1.

Projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal Sozialgericht Detmold (soud pro sociální záležitosti v Detmoldu, Německo) v rámci sporu mezi FL a Jobcenter Arbeitplus Bielefeld (úřad práce v Bielefeldu, Německo) ( 2 ), který mu odmítl přiznat dávky základní sociální ochrany stanovené německou právní úpravou. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo odůvodněno titulem, na jehož základě měl FL oprávněný pobyt na německém území, napadá FL za účelem získání těchto dávek skutečnost, že mu nemůže být přiznáno právo pobytu podle této právní úpravy, založené na výkonu rodičovské zodpovědnosti vůči jeho dítěti, a to pouze z toho důvodu, že dítě nemá německou státní příslušnost.

2.

Na rozdíl od předchozích žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce v oblasti dávek sociální pomoci, kterých se domáhal „mobilní“ občan Evropské unie ( 3 ), byla nyní Soudnímu dvoru předložena dosud neřešená otázka nerovného zacházení, pokud jde o podmínky přiznání vnitrostátního práva pobytu, a nikoli jeho finančních účinků ve srovnání s tuzemskými státními příslušníky.

3.

Soudní dvůr je totiž žádán o rozhodnutí, zda jsou s unijním právem slučitelné předpisy týkající se vnitrostátního práva pobytu, které se na „mobilního“ občana Unie nevztahuje, protože jeho dítě není státním příslušníkem hostitelské země, v situaci, kdy podmínky přiznání tohoto práva spadají do pravomoci tohoto členského státu.

4.

Okolnosti věci v původním řízení proto dávají Soudnímu dvoru příležitost upřesnit rozsah působnosti článku 24 směrnice 2004/38/ES ( 4 ) týkajícího se rovného zacházení, a to s ohledem na jeho nedávnou judikaturu týkající se situace „mobilních“ občanů Unie, kterým je právo pobytu přiznáno na základě vnitrostátní právní úpravy, jež je osvobozuje od povinnosti splňovat podmínky týkající se prostředků stanovené touto směrnicí ( 5 ).

5.

Článek 18 první pododstavec SFEU stanoví:

„V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“

6.

Článek 14 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zachování práva pobytu“, v odstavcích 2 a 4 stanoví:

„2.   Občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené v článcích 7, 12 a 13, dokud splňují podmínky uvedených ustanovení.

[…]

4.   Odchylně od odstavců 1 a 2 a aniž je dotčena kapitola VI, nesmějí být v žádném případě vyhoštěni občané Unie ani jejich rodinní příslušníci, pokud:

[…]

7.

Článek 24 této směrnice, nadepsaný „Rovné zacházení“, stanoví:

„1.   S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. […]

2.   Odchylně od odstavce 1 není hostitelský členský stát povinen přiznat nárok na sociální pomoc v prvních třech měsících pobytu nebo případně během delšího období stanoveného v čl. 14 odst. 4 písm. b), […] osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům.“

8.

Článek 37 uvedené směrnice, nadepsaný „Příznivější vnitrostátní předpisy“, stanoví:

„Touto směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti této směrnice.“

9.

Ustanovení § 28 Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území) ( 6 ) ze dne 30. července 2004 ( 7 ) (dále jen „AufenthG“), které je nadepsáno „Sloučení rodiny s německými státními příslušníky“, v odstavci 1 stanoví:

„Povolení k pobytu se udělí cizinci, který je

má-li daný německý státní příslušník obvyklý pobyt na spolkovém území. […]“

10.

Ustanovení § 11 odst. 14 Gesetz über die allgemeine Freizügigkeit von Unionsbürgern (zákon o volném pohybu občanů Unie) ( 8 ) ze dne 30. července 2004 ( 9 ) (dále jen „FreizügG/EU“) stanoví:

„Aufenth[G] se použije i v případě, že přiznává příznivější právní postavení než tento zákon. […]“

11.

Ustanovení § 7 Sozialgesetzbuch Zweites Buch, Grundsicherung für Arbeitsuchende (kniha II zákoníku sociálního zabezpečení, základní sociální ochrana pro uchazeče o zaměstnání ( 10 )) ( 11 ) (dále jen „SGB II“), které je nadepsáno „Příjemci dávek“, v odstavci 1 stanoví:

„Dávky podle této knihy obdrží osoby, které:

Vyňati jsou:

[…]

a jejich rodinní příslušníci,

[…]

[…] Odchylně od druhé věty bodu 2 dávky poskytované podle této knihy cizím státním příslušníkům a jejich rodinným příslušníkům náleží v případě, že mají po dobu nejméně pěti let obvyklý pobyt na spolkovém území […]“

12.

Ustanovení § 23 Sozialgesetzbuch Zwölftes Buch, Sozialhilfe (kniha XII zákoníku sociálního zabezpečení, sociální pomoc) ( 12 ) (dále jen „SGB XII“), které je nadepsáno „Sociální pomoc pro cizí státní příslušníky“, stanoví:

„1)   Podle této knihy se poskytují příspěvek na živobytí, příspěvek v nemoci, v těhotenství a mateřství, jakož i příspěvek na péči cizincům, kteří fakticky pobývají v tuzemsku. Ustanovení čtvrté kapitoly tím nejsou dotčena. V ostatních případech lze dávky sociální pomoci poskytnout, pokud je to v daném případě odůvodněné. Omezení podle první věty se nevztahují na cizince, kteří jsou držiteli povolení k pobytu na neomezenou dobu nebo povolení k přechodnému pobytu a mají v úmyslu trvale pobývat na spolkovém území. Tím nejsou dotčeny právní předpisy, na jejichž základě má nebo musí být vedle dávek uvedených v první větě poskytovány i jiné dávky sociální pomoci.

[…]

3)   Dávky poskytované podle odstavce 1 nebo podle čtvrté kapitoly cizincům ani jejich rodinným příslušníkům nenáleží, pokud

[…]

[…]

[…] Odchylně od první věty bodu 2 a 3 dávky poskytované podle odst. 1 první a druhé věty cizincům a jejich rodinným příslušníkům náleží v případě, že po dobu nejméně pěti let bez podstatného přerušení pobývají na spolkovém území […]“

13.

Žalobce v původním řízení, FL, polský státní příslušník, přicestoval z Nizozemska do Německa dne 30. května 2020 spolu se svou „družkou, se kterou není sezdán“ ( 13 ), která je rovněž polskou státní příslušnicí. Tato družka pobývala v Nizozemsku krátce, v Německu však pobývala již od 30. srpna 2015, kdy přicestovala z Polska.

14.

Jejich společné dítě se narodilo dne 27. listopadu 2020 v Německu a má rovněž polskou státní příslušnost.

15.

FL, jeho družka a jejich společné dítě požádali Jobcenter Bielefeld o dávky základní sociální ochrany podle SGB II. Rozhodnutími ze dne 3. a 21. prosince 2020 Jobcenter Bielefeld žádosti družce FL vyhověl s účinností od 30. května 2020 a v případě dítěte ode dne jeho narození. Naproti tomu rozhodnutím ze dne 21. dubna 2021 byla žádost FL pro období od 30. května 2020 do 28. února 2021 zamítnuta z důvodu, že FL má právo pobytu pouze za účelem hledání zaměstnání a na základě žádného jiného důvodu nemá právo pobytu, které by mu mohlo zakládat nárok na vyplácení dávek podle SGB II.

16.

Rozhodnutím ze dne 19. července 2021 Jobcenter Bielefeld zamítl opravný prostředek FL jako neopodstatněný, přičemž přijal v podstatě stejné odůvodnění. Jobcenter Bielefeld zejména rozhodl, že se FL nemůže dovolávat práva pobytu:

17.

Kromě toho podle Jobcenter Bielefeld nelze s ohledem na článek 4 nařízení (ES) č. 883/2004 ( 17 ) vykládat § 28 AufenthG v tom smyslu, že unijní právo vyžaduje, aby bylo svobodnému otci občana Unie nepodléhajícího povinné školní docházce přiznáno právo pobytu.

18.

Kromě toho pouhá skutečnost, že svobodný otec nepobírá žádnou dávku základní sociální ochrany podle SGB II, nezbavuje jeho družku možnosti skutečného využití práv volného pohybu a pobytu.

19.

FL podal proti tomuto rozhodnutí dne 12. srpna 2021 žalobu k předkládajícímu soudu. V podstatě se domnívá, že právo na pobyt vyplývá z ustanovení § 28 odst. 1 první věty bodu 3 AufenthG ve spojení s § 6 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (základní zákon Spolkové republiky Německo) ( 18 ) a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 19 ). Tvrdí, že je v rozporu s unijním právem omezit sloučení rodiny pro účely výkonu rodičovské zodpovědnosti na výkon rodičovské zodpovědnosti vůči „německému státnímu příslušníkovi“. To představuje nepřiměřenou diskriminaci a omezení volného pohybu ( 20 ).

20.

Jobcenter Bielefeld a Amt für soziale Leistungen (Sozialamt) der Stadt Bielefeld (Úřad pro sociální dávky v Bielefeldu, Německo) jakožto vedlejší účastník řízení v odpovědi tvrdily, že právo pobytu nemůže vyplývat z § 28 odst. 1 první věty bodu 3 AufenthG, který se již podle svého znění vztahuje pouze na „německé státní příslušníky“, a nikoli na „občany Unie“. Rozlišování mezi „německými státními příslušníky“ a „cizinci“ je neodmyslitelnou součástí vnitrostátní právní úpravy o přistěhovalectví a pobytu. Tato právní úprava podle nich není v rozporu s unijním právem.

21.

Předkládající soud uvádí, že judikatura vyšších soudů se liší v tom, zda nevydání povolení k pobytu občanu Unie, který vykonává rodičovskou zodpovědnost vůči nezletilému dítěti s bydlištěm na spolkovém území, které požívá práva na volný pohyb a je státním příslušníkem jiného členského státu, představuje diskriminaci.

22.

Tento soud rovněž uvádí, že Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) v usnesení ze dne 4. října 2019 ( 21 ), poukázal na to, že v judikatuře vyšších soudů pro sociální záležitosti a v odborné literatuře existují rozdílné názory na to, zda jedenáctá věta § 11 odst. 1 FreizügG/EU, ve znění účinném do 23. listopadu 2020 ( 22 ), ve spojení s § 28 odst. 1 první větou bodem 3 AufenthG a čl. 18 prvním pododstavcem SFEU, může přiznat právo pobytu rodiči, který vykonává rodičovskou zodpovědnost vůči nezletilému občanu Unie, který je oprávněn k volnému pohybu podle § 3 odst. 1 první věty FreizügG/EU, protože doprovází druhého rodiče.

23.

Vzhledem k tomu, že nejvyšší soudy v tomto ohledu nerozhodly, má předkládající soud za to, že se musí obrátit na Soudní dvůr, aby mohl rozhodnout o souladu německé právní úpravy s unijním právem, zejména s článkem 18, článkem 20 a čl. 21 odst. 2 SFEU, jakož i čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie ( 23 ), nařízením (ES) č. 987/2009 ( 24 ) a se směrnicí 2004/38.

24.

Za těchto podmínek se Sozialgericht Detmold (soud pro sociální záležitosti v Detmoldu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze povolení k pobytu v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti udělit pouze cizinci, který je rodičem nezletilého svobodného dítěte s tuzemskou státní příslušností, a to pokud má toto dítě obvyklý pobyt v tuzemsku, v důsledku čehož občané Unie, kteří jsou státními příslušníky členského státu, tento nárok nemají, jedná-li se o udělení povolení k pobytu za účelem výkonu rodičovské zodpovědnosti vůči nezletilému občanu Unie, který má státní příslušnost jiného členského státu než tuzemska?“

25.

Písemná vyjádření předložila Evropská komise, která se stejně jako německá vláda zúčastnila jednání konaného dne 14. listopadu 2024, na němž rovněž odpověděly na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

26.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je s unijním právem, a zejména, s ohledem na odůvodnění jeho žádosti, s článkem 18 SFEU a čl. 33 odst. 1 Listiny, jakož i se směrnicí 2004/38 slučitelná vnitrostátní právní úprava členského státu, podle které je vyloučeno udělení povolení k pobytu za účelem výkonu rodičovské zodpovědnosti „mobilnímu“ občanovi Unie, který je rodičem nezletilého svobodného dítěte, které není státním příslušníkem hostitelského členského státu, v němž má obvyklé bydliště.

27.

Na tuto vnitrostátní úpravu, která umožňuje členskému státu přijmout příznivější ustanovení o právu pobytu, než stanoví unijní právo ( 25 ), se vztahuje článek 37 směrnice 2004/38.

28.

Tato právní úprava podporuje sloučení rodiny za účelem výkonu rodičovské zodpovědnosti k německému dítěti jeho rodičem, který je cizinec ( 26 ). Vzhledem k tomu, že chybí jakákoli výhrada týkající se dětí, které jsou zároveň občany Unie, vytvářejí tato pravidla diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je podle unijního práva Unie zakázána. Tato obecná zásada rovnosti patří mezi základní zásady unijního práva ( 27 ).

29.

V souladu s ustálenou judikaturou připomenutou v rozsudku CG v bodech 62, 63 a 65 ( 28 ):

30.

V rozsudku CG rovněž Soudní dvůr v bodě 66 rozhodl, že „zásada zákazu diskriminace je […] ve vztahu k občanům Unie, kteří využívají svobody pohybu a pobytu na území členských států, konkretizována v článku 24 směrnice 2004/38“.

31.

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 67 uvedeného rozsudku v podstatě připomněl, že „mobilní“ občané Unie ( 30 ) spadají do působnosti směrnice 2004/38 a požívají práv přiznaných touto směrnicí, a rozhodl, že otázka, zda jsou tito občané diskriminováni na základě státní příslušnosti, musí být posouzena ve světle článku 24 této směrnice, a nikoli ve světle čl. 18 prvního pododstavce SFEU.

32.

V této fázi odůvodnění rozsudku CG je skutečnost, že právo pobytu je upraveno vnitrostátními ustanoveními, která jsou příznivější než ustanovení stanovená směrnicí 2004/38, irelevantní, kdežto v projednávané věci dotčená osoba požívala vnitrostátního práva pobytu a čl. 24 odst. 1 této směrnice omezuje vyjádření zásady rovného zacházení na občany Unie, kteří na území hostitelského členského státu pobývají na základě této směrnice ( 31 ).

33.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci FL oprávněně pobývá na německém území jako uchazeč o zaměstnání ( 32 ), jeví se tedy prima facie jako logické, jak tvrdí Komise, vycházet z čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 a na jeho základě odpovědět předkládajícímu soudu v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která zachází s vlastními státními příslušníky odlišně, je v rozporu se zásadou rovného zacházení, která je v něm zakotvena, a to v podstatě z důvodu, že tato právní úprava zasahuje do účinného výkonu práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.

34.

Kromě toho je třeba upřesnit, pokud jde o dítě FL, že skutečnost, že se narodilo na německém území a nevyužilo práva na volný pohyb, nemá vliv na výkon jeho práv v oblasti volného pohybu a pobytu osob jakožto občana Unie ( 33 ).

35.

Nejsem však přesvědčen, že čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 je v projednávané věci použitelný. Proto po uvedení svých výhrad uvedu, co považuji za vhodný základ.

36.

Volba takového základu, který předpokládá srovnání s tuzemskými státními příslušníky, vychází ze dvou různých přístupů k dané diskriminaci na základě státní příslušnosti dítěte, a to v závislosti na tom, zda se vychází z pohledu dítěte, nebo z pohledu rodiče, který je cizincem, jak vysvětluje Komise.

37.

Důsledkem dotčené vnitrostátní právní úpravy je, že dítě, které nemá německou státní příslušnost, je přímo diskriminováno oproti německému dítěti, které může využívat přítomnosti svého rodiče, který je cizincem, na německém území za účelem výkonu rodičovské zodpovědnosti.

38.

V případě rodiče, který je cizincem, jehož dítě nemá německou státní příslušnost, je třeba mít za to, že je z důvodu státní příslušnosti dítěte přímo diskriminován ( 34 ), což mu brání vykonávat rodičovskou zodpovědnost k dítěti za stejných podmínek jako německý rodič. Tím, že souvisí se státní příslušností dítěte, lze ji označit za diskriminaci „z důvodu vztahu s jinou osobou“ ( 35 ) nebo „spolu s jinou osobou“ ( 36 ) („discrimination par association“ nebo „discrimination ricochet“), přičemž tyto výrazy se používají rovnocenným způsobem. Jejich účelem je kvalifikovat situaci, kdy osoba, která je předmětem přímé diskriminace na základě určitého kritéria (zdravotního postižení nebo jiného, např. státní příslušnosti, v projednávané věci být německým dítětem), toto kritérium nesplňuje, ale právě uvedené kritérium je důvodem údajného méně příznivého zacházení. Jedná se tedy o právo osoby dotčené diskriminačním kritériem, které je uplatňováno, a nikoli o vlastní právo dotčené osoby.

39.

Ať už se však jedná o dítě nebo rodiče, vzniká závažná obtíž kvůli předmětu sporu, kterým je přiznání vnitrostátního práva pobytu ( 37 ).

40.

Připomínám, že čl. 24 odst. 1 první věta směrnice 2004/38 stanoví, že „[s] výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu“.

41.

Je pravda, že v projednávané věci dítě i rodič pobývají v Německu na základě směrnice 2004/38. Kromě toho, i když se otázka předkládajícího soudu týká podmínek přiznání vnitrostátního práva pobytu, směřuje k otázce přiznání nároku na dávky základní sociální ochrany za stejných podmínek jako tuzemským státním příslušníkům.

42.

Právě v tomto bodě je podle mého názoru třeba mít jasno. Rovné zacházení dotčené v původním řízení se týká pouze podmínek pro udělení povolení k pobytu, a nikoli přístupu k dávkám základní sociální ochrany. Jakmile je toto povolení získáno, jsou dávky vypláceny bez rozdílu podle příjemců ( 38 ).

43.

Zásada rovného zacházení s tuzemskými státními příslušníky stanovená v čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 nemůže vést k přiznání práva pobytu, ať už přímo otci, nebo nepřímo dítěti.

44.

V dosavadní judikatuře Soudního dvora byl článek 24 vykládán v případech týkajících se nároků na dávky sociální pomoci, kdy bylo nerovné zacházení uplatňováno na základě srovnání s právy přiznanými tuzemským státním příslušníkům ve stejné ekonomické situaci ( 39 ). Soudní dvůr se vyjádřil k podmínkám pro uplatnění zásady rovného zacházení s tuzemskými státními příslušníky, pokud jde o účinky práva pobytu ( 40 ). Právo pobytu musí být přiznáno na základě směrnice 2004/38 ( 41 ), a pokud jde o jeho účinky, jsou výslovně stanoveny pouze výjimky specifické pro určité kategorie osob s ohledem na poskytování sociální pomoci ( 42 ).

45.

V projednávané věci se žádost FL nachází v předchozí fázi, a sice ve fázi přiznání práva pobytu.

46.

Domnívám se proto – a nesdílím názor Komise opírající se o čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 a zdůvodněný tím, že tento článek nestanoví odchylku od zásady rovného zacházení, pokud jde o právo pobytu – že tuto zásadu nelze použít k přiznání takového práva. Jinými slovy, získání povolení k pobytu, jak je stanoveno dotčenou vnitrostátní právní úpravou, nemůže být důsledkem uvedené zásady, které požívají občané Unie z důvodu práva pobytu přiznaného na základě této směrnice.

47.

Další argument lze vyvodit ze znění tohoto ustanovení. Výslovně stanoví srovnání s tuzemskými státními příslušníky. Tuzemští státní příslušníci však nemají nárok na žádné právo pobytu pro sebe, neboť toto právo je bezpodmínečné ( 43 ). Zásada rovného zacházení stanovená ve směrnici 2004/38 se proto na právo pobytu nevztahuje, a to bez ohledu na to, zda se řídí příznivějšími vnitrostátními ustanoveními.

48.

Nicméně, jak naznačuje Komise, jelikož srovnání s tuzemskými státními příslušníky musí být provedeno „v oblasti působnosti Smlouvy“, mohl by být upřednostněn teleologický výklad článku 24 směrnice 2004/38 ( 44 )? Jinými slovy, pokud se nejedná přímo o rovné zacházení se státními příslušníky hostitelského členského státu, pokud jde o právo pobytu, mohlo by se jednat o rovné zacházení v jiných oblastech uplatňování Smlouvy, a to výhradně na základě účelu dotčených právních předpisů. Za tímto účelem Komise s oporou v čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 z pohledu dítěte tvrdí, že dotčená vnitrostátní právní úprava narušuje užitečný účinek práva pobytu, kterého dítě požívá na německém území na základě této směrnice ( 45 ), jelikož nemůže požívat rodinného života stejným způsobem jako německé dítě. Komise tvrdí jednak, že unijní právo, a zejména články 7 a 24 Listiny, nechrání pouze rodinný život a právo dítěte na dobré životní podmínky, a jednak, že užitečný účinek práva pobytu malého dítěte znamená, že dítě má právo být doprovázeno a opatrováno osobou odpovědnou za jeho péči ( 46 ).

49.

V kontextu čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 tedy tyto argumenty předpokládají, že dotčená právní úprava, která usnadňuje výkon rodičovské zodpovědnosti rodičům, kteří jsou cizinci, německých dětí, umožňuje ve srovnání s tuzemskými státními příslušníky, kteří vykonávají stejná rodičovská práva, plný výkon práv spojených s výkonem svobody pohybu a pobytu, což zahrnuje právo vést rodinný život se všemi právy s tím spojenými, a to i pro rodiče ve vztahu k jejich dětem ( 47 ).

50.

Lze rovněž uvést, že dotčená vnitrostátní právní úprava přijatá ve prospěch rodičů, kteří jsou cizinci, která kombinuje povolení k pobytu určené ke sloučení rodiny a možnost získat za tímto účelem dávky základní sociální ochrany, přispívá k zajištění svobody pohybu a rodinného života za normálních a důstojných podmínek ( 48 ).

51.

Tato práva, která musí být chráněna bez ohledu na státní příslušnost, tedy odůvodňují použití čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 za účelem posouzení, zda je dotčená vnitrostátní právní úprava v souladu s právem Unie, což by zakládalo právo pobytu na vnitrostátním území.

52.

Uvedená práva jsou totiž prvořadá. Z tohoto hlediska by však zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, jak je konkretizována v článku 24 směrnice 2004/38, s výjimkami stanovenými v jeho odstavci 2, měla obzvláště široký rozsah, což by mohlo být v rozporu se systematikou této směrnice.

53.

V tomto ohledu je situace FL konkrétním důkazem toho, jak je důležité nevydat se cestou širokého výkladu působnosti čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38. Připomínám, že FL má právo pobytu na německém území, jak je stanoveno v této směrnici, za účelem hledání zaměstnání, a může se tedy na tomto základě dovolávat použití čl. 24 odst. 1 této směrnice pro jiné účinky než ty, které jsou stanoveny ve vztahu k dávkám základní sociální ochrany, jelikož na tyto dávky nemá nárok podle čl. 24 odst. 2 této směrnice.

54.

Kromě toho je ve světle procesních upřesnění poskytnutých předkládajícím soudem ( 49 ) nesporné, že FL nemůže mít právo pobytu z jiného titulu na základě směrnice 2004/38, zejména na základě svých rodinných vztahů ( 50 ), a tedy ani nárok na dávky základní sociální ochrany s tím spojené.

55.

Bylo-li by připuštěno, že FL může na základě čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 získat právo pobytu, které mu umožní vést rodinný život za stejných podmínek, jako jsou podmínky stanovené pro tuzemské státní příslušníky, znamenalo by to podle mého názoru zpochybnění mezí stanovených touto směrnicí v rodinných a ekonomických záležitostech ( 51 ), a tedy celkové rovnováhy zvolené unijním normotvůrcem.

56.

To navíc odůvodňuje, aby se na vnitrostátní právní úpravu, která umožňuje udělit povolení k pobytu občanovi Unie, jehož situace spadá do působnosti směrnice 2004/38, nevztahovala zásada zákazu diskriminace konkretizovaná v čl. 24 odst. 1 této směrnice.

57.

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že zásada uvedená v rozsudku CG, podle níž je posouzení, zda nejsou „mobilní“ občané Unie diskriminováni na základě státní příslušnosti, třeba provést s ohledem na článek 24 směrnice 2004/38, a nikoli na čl. 18 první pododstavec SFEU ( 52 ), musí být omezena na situace, kdy je o účincích práva pobytu přiznaného podle této směrnice pojednáváno ve srovnání s tuzemskými státními příslušníky, což vylučuje příznivější vnitrostátní opatření týkající se práva pobytu.

58.

Vzhledem k nemožnosti výkladu čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 je třeba upřesnit podmínky, za kterých se použije článek 18 SFEU.

59.

Volba takového základu práva na rovné zacházení pro účely získání povolení k pobytu vyplývá ze zjištění, že dotčená právní úprava vytváří pro rodiče diskriminaci mezi „mobilními“ občany Unie na základě státní příslušnosti dítěte, k němuž vykonává rodičovskou zodpovědnost. Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 18 první pododstavec SFEU se vztahuje na situace, které spadají do rozsahu působnosti unijního práva, v nichž je státní příslušník jednoho členského státu podroben ve srovnání s příslušníkem jiného členského státu diskriminačnímu zacházení pouze na základě své státní příslušnosti ( 53 ).

60.

Pokud jde o dítě, lze se dovolávat rovného zacházení s německým dítětem právě proto, že povolení k pobytu, které jeho rodiči poskytuje vnitrostátní právní úprava, zaručuje účinnost jeho svobody pohybu a pobytu na německém území, kterou mu přiznávají čl. 20 odst. 2 první pododstavec písm. a) a článek 21 SFEU. Tento nárok může být založen na článku 18 SFEU, jelikož se nejedná o důsledek práva pobytu přiznaného směrnicí 2004/38 ve smyslu jejího článku 24 ( 54 ).

61.

Taková analýza týkající se jak situace FL, tak situace jeho dítěte ( 55 ), i když pobývají v Německu na základě směrnice 2004/38, má tu výhodu, že navazuje na část odůvodnění rozsudku CG, v níž Soudní dvůr uvedl, že členské státy neuplatňují směrnici 2004/38, pokud stanoví právo pobytu podle příznivějšího režimu, než je režim zavedený touto směrnicí ( 56 ).

62.

Taková analýza se tedy drží v rámci judikatury Soudního dvora týkající se zvláštních ustanovení konkretizujících zásadu stanovenou v článku 18 SFEU a práv vyplývajících z článků 20 a 21 SFEU.

63.

V tomto ohledu německá vláda na jednání uvedla, že záměrem zákonodárce bylo konkretizovat právo na základě článku 11 základního zákona, který zachovává celistvost rodiny na německém území. Ve stejném smyslu Komise upřesnila, že to, co bylo v roce 1990 podle německého základního zákona původně právem vyhrazeným německým státním příslušníkům, se nyní stalo unijním základním právem. Podle Komise se v současné době odůvodnění pobytu rodiče ve prospěch německého dítěte, které mělo být chráněno, musí vztahovat na všechny děti oprávněně pobývající v Německu, pokud jsou občany Unie. Panuje tedy shoda, že dotčená vnitrostátní právní úprava má základ rovnocenný základu zakotvenému v článcích 20 a 21 SFEU.

64.

Do působnosti článku 18 SFEU tedy spadají podmínky pro udělení povolení k pobytu, které zakládají diskriminaci mezi „mobilními“ občany Unie, neexistují-li zvláštní ustanovení, která by v takovém případě upravovala zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Skutečnost, že se tato otázka týká „mobilního“ občana Unie, jehož situace je upravena směrnicí 2004/38, je irelevantní.

65.

V projednávané věci vnitrostátní právní úprava porušuje tuto základní zásadu tím, že poskytuje rodičům německých dětí příznivější zacházení, pokud jde o povolení k pobytu.

66.

Kromě toho, ačkoli stanovení příznivějších podmínek, než jsou podmínky stanovené v unijním právu v této oblasti, spadá do pravomoci členských států, jsou členské státy povinny dodržovat povinnosti vyplývající z unijního práva.

67.

Je třeba připomenout rozhodnutí Soudního dvora v rozsudku CG k použití Listiny, a sice že pokud členský stát stanoví vnitrostátní pravidlo týkající se pobytu za příznivějších podmínek použití, než jsou podmínky stanovené směrnicí 2004/38, provádí ustanovení Smlouvy o FEU týkající se statusu občana Unie, který využil svobody pohybu na území členských států přiznané článkem 21 odst. 1 SFEU. Z toho důvodu je tento členský stát v souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny povinen dodržovat její ustanovení ( 57 ).

68.

V situaci, která je předmětem sporu v původním řízení, je, jak jsem již uvedl ( 58 ), klíčové právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené v článku 7 Listiny, jakož i práva dítěte zaručená v jejím článku 24, zejména právo na zohlednění nejvlastnějšího zájmu dítěte jakožto prvořadého hlediska při všech činnostech týkajících se dětí a právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči ( 59 ).

69.

V odpovědi, kterou je třeba dát na otázku předkládajícího soudu, je podle mého názoru konstatování diskriminace na základě státní příslušnosti dostatečné, a není třeba upřesňovat, kterým dalším základním právům vycházejícím z Listiny musí dotyčný členský stát vyhovět při výkonu své pravomoci v situacích, na které se vztahuje unijní právo. V tomto ohledu není důležité, zda se jedná o přímou diskriminaci z důvodu vztahu s jinou osobou ( 60 ) či nikoli, jelikož odůvodnění vnitrostátní právní úpravy není v každém případě relevantní ve vztahu k dovolávaným zásadám, které jsou rovněž zakotveny a chráněny unijním právem ( 61 ).

70.

Proto navrhuji, aby se Soudní dvůr omezil na výklad článku 18 SFEU ve spojení s čl. 20 odst. 2 prvním pododstavcem písm. a) a čl. 21 odst. 1 SFEU.

71.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Sozialgericht Detmold (soud pro sociální záležitosti v Detmoldu, Německo) následovně:

„Článek 18 SFEU ve spojení s čl. 20 odst. 2 prvním pododstavcem písm. a) a čl. 21 odst. 1 SFEU

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě hostitelského členského státu, podle které je udělení povolení k pobytu za účelem výkonu rodičovské zodpovědnosti vyhrazeno pouze ‚mobilním‘ občanům Unie, kteří jsou rodiči nezletilého svobodného dítěte, které je státním příslušníkem hostitelského členského státu, v němž má obvyklé bydliště, a je odepřeno, pokud je dítě státním příslušníkem jiného členského státu.“