméně povinen, při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a za použití metod výkladu jím uznaných, vyložit dotčená vnitrostátní ustanovení v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí, což znamená, že v případě odmítnutí vykonat EZR vydaný za účelem předání osoby, které byl ve vystavujícím členském státě pravomocným rozsudkem uložen trest odnětí svobody, má vykonávající justiční orgán povinnost sám zajistit skutečný výkon trestu uloženého této osobě(29). Z této judikatury vyplývá, že vykonávající justiční orgán musí být schopen zajistit na vlastním území výkon trestu uloženého vyžádané osobě, aby tato osoba vykonala trest, k němuž byla pravomocně odsouzena, a to na základě čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí.
51. Zatřetí podle judikatury Soudního dvora je cílem sledovaným důvodem, pro který je možné odmítnout výkon EZR, uvedeným v čl. 4 odst. 6 téhož rámcového rozhodnutí, umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na „společenskou rehabilitaci“ vyžádané osoby(30). Tato společenská rehabilitace však ze své podstaty předpokládá, že trest byl skutečně vykonán a po jeho vykonání je odsouzené osobě poskytnuta pomoc při opětovném začlenění do společnosti. Pravomocně odsouzená osoba, která by si nevykonala trest, nejenže nemůže být společensky rehabilitována, ale může také získat pocit beztrestnosti, který může vést k recidivě.
52. Začtvrté Soudní dvůr rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2002/584 se musí vykládat takovým způsobem, který zajistí soulad s požadavky dodržování základních práv dotyčných osob, aniž by zpochybnil účinnost systému soudní spolupráce mezi členskými státy, v rámci něhož EZR, jak stanovil unijní zákonodárce, představuje jeden ze základních prvků(31).
53. Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí tedy sledují odlišné cíle, které se nejeví jako protichůdné, ale doplňkové v zájmu osoby, na kterou se vztahuje EZ R. Zatímco cílem prvního ustanovení je chránit základní práva zaručená unijním právem ve vztahu k vyžádané osobě, druhé ustanovení, jak zdůraznila belgická vláda v písemném vyjádření, má zvýšit vyhlídky na společenskou rehabilitaci této osoby po výkonu trestu. Okolnost, že vykonávající justiční orgán odmítne vykonat EZR z důvodu nebezpečí porušení základních práv dotyčné osoby, nijak nevylučuje, aby tento orgán mohl mít zároveň za to, že uložený trest musí být vykonán na území vykonávajícího členského státu, pokud je tato osoba jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a pokud existuje oprávněný zájem, který odůvodňuje, aby byl tento trest vykonán na území tohoto státu. Jinak řečeno, jak tvrdila Komise na jednání, odmítnutí předání na základě tohoto čl. 1 odst. 3 v souvislosti s podmínkami zbavení svobody ve vystavujícím členském státě nezpochybňuje uložené odsouzení, zatímco důvod pro odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 odst. 6 tohoto článku, který rovněž nezpochybňuje odsouzení, vznáší otázku nejvhodnějšího místa výkonu tohoto trestu.
54. Dodávám, že pokud jde o důvody, pro které je možné odmítnout výkon EZR, uvedené v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení tohoto rámcového rozhodnutí do svého vnitrostátního práva mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy tak mohou, ale nemusí tyto důvody zavést do svého vnitrostátního práva. Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon EZR, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí. Tak je tomu zejména v případě čl. 4 odst. 6 téhož rámcového rozhodnutí(32).
55. Nicméně poznamenávám, že rámcové rozhodnutí 2002/584 v článku 3 stanoví pouze tři důvody pro povinné odmítnutí výkonu EZR, a to amnestii, uplatnění zásady ne bis in idem a věk osoby, na kterou se EZR vztahuje. Tyto důvody ve skutečnosti souvisejí s neexistencí trestní odpovědnosti dotyčné osoby a v těchto situacích se odmítnutí výkonu uloženého trestu, ať už ve vystavujícím nebo vykonávajícím členském státě, jeví jako zcela logické a soudržné s mechanismem EZR.
56. Kromě toho, jak jsem uvedl v bodě 35 tohoto stanoviska, rozsudek Aranyosi a Căldăraru představuje soudní tvorbu práva Soudním dvorem, který doplnil další důvod pro povinné odmítnutí výkonu EZR založený na čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí a týkající se dodržování základních práv dotyčné osoby, zejména pokud jde o podmínky zbavení svobody ve vystavujícím členském státě. Tento důvod pro povinné odmítnutí výkonu není založen na neexistenci trestní odpovědnosti dotyčné osoby. Fakultativní použití důvodu pro odmítnutí výkonu stanoveného v čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí přitom může vést k tomu, že osoba pravomocně odsouzená ve vystavujícím členském státě by nemusela vykonat žádný trest pouze z toho důvodu, že mohla uprchnout a pobývat v jiném členském státě, než ve kterém spáchala trestný čin, pro který byla pravomocně odsouzena, včetně případů, kdy je stupeň její nebezpečnosti vysoký.
57. V tomto kontextu judikatury se jeví jako neslučitelné s mechanismem EZR, že vykonávající justiční orgán má pouze možnost uplatnit důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 odst. 6 téhož rámcového rozhodnutí. Pokud tento orgán odmítne předat vyžádanou osobu na základě jeho čl. 1 odst. 3, měla by se v návaznosti na soudní tvorbu práva Soudním dvorem, provedenou v rozsudku Aranyosi a Căldăraru, který zakotvil nový důvod povinného neprovedení EZR, fakultativní povaha čl. 4 odst. 6 rovněž soudní tvorbou práva změnit na povinnost, pokud jsou splněny podmínky pro jeho uplatnění, což by umožnilo sjednotit praxi sledovanou členskými státy v rámci boje proti beztrestnosti.
58. Stanovení povinnosti použít uvedený čl. 4 odst. 6 se jeví být v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle které má v případě odmítnutí výkonu EZR vydaného za účelem předání osoby, která byla ve vystavujícím členském státě pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, vykonávající justiční orgán povinnost sám zajistit skutečný výkon tohoto trestu(33). Soudní dvůr v tomto smyslu rozhodl, že tento orgán může odmítnout výkon EZR pouze za podmínky, že je zajištěno skutečné vykonání trestu, ve vykonávajícím členském státě, uloženého vystavujícím členským státem vyžádané osobě a dosáhnout tak řešení, které je v souladu s účelem rámcového rozhodnutí 2002/584(34), jímž je boj proti beztrestnosti dotčené osoby(35).
59. Francouzská vláda a Komise ve svém písemném a ústním vyjádření tvrdí, že uložit vykonávajícímu členskému státu povinnost převzít trest odnětí svobody uložený ve vystavujícím členském státě, by znamenalo zbavit vystavující stát jeho povinností na úkor vykonávajícího státu a nemotivovalo by to členské státy, které neplní své povinnosti, k nápravě těchto nedostatků. Francouzská vláda dodává, že toto převzetí by mělo „závažné provozní důsledky“ pro vykonávající členský stát.
60. Uvádím však, že pokud se vykonávající členský stát rozhodne v konkrétním případě použít čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, má toto rozhodnutí nutně důsledky, které musí být schopen nést, pokud jde o převzetí odsouzené osoby na svém území. Je v samotném zájmu tohoto členského státu zajistit toto převzetí, aby byla zachována jeho národní bezpečnost a veřejný pořádek. Argument, že by to nepodnítilo členské státy, které „neplní povinnosti“, ke zlepšení podmínek ve svých vězeňských systémech, se jeví jako slabý. Nejsilnější pobídkou je totiž zjištění mezinárodních orgánů a soudů, že podmínky zbavení svobody v těchto státech nejsou v souladu se standardy ochrany základních práv zaručenými unijním právem, a zejména článkem 4 Listiny(36). Kromě toho, jelikož se tento čl. 1 odst. 3 uplatňuje pouze za výjimečných okolností, jak zdůraznil Soudní dvůr, je obtížné si představit, jak by takové převzetí mohlo mít „závažné provozní důsledky“ pro vykonávající členský stát.
61. Ačkoli je použití čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 fakultativní a vnitrostátní provádění tohoto ustanovení se v jednotlivých členských státech liší(37), považuji za užitečné upřesnit, že pouze několik členských států jej provedlo jako fakultativní důvod pro odmítnutí výkonu, přičemž většina jej stanovila jako povinný nebo částečně povinný(38). V rámci uplatňování čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí by však vykonávající justiční orgány mohly být zbaveny právního základu, který by jim umožňoval nařídit výkon trestu uloženého osobě, na kterou se vztahuje EZR(39). Zavedení povinnosti uplatnit tento důvod k odmítnutí výkonu je tak vhodným řešením pro překonání praktických obtíží, s nimiž se tyto orgány potýkají, když používají čl. 1 odst. 3 uvedeného rozhodnutí(40).
62. Z výše uvedených úvah vyplývá, že vykonávající justiční orgán, který odmítne vykonat EZR na základě důvodu pro odmítnutí výkonu vycházejícího z čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, je povinen, pokud zjistí, že dotyčná osoba je státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, použít čl. 4 odst. 6 tohoto rámcového rozhodnutí a s výhradou dodržení podmínek pro použití tohoto ustanovení nařídit výkon trestu odnětí svobody uloženého vystavujícím členským státem na svém území, aby se zabránilo beztrestnosti této osoby.
63. V projednávané věci je nesporné, že Belgické království provedlo do svého vnitrostátního práva důvod, pro který je možné odmítnout výkon, stanovený v čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí prostřednictvím čl. 6 bodu 4 zákona ze dne 19. prosince 2003. Kromě toho, jak již bylo uvedeno, je v projednávaných věcech splněna první podmínka pro použití čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí(41). Pokud jde o druhou podmínku týkající se závazku provádějícího členského státu vykonat trest „v souladu se svým vnitrostátním právem“, to znamená, že opatření směřující k výkonu trestu uloženého vystavujícím členským státem se řídí právem vykonávajícího členského státu a musí umožňovat skutečný výkon tohoto trestu a zajistit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby.
2. K rámcovému rozhodnutí 2008/909
64. Podle ustálené judikatury Soudního dvora, stejně jako rámcové rozhodnutí 2002/584 konkretizuje rámcové rozhodnutí 2008/909 v oblasti trestního práva zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání. Toto rámcové rozhodnutí, jak je zdůrazněno v bodě 5 odůvodnění, posiluje justiční spolupráci v oblasti uznávání a výkonu trestních rozsudků v případech, kdy byli občané Unie odsouzeni k trestu odnětí svobody nebo k opatření spojenému se zbavením osobní svobody v jiném členském státě, s cílem usnadnit jejich společenskou rehabilitaci(42). Podle čl. 3 odst. 1 a 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, který se použije, jestliže se odsouzená osoba nachází ve vystavujícím členském státě nebo ve vykonávajícím členském státě, je účelem tohoto rozhodnutí stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů uložených soudem jiného členského státu. Z článku 25 téhož rámcového rozhodnutí vyplývá, že toto rozhodnutí se použije, jsou-li jeho ustanovení slučitelná s rámcovým rozhodnutím 2002/584, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 posledně uvedeného rámcového rozhodnutí(43).
65. Spojitost stanovená unijním normotvůrcem mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 tedy musí přispívat k dosažení cíle spočívajícího v usnadnění společenské rehabilitace dotyčné osoby. Taková rehabilitace je ostatně v zájmu nejen odsouzené osoby, ale rovněž Unie obecně(44).
66. Jak tedy uvedl generální advokát Jean Richard de la Tour ve svém stanovisku ze dne 13. června 2024 ve věci C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR)(45), z článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 vyplývá, že uplatnění důvodu, z něhož je možné odmítnout výkon rozkazu a který je stanoven v čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykonávajícím justičním orgánem, vyžaduje dodržení postupu a podmínek stanovených rámcovým rozhodnutím 2008/909 pro uznání a výkon rozsudku v trestní věci v jiném členském státě, než je vystavující členský stát(46). Jinými slovy, aby se mohl zavázat k výkonu trestu uloženého dotyčné osobě, s ověřením, zda má možnost tento trest skutečně vykonat v souladu se svým vnitrostátním právem, jak to vyžaduje tento čl. 4 odst. 6, a tím zabránit jakémukoli nebezpečí beztrestnosti, musí být vykonávající justiční orgán oprávněn převzít výkon uvedeného trestu v souladu s pravidly stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909.
67. Soudní dvůr upřesnil, že tato pravidla zahrnují zejména čl. 8 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí, podle něhož je příslušný orgán vykonávajícího členského státu obecně povinen vyhovět žádosti o uznání rozsudku a o výkon trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených v jiném členském státě, která mu byla postoupena v souladu s články 4 a 5 uvedeného rámcového rozhodnutí. Nevyhovět takové žádosti v zásadě může pouze z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu, které jsou taxativně vyjmenovány v článku 9 téhož rámcového rozhodnutí(47). Kromě toho čl. 8 odst. 2 až 4 rámcového rozhodnutí 2008/909 v podstatě stanoví striktní podmínky pro přeměnu trestu uloženého ve vydávajícím členském státu příslušným orgánem vykonávajícího členského státu, které představují jediné výjimky ze základní povinnosti uvedeného orgánu, kterou má na základě čl. 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, uznat rozsudek, který mu byl předán, a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná k výkonu trestu, jehož délka a druh odpovídají délce a druhu trestu stanoveným v rozsudku vyneseném ve vydávajícím státě(48).
68. Dále čl. 4 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí v podstatě stanoví možnost, aby vydávající členský stát, pokud odsouzená osoba dala k tomu souhlas, který se vyžaduje podle článku 6 téhož rámcového rozhodnutí, předal tomuto jinému členskému státu tento rozsudek spolu s osvědčením, jehož jednotný formulář je obsažen v příloze I tohoto rámcového rozhodnutí. Článek 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že rozsudek a osvědčení je možné postoupit, pokud se příslušný orgán vydávajícího státu přesvědčí, po případné konzultaci mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu, že výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby. Kromě toho čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že vykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením, a vydávající stát není povinen postoupit rozsudek společně s osvědčením na základě žádosti podané podle tohoto odstavce.
69. Jak vyplývá z těchto ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909, předání rozsudku a osvědčení stanoveného tímto rámcovým rozhodnutím vydávajícím členským státem je nezbytné za účelem uznání tohoto rozsudku a výkonu trestu, přičemž toto předání vyjadřuje souhlas tohoto členského státu s převzetím výkonu trestu vykonávajícím členským státem. K uznání rozsudku a výkonu trestu tedy dochází na základě informací obsažených v osvědčení, které může vydávající členský stát ostatně vzít zpět(49), zejména má-li za to, že zamýšlená přeměna trestu není vhodná. Z toho vyplývá, že pokud rozsudek spolu s osvědčením upraveným v uvedeném rámcovém rozhodnutí není postoupen, není vykonávající členský stát oprávněn provést na svém území výkon trestu uloženého ve vydávajícím členském státě, neboť s tím posledně uvedený stát nevyjádřil souhlas. Proto, jak uvedly rumunská a francouzská vláda ve svých písemných a ústních vyjádřeních, mám za to, že převzetí výkonu trestu vykonávajícím členským státem lze provést pouze v rámci stanoveném rámcovým rozhodnutím 2008/909, který vyžaduje úzkou spolupráci s vydávajícím členským státem, a zejména jeho souhlas s výkonem trestu ve vykonávajícím členském státě.
70. V rámci věcí v původních řízeních přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda byly splněny podmínky stanovené rámcovým rozhodnutím 2008/909, pokud jde o převzetí výkonu trestů uložených AR a HL Belgickým královstvím.
71. V projednávané věci z písemných vyjádření rumunské vlády ve věci C‑722/23 vyplývá, že belgický justiční orgán požádal rumunský justiční orgán, aby mu poskytl dokumenty nezbytné k zajištění výkonu trestu odnětí svobody v délce čtyř let uloženého AR na belgickém území, včetně osvědčení vyjadřujícího jeho souhlas, jak vyžaduje čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2008/909, což jsou dokumenty, které obdržel. Je tedy třeba mít za to, že druhá podmínka pro použití čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je splněna, jelikož belgický justiční orgán může tento trest skutečně vykonat v souladu se svým vnitrostátním právem, a sice s čl. 38 odst. 1 zákona ze dne 15. května 2012. Belgický justiční orgán musí ještě posoudit, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu. Obecně přísluší předkládajícímu soudu, aby provedl celkové posouzení všech konkrétních skutečností charakterizujících situaci AR, které mohou naznačovat, že mezi ním a Belgickým královstvím existují vazby umožňující konstatovat, že je do něj dostatečně začleněn a výkon trestu, který mu byl uložen ve vystavujícím členském státě, v tomto členském státě přispěje k dosažení cíle společenské rehabilitace sledovaného tímto čl. 4 odst. 6. Nicméně ve zvláštní situaci, jaká je v projednávaném případě, kdy se trest nemůže vykonat ve vydávajícím členském státě na základě čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí, zastávám názor, že na základě této skutečnosti existuje legitimní zájem, který odůvodňuje, aby se trest vykonal na území vykonávajícího členského státu.
72. S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud vykonávající justiční orgán odmítne vykonat EZR na základě důvodu pro odmítnutí výkonu vycházejícího z čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí z důvodu nebezpečí, že dotyčná osoba bude vystavena, v případě předání vystavujícímu justičnímu orgánu, porušení svých základních práv týkajících se podmínek zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, má za účelem zabránění beztrestnosti této osoby povinnost nařídit výkon tohoto trestu na území vykonávajícího členského státu, pokud zjistí, že tato osoba je státním příslušníkem tohoto členského státu nebo zde má trvalé bydliště, pokud jsou dodrženy postupy a podmínky stanovené rámcovým rozhodnutím 2008/909, a to s cílem skutečného převzetí výkonu uvedeného trestu na tomto území.
D. Doplňující poznámky
73. Pro doplnění své analýzy bych rád formuloval několik poznámek týkajících se situací, v nichž se na rozdíl od projednávaných spojených věcí nemůže použít čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.
74. Členské státy, které mají prostor pro uvážení, si mohly při provádění tohoto rámcového rozhodnutí do svého vnitrostátního práva vybrat, že neprovedou fakultativní důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 odst. 6 tohoto rozhodnutí(50). Kromě toho nemusí být vyžádaná osoba státním příslušníkem vykonávajícího členského státu, ani se tam zdržovat nebo mít trvalé bydliště(51). V takových situacích vyvstává otázka, zda by tato osoba zůstala beztrestná, pokud by využila své právo na volný pohyb a přesunula se do jiného členského státu, než je ten, ve kterém byla odsouzena, a pokud je zvažováno odmítnutí výkonu EZR na základě článku 1 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí(52).
75. Rámcová rozhodnutí 2002/584 a 2008/909 nemohou vést k tomu, že by se vyžádaná osoba mohla vyhnout svému pravomocnému odsouzení. Z judikatury Soudního dvora zaprvé vyplývá, že zejména s cílem zajistit, aby nebylo fungování EZR ochromeno, se dialog mezi vykonávajícími justičními orgány a vystavujícími justičními orgány musí řídit povinností loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 první větě SEU. Ze zásady loajální spolupráce zejména vyplývá, že se členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv(53). Zadruhé tato rámcová rozhodnutí poskytují vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánům prostředky, které musí provést k tomu, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl skutečně vykonán na jediném území, kde je to možné, tj. na území vykonávajícího členského státu, v souladu s cílem boje proti beztrestnosti, který sleduje rámcové rozhodnutí 2002/584.
76. V tomto ohledu, jak vyplývá z čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2008/909, vykonávající členský stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením(54). Domnívám se, že vykonávající justiční orgán je povinen takovou žádost podat. Jak totiž uvedla rumunská vláda na jednání, v rámci cíle Unie stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva přispívá samostatné provedení čl. 4 odst. 5 tohoto rámcového rozhodnutí k boji proti beztrestnosti a k resocializaci odsouzené osoby. Žádosti podané podle tohoto odstavce 5 však pro vydávající členský stát nevytvářejí povinnost postoupit rozsudek společně s osvědčením. Proto je nezbytné získat souhlas tohoto členského státu. Podle mého názoru a jak uvedla francouzská vláda ve svém ústním vyjádření, pokud vykonávající justiční orgán zahájí řízení o vzájemném uznání rozhodnutí o odsouzení na základě téhož rámcového rozhodnutí, aniž nepřiměřeně zasahuje do trestu uloženého vydávajícím justičním orgánem, bude posledně uvedený stát ochoten toto vzájemné uznávání akceptovat. Kromě toho se mi zdá být v souladu s mechanismem EZR, že vydávající členský stát bude v případě nepředání odsouzené osoby ochoten, aby se zabránilo riziku beztrestnosti této osoby, souhlasit s tím, aby byl trest vykonán, s jeho souhlasem, na území vykonávajícího členského státu.
V. Závěry
77. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Cour de cassation (Kasační soud, Belgie) odpověděl následovně:
„Článek 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009
musí být vykládán v tom smyslu, že
vykonávající justiční orgán, pokud odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě důvodu pro odmítnutí výkonu vycházejícího z čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí z důvodu existence nebezpečí, že dotyčná osoba bude vystavena, v případě předání vystavujícímu justičnímu orgánu, porušení svých základních práv týkajících se podmínek zbavení svobody ve vystavujícím členském státě, má za účelem zabránění beztrestnosti této osoby povinnost nařídit výkon tohoto trestu na území vykonávajícího členského státu, pokud zjistí, že tato osoba je státním příslušníkem tohoto členského státu nebo zde má trvalé bydliště, pokud jsou dodrženy postupy a podmínky stanovené rámcovým rozhodnutím Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, a to s cílem skutečného převzetí výkonu uvedeného trestu na tomto území.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).
3 Rozsudek ze dne 5. dubna 2016 (C‑404/15 a C‑659/15 PPU, dále jen „rozsudek Aranyosi a Căldăraru“, EU:C:2016:198).
4 Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27).
5 Moniteur belge ze dne 22. prosince 2003, s. 60075.
6 Tento článek 3 se týká zákazu mučení.
7 Moniteur belge ze dne 8. června 2012, s. 32117. Podle tohoto ustanovení „[p]okud poradní senát uplatní čl. 6 bod 4 [zákona ze dne 19. prosince 2003], má jeho rozhodnutí za následek uznání a výkon trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody uvedeného v soudním rozhodnutí, které je předmětem [EZR]. Trest se poté vykoná v souladu s ustanoveními tohoto zákona. Místně příslušný procureur du Roi (královský státní zástupce, Belgie) požádá orgán vydávající [EZR] o rozsudek spolu s osvědčením a v případě potřeby provede přeměnu trestu v souladu s článkem 18.“
8 Rozsudek ze dne 17. prosince 2020 (C‑354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 62).
9 Rozsudek ze dne 29. června 2017 (C‑579/15, dále jen „rozsudek Popławski I“, EU:C:2017:503, bod 43).
10 Tento článek 5 se týká práva na svobodu a osobní bezpečnost.
11 Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, GN (Důvod odmítnutí založený na nejvlastnějším zájmu dítěte) (C‑261/22, dále jen „rozsudek GN“, EU:C:2023:1017, body 35 až 37 a citovaná judikatura).
12 Rozsudek ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země) (C‑700/21, dále jen „rozsudek O. G.“, EU:C:2023:444, bod 34 a citovaná judikatura).
13 Viz rozsudek GN (body 33 a 34, jakož i citovaná judikatura).
14 V tomto smyslu viz rozsudek GN (bod 43 a citovaná judikatura).
15 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Alchaster (C‑202/24, EU:C:2024:649, body 52 až 54 a citovaná judikatura).
16 Toto ustanovení stanoví, že „[p]ovažuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na články 3 až 5 a článek 8, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 17“.
17 V tomto smyslu viz rozsudek GN (bod 49 a citovaná judikatura).
18 Stanovisko ve věci E. D. L. (Důvod odmítnutí výkonu EZR na základě onemocnění) (C‑699/21, EU:C:2022:955, bod 60).
19 Ve svém písemném vyjádření ve věci C‑91/24 francouzská vláda dodává, že z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by předání bylo dočasně odloženo na základě čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, podle kterého „[p]ředání lze výjimečně dočasně odložit ze závažných humanitárních důvodů, například existují-li závažné důvody domnívat se, že by to zřejmě ohrozilo život nebo zdraví vyžádané osoby“, ani že by byla provedena účinná spolupráce plně využívající nástrojů stanovených tímto rámcovým rozhodnutím za účelem získání záruk.
20 Rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Všeobecná úverová banka (C‑598/21, EU:C:2023:845, bod 42 a citovaná judikatura).
21 Rozsudek ze dne 8. května 2025, Zimir (C‑662/23, EU:C:2025:326, bod 25 a citovaná judikatura).
22 Viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57, body 78 a 79).
23 V tomto smyslu viz rozsudek O. G. (body 46 a 47, jakož i citovaná judikatura).
24 Viz rozsudek O. G. (bod 48 a citovaná judikatura).
25 Viz rozsudek O. G. (bod 49 a citovaná judikatura).
26 Podle této vlády je výchozím bodem této „stratifikace“ skutečnost, že EZR je vykonáván v souladu s čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, ledaže: i) existuje důvod pro povinné nebo fakultativní odmítnutí výkonu na základě článků 3 nebo 4 tohoto rámcového rozhodnutí, nebo ii) odmítnutí výkonu je nezbytné na základě čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí.
27 Viz rozsudek ze dne 18. dubna 2023, E. D. L. (Důvod odmítnutí na základě onemocnění) (C‑699/21, EU:C:2023:295, bod 44 a citovaná judikatura).
28 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, dále jen „rozsudek Popławski II“, EU:C:2019:530, bod 82 a citovaná judikatura).
29 Viz rozsudek Popławski I (bod 43).
30 Viz rozsudek Popławski I (bod 99 a citovaná judikatura)
31 Viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Ne bis in idem) (C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 58 a citovaná judikatura).
32 Viz rozsudek O. G. (body 34 až 36 a citovaná judikatura).
33 Viz bod 50 tohoto stanoviska.
34 V tomto smyslu viz rozsudek Popławski II (bod 92 a citovaná judikatura).
35 Taková odpovědnost vykonávajících justičních orgánů, pokud jde o výkon trestu uloženého vystavujícím členským státem, odráží dobře známou zásadu mezinárodního práva „aut dedere aut punire/judicare“ („vydat nebo potrestat/stíhat“) vyplývající z tradičních dohod o vydávání, které mechanismus EZR nahrazuje. K této zásadě viz v právní nauce zejména Costa, M. J., „Aut Dedere Aut Judicare“, in Caeiro, P. a další (eds.), Elgar Encyclopedia of Crime and Criminal Justice, 2024, s. 175 až 192, zejména s. 185 až 187.
36 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, body 102 a 103, jakož i citovaná judikatura).
37 Pokud jde o rozmanitost vnitrostátních provedení důvodů pro možné odmítnutí výkonu rámcového rozhodnutí 2002/584 viz Bot, S., „Section 2. Une transposition délicate par l’autonomie procédurale conservée aux Etats membres“ in Le mandat d’arrêt européen, Larcier, Brusel, 2009, s. 233 až 246.
38 V tomto smyslu viz zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě o provádění rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy [COM(2020)270 final, zejména s. 18].
39 Pokud jde o obtíže, s nimiž se justiční orgány potýkají při uplatňování čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, viz Weyembergh, A., a Pinelli, L., „Detention Conditions in the Issuing Member State as a Ground for Non-Execution of the European Arrest Warrant: State of Play and Challenges Ahead“, European Criminal Law Review, sv. 12, č. 1, 2022, s. 25 až 52, a zejména 37 až 39.
40 Kromě toho uvádím, že řešení spočívající v uložení výslovné povinnosti vykonávajícímu soudnímu orgánu, aby sám vykonal trest, již bylo zvažováno s cílem reagovat na praktické překážky při uplatňování čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. V tomto smyslu viz „The EAW and prison condition: outcome report of the College thematic discussion“, Eurojust, květen 2017, k dispozici pouze v anglickém jazyce na adrese: https://op.europa.eu/fr/publication-detail/-/publication/9c1ffe17-8c64-11e7-b5c6-01aa75ed71a1.
41 Viz bod 45 tohoto stanoviska.
42 Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 19 a citovaná judikatura).
43 Viz rozsudek Popławski II (bod 36).
44 Viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka vrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 51 a citovaná judikatura).
45 C‑305/22, EU:C:2024:508 (body 41 až 48) (rozsudek dosud nebyl vyhlášen ke dni vypracování tohoto stanoviska).
46 Viz také Oznámení Komise – Příručka k vydávání a výkonu evropského zatýkacího rozkazu (C/2023/1270), zejména body 2.5.2 a 5.5.2.
47 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 20).
48 Viz rozsudek ze dne 15. dubna 2021, AV (Souhrnný rozsudek) (C‑221/19, EU:C:2021:278, bod 35 a citovaná judikatura).
49 Článek 13 rámcového rozhodnutí 2008/909 totiž stanoví, že „[d]okud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly. Po zpětvzetí osvědčení již vykonávající stát trest nevykoná.“
50 Viz bod 54 tohoto stanoviska.
51 V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 5. září 2012, Lopes Da Silva Jorge (C‑42/11, EU:C:2012:517, bod 35 a citovaná judikatura).
52 V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku) (C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 85).
53 Viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 93 a citovaná judikatura). Kromě toho Evropský soud pro lidská práva zakotvil v rámci EZR s odkazem na článek 2 ESLP a článek 2 Listiny „pozitivní procesní povinnost spolupráce“ mezi členskými státy. Viz společný tematický souhrn Evropského soudu pro lidská práva a Agentury Evropské unie pro základní práva s názvem „Mandat d’arrêt européen et droits fondamentaux – Jurisprudence de la CEDH et de la CJUE“, aktualizovaný 28. února 2025, dostupný v anglickém a francouzském jazyce na této adrese: https://ks.echr.coe.int/documents/d/echr-ks/mandat-d-arret-europeen-et-droits-fondamentaux. Tento tematický souhrn upozorňuje, že jeho obsah nezavazuje Evropský soud pro lidská práva.
54 Vydávající justiční orgán může takovou žádost podat rovněž na základě čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909.