1.

V minulosti nebyla v rámci unijního práva hospodářské soutěže stanovena žádná společná pravidla týkající se shovívavosti nebo upravující právo na přístup k dokumentům souvisejícím s řízením o shovívavosti. V důsledku toho se přístup ke spisům vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž (dále jen „orgán pro hospodářskou soutěž“) řídil vnitrostátními právními předpisy a v některých členských státech neexistovaly žádné závazné předpisy speciálně určené pro účely práva hospodářské soutěže ( 2 ). Bylo tedy na členských státech, aby v této oblasti uplatňovaly vnitrostátní předpisy v souladu s unijním právem, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře ( 3 ).

2.

Směrnice 2014/104/EU ( 4 ) a následně směrnice (EU) 2019/1 ( 5 ) tuto situaci změnily. Unijní normotvůrce se rozhodl nenásledovat plně cestu, kterou Soudní dvůr ve své judikatuře otevřel. Ustanovení těchto směrnic o poskytování přístupu k prohlášením v rámci programu shovívavosti a návrhům na narovnání (dále jen „dokumenty na černé listině“) jsou totiž restriktivnější než to, co stanovila judikatura Soudního dvora ( 6 ).

3.

Cílem předběžných otázek položených Soudnímu dvoru v projednávané věci je objasnit rozsah ochrany, kterou unijní právo přiznává těmto dokumentům v rámci trestního řízení.

4.

Článek 2 bod 16 směrnice 2014/104 definuje pojem „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ jako „ústní nebo písemné prohlášení dobrovolně poskytnuté podnikem či fyzickou osobou nebo jejich jménem orgánu pro hospodářskou soutěž, nebo záznam takového prohlášení, popisující poznatky tohoto podniku či fyzické osoby ohledně kartelu a jejich úlohy v něm, které vyhotovily výslovně za tím účelem, aby jim po předložení orgánu pro hospodářskou soutěž byla v rámci programu shovívavosti prominuta nebo snížena pokuta; toto prohlášení nezahrnuje již existující informace“. Článek 2 bod 18 této směrnice definuje pojem „návrh na narovnání“ jako „prohlášení dobrovolně předložené podnikem nebo jeho jménem orgánu pro hospodářskou soutěž, v němž podnik potvrzuje svou účast na porušení právních předpisů o hospodářské soutěži a svou odpovědnost za toto porušení právních předpisů o hospodářské soutěži nebo uvádí, že svou účast a odpovědnost nezpochybňuje, a vyhotovené výslovně za tím účelem, aby mohl příslušný orgán pro hospodářskou soutěž provést zjednodušené nebo zkrácené řízení“.

5.

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Zpřístupnění důkazů obsažených ve spisu vedeném u orgánu pro hospodářskou soutěž“, v odstavcích 6 a 7 stanoví:

„6.   Členské státy zajistí, aby pro účely řízení o žalobě o náhradu škody nemohly vnitrostátní soudy určité straně nebo třetí straně nikdy nařídit zpřístupnění těchto kategorií důkazů:

7.   Žalobce může s náležitým odůvodněním požadovat, aby měl vnitrostátní soud přístup k důkazům podle odst. 6 písm. a) nebo b), a to výhradně s cílem se ujistit, že jejich obsah odpovídá definicím uvedeným v čl. 2 bodech 16 a 18. V rámci takového posouzení mohou vnitrostátní soudy žádat o pomoc pouze příslušný orgán pro hospodářskou soutěž. Původci dotčených důkazů mají rovněž dostat příležitost, aby byli vyslechnuti. Příslušný vnitrostátní soud v žádném případě neposkytne přístup k těmto důkazům jiným stranám nebo třetím stranám.“

6.

Článek 7 této směrnice, nadepsaný „Omezení týkající se použití důkazů získaných výhradně přístupem ke spisu vedenému u orgánu pro hospodářskou soutěž“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby důkazy spadající do jedné z kategorií uvedených v čl. 6 odst. 6, které určitá fyzická nebo právnická osoba získala výhradně přístupem ke spisu vedenému u orgánu pro hospodářskou soutěž, byly v řízeních o žalobě o náhradu škody buď považovány za nepřípustné, nebo byly jinak chráněny podle příslušných vnitrostátních pravidel s cílem zajistit plný účinek omezení zpřístupnění důkazů podle článku 6.“

7.

Článek 31 směrnice 2019/1, nadepsaný „Přístup stran ke spisu a omezení týkající se používání informací“, v odstavcích 3 a 4 stanoví:

„3.   Členské státy zajistí, aby byl přístup k [dokumentům na černé listině] umožněn pouze stranám příslušného řízení, a to pouze pro účely výkonu jejich práva na obhajobu.

4.   Členské státy zajistí, aby strana, která získala přístup ke spisu řízení za účelem prosazení práva u vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, mohla použít informace převzaté z [dokumentů na černé listině] pouze tehdy, je-li to nezbytné pro výkon jejího práva na obhajobu v řízeních u vnitrostátních soudů ve věcech, které přímo souvisejí s případem, v němž byl přístup k informacím umožněn, a pouze pokud se tato řízení týkají:

8.

Článek 22 Bundes-Verfassungsgesetz (spolkový ústavní zákon) stanoví následující:

„Všechny orgány spolkové země, spolkových zemí, obcí a svazků obcí jsou povinny poskytovat si vzájemnou pomoc v rámci své zákonné působnosti.“

9.

Ustanovení § 49 Strafprozessordnung (trestní řád), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, mimo jiné stanoví, že obviněný má právo nahlížet do spisu, zatímco poškození, účastníci uplatňující občanskoprávní nároky nebo soukromí žalobci mají přístup ke spisu pouze v rozsahu nezbytném pro ochranu svých zájmů.

10.

Ustanovení § 51 tohoto trestního řádu stanoví:

„1.   Obviněná osoba má právo být informována o výsledcích vyšetřování a hlavního líčení, které má k dispozici kriminální policie, státní zastupitelství a soud. […]

2.   V případě rizika uvedeného v § 162 [trestního řádu] je přípustné vyloučit z přístupu ke spisu osobní údaje a další skutečnosti, které by umožnily učinit závěry o totožnosti nebo výsostně osobních poměrech obviněného, a předat kopie, v nichž jsou tyto skutečnosti skryty. Kromě toho lze přístup ke spisu omezit pouze před ukončením vyšetřovacího řízení a pouze v případě, že existují zvláštní okolnosti, které vyvolávají obavu, že by okamžité seznámení se s určitými dokumenty ve spisu ohrozilo účel vyšetřování. […]“

11.

Ustanovení § 65 bod 2 trestního řádu stanoví:

„Účastníkem uplatňujícím občanskoprávní nároky je každý poškozený, který prohlásí, že se účastní řízení, aby uplatnil nárok na náhradu škody nebo újmy, kterou utrpěl.“

12.

Ustanovení § 66 odst. 1 bod 2 trestního řádu stanoví:

„Poškození – bez ohledu na jejich postavení účastníků uplatňujících občanskoprávní nároky – mají právo nahlížet do spisu (§ 68 [trestního řádu])“.

13.

Ustanovení § 68 trestního řádu zní takto:

„1.   Účastník uplatňující občanskoprávní nároky a Privatankläger (soukromý žalobce) mají právo nahlížet do spisu, pokud jsou dotčeny jejich zájmy; […] nahlížení do spisu lze navíc odmítnout nebo omezit pouze (výhradně) tehdy, pokud by to ohrozilo účel vyšetřování nebo neovlivněnou svědeckou výpověď.

2.   Toto právo na nahlížení do spisu je přiznáno i poškozeným, kteří nemají postavení účastníka uplatňujícího občanskoprávní nároky.“

14.

Ustanovení § 76 trestního řádu stanoví:

„1.   Kriminální policie, státní zastupitelství a soudy jsou oprávněny při plnění svých úkolů podle tohoto zákona přímo využívat pomoci všech orgánů a veřejných institucí spolkové země, spolkových zemí a obcí, jakož i dalších veřejných orgánů a institucí zřízených zákonem. […]

2.   Žádosti orgánů kriminální policie, státních zastupitelství a soudů týkající se trestního řízení proti konkrétní osobě lze odmítnout pouze na základě zákonné povinnosti mlčenlivosti nebo skutečnosti, že dané osobní údaje podléhají automatizovanému zpracování, pokud jsou tyto povinnosti výslovně uloženy i trestním soudům, nebo pokud je odpověď v rozporu s převažujícími veřejnými zájmy, které musí být podrobně uvedeny a odůvodněny.“

15.

Státní zastupitelství zahájilo proti navrhovatelkám v původním řízení, které jsou stavebními společnostmi, trestní řízení ve věci dohod omezujících hospodářskou soutěž v souvislosti s veřejnými zakázkami podle § 168b odst. 1 trestního zákona a dalších trestných činů, které se týkají řady dalších společností a jejich odpovědných pracovníků.

16.

Navrhovatelky v původním řízení jsou totiž podezřelé z toho, že v období od roku 2006 do roku 2020 systematicky a opakovaně předkládaly žádosti o účast v zadávacích řízeních, předkládaly nabídky nebo vedly jednání založená na protiprávních dohodách, jejichž cílem bylo přimět veřejné zadavatele k přijetí určité nabídky. Spolu s dalšími osobami jsou rovněž podezřelé z uzavírání dohod o cenách, rozdělení trhů a výměny informací s konkurenty v souvislosti s veřejnými a soukromými zakázkami. Toto trestní řízení se vztahuje také na podezření z korupce, jakož i na přijímání darů a podplácení zástupců nebo představitelů veřejného sektoru nebo osob blízkých státu.

17.

Souběžně s tímto trestním řízením zahájil Bundeswettbewerbsbehörde (Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž, Rakousko) proti těmto účastnicím řízení u Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), jakožto soudem příslušným pro kartelové dohody, řízení týkající se kartelových dohod s cílem uložit jim pokuty.

18.

V rámci tohoto řízení v oblasti kartelových dohod podaly navrhovatelky v původním řízení k tomuto soudu dne 2. července 2019 žádost o shovívavost. Z důvodu účasti v programu shovívavosti podal Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž dne 14. července 2021 u uvedeného soudu návrh na snížení pokuty uložené navrhovatelkám v původním řízení. Dne 21. října 2021 uložil tento soud navrhovatelkám v původním řízení v souladu s tímto návrhem nižší pokutu.

19.

V návaznosti na žádost podanou v tomto smyslu státním zastupitelstvím dne 22. července 2021 v rámci správní pomoci zaslal Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni) kopii svého spisu státnímu zastupitelství.

20.

Dne 7. října 2021 požádalo státní zastupitelství Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž, aby mu v rámci správní pomoci poskytl určité dokumenty týkající se jeho řízení. Na základě ochrany předávaných dokumentů, jak je stanovena ve směrnici 2019/1, tento úřad předmětné žádosti vyhověl.

21.

Státní zastupitelství zařadilo dokumenty považované za relevantní pro trestní věc, včetně dokumentů uvedených na černé listině a jejich příloh, do vyšetřovacího spisu a poté vydalo policii pokyn, aby na základě takto získaných informací provedla další vyšetřování.

22.

Navrhovatelky v původním řízení požádaly státní zastupitelství, aby do spisu nezařadilo dokumenty na černé listině, včetně jejich příloh, nevyužívalo tyto dokumenty a v každém případě je trvale vyloučilo z přístupu ke spisu ve vztahu ke všem obviněným a poškozeným.

23.

Státní zastupitelství této žádosti nevyhovělo. Rovněž odmítlo trvale vyloučit přístup k uvedeným dokumentům. Částečně a předběžně však vyloučilo z přístupu ke spisu obviněné a poškozené, dokud soud v této věci nerozhodne s konečnou platností, a to ve vztahu k některým částem předaných dokumentů, zejména dokumentů na černé listině.

24.

Navrhovatelky v původním řízení podaly proti tomuto rozhodnutí státního zastupitelství stížnost, které ji postoupilo soudu prvního stupně. Tento soud stížnost zamítl. Proti rozhodnutí tohoto soudu podaly odvolání k předkládajícímu soudu, kterým je Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni).

25.

Podle předkládajícího soudu lze na základě čl. 6 odst. 6 a 7 směrnice 2014/104 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 zastávat názor, že ochrana před zpřístupněním dokumentů na černé listině, která je upravena v těchto směrnicích, musí být širokou ochranou, která se uplatní ve vztahu k jakékoli třetí osobě, a tedy i ve vztahu k soudům nebo orgánům a účastníkům trestního řízení. Tento názor je podpořen čl. 13 odst. 4 směrnice 2019/1, který stanoví, že tímto článkem nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, jež umožňují ukládání sankcí v trestním soudním řízení, pokud použitím těchto právních předpisů není narušeno účinné a jednotné prosazování článků 101 a 102 SFEU.

26.

Předkládající soud však uvádí, že podle článku 22 spolkového ústavního zákona ve spojení s § 76 trestního řádu mají kartelový soud a Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž zásadně povinnost poskytovat správní a soudní pomoc. Vnitrostátní právní rámec nestanoví omezení povinnosti poskytnout pomoc. V zásadě jsou tedy dokumenty na černé listině přístupné všem obviněným a poškozeným, kteří mají přístup ke spisu. Tyto osoby následně mohou takto získané informace použít, zejména k uplatnění nároků na náhradu škody.

27.

Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Wien (vrchní soud ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžné otázky:

28.

Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, řecká a italská vláda, jakož i Evropská komise. S výjimkou řecké vlády se všechny tyto strany, jakož i rakouská vláda, zúčastnily jednání, které se konalo dne 5. června 2024.

29.

V projednávané věci předkládající soud formuloval tři předběžné otázky. Zatímco první otázka se týká přístupu orgánů činných v trestním řízení k dokumentům na černé listině a k informacím z nich získaným, třetí otázka se týká přístupu procesních subjektů k těmto dokumentům a informacím. Tato posledně uvedená otázka je položena pouze pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první otázku záporně.

30.

V případě kladné odpovědi na první otázku je cílem druhé otázky objasnit „rozsah“ ochrany, kterou unijní právo přiznává dokumentům předloženým autory dokumentů na černé listině. Konkrétně se druhá otázka týká toho, zda tato ochrana zahrnuje rovněž dokumenty předložené za účelem objasnění, upřesnění a prokázání obsahu dokumentů na černé listině. Vzhledem k tomu, že na první otázku navrhuji odpovědět záporně, není důvod a priori odpovídat na druhou otázku. Tuto otázku však budu analyzovat po třetí otázce, abych objasnil rozsah ochrany přiznané dotčeným dokumentům ve vztahu k procesním subjektům.

31.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo hospodářské soutěže, zejména čl. 6 odst. 6 a 7 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2014/104, jakož i čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby dokumenty na černé listině byly orgánem činným v trestním řízení zařazeny do spisu vedeného v trestním řízení a použity jako podklad pro další vyšetřování.

32.

Cílem této otázky je totiž určit, zda ochrana dokumentů na černé listině, jakož i informací, které z nich vyplývají, stanovená směrnicemi 2014/104 a 2019/1, platí rovněž ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Kladná odpověď na tuto otázku by měla za následek, že by takovým orgánům bylo zakázáno zařadit dotyčné dokumenty a informace do spisu v rámci trestního řízení a nařídit další vyšetřovací úkony na základě těchto dokumentů.

33.

Kromě toho se první otázka, jak ji formuloval předkládající soud, týká směrnic 2014/104 a 2019/1. Předpokládá tedy, že ochrana, kterou tyto směrnice poskytují dokumentům na černé listině, se uplatní vůči orgánům činným v trestním řízení. Z důvodů, které uvedu níže, s touto domněnkou nesouhlasím. Mám za to, že přístup orgánů činných v trestním řízení k těmto dokumentům není upraven uvedenými směrnicemi, a členské státy musí tedy stanovit vnitrostátní pravidla upravující správní pomoc mezi vnitrostátními orgány, a to za předpokladu, že zajistí přiměřenou ochranu užitečného účinku unijního práva, a konkrétně článku 101 SFEU. Navrhuji proto přeformulovat první otázku a mít za to, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo hospodářské soutěže, zejména směrnice 2014/104 a 2019/1, jakož i článek 101 SFEU brání tomu, aby dokumenty na černé listině byly orgánem činným v trestním řízení zařazeny do spisu vedeného v trestním řízení a použity jako podklad pro další vyšetřování.

34.

Směrnice 2014/104 nestanoví pravidla, pokud jde o programy shovívavosti a jejich účinky na odpovědnost dotčených osob. Naproti tomu, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 2, tato směrnice stanoví pravidla koordinující prosazování pravidel hospodářské soutěže orgány pro hospodářskou soutěž a prosazování těchto pravidel v řízeních o žalobách o náhradu škody u vnitrostátních soudů.

35.

V tomto rámci článek 5 směrnice 2014/104 stanoví obecná pravidla pro zpřístupnění důkazů, zatímco článek 6 této směrnice doplňuje tento obecný režim o pravidla, která se týkají konkrétně zpřístupnění důkazů obsažených ve spisu vedeném u orgánu pro hospodářskou soutěž. Toto druhé ustanovení rozlišuje mezi několika kategoriemi důkazů, zejména:

36.

Předběžné otázky se týkají především dokumentů na černé listině. Ačkoli směrnice 2014/104 a 2019/1 vyhrazují odlišné zacházení s jinými kategoriemi důkazů, zejména s návrhy na narovnání, které byly vzaty zpět ( 7 ), nic nenasvědčuje tomu, že by tomu tak bylo ve sporu v původním řízení. Navrhovatelkám v původním řízení byla totiž uložena nižší pokuta na základě prohlášení v rámci programu shovívavosti ( 8 ). Zaměřím se proto na dokumenty na černé listině a na rozsah ochrany, která je jim poskytována.

37.

V tomto ohledu čl. 6 odst. 6 směrnice 2014/104 zakazuje vnitrostátním soudům příslušným v oblasti soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže nařídit zpřístupnění dokumentů na černé listině. Aby bylo zaručeno, že tento zákaz nebude nepřiměřeně zasahovat do práva poškozených na náhradu škody, čl. 6 odst. 7 první věta této směrnice stanoví, že „žalobce“ může s náležitým odůvodněním požadovat, aby měl vnitrostátní soud přístup k důkazům na černé listině, a to výhradně s cílem se ujistit, že tyto důkazy skutečně spadají do této listiny. V souladu s čl. 6 odst. 7 čtvrtou větou uvedené směrnice nesmí vnitrostátní soud v žádném případě poskytnout přístup k těmto důkazům jiným stranám nebo třetím stranám, než dokončí jejich posouzení. Pokud se čl. 6 odst. 6 této směrnice použije pouze na některé části požadovaných důkazů, zpřístupní se zbývající části důkazů v závislosti na kategorii, do které náleží, v souladu s příslušnými odstavci tohoto článku ( 9 ).

38.

V návaznosti na logiku, z níž vychází čl. 6 odst. 6 a 7 směrnice 2014/104, ukládá čl. 7 odst. 1 směrnice členským státům povinnost zajistit plný účinek omezení stanovených v článku 6. Článek 6 odst. 6 a 7 této směrnice 2014/104 se v podstatě týká přístupu k dokumentům na černé listině, zatímco čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice se týká omezení jejich použití.

39.

K tomu, aby bylo možné určit, zda lze na předběžné otázky odpovědět na základě směrnice 2014/104, je třeba zkoumat kontext, v němž se má použít čl. 6 odst. 6 a 7 a čl. 7 odst. 1 této směrnice.

40.

V tomto ohledu je pravda, že bod 26 odůvodnění směrnice 2014/104 mimo jiné uvádí, že „[z]přístupněním [sebeusvědčujících prohlášení] by mohlo vzniknout riziko, že spolupracující podniky nebo jejich vedoucí pracovníci budou vystaveni občanskoprávní nebo trestněprávní odpovědnosti za méně příznivých podmínek než ostatní spoluporušitelé, kteří s orgány pro hospodářskou soutěž nespolupracují“ ( 10 ). Ačkoli tento bod odůvodnění zmiňuje riziko vzniku trestní odpovědnosti v návaznosti na zpřístupnění dotčených dokumentů, normotvůrce nezavedl ustanovení, jehož cílem by bylo toto riziko odstranit. Tato směrnice totiž neobsahuje žádné ustanovení, které by přímo upravovalo otázku přístupu jiných orgánů než soudu příslušného ve věcech náhrady škody ke spisu orgánu pro hospodářskou soutěž.

41.

Článek 1 odst. 2 směrnice 2014/104 totiž objasňuje, že tato směrnice stanoví pravidla použitelná „v řízeních o žalobách o náhradu škody“. V tomto ohledu již Soudní dvůr uvedl, že věcná působnost směrnice 2014/104, tedy včetně jejího čl. 6 odst. 6, je omezena pouze na žaloby o náhradu škody podané v souvislosti s porušením pravidel hospodářské soutěže, a nevztahuje se tedy na jiné druhy žalob ( 11 ).

42.

Analýza relevantních ustanovení směrnice 2014/104 podporuje závěr, že se tato směrnice týká pouze přístupu k dokumentům na černé listině a jejich použití pro účely žaloby o náhradu škody. Především čl. 5 odst. 1 směrnice stanoví, že „v řízeních týkajících se žaloby o náhradu škody“ musí mít žalobce možnost požadovat poskytnutí důkazů, které má žalovaný nebo třetí osoba k dispozici, za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v článcích 5 až 8 směrnice. Dále článek 6 směrnice 2014/104 v odstavci 1 stanoví, že „pro účely řízení o žalobě o náhradu škody“ se musí v případě, že vnitrostátní soudy nařizují zpřístupnění důkazů, které jsou součástí spisu vedeného u orgánu pro hospodářskou soutěž, „kromě článku 5“ použít i tento článek. A konečně čl. 7 odst. 1 směrnice stanoví omezení pro použití těchto dokumentů „v řízeních o žalobě o náhradu škody“.

43.

Je tedy třeba konstatovat, že všechna ustanovení směrnice 2014/104 týkající se ochrany dokumentů na černé listině se týkají řízení o náhradě škody, pro jejichž potřeby soud příslušný v této oblasti nařídí straně takového řízení, třetí straně nebo orgánu pro hospodářskou soutěž ( 12 ) zpřístupnění důkazů ( 13 ), nebo pro jejichž potřeby jsou tyto dokumenty používány ( 14 ).

44.

Je třeba poznamenat, že ve sporu v původním řízení jde o možnost státního zastupitelství získat od orgánu pro hospodářskou soutěž nebo soudu příslušného v této oblasti dokumenty na černé listině, zařadit je do spisu vedeného v rámci trestního řízení a použít je v rámci jiných vyšetřování.

45.

V tomto ohledu státní zastupitelství nejedná jako žalobce, který navrhuje, aby soud příslušný ve věci náhrady škody nařídil zpřístupnění důkazů. Nejedná ani jako soud příslušný v dané oblasti, který by nařídil zpřístupnění těchto důkazů orgánem pro hospodářskou soutěž nebo soudem příslušným v dané oblasti.

46.

První otázka se tedy netýká zpřístupnění těchto dokumentů „pro účely řízení o žalobě o náhradu škody“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 6 směrnice 2014/104. Tato otázka se netýká ani použití těchto dokumentů v rámci soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže podle čl. 7 odst. 1 této směrnice, jelikož státní zastupitelství není v této sféře jednajícím subjektem.

47.

Je tedy třeba mít za to, že směrnice 2014/104 neupravuje otázku, zda orgány činné v trestním řízení členského státu mohou mít přístup k dokumentům na černé listině a zařadit je do spisů ve věcech, kterými jsou pověřeny.

48.

Zatímco směrnice 2014/104 stanoví způsoby soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže (private enforcement), cílem směrnice 2019/1 je posílit veřejnoprávní prosazování tohoto práva (public enforcement). Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2019/1 totiž tato směrnice stanoví určitá pravidla, která zajišťují, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mají potřebné záruky nezávislosti, zdroje a pravomoci při prosazování práva a ukládání pokut, aby mohly účinně uplatňovat články 101 a 102 SFEU.

49.

V tomto rámci bod 50 odůvodnění směrnice 2019/1 potvrzuje, že unijní normotvůrce uznal význam programů shovívavosti pro veřejnoprávní prosazování práva hospodářské soutěže. Jak je totiž uvedeno v tomto bodě odůvodnění, programy shovívavosti „představují při odhalování tajných kartelů hlavní nástroj, a přispívají tudíž k účinnému stíhání nejzávažnějších porušení právních předpisů o hospodářské soutěži a ukládání sankcí za takováto porušení“. Za účelem zajištění účinného využívání tohoto nástroje stanoví články 17 až 23 směrnice pravidla týkající se programů shovívavosti pro tajné kartely a jejich důsledky pro odpovědnost žadatelů o shovívavost.

50.

Unijní normotvůrce rovněž uznal, že riziko zveřejnění sebeusvědčujících materiálů mimo rámec šetření, pro jehož účely byly poskytnuty, by mohlo oslabit motivaci potenciálních žadatelů o shovívavost ke spolupráci s orgány pro hospodářskou soutěž ( 15 ). V článku 31 odst. 3 a 4 směrnice 2019/1 proto stanovil pravidla pro ochranu důkazů pořízených pro účely programu shovívavosti, aby doplnil články 17 až 23 uvedené směrnice. Článek 31 odst. 3 směrnice 2019/1 stanoví, že přístup k dokumentům na černé listině musí být poskytnut pouze „stranám příslušného řízení, a to pouze pro účely výkonu jejich práva na obhajobu“. Toto ustanovení tedy určuje okruh osob oprávněných získat přístup k těmto dokumentům a legitimní účel tohoto přístupu. Kromě toho čl. 31 odst. 4 směrnice stanoví omezení pro použití informací získaných prostřednictvím přístupu do spisu orgánu pro hospodářskou soutěž.

51.

Článek 31 odst. 3 a 4 směrnice 2019/1 zaručuje ochranu dokumentů na černé listině, která je téměř totožná s ochranou poskytovanou dokumentům na černé listině vyhotoveným pro účely řízení vedené Komisí ( 16 ). Tato směrnice tedy doplňuje režim ochrany pro programy shovívavosti v rámci Unie.

52.

Ještě důležitější je, že čl. 31 odst. 3 a 4 směrnice 2019/1 byl koncipován tak, aby doplnil ochranu, kterou směrnice 2014/104 přiznává dokumentům na černé listině. Z analýzy přípravných prací totiž vyplývá, že normotvůrce vycházel z předpokladu, že směrnice 2014/104 harmonizovala ochranu dokumentů na černé listině v rámci žalob na náhradu škody u vnitrostátních soudů. Tato směrnice se však nevztahovala na další případy, jako je použití těchto dokumentů v rámci jiných občanskoprávních, správních nebo trestních řízení nebo v případě přístupu veřejnosti podle pravidel „transparentnosti“ nebo přístupu veřejnosti k těmto dokumentům. V těchto dalších případech se úroveň ochrany poskytovaná uvedeným dokumentům v jednotlivých členských státech značně lišila ( 17 ). Z toho vyvozuji, že cílem směrnice 2019/1 je harmonizovat pravidla platná v této oblasti.

53.

Podotýkám rovněž, že se oblast působnosti čl. 31 odst. 3 a 4 směrnice 2019/1 neshoduje s oblastí působnosti jiných ustanovení směrnice. Článek 1 odst. 2 uvedené směrnice ve světle jejího bodu 4 odůvodnění ( 18 ) upřesňuje, že směrnice se vztahuje na použití článků 101 a 102 SFEU a souběžné uplatňování vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži v téže věci, zatímco čl. 31 odst. 3 a 4 směrnice upřesňuje, že ochrana prohlášení v rámci programu shovívavosti a návrhů na narovnání stanovená v čl. 31 odst. 3 a 4 směrnice se vztahuje i na samostatné uplatňování vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži.

54.

Pokud jde o směrnici 2019/1, Komise ve svém návrhu směrnice zastávala názor, že v zájmu účinné ochrany materiálů poskytnutých v rámci programu shovívavosti a narovnání je nutné zajistit ochranu dokumentů na černé listině nejen v řízení u vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž pro použití článků 101 a 102 SFEU, nýbrž také při samostatném uplatňování rovnocenných vnitrostátních právních předpisů ( 19 ). Rozdíly mezi řešeními, která poskytují vnitrostátní právní předpisy pro ochranu dokumentů na černé listině, totiž mohou oslabit účinnost programů shovívavosti. Právě to měl změnit čl. 1 odst. 2 této směrnice ( 20 ). V tomto duchu se autoři doktríny domnívali, že rozšíření oblasti působnosti směrnice bylo způsobeno přáním unijního normotvůrce, aby podniky byly i nadále podporovány v předkládání dokumentů na černé listině, které jsou v zásadě sebeobviňující a velmi citlivé, a aby je předkládaly bez obav, zda se orgán pro hospodářskou soutěž rozhodne použít pouze vnitrostátní právo hospodářské soutěže ( 21 ).

55.

Ochrana stanovená v čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 se tedy vztahuje na dokumenty na černé listině bez ohledu na to, v jakém kontextu by jejich zveřejnění mohlo ohrozit účinnost programu shovívavosti ( 22 ). Dále je tato ochrana poskytována dokumentům na černé listině, které jsou vypracovány pro postupy týkající se prosazování článků 101 nebo 102 SFEU a vnitrostátních předpisů, které jsou uplatňovány samostatně a sledují v podstatě stejný cíl jako články 101 a 102 SFEU ( 23 ).

56.

Z úvah uvedených v bodě 55 tohoto stanoviska vyvozuji, že čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 se použije v případě, že se jedná o přístup k dokumentu na černé listině, který pochází z řízení za účelem prosazení práva podle článků 101 nebo 102 SFEU nebo vnitrostátního práva hospodářské soutěže. S výhradou zvláštních ustanovení unijního práva, jako jsou ustanovení směrnice 2014/104 týkající se žalob na náhradu škody, se tedy ochrana těchto dokumentů ve všech řízeních před vnitrostátními soudy řídí čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1.

57.

Ustanovení čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 však nelze považovat za vyčerpávající a nelze mít za to, že do dokumentů na černé listině mohou nahlížet pouze osoby uvedené ve výčtu stanoveném v tomto ustanovení („strany příslušného řízení“).

58.

Zaprvé je článek 31 směrnice 2019/1 nadepsán „Přístup stran ke spisu a omezení týkající se používání informací“. Celkově vzato se tedy čl. 31 odst. 3 této směrnice týká pouze přístupu „stran“, či dokonce procesních subjektů, ke spisu v řízení vedeném před orgánem pro hospodářskou soutěž.

59.

Zadruhé, jak uvádí Komise, přístup do spisu a správní pomoc jsou odlišné právní instituty. Přístup do spisu má stranám umožnit uplatnit jejich práva na obhajobu nebo uplatnit jejich práva, zatímco správní pomoc je pomoc poskytovaná jedním orgánem druhému. Zdá se, že toto rozlišení provedla i Komise v poznámce ( 24 ) objasňující fungování systému ochrany dokumentů na černé listině, které byly vypracovány pro účely řízení před Komisí. Je třeba připomenout, že směrnice 2019/1 stanoví k tomuto systému doplňkový systém ( 25 ).

60.

Zatřetí stále v této souvislosti platí, že čl. 31 odst. 6 směrnice 2019/1 se týká výměny prohlášení v rámci programu shovívavosti mezi orgány pro hospodářskou soutěž různých členských států. V souladu s tímto ustanovením se tato prohlášení vyměňují podle článku 12 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 26 ) a při dodržení podmínek v něm stanovených. Článek 31 odst. 6 směrnice 2019/1 by tedy mohl naznačovat, že směrnice povoluje pouze výměnu dokumentů na černé listině. Nedomnívám se však, že by takový výklad měl být přijat.

61.

Článek 12 odst. 1 nařízení č. 1/2003 totiž stanoví, že pro účely použití článků 101 a 102 SFEU jsou Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států oprávněny vzájemně si sdělovat a užívat jako důkazy jakékoli skutkové nebo právní skutečnosti, včetně důvěrných informací, přičemž zejména v odstavci 2 zároveň upřesňuje podmínky, za kterých mohou být tyto informace použity ( 27 ). Toto ustanovení sleduje zvláštní cíl usnadnit a podporovat spolupráci orgánů v rámci Evropské sítě pro hospodářskou soutěž tím, že usnadní výměnu informací, aniž však omezuje možnost Komise využívat informace předané jinými vnitrostátními orgány než orgány pro hospodářskou soutěž členských států ( 28 ). Článek 31 odst. 6 směrnice 2019/1, který stanoví dodatečné podmínky pro dokumenty na černé listině, je určen výhradně k doplnění tohoto systému spolupráce mezi členskými státy. V tomto duchu články 24 až 26 této směrnice stanoví pravidla týkající se spolupráce mezi orgány pro hospodářskou soutěž. Naproti tomu se ani čl. 31 odst. 3, ani články 24 až 26 uvedené směrnice netýkají výměny dokumentů na černé listině mezi orgány v rámci téhož členského státu.

62.

Je proto třeba mít za to, že odpověď na první otázku – a tedy ani na druhou otázku – nelze nalézt ani ve směrnici 2014/104 ( 29 ), ani ve směrnici 2019/1 ( 30 ). Tyto směrnice totiž neupravují problematiku správní pomoci mezi veřejnými orgány členského státu. Vzhledem k tomu, že v této oblasti neexistují závazná pravidla unijního práva, je na členských státech, aby stanovily a uplatňovaly vnitrostátní pravidla upravující správní pomoc mezi vnitrostátními orgány, a to za předpokladu, že zajistí odpovídající ochranu užitečného účinku unijního práva.

63.

Ačkoli se předkládající soud k této otázce výslovně nevyjadřuje, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení před Spolkovým úřadem pro hospodářskou soutěž, v němž byly vypracovány dokumenty na černé listině, na které se vztahují předběžné otázky, je prosazování článku 101 SFEU a příslušného vnitrostátního práva hospodářské soutěže. Kromě toho se v odpovědi na otázku Soudního dvora v tomto smyslu vyjádřilo na jednání několik stran.

64.

Vyvstává tedy otázka, zda může být užitečný účinek článku 101 SFEU narušen přístupem orgánu činného v trestním řízení k dokumentům na černé listině a jejich zařazením do spisu trestního řízení.

65.

Je pravda, že předkládající soud v odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení uvedl, že trestní vyšetřování dotčené ve věci v původním řízení nezahrnuje použití vnitrostátního práva hospodářské soutěže, ani použití ustanovení sledujících tytéž cíle jako článek 101 SFEU.

66.

Užitečný účinek článku 101 SFEU však může být ohrožen i řízením, jehož předmětem není prosazování tohoto ustanovení unijního práva. V tomto ohledu jsou členské státy podle čl. 4 odst. 3 SEU povinny svými vnitrostátními právními předpisy nebránit plnému a jednotnému uplatňování unijního práva a nepřijímat ani neponechávat v platnosti opatření způsobilá zmařit užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže uplatnitelných na podniky ( 31 ). Tato úvaha odráží článek 13 směrnice 2019/1, nadepsaný „Pokuty ukládané podnikům a sdružením podniků“, který v odstavci 4 stanoví, že tímto článkem nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, které umožňují ukládání sankcí v trestním soudním řízení, pokud použitím těchto právních předpisů není narušeno účinné a jednotné prosazování článků 101 a 102 SFEU.

67.

Předkládající soud uvádí, že záporná odpověď na první otázku by znamenala, že státní zastupitelství by mohlo dokumenty na černé listině zařadit do spisu a na základě těchto dokumentů nařídit další vyšetřovací úkony („použít je pro další vyšetřování“). Pokud by byl osobám uvedeným ve třetí otázce umožněn přístup ke spisu, mohly by tyto osoby do těchto dokumentů nahlížet, a případně je použít proti žadatelům o shovívavost.

68.

Zdá se tedy, že první předběžná otázka se netýká rizika, že orgány činné v trestním řízení použijí dokumenty na černé listině k tomu, aby pohnaly k odpovědnosti žadatele o shovívavost nebo jejich zaměstnance. Účelem ochrany těchto dokumentů ve vztahu k veřejným orgánům, která je předmětem této otázky, je zabránit přístupu k nim obviněným, kteří nejsou autory dokumentů, a dalším účastníkům trestního řízení, zejména poškozeným uplatňujícím občanskoprávní nároky.

69.

Ačkoli se v tomto ohledu směrnice 2014/104 a 2019/1 nevztahují na správní pomoc mezi vnitrostátními orgány téhož členského státu ( 32 ), rizika spojená se zpřístupněním sebeobviňujících dokumentů, která jsou v těchto směrnicích uvedena, vznikají i v souvislosti s touto pomocí. Tato rizika mohou oslabit zájem, který mají potenciální žadatelé o shovívavost na spolupráci s orgány pro hospodářskou soutěž, a tím narušit účinnost politiky stíhání porušení článku 101 SFEU. Správní pomoc dotčená ve věci v původním řízení tedy nemůže vést k ohrožení ochrany dokumentů na černé listině ve vztahu k procesním subjektům tím, že orgán činný v trestním řízení má přístup ke spisu. V rámci analýzy druhé a třetí otázky se budu zabývat požadavky na tuto ochranu stanovenými ve směrnicích 2014/104 a 2019/1.

70.

Na první otázku je tedy třeba předběžně odpovědět tak, že unijní právo hospodářské soutěže, zejména směrnice 2014/104 a 2019/1, neupravuje otázku, zda prohlášení v rámci programu shovívavosti a návrhy na narovnání mohou být orgánem činným v trestním řízení zařazena do spisu v rámci trestního řízení a sloužit jako podklad pro další vyšetřování. Článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou odpovědí na druhou a třetí otázku nebrání tomu, aby orgán činný v trestním řízení zařadil do spisu dokumenty na černé listině v rámci trestního řízení a aby tyto dokumenty sloužily jako podklad pro další vyšetřování.

71.

Třetí otázka je položena pro případ, že by Soudní dvůr odpověděl na první otázku v tom smyslu, že ochrana, kterou unijní právo přiznává dokumentům na černé listině, neplatí pro orgány činné v trestním řízení, a že tyto dokumenty tedy mohou být zařazeny do spisu trestního řízení. Vzhledem k mému návrhu odpovědi na první otázku ( 33 ) se budu proto zabývat třetí otázkou.

72.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, která se skládá ze dvou částí, je, zda čl. 6 odst. 6 a 7 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2014/104, jakož i čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje i) účastníkům uplatňujícím občanskoprávní nároky v trestním řízení, jehož předmětem není porušení práva hospodářské soutěže, a ii) obviněným v rámci tohoto řízení, kteří nejsou autory dokumentů na černé listině, získat přístup k těmto dokumentům, které byly do spisu trestního řízení zařazeny orgánem činným v trestním řízení.

73.

Pokud jde o úlohu osob, které uplatňují občanskoprávní nároky, v původním řízení, předkládající soud připomíná, že podle rakouského práva může osoba, která se domnívá, že jí byla způsobena škoda, uplatňovat soukromoprávní nároky v rámci trestního řízení. Konkrétně může tato osoba požadovat náhradu škody, kterou utrpěla v důsledku trestného činu, nebo odškodnění, protože byly poškozeny její právní zájmy chráněné trestním právem.

74.

Vzhledem k tomu, že se třetí otázka týká ustanovení směrnice 2014/104, jakož i směrnice 2019/1, předkládající soud předpokládá, že obě tyto směrnice upravují přístup procesních subjektů k dokumentům na černé listině, které státní zastupitelství zařadilo do spisu trestního řízení. Aby bylo možné odpovědět na uvedenou otázku na základě relevantních ustanovení, je třeba tuto domněnku ověřit.

75.

V tomto ohledu je třeba uvést, že uvedená ustanovení směrnice 2014/104 se týkají přístupu k dokumentům na černé listině a omezení jejich použití v rámci řízení o náhradě škody za porušení práva hospodářské soutěže ( 34 ), zatímco čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 se týká přístupu k informacím z těchto dokumentů v jakémkoli jiném řízení, které není předmětem zvláštní unijní právní úpravy ( 35 ). Dotyčná ustanovení směrnice 2014/104 tedy mohou být kvalifikována jako „lex specialis“ ve vztahu k uvedeným ustanovením směrnice 2019/1.

76.

S ohledem na zvláštní povahu původního řízení ( 36 ) je třeba nejprve určit, zda se dotyčná ustanovení směrnice 2014/104 mají použít i v trestním řízení, v němž se účastníci uplatňující občanskoprávní nároky domáhají náhrady škody.

77.

Jak jsem již uvedl ( 37 ), směrnice 2014/104 se vztahuje na žaloby na náhradu škody. Taková žaloba je v čl. 2 bodě 4 uvedené směrnice definována jako žaloba podle vnitrostátního práva, jejímž prostřednictvím se vznáší u vnitrostátního soudu nárok na náhradu škody. Článek 2 bod 9 směrnice vymezuje pojem „vnitrostátní soud“ odkazem na článek 267 SFEU, aniž upřesňuje, zda tyto soudy musí být příslušné výlučně pro občanskoprávní věci.

78.

V jiné souvislosti měl již Soudní dvůr objasnit, zda žaloba na náhradu škody podaná u trestního soudu může spadat do oblasti působnosti úmluvy, která „se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu“. Soudní dvůr uvedl, že tato úmluva se vztahuje i na rozhodnutí vydaná trestním soudem v občanskoprávních věcech ( 38 ). V souladu s touto úvahou by se tato úmluva měla vztahovat i na řízení vedené trestním soudem, který má rozhodnout zejména o občanskoprávní žalobě.

79.

V tomto duchu je třeba uvést, že skutečnost, že občanskoprávní žaloba na náhradu škody ve smyslu směrnice 2014/104 byla podána v rámci trestního řízení, nemění povahu této žaloby. Jedná se nicméně o občanskoprávní žalobu podanou v rámci soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže, která může spadat do působnosti této směrnice. Ještě důležitější je, že ochrana, kterou čl. 6 odst. 6 uvedené směrnice přiznává dokumentům na černé listině, nemůže být ohrožena povahou řízení, jež má formálně formu trestního řízení, ale které z hlediska zúčastněných stran odpovídá charakteristikám řízení o náhradě škody.

80.

Obecně vzato by občanskoprávní složka trestního řízení, kterou se osoba, jež se považuje za poškozenou, domáhá náhrady škody, mohla teoreticky spadat do působnosti čl. 6 odst. 6 směrnice 2014/104.

81.

Je však třeba mít na paměti, že pojem „žaloba [na] náhradu škody“ je definován v čl. 2 bodě 4 směrnice 2014/104 jako „žaloba podle vnitrostátního práva, jejímž prostřednictvím vznáší u vnitrostátního soudu nárok na náhradu škody [mimo jiné] údajně poškozená strana“, a že „nárok na náhradu škody“ je definován v čl. 2 bodě 5 uvedené směrnice jako nárok na odškodnění za škodu způsobenou porušením právních předpisů o hospodářské soutěži, tj. porušením článku 101 nebo 102 SFEU nebo vnitrostátního práva hospodářské soutěže ( 39 ), s výjimkou ustanovení vnitrostátního práva, jimiž se stanoví trestní sankce pro fyzické osoby, kromě případů, kdy jsou tyto trestní sankce prostředkem prosazování pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky.

82.

V tomto ohledu vnitrostátní soud v odpovědi na žádost Soudního dvora o vyjasnění uvedl, že existuje mnoho faktorů, které nasvědčují tomu, že prohlášení o přistoupení k trestnímu řízení jako účastník uplatňující občanskoprávní nároky, které je upraveno rakouským právem, by mělo být kvalifikováno jako „žaloba na náhradu škody podaná údajně poškozenou stranou“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 směrnice 2014/104. Ve světle vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem ( 40 ) je však třeba poznamenat, že podle rakouského práva musí nárok vznesený účastníkem uplatňujícím občanskoprávní nároky v trestním řízení souviset s trestným činem, který je obviněnému přičítán. Jinými slovy škoda, o níž se účastník uplatňující občanskoprávní nároky domnívá, že mu vznikla, musí být důsledkem protiprávního jednání z hlediska trestního práva, které je obviněnému vytýkáno.

83.

Jak jsem již uvedl ( 41 ), předkládající soud v odpovědi na žádost Soudního dvora o vyjasnění uvedl, že trestní řízení dotčené ve věci v původním řízení nezahrnuje použití vnitrostátního práva hospodářské soutěže, ani ustanovení, která sledují stejné cíle jako článek 101 SFEU.

84.

Bez ohledu na odpověď na otázku, zda lze obecně občanskoprávní složku trestního řízení, jejímž účelem je zajistit prosazování pravidel hospodářské soutěže, kvalifikovat jako „řízení o náhradě škody“ ve smyslu směrnice 2014/104 ( 42 ), se proto řízení dotčené ve věci v původním řízení netýká porušení práva hospodářské soutěže. Na základě existence občanskoprávní složky v rámci tohoto řízení tedy nelze mít za to, že se jedná o řízení o náhradě škody spadající do působnosti čl. 6 odst. 6 této směrnice.

85.

Pokud se tento lex specialis, tedy směrnice 2014/104, v řízeních dotčených ve věci v původním řízení nepoužije, je třeba na třetí otázku odpovědět na základě lex generalis, tedy směrnice 2019/1. Článek 31 odst. 3 směrnice 2019/1 se totiž týká dokumentů na černé listině v každém řízení, které není předmětem zvláštní úpravy unijního práva.

86.

Článek 31 odst. 3 směrnice 2019/1 umožňuje přístup k dokumentům na černé listině pouze stranám příslušného řízení a pouze pro účely výkonu jejich práva na obhajobu. Takový účastník uplatňující občanskoprávní nároky, jako je účastník uvedený v první části třetí otázky, není obviněn v řízení, v němž své občanskoprávní nároky uplatňuje. V žádném případě tedy nevykonává právo na obhajobu. Směrnice 2019/1 mu neumožňuje získat přístup k těmto dokumentům.

87.

Na první část třetí otázky je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje účastníkům uplatňujícím občanskoprávní nároky v trestním řízení, jehož předmětem není porušení práva hospodářské soutěže, získat přístup k dokumentům na černé listině, které byly orgánem činným v trestním řízení zařazeny do spisu trestního řízení.

88.

Článek 31 odst. 3 směrnice 2019/1 stanoví, že přístup k dokumentům na černé listině musí být umožněn pouze stranám příslušného řízení, a to pouze pro účely výkonu jejich práva na obhajobu. A priori lze toto ustanovení chápat v tom smyslu, že přístup k těmto dokumentům může být poskytnut pouze účastníkům řízení, která se týkají prosazování práva hospodářské soutěže. Obviněný v rámci trestního řízení, které, jako v projednávané věci, nesouvisí s prosazováním práva hospodářské soutěže, tedy nemá možnost získat přístup k uvedeným dokumentům, jež jsou součástí spisu trestního řízení.

89.

Je však třeba ověřit, zda je tento výklad čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 slučitelný s požadavky na ochranu základních práv obviněných. Podle obecné interpretační zásady musí být předpis unijního práva vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem, zejména s ustanoveními Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 43 ). Toto ustanovení je třeba vykládat ve světle této zásady.

90.

V tomto ohledu předkládající soud upozorňuje na skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře týkající se čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), stanovil zásadu, že právo na přístup ke spisu se vztahuje na všechny důkazy, které mají k dispozici orgány činné v trestním řízení.

91.

Podotýkám, že podle judikatury ESLP není toto právo na přístup ke spisu trestního řízení absolutní. ESLP rozhodl, že v určitých případech může být nezbytné odepřít poskytnutí některých důkazů, aby byla chráněna základní práva jiné osoby nebo byl zajištěn důležitý veřejný zájem. Podle ESLP jsou však v souladu s EÚLP legitimní pouze opatření omezující práva obhajoby, která jsou naprosto nezbytná. Odepření přístupu k takovým důkazům musí být navíc vyváženo odpovídajícími procesními zárukami ( 44 ). ESLP má však zřejmě za to, že povaha dotčených dokumentů nemůže být důvodem pro jejich znepřístupnění. Naproti tomu má za to, že k vyvážení důležitého veřejného zájmu na jejich znepřístupnění a práva dotčené osoby na obhajobu je třeba zkoumat obsah těchto dokumentů ( 45 ).

92.

Pokud jde o unijní právo, čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP. Mimoto podle vysvětlení k článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny, která, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny, musí být vzata v úvahu při jejím výkladu, odpovídají tato ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP ( 46 ).

93.

Kromě toho je cílem směrnice 2012/13/EU ( 47 ) stanovit společná minimální pravidla v oblasti ochrany procesních záruk a práv vyplývajících z příslušných ustanovení Listiny a EÚLP ( 48 ). Tato pravidla se týkají práva podezřelých nebo obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění, které proti nim bylo vzneseno, od okamžiku, kdy příslušné orgány osobu uvědomí, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu ( 49 ).

94.

Podobně jako judikatura ESLP stanoví čl. 7 odst. 2 směrnice 2012/13, že přístup musí být zajištěn alespoň ke všem podstatným důkazům nacházejícím se v držení příslušných orgánů, ať svědčí ve prospěch, či v neprospěch podezřelého nebo obviněného, aby byly zajištěny spravedlivý proces a příprava obhajoby ( 50 ). Odchylně od tohoto práva stanoví čl. 7 odst. 4 směrnice, že přístup k určitým materiálům lze odepřít mimo jiné v případě, je-li toto odepření naprosto nezbytné za účelem ochrany důležitého veřejného zájmu. Toto ustanovení rovněž upřesňuje, že „členské státy zajistí, aby rozhodnutí o odepření určitých materiálů v souladu s tímto odstavcem učinil postupem podle vnitrostátního práva justiční orgán nebo aby toto rozhodnutí alespoň podléhalo justičnímu přezkumu“ ( 51 ).

95.

Otázkou tedy je, zda lze znepřístupnění dokumentů na černé listině obviněným osobám odůvodnit důležitým veřejným zájmem souvisejícím s prosazováním práva hospodářské soutěže.

96.

V tomto ohledu je třeba uvést, že ochrana dokumentů na černé listině sleduje dva vzájemně související cíle. Prvním z nich je ochrana dotčených osob před riziky spojenými se zpřístupněním sebeobviňujících dokumentů. Druhým cílem je zajistit, aby přístup k těmto dokumentům nebyl na újmu veřejným zájmům, jako je účinnost politiky stíhání porušení práva hospodářské soutěže, a to tím, že může odrazovat osoby podílející se na porušení článků 101 a 102 SFEU od spolupráce s orgány pro hospodářskou soutěž ( 52 ). Lze tedy tvrdit, že veřejný zájem může odůvodnit znepřístupnění dokumentů na černé listině v rámci trestního řízení.

97.

Jak však vyplývá z judikatury ESLP ( 53 ), kterou lze použít na čl. 48 odst. 2 Listiny ( 54 ), a z čl. 7 odst. 4 směrnice 2012/13 ( 55 ), nelze mít za to, že by určité dokumenty měly být vzhledem ke své povaze automaticky znepřístupněny. Otázku odepření přístupu k těmto dokumentům je třeba posuzovat případ od případu.

98.

V důsledku toho se odkaz na „strany příslušného řízení“, kterým může být v souladu s čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 poskytnut přístup k dokumentům na černé listině, musí vztahovat na každou podezřelou nebo obviněnou osobu v trestním řízení, aby byly splněny požadavky na ochranu základních práv. Na druhé straně může být přístup k těmto dokumentům odepřen za předpokladu, že jsou splněny požadavky stanovené ve směrnici 2012/13.

99.

A konečně se lze jistě ptát, jak lze tento výklad čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 sladit s jejím čl. 31 odst. 4. Posledně uvedené ustanovení totiž stanoví omezení pro použití informací získaných přístupem do spisu vedeného orgánem pro hospodářskou soutěž týkajícího se řízení za účelem prosazení práva. Toto ustanovení se týká postupů v oblasti prosazování práva hospodářské soutěže. Na rozdíl od výkladu čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1, který jsem právě navrhl – podle něhož je možné umožnit přístup k dokumentům na černé listině i osobám dotčeným trestním řízením – z čl. 31 odst. 4 této směrnice patrně vyplývá, že osoby dotčené řízením, které nesouvisí s prosazováním práva hospodářské soutěže, nemohou použít informace z dokumentů na černé listině k výkonu svého práva na obhajobu.

100.

Podle mého názoru se však čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 týká jiné situace než situace uvedené v čl. 31 odst. 4 této směrnice. Toto první ustanovení se týká přístupu k dokumentům na černé listině obsaženým ve spisu dotčeného řízení, který je poskytován za účelem výkonu práva na obhajobu účastníků tohoto řízení. Právo používat tyto dokumenty za účelem výkonu práva na obhajobu v tomto řízení vyplývá již z čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1. Naproti tomu čl. 31 odst. 4 této směrnice se týká použití informací získaných z dokumentů na černé listině v jiném řízení, než je řízení, v němž byl přístup umožněn. Toto ustanovení totiž stanoví, že tyto informace mohou být použity „ve věcech, které přímo souvisejí s případem, v němž byl přístup k informacím umožněn“.

101.

Na druhou část třetí otázky je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje obviněným osobám v trestním řízení, jehož předmětem není porušení práva hospodářské soutěže, které nejsou autory dokumentů na černé listině, získat přístup k těmto dokumentům, které byly orgánem činným v trestním řízení zařazeny do spisu trestního řízení.

102.

Podstatou druhé otázky je objasnit, zda se ochrana přiznaná touto směrnicí dokumentům na černé listině vztahuje rovněž na dokumenty, které jejich autor předložil orgánu pro hospodářskou soutěž za účelem objasnění, upřesnění a prokázání jejich obsahu.

103.

Za účelem odpovědi na tuto otázku nejprve uvedu své poznámky k definicím pojmů „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ a „návrhy na narovnání“ použitých ve směrnicích 2014/104 a 2019/1. Poté ověřím, zda tyto pojmy zahrnují také dokumenty na černé listině, kterých se týká druhá otázka.

104.

Článek 2 bod 16 směrnice 2014/104 definuje pojem „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ jako „ústní nebo písemné prohlášení dobrovolně poskytnuté podnikem či fyzickou osobou nebo jejich jménem orgánu pro hospodářskou soutěž, nebo záznam takového prohlášení, popisující poznatky tohoto podniku či fyzické osoby ohledně kartelu a jejich úlohy v něm, které vyhotovily výslovně za tím účelem, aby jim po předložení orgánu pro hospodářskou soutěž byla v rámci programu shovívavosti prominuta nebo snížena pokuta; toto prohlášení nezahrnuje již existující informace“ ( 56 ). Kromě toho tato směrnice v čl. 2 odst. 17 definuje pojem „již existující informace“ jako „důkazy, které existují bez ohledu na řízení orgánu pro hospodářskou soutěž, ať již je taková informace součástí spisu vedeného u orgánu pro hospodářskou soutěž, či nikoliv“.

105.

Článek 2 bod 18 směrnice 2014/104 definuje pojem „návrh na narovnání“ jako „prohlášení dobrovolně předložené podnikem nebo jeho jménem orgánu pro hospodářskou soutěž, v němž podnik potvrzuje svou účast na porušení právních předpisů o hospodářské soutěži a svou odpovědnost za toto porušení právních předpisů o hospodářské soutěži nebo uvádí, že svou účast a odpovědnost nezpochybňuje, a vyhotovené výslovně za tím účelem, aby mohl příslušný orgán pro hospodářskou soutěž provést zjednodušené nebo zkrácené řízení“ ( 57 ).

106.

Tyto definice pojmů „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ a „návrh na narovnání“ byly převzaty do čl. 2 odst. 1 bodů 17 a 18 směrnice 2019/1.

107.

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 chrání dokumenty, jejichž obsah, účel a podmínky vyhotovení odpovídají definicím uvedeným v této směrnici. Toto ustanovení se tedy týká popisu kartelové dohody a úlohy žadatele o shovívavost v této kartelové dohodě předloženého dobrovolně a výslovně za účelem získání prominutí pokut nebo snížení pokut v rámci programu shovívavosti. Týká se rovněž prohlášení o uznání nebo vzdání se zpochybnění účasti na porušení právních předpisů o hospodářské soutěži a odpovědnosti za toto porušení právních předpisů o hospodářské soutěži, které bylo předloženo dobrovolně a výslovně za tím účelem, aby mohl orgán pro hospodářskou soutěž provést zjednodušené nebo zkrácené řízení.

108.

Předkládající soud poukazuje na to, že státní zastupitelství zařadilo do spisu trestního řízení také přílohy k dokumentům na černé listině. Kromě toho část předkládacího rozhodnutí týkající se vylíčení argumentů navrhovatelek v původním řízení naznačuje, že druhá otázka se týká zejména „důkazů […] vyhotovených svědky žádajícími o shovívavost v průběhu správního řízení v oblasti hospodářské soutěže nebo pro účely tohoto řízení, jako jsou zprávy o vnitřním šetření [vyhotovené na žádost Spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž] a seznamy a protokoly vypracované pro [tento úřad]“.

109.

Druhou otázkou se tedy předkládající soud zřejmě táže, zda se ochrana stanovená v čl. 31 odst. 3 směrnice 2019/1 vztahuje rovněž na dokumenty specificky připravené pro účely řízení zahájeného orgánem pro hospodářskou soutěž, předložené z vlastního podnětu nebo na žádost tohoto orgánu, které neodpovídají definicím pojmů „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ a „návrh na narovnání“. Mám za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

110.

Zaprvé totiž podle směrnic 2014/104 a 2019/1 „informace, které vypracovala fyzická nebo právnická osoba výslovně pro řízení orgánu pro hospodářskou soutěž“ ( 58 ), včetně „odpovědi na žádosti orgánu pro hospodářskou soutěž o informace nebo svědecké výpovědi“ ( 59 ), nepožívají stejné ochrany, jako je ochrana přiznaná dokumentům na černé listině. Omezení přístupu k těmto informacím a jejich použití jsou méně přísná než u dokumentů na černé listině ( 60 ). Tyto informace lze použít poté, co orgán pro hospodářskou soutěž ukončí řízení ( 61 ).

111.

Zadruhé bod 26 odůvodnění směrnice 2014/104 mimo jiné uvádí, že aby bylo zajištěno, že podniky budou i nadále ochotny obracet se dobrovolně na orgány pro hospodářskou soutěž s dokumenty na černé listině, měla by se ochrana přiznaná těmto dokumentům „rovněž vztahovat na doslovné citace z [dokumentů na černé listině], jež jsou obsaženy v jiných dokumentech“. Zdá se, že toto řešení vychází z rozsudku Evonik Degussa v. Komise, ve kterém Soudní dvůr objasnil, že vysoká úroveň ochrany musí být přiznána nikoli doslovným citacím informací vyňatých z dokumentů předložených podnikem Komisi na podporu prohlášení učiněného s cílem získání shovívavosti, ale doslovným citacím tohoto prohlášení učiněného s cílem získání shovívavosti ( 62 ).

112.

Zatřetí pojmy „prohlášení v rámci programu shovívavosti“ a „návrh na narovnání“ by neměly být vykládány široce. Jak jsem totiž uvedl ( 63 ), unijní právo vychází ze zásady, že ochrana dokumentů na černé listině nemůže nepatřičně zasahovat do práva poškozených stran na odškodnění a musí být omezena na tato dobrovolná sebeusvědčující prohlášení v rámci programu shovívavosti a návrhy na narovnání.

113.

S ohledem na výše uvedené nelze všechny dokumenty specificky připravené pro účely řízení zahájeného orgánem pro hospodářskou soutěž, předložené z vlastního podnětu nebo na žádost tohoto orgánu, postavit na roveň dokumentům na černé listině.

114.

Je třeba vzít v úvahu, že ochrana, kterou směrnice 2019/1 poskytuje dokumentům na černé listině, se na jedné straně vztahuje na popis kartelu a role žadatele o shovívavost v něm, který byl vyhotoven z vlastního podnětu a specificky za tím účelem, aby mu byla v rámci programu shovívavosti prominuta nebo snížena pokuta, a na straně druhé na prohlášení o uznání nebo vzdání se zpochybnění účasti na porušení právních předpisů o hospodářské soutěži a odpovědnost za toto porušení právních předpisů o hospodářské soutěži, vyhotovené z vlastního podnětu a specificky za tím účelem, aby mohl orgán pro hospodářskou soutěž provést zjednodušené nebo zkrácené řízení. Tato ochrana se naproti tomu nevztahuje na jiné dokumenty specificky vyhotovené pro účely řízení zahájeného orgánem pro hospodářskou soutěž, které byly předloženy z vlastního podnětu nebo na žádost tohoto orgánu.

115.

A konečně s ohledem na mé navrhované odpovědi na druhou a třetí otázku je třeba upřesnit odpověď, kterou jsem předběžně navrhl podat na první otázku. Unijní právo hospodářské soutěže, a zejména směrnice 2014/104 a 2019/1, neupravuje otázku, zda mohou být dokumenty na černé listině zařazeny do spisu orgánem činným v trestním řízení v rámci trestního řízení a sloužit jako podklad pro další vyšetřování. Článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby tyto dokumenty byly orgánem činným v trestním řízení zařazeny do spisu v rámci trestního řízení a sloužily jako základ pro jiná vyšetřování za podmínky, že jsou dodrženy požadavky na jejich ochranu ve vztahu k procesním subjektům stanovené těmito směrnicemi.

116.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) následovně: