1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Complejo Agrícola Las Lomas, SL, domáhá zrušení prováděcího rozhodnutí Komise C(2022) 6017 final ze dne 31. srpna 2022 o schválení strategického plánu SZP na období 2023–2027 předloženého Španělskem pro podporu Unie financovanou z Evropského zemědělského záručního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž Komise schválila bod 3.4 španělského strategického plánu společné zemědělské politiky (SZP), podle něhož maximální výše základní podpory příjmu pro udržitelnost, která má být poskytnuta zemědělci podle článku 21 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2115 ze dne 2. prosince 2021, kterým se stanoví pravidla podpory pro strategické plány, jež mají být vypracovány členskými státy v rámci společné zemědělské politiky (strategické plány SZP) a financovány Evropským zemědělským záručním fondem (EZZF) a Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EZFRV), a kterým se zrušují nařízení (EU) č. 1305/2013 a (EU) č. 1307/2013 (Úř. věst. 2021, L 435, s. 1), nemůže přesáhnout částku 200000 eur (dále jen „sporné opatření“).

2

Žalobkyně je španělskou společností se sídlem v Madridu (Španělsko), jejímž předmětem činnosti je zejména nabývání a využívání zemědělské půdy pro zemědělskou činnost, lesnictví a chov zvířat.

3

Dne 29. prosince 2021 předložilo Španělské království na základě čl. 118 odst. 1 nařízení 2021/2115 Evropské komisi návrh strategického plánu SZP (dále jen „SPSZP“) na období 2023–2027.

4

Dne 31. března 2022 vznesla Komise v souladu s čl. 118 odst. 2 nařízení 2021/2115 po posouzení návrhu SPSZP vypracovaného Španělským královstvím (dále jen „španělský SPSZP“) připomínky a požádala o dodatečné informace.

5

Dne 27. července 2022 poskytlo Španělské království Komisi informace, aby vyhovělo jejím připomínkám, a předložilo revidované znění svého návrhu SPSZP.

6

Dne 31. srpna 2022 přijala Komise napadené rozhodnutí, kterým schválila navrhovaný španělský SPSZP podle čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115.

7

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

8

Žalobkyně rovněž navrhuje, aby Komise předložila zprávu o postupu vypracování návrhu španělského SPSZP, kterou má k dispozici.

9

Samostatným podáním předloženým kanceláři Tribunálu dne 16. února 2023 vznesla Komise na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu námitku nepřípustnosti, v níž navrhla, aby Tribunál:

10

Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. února 2023 podalo Španělské království návrh na vstup do tohoto řízení v postavení vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Komise.

11

Dne 17. dubna 2023 předložila žalobkyně vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí. Navrhuje, aby Tribunál uvedenou námitku zamítl.

12

Článek 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li to žalovaný samostatným podáním, může Tribunál vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou.

13

Komise v projednávaném případě požadovala vydání rozhodnutí o nepřípustnosti a Tribunál pokládá věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, takže rozhodne, aniž bude pokračovat v řízení.

14

Na podporu námitky nepřípustnosti se Komise dovolává zaprvé nedodržení požadavků stanovených v článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a v čl. 76 písm. d) a e) jednacího řádu, zadruhé nedostatku pravomoci Tribunálu k přezkumu sporného opatření a zatřetí nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.

15

Komise, která byla Tribunálem v rámci organizačních procesních opatření přijatých na základě článku 89 jednacího řádu dotázána na dodržení lhůty pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, má rovněž za to, že žaloba byla podána po lhůtě.

16

Komise tvrdí, že počátkem běhu lhůty pro podání projednávané žaloby bylo datum přijetí napadeného rozhodnutí, 31. srpna 2022, nebo nejpozději datum jeho zveřejnění na její internetové stránce, tedy 8. září 2022. Podle Komise žalobkyně o existenci uvedeného rozhodnutí věděla nejpozději od posledně uvedeného data. Žalobkyně přitom nesplnila povinnost řádné péče, aby v přiměřené lhůtě požádala o přístup k úplnému znění tohoto rozhodnutí. Lhůta dvou měsíců a deseti dnů uplynula dne 21. listopadu 2022, přičemž žaloba byla podána následujícího dne.

17

Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že nedošlo k vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie nebo oznámení napadeného rozhodnutí, je třeba uplatnit kritérium seznámení se s aktem ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Tvrdí, že se o napadeném rozhodnutí dozvěděla až v polovině října 2022, když navštívila internetové stránky španělského ministerstva zemědělství, rybolovu a výživy.

18

Podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení napadeného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl. Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, jakožto počátku běhu lhůty k podání žaloby, má ve vztahu k datu vyhlášení aktu nebo jeho oznámení podpůrnou povahu (rozsudek ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 35).

19

Navíc podle článku 60 jednacího řádu se tato lhůta mimoto prodlužuje o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

20

V první řadě není zpochybňováno, že napadené rozhodnutí nebylo žalobkyni oznámeno, jelikož jí nebylo určeno.

21

V druhé řadě podle judikatury platí, že k tomu, aby vyhlášení napadeného aktu bylo počátkem běhu lhůty pro podání žaloby ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU, musí být takové vyhlášení vyžadováno ustanovením primárního nebo sekundárního práva Evropské unie nebo alespoň vyplývat z ustálené praxe, kterou může žalobkyně legitimně očekávat (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 15. května 2019, Metrans v. Komise a INEA, T‑262/17, EU:T:2019:341, bod 39 a citovaná judikatura).

22

V projednávaném případě je zaprvé nesporné, že napadené rozhodnutí nebylo zveřejněno v Úředním věstníku.

23

Zadruhé článek 118 nařízení 2021/2115 ani žádné jiné ustanovení tohoto nařízení nestanoví konkrétní způsob zveřejnění rozhodnutí o schválení SPSZP.

24

Zatřetí je třeba konstatovat, jak uvádí Komise v odpovědi na otázku Tribunálu, že neexistuje ustálená praxe tohoto orgánu v oblasti zveřejňování rozhodnutí, jako je napadené rozhodnutí, kterou mohla žalobkyně legitimně očekávat.

25

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nebylo zveřejněno ani oznámeno žalobkyni, začala tedy lhůta pro podání žaloby proti tomuto aktu běžet, jak stanoví čl. 263 šestý pododstavec SFEU, ode dne, kdy se o něm žalobkyně dozvěděla.

26

Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud nedošlo ke zveřejnění nebo oznámení, začíná lhůta k podání žaloby běžet až od okamžiku, kdy se dotčená osoba přesně seznámila s obsahem a odůvodněním dotčeného aktu, za podmínky, že o jeho úplné znění požádá v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se dozví o existenci aktu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. listopadu 2018, Landesbank Baden-Württemberg v. SRB, T‑14/17, nezveřejněné, EU:T:2018:812, bod 35 a citovaná judikatura).

27

Judikatura dotyčné třetí osobě ukládá povinnost požadovat s řádnou péčí úplné znění aktu, který se jí týká, k tomu, aby jí začala běžet lhůta až od okamžiku, kdy zná všechny skutečnosti relevantní pro podání žaloby (viz usnesení ze dne 8. prosince 2021, Alessio a další v. ECB, T‑620/20, nezveřejněné, EU:T:2021:877, bod 44 a citovaná judikatura).

28

Z judikatury vyplývá, že vědomost o existenci aktu může být vyvozena z různých okolností, jako jsou zaprvé ústní nebo písemná prohlášení dotyčné třetí osoby, zadruhé zveřejnění souhrnného sdělení o napadeném aktu v Úředním věstníku, zatřetí zveřejnění vnitrostátního aktu, který odkazuje, byť nepřesně, na napadený akt v úředním věstníku členského státu, začtvrté situace, ve kterých dochází ke kombinaci těchto okolností, například když byl napadený akt zveřejněn ve sdělovacích prostředcích a prohlášení dotyčné třetí osoby naznačuje, že věděla, že akt byl přijat, v kontextu, kdy bylo zjevné, že pozorně sledovala vývoj případu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. prosince 2021, Alessio a další v. ECB, T‑620/20, nezveřejněné, EU:T:2021:877, body 47 až 49 a citovaná judikatura).

29

V této souvislosti je třeba připomenout, že lhůta dvou měsíců stanovená v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, která v případě nevyhlášení nebo neoznámení aktu, proti němuž lze podat žalobu na neplatnost, běží ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl, se liší od přiměřené lhůty, kterou má tento účastník řízení pro vyžádání si úplného znění téhož aktu, aby s ním byl zcela seznámen (viz usnesení ze dne 19. listopadu 2018, Landesbank Baden-Württemberg v. SRB, T‑14/17, nezveřejněné, EU:T:2018:812, bod 36 a citovaná judikatura).

30

Kritérium přiměřené lhůty pro vyžádání si aktu poté, co se dotyčný o existenci rozhodnutí dozvěděl, není pevně stanovenou promlčecí lhůtou, která by se automaticky odvíjela od lhůty pro podání žaloby na neplatnost, nýbrž lhůtou závislou na okolnostech dané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, body 32 až 34).

31

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v některých věcech bylo rozhodnuto, že žádost o úplné znění aktu předložená dva měsíce (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. března 1993, Ferriere Acciaierie Sarde v. Komise, C‑102/92, EU:C:1993:86, bod 19), více než čtyři měsíce (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. listopadu 2011, Agapiou Joséphidès v. Komise a EACEA, C‑626/10 P, nezveřejněné, EU:C:2011:726, body 130 až 132; ze dne 15. července 1998, LPN a GEOTA v. Komise, T‑155/95, EU:T:1998:167, bod 44, a ze dne 19. listopadu 2018, VR-Bank Rhein-Sieg v. SRB, T‑42/17, nezveřejněné, EU:T:2018:813, body 44 až 49) nebo více než šest měsíců (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. května 2010, Abertis Infraestructuras v. Komise, T‑200/09, nezveřejněné, EU:T:2010:200, bod 63) poté, co se žalobkyně dozvěděla o jeho existenci, překročila přiměřenou lhůtu.

32

Za jiných okolností bylo rozhodnuto, že lhůta dvou týdnů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 1995, Socurte a další v. Komise, T‑432/93 až T‑434/93, EU:T:1995:43, bod 50) nebo lhůta jednoho měsíce představují přiměřenou lhůtu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. května 1994, Consorzio gruppo di azione locale Murgia Messapica v. Komise, T‑465/93, EU:T:1994:56, bod 32).

33

V projednávané věci bylo přijetí napadeného rozhodnutí oznámeno tiskovými zprávami zastoupení Komise ve Španělsku a španělské vlády ze dne 31. srpna 2022 a napadené rozhodnutí bylo zveřejněno na internetových stránkách Komise dne 8. září 2022, jakož i na internetových stránkách španělského ministerstva zemědělství, rybolovu a výživy dne 19. září 2022.

34

Žalobkyně prohlašuje, že se o napadeném rozhodnutí dozvěděla v polovině října 2022, když navštívila internetové stránky španělského ministerstva zemědělství, rybolovu a výživy, aniž byla schopna určit přesný den.

35

V každém případě, i kdyby se žalobkyně dozvěděla o existenci napadeného rozhodnutí dne 31. srpna nebo 8. září 2022, jak tvrdí Komise, její údajná nečinnost mezi těmito dny a polovinou října 2022 trvala nanejvýš přibližně jeden a půl měsíce. Za okolností projednávaného případu přitom nelze mít za to, že taková lhůta překračuje přiměřenou lhůtu.

36

V projednávané věci je totiž třeba zohlednit i okolnost, že žaloba na neplatnost byla podána dne 22. listopadu 2022, a lze ji tedy považovat za opožděnou pouze tehdy, pokud se žalobkyně s obsahem napadeného rozhodnutí seznámila přede dnem 12. září 2022.

37

V tomto ohledu je třeba připomenout, že přísluší straně, která uplatňuje opožděnost podání žaloby, ve vztahu ke lhůtě stanovené zejména čl. 263 šestým pododstavcem SFEU, aby prokázala, kdy nastala událost, od které začala běžet lhůta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑167/10, nezveřejněný, EU:T:2012:651, bod 39 a citovaná judikatura).

38

V projednávané věci přitom Komise nepředložila důkazy, které by prokazovaly, že se žalobkyně dozvěděla o obsahu napadeného rozhodnutí přede dnem 12. září 2022, ale omezila se na tvrzení, že se žalobkyně o jeho existenci dozvěděla nejpozději dne 8. září 2022.

39

Nelze tedy mít za to, že projednávaná žaloba byla podána opožděně.

40

Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že nesplňuje podmínky stanovené v článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a v čl. 76 písm. d) a e) jednacího řádu. Podle ní, i když žaloba uvádí, že se jedná o žalobu směřující k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí, je ve skutečnosti předmětem sporu legalita sporného opatření. Návrhová žádání žalobkyně tedy nesměřují ke zrušení uvedeného rozhodnutí, ale ke zrušení tohoto opatření. Konečně žalobní důvody směřující ke zrušení neoznačují žádné pochybení nebo protiprávnost, ke kterým by došlo při přijetí tohoto rozhodnutí, ale zmiňují pochybení části španělských orgánů. Navíc žalobní důvody uvedené v žalobě jsou nedostatečně jasné a omezují se na abstraktní a obecné odkazy na judikaturu, aniž by ji použily na projednávaný případ.

41

Žalobkyně se domnívá, že předmět sporu je jasně určen a spočívá ve zpochybnění legality napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje návrh španělského SPSZP. Má za to, že sporné opatření je součástí uvedeného rozhodnutí a že španělský SPSZP není samostatným opatřením odlišným od tohoto rozhodnutí. V tomto ohledu odkazuje na pravomoci Komise podle článku 118 nařízení 2021/2115.

42

Podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, jakož i čl. 76 písm. d) a e) jednacího řádu, musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů a návrhová žádání žalobce.

43

Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné na to, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 4. července 2019, Itálie v. Komise, T‑598/17, nezveřejněný, EU:T:2019:482, bod 29 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 9. července 2019, Scaloni a Figini v. Komise, T‑158/18, nezveřejněné, EU:T:2019:491, bod 29 a citovaná judikatura).

44

Pokud jde konkrétně o návrhová žádání účastníků řízení, je třeba připomenout, že tito účastníci vymezují předmět sporu předloženého unijním soudům, a v důsledku toho musí být tato návrhová žádání formulována jednoznačně, aby se předešlo tomu, že unijní soud rozhodne nad rámec návrhových žádání (viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Università del Salento v. Komise, T‑393/15, nezveřejněný, EU:T:2017:604, bod 75 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 19. listopadu 2020, Comune di Stintino v. Komise, T‑174/20, nezveřejněné, EU:T:2020:551, bod 45). Konkrétně v případě žaloby na neplatnost je třeba, aby byl akt, jehož zrušení je navrhováno, jasně označen (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. listopadu 2018, Chioreanu v. ERCEA, T‑717/17, EU:T:2018:765, bod 24 a citovaná judikatura).

45

V projednávaném případě je pravda, že se žalobkyně v žalobě domáhá částečného zrušení napadeného rozhodnutí a určení protiprávnosti sporného opatření. Ze znění žaloby jako celku však vyplývá, že se žalobkyně svou žalobou domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž toto rozhodnutí schvaluje toto opatření v rozporu s unijním právem.

46

Takto ostatně Komise chápala i návrhová žádání žalobkyně v námitce nepřípustnosti. I když žalobkyni vytýká, že napadené rozhodnutí zaměňuje se španělským SPSZP, které jsou ve skutečnosti dvěma odlišnými akty, nic to nemění na tom, že se jedná o otázku přičitatelnosti výtek uplatněných žalobkyní Komisi, a nikoli o jasnost nebo přesnost žaloby. Tato otázka přičitatelnosti přitom spadá pod důvod nepřípustnosti vycházející z nedostatku pravomoci Tribunálu k přezkumu sporného opatření (viz bod 14 výše).

47

Pokud jde o žalobní důvody a hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba na neplatnost založena, z žaloby dostatečně jasně vyplývají. Tato žaloba obsahuje čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení článku 17 nařízení 2021/2115, druhý z neprovedení posouzení dopadu sporného opatření, pokud jde o jeho slučitelnost s cíli SZP, třetí z narušení vnitřního trhu na úkor španělských zemědělců, jehož důsledkem je fragmentace SZP, a čtvrtý z porušení zásady proporcionality. Žalobkyně navíc zmiňuje rozsudky Tribunálu a Soudního dvora, které spojuje se skutkovými okolnostmi projednávané věci.

48

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba není nepřípustná z důvodu porušení požadavků stanovených v článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a v čl. 76 písm. d) a e) jednacího řádu.

49

Důvod nepřípustnosti vycházející z nedodržení formálních náležitostí žaloby je tudíž třeba zamítnout.

50

Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná, jelikož skutečným předmětem sporu je přezkum legality španělského SPSZP, který je právním aktem přijatým členským státem, jehož přezkum nespadá do pravomoci Tribunálu. Tribunál tedy nemá pravomoc rozhodovat o legalitě sporného opatření. Komise tvrdí, že její schválení uvedeného SPSZP jako celku nemá žádný dopad na autora a povahu tohoto textu, jelikož zůstává aktem přijatým španělskými orgány. SPSZP jsou vnitrostátními opatřeními vyvolávajícími právní účinky v právním řádu dotyčného členského státu, a nikoli akty orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie ve smyslu článku 263 SFEU. Je na vnitrostátních soudech, aby přezkoumaly legalitu SPSZP a jejich opatření z hlediska unijního práva, zejména nařízení 2021/2115, a případně předložily Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

51

Žalobkyně má za to, že Tribunál má pravomoc přezkoumat legalitu rozhodnutí Komise, včetně rozhodnutí o schválení návrhů SPSZP. Podle ní španělský SPSZP a napadené rozhodnutí představují jediný akt, který spadá do výlučné pravomoci Komise, jelikož Španělské království na jeho vypracování pouze spolupracovalo. Schválení návrhů SPSZP navíc představuje postup upravený unijním právem, jehož jediným napadnutelným aktem je rozhodnutí Komise, kterým byly schváleny. Rozlišení, které Komise činí mezi napadeným rozhodnutím a španělským SPSZP, by znamenalo zbavit přezkum provedený Komisí podstaty a vyloučit SPSZP z jakéhokoli soudního přezkumu, což by bylo v rozporu s právem na účinnou soudní ochranu. Kromě toho španělský SPSZP nemůže být zpochybněn ani před španělskými soudy, jelikož se jedná o přípravný akt provedený v rámci postupu podle unijního práva.

52

V projednávané věci jsou návrhová žádání směřující ke zrušení formálně namířena proti napadenému rozhodnutí, které je prováděcím rozhodnutím. Takové rozhodnutí Komise patří mezi akty, jejichž přezkum legality spadá v souladu s článkem 263 SFEU do pravomoci unijního soudu, v projednávaném případě Tribunálu. Toto Komise ostatně nezpochybňuje.

53

Teze Komise za účelem zpochybnění pravomoci Tribunálu v projednávané věci spočívá v tvrzení, že sporné opatření spadá pod španělský SPSZP, a nikoli pod napadené rozhodnutí, a není jí tedy přičitatelné. Dle Komise schválení návrhu španělského SPSZP uvedeným rozhodnutím nezměnilo povahu tohoto aktu, který zůstává vnitrostátním opatřením, jehož přezkum přísluší pouze vnitrostátnímu soudu.

54

Je třeba připomenout, že argumentace Komise se opírá o skutečnosti vycházející z přičitatelnosti výtek předložených žalobkyní Komisi, což představuje otázku přípustnosti žaloby, a také z pravomoci Tribunálu přezkoumat tyto výtky, a v důsledku toho i sporné opatření.

55

V projednávané věci je třeba uvést, že do vypracování a schválení návrhu španělského SPSZP byly zapojeny španělské orgány a Komise. Je tedy třeba přezkoumat, zda pravomoc rozhodovat v takovém řízení o legalitě sporného opatření z hlediska unijního práva má unijní soud nebo vnitrostátní soud.

56

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že případné zapojení vnitrostátních orgánů do procesu vedoucího k přijetí aktů přijatých unijními orgány nemůže zpochybnit jejich kvalifikaci jako unijních aktů, pokud akty přijaté vnitrostátními orgány představují jednu fázi v postupu, v němž unijní orgán jako jediný vykonává pravomoc k přijetí konečného rozhodnutí, aniž je vázán přípravnými akty nebo návrhy vnitrostátních orgánů (rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‑219/17, EU:C:2018:1023, bod 43).

57

V takovém případě, kdy unijní právo nemá za cíl zavést rozdělení dvou pravomocí, a to vnitrostátní pravomoci a pravomoci Unie, které by měly odlišné cíle, ale naopak zavádí výlučnou rozhodovací pravomoc unijního orgánu, je totiž na unijním soudu, aby na základě své výlučné pravomoci k přezkumu legality unijních aktů podle článku 263 SFEU rozhodl o legalitě konečného rozhodnutí přijatého dotyčným unijním orgánem a k zajištění účinné soudní ochrany zúčastněných přezkoumal případné vady, kterými jsou stiženy přípravné akty nebo návrhy vnitrostátních orgánů, jimiž by mohla být dotčena platnost tohoto konečného rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‑219/17, EU:C:2018:1023, bod 44).

58

Akt vnitrostátního orgánu, který je součástí rozhodovacího procesu Unie, však nespadá do výlučné pravomoci unijního soudu, pokud z rozdělení pravomocí v předmětné oblasti mezi vnitrostátní orgány a unijní orgány vyplývá, že akt přijatý vnitrostátním orgánem je nezbytnou fází v postupu přijímání unijního aktu, v rámci níž jsou unijní orgány nadány pouze omezeným nebo žádným prostorem pro uvážení, takže vnitrostátním aktem je unijní orgán vázán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‑97/91, EU:C:1992:491, body 9 a 10).

59

Jsou to tedy vnitrostátní soudy, kdo musí rozhodnout o případných vadách takového vnitrostátního aktu, případně po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, a to za týchž podmínek přezkumu, jako jsou podmínky přezkumu vyhrazené jakémukoli konečnému aktu přijatému týmž vnitrostátním orgánem, který by mohl nepříznivě zasáhnout do právního postavení třetích osob, a aby navíc v souladu se zásadou účinné soudní ochrany považovaly žalobu podanou za tímto účelem za přípustnou, i když to vnitrostátní procesní pravidla nestanoví (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise, C‑97/91, EU:C:1992:491, body 11 až 13; ze dne 6. prosince 2001, Carl Kühne a další, C‑269/99, EU:C:2001:659, bod 58, a ze dne 2. července 2009, Bavaria a Bavaria Italia, C‑343/07, EU:C:2009:415, bod 57).

60

Je třeba rovněž připomenout, že schválení vnitrostátního opatření Komisí žádným způsobem nepropůjčuje tomuto opatření povahu aktu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 2002, Huber, C‑336/00, EU:C:2002:509, bod 40, a ze dne 4. června 2009, JK Otsa Talu, C‑241/07, EU:C:2009:337, bod 37).

61

Ve světle těchto úvah je třeba přezkoumat postup, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, za účelem určení soudu příslušného k rozhodnutí projednávaného sporu týkajícího se slučitelnosti sporného opatření stanoveného v návrhu španělského SPSZP, jak byl schválen napadeným rozhodnutím, s unijním právem.

62

Napadené rozhodnutí je aktem, kterým Komise schválila návrh španělského SPSZP v souladu s postupem stanoveným v článku 118 nařízení 2021/2115.

63

V první řadě je třeba analyzovat příslušné úlohy Komise a členských států při provádění SZP, které jsou definovány v nařízení 2021/2115.

64

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 4 odst. 2 SFEU se sdílená pravomoc Unie a členských států mimo jiné uplatňuje v oblasti zemědělství.

65

Reforma právního rámce SZP byla provedena nařízením 2021/2115. Jak je připomenuto v bodě 36 odůvodnění tohoto nařízení, bylo rozhodnuto o přijetí jediného nařízení.

66

Podle čl. 1 odst. 2 nařízení 2021/2115 se toto nařízení použije na podporu Unie financovanou z Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a určenou na intervence uvedené v SPSZP vypracovaném členským státem a schváleném Komisí, který se vztahuje na období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2027. Z bodu 36 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že toto nařízení nahrazuje stávající úpravu stanovenou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1305/2013 ze dne 17. prosince 2013 o podpoře pro rozvoj venkova z EZFRV a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 487) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci SZP a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 608).

67

Pokud jde dále o způsob řízení SZP vyplývající z této reformy, podle bodu 3 odůvodnění nařízení 2021/2115 vychází nový přístup z myšlenky, že Unie musí stanovit základní parametry této politiky, přičemž členské státy musí nést větší část odpovědnosti, pokud jde o způsob, jakým daných cílů dosáhnout. Díky posílené subsidiaritě je možné lépe zohlednit místní podmínky a potřeby a specifickou povahu zemědělské činnosti.

68

Z bodu 27 odůvodnění nařízení 2021/2115 navíc vyplývá, že rozdělení pravomocí v rámci tohoto nového modelu provádění SZP stanoví, že cíle, typy intervencí a společné požadavky jsou stanoveny na unijní úrovni, aby byla zajištěna společná povaha SZP, přičemž je ponecháno na členských státech, aby je převedly do podoby režimů podpory použitelných na příjemce.

69

Konečně, pokud jde o způsob plnění rozpočtu SZP, článek 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2116 ze dne 2. prosince 2021 o financování, řízení a monitorování SZP a zrušení nařízení (EU) č. 1306/2013 (Úř. věst. 2021, L 435, s. 187) stanoví, že EZZF se provádí buď ve sdíleném řízení mezi členskými státy a Unií, nebo v přímém řízení. Článek 6 téhož nařízení stanoví, že EZFRV se provádí ve sdíleném řízení mezi členskými státy a Unií.

70

Z ustanovení uvedených v bodech 67 až 69 výše tedy vyplývá, že nový způsob řízení SZP zavedený unijním normotvůrcem je založen na systému spolupráce, který ponechává členským státům rozhodovací prostor pro přizpůsobení intervencí specifickým potřebám a požadavkům jejich vnitrostátního zemědělství, přičemž zároveň stanoví kontrolu Unie k zajištění jejich slučitelnosti se SZP.

71

V druhé řadě je třeba přezkoumat pravidla použitelná na SPSZP, která právě vyjadřují cíle tohoto nového systému řízení.

72

Pokud jde o vypracování SPSZP, z čl. 104 odst. 1 nařízení 2021/2115 zaprvé vyplývá, že členské státy vypracují SPSZP za účelem provádění podpory Unie financované z EZZF a EZFRV.

73

V tomto ohledu články 5 a 6 nařízení 2021/2115 stanoví cíle Unie a článek 7 stanoví ukazatele, které mají být použity k posouzení jejich dosažení. Článek 9 navíc mimo jiné stanoví, že členské státy navrhnou intervence ve svých SPSZP v souladu s Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a obecnými zásadami práva Unie. Kromě toho články 8 až 84 stanoví typy intervencí, jakož i společné požadavky, které mají členské státy uplatňovat za účelem zajištění společné povahy SZP.

74

Zadruhé čl. 106 odst. 1 nařízení 2021/2115 upřesňuje, že členské státy vypracují SPSZP v souladu se svým institucionálním a právním rámcem.

75

Zatřetí články 107 až 115 nařízení 2021/2115 stanoví požadavky na obsah a předložení SPSZP. Tyto SPSZP představují metodické dokumenty ke strategii přijaté každým členským státem k provádění SZP.

76

Pokud jde o schválení SPSZP Komisí, bod 110 odůvodnění nařízení 2021/2115 uvádí, že toto schválení je zásadním krokem pro to, aby bylo zajištěno, že je SZP prováděna v souladu se společnými cíli.

77

Za tímto účelem upravuje článek 118 nařízení 2021/2115 postup posouzení a schválení každého navrhovaného SPSZP. Jeho odstavec 1 stanoví, že každý členský stát předloží Komisi návrh SPSZP.

78

Dále čl. 118 odst. 2 nařízení 2021/2115 stanoví, že Komise provede posouzení SPSZP, který jí je předložen, z hlediska jeho úplnosti, jeho konzistentnosti a koherence s obecnými zásadami práva Unie, s uvedeným nařízením a s akty v přenesené pravomoci a prováděcími akty, které byly podle tohoto nařízení přijaty, a s nařízením 2021/2116, z hlediska jeho efektivního příspěvku k dosažení specifických cílů podle čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení 2021/2115, a jeho dopadu na řádné fungování vnitřního trhu a narušování hospodářské soutěže a úrovně administrativní zátěže pro příjemce a správu.

79

Ustanovení čl. 118 odst. 3 nařízení 2021/2115 umožňuje Komisi vznést připomínky v případě, že posouzení navrhovaného SPSZP odhalilo problémy. Členský stát je povinen jí poskytnout veškeré nezbytné dodatečné informace a svůj návrh případně upravit.

80

Ustanovení čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115 stanoví kritéria pro schválení SPSZP, a sice zaprvé, že musí být Komisi předloženy nezbytné informace uvedené v čl. 118 odst. 3 téhož nařízení, a zadruhé, že plán musí být v souladu s článkem 9 a ostatními požadavky stanovenými v uvedeném nařízení a v nařízení 2021/2116, jakož i s akty v přenesené pravomoci a prováděcími akty přijatými na základě těchto aktů.

81

V souladu s čl. 118 odst. 5 a 6 nařízení 2021/2115 musí být každý SPSZP schválen prostřednictvím prováděcího rozhodnutí nejpozději šest měsíců poté, co jej dotčený členský stát předložil.

82

Navíc čl. 118 odst. 7 nařízení 2021/2115 podmiňuje vznik právních účinků SPSZP jejich schválením Komisí.

83

Konečně nařízení 2021/2115 v článcích 119 a 120 stanoví dva postupy obdobné postupu stanovenému v jeho článku 118 v případě změny nebo přezkumu SPSZP.

84

Ze všech ustanovení uvedených v bodech 72 až 83 výše vyplývá, že zaprvé Komise nemůže přímo změnit návrh SPSZP vypracovaný členským státem, zadruhé vykonává kontrolu souladu návrhu s některými pravidly unijního práva, zatřetí může předložit připomínky, v nichž schválení podmíní změnou SPSZP členským státem, začtvrté musí odmítnout schválení navrhovaného SPSZP pouze, pokud tento SPSZP nesplňuje taxativně stanovené požadavky vycházející z unijního práva, a zapáté SPSZP nevyvolává právní účinky před schválením Komisí.

85

Komise má vlastní rozhodovací pravomoc v rámci schvalovacího postupu SPSZP, jejíž výkon nutně zahrnuje přezkum obsahu uvedeného plánu.

86

Rozhodnutí Komise o schválení SPSZP je však třeba odlišit od návrhu SPSZP předloženého členským státem, který zůstává vnitrostátním aktem, v jehož rámci tento stát vykonává svou pravomoc zejména při volbě intervencí, které mají být do tohoto návrhu zahrnuty. Vazba mezi těmito dvěma akty je stanovena mechanismem stanoveným v článku 118 nařízení 2021/2115.

87

Vzhledem k odlišným pravomocem Komise a vnitrostátních orgánů nepředstavuje španělský SPSZP, jak byl schválen Komisí, přípravný akt napadeného rozhodnutí ani není žádným jiným způsobem jeho součástí ve smyslu judikatury připomenuté v bodech 56 a 57 výše. Nařízení 2021/2115 totiž zavedlo systém rozdělení pravomocí mezi členským státem a Komisí.

88

Stejně tak z postupu schvalování SPSZP stanoveného v článku 118 nařízení 2021/2115 vyplývá, že i když je akt přijatý vnitrostátním orgánem nezbytným krokem v rámci postupu vedoucího k přijetí unijního aktu, není Komise vnitrostátním aktem vázána ve smyslu judikatury připomenuté v bodech 58 a 59 výše.

89

Tribunál má tudíž pravomoc přezkoumat legalitu rozhodnutí o schválení SPSZP jakožto unijního aktu na základě článku 263 SFEU, i když tento přezkum nutně zahrnuje přezkum zejména slučitelnosti obsahu navrhovaného SPSZP, který zůstává vnitrostátním aktem, s unijním právem na základě čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115.

90

V žalobě se přitom žalobkyně dovolává protiprávnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že Komise schválila španělský SPSZP, i když porušuje několik pravidel unijního práva, zejména ustanovení nařízení 2021/2115 a obecné zásady unijního práva, jakož i vnitrostátní právní předpisy týkající se posuzování vlivů na životní prostředí.

91

Je třeba uvést, že na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů jsou ustanovení nařízení 2021/2115 a obecné zásady unijního práva součástí pravidel, jejichž dodržování navrhovanými SPSZP kontroluje Komise v rámci schvalovacího postupu stanoveného v čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115 (viz bod 47 výše).

92

Z toho vyplývá, že v rámci přezkumu legality napadeného rozhodnutí lze ověřit, zda jak tvrdí žalobkyně, Komise nesměla schválit navrhovaný španělský SPSZP z důvodu, že tento SPSZP nesplňuje všechny podmínky stanovené v čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115.

93

Důvod nepřípustnosti vznesený v rámci námitky nepřípustnosti vycházející z toho, že nesrovnalosti uplatňované vůči napadenému rozhodnutí lze přičíst pouze španělskému SPSZP, tedy španělským orgánům, musí být proto zamítnut, pokud jde o nesrovnalosti, jejichž přezkum spadá do rámce kontroly slučitelnosti stanovené v čl. 118 odst. 4 nařízení 2021/2115, jak je připomenuto v bodě 91 výše. Žaloba tedy nesmí být na základě tohoto důvodu nepřípustnosti odmítnuta, i když argumenty vycházející z nedodržení vnitrostátních právních předpisů je třeba odmítnout.

94

Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná, neboť žalobkyně nemá aktivní legitimaci. Na rozdíl od toho, co vyžaduje čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU, není žalobkyně napadeným rozhodnutím bezprostředně ani osobně dotčena, a navíc je napadené rozhodnutí určeno pouze Španělskému království.

95

Žalobkyně se domnívá, že splňuje podmínky týkající se bezprostředního a osobního dotčení.

96

Podle článku 263 čtvrtého pododstavce SFEU každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti nařizovacím aktům, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.

97

V projednávané věci je napadené rozhodnutí určeno Španělskému království, a nikoli žalobkyni. Za těchto podmínek musí být první případ aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vyloučen.

98

Je tedy třeba posoudit, zda může druhý nebo třetí případ, podle nichž je na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU přiznána fyzické nebo právnické osobě aktivní legitimace k podání žaloby proti aktu, který jí není určen, odpovídat projednávané věci. Podle druhého případu může být žaloba podána za podmínky, že se tento akt bezprostředně a osobně dotýká fyzické nebo právnické osoby, která podává žalobu. Podle třetího případu může taková osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 19; ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 44, a ze dne 27. února 2014, Stichting Woonlinie a další v. Komise, C‑133/12 P, EU:C:2014:105, bod 31).

99

V projednávané věci považuje Tribunál za účelné zabývat se třetím případem a poté případně analyzovat druhý případ.

100

Komise má za to, že napadené rozhodnutí, i kdyby mohlo být kvalifikováno jako nařizovací akt, vyžaduje prováděcí opatření ze strany části španělských orgánů spočívající v přijetí právní úpravy nezbytné k provedení SPSZP, jehož je sporné opatření součástí.

101

Žalobkyně zpochybňuje, že pokud by napadené rozhodnutí mělo být považováno za nařizovací akt, vyžadovalo by přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU.

102

Bez ohledu na to, zda má napadené rozhodnutí povahu nařizovacího aktu, stačí v projednávané věci posoudit, zda toto rozhodnutí vyžaduje přijetí prováděcích opatření.

103

Jak Soudní dvůr uvedl, je pro účely posouzení, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, nutno vycházet z postavení té osoby, která se na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU dovolává práva podat žalobu. Otázka, zda vůči ostatním osobám vyžaduje dotčený akt přijetí prováděcích opatření, je proto irelevantní (viz rozsudek ze dne 13. března 2018, European Union Copper Task Force v. Komise, C‑384/16 P, EU:C:2018:176, bod 38 a citovaná judikatura).

104

Kromě toho je v tomto ohledu irelevantní, zda uvedená opatření mají či nemají mechanickou povahu (viz rozsudek ze dne 13. března 2018, European Union Copper Task Force v. Komise, C‑384/16 P, EU:C:2018:176, bod 40 a citovaná judikatura).

105

Podle čl. 9 třetího pododstavce nařízení 2021/2115 stanoví členské státy právní rámec, kterým se řídí poskytování podpory Unie zemědělcům a jiným příjemcům v souladu se SPSZP schválenými Komisí v souladu s článkem 118 téhož nařízení. Členské státy provádějí SPSZP v podobě schválené Komisí.

106

SPSZP představuje dokument, na jehož základě každý členský stát provádí SZP v období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2027.

107

V tomto rámci vyžaduje provedení sporného opatření, které může mít právní účinky na hospodářskou činnost žalobkyně, přijetí vnitrostátních prováděcích opatření. Existence takových prováděcích opatření je ostatně potvrzena návrhem Real Decreto sobre la aplicación, a partir de 2023, de las intervenciones en forma de pagos directos y el establecimiento de requisitos comunes en el marco del Plan Estratégico de la Política Agrícola Común, y la regulación de la solicitud única del sistema integrado de gestión y control (královské nařízení o provádění intervence ve formě přímých plateb od roku 2023 a stanovení společných požadavků v rámci SPSZP a o rámci jednotné žádosti pro integrovaný administrativní a kontrolní systém) vypracovaného Španělským královstvím za účelem provedení španělského SPSZP a předloženého žalobkyní v příloze k jejímu vyjádření k námitce nepřípustnosti.

108

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí pouze schvaluje španělský SPSZP obsahující sporné opatření a Španělskému království přísluší, aby jej, jakož i celý uvedený SPSZP, provedlo, může toto rozhodnutí vyvolávat případné právní účinky vůči žalobkyni pouze prostřednictvím vnitrostátních prováděcích opatření.

109

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí vyžaduje vůči žalobkyni přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU.

110

Žalobkyně se tedy za účelem zpochybnění napadeného rozhodnutí nemůže opírat o třetí případ uvedený v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

111

Dále je třeba zkoumat, zda aktivní legitimace žalobkyně může vycházet z druhého případu uvedeného v bodě 98 výše, který vyžaduje, aby se napadené rozhodnutí žalobkyně bezprostředně a osobně dotýkalo. Za tímto účelem je třeba nejprve posoudit druhou z těchto dvou podmínek.

112

Podle ustálené judikatury může jiná fyzická nebo právnická osoba než adresát aktu tvrdit, že je osobně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pouze tehdy, je-li dotyčným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (rozsudek ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s 223; viz rovněž rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonlinie a další v. Komise, C‑133/12 P, EU:C:2014:105, bod 44 a citovaná judikatura).

113

Komise má za to, že pokud se napadené rozhodnutí týká žalobkyně, je to pouze v jejím objektivním postavení zemědělce, podobně jako v případě jakéhokoli jiného hospodářského subjektu, který se skutečně či potenciálně nachází ve stejné situaci. Navíc podle ní skupina nejvíce dotčená napadeným rozhodnutím nebyla v okamžiku jeho přijetí identifikovatelná bez žádostí o základní podporu příjmu pro udržitelnost podaných na základě vnitrostátního právního rámce, kterým se řídí jejich poskytování v souladu se španělským SPSZP.

114

Žalobkyně tvrdí, že splňuje podmínku osobního dotčení z důvodu své příslušnosti k omezenému okruhu hospodářských subjektů, který byl v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí dokonale identifikovatelný jednak pro své postavení zemědělského podniku provádějícího extenzivní zemědělství na velkém počtu hektarů a jednak pro své postavení příjemce základní podpory příjmu pro udržitelnost ve výši přesahující 200000 eur, pokud by sporné opatření neexistovalo. Od přijetí napadeného rozhodnutí tedy již žalobkyně nemůže být příjemcem této podpory ve výši přesahující 200000 eur.

115

V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že pokud se akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny v rozsahu, v němž patří do omezené skupiny hospodářských subjektů, přičemž tomu tak může být zejména v případě, kdy akt mění práva, která jednotlivec nabyl před jeho přijetím (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonlinie a další v. Komise, C‑133/12 P, EU:C:2014:105, bod 46 a citovaná judikatura).

116

Možnost určit více či méně přesně počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na něž se opatření použije, však neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud k tomuto použití dochází na základě objektivní právní nebo skutkové situace definované dotčeným aktem (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 47).

117

V projednávané věci je žalobkyně zemědělským podnikem, který vykonává činnost spadající do působnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká zemědělců a dalších potenciálních příjemců finančních příspěvků Unie stanovených španělským SPSZP na základě nařízení 2021/2115.

118

Nicméně pouhá skutečnost, že je žalobkyně zemědělským podnikem, který je potenciálním příjemcem finančních příspěvků Unie na základě SZP, nestačí k tomu, aby ji individualizovala a vymezila vzhledem ke všem ostatním zemědělským podnikům, jelikož maximální výše stanovená sporným opatřením neurčuje omezenou skupinu zemědělských podniků, ale vztahuje se na ně z důvodu jejich objektivního postavení zemědělců podobně jako na jakýkoli jiný hospodářský subjekt, který se skutečně či potenciálně nachází ve stejné situaci.

119

Stejně tak pouhá skutečnost, že žalobkyně splňovala požadavky na vyšší základní podporu příjmu pro udržitelnost, než je maximální výše stanovená sporným opatřením, ji nemůže individualizovat, jelikož tento nárok na podporu je přiznán na základě obecného a abstraktního pravidla velkému počtu objektivně určených hospodářských subjektů.

120

Takové konstatování navíc není zpochybněno argumentem žalobkyně, podle něhož se tato domnívá, že má na základě režimu přeměny nároku na základní platbu, který byl zaveden článkem 23 nařízení 2021/2115 a jenž se na ní vztahoval v rámci SZP 2015–2022, nabytý nárok na základní podporu příjmu pro udržitelnost ve výši přesahující 200000 eur.

121

Je totiž třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí nemění nároky na podporu nabyté žalobkyní, jelikož zavádí nový nárok pro SZP na období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2027. Skutečnost, že se španělský SPSZP rozhodl poskytnout základní podporu příjmu pro udržitelnost na základě metody platebních nároků, jejíž jednotková hodnota je určena díky mechanismu vnitřního sbližování, který upravuje jejich hodnotu úměrně hodnotě stanovené nařízením č. 1307/2013 v rámci SZP na období 2015–2022, neumožňuje mít za to, že žalobkyně má nabytý nárok na základní podporu příjmu pro udržitelnost, jak vyplývá z nařízení 2021/2115. Z tohoto důvodu mechanismus navrhovaný články 23 a 24 posledně uvedeného nařízení nepřiznává nárok na uvedenou podporu každému zemědělci.

122

Dále ke dni přijetí napadeného rozhodnutí nebyli zemědělci, na které se měla tato maximální výše uplatnit, nijak identifikovatelní, jelikož použití sporného opatření v každém případě předpokládalo, že dotyční zemědělci podají žádost o základní podporu příjmu pro udržitelnost na základě vnitrostátního právního rámce stanoveného Španělským královstvím v souladu s jeho SPSZP podle článku 9 nařízení 2021/2115.

123

Žalobkyně je tedy napadeným rozhodnutím dotčena pouze z důvodu svého objektivního postavení zemědělského podniku ze stejného důvodu jako jakýkoli jiný hospodářský subjekt, který se skutečně či potenciálně nachází ve stejné situaci.

124

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že je napadeným rozhodnutím osobně dotčena.

125

Vzhledem k tomu, že podmínky bezprostředního dotčení a osobního dotčení aktem, jehož zrušení je navrhováno, jsou kumulativní, je třeba dovodit, že žalobkyně neprokázala aktivní legitimaci k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, a není třeba zkoumat, zda je jím v projednávaném případě bezprostředně dotčena.

126

Takový závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně, podle kterého právo na účinnou soudní ochranu, zakotvené zejména v článku 47 Listiny, vyžaduje, aby bylo žalobě proti napadenému rozhodnutí u Tribunálu vyhověno. Podle žalobkyně nelze legalitu španělského SPSZP zpochybnit před vnitrostátním soudem, jelikož návrh SPSZP předložený Komisi nepředstavuje napadnutelný správní akt.

127

Pokud jde o zásadu účinné soudní ochrany, čl. 47 první pododstavec Listiny stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených uvedeným článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

128

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podmínky přípustnosti stanovené v článku 263 SFEU sice musí být vykládány ve světle základního práva na účinnou soudní ochranu, avšak tento výklad nemůže vést k vyloučení podmínek výslovně stanovených v uvedené Smlouvě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 98 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 28. února 2017, NF v. Evropská rada, T‑192/16, EU:T:2017:128, bod 74).

129

Soudní dvůr připomněl, že ochrana přiznaná článkem 47 Listiny nevyžaduje, aby jednotlivec mohl bez jakékoli další podmínky podat žalobu na neplatnost proti unijním aktům přímo k unijnímu soudu (rozsudek ze dne 28. října 2020, Associazione GranoSalus v. Komise, C‑313/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:869, bod 62).

130

Je třeba dodat, že účinná soudní ochrana musí být posuzována rovněž s ohledem na ochranu poskytovanou vnitrostátními soudy. Členským státům totiž přísluší, aby zavedly ucelený systém procesních prostředků a řízení, umožňující zajistit dodržování základního práva na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 13. března 2018, European Union Copper Task Force v. Komise, C‑384/16 P, EU:C:2018:176, bod 116 a citovaná judikatura).

131

V projednávané věci je třeba uvést, že sporné opatření vyžaduje vnitrostátní prováděcí opatření (viz bod 107 výše).

132

Jak totiž vyplývá ze skutečností připomenutých v bodech 105 až 109 výše, SPSZP představuje pouze dokument, na jehož základě každý členský stát provádí SZP v období od 1. ledna 2023 do 31. prosince 2027 přijetím vnitrostátního právního rámce. Existence takových prováděcích opatření je ostatně potvrzena návrhem královského nařízení uvedeným v bodě 107 výše.

133

Z toho vyplývá, že argument žalobkyně vycházející z neexistence účinné soudní ochrany neumožňuje sám o sobě odůvodnit přípustnost projednávané žaloby.

134

V důsledku toho musí být námitce nepřípustnosti vznesené Komisí vyhověno a projednávaná žaloba musí být prohlášena za nepřípustnou, aniž je nezbytné rozhodnout o žádosti o předložení dokumentu. (viz bod 8 výše).

135

V souladu s čl. 142 odst. 2 jednacího řádu se vedlejší účastenství stane bezpředmětným, zejména je-li žaloba prohlášena za nepřípustnou. V projednávané věci již tedy není důvodné rozhodovat o návrhu Španělského království na vstup do řízení jako vedlejší účastník.

136

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

137

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: