null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 11. dubna 2024(1)
Věc C‑187/23 [Albausy](i)
E. V. G.-T.
za účasti:
P. T.,
F. T.,
G. T.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Vydání evropského dědického osvědčení – Námitky podané v postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení“
1. Cílem nařízení (EU) č. 650/2012(2) je odstranit překážky volného pohybu osob, které chtějí uplatňovat svá práva v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady.
2. Za tímto účelem se nařízením č. 650/2012 vytváří evropské dědické osvědčení(3) pro vnitřní trh a podrobně se upravuje způsob jeho vydávání a jeho účinky. Prostřednictvím tohoto osvědčení mohou dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě.
3. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází ze skutečnosti, že manželka zesnulé osoby, která se považuje za jedinou dědičku ze závěti, požádala příslušný vnitrostátní orgán o vydání evropského dědického osvědčení. Před stejným orgánem a ve stejném řízení napadají syn a vnuci zesnulé osoby platnost předložené závěti. Jedná se o to, jak tato námitka ovlivňuje vydání osvědčení.
4. Soudní dvůr již odpověděl na jiné předběžné otázky týkající se tohoto typu osvědčení(4), ale u žádné z nich nevznikly pochybnosti, které jsou zde vzneseny a kterými se bude muset zabývat pouze v případě, že bude považovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.
I. Právní rámec. Unijní právo
A. Nařízení č. 650/2012
5. Článek 62 („Vytvoření evropského dědického osvědčení“) odst. 1 zní takto:
„1. Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.“
6. Článek 63 („Účel osvědčení“) stanoví:
„1. Účelem osvědčení je jeho využití dědici, odkazovníky majícími přímá práva k dědictví a vykonavateli závětí nebo správci pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.
2. Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků:
a) statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;
b) přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici (či dědicům), popřípadě odkazovníku (či odkazovníkům), uvedeným v osvědčení;
c) pravomoci osob uvedených v osvědčení vykonávat závěť či spravovat pozůstalost.“
7. Článek 64 („Pravomoc vydat osvědčení“) stanoví:
„Osvědčení se vydává v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle článků 4, 7, 10 nebo 11. Vydávajícím orgánem je:
a) soud ve smyslu čl. 3 odst. 2, nebo
b) jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi“.
8. Článek 65 („Žádost o osvědčení“) odst. 3 písm. l) stanoví:
„Žádost musí obsahovat níže uvedené informace, pokud má žadatel takové informace k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit prvky požadované žadatelem, přičemž, aniž je dotčen čl. 66 odst. 2, se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti:
[...]
l) prohlášení o tom, že podle nejlepšího vědomí žadatele neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá.“
9. Článek 66 („Přezkoumání žádosti“) stanoví:
„1. Vydávající orgán po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazy, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňuje jeho právní předpisy, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný.
[…]
4. Vydávající orgán podnikne veškeré kroky nezbytné k tomu, aby všechny oprávněné osoby byly informovány o žádosti o osvědčení. Je-li to nezbytné pro zjištění prvků, jež mají být osvědčeny, vyslechne zúčastněné osoby a případné vykonavatele nebo správce a zveřejní oznámení, jejichž cílem je umožnit dalším případným oprávněným osobám uplatnit jejich práva k dědictví.
[…]“.
10. Článek 67 („Vydávání osvědčení“) stanoví:
„1. Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek. Použije k tomu formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.
Vydávající orgán osvědčení nevydá, zejména pokud:
a) prvky, jež mají být osvědčeny, byly napadeny, nebo
b) by osvědčení nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků.
[…]“.
11. Článek 69 („Účinky osvědčení“) stanoví:
„1. Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.
2. Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.
3. U každé osoby, která na základě informací osvědčených v osvědčení vyplatí či předá majetek osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné k přijetí platby či majetku, se má za to, že uzavřela transakci s osobou oprávněnou k přijetí platby či majetku, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.
4. Pokud určitá osoba uvedená v osvědčení jako osoba, jež smí nakládat s majetkem z pozůstalosti, s tímto majetkem nakládá ve prospěch jiné osoby, má se za to, že tato jiná osoba uzavřela transakci s osobou oprávněnou nakládat s dotčeným majetkem, pokud jednala na základě informací osvědčených v osvědčení, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.
5. Osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l)“.
B. Prováděcí nařízení č. 1329/2014(5)
12. Článek 1 odst. 5 stanoví:
„Formulář, který má být použit pro evropské dědické osvědčení podle čl. 67 odst. 1 nařízení (EU) č. 650/2012, je formulář V stanovený v příloze 5“.
13. V závěrečné části formuláře V přílohy 5 se uvádí, že orgán potvrdí, „že v době vydání [osvědčení] nebyly oprávněnými osobami napadeny žádné prvky v něm obsažené“.
II. Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
14. Pan P. T., francouzský státní příslušník, který měl poslední bydliště v Německu, zemřel dne 15. září 2021.
15. Dne 23. listopadu 2021 podala E. V. G.-T., manželka P. T. v době jeho smrti, u Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo) žádost o vydání evropského dědického osvědčení, podle kterého je jedinou dědičkou(6).
16. Za tímto účelem předložila závěť, kterou oba manželé podepsali ručně, s následujícím obsahem:
„Společná závěť
My, manželé E. G.-T., narozená dne [...] a P. T., narozený dne [...], oba bytem v [...], prohlašujeme:
1) Nejsme vázání dřívějšími pořízeními podle dědického práva a žádná taková pořízení jsme neučinili. Pro jistotu odvoláváme všechna námi dosud jednostranně nebo společně učiněná pořízení.
2) Ustanovujeme jeden druhého jediným dědicem. Toto ustanovení je vzájemné a závazné. V ostatním není déle žijící tímto ustanovením omezen. Své dědictví může uspořádat nezávisle a to již před úmrtím prvně zemřelého, ovšem pouze pro případ, že se stane déle žijícím.
3) Oba žijeme v Německu a přejeme si použití německého dědického práva, které v rámci volby práva v rozsahu, v němž je to přípustné, určujeme jako rozhodné právo. Toto ustanovení je vzájemné.
V R., dne 23. července 2020. E. G.-T. Toto je rovněž moje vůle. P. T.“
17. Je nesporné, že existovala starší závěť, vlastnoručně psaná a podepsaná zůstavitelem, v níž bylo uvedeno následující:
Já, P. M. J. narozený dne [...] v A., bytem v [...], Španělsko, odvolávám všechna dřívější pořízení pro případ smrti. Dostupný dědický podíl své pozůstalosti odkazuji svým dvěma vnoučatům, synům P., A. J. narozenému dne [...] a J. N. J. T., narozenému dne [...]. Rozdělí si jej stejným dílem. Ustanovuji svého syna P. a pouze jej, aby uspořádal smuteční obřad s gregoriánskou mší a mým pohřbem v [...] ve Španělsku. A., dne 31. května 2001. Toto je moje závěť. P. T.“
18. Paní E. V. G.-T. se považuje za jedinou dědičku P. T. na základě závěti ze dne 23. července 2020. Naopak syn a vnuci P. T. považují tuto závěť za neplatnou, neboť zůstavitel nebyl v době jejího sepsání schopen ji osvědčit a podpis není jeho vlastní.
19. Podle předkládajícího soudu byl zůstavitel stále schopen osvědčit závěť(7) a na předložené závěti je jeho podpis(8).
20. Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu) se v této souvislosti domnívá, že vydání osvědčení závisí na výkladu nařízení č. 650/2012, a proto řízení přerušil(9) a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na námitky, které byly podány v rámci samotného postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení a které soud nemůže přezkoumat, a že se tedy nevztahuje pouze na námitky, které byly uplatněny v jiném řízení?
2) V případě kladné odpovědi na [první otázku]: Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že evropské dědické osvědčení nemůže být vydáno ani tehdy, když byly v rámci postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení, uplatněny námitky, které ale již byly posouzeny v rámci řízení o vydání dědického osvědčení podle německého práva?
3) V případě kladné odpovědi na [první otázku]: Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že jsou jím myšleny jakékoliv námitky, i když nebyly opodstatněné a o této skutečnosti nemusí být provedeno formální dokazování?
4) V případě záporné odpovědi na [první otázku]: Jakou formou musí soud uvést důvody, které jej vedly k zamítnutí námitek a vydání evropského dědického osvědčení?“
III. Řízení před Soudním dvorem
21. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 23. března 2023.
22. Písemná vyjádření předložily německá a španělská vláda, jakož i Evropská komise. Kromě E. V. G.-T. se všichni zúčastnili jednání konaného dne 31. ledna 2024.
IV. Analýza
23. Předkládající soud se táže na úlohu orgánu vydávajícího evropské dědické osvědčení a rozsah pravomocí tohoto orgánu v rámci článku 67 nařízení č. 650/2012.
A. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
24. Španělská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není přípustná, neboť vydání evropského dědického osvědčení nepředstavuje výkon soudní funkce, jak vyžaduje článek 267 SFEU(10).
25. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce závisí na tom, zda je podána „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, který jedná právě v rámci výkonu svých soudních pravomocí(11).
26. Za účelem určení, zda daný orgán splňuje tuto dvojí podmínku, Soudní dvůr kromě jiných skutečností zkoumá „konkrétní povahu funkcí, které vykonává ve specifickém normativním kontextu, v jehož rámci jedná, když žádá o rozhodnutí Soudního dvora, s cílem ověřit, zda před ním probíhá spor a zda uvedený orgán rozhoduje v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí“(12).
27. Při nesplnění těchto podmínek nelze mít za to, že předkládající orgán, i když splňuje ostatní podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora, vykonává soudní funkci(13).
28. Námitka nepřípustnosti by mohla být odůvodněna s ohledem na informace, které nařízení č. 650/2012 uvádí k evropskému dědickému osvědčení a k činnosti spojené s jeho vydáním. Z těchto informací vyplývá, z důvodů, které uvedu níže, že orgán vydávající osvědčení podle článku 67 nařízení č. 650/2012 nepřijímá, i když se jedná o soud, rozhodnutí v rámci řízení, jehož výsledkem je soudní rozhodnutí.
1. Účel a účinky evropského dědického osvědčení
29. Nařízení č. 650/2012 vytváří evropské dědické osvědčení, kterému přiznává jednotný a autonomní režim ve vztahu k obdobným vnitrostátním osvědčením. Tento režim se rovněž liší od režimu stanoveného samotným nařízením pro uznávání soudních rozhodnutí a úředních listin(14).
30. Evropské dědické osvědčení slouží těm, kteří se jako dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti potřebují v jiném členském státě dovolávat tohoto statusu nebo vykonávat práva či pravomoci z něj vyplývající(15). Jeho používání však není povinné(16).
31. Pro splnění této potřeby má osvědčení následující účinky, které jsou stejné v celé Unii(17):
– Slouží jako důkaz(18) o prvcích, které obsahuje(19). Po předložení osvědčení může držitel uplatnit svá práva nebo pravomoci v kterémkoli členském státě, aniž se od něj vyžaduje další důkaz. Předpokládá se, že postavení uvedené v osvědčení, jakož i vlastnictví práv nebo pravomocí v něm vyjádřených, jsou takové, jak jsou uvedeny v osvědčení(20).
– Chrání třetí osoby, které jednají s osobami uvedenými v osvědčení a které na základě informací v něm obsažených provádějí platby, předávají majetek, nabývají nebo přijímají dědictví, „ledaže [jim] bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděl[i] z důvodu hrubé nedbalosti“(21).
– Platí pro zápis nabytí dědictví do rejstříku v mezích, které uvádí samotné nařízení č. 650/2012 a které vyložil Soudní dvůr(22).
32. Osvědčení samo o sobě nemá žádné další důsledky: zejména nemá závazný právní účinek soudního rozhodnutí(23). Bod 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 dále upřesňuje, že není vykonatelné.
33. Nedostatek závazného právního účinku se odráží také v režimu volného pohybu osvědčení v jiných členských státech, než je členský stát, který osvědčení vydal. Kapitola VI nařízení č. 650/2012 neuvádí, že může nebo musí být „uznáno“(24). Podle čl. 69 odst. 1 „vyvolává účinky“ bez jakéhokoli postupu(25). Doslova neexistuje žádný důvod námitek proti takovému volnému pohybu(26).
2. Činnost orgánu vydávajícího osvědčení podle článku 67 nařízení č. 650/2012.
34. Podle čl. 67 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 650/2012 orgán osvědčení neprodleně vydá, „pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny [...]“. Vydání se uskuteční po přezkoumání (žádosti) stanoveném samotným nařízením v článku 66.
35. Podle posledně uvedeného ustanovení musí orgán ověřit informace a prohlášení, jakož i dokumenty a další důkazy předložené žadatelem o osvědčení(27).
36. Za tímto účelem samotný článek 66: i) odkazuje na pravomoci, kterými orgán disponuje a které jsou mu svěřeny jeho vlastními právními předpisy(28); ii) přiznává mu další pravomoci(29); a iii) přímo mu ukládá povinnost přijmout opatření, která zajistí reklamu (omezenou na konkrétní adresáty) žádosti o osvědčení(30).
37. V souvislosti s touto povinností orgán „vyslechne zúčastněné osoby a případné vykonavatele nebo správce a zveřejní oznámení, jejichž cílem je umožnit dalším případným oprávněným osobám uplatnit jejich práva k dědictví“, považuje-li to za nezbytné pro zjištění prvků, jež mají být osvědčeny(31).
38. Pokud je orgán po přezkoumání všech těchto prvků přesvědčen, že skutečnosti, které mají být uvedeny v osvědčení, jsou prokázány, vydá osvědčení „neprodleně“ v souladu s čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012.
39. Naopak pokud má vydávající orgán o těchto prvcích pochybnosti, nesmí osvědčení vydat. Jeho obsah nebude stanoven, a proto nebude způsobilé vyvolat účinky stanovené v článku 69 nařízení. K nevydání dojde rovněž v souladu s čl. 67 odst. 1 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 650/2012, pokud jsou prvky, které mají být osvědčeny, napadeny(32).
40. Úloha vydávajícího orgánu není pouze pasivní: nespočívá v přijímání prohlášení o skutečnostech nebo projevů vůle pro mechanický převod na ad hoc formulář. Je povinen potvrdit pravdivost tvrzení žadatele na základě důkazů předložených žadatelem a případně dalších informací, které orgán sám shromáždí nebo které mu sdělí jiné osoby mající zájem na dědictví(33).
41. Na druhou stranu není úkolem orgánu, u něhož se o osvědčení žádá, rozhodovat nebo určovat práva a pravomoci žadatelů o dědictví nebo zúčastněných osob v dědickém řízení a řešit případné spory mezi nimi, pokud jde o hmotněprávní otázky.
42. Je tomu tak proto, že ustanovení kapitoly VI („Evropské dědické osvědčení“) nařízení č. 650/2012 takovou pravomoc(34) vnitrostátním orgánům vydávajícím osvědčení nepřiznávají. A nelze mít za to, že v kontextu článku 67 nařízení byla vnitrostátním právním řádům přiznána možnost, v rámci doplnění tohoto nařízení, svěřit těmto orgánům funkci rozhodování sporů. Toto přidělení, aniž by bylo doprovázeno procesními pravidly, by bylo v rozporu se záměrem vytvořit autonomní a jednotný režim pro vydávání osvědčení(35).
43. Pokud by vydávající orgán takovou pravomoc (k rozhodování sporů) měl, jeho činnost by vedla k „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) a kapitoly IV nařízení č. 650/2012. Na základě záměru unijního normotvůrce však osvědčení postrádá závazné právní důsledky, které jsou typické pro soudní rozhodnutí.
3. Srovnání s osvědčeními stanovenými v jiných nástrojích pro justiční spolupráci
44. Evropské dědické osvědčení není srovnatelné s osvědčeními stanovenými v jiných nástrojích justiční spolupráce v občanských nebo obchodních věcech, v souvislosti s nimiž byly podány jiné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, o nichž bylo rozhodnuto Soudním dvorem, jakmile byly odstraněny pochybnosti o jejich přípustnosti.
45. Pokud jde o evropský exekuční titul(36), Soudní dvůr rozhodl, že „[ř]ízení o potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu se [...] jeví nikoliv jako řízení odlišné od předchozího soudního řízení, nýbrž jako jeho konečná fáze, která je nezbytná pro zajištění plné účinnost tohoto rozhodnutí tím, že věřiteli umožní přistoupit k vymáhání jeho pohledávky“(37).
46. Potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu představuje akt soudní povahy a v rámci jeho přijímání může vnitrostátní soud „předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku“(38).
47. Totéž platí pro osvědčení podle článku 53 nařízení (EU) č. 1215/2012(39), které zajišťuje volný pohyb rozhodnutí jednoho členského státu v ostatních členských státech. Úloha orgánu, který jej vydává, „navazuj[e] na předchozí soudní řízení tím, že zajistí jeho úplnou účinnost, neboť rozhodnutí se nemůže bez osvědčení volně pohybovat v evropském soudním prostoru“(40).
48. Řízení o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 má soudní povahu a vnitrostátní soud příslušný v rámci tohoto řízení je oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku(41).
49. Naopak vydání evropského dědického osvědčení, jak jsem již vysvětlil, neznamená výkon soudní pravomoci a nemá za následek rozhodnutí této (soudní) povahy se závazným právním účinkem.
50. Situace není jiná, pokud osvědčení ve svých bodech přebírá obsah (předchozího) soudního rozhodnutí o meritu dědictví. Ani v takovém případě není osvědčení další fází soudního řízení, v němž bylo vydáno meritorní rozhodnutí.
51. Konečně, evropské dědické osvědčení není dokladem, v němž je rozhodnutí soudu členského státu předáváno jako pas pro volný pohyb v jiných členských státech za účelem uznání a případně výkonu. Za tímto účelem již unijní normotvůrce stanovil osvědčení podle čl. 46 odst. 3 písm. b) nařízení č. 650/2012, a to pomocí ad hoc formuláře (formulář I, uvedený v příloze 1 prováděcího nařízení č. 1329/2014)(42).
52. Stručně řečeno, osvědčení vyvolává účinky v jiných členských státech než ve vydávajícím členském státě bez nutnosti jakéhokoli postupu a bez možnosti námitky nebo přezkumu. Pokud by do něj bylo začleněno rozhodnutí vydané ve sporu, požívalo by toto rozhodnutí prostřednictvím osvědčení režimu uznávání, který je nejen odlišný od režimu stanoveného v kapitole IV, ale také privilegovaný, jehož paralelní existence není nikde uvedena ani odůvodněna(43).
4. Vliv vlastností evropského dědického osvědčení na přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
53. Orgán, který podle článku 67 nařízení č. 650/2012 vydává osvědčení, zaznamenává určité prvky o dědictví poté, co byl proveden přezkum podle článku 66 tohoto nařízení.
54. Orgán vydávající osvědčení se musí přesvědčit, že informace poskytnuté žadatelem jsou pravdivé a odpovídají právním předpisům, které se na dědictví vztahují. Tento orgán však, jak jsem již vysvětlil, není v této souvislosti nadán pravomocí rozhodovat spory vzniklé v souvislosti s meritem dědictví(44).
55. Pokud orgán vydávající osvědčení nemůže rozhodovat o právech nebo pravomocích v řízení, jehož výsledkem má být rozhodnutí se závazným právním účinkem, nevykonává v této věci soudní funkce(45).
56. Tím není dotčena skutečnost, že, jak je uvedeno v článku 64 nařízení č. 650/2012, orgánem vydávajícím osvědčení může být „soud“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 a také jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi(46).
57. Skutečnost, že orgánem vydávajícím evropské dědické osvědčení může být soud, mu při jeho vydávání nepřiznává soudní funkci. Soudní orgán členského státu může vedle svých výlučně soudních funkcí vykonávat i další funkce, které nemají soudní povahu. V rámci těchto funkcí, které nemají soudní povahu, není oprávněn podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce(47).
58. Odkaz na tento „jiný“ orgán podle mého názoru naznačuje, že vydání evropského dědického osvědčení (podle článku 67 nařízení č. 650/2012) nezahrnuje výkon soudní pravomoci. Samostatný odkaz na takový orgán by byl jinak nadbytečný, neboť podle čl. 3 odst. 2 citovaného nařízení se již za soudy považují orgány formálně stojící mimo soudnictví, pokud vykonávají soudní funkce(48).
59. Nemělo by být zavádějící, že článek 64 („Pravomoc vydat osvědčení“) nařízení č. 650/2012 odkazuje na články 4, 7, 10 a 11 téhož nařízení. Odkaz na pravomoc nedefinuje povahu (soudní či nikoli) zásahu vydávajícího orgánu(49): pouze objasňuje, kde a od koho by mělo být osvědčení požadováno(50).
60. Konečně mě v tomto názoru utvrzuje rozsudek ze dne 16. listopadu 2023(51), v němž Soudní dvůr odmítl argument, že španělští notáři uplatňují výsady veřejné moci jako soudy, protože vydávají evropská dědická osvědčení(52).
61. S ohledem na výše uvedené mám za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášena za nepřípustnou. Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr tento názor nesdílel, navrhnu odpověď na otázky, které mu byly položeny.
B. K první předběžné otázce
62. Předkládající soud se táže na výklad čl. 67 odst. 1 písm. a) druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012, aby bylo možné souhrnně určit, zda se vztahuje na námitky vznesené v jiném řízení, než je řízení o vydání osvědčení, nebo zda se vztahuje i na námitky, které v souvislosti se samotnou žádostí o vydání osvědčení vznesou osoby zúčastněné na dědictví. V posledně uvedeném případě se předkládající soud táže, zda je na vydávajícím orgánu, aby tyto námitky přezkoumal.
63. Tato předběžná otázka je položena pro případ, kdy, jak již bylo uvedeno, syn a vnuci zůstavitele formulují své námitky proti klíčovému prvku dědictví (platnost samotné závěti). Podle mého názoru tato námitka znamená, že se uplatní čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 a osvědčení nelze vydat.
64. Tuto nemožnost potvrzuje skutečnost, že ve formuláři, který má být použit pro evropské dědické osvědčení, musí vydávající orgán v souladu s prováděcím nařízením č. 1329/2014 uvést, že žádný z jeho prvků nebyl napaden.
65. Připouštím, že na první otázku nelze jednoznačně odpovědět pouze na základě znění textu, neboť v něm není uveden orgán, před nímž jsou aspekty, které mají být osvědčeny(53), namítány, a jazykové verze umožňují různé chápání:
– některé naznačují, že námitka (napadení) probíhá v době, kdy se o osvědčení žádá, což by naznačovalo, že k ní dochází v jiném řízení(54);
– jiné umožňují mít za to, že námitka je vznesena v návaznosti na žádost o osvědčení a ve stejném řízení(55).
66. Systematická analýza vnáší více světla. Z výkladu čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) ve spojení s čl. 65 odst. 3 písm. l) nařízení č. 650/2012 lze vyvodit, že první z těchto ustanovení se od počátku vztahuje na spory uvedené v článku 65, tj. na spory projednávané v jiném řízení(56).
67. Stejným směrem se ubírá i čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. b), který se týká rozhodnutí mimo řízení vedoucí k vydání osvědčení. Lze se důvodně domnívat, že mezi tato rozhodnutí lze zahrnout ta, která se týkají prvků vlastních následnému dědickému osvědčení.
68. S ohledem na čl. 67 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 650/2012 se přikláním k názoru, že jeho druhý pododstavec písm. a) by měl zahrnovat rovněž námitky vznesené u vydávajícího orgánu, neboť jinak by tento orgán mohl v rozporu s požadavky uvedeného ustanovení vydat osvědčení obsahující prvky, „které nebyly stanoveny“(57).
69. Srovnání znění čl. 65 odst. 3 písm. l) nařízení č. 650/2012 (které odkazuje na to, že neprobíhá „žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá“) se zněním čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a), který obecně používá širší formulaci, se mi jeví jako další argument ve stejném smyslu(58).
70. Rovněž účel nařízení č. 650/2012 obecně a účel evropského dědického osvědčení konkrétně podporují výklad čl. 67 odst. 1 písm. a) druhého pododstavce písm. a), který zahrnuje námitky vyjádřené v průběhu řízení vedoucího k vydání osvědčení.
71. Osvědčení je vytvořeno za účelem podpory „[r]ychlé[ho], usnadněné[ho] a účinné[ho] vypořádání dědictví s přeshraničními dopady“(59). Přispívá tak k odstranění „překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady“(60).
72. K dosažení těchto cílů přiznává unijní normotvůrce osvědčení výše popsané právní účinky, které se uplatňují v jiných členských státech než ve vydávajícím členském státě, aniž by podléhaly jakémukoli postupu nebo přezkumu.
73. Podle mého názoru význam těchto účinků, které souvisejí nejen s usnadněním úkonů souvisejících s přeshraničním dědictvím pro přímo dotčené osoby, ale také s ochranou třetích osob a bezpečností právního styku v celé Unii, brání výkladu čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012, který jej omezuje na spory probíhající mimo řízení zahájené za účelem vydání osvědčení.
74. Vzhledem k tomu již nejde o to, zda orgán povolaný k použití článku 67 nařízení č. 659/2012 může přezkoumat námitky vznesené jinými oprávněnými osobami z dědictví(61), ale spíše o to, jak postupovat, pokud jsou tyto námitky takové povahy, že skutečně zpochybňují podstatné prvky dědictví (jako v projednávané věci, kdy jiní potenciální dědici zpochybňují platnost holografní závěti, na níž je založena žádost o osvědčení).
75. Již jsem uvedl, že v takovém případě vnitrostátní orgán jednoduše nemůže osvědčení vydat(62). Na stejném řešení trvám i na základě obsahu formuláře V stanoveného v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014, v němž vydávající orgán musí potvrdit, že žádný z prvků osvědčení nebyl napaden.
76. Článek 66 nařízení č. 650/2012 stanoví, že v rámci ověření před vydáním osvědčení orgán odpovědný za vydání osvědčení informuje určité osoby o žádosti a vyslechne je, pokud to považuje za nezbytné pro účely potvrzení toho, co je požadováno k osvědčení.
77. Pokud možnost vyslechnout tyto zúčastněné osoby povede k tomu, že odmítnou (jako je tomu v projednávané věci) platnost základního prvku osvědčení, vydávající orgán nebude moci osvědčení vydat. Logicky, a jak vysvětlím v rámci analýzy třetí předběžné otázky, musí mít toto odmítnutí určité opodstatnění pro to, aby vyvolalo vylučující účinek podle čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012(63).
C. K druhé předběžné otázce
78. Předkládající soud se táže, zda může vydávající orgán vydat evropské dědické osvědčení, „pokud byly v rámci postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení, uplatněny námitky, které ale již byly přezkoumány v rámci řízení o vydání dědického osvědčení podle německého práva“.
79. Podle mého názoru vyplývá odpověď z čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) nařízení č. 650/2012, který zakazuje vydat osvědčení, pokud „nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků [o jejichž osvědčení se žádá]“.
80. Na základě tohoto ustanovení příslušný orgán žádost o osvědčení zamítne, pokud by obsahovala prohlášení, která jsou neslučitelná s tím, co bylo rozhodnuto nebo prohlášeno předchozím rozhodnutím. A contrario, pokud taková neslučitelnost neexistuje, předchozí rozhodnutí nebrání vydání osvědčení(64).
81. Vzhledem k jasnému znění pravidla a jeho systematickému zařazení je „rozhodnutí“ uvedené v čl. 67 odst. 1 písm. b) druhém pododstavci nařízení č. 650/2012 aktem, jehož obsah je tomuto orgánu nutně uložen(65). Jinými slovy, vydávající orgán nemůže jít proti prvkům týkajícím se obsahu osvědčení, o nichž již bylo rozhodnuto v předchozím rozhodnutí týkajícím se stejných prvků.
82. Rozhodnutí uvedené v tomto ustanovení má proto přednost před posouzením vydávajícího orgánu, pokud jde o aspekty, které mají být uvedeny v osvědčení.
83. Německá vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru zdůrazňují, že rozhodnutí uvedené v čl. 67 odst. 1 druhém pododstavci písm. b) nařízení č. 650/2012 musí být podle vnitrostátního práva konečné(66).
84. Nezbytnost konečné povahy není v tomto ustanovení výslovně uvedena. Zdá se mi však, že to lze odvodit z jiných údajů:
– písm. a) téhož článku, který zakazuje vydání osvědčení ohledně prvků, které byly napadeny; a
– požadavku stanoveného v čl. 65 odst. 3 písm. l) prohlásit při podání žádosti o osvědčení, že neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení se žádá.
85. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda v projednávané věci může být řízení o vydání vnitrostátního dědického osvědčení ukončeno „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 67 odst. 1 písm. b) druhého pododstavce nařízení č. 650/2012(67).
D. K třetí předběžné otázce
86. V případě kladné odpovědi na první předběžnou otázku se předkládající soud táže Soudního dvora, zda jakákoli námitka, byť i neopodstatněná, odůvodňuje odmítnutí vydání osvědčení podle čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012.
87. Toto posledně uvedené ustanovení totiž nezmiňuje podstatu těchto námitek. Z toho vyplývá, že vydávající orgán by v zásadě musel posoudit jakoukoli námitku zúčastněných osob nebo dědiců proti prvkům osvědčení.
88. Pokud však námitka není podložena žádnými závažnými důvody, a nemá tedy podle platného práva žádnou přesvědčivou sílu, stěží bude vydávajícímu orgánu bránit v tom, aby prvky, které mají být osvědčeny, považoval za stanovené ve smyslu čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012.
89. Odmítnutí vydat dokument z důvodu zpochybnění podstatného prvku osvědčení bez minimální argumentace by mohlo zmařit řízení bez skutečného důvodu a neoprávněně připravit dědice, odkazovníky, vykonavatele dědictví či správce pozůstalosti o účinný nástroj při vyřizování dědictví s přeshraničními dopady.
90. Na druhou stranu je možné, že námitka může tomuto orgánu naznačit, že je třeba provést další šetření v souladu s čl. 66 odst. 1 tohoto nařízení, aby se potvrdily informace a prohlášení žadatele. Zda je tomu tak, či nikoli, lze odpovědět pouze s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu.
E. Ke čtvrté předběžné otázce
91. Předkládající soud pokládá čtvrtou předběžnou otázku pro případ záporné odpovědi na první otázku. Pokud by Soudní dvůr v souladu s tím, co navrhuji, odpověděl na první otázku kladně, nemusel by o čtvrté otázce rozhodovat. V každém případě se budu zabývat analýzou posledně uvedené otázky.
92. Předkládající soud se táže, jakou formou musí uvést důvody, které jej vedly k zamítnutí námitek a vydání evropského dědického osvědčení.
93. Připomínám, že vydávající orgán musí povinně použít formulář V stanovený v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014(68). Použití tohoto formuláře umožňuje, aby evropské dědické osvědčení vytvořené v jednom členském státě bylo okamžitě identifikováno jako takové v kterémkoli jiném členském státě.
94. Článek 68 nařízení č. 650/2012 stanoví informace, které musí být přeneseny do příslušných oddílů formuláře a uvedeny na samotném osvědčení. Jejich obsah se může lišit v závislosti na účelu, pro který se vydává(69).
95. Formulář V nestanoví uvedení odůvodnění, na jehož základě vydávající orgán považuje to, co osvědčuje, za prokázané. Unijní normotvůrce nepovažoval za nezbytné, aby pro splnění svého cíle bylo v osvědčení uvedeno toto odůvodnění(70).
96. Dědic, odkazovník, vykonavatel dědictví či správce pozůstalosti, který potvrzení využívá, nesmí (a ve skutečnosti ani nemůže)(71) k formuláři přikládat žádné další dokumenty(72).
97. Tento režim je v souladu s činností, která osvědčení předchází, a s účinky, které má v souvislosti se správou dědictví s přeshraničními důsledky. Podle článků 66 a 67 nařízení č. 650/2012 vydávající orgán nerozhoduje o meritu dědictví, ale přijme odůvodněné rozhodnutí, které zapracuje do evropského dědického osvědčení za účelem uznání v ostatních členských státech(73).
V. Závěry
98. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo) za nepřípustnou.
Podpůrně navrhuji odpovědět tomuto soudu následovně:
„Článek 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení
musí být vykládán v tom smyslu, že:
Orgán, který má vydat evropské dědické osvědčení, musí posoudit námitky vznesené v řízení o vydání osvědčení osobami zúčastněnými na dědictví, aby stanovil prvky, které mají být osvědčeny.
Evropské dědické osvědčení nesmí být vydáno se zahrnutím prvků, které jsou v rozporu s předchozím pravomocným rozhodnutím.
Evropské dědické osvědčení nelze vydat, pokud byl v řízení vedoucím k jeho vydání napaden klíčový prvek samotného dědictví, jako je platnost závěti, pokud je toto napadení alespoň minimálně opodstatněné podle platného práva.
Vydávající orgán není povinen v evropském dědickém osvědčení uvádět důvody, které jej vedly k jeho vydání.“
1 Původní jazyk: španělština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádného z účastníků řízení.
2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107). Nařízení č. 650/2012 se nevztahuje na Irsko a Dánsko; odkaz na „členské státy“ v tomto stanovisku je třeba chápat s vyloučením těchto dvou zemí.
3 Dále jej budu označovat také jako „osvědčení“, pokud není nutné jej odlišovat od jiných dokumentů sloužících k osvědčení.
4 Rozsudky ze dne 1. března 2018, Mahnkopf (C‑558/16, EU:C:2018:138); ze dne 21. června 2018, Oberle (C‑20/17, EU:C:2018:485); ze dne 17. ledna 2019, Brisch (C‑102/18, EU:C:2019:34); ze dne 1. července 2021, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank (C‑301/20, EU:C:2021:528); ze dne 9. března 2023, Registrų centras (C‑354/21, EU:C:2023:184; dále jen rozsudek „Registrų centras“).
5 Prováděcí nařízení Komise ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení č. 650/2012 (Úř. věst. 2014, L 359, s. 30; oprava Úř. věst. 2018, L 276, s. 19).
6 Zástupce E. V. G.-T. na jednání vysvětlil, že dědictví zahrnuje nemovitosti a bankovní účty v Německu a dalších členských státech.
7 Podle názoru předkládajícího soudu syn a vnuci P. T. pouze tvrdili, že zůstavitel byl občas zmatený, což nepostačuje k tomu, aby se předpokládala nezpůsobilost k osvědčení závěti nebo aby se tato námitka prokázala podrobnějším šetřením. K tomu by musely být poskytnuty konkrétní informace, z nichž by bylo možné vyvodit vady, které by závěť zpochybnily do té míry, že by zůstavitel již nechápal význam a důsledky závěti.
8 Předkládajícímu soudu bylo předloženo několik podpisů zůstavitele: pouze jeden, z roku 1956, se liší. Všechny podpisy po tomto roce odpovídají podpisu v závěti.
9 Právní zástupce E. V. G.-T. oznámil, že v případě přerušení řízení podá návrh na vydání vnitrostátního dědického osvědčení. Námitky ostatních oprávněných osob by pak byly posouzeny podle vnitrostátního práva. Tato skutečnost vysvětluje druhou předběžnou otázku, která byla k datu jejího předložení Soudnímu dvoru ještě hypotetická. Na jednání bylo potvrzeno, že tento návrh byl podán, že v řízení nebyly vzneseny žádné námitky a vnitrostátní osvědčení bylo vydáno dne 24. července 2023.
10 Body 10 a násl. jejího písemného vyjádření. Německá vláda na jednání tvrdila, že otázka je přípustná, přičemž zdůraznila tendenci Soudního dvora vykládat článek 267 SFEU široce. Na podporu svého tvrzení se kromě toho dovolávala rozsudku ze dne 9. září 2021, RK (Prohlášení nepříslušnosti) (C‑422/20, EU:C:2021:718). Komise uvedla, že odpověď závisí na tom, jaké pravomoci svěřily vnitrostátní právní řády orgánům odpovědným za vydávání evropského dědického osvědčení. Svůj názor na tato stanoviska uvádím v bodech níže; viz zejména poznámky pod čarou 17, 23 a 49.
11 Viz bod 57 a poznámka pod čarou 47 tohoto stanoviska. V dědických věcech zejména usnesení ze dne 1. září 2021, OKR (Předběžná otázka podaná zástupcem notáře) (C‑387/20, EU:C:2021:751, bod 21).
12 Usnesení ze dne 1. září 2021, OKR (Předběžná otázka podaná zástupcem notáře) (C‑387/20, EU:C:2021:751, bod 23).
13 Tamtéž, bod 24, s dalšími citacemi.
14 Rozsudky ze dne 21. června 2018, Oberle (C‑20/17, EU:C:2018:485, bod 46), a Registrų centrum, bod 40. Evropské dědické osvědčení není srovnatelné ani s osvědčeními, která podle jiných nařízení o spolupráci v občanských a obchodních věcech doprovázejí rozhodnutí jednoho členského státu pro účely jejich uznání a výkonu v jiném členském státě: viz níže, body 44 a následující.
15 Článek 63 odst. 1 nařízení č. 650/2012.
16 Článek 62 odst. 2 nařízení č. 650/2012.
17 Jak povaha těchto účinků, tak i jejich totožnost v každém členském státě vyžadují, aby byl odmítnut výklad podaný Komisí na jednání ohledně přípustnosti předběžné otázky, který jsem uvedl výše v poznámce pod čarou 10. Jeho přijetí by znamenalo, že evropské dědické osvědčení by mělo různé účinky v závislosti na členském státě vydání a případně by mělo účinky soudního rozhodnutí. Nic z toho nemá oporu v nařízení č. 650/2012; naopak je to v rozporu se záměrem unijního normotvůrce vytvořit jednotný režim pro osvědčení.
18 Článek 63 a čl. 69 odst. 2 nařízení č. 650/2012. V bodě 71 odůvodnění je takový důkaz kvalifikován jako „pravdivý“; jiné jazykové verze obsahují odpovídající přídavné jméno také v čl. 69 odst. 2. Nařízení obsahuje pravidla pro opravu, změnu nebo stažení osvědčení, jakož i pro napadení rozhodnutí o vydání osvědčení (případně o jeho nevydání). Neuvádí však, které prostředky jsou způsobilé vyvrátit domněnku správnosti spojenou s dokumentem. Viz níže poznámka pod čarou 20.
19 S věcným rozsahem uvedeným v bodě 71 odůvodnění.
20 Článek 69 odst. 1 nařízení č. 650/2012. Osvědčení, které obsahuje věcné chyby nebo osvědčuje skutečnosti, které jsou sporné, je možné napadnout ve státě původu listiny u orgánů uvedených v článcích 71 a 72 nařízení. Tato centralizace zajišťuje jednotnost projednání každého evropského dědického osvědčení. Uvádím, že osvědčení jako takové neobíhá: uchovává je vydávající orgán, který vydává ověřené kopie a v případě potřeby informuje osoby, kterým byly kopie doručeny, o nesouladu s originálem (čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 3 nařízení č. 650/2012).
21 Článek 69 odst. 3 a 4 nařízení č. 650/2012.
22 Článek 69 odst. 5; a rozsudek Registrų centras.
23 Neexistence této vlastnosti by měla být dostatečným argumentem k vyvrácení stanoviska, které německá vláda hájila na jednání, v němž sama připustila, že pro účely článku 267 SFEU je nutné, aby postup předkládajícího soudu vyústil v rozhodnutí soudní povahy.
24 Viz kapitola IV týkající se „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012. V evropských nástrojích pro justiční spolupráci je pojem „uznání“ vyhrazen pro závazné právní účinky spojené s rozhodnutími soudní povahy [a ve specifickém kontextu manželských krizí s některými veřejnými listinami a dohodami: viz kapitola IV nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (přepracované znění) (Úř. věst. 2019, L 178, s. 1); rozsudek ze dne 15. listopadu 2022, Senatsverwaltung für Inneres und Sport (C‑646/20, EU:C:2022:879)].
25 Nejedná se ani o „přijetí“, jak je tomu podle článku 59 nařízení č. 650/2012 v případě veřejných listin jednoho členského státu, jejichž důkazní hodnota je uplatňována v jiném členském státě. Jednotný režim a účinky evropského dědického osvědčení činí takové „přijímání“, které se vztahuje na jiné nástroje, zbytečným.
26 Ani zjevný rozpor s veřejným pořádkem členského státu, v němž je osvědčení uplatněno.
27 Článek 66 odst. 1 nařízení č. 650/2012. Podle článků 65 a 68 uvedeného nařízení se ověření částečně týká jednoduchých údajů nebo skutečností týkajících se zůstavitele, žadatele nebo jiných oprávněných osob: viz čl. 68 písm. e), f), g) a h) tohoto nařízení. Jiná tvrzení v osvědčení vyžadují sylogismus, například k prokázání, že právo nebo pravomoc, kterou žadatel uplatňuje, je skutečně důsledkem stanoveným platným právem.
28 Článek 66 odst. 1 a 3 nařízení č. 650/2012.
29 Článek 66 odst. 2 nařízení č. 650/2012.
30 Článek 66 odst. 4 nařízení č. 650/2012.
31 Tamtéž. Důvod a účel tohoto „slyšení“ jsou jasně omezené.
32 K významu pojmu „napadení“ v čl. 67 odst. 1 druhém pododstavci písm. a) nařízení č. 650/2012, který se v různých jazykových verzích liší, viz body 62 a násl. tohoto stanoviska.
33 Co tato činnost obnáší, viz poznámka pod čarou 27 tohoto stanoviska.
34 Ani nezbytný procesní aparát. Viz srovnání „procesních“ pravidel a „procesních“ záruk pro vydávání osvědčení (zejména čl. 66 odst. 4 nařízení č. 650/2012) s pravidly a zárukami jiných nařízení, jako je např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (Úř. věst. 2007, L 199, s. 1), nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úř. věst. 2006, L 399, s. 1).
35 To odůvodňuje jeho pružný režim volného pohybu mezi členskými státy.
36 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (Úř. věst. 2004, L 143, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s. 38).
37 Rozsudek ze dne 16. června 2016, Pebros Servizi (C‑511/14, EU:C:2016:448, bod 29).
38 Tamtéž, bod 30.
39 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).
40 Rozsudky ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana (C‑579/17, EU:C:2019:162), bod 39; a ze dne 4. září 2019, Salvoni (C‑347/18, EU:C:2019:661), bod 30.
41 Rozsudky ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana (C‑579/17, EU:C:2019:162), bod 41; a ze dne 4. září 2019, Salvoni (C‑347/18, EU:C:2019:661), bod 31.
42 Podle čl. 47 odst. 1 nařízení č. 650/2012 nemusí být k cizímu rozhodnutí přiloženo osvědčení uvedené v čl. 46 odst. 3: orgán, který byl požádán o výkon rozhodnutí, může přijmout jiné dokumenty nebo od jejich předložení dokonce upustit. Vzhledem k informacím, které evropské dědické osvědčení obsahuje v souladu s formulářem, který má být použit, je nepravděpodobné, že by mohlo nahradit jiné osvědčení.
43 Nařízení, která stanoví systém uznávání a výkonu rozhodnutí bez zprostředkujícího řízení a bez možnosti vznést námitky proti volnému pohybu rozhodnutí, zajišťují práva na obhajobu tím, že sama o sobě stanoví minimální procesní záruky, které v nařízení č. 650/2012 pro vydání evropského dědického osvědčení neexistují: viz například nařízení citovaná v poznámce pod čarou 34 tohoto stanoviska.
44 To znamená, pokud jde o prvky, které mají být osvědčeny, nebo jiné úzce související prvky, jako je v tomto případě údajná neplatnost závěti z důvodu nezpůsobilosti zůstavitele nebo nepravdivost jeho podpisu.
45 Viz rozsudek ze dne 23. května 2019, WB (C‑658/17, EU:C:2019:444, bod 55): „[...] K tomu, aby byl orgán posuzován s ohledem na specifickou povahu činnosti, kterou vykonává, jakožto orgán vykonávající soudní funkci, mu musí být svěřena pravomoc rozhodnout o případném sporu [...]“.
46 Členské státy mohou svěřit vydávání evropského dědického osvědčení soudním orgánům na obecném základě a v souladu s čl. 72 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 650/2012, tj. po napadení odmítnutí vydávajícího orgánu vydat osvědčení podle článku 67, které vede k závěru, že toto odmítnutí bylo neodůvodněné. Osvědčení vydané soudním orgánem po rozhodnutí o napadení nelze s tímto rozhodnutím zaměňovat.
47 To potvrdil i Soudní dvůr v souvislosti s žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce podanými rakouskými soudy, které přezkoumávaly návrh na zápis kupní smlouvy na nemovitost do katastru nemovitostí [rozsudek ze dne 14. června 2001, Salzmann (C‑178/99, EU:C:2001:331)] nebo rozhodovaly o povinnosti zveřejnit roční účetní závěrku a výroční zprávu [rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další (C‑182/00, EU:C:2002:19)]. V témže smyslu, pokud jde o činnost italských soudů týkající se kvalifikace stanov společnosti [rozsudek ze dne 19. října 1995, Job Centre (C‑111/94, EU:C:1995:340)] nebo přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení [rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Grillo Star Fallimento (C‑443/09, EU:C:2012:213)]. Pokud jde o německé soudy, ty rovněž nevykonávají soudní funkce při rozhodování o ustanovení dodatečného likvidátora pro majetek [usnesení ze dne 12. ledna 2010, Amiraike Berlin (C‑497/08, EU:C:2010:5)] nebo o zápisu přemístění sídla do obchodního rejstříku [usnesení ze dne 10. července 2001, HSB-Wohnbau (C‑86/00, EU:C:2001:394)].
48 Viz bod 20 odůvodnění nařízení č. 650/2012 a rozsudek ze dne 23. května 2019, WB (C‑658/17, EU:C:2019:444, bod 53).
49 V rozsudku ze dne 9. září 2021, RK (Prohlášení nepříslušnosti) (C‑422/20, EU:C:2021:718), Soudní dvůr vyložil články 6 a 7 nařízení č. 650/2012 ve věci, v níž se jednalo o (ne)příslušnost německých soudů vydávat dědické osvědčení a případně i evropské dědické osvědčení. Německá vláda při jednání odkázala na bod 37 tohoto rozsudku, a to na podporu tvrzení, že německý orgán vydávající evropské dědické osvědčení je soudem ve smyslu článku 267 SFEU. Podle mého názoru rozsudek pouze objasňuje fungování pravidla stanoveného pro rozhodování o dědictví, které článek 64 nařízení č. 650/2012 rozšiřuje na vydání evropského dědického osvědčení z důvodů, které vysvětluji v následující poznámce pod čarou. V tomto rozsudku nenacházím oporu pro jiné závěry.
50 Použití stejných zeměpisných kritérií pro vydání osvědčení jako pro mezinárodní příslušnost zajišťuje, že vydávající orgán musí při kontrole (právní) správnosti prvků, které mají být osvědčeny, většinou nahlížet pouze do svého vlastního práva. Cílem pravidla je rovněž zajistit, aby zpravidla existoval pouze jeden vydávající orgán, a tedy pouze jedno evropské dědické osvědčení; pokud jich existuje několik, které slouží různým účelům a obsahují různé přílohy, je cílem zajistit jejich soulad. Umožňuje rovněž shodu v témže členském státě ohledně příslušnosti k rozhodnutí meritorních otázek dědictví a k napadení, ve světle rozhodnutí přijatých v tomto smyslu, rozhodnutí o vydání či nevydání evropského dědického osvědčení.
51 Věc NC (Převod španělského notářského úřadu) (C‑583/21 až C‑586/21, EU:C:2023:872).
52 V bodě 50 tohoto rozsudku uvedl, že „[a]ni pravomoc španělských notářů vydávat evropská dědická osvědčení [...] se nerovná uplatňování takových výsad. Jednak [...] z čl. 67 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení vyplývá, že uvedená osvědčení nelze vydat, pokud byly napadeny prvky, jež mají být osvědčeny“.
53 Nečiní tak ani formulář, který má být použit, zveřejněný jako příloha 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014 ve 24 úředních jazycích Unie.
54 Tedy ve španělštině, němčině a angličtině: „son objeto de un recurso“, „anhängig sind“, resp. „are being challenged“.
55 Ve francouzském znění „si les éléments à certifier sont contestés“; v portugalštině „forem objeto de contestação“; v italštině „sono oggetto di contestazione“.
56 V době podání žádosti o osvědčení. Obdobně se čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 musí vztahovat i na spory, které začínají při projednávání osvědčení.
57 Takto vydané osvědčení by bylo stiženo nejistotou ihned po vydání, neboť podle čl. 71 odst. 2 nařízení č. 650/2012 musí být změněno nebo zrušeno, a to i z vlastního podnětu, je-li to možné dle vnitrostátního práva, „pokud bylo zjištěno, že toto osvědčení nebo jeho jednotlivé prvky neodpovídají skutečnosti“.
58 V článku 65 odst. 3 písm. l) je uvedeno „no dispute is pending“, „aucun litige [… ] n’est pendant“, „kein Rechtsstreit in Bezug auf den zu bescheinigenden Sachverhalt anhängig ist“, „non vi sono controversie pendenti“; „nu există cauze pendinte referitoare la elementele care urmează să fie atestate“; v článku 67 odst. 1 druhém pododstavci písm. a) „the elements to be certified are being challenged“, „si les éléments à certifier sont contestés“, „wenn Einwände gegen den zu bescheinigenden Sachverhalt anhängig sind“, „gli elementi da certificare sono oggetto di contestazione“, „elementele care trebuie certificate fac obiectul unei contestații“.
59 Bod 67 odůvodnění nařízení č. 650/2012.
60 Bod 7 odůvodnění nařízení č. 650/2012 a rozsudek Registrų centras, body 41 a 42.
61 Somezeným cílem vytvořit si přesvědčení o pravdivosti toho, co se chystá osvědčit.
62 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, NC (Převod španělského notářského úřadu) (C‑583/21 až C‑586/21, EU:C:2023:872), bod 50, který reprodukuji v poznámce pod čarou 52 tohoto stanoviska.
63 Viz níže body 86 a násl.
64 Opakuji, že vydání evropského dědického osvědčení, které odráží obsah předchozího soudního rozhodnutí ohledně merita dědictví, by nemělo vést k nejasnosti ohledně povahy tohoto dokumentu: viz výše, body 50 a 52.
65 Neexistuje definice „rozhodnutí“ ve smyslu článku 67; z toho tedy vyvozuji, že přebírá definici uvedenou v čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012.
66 Body 20 a 22 vyjádření Komise („endgültige“, „bestands-beziehungsweise rechtskräftige[n]“) a bod 33 vyjádření německé vlády [(„gegen die kein ordentlicher Rechtsbehelf (Artikel 42 EuErbVO) mehr eingelegt werden kann]“. Na jednání se španělská vláda s tímto názorem ztotožnila.
67 Podle vyjádření zástupce E. V. G.-T. na jednání není takové vnitrostátní osvědčení, jako je osvědčení vydané v Německu dne 24. července 2023, konečným rozhodnutím.
68 Článek 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012 a rozsudek Registrų centras, bod 46, který cituje rozsudek ze dne 17. ledna 2019, Brisch (C‑102/18, EU:C:2019:34), bod 30.
69 Rozsudek Registrų centras, bod 45. Formulář se skládá z průvodního listu a příloh, které jsou nebo nejsou povinné v závislosti na okolnostech případu a účelu, pro který je osvědčení požadováno. Předpokládá se použití dalších listů, pokud se údaje, které mají být zapsány, duplikují nebo násobí, protože existuje více než jeden žadatel o osvědčení; více než jeden zástupce žadatele; více než jedno pořízení pro případ smrti; více než jeden manželský majetkový režim nebo rovnocenný režim zůstavitele; nebo více než jeden dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti.
70 Nevylučuji, že znalost úvah vydávajícího orgánu o důkazech předložených žadatelem a námitkách jiných osob může být relevantní pro podání opravného prostředku podle čl. 72 odst. 1 nařízení č. 650/2012: napadením rozhodnutí vydávajícího orgánu (o vydání či nevydání osvědčení) je nepřímo zpochybněno jeho posouzení ohledně toho, zda byl jeho obsah stanoven.
71 Jakýkoli dodatek k osvědčení narušuje jeho společný vzhled, což je právě to, co usnadňuje jeho volný pohyb v různých členských státech.
72 Viz srovnání s čl. 46 odst. 3 nařízení č. 650/2012. Osoba, která žádá o uznání soudního rozhodnutí jednoho členského státu v jiném členském státě, musí nutně předložit ověřenou kopii rozhodnutí. Pouze tak je možné provést (omezený) přezkum, který by případně odůvodnil odmítnutí uznání podle článku 40.
73 Potvrzení rozhodnutí je upraveno, jak jsem již uvedl, v čl. 46 odst. 3 nařízení č. 650/2012. Příloha I prováděcího nařízení č. 1329/2014 obsahuje za tímto účelem formulář.