null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PRIITA PIKAMÄEA
přednesené dne 29. února 2024(1)
Věc C‑8/23
FH
proti
Conseil national de l’ordre des médecins,
za účasti:
Ministre de la Santé et de la Prévention,
Ministre de l’Économie, des Finances et de la Souveraineté industrielle et numérique
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Conseil d’État (Státní rada, Francie)]
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Uznávání odborných kvalifikací – Směrnice 2005/36/ES – Právo vykonávat povolání lékaře – Systém automatického uznávání – Diplom o dosažení kvalifikace v oblasti základní lékařské odborné přípravy udělený třetí zemí – Diplom uznaný členským státem původu – Získání dokladu o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře v členském státě původu – Neuznání tohoto dokladu ze strany hostitelského členského státu“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU Conseil d'État (Státní rada, Francie) se týká výkladu článku 21, čl. 25 odst. 4, jakož i přílohy V bodů 5.1.1 a 5.1.2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací(2) (dále jen „směrnice 2005/36“). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi FH a Conseil national de l'ordre des médecins (Národní lékařská komora, Francie, dále jen „CNOM“) ohledně toho, že posledně uvedená odmítla zapsat FH do seznamu lékařské komory.
2. Projednávaná věc nastoluje významnou a za působnosti směrnice 2005/36 zčásti novou právní otázku, která se týká automatického uznávání diplomu o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře v Evropské unii a dělby odpovědnosti za dohled nad odbornou přípravou specializovaného lékaře a za přístup k tomuto povolání mezi členskými státy v případech, kdy byla základní lékařská odborná příprava absolvována mimo Unii. Soudní dvůr bude muset rozhodnout zejména o účincích uznání diplomu o základní lékařské odborné přípravě získaného ve třetím státě ze strany členského státu, jakož i o případné povinnosti ostatních členských států uznat tento diplom též.
3. V případě, že směrnice 2005/36 neobsahuje ustanovení dopadající na konkrétní okolnosti věci v původním řízení, bude na Soudním dvoru, aby v co největší možné míře naznačil praktická řešení k usnadnění uznávání odborných kvalifikací nabytých osobou ve výše popsané situaci. Soudní dvůr bude muset ve svých úvahách zohlednit cíle sledované normotvůrcem, a to podporu volného pohybu služeb a svobody usazování v Unii při současném zajištění přísného dodržování požadavků na ochranu veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti a na ochranu spotřebitelů.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Body 6, 19 a 44 odůvodnění směrnice 2005/36 uvádí:
„(6) Snadnější poskytování služeb musí být zajištěno v souvislosti s přísným dodržováním požadavků na ochranu veřejného zdraví a bezpečnosti a ochrany spotřebitelů. Proto by se mělo počítat se zvláštními ustanoveními pro regulovaná povolání, která mají důsledky pro veřejné zdraví nebo bezpečnost a jejichž příslušníci dočasně nebo příležitostně poskytují přeshraniční služby.
(19) Svoboda pohybu a vzájemné uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů […] by měla být založena na základní zásadě automatického uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci na základě koordinovaných minimálních požadavků na odbornou přípravu. Kromě toho by měl být v členských státech přístup k povolání lékaře […] podmíněn získáním dané kvalifikace, která zaručí, že dotyčná osoba absolvovala odbornou přípravu, která splňuje stanovené minimální požadavky. [...]
[...]
(44) Touto směrnicí nejsou dotčena opatření nezbytná k zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví a spotřebitelů.“
5. Článek 1 první pododstavec této směrnice stanoví:
„Tato směrnice stanoví pravidla, podle nichž členský stát, který podmiňuje přístup k regulovanému povolání nebo jeho výkon na svém území získáním určité odborné kvalifikace (dále jen ‚hostitelský členský stát‘), uznává pro přístup k tomuto povolání a jeho výkon odborné kvalifikace nabyté v jednom nebo více jiných členských státech (dále jen ‚domovský členský stát‘), které jejich držitele opravňují vykonávat v tomto členském státě stejné povolání.“
6. Článek 2 odst. 2 uvedené směrnice stanoví:
„Každý členský stát může na svém území podle svých předpisů povolit státním příslušníkům členských států, kteří jsou držiteli odborné kvalifikace, která nebyla získána v členském státě, vykonávat regulované povolání ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a). V případě povolání uvedených v hlavě III kapitole III musí toto první uznání respektovat minimální požadavky na odbornou přípravu stanovené v této kapitole.“
7. Podle čl. 3 odst. 1 a 3 téže směrnice platí:
„1. Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
c) ‚dokladem o dosažené kvalifikaci‘ diplomy, osvědčení nebo jiné doklady vydané příslušným orgánem v členském státě určeným v souladu s jeho právními a správními předpisy, který prokazuje, že jeho držitel úspěšně dokončil odbornou přípravu získanou převážně v [Unii]. Neuplatňuje-li se první věta této definice, považuje se doklad o dosažené kvalifikaci uvedený v odstavci 3 za zde uvedený doklad o dosažené kvalifikaci;
[...]
3. Doklad o dosažené kvalifikaci vydaný třetí zemí se považuje za doklad o dosažené kvalifikaci, pokud má držitel tříletou odbornou praxi v dotyčném povolání na území členského státu, který v souladu s čl. 2 odst. 2 doklad o dosažené kvalifikaci uznal, a která byla osvědčena tímto členským státem.“
8. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2005/36 umožňuje uznání odborné kvalifikace hostitelským členským státem, aby oprávněné osoby měly v tomto členském státě přístup ke stejnému povolání, pro které získaly kvalifikaci v domovském členském státě, a vykonávaly je v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci.
9. Článek 10 této směrnice, který je součástí kapitoly I, nadepsané „Obecný systém uznávání dokladů o odborné kvalifikaci“, stanoví:
„Tato kapitola se použije na všechna povolání, na která se nevztahují kapitoly II a III této hlavy, a v níže uvedených případech, kdy žadatel ze zvláštních a výjimečných důvodů nesplňuje podmínky stanovené v těchto kapitolách:
[...]
d) aniž je dotčen čl. 21 odst. 1 a články 23 a 27, pro lékaře, zdravotní sestry a ošetřovatele, zubní lékaře, veterinární lékaře, porodní asistentky, farmaceuty a architekty, kteří jsou držiteli dokladu o dosažené kvalifikaci pro určitou specializaci a kteří museli absolvovat odbornou přípravu vedoucí k získání označení uvedených v příloze V bodech 5.1.1, 5.2.2, 5.3.2, 5.4.2, 5.5.2, 5.6.2 a 5.7.1, a sice výlučně za účelem uznání příslušné specializace;
[...]
g) pro migrující osoby, které splňují požadavky čl. 3 odst. 3.“
10. Článek 21 uvedené směrnice, nadepsaný „Zásada automatického uznávání“, stanoví:
„1. Každý členský stát uznává doklady o dosažené kvalifikaci zajišťující přístup k odborným činnostem lékaře se základní odbornou přípravou a specializovaného lékaře[...] uvedené v příloze V bodech 5.1.1 [a] 5.1.2 [...], které splňují minimální požadavky na odbornou přípravu uvedené v článcích 24 [a] 25 […], a za účelem přístupu k odborným činnostem a jejich výkonu přiznává těmto dokladům na svém území stejné účinky, jaké mají doklady o dosažené kvalifikaci, které sám vydává.
Takové doklady o dosažené kvalifikaci musí být vydány příslušnými orgány členských států a případně doplněny osvědčeními uvedenými v příloze V bodech 5.1.1 [a] 5.1.2 [...].
První a druhý pododstavec se nedotýkají nabytých práv podle článků 23 [a] 27 [...].
[...]
6. Každý členský stát podmíní přístup k odborné činnosti lékařů [...] a jejich výkon získáním dokladu o dosažené kvalifikaci uvedeného v příloze V bodech 5.1.1 [a] 5.1.2 [...], který potvrzuje, že dotyčný odborník získal během své odborné přípravy znalosti, dovednosti a schopnosti uvedené v čl. 24 odst. 3 [...].“
11. Článek 24 téže směrnice, který se týká základní lékařské odborné přípravy, stanoví:
„1. Přijetí na základní lékařskou odbornou přípravu je podmíněno získáním diplomu nebo osvědčení, které opravňuje k dotyčnému studiu na vysokých školách.
2. Celková doba základní lékařské odborné přípravy zahrnuje nejméně pět let studia, což lze vyjádřit rovněž v odpovídajících kreditech ECTS [evropský systém pro přenos a akumulaci kreditů], a spočívá v nejméně 5 500 hodinách teoretické a praktické výuky na vysoké škole nebo pod dohledem vysoké školy.
[...]
3. Základní lékařská odborná příprava zaručí, že dotyčná osoba získala tyto znalosti a dovednosti [uvedené v písmenech a) až d)].“
12. Článek 25 směrnice 2005/36, nadepsaný „Specializovaná lékařská odborná příprava“, stanoví:
„1. Přijetí na specializovanou lékařskou odbornou přípravu je podmíněno dokončením a potvrzením základní lékařské odborné přípravy uvedené v čl. 24 odst. 2, v jejímž průběhu získal uchazeč o odborné vzdělání náležité základní lékařské znalosti.
[...]
4. Členské státy podmíní vydání dokladu o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství získáním dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy uvedeného v příloze V bodu 5.1.1.
[...]“
13. Článek 50 odst. 2 této směrnice stanoví:
„V případě důvodných pochybností může hostitelský členský stát požadovat od příslušných orgánů členského státu potvrzení o pravosti osvědčení a dokladů o dosažené kvalifikaci vydaných v tomto jiném členském státě a případně potvrzení o tom, že oprávněná osoba splňuje pro povolání uvedená v kapitole III této hlavy minimální požadavky na odbornou přípravu podle článků 24, 25, 28, 31, 34, 35, 38, 40, 44 a 46.“
14. Příloha V uvedené směrnice je nadepsána „Uznávání na základě koordinace minimálních požadavků na odbornou přípravu“. Bod 5.1.1 této přílohy v rámci rubriky „V.1. LÉKAŘI“ uvádí „doklady o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy“, kterými v případě Spolkové republiky Německo jsou „Zeugnis über die Ärztliche Prüfung“ a „Zeugnis über die Ärztliche Staatsprüfung und Zeugnis über die Vorbereitungszeit als Medizinalassistent, soweit diese nach den deutschen Rechtsvorschriften noch für den Abschluss der ärztlichen Ausbildung vorgesehen war“.
15. Bod 5.1.2 uvedené přílohy uvádí „doklady o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře“ v členských státech, kterým v případě Spolkové republiky Německo je „Fachärztliche Anerkennung“.
B. Francouzské právo
16. Code de la santé publique (zákoník veřejného zdraví) ve znění použitelném na spor v původním řízení ve svém článku L. 4111-1 stanoví:
„Nikdo nesmí vykonávat povolání lékaře [...] bez toho, že by byl:
1) držitelem diplomu, osvědčení nebo jiného dokladu uvedeného [v článku] L. 4131-1 [...];
[...]
3) zapsán do seznamu lékařské komory [...] s výhradou ustanovení článků L. 4112-6 a L. 4112-7.
[...]“
17. Článek L. 4111-2 tohoto zákoníku stanoví:
„[...]
II. Příslušný orgán může na základě stanoviska komise složené zejména z odborníků též individuálně povolit výkon povolání lékaře v dotčené specializaci [...] státním příslušníkům členského státu Evropské unie nebo jiného státu, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, kteří jsou držiteli dokladu o dosažené kvalifikaci vydaného třetím státem a uznaného v některém členském státě nebo v některém státě, který je smluvní stranou, jiným než Francie, umožňujícího v uvedeném státě zákonný výkon povolání. Pokud jde o lékaře [...], uznání se týká dokladu o základní odborné přípravě i dokladu o specializaci.
[...]“
18. Článek L. 4131-1 uvedeného zákoníku stanoví:
„Doklady o dosažené kvalifikaci vyžadovanými podle čl. L. 4111-1 odst. 1 pro výkon povolání lékaře jsou:
1) francouzský státní diplom doktora medicíny;
[...]
2) nebo, je-li dotyčná osoba státním příslušníkem členského státu Evropské unie nebo smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru:
a) doklady o dosažené kvalifikaci lékaře vydané některým z těchto států v souladu se závazky Společenství a obsažené v seznamu stanoveném vyhláškou ministrů pro vysoké školství a pro zdravotnictví;
b) doklady o dosažené kvalifikaci lékaře vydané některým členským státem nebo některým smluvním státem v souladu se závazky Společenství, které nejsou obsaženy v seznamu uvedeném v písm. a), jsou-li doplněny osvědčením tohoto státu, které dokládá úspěšné ukončení odborné přípravy v souladu s těmito povinnostmi a to, že jsou jím považovány za doklady o kvalifikaci obsažené v tomto seznamu;
[...]“
19. Seznam stanovený v bodě 2 písm. a) arrêté du 13 juillet 2009 fixant les listes et les conditions de reconnaissance des titres de formation de médecin et de médecin spécialiste délivrés par les États membres de l’Union européenne ou parties à l’accord sur l’Espace économique européen visées au 2° de l’article L. 4131-1 du code de la santé publique (vyhláška ze dne 13. července 2009, kterou se stanoví seznamy a podmínky uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci lékaře a specializovaného lékaře vydaných členskými státy Evropské unie nebo smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru a uvedených v čl. L. 4131-1 odst. 2 zákoníku veřejného zdraví) odpovídá seznamu, který je obsažen v příloze V bodě 5.1.1 a bodě 5.1.2 směrnice 2005/36.
III. Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení, původní řízení a předběžná otázka
20. FH je francouzsko-německým státním příslušníkem, který je držitelem státního diplomu doktora medicíny (diplôme de docteur d’État en médecine) vydaného dne 18. září 2012 univerzitou v Monastiru (Tunisko).
21. Rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2015 uznaly příslušné německé orgány tento diplom za diplom o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy a povolily FH, aby vykonával povolání lékaře. Rozhodnutím ze dne 1. srpna 2016 zapsaly tyto orgány FH do seznamu lékařů Dolního Saska (Německo). Dne 28. ledna 2021 získal FH na univerzitě v Hannoveru (Německo) diplom specialisty v oblasti anesteziologie.
22. Dne 25. března 2021 se FH obrátil na conseil départemental de Saône-et-Loire de l’ordre des médecins (rada lékařské komory pro departement Saône-et-Loire, Francie) se žádostí, aby byl na základě článku L. 4111-1 zákoníku veřejného zdraví zapsán do seznamu lékařské komory. Rozhodnutím ze dne 20. května 2021 odmítla rada této žádosti vyhovět.
23. Na základě opravného prostředku, který FH podal proti rozhodnutí užšího kolegia conseil régional de l’ordre des médecins de Bourgogne-Franche-Comté (rada lékařské komory pro region Bourgogne-Franche-Comté, Francie), jež jeho žádost o zápis do seznamu lékařské komory rozhodnutím ze dne 15. července 2021 rovněž odmítlo, zopakovalo užší kolegium CNOM rozhodnutím ze dne 17. září 2021, že se zápis FH do seznamu lékařské komory odmítá.
24. Proti tomuto naposledy zmíněnému rozhodnutí podal tedy FH žalobu, která je projednávána před Conseil d'État (Státní rada).
25. Za těchto podmínek se Conseil d'État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Může se lékař, který je státním příslušníkem některého z členských států Evropské unie a držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství vydaného v členském státě a uvedeného v příloze V bodě 5.1.2 směrnice […] 2005/36 […] ze dne 7. září 2005 […], pouze s tímto dokladem v jiném členském státě dovolávat systému automatického uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci stanoveného v článku 21 této směrnice, i když je držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy vydaného třetím státem, který byl uznán pouze členským státem, v němž získal svůj diplom o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství, a kterýžto doklad v příloze V bodě 5.1.1 [uvedené] směrnice uveden není, a [čl. 25 odst. 4] [uvedené] směrnice podmiňuje vydání dokladu o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství získáním některého z těchto dokladů o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
26. Předkládací rozhodnutí ze dne 27. prosince 2022 došlo kanceláři Soudního dvora dne 12. ledna 2023.
27. FH, CNOM, francouzská, italská, nizozemská a polská vláda, Kontrolní úřad ESVO, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.
28. Na jednání konaném dne 11. ledna 2024 předložili vyjádření zmocněnci ad litem FH, CNOM, francouzské, italské, nizozemské a polské vlády, Kontrolního úřadu ESVO, jakož i Evropské komise.
V. Právní analýza
A. Úvodní poznámky
29. Projednávaná věc se týká výkladu a uplatňování ustanovení směrnice 2005/36, která vymezují práva a povinnosti odborníků pro účely uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci získaných v Unii a výkonu povolání v jiném členském státě. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2005/36 umožňuje uznání odborné kvalifikace hostitelským členským státem, aby oprávněné osoby měly v tomto členském státě přístup „ke stejnému povolání, pro které získaly kvalifikaci v domovském členském státě“, a vykonávaly je v hostitelském členském státě „za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci“, jak rozhodl Soudní dvůr ve své judikatuře(3).
30. Směrnice 2005/36 zrušila a nahradila soubor odvětvových a obecných směrnic, kterými se uznávání odborných kvalifikací řídilo, a zavádí v podstatě tři alternativní systémy uznávání těchto kvalifikací. Předně existuje obecný systém (kapitola I články 10 až 15), který se vztahuje na všechna povolání, která nespadají do působnosti dvou dalších systémů (článek 10). Dále existuje systém uznávání odborné praxe založený na odborné praxi (kapitola II články 16 až 20), který se uplatní na některé činnosti uvedené v příloze IV této směrnice.
31. Konečně existuje i systém automatického uznávání (kapitola III články 21 až 49), který se vyznačuje minimální harmonizací odborné přípravy. Povolání lékaře je jedním ze sedmi povolání, která do působnosti systému automatického uznávání spadají, a to spolu s povoláními zdravotní sestry a ošetřovatele, porodní asistentky, zubního lékaře, farmaceuta, architekta a veterinárního lékaře(4). Automatické uznávání vyžaduje respektování minimálních požadavků na odbornou přípravu, které jsou v závislosti na dotčeném povolání uvedeny v článku 24 a násl. uvedené směrnice. Soudní dvůr upřesnil, že členské státy nesmí podmínit uznávání jinými požadavky, než je předložení dokladu o náležitém vzdělání(5).
32. Svou předběžnou otázkou chce předkládající soud zjistit, zda se lékař, který je státním příslušníkem některého z členských států Evropské unie a je držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře vydaného v jednom členském státě, může v jiném členském státě pouze s tímto dokladem dovolávat výše uvedeného systému automatického uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci, i když je držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy vydaného třetím státem, který byl pouze uznán členským státem, ve kterém dotčený státní příslušník získal diplom o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře.
33. Jak vyložím ve své analýze, na základě exegeze směrnice 2005/36 a výkladových metod uznávaných v judikatuře je třeba na tuto otázku odpovědět záporně, a to z toho důvodu, že systém automatického uznávání se v projednávaném případě nemá použít. S tímto upřesněním se však neomezím jen na odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem, nýbrž vysvětlím i to, jaké prostředky má osoba ve výše popsané situaci k dispozici k tomu, aby co nejlépe dosáhla svého cíle. Takový přístup je doporučen k tomu, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď v souladu s duchem spolupráce, kterým musí být řízení o předběžné otázce prodchnuto.
B. K možnosti, aby se žalobce v původním řízení dovolával systému automatického uznávání
1. K neoddělitelné vazbě mezi specializací v lékařství a základní odbornou přípravou
34. Podle ustálené judikatury platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jejich znění, ale i jejich kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí(6).
35. Článek 21 odst. 1 směrnice 2005/36 stanoví, že každý členský stát uznává mimo jiné doklady o dosažené kvalifikaci zajišťující přístup k odborným činnostem lékaře se základní odbornou přípravou a specializovaného lékaře uvedené v příloze V bodech 5.1.1 a 5.1.2, které splňují minimální požadavky na odbornou přípravu uvedené v článcích 24 a 25, a za účelem přístupu k odborným činnostem a jejich výkonu přiznává těmto dokladům na svém území stejné účinky, jaké mají doklady o dosažené kvalifikaci, které sám vydává.
36. Proto je-li stejně jako v projednávaném případě státní příslušník členského státu držitelem dokladu o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře uvedeného v bodě 5.1.2 přílohy V, měl by tento státní příslušník na základě čl. 21 odst. 1 v hostitelském členském státě v zásadě dosáhnout automatického uznání tohoto dokladu tak, aby v něm mohl vykonávat povolání lékaře, k němuž se váže dotčená specializace. Nicméně vyvstává otázka, zda takovému automatickému uznání brání, že dotčená osoba kromě toho nemá doklad o základní lékařské odborné přípravě vydaný v členském státě.
37. V tomto ohledu je třeba uvést, že uvedený čl. 21 odst. 1 stanoví požadavek, aby doklady o dosažené kvalifikaci lékaře „splň[ovaly] minimální požadavky na odbornou přípravu uvedené [zejména v článku] 25 [téže směrnice]“. Z čl. 25 odst. 4 plyne, že „[č]lenské státy podmíní vydání dokladu o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství získáním dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy uvedeného v příloze V bodě 5.1.1“. Pokud jde o Spolkovou republiku Německo, zmiňuje bod 5.1.1 dva druhy německých dokladů o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy(7).
38. Z doslovného výkladu čl. 25 odst. 4 podle všeho plyne, že automatické uznání dokladu o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství uvedeného v bodě 5.1.2 přílohy V této směrnice je neoddělitelně spjato s automatickým uznáním dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy uvedeného v bodě 5.1.1 této přílohy a vyžaduje předchozí získání takového dokladu.
39. Je totiž třeba uvést, že ustanovení článku 21 směrnice 2005/36 uvádějí doklady o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy a o dosažené kvalifikaci ve specializačním oboru lékařství vždy společně. Tato ustanovení zejména nikdy izolovaně neodkazují na bod 5.1.2 přílohy V této směrnice, který se týká dokladů o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře, nýbrž vždy společně odkazují na bod 5.1.1 této přílohy, který se týká dokladů o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy.
40. Uvedený článek 21 odst. 1 tak zmiňuje „doklady o dosažené kvalifikaci lékaře“ jako celek, když upřesňuje, že zajišťují přístup k odborným činnostem lékaře se základní odbornou přípravou a specializovaného lékaře. Mimoto, i když jsou tyto doklady o dosažené kvalifikaci v rámci přílohy V předmětem úpravy ve dvou samostatných bodech, jsou seskupeny pod toutéž rubrikou „V.1. LÉKAŘI“, která předně vypočítává doklady o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy a poté doklady o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře.
41. Kromě toho ze samotného nadpisu článku 24 směrnice 2005/36 [„Základní lékařská odborná příprava“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska)] plyne, že základní lékařská odborná příprava je podstatná za účelem zaručení získání minimálních znalostí a schopností nutných pro výkon povolání lékaře. Podle čl. 24 odst. 2 musí tato základní lékařská odborná příprava trvat nejméně pět let, tj. déle než kolik činí minimální délka veškeré odborné přípravy specializovaného lékaře.
42. Znalosti a schopnosti nabyté v rámci základní lékařské odborné přípravy, popsané v čl. 24 odst. 3 směrnice 2005/36, tak tvoří základ, který se v rámci odborné přípravy specializovaného lékaře, jak je popsána v článku 25 této směrnice, nevyučuje a jenž je přesto pro výkon odborných činností specializovaného lékaře nepostradatelný, a to bez ohledu na to, o jakou specializaci jde.
43. V rámci kontextuálního výkladu čl. 21 odst. 1 a čl. 25 odst. 4 směrnice 2005/36 je třeba upozornit na čl. 21 odst. 6 této směrnice, který stanoví, že „každý členský stát podmíní přístup k odborné činnosti lékařů [...] a jej[í] výkon získáním dokladu o dosažené kvalifikaci uvedeného v příloze V bodech 5.1.1 [a] 5.1.2 [...], který potvrzuje, že dotyčný odborník získal během své odborné přípravy znalosti a schopnosti uvedené v čl. 24 odst. 3“. Toto ustanovení jasně ukazuje, že doklad o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře není sám o sobě zárukou, že dotčená osoba uvedené znalosti a schopnosti nabyla, a automatické uznávání tohoto dokladu musí být tedy neoddělitelně spjato s automatickým uznáváním dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní odborné přípravy.
44. Konečně je důležité připomenout, že automatické uznávání se vztahuje pouze na doklady o dosažené kvalifikaci v lékařství vyjmenované v bodech 5.1.1 a 5.1.2 přílohy V, o nichž mají členské státy za to, že zaručují minimální podmínky odborné přípravy. Tak je tomu i s německými doklady o dosažené kvalifikaci uvedenými v bodě 5.1.1, které žalobce nemá. Doklad o dosažené kvalifikaci získaný ve třetím státě proto nemůže být automaticky uznán, nehledě na to, že členský stát jej uznal jednostranně na základě svého vnitrostátního práva podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2005/36.
45. Tento posledně zmíněný aspekt vyžaduje z mé strany několik doplňujících poznámek, a to tím spíše, že několik členských států, které do tohoto řízení vstoupily jako vedlejší účastníci, vyjádřilo pochybnosti ohledně případných právních důsledků uznání takového dokladu o dosažené kvalifikaci získaného ve třetí zemi ze strany členského státu.
2. K právním důsledkům jednostranného uznání dokladu o dosažené kvalifikaci ze strany členského státu na základě čl. 2 odst. 2 směrnice 2005/36
46. V závislosti na tom, kde byly odborné kvalifikace nabyty, se uplatní různá pravidla. Doklad o odborné kvalifikaci vydaný členským státem Unie, kterým se potvrzuje dokončení odborné přípravy, jež proběhla převážně v Unii, bude uznán snáze než diplom, který byl vydán třetí zemí. Článek 1 směrnice 2005/36 totiž stanoví, že tato směrnice „uznává [...] odborné kvalifikace nabyté v jednom nebo více jiných členských státech“(8). Článek 3 odst. 1 písm. c) této směrnice upřesňuje i to, že dokladem o dosažené kvalifikaci jsou „diplomy, osvědčení nebo jiné doklady [...], kter[é] prokazuj[í], že jeho držitel úspěšně dokončil odbornou přípravu získanou převážně v [Unii]“(9). V případě odborné kvalifikace získané ve třetí zemi stanoví unijní právo uznání pouze tehdy, dojde-li k němu v členském státě Unie podle jeho vnitrostátního práva.
47. Na základě čl. 2 odst. 2 směrnice 2005/36 totiž platí, že každý členský stát „může na svém území podle svých předpisů povolit státním příslušníkům členských států, kteří jsou držiteli odborné kvalifikace, která nebyla získána v členském státě, vykonávat regulované povolání ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a)“(10). Toto ustanovení opravňuje členské státy k uzavírání dvoustranných dohod o vzájemném uznávání odborných kvalifikací se třetími zeměmi. Členské státy tak mohou volně stanovit podmínky pro takové uznávání potud, pokud jsou respektovány minimální požadavky na odbornou přípravu pro odvětvová povolání spadající do rámce hlavy III kapitoly III této směrnice. Znění uvedeného ustanovení však jasně ukazuje, že právní účinky takového uznání na základě vnitrostátní právní úpravy jsou omezeny na území dotčeného členského státu a nemohou zakládat povinnosti na straně ostatních členských států.
48. Tento výklad je ostatně podpořen rozsudkem Haim(11), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 1 odst. 4 směrnice 78/867/EHS ze dne 25. července 1978 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činností zubních lékařů(12), který byl formulován obdobně jako znění čl. 2 odst. 2 směrnice 2005/36(13), v tom smyslu, že uznání dokladů vydaných třetími státy ze strany členského státu ostatní členské státy nezavazuje, i když byly uznány za rovnocenné v jednom nebo více členských státech. Pro účely projednávané věci to znamená, že tento čl. 2 odst. 2 brání tomu, aby se žalobce v původním řízení mohl dovolávat uznání své odborné kvalifikace získané v Tunisku ze strany německých orgánů k tomu, aby přiměl francouzské orgány tuto odbornou kvalifikaci uznat také na základě systému automatického uznávání.
49. Nezávisle na použitelnosti tohoto ustanovení je třeba uvést to, že čl. 21 odst. 6 směrnice 2005/36 stanoví, že znalosti a schopnosti specifické pro základní lékařskou přípravu musí být „[získány] během […] odborné přípravy“(14), což v zásadě vylučuje jakékoli rozhodnutí ze strany vnitrostátních orgánů, jehož důsledkem by bylo, že odborná příprava nabytá ve třetí zemi by byla považována za odbornou přípravu nabytou v členském státě. Jinými slovy, toto ustanovení předpokládá proces učení se v rámci akademického studijního programu. Znalosti a schopnosti nutné pro účely automatického uznávání na základě čl. 21 odst. 1 této směrnice tedy může poskytnout pouze odborná příprava lékaře „nabytá“ v Unii.
3. K možnosti uznání dokladu o dosažené kvalifikaci vydaného ve třetí zemi na základě čl. 3 odst. 3 směrnice 2005/36
50. To však neznamená, že osoba nacházející se v situaci žalobce v původním řízení, která získala doklad o dosažené kvalifikaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2005/36 ve třetí zemi, je zbavena možnosti vykonávat své povolání v jiném členském státě. Článek 3 odst. 3 této směrnice naopak stanoví, že „[d]oklad o dosažené kvalifikaci vydaný třetí zemí se považuje za doklad o dosažené kvalifikaci, pokud má držitel tříletou odbornou praxi v dotyčném povolání na území členského státu, který v souladu s čl. 2 odst. 2 doklad o dosažené kvalifikaci uznal, a která byla osvědčena tímto členským státem“(15).
51. Uznávání odborných kvalifikací nabytých ve třetích zemích se tedy řídí dosti přísnými ustanoveními. Občan Unie, který je držitelem takových odborných kvalifikací, se může čl. 3 odst. 3 směrnice 2005/36 dovolávat pouze za dvou podmínek: zaprvé musel být diplom uznán členským státem Unie na základě jeho vnitrostátního práva a zadruhé musel držitel odborné kvalifikace absolvovat tříletou odbornou praxi v prvním členském státě uznání. Tato posledně uvedená podmínka má jasně zabránit tomu, aby občané zneužívali systém této směrnice nebo se pokoušeli obcházet pravidla prostřednictvím „uznávání uznání“(16).
52. Způsoby tohoto „uznávání uznání“ však podléhají zvláštním pravidlům. Předně toto uznávání podléhá výlučně obecnému systému podle hlavy III kapitoly I směrnice 2005/36(17). Každý členský stát tedy musí uznat kvalifikaci ze třetí země, která byla v Unii už dříve uznána, není však povinen udělit automatické uznání. Toto pravidlo má za následek především to, že druhý členský stát opravňuje k tomu, aby se prostřednictvím vyrovnávacích opatření ujistil, že držitel diplomu ze třetí země dosahuje nejen minimální úrovně odborné přípravy stanovené touto směrnicí, nýbrž i úrovně odborné přípravy, jež jde nad rámec unijních minim a kterou se dotčený stát rozhodl vyžadovat od svých vlastních státních příslušníků. Druhý členský stát uznání není dále povinen nabídnout volbu mezi dvěma vyrovnávacími opatřeními, pokud zjistil podstatné rozdíly v odborných přípravách. V souladu s článkem 14 uvedené směrnice se může rozhodnout, že uloží některý druh vyrovnávacího opatření, a to buď zkoušku způsobilosti, nebo adaptační období.
53. Pro účely zkoumání předběžné otázky položené předkládajícím soudem je třeba konstatovat, že německé orgány sice podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2005/36 uznaly tuniský doklad o dosažené kvalifikaci žalobce v původním řízení, nic to však nemění na tom, že stanoviska účastníků původního řízení se rozcházejí, pokud jde o otázku, zda žalobce v původním řízení skutečně nabyl tříletou odbornou praxi na německém území. Z tohoto důvodu je při neexistenci přesnějších informací třeba vyjít z předpokladu, že žalobce v původním řízení nesplňuje ani jeden z obou požadavků stanovených v čl. 3 odst. 3 této směrnice.
C. K možnosti, aby se žalobce v původním řízení dovolával obecného systému uznávání
54. Dále vyvstává otázka, zda se v situaci popsané v předběžné otázce může občan Unie dovolávat obecného systému uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci. Jak plyne z článku 10 směrnice 2005/36, tento systém má podpůrnou povahu, neboť se použije „na všechna povolání, na která se nevztahují kapitoly II a III této hlavy a v [...] případech, kdy žadatel ze zvláštních a výjimečných důvodů nesplňuje podmínky stanovené v těchto kapitolách“.
55. Tato první podmínka se mi zdá být v projednávaném případě a priori splněna, neboť na odbornou přípravu lékaře absolvovanou ve třetí zemi se kapitoly II a III hlavy III směrnice 2005/36 o svobodě usazování nevztahují. Konkrétněji, jak jsem vysvětlil v rámci své analýzy, systém automatického uznávání se na projednávanou věc nepoužije z toho důvodu, že žalobce v původním řízení nemá žádný z dokladů o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy uvedených v bodě 5.1.1 přílohy V této směrnice. Jinými slovy, uznání tuniského diplomu žalobce v původním řízení ze strany německých orgánů na základě čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice nemá za následek přeměnu tohoto diplomu na některý z německých diplomů vyjmenovaných v tomto bodě.
56. S tímto upřesněním je třeba upozornit na to, že článek 10 směrnice 2005/36 vykazuje určité zvláštnosti, a to vzhledem k tomu, že stanoví použití obecného systému uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pouze ve „zvláštních a výjimečných“ případech, které jsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny(18). Jde o druhou z obou kumulativních podmínek. Případ uvedený v čl. 10 písm. d) by se mohl v projednávané věci ukázat jako relevantní, pokud se týká lékařů, kteří „museli absolvovat odbornou přípravu vedoucí k získání označení uvedených v [bodě 5.1.1 přílohy V této směrnice]“. Je však důležité poznamenat, že toto ustanovení obsahuje důležité upřesnění, a to, že obecný systém se uplatní „výlučně za účelem uznání příslušné specializace“.
57. Pochybuji přitom, že tato podmínka je v projednávaném případě splněna, neboť žalobce se domáhá nejen uznání své specializace anesteziologa získané v členském státě, nýbrž i uznání své základní lékařské odborné přípravy nabyté ve třetí zemi. Již znění tohoto ustanovení proto podle mého zdání brání jeho použití na projednávaný případ. Kromě toho z vyjádření žalobce v původním řízení neplyne, že by uplatňoval a prokázal existenci „zvláštního a výjimečného“ důvodu ve smyslu článku 10 směrnice 2005/36, který by opravňoval k použití obecného systému uznávání.
58. Podle mého názoru existují i úvahy založené na kontextuálním výkladu, které brojí proti použití čl. 10 písm. d) směrnice 2005/36. Jak jsem vysvětlil v předchozích bodech, tato směrnice tak ve svém čl. 3 odst. 3 stanoví zvláštní postup umožňující uznávání odborných kvalifikací ze třetích zemí, který vyžaduje, aby dotčená osoba vykonávala dotčené povolání na území členského státu, ve kterém získala první uznání podle čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice, po dobu nejméně tří let. Je-li tato podmínka splněna, k uznání jeho kvalifikace dojde v rámci obecného systému. S ohledem na toto konstatování lze jen stěží pochopit, proč by směrnice 2005/36 stanovovala souběžnou a mnohem jednodušší cestu, která by nabízela přístup k témuž systému uznávání. Podle mého názoru by alternativní použití uvedeného čl. 10 písm. d) za účelem usnadnění uznávání odborných kvalifikací získaných ve třetích zemích v situaci, jako je situace v projednávaném případě, zbavilo uvedený čl. 3 odst. 3 veškerého užitečného účinku.
59. Nadto je třeba zohlednit, že týž článek 10 je jakožto výjimku nutno vykládat restriktivně(19). Z přípravných prací totiž plyne, že původní návrh Komise se ani o pojmu „zvláštní a výjimečné důvody“ ani o čl. 10 písm. a) až g) směrnice 2005/36 vůbec nezmiňoval(20). Tento pojem a tato ustanovení byla doplněna z podnětu Rady. Z jejího odůvodnění plyne, že Rada měla za to, že Komisí původně navrhovaný článek 10 této směrnice byl příliš široký(21).
60. V této souvislosti je třeba připomenout rozsudek Angerer(22), v němž měl Soudní dvůr za to, že systematika, cíl a historie vzniku směrnice 2005/36 brání širokému výkladu pojmu „zvláštní a výjimečné důvody“(23). Mimo skutečnost, že ostatní podmínky pro použití čl. 10 písm. d) této směrnice nejsou v projednávaném případě zjevně splněny, nemohu než se se stanoviskem Soudního dvora ztotožnit. Není mi zřejmé, jak by mohlo být toto ustanovení vykládáno tak, aby se jeho působnost na okolnosti projednávaného případu vztahovala.
61. Z výše uvedených důvodů mám za to, že čl. 10 písm. d) směrnice 2005/36 se na okolnosti projednávané věci neuplatní.
62. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba v této fázi analýzy v rámci dílčího závěru uvést, že na projednávaný případ se nepoužijí ani systém automatického uznávání ani systém obecného uznávání.
63. Skutečnost, že žádné ustanovení směrnice 2005/36 nedopadá na situaci, jako je situace popsaná předkládajícím soudem, v zásadě zakládá možnost přímo použít ustanovení primárního práva, a konkrétněji články 45 a 49 SFEU, kterými se řídí volný pohyb pracovníků a právo usazování(24), což podrobně prozkoumám v další části tohoto stanoviska.
D. K možnosti, aby se žalobce v původním řízení dovolával základních svobod
64. Z výše uvedené analýzy plyne, že směrnice 2005/36 se nepoužije v případě, že se odborník, který je občanem Evropské unie, chce usadit v jiném členském státě, aniž mohl prokázat tříletou odbornou praxi v členském státě, který uznal kvalifikaci ze třetí země, vyžadovanou na základě čl. 3 odst. 3 této směrnice(25).
65. S tímto upřesněním je třeba připomenout, že cílem směrnice 2005/36 není ztížit uznávání odborných kvalifikací v situacích, které nespadají do její působnosti, a že takový účinek tato směrnice mít nemůže(26). Systém automatického uznávání stanovený touto směrnicí totiž doplňuje práva zaručená základními svobodami, avšak nenahrazuje posouzení podle těchto ustanovení. V důsledku toho se odborník může mimo oblast působnosti uvedené směrnice(27), a to i tehdy, kdy nejsou podmínky pro uznání odborné kvalifikace splněny(28), dovolávat základních svobod(29).
66. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Vlassopoulou(30), i když se vnitrostátní kvalifikační podmínky uplatní bez diskriminace na základě státní příslušnosti, mohou mít za následek ztížení výkonu svobody usazování ze strany státních příslušníků ostatních členských států Unie(31), a pozdější judikatura dospěla ke stejným závěrům, pokud jde o volný pohyb pracovníků(32). Je proto na členském státě Unie, který rozhoduje o žádosti o povolení výkonu povolání, k němuž je přístup podle vnitrostátní právní úpravy podmíněn držením diplomu nebo odborné kvalifikace, aby zohlednil všechny diplomy, osvědčení nebo jiné doklady, jakož i relevantní praxi tím, že provede srovnání dovedností a schopností osvědčených těmito doklady a touto praxí na straně jedné a znalostí a kvalifikací požadovaných vnitrostátními pravidly na straně druhé(33).
67. V rozsudku Hocsman(34) Soudní dvůr rozhodl, že zásady uznávání stanovené v rozsudku Vlassopoulou se použijí i na kvalifikace získané ve třetí zemi. Uvedený rozsudek Hocsman se týkal lékaře, jehož argentinský diplom lékaře se základní odbornou přípravou byl uznán za rovnocenný vnitrostátnímu diplomu v jednom členském státě, což tak lékaři umožnilo pokračovat ve specializačním studiu v témže státě a získat v něm diplom specialisty, který by byl na základě unijního práva uznán za rovnocenný, kdyby byl v členském státě vydán i základní diplom. V této souvislosti je důležité uvést, že ve výše zmíněném rozsudku Haim Soudní dvůr zopakoval platnost zásad rozvinutých v této judikatuře, a to bez ohledu na konstatování, že jednostranné uznání dokladů vydaných třetími zeměmi ze strany členského státu není s to zavazovat ostatní členské státy Unie(35).
68. Důsledkem této judikatury je, že hostitelský členský stát je v okamžiku posuzování znalostí a kvalifikace odborníka v situacích, které nespadají do působnosti směrnice 2005/36, povinen zohlednit veškerou relevantní dokumentaci týkající se znalostí a kvalifikací vydaných ostatními členskými státy Unie(36), zejména doklady o rovnocennosti, bez ohledu na to, kde byla odborná příprava poskytnuta, tedy včetně třetích zemí, a nezávisle na názvu této odborné přípravy v jiném členském státě nebo ve třetí zemi, a že tento hostitelský členský stát je povinen zohlednit i veškerou relevantní odbornou praxi, a to zejména tu, která byla nabyta v rámci specializované odborné přípravy(37).
69. Pokud tento srovnávací přezkum vede ke zjištění, že znalosti a kvalifikace odpovídají znalostem a kvalifikacím vyžadovaným vnitrostátními ustanoveními, je členský stát povinen uznat tyto kvalifikace za kvalifikace splňující podmínky stanovené těmito ustanoveními(38). V rámci srovnávacího přezkumu lze vzít v úvahu pouze objektivní rozdíly(39). Pokud znalosti a kvalifikace žadatele, osvědčené diplomem a relevantní praxí, nejsou rovnocenné nebo pokud znalostem a kvalifikacím vyžadovaným hostitelským členským státem odpovídají jen zčásti, musí hostitelský členský stát upřesnit chybějící odbornou přípravu, aby žadateli umožnil, aby si odbornou přípravu doplnil nebo absolvoval novou(40). Vyrovnávací opatření uložená hostitelským členským státem nesmí být nepřiměřená(41).
70. Domnívám se, že odlišný výklad by nebyl s to usnadnit účinný výkon základních svobod zaručených Smlouvou o FEU. V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní právo ukládá povinnost uvést odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí, která se dotýkají výkonu základního práva založeného jednotlivcům Smlouvou(42). Proto platí, že takový žalobce, jako je žalobce v původním řízení, musí být s to se seznámit s důvody, o které se odmítnutí opírá, zejména s informací o odborné přípravě, která mu chybí(43).
71. Podle ustálené judikatury platí, že neuznání znalostí a kvalifikací nabytých v jiném členském státě může mít za následek ztížení výkonu volného pohybu a svobody usazování ze strany odborníků, a to i tehdy, kdy se vnitrostátní pravidla uplatní bez diskriminace na základě státní příslušnosti(44). Hostitelský členský stát tedy nemůže ke znalostem a kvalifikacím nabytým v jiném členském státě Unie nepřihlížet. Domnívám se, že stejně tomu musí být s neuznáním znalostí a kvalifikací nabytých ve třetí zemi uznaných za rovnocenné ze strany jiného členského státu, a hostitelský členský stát tedy nemůže k těmto kvalifikacím nepřihlížet. Vnitrostátní ustanovení přijatá v tomto ohledu zejména nemohou představovat neodůvodněnou překážku účinného výkonu základních svobod zaručených unijním právem(45).
72. Mám za to, že v takové situaci, jako je situace v projednávaném případě, ve které odborná příprava specializovaného lékaře získaná odborníkem, který je občanem Unie, sama o sobě splňuje podmínky pro automatické uznávání podle směrnice 2005/36 a ve které byla základní odborná příprava získaná ve třetí zemi uznána za rovnocennou jiným členským státem, je manévrovací prostor umožňující odůvodněně omezit základní svobody zúžený. Tak je tomu tím spíše, že na základě čl. 2 odst. 2 této směrnice jsou členské státy při jednostranném uznávání odborných kvalifikací získaných ve třetích zemích povinny respektovat „minimální požadavky na odbornou přípravu“ stanovené pro povolání lékaře, což v zásadě vylučuje, aby byla ohrožena ochrana veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti v Unii. Z tohoto úhlu pohledu si vážně kladu otázku, zda by nebylo spravedlivé a vhodné mít za to, že za takových okolností existuje v hostitelském členském státě domněnka rovnocennosti základní odborné přípravy(46). V tomto ohledu chci konstatovat, že žádný ze zúčastněných nepředložil přesvědčivé argumenty, které by takový výklad zpochybnily.
73. V každém případě se hostitelský členský stát nemůže dovolávat praktických nebo administrativních obtíží, aby odůvodnil neprovedení posouzení, které je povinen provést v souladu s rozsudkem Vlassopoulou(47). Základní svobody představované volným pohybem pracovníků a svobodným usazováním musí být vykládány tak, že hostitelskému členskému státu ukládají povinnost provést posouzení znalostí a odborné přípravy osvědčených odbornými kvalifikacemi žadatele. Hostitelský členský stát přitom musí, jak jsem v tomto stanovisku vyložil, zohlednit veškeré diplomy, osvědčení a jiné doklady o dosažené kvalifikaci, jakož i o relevantní praxi. Odmítnutí provést toto posouzení z důvodu praktických nebo administrativních obtíží by samo o sobě představovalo neodůvodněné omezení výše uvedených svobod.
VI. Závěry
74. Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Conseil d'État (Státní rada, Francie) odpověděl následovně:
„Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací
musí být vykládána v tom smyslu, že
příslušné orgány členského státu musí z titulu systému automatického uznávání stanoveného v článku 21 této směrnice uznat doklad o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře vydaný v jiném členském státě, který je uveden v bodě 5.1.2 přílohy V uvedené směrnice, pouze pokud lékař, který je držitelem tohoto dokladu, doloží i doklad o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy vydaný v některém členském státě, který je uveden v bodě 5.1.1 přílohy V téže směrnice. Tímto výkladem není dotčena možnost uznat při neexistenci takového dokladu o dosažené kvalifikaci v oblasti základní lékařské odborné přípravy doklad o dosažené kvalifikaci specializovaného lékaře na základě obecného systému uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci stanoveného v hlavě III kapitole I směrnice 2005/36 nebo případně na základě článku 45 nebo 49 SFEU.“
1– Původní jazyk: francouzština.
2– Úř. věst. 2005, L 255, s. 22.
3– Viz rozsudky ze dne 8. července 2021, Lietuvos Respublikos sveikatos apsaugos ministerija (C‑166/20, EU:C:2021:554, bod 25), a ze dne 3. března 2022, Sosiaali- ja terveysalan lupa- ja valvontavirasto (Základní lékařské vzdělání) (C‑634/20, EU:C:2022:149, bod 34).
4– Von Lewinski, K., Europarecht (Schulze/Janssen/Kadelbach), 4. vydání, Baden-Baden, 2020, bod 72.
5– Viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Ordre des architectes (C‑365/13, EU:C:2014:280, body 21 a 22).
6– Viz rozsudky ze dne 2. září 2021, LG a MH (Samopraní) (C‑790/19, EU:C:2021:661, bod 47), a ze dne 16. března 2023, Colt Technology Services a další (C‑339/21, EU:C:2023:214, bod 39).
7– Jak jsem uvedl v bodě 14 tohoto stanoviska, jde o „Zeugnis über die Ärztliche Prüfung“ a o „Zeugnis über die Ärztliche Staatsprüfung und Zeugnis über die Vorbereitungszeit als Medizinalassistent, soweit diese nach den deutschen Rechtsvorschriften noch für den Abschluss der ärztlichen Ausbildung vorgesehen war“.
8– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
9– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
10– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
11– Rozsudek ze dne 9. února 1994 (C‑319/92, EU:C:1994:47, body 20 a 21).
12– Úř. věst. 1978, L 233, s. 10; Zvl. vyd. 06/01, s. 76.
13– Článek 1 odst. 4 směrnice 78/687 stanovil toto: „Touto směrnicí není dotčena možnost členských států umožnit na svém území v souladu se svou právní úpravou přístup k činnostem zubních lékařů a jejich výkon držitelům diplomů, osvědčení nebo jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, které nezískali v členském státě.“ (Kurzivou zvýraznil autor stanoviska)
14– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
15– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
16– V tomto ohledu viz Berthoud, F., „La reconnaissance des qualifications professionnelles“, Dossiers de droit européen, č. 30, Ženeva, 2016, s. 104 a násl.
17– V tomto smyslu viz Uživatelská příručka – Směrnice 2005/36/ES: Vše, co potřebujete vědět o uznávání odborných kvalifikací, s. 25.
18– Viz rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 25. března 2021, Lindberg (E‑3/20, EFTA Court Report 2021, bod 60).
19– Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Komise v. Spojené království (C‑346/08, EU:C:2009:772, bod 15).
20– Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací [COM(2002) 119 final] (Úř. věst. 2002, C 181 E, s. 183).
21– Společný postoj (ES) č. 10/2005 přijatý Radou dne 21. prosince 2004 v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy o založení Evropského společenství za účelem přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, C 58 E, s. 1 a 119).
22– Rozsudek ze dne 16. dubna 2015 (C‑477/13, EU:C:2015:239).
23– Rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Angerer (C‑477/13, EU:C:2015:239, body 27 a násl.).
24– Viz rozsudek ze dne 2. března 2023, A (Učitel mateřské školy) (C‑270/21, EU:C:2023:147, bod 66).
25– V tomto smyslu viz Uživatelská příručka – Směrnice 2005/36/ES: Vše, co potřebujete vědět o uznávání odborných kvalifikací, s. 8, 25 a 28.
26– Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Dreessen (C‑31/00, EU:C:2002:35, bod 26).
27– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 46).
28– Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Dreessen (C‑31/00, EU:C:2002:35, bod 31).
29– V tomto smyslu viz Zaglmayer, B., Anerkennung von Gesundheitsberufen in Europa, Vídeň, 2016, s. 184 a násl.; viz též rozsudky Soudního dvora ESVO ze dne 25. března 2021, Lindberg (E‑3/20, EFTA Court Report 2021, body 60 a 61), a Martinez Haugland (E‑4/20, EFTA Court Report 2021, bod 83).
30– Rozsudek ze dne 7. května 1991, Vlassopoulou (C‑340/89, dále jen „rozsudek Vlassopoulu“, EU:C:1991:193).
31– Rozsudky Vlassopoulou (bod 15) a ze dne 8. května 2008, Komise v. Španělsko (C‑39/07, EU:C:2008:265, bod 37).
32– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 52).
33– Viz rozsudek Vlassopoulou (bod 16).
34– Rozsudek ze dne 14. září 2000 (C‑238/98, EU:C:2000:440).
35– Rozsudek ze dne 9. února 1994, Haim (C‑319/92, EU:C:1994:47, bod 26).
36– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 54).
37– V tomto ohledu viz Peeters, M., „Free Movement of Medical Doctors: The New Directive 2005/36/EC on the Recognition of Professional Qualifications“, European Journal of Health Law, roč. 12, č. 4, říjen 2005, s. 377 a násl., který tvrdí, že členský stát nemůže diplom získaný ve třetí zemi jednoduše odmítnout uznat.
38– Viz rozsudky ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 57), a ze dne 3. března 2022, Sosiaali- ja terveysalan lupa- ja valvontavirasto (Základní lékařské vzdělání) (C‑634/20, EU:C:2022:149, bod 43).
39– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 56).
40– Viz rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 25. března 2021, Lindberg (E‑3/20, EFTA Court Report 2021, bod 70).
41– Viz rozsudek ze dne 3. března 2022, Sosiaali- ja terveysalan lupa- ja valvontavirasto (Základní lékařské vzdělání) (C‑634/20, EU:C:2022:149, bod 45).
42– Viz rozsudky ze dne 15. října 1987, Heylens a další (222/86, EU:C:1987:442, bod 17), Vlassopoulou (bod 22) a ze dne 2. dubna 1998, Norbrook Laboratories (C‑127/95, EU:C:1998:151, bod 103).
43– Viz rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 25. března 2021, Lindberg (E‑3/20, EFTA Court Report 2021, bod 69).
44– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 53).
45– Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, EU:C:2015:652, bod 52).
46– Obdobně viz rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 25. března 2021, Martinez Haugland (E‑4/20, EFTA Court Report 2021, bod 51).
47– Viz zejména rozsudky ze dne 16. prosince 1986, Komise v. Řecko (124/85, EU:C:1986:490, bod 12), ze dne 12. července 1990, Komise v. Itálie (C‑128/89, EU:C:1990:311, bod 22), ze dne 27. listopadu 2008, Papillon (C‑418/07, EU:C:2008:659, bod 54), a ze dne 3. července 2019, Delfarma (C‑387/18, EU:C:2019:556, bod 30).