1.

„Všechno má jeden konec, pouze klobása má konce dva“.

2.

Může být klobása nakonec masem i zeleninou? Přesněji řečeno, může členský stát zakázat používání názvu „klobása“ a dalších názvů spojených s živočišnými produkty k označení potravin na bázi rostlinných bílkovin, nebo je mu to na základě příslušného unijního práva zapovězeno?

3.

Tak zní klíčová otázka, která vyvstává v projednávané věci, v níž Conseil d’État (Státní rada, Francie) předložila Soudnímu dvoru několik otázek týkajících se výkladu nařízení (EU) č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům ( 2 ).

4.

V roce 2022 přijaly francouzské orgány vyhlášku o používání některých názvů pro označení potravin obsahujících rostlinné bílkoviny (dále jen „vyhláška z roku 2022“) ( 3 ).

5.

Tato vyhláška provádí článek L. 412-10 Code de la consommation (francouzský spotřebitelský zákoník), ve znění z roku 2020, který stanoví: „Názvy používané za účelem označení potravin živočišného původu nesmějí být používány k popisu, uvádění na trh nebo propagaci potravin obsahujících rostlinné bílkoviny. Vyhláška stanoví podíl rostlinných bílkovin, nad jehož rámec nelze tyto názvy používat“ ( 4 ).

6.

Tři samostatné žaloby na neplatnost vyhlášky z roku 2022 podaly následující sdružení a společnosti, které propagují potraviny na bázi rostlinných bílkovin: (i) Association Protéines France (dále jen „Protéines France“) ( 5 ); (ii) Union végétarienne européenne (Evropská vegetariánská unie, dále jen „EVU“) a Association végétarienne de France (Francouzské vegetariánské sdružení; dále jen „AVF“) ( 6 ); a (iii) Beyond Meat, Inc. (dále jen „Beyond Meat) ( 7 ), a to ke Conseil d’État (Státní rada, Francie), která je předkládajícím soudem v projednávané věci.

7.

Příslušná ustanovení vyhlášky z roku 2022 jsou následující. Zaprvé článek 2 pro účely označování zpracovaného výrobku obsahujícího rostlinné bílkoviny zakazuje mimo jiné názvy používající zvláštní terminologii řeznických, uzenářských nebo rybích výrobků, jakož i názvy potravin živočišného původu používané v obchodním styku ( 8 ).

8.

Zadruhé článek 3 vyhlášky z roku 2022 povoluje odchylně od článku 2 používat takové názvy potravin živočišného původu obsahujících rostlinné bílkoviny, pokud nepřesahují určitý procentní podíl ( 9 ). Nejvyšší podíl rostlinných bílkovin je stanoven v příloze vyhlášky z roku 2022 ( 10 ).

9.

Zatřetí podle článku 1 se vyhláška z roku 2022 vztahuje na potraviny obsahující rostlinné bílkoviny vyrobené na vnitrostátním území. V článku 5 se doplňuje, že na výrobky legálně vyrobené nebo uvedené na trh v jiném členském státě, ve státě, který je smluvní stranou Dohody o EHP, nebo v Turecku se nevztahují požadavky stanovené touto vyhláškou.

10.

Francouzské orgány následně v roce 2024 přijaly novou vyhlášku se stejným názvem jako vyhláška z roku 2022 (dále jen „vyhláška z roku 2024“) ( 11 ). Vyhláška z roku 2024 ruší vyhlášku z roku 2022 ( 12 ) a s určitými úpravami zachovává zákaz používat názvy spojené s výrobky živočišného původu k popisu, uvádění na trh nebo propagaci potravin na bázi rostlinných bílkovin. Ke Conseil d’État (Státní rada) byly rovněž podány žaloby zpochybňující legalitu této nové vyhlášky.

11.

Relevantní změny zavedené vyhláškou z roku 2024 jsou následující. Zaprvé článek 2 této vyhlášky stanoví seznam výrazů, jejichž používání je zakázáno pro označování potravin obsahujících rostlinné bílkoviny ( 13 ), který je nyní uveden v příloze I ( 14 ).

12.

Zadruhé článek 3 vyhlášky z roku 2024 opakuje oprávnění používat určité výrazy, které jsou nyní uvedeny v příloze II, pro označení potravin živočišného původu obsahujících rostlinné bílkoviny, které nepřekračují určitý podíl ( 15 ).

13.

Zatřetí článek 5 vyhlášky z roku 2024 je formulován šíře. Nyní stanoví, že na výrobky legálně vyrobené nebo uvedené na trh v jiném členském státě nebo v jakékoli třetí zemi se nevztahují požadavky stanovené v této vyhlášce.

14.

Projednávaná věc má původ v řízení týkajícím se vyhlášky z roku 2022. Podáními ze dne 14. března 2024 a 6. května 2024 Conseil d’État (Státní rada) informovala Soudní dvůr, že předběžné otázky se přijetím vyhlášky z roku 2024 nestaly bezpředmětnými a požadovaný výklad je i nadále nezbytný k tomu, aby mohla rozhodnout o sporu v původním řízení a o žalobách podaných proti vyhlášce z roku 2024.

15.

Tím je podle mého názoru vyřešen případný problém týkající se otázky, zda se žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách nestala bezpředmětnou.

16.

Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí vysvětluje, že vyhlášku z roku 2022 chápe jako vyjádření záměru francouzských orgánů chránit spotřebitele před zavádějícími názvy. Tentýž soud uvádí, že vyhláška z roku 2022 se použije nejen v situacích, kdy jsou názvy označující produkty živočišného původu používány pouze pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin, ale také v případech, kdy jsou v těsné blízkosti těchto názvů uváděny dodatečné údaje, které mají spotřebitele informovat o částečném nebo úplném nahrazení určité složky rostlinnými bílkovinami ve složení těchto potravin. Například používání názvů „sójový steak“ a „rostlinná klobása“ pro označení potravin, v nichž jsou živočišné bílkoviny nahrazeny rostlinnými bílkovinami, je zakázáno.

17.

Předkládající soud žádá o objasnění, zda nařízení 1169/2011 brání vnitrostátním orgánům v přijetí vyhlášky z roku 2022, neboť otázky, na které se tato vyhláška vztahuje, byly výslovně harmonizovány ve smyslu čl. 38 odst. 1 uvedeného nařízení. V závislosti na odpovědi na tuto otázku pokládá předkládající soud několik dalších otázek, které mu umožní rozhodnout o slučitelnosti uvedené vyhlášky s unijním právem.

18.

Za těchto podmínek se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru Protéines France, EVU a Beyond Meat, jakož i francouzská, italská a řecká vláda a Evropská komise. Jednání nebylo nařízeno.

20.

Projednávaná věc spadá do kontextu bojů o názvy rostlinných potravin ve Francii.

21.

Nejedná se však pouze o Francii. Z nedávných zpráv vyplývá, že i další členské státy, jako je Itálie, Polsko a Rumunsko ( 16 ), přijaly nebo zvažují přijetí podobných právních předpisů, které zakazují používání terminologie spojené s masnými a rybími výrobky (dále jen „názvy živočišných produktů“) pro potraviny rostlinného původu. K podobnému vývoji dochází i v jiných zemích světa, například v Jihoafrické republice ( 17 ), ve Švýcarsku ( 18 ) a Spojených státech ( 19 ). Současně některé členské státy, jako je například Německo ( 20 ) a Nizozemsko ( 21 ), přijaly opatření, která výslovně umožňují používání těchto výrazů.

22.

V pozadí těchto bojů o označování potravin stojí různorodé a složité zájmy ( 22 ). Když se však přesouvají z politické do soudní arény, musí aktéři zvolit právní zbraně, ať již se jedná o svobodu projevu ( 23 ), nekalé obchodní praktiky ( 24 ), procesní pochybení ( 25 ) nebo nedostatek pravomoci k regulaci, přičemž posledně jmenovaný aspekt byl uplatněn v projednávané věci.

23.

Jedna skupina argumentů, které jsou často používány v souvislosti s Evropskou unií jakožto víceúrovňovým právním systémem, je založena na nedostatku regulační pravomoci členských států vydávat vnitrostátní předpisy, protože příslušná oblast byla upravena unijními normami. Pokud takové unijní normy existují, členské státy nesmí jednat na vnitrostátní úrovni ( 26 ).

24.

To byl ostatně jeden z právních argumentů, které žalobci uplatnili v řízení před předkládajícím soudem. Za účelem zpochybnění pravomoci francouzských orgánů přijmout vyhlášku z roku 2022 se odvolávají na nařízení č. 1169/2011.

25.

Článek 38 nařízení č. 1169/2011 vyjadřuje zásadu vylučovacího účinku v konkrétní oblasti, na kterou se toto nařízení vztahuje. Stanoví následující:

„1.   V otázkách výslovně harmonizovaných tímto nařízením nesmějí členské státy přijímat ani zachovávat vnitrostátní opatření, pokud to právo Unie nepovoluje. Tato vnitrostátní opatření nesmějí působit překážky volného pohybu zboží včetně diskriminace vůči potravinám pocházejícím z jiných členských států.

2.   Aniž je dotčen článek 39, mohou členské státy přijímat vnitrostátní opatření v otázkách, které nejsou výslovně harmonizovány tímto nařízením, za předpokladu, že jimi nezakáží, neztíží ani neomezí volný pohyb zboží, které je v souladu s tímto nařízením.“ ( 27 )

26.

Na základě tohoto ustanovení je hlavní otázkou vznesenou v projednávané věci, zda francouzská právní úprava spadá pod čl. 38 odst. 1 nařízení č. 1169/2011, nebo spíše pod čl. 38 odst. 2 uvedeného nařízení.

27.

Konkrétně se jedná o to, zda unijní právo již upravuje otázku, zda lze, či nelze používat názvy živočišných produktů pro potraviny rostlinného původu.

28.

Protéines France, EVU a Beyond Meat tvrdí, že články 7 a 17 nařízení č. 1169/2011 ve spojení s ustanoveními bodu 4 části A přílohy VI uvedeného nařízení výslovně harmonizují možnost provozovatelů používat názvy živočišných produktů pro potraviny rostlinného původu, pokud připojí dodatečné údaje o tom, že dotčený výrobek obsahuje rostlinné bílkoviny namísto bílkovin na bázi masa. Tito zúčastnění tedy tvrdí, že členské státy již nemohou tuto otázku upravovat. Komise dospěla k témuž závěru.

29.

Francouzská, italská a řecká vláda zastávají opačné stanovisko.

30.

Nařízení č. 1169/2011 navazuje na směrnici 79/112/EHS ( 28 ) a pozdější směrnici 2000/31/ES ( 29 ). Nařízení č. 1169/2011, založené na článku 114 SFEU, odráží stejně jako jeho předchůdci dva cíle, kterými je zajistit plynulé fungování vnitřního trhu a vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Stanoví soubor harmonizovaných pravidel, která zajišťují, aby spotřebitelé měli k dispozici dostatečné informace o potravinách, a mohli se tak informovaně rozhodovat, zda si zakoupí určité výrobky a které to budou ( 30 ).

31.

Unijní normotvůrce rozhodl o tom, které druhy informací (označované jako povinné údaje) musí provozovatelé poskytovat spotřebitelům při uvádění potravinářských výrobků na trh. Článek 9 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 uvádí mezi těmito údaji název potraviny.

32.

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 ukládá provozovatelům povinnost používat zákonný název potraviny, pokud takový název existuje. Zákonný název může být stanoven unijními právními předpisy, nebo právními předpisy členského státu.

33.

Na unijní úrovni jsou v různých souvislostech stanoveny zákonné názvy pro různé potraviny. Existují například unijní právní předpisy týkající se čokolády ( 31 ), medu ( 32 ), kávy ( 33 ) a ovocných šťáv ( 34 ), jakož i řada dalších. Některé z těchto nástrojů vycházejí z ustanovení týkajících se vnitřního trhu a jiné ze společné zemědělské politiky (dále jen „SZP“).

34.

Z článku 17 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 jasně plyne, že členským státům není bráněno v tom, aby zavedly zákonné názvy, pokud tyto názvy nejsou stanoveny na unijní úrovni. Podle čl. 2 odst. 2 písm. n) uvedeného nařízení se „zákonným názvem“ rozumí název potraviny stanovený v předpisech Unie, které se na ni vztahují, nebo při neexistenci těchto předpisů Unie název uvedený v právních a správních předpisech platných v členském státě, kde se daná potravina prodává konečnému spotřebiteli nebo zařízením společného stravování.

35.

Pokud pro určitou potravinu neexistuje zákonný název, čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 uvádí, že provozovatelé mohou používat buď vžitý, nebo popisný název.

36.

Článek 2 odst. 2 písm. o) nařízení č. 1169/2011 vysvětluje, že „vžitým názvem“ se rozumí název, který je v členském státě, kde se daná potravina prodává, přijat spotřebiteli jako název potraviny, aniž potřebuje další vysvětlení, zatímco čl. 2 odst. 2 písm. p) dotčeného nařízení uvádí, že „popisným názvem“ se rozumí název obsahující popis potraviny, popřípadě rovněž popis jejího použití, který je dostatečně přesný, aby spotřebitelům umožnil poznat skutečnou podstatu potraviny a odlišit ji od jiných produktů, se kterými by mohla být zaměněna.

37.

Tím, že čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1169/2011 stanoví, že popisný název lze použít, pokud vžitý název neexistuje nebo se nepoužívá, podle mého názoru umožňuje, aby si provozovatelé zvolili odlišný název, i když již existuje vžitý název. Taková možnost volby však neexistuje, pokud je název stanoven zákonem.

38.

Název potraviny, stejně jako jakákoli jiná informace poskytovaná spotřebitelům, musí být odpovídající ( 35 ) a nesmí vést k záměně. V tomto ohledu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakazuje uvádění zavádějících informací o potravinách, mimo jiné pokud jde o jejich povahu, totožnost, vlastnosti a složení.

39.

Článek 7 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1169/2011 dále uvádí, že informace o potravinách nesmějí být zavádějící „vyvoláváním dojmu na základě vzhledu, popisu nebo vyobrazení, že je přítomna určitá potravina nebo složka, ačkoli ve skutečnosti byla určitá přirozeně se vyskytující součást nebo běžně používaná složka v této potravině nahrazena odlišnou součástí nebo složkou“.

40.

A konečně bod 4 části A přílohy VI nařízení č. 1169/2011, nadepsaný „Název potraviny a zvláštní průvodní údaje“, na který budu odkazovat jako na „pravidlo přílohy VI“ a který je relevantní pro projednávanou věc, stanoví následující:

„Označení potraviny, v níž byla některá součást nebo složka, jejíž běžné použití nebo přirozený výskyt spotřebitel předpokládá, nahrazena jinou součástí či složkou, musí obsahovat vedle seznamu složek jednoznačný údaj o součásti či složce, jež byla pro částečné nebo úplné nahrazení použita, a to:

41.

Je třeba připomenout, že Soudní dvůr upřesnil, že použití výrazu „název produktu“ v písmeni a) uvedeného pravidla se významově neliší od výrazu „název potraviny“ ( 36 ).

42.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se pravidlo zakazující uvádění zavádějících informací stanovené v článku 7 nařízení č. 1169/2011 vztahuje na používání názvů živočišných produktů pro potraviny rostlinného původu, takže členské státy nesmí regulovat tuto otázku.

43.

Co je předmětem článku 7 nařízení č. 1169/2011? Komu ukládá povinnosti a čeho se týkají? Pro zodpovězení těchto otázek je třeba zohlednit několik aspektů.

44.

Zaprvé sporný unijní akt je nařízením. Není třeba, aby byla nařízení prováděna vnitrostátními právními předpisy, dokonce je to v zásadě zakázáno. Práva a povinnosti vyplývající z nařízení se vztahují přímo na adresáty v členských státech ( 37 ), a to i v případě, že adresáty jsou fyzické osoby. Jinými slovy, nařízení mohou mít přímý horizontální účinek.

45.

Zadruhé mám za to, že článek 7 nařízení č. 1169/2011 ve spojení s článkem 8 uvedeného nařízení ( 38 ) ukládá provozovatelům potravinářských podniků navzdory své obecné formulaci povinnosti. Jednou z těchto povinností je povinnost neuvádět o svých výrobcích zavádějící informace. Vztáhneme-li tuto povinnost na název výrobku, znamená to, že název jejich výrobku dodávaného spotřebitelům nesmí být zavádějící.

46.

V důsledku toho je tato otázka – a sice že provozovatelé mají povinnost neuvádět zavádějící názvy – jak tvrdí Komise, výslovně harmonizována nařízením č. 1169/2011. Členským státům je proto zakázáno, aby ve svých právních předpisech přijaly pravidla týkající se této otázky. Jak uvedl Soudní dvůr, nařízení „v zásadě vylučuje přijetí nebo zachování souběžných vnitrostátních právních předpisů [ze strany členských států].“ ( 39 )

47.

Článek 7 nařízení č. 1169/2011 však nestanoví a ostatně ani nemůže stanovit, které konkrétní názvy jsou pro spotřebitele zavádějící. Otázka, zda je určitý název zavádějící, je otázkou faktickou, která závisí na (gastronomické) kultuře a s ní spojených očekáváních spotřebitelů v členském státě, kde se takový název používá. Může se tedy v jednotlivých státech lišit ( 40 ). Nařízení č. 1169/2011 nepředpokládá jednotná očekávání v rámci Unie ve vztahu k potravinám. Dovoluje, aby mezi členskými státy existovaly rozdíly ( 41 ). To je důvod, proč měl Soudní dvůr za to, že přísluší vnitrostátním soudům, aby rozhodly o otázce, zda může označení určitých výrobků uvést spotřebitele v omyl ( 42 ).

48.

Mohou členské státy předem a prostřednictvím obecného právního předpisu stanovit, které názvy jsou zavádějící?

49.

Podle předkládajícího soudu byla vyhláška z roku 2022 přijata s cílem chránit spotřebitele před zavádějícími názvy (viz bod 16 tohoto stanoviska).

50.

Kdyby však používání například názvu „sójová klobása“ skutečně uvádělo francouzské spotřebitele v omyl, bylo by užívání tohoto názvu vyloučeno již samotným článkem 7 nařízení č. 1169/2011. Taková situace si nevyžaduje žádnou další právní úpravu, pouze vymáhání tohoto zákazu v konkrétních situacích ( 43 ).

51.

Obecně platná vnitrostátní právní úprava rozhodující o tom, které názvy jsou zavádějící a které nikoli, by odňala provozovatelům právo, které jim podle všeho přiznává nařízení č. 1169/2011. Pokud pro určitou potravinu není dán zákonný název, mohou provozovatelé podle článku 17 nařízení č. 1169/2011 zvolit vžitý nebo jakýkoli jiný vhodný popisný název výrobku.

52.

Toto právo zvolit si název je omezeno dvěma povinnostmi. Jednu stanoví článek 7 nařízení č. 1169/2011, který zapovídá provozovatelům zvolit si zavádějící název, a druhou článek 17 uvedeného nařízení, který provozovatelům ukládá povinnost používat zákonný název, pokud takový název existuje.

53.

Jak již bylo vysvětleno, zákonné názvy určitých druhů potravin mohou být stanoveny právními předpisy členských států, pokud se na tyto potraviny nevztahuje žádná unijní právní úprava. Nařízení č. 1169/2011 však nestanoví nic ohledně možných důvodů, pro které může být zákonný název stanoven.

54.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku následovně. Nařízení č. 1169/2011 brání tomu, aby členské státy rozhodovaly na základě obecných právních předpisů o tom, které názvy jsou zavádějící. Členským státům však nic nebrání v tom, aby prostřednictvím obecných právních předpisů stanovily zákonné názvy určitých potravin, pokud tyto zákonné názvy nejsou stanoveny unijním právem.

55.

Relevantní otázka, na kterou má v konečném důsledku odpovědět předkládající soud, tedy zní, co je skutečně předmětem francouzské právní úpravy. K této otázce se vrátím v bodech 82 až 98 tohoto stanoviska.

56.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda pravidlo přílohy VI ve spojení s článkem 17 nařízení č. 1169/2011 výslovně harmonizovalo možnost používat názvy živočišných produktů k popisu, uvádění na trh nebo propagaci potravin, v nichž je maso nahrazeno rostlinnými bílkovinami (dále jen „náhražka“).

57.

Zúčastnění na řízení před Soudním dvorem se především neshodnou na použitelnosti pravidla přílohy VI na situaci, kdy je maso nahrazeno v potravinách rostlinnými bílkovinami.

58.

Protéines France, EVU a Beyond Meat tvrdí, že pravidlo přílohy VI se opravdu na takovéto náhražky vztahuje. Jak jsem pochopila jejich argumentaci, jsou toho názoru, že unijní normotvůrce povolil používání názvů živočišných produktů u výrobků, v nichž je maso nahrazeno rostlinnými bílkovinami, za předpokladu, že spotřebitelé jsou řádně informováni prostřednictvím dodatečných údajů připojených k názvu potraviny, a nejsou tedy uváděni v omyl. Členské státy tedy nemohou zakázat používání názvu pro náhražku, která odpovídá těmto požadavkům.

59.

Naproti tomu francouzská, italská a řecká vláda, jakož i Komise mají za to, že pravidlo přílohy VI není za okolností projednávané věci použitelné. V podstatě tvrdí, že se toto pravidlo nevztahuje na potraviny sestávající z jediné složky ( 44 ) ani se nevztahuje na případ úplné náhražky.

60.

Mám za to, že argumentační linie předložená uvedenými členskými státy a Komisí není přesvědčivá. Domnívám se naopak, že pravidlo přílohy VI se vztahuje na používání názvů živočišných produktů pro rostlinné náhražky ( 45 ).

61.

Dříve než vysvětlím, proč tomu tak je, je třeba se zabývat jednou dílčí otázkou. Použití pravidla přílohy VI předpokládá, že spotřebitelé budou při setkání se s výrobky s názvy obsaženými ve francouzských právních předpisech očekávat, že obsahují maso.

62.

Připomínám, že pravidlo přílohy VI se použije v případě, že „některá součást nebo složka, jejíž běžné použití nebo přirozený výskyt spotřebitel předpokládá, [byla] nahrazena jinou součástí či složkou“ ( 46 ).

63.

Zdá se, že mezi zúčastněnými na řízení před Soudním dvorem není sporu o tom, že spotřebitelé skutečně očekávají, že potravina označená pouze názvem „klobása“, „steak“ nebo jiným výrazem uvedeným ve francouzské právní úpravě bude produktem živočišného původu.

64.

Na základě tohoto předpokladu budu pokračovat v analýze otázky, na které druhy náhražek se pravidlo přílohy VI vztahuje.

65.

Pravidlo přílohy VI je podle jeho výslovného znění relevantní pro situace, kdy je složka, kterou spotřebitelé v dané potravině očekávají, částečně nebo zcela nahrazena jinou složkou. Znění tohoto pravidla se tedy vztahuje na situaci, kdy například klobása neobsahuje žádné maso, ale pouze rostlinné bílkoviny. Ze znění tohoto pravidla navíc nikterak nevyplývá, že by se dotčené pravidlo vztahovalo pouze na potraviny obsahující více než jednu složku.

66.

Zasadíme-li pravidlo přílohy VI do širšího kontextu nařízení č. 1169/2011, jeví se být relevantním čl. 7 odst. 1 písm. d) uvedeného nařízení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že použití názvu potraviny, který naznačuje přítomnost složky, jež je v potravině obvykle přítomna (maso), ale která byla ve skutečnosti nahrazena jinou složkou (rostlinná bílkovina), je v zásadě zavádějící, a tudíž zakázané.

67.

V tomto ohledu lze na pravidlo přílohy VI nahlížet v tom smyslu, že poskytuje řešení, v rámci něhož lze sporný název používat, i když očekávaná složka byla nahrazena. Řešení spočívá v připojení údaje doplňujícího název, který objasňuje náhradní složku. Jako příklad lze uvést, že ačkoliv název „klobása“ vyvolává očekávání přítomnosti masa, výraz „zeleninová klobása“ může objasňovat, že maso bylo v tomto výrobku nahrazeno rostlinnými bílkovinami ( 47 ).

68.

Použitelnost pravidla přílohy VI na nahrazování masa rostlinnými bílkovinami potvrzuje i legislativní historie.

69.

V průběhu rozhodovacího procesu se Evropský parlament i Rada Evropské unie shodly na tom, že pro označení potravinové náhražky obsahující odlišné složky je možné použít název původní potraviny, jejíž složky byly nahrazeny. Neshodly se však na tom, jakým způsobem mají být o této skutečnosti spotřebitelé informováni. Parlament navrhoval použití určitých výrazů, jako je například „napodobenina potraviny“ ( 48 ), Rada s tímto nesouhlasila a upřednostňovala, aby byl vedle názvu potraviny uváděn i jasný údaj o náhradní složce ( 49 ). V konečném znění bylo dosaženo kompromisu, takže tento údaj měl být umístěn v těsné blízkosti názvu a v určité velikosti písma ( 50 ).

70.

Z legislativní historie tedy vyplývá, že Parlament ani Rada nechtěly zabránit používání názvů, které jsou vžité pro jeden druh potravin, také pro jiný druh potravin; rozcházely se pouze v navrhovaném řešení, jak předejít případnému omylu na straně spotřebitelů.

71.

Z výše uvedeného vyplývá, že pravidlo přílohy VI se vztahuje na nahrazení masa rostlinnými bílkovinami.

72.

Z rozsudku ve věci TofuTown.com ( 51 ) vyplývá, že použití pravidla přílohy VI může být vyloučeno stanovením zákonného názvu.

73.

Jak již bylo vysvětleno (viz body 32 až 37 tohoto stanoviska), podle článku 17 nařízení č. 1169/2011 musí provozovatelé označovat své potraviny jejich zákonným názvem, pokud existuje. Pokud takový název neexistuje, pak s ohledem na skutečnost, že mají povinnost své výrobky pojmenovat, mohou použít název vžitý nebo popisný.

74.

Věc TofuTown.com se týkala otázky, zda lze používat takové pojmy, jako je „tofu máslo“, „vegetariánský sýr“ a „sójové mléko“, jelikož nařízení (EU) č. 1308/2013 ( 52 ) stanoví konkrétní definice pojmů „mléko“ a „mléčné výrobky“, včetně pojmů „máslo“ a „sýr“. Soudní dvůr rozhodl, že tyto pojmy nemohou být použity k označení čistě rostlinných produktů, a to ani v případě, že vedle jejich názvů jsou uvedeny dodatečné údaje o náhradní složce. Měl za to, že tyto pojmy jsou vyhrazeny výhradně pro mléčné výrobky ( 53 ).

75.

Nařízení č. 1308/2013 dále vyhradilo výhradně pro mléčné výrobky tyto názvy ve smyslu článku 17 nařízení č. 1169/2011, které jsou skutečně používané pro mléčné výrobky. To se týkalo i takových vžitých názvů, jako je pojem „Sahne“ v němčině. Na rozdíl od pojmu „Rahm“, pojem „Sahne“ nebyl do nařízení č. 1308/2013 zahrnut. Soudní dvůr měl nicméně za to, že tento vžitý název rovněž nelze použít pro označení čistě rostlinného produktu ( 54 ).

76.

Domnívám se, že tento rozsudek lze vykládat následujícím způsobem: pokud má výrobek zákonný název, není možné tento zákonný název použít, a to ani s dodatečným údajem, pro označení výrobku, který obsahuje nahrazené složky. To znamená, že pokud by například pojem „klobása“ byl zákonným názvem, nemohl by být použit pro označení výrobku, který obsahuje čistě rostlinné bílkoviny, a to ani v případě, že by byl uveden takový dodatečný údaj, jako je například výraz „zeleninová klobása“.

77.

Z rozsudku ve věci TofuTown.com lze vyvodit závěr, že pravidlo přílohy VI umožňuje používat názvy živočišných produktů pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin s dodatečným údajem připojeným k názvu potraviny pouze v případě, že název živočišného produktu není zákonným názvem. Stanovením zákonného názvu může normotvůrce zakázat jeho použití pro jakoukoliv náhražku.

78.

Takový zákonný název může být stanoven unijním právem, jako tomu bylo ve věci TofuTown.com, nebo neexistuje-li žádná unijní právní úprava, vnitrostátním právem.

79.

V důsledku toho mohou členské státy zakázat používání vžitých názvů živočišných produktů pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin tím, že tyto vžité názvy změní na názvy zákonné.

80.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou otázku následovně. Pravidlo přílohy VI ve spojení s článkem 17 nařízení 1169/2011 výslovně neharmonizovalo používání názvů náhražek. Tato ustanovení ponechávají členským státům možnost stanovit zákonné názvy a vyhradit je tímto způsobem pro konkrétní potraviny.

81.

Vzhledem k tomu, že normotvůrce může pravidlo přílohy VI vyloučit stanovením zákonných názvů, je opět relevantní otázka, kterou má v konečném důsledku zodpovědět předkládající soud, a sice co je skutečně předmětem francouzské právní úpravy. Nyní se budu této otázce věnovat.

82.

Zúčastnění na řízení před Soudním dvorem zaujímají podle všeho rozdílné postoje, pokud jde o otázku, zda francouzská právní úprava stanoví zákonné názvy produktů živočišného původu.

83.

Francouzská vláda ve svém písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru nezaujala stanovisko k tomu, zda francouzské orgány zamýšlely zavést zákonné názvy. Protéines France však tvrdí, že francouzské orgány v rámci vnitrostátního řízení odmítly hypotézu, že vyhláška z roku 2022 zavedla zákonné názvy ( 55 ). Kontext tohoto tvrzení nebyl objasněn.

84.

Mám za to, že otázka, zda francouzské právní předpisy upravily zákonné názvy, musí být posuzována objektivně, a to na základě účinku, který tyto předpisy mají. Úmysl vnitrostátních orgánů není pro toto posouzení rozhodující.

85.

Pokud je důsledkem vnitrostátní právní úpravy skutečnost, že určité názvy jsou vyhrazeny pro určité druhy výrobků, stanoví tato právní úprava zákonné názvy. Je tomu tak i tehdy, jestliže formálně tyto právní předpisy neuvádějí, že upravují názvy potravin.

86.

Na základě informací obsažených ve spise se domnívám, že francouzská právní úprava skutečně stanoví zákonné názvy některých potravin na bázi masa.

87.

Především je zřejmé, že existuje prostor pro regulaci názvů masných výrobků na vnitrostátní úrovni, vzhledem k tomu, že tyto názvy nejsou stanoveny na unijní úrovni, jako je tomu například u mléčných výrobků. Pokud je mi známo, v unijních právních předpisech až na několik výjimek ( 56 ) neexistují žádné zákonné názvy pro konkrétní masné výrobky ( 57 ).

88.

V tomto ohledu Parlament v rámci unijních právních předpisů týkajících se SZP předložil pozměňovací návrh, jehož cílem bylo omezit používání určitých výrazů na masné výrobky. Tento pozměňovací návrh zněl takto: „Názvy, které spadají do působnosti článku 17 [nařízení č. 1169/2011] a které se v současnosti používají pro masné výrobky a masné polotovary, jsou vyhrazeny výhradně pro výrobky obsahující maso. K těmto označením například patří: steak, párek, řízek, burger, hamburger.“ ( 58 ) Od tohoto pozměňovacího návrhu však bylo upuštěno ( 59 ).

89.

Pokud unijní normotvůrce mohl tyto názvy upravit na unijní úrovni, ale neučinil tak, proč by členský stát nemohl učinit totéž na vnitrostátní úrovni?

90.

Stejně jako unijní právní předpisy, od nichž bylo upuštěno, vyhrazuje francouzská právní úprava určité názvy pro produkty živočišného původu. Jak uvedla společnost Beyond Meat, tato právní úprava v praxi znemožňuje používat jakékoli názvy živočišných produktů pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin.

91.

Francouzská právní úprava totiž kodifikuje vžité nebo popisné názvy masa, čímž je mění na názvy zákonné. V tomto ohledu se francouzská právní úprava příliš neliší od unijní právní úpravy týkající se mléka a mléčných výrobků, která byla předmětem sporu ve věci TofuTown.com. Stejně jako nařízení č. 1308/2013 sice nedefinuje přesný obsah uvedených mléčných výrobků, jako je máslo a sýr, ale požaduje, aby obsahovaly mléko, francouzská právní úprava taktéž nedefinuje přesný obsah jednotlivých uvedených výrobků, ale vyplývá z ní, že tyto výrobky musí obsahovat maso.

92.

Podobně jako nařízení č. 1308/2013 dotčené ve věci TofuTown.com, které odkazovalo na názvy skutečně používané pro mléčné výrobky, aniž je výslovně vyjmenovávalo, odkazuje francouzská právní úprava na názvy skutečně používané pro masné výrobky – jako jsou zvláštní výrazy používané pro řeznictví a uzenářství – čímž z nich činí, stejně jako to uznal Soudní dvůr ve věci TofuTown.com, zákonné názvy vyhrazené pouze pro výrobky obsahující maso.

93.

Je důležité, co bylo podkladem pro vnitrostátní právní úpravu?

94.

Domnívám se, že pro určení, zda určitá právní úprava zavedla zákonné názvy, nejsou takové důvody důležité. Ať již francouzské orgány skutečně zamýšlely chránit spotřebitele nebo masný průmysl, nebo je důvodem této právní úpravy ochrana národního gastronomického dědictví, jak tvrdí italská vláda, zachování jazykové rozmanitosti nebo jakýkoli jiný důvod, nemá to vliv na odpověď na otázku, zda je důsledkem této právní úpravy vyhrazení určitých názvů pro určité výrobky. To je podle mého názoru jediná relevantní otázka.

95.

Rovněž se přikláním k argumentům předloženým italskou vládou, že zákaz používat pro určité potraviny název, který se obvykle používá pro jiné potraviny, se rovná vyhrazení tohoto názvu pro původní potravinu. Nezáleží na tom, že formálně není stanoveno, že se jedná o zákonné názvy.

96.

Vztáhneme-li tyto úvahy na francouzskou právní úpravu, pak platí, že zákaz používat názvy živočišných produktů pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin se rovná vyhrazení těchto názvů pro potraviny na bázi masa.

97.

Mám tudíž za to, že francouzská právní úprava skutečně stanoví zákonné názvy. To však v konečném důsledku přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

98.

Lze shrnout, že článek 7 nařízení č. 1169/2011 ani pravidlo přílohy VI ve spojení s článkem 17 uvedeného nařízení nebrání členským státům, aby stanovily zákonné názvy (v případě neexistence zákonných názvů stanovených na unijní úrovni). Pokud tedy francouzská právní úprava stanoví zákonné názvy, spadá do působnosti čl. 38 odst. 2 uvedeného nařízení.

99.

S ohledem na můj návrh považovat francouzskou právní úpravu za úpravu, která spadá do působnosti čl. 38 odst. 2 nařízení č. 1169/2011, je nutno odpovědět na soubor otázek uvedených v rámci čtvrté otázky.

100.

Odpověď na podotázky uvedené pod písm. a) a b) čtvrté otázky vyplývá z analýzy druhé otázky.

101.

Články 9 a 17 nařízení č. 1169/2011 nebrání tomu, aby členské státy přijaly vnitrostátní opatření, kterým stanoví podíly rostlinných bílkovin, do jejichž dosažení je za účelem popisu, uvádění na trh nebo propagace potravin obsahujících rostlinné bílkoviny povoleno používat názvy označující potraviny živočišného původu. Stanovením těchto podílů členské státy ve skutečnosti stanoví zákonné názvy.

102.

Přijetím vnitrostátních opatření, která zakazují používání některých vžitých a popisných názvů, a to i tehdy, jsou-li k těmto názvům připojeny dodatečné údaje, mění členský stát tyto vžité a popisné názvy na názvy zákonné, k čemuž je oprávněn.

103.

Předkládající soud v rámci podotázky uvedené pod písm. c) čtvrté otázky podle všeho žádá o potvrzení rozhodnutí, které již učinil. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že tvrzení, že vyhláška z roku 2022 porušuje ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu zboží, bylo předloženo v původním řízení jako samostatné tvrzení a předkládající soud jej odmítl. Uvedený soud vysvětlil, že měl za to, že uvedená vyhláška nevytváří překážku pro dovoz potravin z jiných členských států ani pro jejich vývoz z Francie do jiných členských států.

104.

Připomínám, že je-li francouzská právní úprava klasifikována jako úprava otázek, které nejsou výslovně harmonizovány nařízením č. 1169/2011, pak je na základě čl. 38 odst. 2 uvedeného nařízení tato právní úprava dovolena „za předpokladu, že nezakáží, neztíží ani neomezí volný pohyb zboží“.

105.

Francouzská vláda tvrdí, že francouzská právní úprava je v souladu s čl. 38 odst. 2 nařízení č. 1169/2011, neboť se týká čistě vnitřní situace, a nevztahuje se na ni tedy zásada volného pohybu zboží. Taková opatření, jejichž účelem není upravit obchod se zbožím mezi členskými státy, nemohou představovat překážku volného pohybu zboží.

106.

Naproti tomu EVU a Beyond Meat zastávají názor, že vyhláška z roku 2022 omezuje volný pohyb zboží. Tvrdí rovněž, že uvedená vyhláška nesleduje žádný cíl obecného zájmu a není ani nezbytná ani přiměřená.

107.

V této souvislosti připomínám, že francouzská právní úprava se vztahuje pouze na potraviny vyrobené ve Francii pro francouzský trh. Tyto právní předpisy tedy upravují čistě vnitřní situaci, která je mimo oblast působnosti ustanovení Smlouvy týkajících se svobod trhu.

108.

Soudní dvůr například ve věci Mathot ( 60 ) určil, že pravidla pro označování másla vztahující se pouze na belgické výrobce, a nikoli na výrobce z jiných členských států, neomezují dovoz másla ani neohrožují uvádění dováženého másla na trh (podle nynějšího článku 34 SFEU). Proto neporušovala pravidla volného pohybu.

109.

Soudní dvůr nedávno ve věci Asociación Nacional de Productores de Ganado Porcino ( 61 ) uvedl, že vnitrostátní právní úpravě, která stanovila, že určité obchodní označení pro iberská prasata („iberico de cebo“) může být přiděleno pouze výrobkům, které splňují určité podmínky stanovené touto právní úpravou omezenou na vnitrostátní území, nebrání článek 34 SFEU týkající se omezení dovozu, ani článek 35 SFEU týkající se omezení vývozu. Tato právní úprava obsahovala ustanovení, které umožňovalo, aby byly výrobky z jiných členských států s obdobnými označeními dováženy a uváděny na trh ve Španělsku pod těmito označeními, aniž jsou splněny podmínky stanovené touto právní úpravou.

110.

Francouzská právní úprava obsahuje podobná ustanovení.

111.

Vnitrostátní právní úprava, která nespadá do působnosti pravidel o volném pohybu, nemusí být odůvodněna ( 62 ). Argumenty, že taková právní úprava není přiměřená, jsou proto z hlediska unijního práva bezpředmětné, neboť tato právní úprava nevytváří překážku obchodu.

112.

Beyond Meat doplňuje argument týkající se aspektu, proč by na vyhlášku z roku 2022 mohlo být nahlíženo tak, že vytváří překážku obchodu. Zdůrazňuje, že provozovatelé řídí složité dodavatelské řetězce, které pokrývají vícero členských států, a proto tato vyhláška vytváří pro provozovatele usazené v jiných členských státech značná právní rizika při uvádění jejich výrobků na trh ve Francii, neboť budou muset prokázat původ svých výrobků a dodržení právních předpisů některého z jiných členských států.

113.

Lze souhlasit s tím, že tento argument má určitou váhu. Vyhláška z roku 2022 stanoví, že se nevztahuje na výrobky pocházející z jiných členských států, států EHP a Turecka. Aby se tedy na dovozce nevztahovala její ustanovení, musel by prokázat, že výrobek pochází z jednoho z těchto států, což by mohlo vést ke vzniku další administrativní zátěže a nákladů.

114.

Uvedené ustanovení vyhlášky z roku 2022 však bylo změněno. Vyhláška z roku 2024 nyní stanoví, že se její ustanovení nevztahují na žádný dovážený výrobek, což znamená, že dovozci nemusí prokazovat původ dovážené potraviny, aby se vyhnuli použití této vyhlášky.

115.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na podotázku pod písm. c) čtvrté otázky v tom smyslu, že nařízení č. 1169/2011 nebrání tomu, aby členské státy přijaly právní předpisy, které se vztahují výlučně na čistě vnitřní situace, a že taková opatření nemusí být odůvodněna.

116.

Dodávám nicméně, že odůvodnění může být stále nezbytné z hlediska vnitrostátního práva. Diskuse o důvodech pro přijetí či nepřijetí právních předpisů stanovujících zákonné názvy jsou mimoto záležitostí vnitrostátních politických procesů.

117.

Politické boje se však mohou přenést na půdu Unie, protože Evropská unie může rozhodnout o zavedení zákonných názvů, nebo jejich zavedení zabránit. Argumenty vznesené v průběhu tohoto řízení, podle nichž je zákaz používání názvů živočišných produktů pro potraviny na bázi rostlinných bílkovin v rozporu s takovými politikami EU, jako je „strategie ‚od zemědělce ke spotřebiteli‘ “ ( 63 ), nebo obecně Zelená dohoda pro Evropu, jsou důležitými argumenty. Nicméně dokud nezasáhne unijní normotvůrce, soudcům Soudního dvora, respektive ani mně samotné, nepřísluší hodnotit odůvodněnost zákazu používání názvů živočišných produktů pro potraviny rostlinného původu ve Francii nebo v jakémkoliv jiném členském státě, ať již je náš osobní názor na věc jakýkoli.

118.

Třetí otázka je položena pro případ, že první nebo druhá otázka bude zodpovězena tak, že členské státy nesmí přijmout taková opatření, jako je vyhláška z roku 2022. Pokud by se Soudní dvůr ztotožnil s mým návrhem, není třeba na třetí otázku odpovídat. Přesto podpůrně předkládám její stručné posouzení.

119.

Odpověď na podotázku pod písm. b) třetí otázky zní tak, že pokud členské státy nemají zbytkovou pravomoc k regulaci, nemohou stanovit podíly rostlinných bílkovin pro používání názvů živočišných produktů.

120.

Pokud jde o podotázku pod písm. a) třetí otázky, která se týká ukládání správních sankcí, je zřejmé, že i v případě výslovné harmonizace členské státy mohou, ba dokonce musí zajistit účinné uplatňování unijních předpisů. Jestliže vnitrostátní orgány shledají, že správní sankce jsou účinnou metodou pro zajištění účinnosti unijních předpisů, nic jim nebrání ukládat takové sankce za nedodržení požadavků stanovených v nařízení č.1169/2011.

121.

Tuto tezi potvrzuje, jak uvádí Komise, nařízení (ES) č. 178/2002 ( 64 ), které svěřuje členským státům odpovědnost za dodržování potravinového práva. Ta zahrnuje stanovení pravidel pro sankce ( 65 ).

122.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na podotázku pod písm. a) třetí otázky v tom smyslu, že nařízení č. 1169/2011 nebrání členským státům ukládat správní sankce v případě nedodržení uvedeného nařízení.

123.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky, které položila Conseil d’État (Státní rada, Francie) následovně: